Jest bohužel smutnou skutečností, že počet soukromých zaměstnanců bez práce stoupá měsíc co měsíc. Nynější hospodářská krise, která není vlastně nic jiného než pokračováním krisí dřívějších, jest příčinou, že velmi mnoho zaměstnavatelů propouští zaměstnance. Toto propouštění přesahuje však velmi často nezbytně nutnou míru. Mimo to mnoho zaměstnavatelů používá nepříznivého stavu na pracovním trhu pro soukromé zaměstnance, aby využívajíce příslušných ustanovení dávno zastaralého zákona o obchodních pomocnících z roku 1910, vnutili soukromým zaměstnancům výpovědní lhůty, které je těžce poškozují. Zaměstnanci jsou nuceni podpisovati prohlášení, že souhlasí s měsíční výpovědní lhůtou, nemohou se proti tomu brániti, poněvadž by jim jinak hrozilo nebezpečí, že dostanou výpověď. Jistě netřeba odůvodňovati, co to znamená, dostati v nynější době měsíční výpověď, poněvadž je to většinou totéž, jako býti odsouzen k několikaměsíční nezaměstnanosti.

Bohužel stále častěji se také ukazuje, že nemálo zaměstnavatelů dává výpověď zaměstnancům starším a místo nich přijímají zaměstnance mladé. Bez všech morálních a mravních závazků hospodářsky silnějšího vůči hospodářsky slabšímu, rozmnožují tím neobyčejně bídu starších zaměstnanců jen proto, aby snížili správní náklady. Proto, aby ušetřili poněkud na platech, bez rozpaků propouštějí s měsíční výpovědí zaměstnance s 20, 30, ba 40 a více služebními léty, a vyhazují je na dlažbu, poněvadž tito starší zaměstnanci a živitelé rodin musí ustoupiti mladým a tedy levnějším pracovníkům.

Není možno, aby odpovědná místa státní správy přihlížela klidně k tomuto vývoji. Naopak jest nezbytně třeba, aby se toto úsilí bezohledných zaměstnavatelů zarazilo. Nechť se to stane tím, že starý zákon o obchodních pomocnících z roku 1910 bude konečně přeměněn v moderní zákon o zaměstnancích. Vhodné návrhy k tomu podaly již několikráte německé nepolitické zaměstnanecké odborové organisace a učiní to co nejdříve znovu. Než však bude novelován zákon o obchodních pomocnících, jest nezbytně nutno, aby se našlo přechodné řešeni, jež by záleželo v tom, aby bylo vydáno nařízení na ochranu před výpovědí, podobně, jako bylo vydáno v prvních letech poválečných do dne 31. května 1923. Při této příležitosti upozorňujeme, že v důvodové zprávě k poslednímu prodloužení nařízení o ochraně před výpovědí ze dne 22. prosince z roku 1922 bylo omezení platnosti tohoto nařízení do 31. května 1923 odůvodňováno tím, že do té doby dojde k jednání o novém zaměstnaneckém zákoně. Zástupce ministerstva spravedlnosti prohlásil mimo to ve schůzi sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny dne 9. května 1923, že ministerstvo by sice dalo svůj souhlas s dalším prodloužením tohoto nařízení, že by však o tom musila rozhodnouti ministerská rada. Ve skutečnosti platnost tehdejšího nařízení o ochraně před výpovědí uplynula dnem 31. května 1923, aniž však byl zákon o obchodních pomocnících novelován. Zaměstnancům byla tedy odňata nezbytně nutná ochrana před výpovědí, aniž jim dodnes byl splněn slib o novelisaci zákona o obchodních pomocnících.

Za nynějších poměrů jest naprosto nemožné, aby se vystačilo s výpovědními předpisy zastaralého zákona o obchodních pomocnících. Naopak, jest naléhavě nutno, aby co nejdříve byla opět aspoň obnovena ochrana starších soukromých zaměstnanců před výpovědí, jakou měli v prvých letech poválečných. Vláda může rychle uskutečniti toto přání veškerých zaměstnanců, poněvadž beze všeho může vydati takovéto nouzové nařízení podle zákona ze dne 24. července 1917, číslo 307 ř. z. Toto nařízení nechť nabude účinnosti dnem vyhlášení a nechť platí, dokud nenabude účinnosti nový zaměstnanecký zákon. Jako obsah tohoto nařízení navrhujeme:

ťSlužební poměry, které podléhají zákonu o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. z., může zaměstnavatel vypověděti jen zachovávaje výpovědní lhůtu podle §u 20, odst. 1. uvedeného zákona. Trval-li služební poměr nepřetržitě 5 let, činí výpovědní lhůta 3 měsíce. Výpovědní lhůty musí končiti vždy kalendářním čtvrtletím.Ť

Toto nařízení obsahuje tak skromný, při tom však tak nezbytně nutný požadavek soukromých zaměstnanců, že podepsaní očekávají, že vláda toto nařízení neprodleně vydá. Podepsaní táží se tedy vlády:

1. Jest vláda ochotna neprodleně vydati navrhované nařízení o ochraně před výpovědí?

2. Jest vláda ochotna prostřednictvím ministerstva spravedlnosti svolati co nejrychleji anketu všech odborových zaměstnaneckých organisací, aby vyslechla přání zaměstnanců pro moderní zákon o zaměstnancích?

3. Jest vláda ochotna předložiti parlamentu co nejdříve návrh moderního zaměstnaneckého zákona?

V Praze, dne 7. února 1930.

Es ist leider eine traurige Tatsache, daß die Zahl der stellenlosen Privatangestellten von Monat zu Monat ansteigt. Die gegenwärtige Wirtschaftskrise, die eigentlich nichts anderes ist als die Fortsetzung früherer Krisen, veranlaßt sehr viele Arbeitgeber Kündigungen von Angestellten vorzunehmen. Oft genugehen diese Kündigungen weit über das unbedingt notwendige Ausmaß hinaus. Dazu kommt, daß viele Arbeitgeber die ungünstige Lage auf dem Stellenmarkte für die Privatangestellten dazu benützen, um unter Ausnützung der entsprechenden Bestimmungen des längst veralteten Handlungsgehilfengesetzes vom Jahre 1910 den Privatangestellten Kündigungsfristen aufzudrängen, die eine schwere Schädigung der Angestellten bedeutet. Die Angestellten werden gezwungen, Erklärungen zu unterschreiben, daß sie mit der einmonatigen Kündigungsfrist einverstanden sind. Sie sind nicht in der Lage, sich dagegen zur Wehr zu setzen, weil sie eben sonst Gefahr laufen, gekündigt zu werden. Es muß wohl nicht begründet werden, was es heißt, in der gegenwärtigen Zeit einmonatig gekündigt zu werden, weil das meistens gleichbedeutend ist mit der Verurteilung zu monatelanger Stellenlosigkeit.

Leider zeigt es sich auch immer häufiger, daß nicht wenige Arbeitgeber dazu übergehen, ältere Angestellte zu kündigen und dafür junge Angestellte anzustellen. Unter Hintansetzung aller moralischen und sittlichen Verpflichtungen des wirtschaftlich Stärkeren gegenüber dem wirtschaftlich Schwächeren wird dadurch die Not der älteren Angestellten außerordentlich gesteigert nur zu dem Zwecke, um die Verwaltungskosten herabzusetzen. Infolgedessen werden, um etwas an Gehältern zu ersparen, Angestellte mit 20, 30, ja 40 und mehr Dienstjahren bedenkenlos einmonatig gekündigt und aufs Pflaster geworfen, weil diese älteren Angestellten und Familienerhalter jungen und deshalb billigen Arbeitskräften Platz machen müssen.

Es ist unmöglich, daß dieser Entwicklung die verantwortlichen Stellen der Staatsverwaltung ruhig zusehen. Es ist vielmehr unbedingt notwendig, daß diesen Bestrebungen rücksichtsloser Arbeitgeber ein Riegel vorgeschoben wird. Das soll dadurch geschehen, daß das alte Handlungsgehilfengesetz aus dem Jahre 1910 endlich in ein neuzeitliches Angestelltengesetz umgewandelt wird. Geeignete Vorschläge hierzu haben die deutschen unpolitischen Angestelltengewerkschaften bereits wiederholt erstattet, und werden das dem nächst neuerlich tun. Bis zur Novellierung des Handlungsgehilfengesetzes ist es aber unbedingt notwendig, eine Zwischenlösung zu finden, die darin gelegen sein soll, daß eine Kündigungsschutzverordnung ähnlich jener, die in den ersten Nachkriegsjahren bis zum 31. Mai 1923 bestanden hat, herausgegeben werde. Es sei bei dieser Gelegenheit darauf verwiesen daß im Motivenbericht zur letzten Verlängerung der Küdigungsschutzverordnung vom 22. Dezember 1922 die Beschränkung der Geltungsdauer dieser Verordnung bis zum 31. Mai 1923 damit begründet wurde daß es bis dorthin zu Verhandlungen über das neue Angestelltengesetz kommen würde. Der Vertreter des Justizministeriums erklärte außerdem in der Sitzung des sozial-politischen Ausschusses des Abgeordnetenhauses vom 9. Mai 1923, daß das Ministerium zwar der Weiterverlängerung dieser Verordnung zustimmen würde, daß aber der Ministerrat entscheiden müsse. Tatsächlich ist die damalige Kündigungsschutzverordnung am 31. Mai 1923 abgelaufen, ohne daß das Handlungsgehilfengesetz novelliert worden wäre. Man hat den Angestellten also den unbedingt notwendigen Kündigungsschutz genommen, ohne das ihnen gegebene Versprechen auf Novellierung des Handlungsgehilfengesetzes bis zum heutigen Tage einzulösen.

Unter den obwaltenden Verhältnissen ist es ganz unmöglich, mit den dzt. Kündigungsbestimmungen des veralteten Handlungsgehilfengesetzes das Auskommen zu finden. Es ist vielmehr ein Gebot der unbedingten Notwendigkeit, ehestens wenigstens den Kündigungsschutz für die älteren Privatangestellten wieder herzustellen, den sie in den ersten Nachkriegsjahren genossen haben. Die Regierung besitzt die Möglichkeit der raschen Verwirklichung dieses Wunsches der Gesamtheit der Angestellten, weil es eine solche Notverordnung auf Grund des Gesetzes vom 24. Juli 1917, Zahl 307 ohne weiters herausgeben kann. Diese Verordnung hätte mit dem Tage der Verlautbarung in Wirksamkeit zu treten und würde solange Geltung behalten, bis das neue Angestelltengesetz in Kraft tritt. Als Inhalt der Verordnung schlagen wir vor, daß

ťDienstverhältnisse, die dem Handlungsgehilfengesetze vom 16. Jänner 1910, RGBI. 20, unterliegen, seitens des Dienstgebers nur unter Einhaltung der Kündigungsfrist nach § 20, Absatz 1 des zitierten Gesetzes gekündigt werden können. Hat das Dienstverhältnis unterbrochen 5 Jahre gedauert, beträgt die Kündigungsfrist 3 Monate. Die Kündigungsfristen müssen immer mit dem Kalendervierteljahre endigen.Ť

Diese Verordnung enthält eine derart bescheidene, dabei aber so unbedingt notwendige Forderung der Privatangestellten, daß sich die Gefertigten der Erwartung hingeben, die Regierung werde diese Verordnung unverzüglich herausgeben. Die Gefertigten stellen deshalb an die Gesamtregierung die Anfrage:

1. Ist die Regierung bereit. unverzüglich die angeregte Kündigungsschutzverordnung herauszugeben?

2. Ist die Regierung bereit. durch das Justizministerium mit aller Beschleunigung eine Enquete aller Angestelltengewerkschaften einzuberufen, zu dem Zwecke, die Wünsche der Angestellten für ein neuzeitliches Angestelltengesetz zu hören?

3. Ist die Regierung bereit, ehestens einen Regierungsantrag für ein neuzeitliches Angestelltengesetz dem Parlamente vorzulegen?

Prag, am 7. Feber 1930.