Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Ustanovení úmluvy o naturalisaci, sjednané mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými a vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízeni dne 7. prosince 1929 pod čís. 169, nabývají od počátku mezinárodní působnosti této úmluvy moci zákona.

§ 2.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a pozbude jí dnem, kdy pozbude platnosti úmluva v §u 1 zmíněná, což bude vyhlášeno ve Sbírce zákonů a nařízení.

(2) Provedení tohoto zákona přísluší minstrům vnitra a národní obrany.

Dne 16. července 1928 byla podepsána v Praze úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými Státy Severoamerickými. K výměně ratifikačních listin došlo dne 14. listopadu 1929 kterýmžto dnem nabyla úmluva mezinárodní působnosti. Vyhlášena byla ve Sbírce zákonů a nařízení dne 7. prosince 1929 pod čís. 169.

Úmluva zůstane v platnosti deset let. Neprojeví-li žádná ze smluvních stran úmyslu vypověděti ji alespoň rok před uplynutím výše uvedeného období, zůstane úmluva v platnosti a pozbude jí až za rok po tom, kdy ji vypoví jedna nebo druhá ze smluvních stran.

Až do převratu platila vůči Spojeným Státům Severoamerickým státní smlouva ze dne 20. září 1870, jednající o úpravě státního občanství vzájemných státních příslušníků, vystěhovalých z Rakousko-Uherského mocnářství do Spojených Států Severoamerických a z těchto států do Rakousko-Uherska.

Smlouva ta převratem samozřejmě pozbyla platnosti a nebylo od té doby v té věci smluvního poměru ke Spojeným Státům Severoamerickým.

Nová smlouva, jež má čeliti konfliktům státní příslušnosti v poměru mezi Spojenými Státy Severoamerickými a Československou republikou, jakkoliv znamená jistý ústupek od našeho platného právního řádu, bude ke vzájemnému prospěchu těch československých i amerických příslušníků, kdož zamýšlejí v dobré víře usídliti se na území jednoho či druhého smluvního státu a plniti tam povinnosti občanské.

Smlouva skládá se - nehledíc k preambuli a závěrečným ustanovením formálním ze tří článků, k jejichž ustanovením se podotýká toto:

Ke čl. I. účelem jeho jest, aby u osob takto naturalisovaných vyloučeny byly případy dvojího státního občanství, dosud prakticky možné, vznikající právě z rozdílu názorů na expatriaci, kterážto skutečnost zejména při návratu naturalisavaných občanů do původní - vlasti působila jim značné nepříjemnosti, a to pokud jde o československo především osobám, jež podléhají branné (odvodní nebo služební) povinnosti anebo jiným povinnostem, uloženým obranným zákonem a brannými předpisy.

Stane-li se Američan dle tohoto ustanovení příslušníkem československým-, uplatňuje se tu zásada §u 4, odst. 3. čsl. úst. list., že "příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem československé republiky", a že tudíž naturalisací v československé republice dle této smlouvy uskutečněnou zaniká každým způsobem státní občanství americké. Pokud příslušník československý stává se příslušníkem americkým, nemá vzhledem k němu platnosti ustanovení §u 31 čsl.branného zákona o obmezení volnosti stěhovací, ani ustanovení §§ů 21-28 zák. čl. L/1879 o nutnosti předchozího propuštění z československého státního svazku za účelem ztráty československého státního občanství, ani ustanovení § 36 tohoto zákona, ignorující konkurenci jiného státního občanství; nýbrž naturalisací v Americe dle této úmluvy zaniká samo sebou státní občanství československé. Takové výjimky připouští výslovně § 47 posléze zmíněného zákona vůči státům, s nimiž byly uzavřeny smlouvy, obsahující ustanovení od tohoto zákona, odchylná.

Ustanovení článku I. němá míti místa, nastala-li naturalisace v době, kdy vlast dotčené osoby vede válku.

Jak již svrchu bylo zdůrazněno, má úmluva býti na prospěch osob, které zamýšlejí v dobré víře sídliti na území jednoho či druhého mluvního státu a plniti tam povinnosti občanské (bona fide residence). Pojem "naturalisace" dle čl. I. znamená tudíž takové nabytí státní příslušnosti, jež se děje s přivolením (k žádosti) dotyčné fysické osoby starší jedenadvaceti let - kterýžto věk odpovídá také zpravidla věku svéprávnosti podle československých zákonů - a předpokládá jisté vztahy, vážící osobu k novému státu. Svazkem takovým je právě bydliště založené s úmyslem setrvati a trvající již určitou dobu.

Kromě toho pojem ten zahrnuje naturalisaci osoby mladší uvedeného věku, způsobenou naturalisací jednoho z rodičů. I v tomto případě vyžaduje se trvalá usedlost v době naturalisace otce nebo matky.

Ke čl. II. Stanoví se tu úchylky od zásady, že naturalisace nemá účinků zpětných, v tom směru, že důsledkem naturalisace stává se dodatečně beztrestným jednak akt vystěhování sám, pokud by jinak byl trestný, jednak neuposlechnutí rozkazů, týkajících se povinnosti branné, při čemž ovšem - jak několikráte zdůrazněno je stále míti na paměti, že se tu předpokládá usazení ve státě v dobré víře (bona fide residence). K snadnějšímu posouzení otázky, kdy bylo usazení v dobré víře založeno, stanoví se tu lhůta pěti roků předcházejících naturalisaci, a to vzhledem k tomu, že naturalisační řízení ve Spojených Státech Severoamerických vyžaduje doby pěti let, a že také obdobné smlouvy Spojených Států s některými státy evropskými zvolily za základ tuto dobu, jež předchází naturalisaci.

Podle čl. III. nastane ztráta nové příslušnosti, jestliže nový občan obnoví své bydliště ve své bývalé vlasti bez úmyslu se navrátiti opět do vlasti nové. Předpoklad ten je prokázán dovršením bydliště dvouletého. Ztráta tato nemá však sama o sobě za důsledek nabytí opět původní příslušnosti, jež řídí se tu podle pravidelných předpisů ve státě platných.

Účelem tohoto článku jest především čeliti tomu, aby nedocházelo k naturalisaci nerozvážné a neodůvodněné náležitými životními potřebami.

Naopak stanovením požadavku bydliště nejméně dvouletého má se poskytnouti alespoň po určitou dobu ochrana občanům podle této smlouvy naturalisovaným, jestliže se navrátí do staré vlasti.

Z toho, co bylo uvedeno, je patrno, že úmluva obsahuje některé odchylky od platného právního řádu, zejména pokud jde o ztrátu čsl. státního občanství jako přímý důsledek nabytí americké státní příslušnosti (bez zřetele k ustanovení §u 31 branného zákona) a pokud vylučuje trestnost při určitých porušeních ustanovení branného zákona. Z toho důvodu je třeba zjednati, těmto ustanovením platnost vnitrostátní normy, což děje se navrženým zákonem.

Dobu vnitrostátní účinnosti bylo třeba uvésti v soulad s počátkem a případným koncem mezinárodní působnosti zmíněné úmluvy.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách výborům ústavně-právním ku podání zprávy ve lhůtě co nejkratší vzhledem k nastavší již mezinárodní působnosti úmluvy.

V Praze, dne 20. února 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.