Die Unterzeichneten stellen den Antrag, das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

Der § 82 der Geweerbeordnung (Gesetz vom 8. März 1885 R. G. Bl. Nr. 22) wird wie folgt abgeändert:

Vor Ablauf der ausdrücklich oder sstillschweigend bedungenen Dauer des Arbeitsverhältnisses kann ein Hilfsarbeiter ohne Kündigung in folgenden Fällen entlassen werden; wenn er:

a) wegen eines Verbrechens oder Vergehens aus Gewinnsucht oder gegen die öffentliche Sittlichkeit rechtskräftig verurteilt wurde.

b) unentschuldigt oder ohne einem, das Ausbleiben entschuldigenden wichtigen Grund von der Arbeitsleistung fernbleibt. Versäumnisse in der Arbeitsleistung infolge Streik oder Aussperrung bilden keinen Grund zur Auflösung des Arbeitsverhältnisses,

c) sich beharrlich weigert, ausdrükklich vereinbarte Arbeiten zu verrichten oder sich den auf die vereinbarten Arbeitsleistungen bezughabenden oder gerechtfertigten Anordnungen des Arbeitgebers oder dessen Stellvertreter widersetzt,

d) sich ohne besonderen Hinderungsgrund nach Ablauf der vorgesehenen gesetzlichen Fristen im Falle militärischer Dienstleistung, oder nach Beendigung einer Krankheit nicht rechtzeitig zur Arbeit wieder einfindet,

e) sich eines tätlichen Angriffes gegen seinen Arbeitgeber, dessen Stellvertreter oder seine Mitarbeiter schuldig macht.

§ 2.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Handelsminister und der Minister des Innern betraut.

Der § 82 der Gewerbeordnung, der die Auflösung des Dienst- und Arbeitsverhältnisses ohne Kündigung vorsieht war schön des öftern Gegenstand dringender Forderungen nach vollständiger Abänderung. Einzelne Bestimmungen dieses Paragraphen sind nicht nur völlig veraltet sondern auch überflüssig und teils auch unmoralisch. Sie steh en nicht nur mit einem sozialfortschrittlichen Geiste, sondern teilweise auch mit anderen gesetzlichen Bestimmungen im Widerspruch. Hiebei sei nur darauf verwiesen, daß der Absatz a) des § 82 der Gewerbeordnung (in der Fassung der Kundmachung vom 16. August 1907, R. G. Bl. Nr. 199) sich noch auf Arbeitsbücher bezieht, die bereits durch das Gesetz vom 17. Oktober 1919, Slg. Nr. 571 abgeschafft wurden. Diese, wie auch weitere Bestimmungen des § 82 sind veraltet, überholt und daher völlig überflüssig. Andere Bestimmungen, so jene über Trunksucht, über Unfähigkeit zu vereinbarten Arbeiten, Ausübung von Nebengeschäften, Unwürdigkeit in Bezug auf das Vertrauen des Gewerbeinhabers, sind in ihrer Fassung nicht nur veraltet sondern auch unklar und bieten dadurch jederzeit Gelegenheit, Hilfsarbeiter ohne viel Umstände und bei geringfügigen Anlässen fristlos zu entlassen. Ganz besonders unheilvoll aber wirk sich der bisherige Absatz h) des § 82 an hunderten und tausenden von Arbeitern aus in dem er besagt, daß der Unternehmer jeden Arbeiter seines Betriebes ohne Kündigung entlassen kann, der sich unverschuldet länger als vier Wochen im Krankenstande befindet. Ganz abgesehen davon daß der Arbeiter gerade in der gegenwärtigen wirtschaftlich schweren Zeit eines besonderen Schutzes bedarf und insbesondere während seiner Krankheit von der Sorge um den Verlust seines Arbeitsplatzes befreit sein soll, stehen die Bestimmungen des Absatzes h) auch mit dem § 3 Absatz b) des Gesetzes vom 12. August 1921. Smlg. 330 über Betriebsausschüsse und dem Gesetzes vom 3. April 1925 über Arbeiterurlaube im Widerspruche. Ein Gleiches ist mit Bezug auf den § 1154 a b. g. festzustellen, der ausdrücklich besagt, daß dem Arbeiter für die Zeit von der 3. bis 8. Krankseitswoche ein Entge gebührt und damit eine Verpflichtung des Unternehmers bis zur achten Krankheitswoche ausspricht. Gleichzeitig geht aus den hier angezogenen gesetzlichen Bestimmungen deutlich genug hervor, daß die Gesetzgebung der Nachkriegszeit auf den Inhalt des § 82 keine Rücksicht nimmt und die Fassung desselben als veraltet und unzureichend betrachtet. Schon dadurch kommt zum Ausdruck, wie reform- und abänderungsbedürftig die gegenwärtige Fassung des § 82 der Gewerbeordnung ist.

Dieser berechtigten Forderungen entspringt denn auch der vorliegende Gesetzesantrag, der die Abänderung der gesetzlichen Bestimmungen über die Auflösung des Dienst- und Arbeitsverhältnisses in einem neuzeitlichen Sinne beinhaltet und damit auch die Anpassung an die übrige Nachkriegsgesetzgebung anstrebt.

In formaler Hinsicht wird die Zuweisung des Antrages an den sozialpolitischen Ausschuß des Abgeordnetenhauses beantragt.

Prag, den 3. Feber 1930.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno račiž se usnésti:

ze dne............,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

§ 82 živnostenského řádu (zákon ze dne 8. března 1885, čís. 22 ř. z.) se mění takto:

Pomocný pracovník může býti bez výpovědi propuštěn před uplynutím výslovně nebo mlčky sjednané doby pracovního poměru v těchto případech:

a) když byl pravoplatně odsouzen pro zločin nebo přečin ze ziskuchtivosti nebo proti veřejné mravopočestnosti,

b) když zanedbá práci neomluven nebo bez důležitého důvodu, zanedbání omlouvajícího. Zanedbání práce pro stávku nebo výluku nejsou důvodem pro zrušení pracovního poměru,

c) kdo se tvrdošijně zdráhá konati práce výslovně smluvené nebo kdo se protiví nařízením týkajícím se smluvených pracovních výkonů nebo oprávněným nařízením zaměstnavatele nebo jeho zástupce,

d) kdo se nedostaví opět včas do práce bez zvláštní překážky po uplynutí ustanovené zákonité lhůty v případě vojenské služby nebo skončení nemoci,

e) kdo se dopustí násilného útoku na svého zaměstnavatele, jeho zástupce nebo své spolupracovníky.

§ 2.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr obchodu, průmyslu a živností a ministr vnitra.

§ 82 živnostenského řádu o zrušení služebního a pracovního poměru bez výpovědi, byl již častokráte předmětem naléhavých požadavků, dožadujících se úplné změny. Některá ustanovení tohoto paragrafu jsou nejen úplně zastaralá, nýbrž i zbytečná a z části také nemravná. Odporují nejen duchu sociálního pokroku, nýbrž částečně i jiným zákonným ustanovením. Při tom jen upozorňujeme, že odst. a) §u 82 ž. ř. (ve znění vyhlášky ze dne 16. srpna 1907, čís. 199 ř. z.) dovolává se ještě pracovních knížek, které již byly zrušeny zákonem ze dne 17. října 1919, čís. 571. Tato ustanovení, jakož i další ustanovení §u 82 jsou zastaralá, překonaná a tedy úplně zbytečná. Znění jiných ustanovení, tak ustanovení o opilství, nezpůsobilosti ke smluveným pracím, vykonávání vedlejšího zaměstnání, nehodnosti důvěry majitele živnosti, jest nejen zastaralé, nýbrž i nejasné a tím poskytuje kdykoliv příležitost propustiti pomocné pracovníky bez mnoha okolků a při nepatrných podnětech bez výpovědi. Zvláště neblaze působí však na sta a tisíce dělníků dosavadní odstavec h) §u 82, v němž se praví, že podnikatel může propustiti dělníka svého závodu bez výpovědi, trvá-li nezaviněná nemoc přes 4 neděle. Naprosto nehledě k tomu, že dělník právě v nynější hospodářsky těžké době potřebuje zvláštní ochrany a zvláště po dobu své nemoci má býti sproštěn starosti, že ztratí své místo. ustanovení odst. h) odporují také § 3, odst. b. zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 Sb. z. a n., o závodních výborech a zákonu ze dne 3. dubna 1925 o dělnických dovolených. Totéž platí o § 1154 v. o. z., v němž se výslovně praví že zaměstnanci přísluší za dobu od 3. do 8. týdne nemoci mzda a tím se zároveň vyslovuje povinnost zaměstnavatelů až do 8. týdne nemoci. Ze zákonných zde uvedených ustanovení zároveň dosti zřetelně vysvítá, že poválečné zákonodárství nedbá obsahu §u 82 a pokládá jeho znění za zastaralé a nedostatečné. Již tím jest řečeno, jak jest třeba reformy a změny nynějšího znění §u 82 ž. ř.

Tento návrh zákona vyvěrá také z tohoto oprávněného požadavku a jeho obsahem jest změna zákonných ustanovení o zrušení služebního a pracovního poměru v moderním duchu a tím také usiluje o přizpůsoben k ostatnímu poválečnému zákonodárství.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán sociálně-politickému výboru poslanecké sněmovny.

V Praze, dne 3. února 1930.