Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období.	1. zasedání.

Překlad.

203.

Návrh

poslanců R. Kaspera, R. Köhlera a druhů

na změnu některých ustanovení zákona ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., a státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne..........,

jímž se mění zákon ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Odst. 1 §u 1 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n. zní:

Příslušníci Československé republiky mohou si zajistiti nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti za podmínek uvedených v tomto zákoně.

§ 2.

Odst. 1 §u 3 doplňuje se takto:

Stát jest povinen podle rozsahu nezaměstnanosti na vyzvání odborových organisací, jež jsou pověřeny vyplácením státního příspěvku, vypláceti jim na dodatečné vyúčtování přiměřené zálohy.

§ 3.

Bod 1 odst. 1 §u 4 zní takto:

Při volbě organisace a za!Jištění příslušnosti k ní zaručuje se zaměstnancům plná svoboda.

§ 4.

Bod 4 odst. 1. §u 4 zní takto:

Přiznání státního příspěvku musí býti vázáno na průkaz, že se nezaměstnaný ihned, jakmile se stal nezaměstnaným, marně hlásil u veřejné nebo odborové zprostředkovatelny práce, která se v tom směru uznává za rovnocennou zpostředkovatelně veřejné o vhodnou a svým poměrům a schopnostem přiměřenou práci a že se ucházel o podporu v nezaměstnanosti. Další vypláceni tohoto státního příspěvku jest vázáno na průkaz, že se nezaměstnaný aspoň dvakrát v týdnu hlásil u veřejné zprostředkovatelny práce, u příslušného obecního úřadu nebo u odborové organisace, jež zprostředkuje vyplácení státního příspěvku, leč by mu to bylo z vážného důvodu znemožněno.

§ 5.

Bod 8 §u 5 se škrtá.

§ 6.

Bod 2 §u 6 doplňuje se takto:

Kdo odmítl práci, nabídnutou mu veřejnou nebo odborovou zprostředkovatelnou práce, vhodnou a jeho poměrům a schopnostem přiměřenou, ač nabídnutou práci může zastávati a práce není toho rázu, aby ohrozila jeho odbornou výkonnost nebo jí nešetřila, a je placena podle platného mzdového tarifu nebo sazeb obvyklých v místě, kde se má práce konati. Má-li nezaměstnaný přijmouti práci mimo místo svého pobytu, jest mu zaručiti bezplatnou dopravu do pracovního místa k nastoupení práce, jakož i bezplatnou dopravu zpět, kdyby přikázané pracovní místo mu nevyhovovalo. Nezaměstnaný není povinen přijmouti v práci v podniku, v němž jest stávka nebo výluka.

§ 7.

Bod 4 §u 6 zní takto:

Kdo požíval státního příspěvku v nezaměstnanosti po dobu sedmi měsíců v jednom roce, počítaje od prvního dne nezaměstnanosti, za nějž mu byl příspěvek vyplacen, nebo kdo v témže období požíval příspěvku po 6 měsíců nepřetržitě.

§ 8.

§ 7 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n. zní takto:

(1) Státní příspěvek rovná se u svobodných s jednoročním členstvím čtyřnásobku, u ženatých, vdovců a svobodných s příslušníky své domácnosti s rovněž jednoročním a u svobodných aspoň s pětiletým členstvím šestinásobku podpory, kterou podporovanému vyplácí odborová organisace ze svých peněz.

(2) Součet podpory a státního příspěvku nesmí převyšovati tři čtvrtiny poslední mzdy nezaměstnaného; o to, oč ji převyšuje, sníží se podpora odborové organisace.

(3) Vláda se zmocňuje, aby v dohodě s ústřednami odborových organisací stanovila nařízením na dobu zvláštních hospodářských poměrů výjimky ze zásady ustanovené v odst. 1.

§ 9.

§ 8 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n. se mění takto:

Nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti přísluší nezaměstnanému ode dne, kdy se o něj hlásil.

§ 10.

Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Odůvodnění.

Od samého počátku byl zákon ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře v nezaměstnanosti považován jen za prozatímní úpravu. Jeho nedostatečnost se také prokázala hned, jakmile nabyl účinnosti. Ve svém dnešním znění jest v dobách krisí přímo osudný pro nezaměstnané a vyžaduje tedy více než reformy a doplnění. Především zákon ze dne 19. července 1921 stižen jest zásadní vadou a to tím, že podle něho jen zlomek zaměstnanců a to jen odborově organisovaní a i oni nikoliv úplně, mají nárok na podporu v nezaměstnanosti. Jak nepatrný jest proto počet těch, kdož skutečně podporu dostávají, v poměru k úhrnnému počtu zaměstnanců, vyplývá zřetelně ze zpráv ministerstva sociální péče. Dalšími vadami zákona jest, že výše a trvání poskytovaných podpor jsou naprosto nepostačitelné a že velice zatěžují odborové organisace, které za to nedostávají žádné vzájemné hodnoty. Skutečně účinným opatřením proti nezaměstnanosti, občas značně vzrůstající a v některých odvětvích průmyslu přímo katastrofálně působící, a proti jejím neblahým následkům, může býti a bude jen zavedení povinného pojištění pro případ nezaměstnanosti, jehož se odborové organisace po léta domáhají a jež se již v jiných státech zvlášť výhodně osvědčilo a vbrzku bude musiti býti zavedeno i v tomto státě.

Nehledě k těmto veskrze naléhavým a oprávněným požadavkům, jest nezbytně nutno zvláště proto, že v poslední době zase nezaměstnanost vzrostla, než bude zavedena všeobecná podpora v nezaměstnanosti, ihned na přechodnou dobu novelovati nebo zlepšiti zákon ze dne 19. července 1921 podle tohoto návrhu. Základní myšlenkou této nutné změny musí býti umožniti všem zaměstnancům, aby dostávali státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti, zvýšiti a rozšířit i trvání podpory, odborové organisace, pověřené vyplácením státního příspěvku, zbaviti břemene a neporušovati jejich osobitého rázu.

Vzhledem k těmto zásadám jest nutno změniti ustanovení, obsažené v §u 1 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n., že oprávnění příjemci jsou jen zaměstnanci podléhající nemocenskému pojištění, nebo je vypustiti, poněvadž podle tohoto ustanovení dokonce mnoho organisovaných zaměstnanců, zvláště velký počet domáckých dělníků, jest předem vyloučeno z požitku státního příspěvku. Domáčtí dělníci jsou tedy tím, že podle poslední novelisace zákona o pojištění pro případ nemoci, stáří a invalidity byli vyloučeni z pojistné povinnosti, dvojnásob poškozeni, poněvadž byli připraveni nejen o nemocenské pojištění, nýbrž i o nárok na státní příspěvek. Tato křivda musí býti napravena, protože právě domáčtí dělníci trpí často nezaměstnaností a v dobách, kdy mohou vydělávati, pro nízké příjmy naprosto nemohou si činiti úspory pro nastávající doby úplné nezaměstnanosti. Kdyby domáčtí dělníci byli pojati mezi osoby oprávněné k nároku, nebylo by to velké zatížení státní pokladny, poněvadž stejně jde jen o určitý zlomek poslední mzdy jako o podporu v nezaměstnanosti a při nízkých příjmech domáckých dělníků vyžadovalo by to tedy jen nepatrných částek.

Tento návrh zákona chce dále doplniti § 3 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n. v tom smyslu, že stát jest povinen poskytovati přiměřené zálohy organisacím pověřeným vyplácením státního příspěvku, vždy podle stavu nezaměstnanosti, aby právě v době zostřených hospodářských krisí měly po ruce peníze, aby úplně a bezvadně mohly vyhověti požadavkům na sebe činěným. Dosavadní zkušenosti a praxe ukázaly, že odborové organisace ve většině případů musí čekati mnoho měsíců, než se jim vrátí státní příspěvek, vyplácený na účet státu. Již trvá-li podporování 13 neděl, lze teprve po mnoha měsících nebo dokonce po roce, t. j. po úplném vyřízení tohoto případu provésti vyúčtování se státem, poněvadž nezaměstnanost netrvá nepřetržitě. Kdyby se trvání podpory rozšířilo na 26 a více neděl, projevilo by se to ještě více než dosud. Mimo to i refundace po zúčtování provádí se velice zdlouhavě a trvá ponejvíce několik neděl, ba dokonce měsíců. Nehledě k tomu, ze by se některé vady ve správě při troše dobré vůle daly napraviti, všechny výše uvedené skutečnosti jsou přece mimořádně vysokým finančním zatížením všech odborových organisací, jehož zvláště v těžkých dobách krise a především neobyčejně silně postižené odborové organisace naprosto nemohou snésti a jež musí je těžce ohroziti. Tento nesnesitelný stav musí býti napraven tím, že stát bude zavázán poskytovati přiměřené zálohy, přizpůsobené dočasné nezaměstnanosti odborovým organisacím, pověřeným vyplácením státního příspěvku na dodatečné vyúčtování.

Prvá řádka bodu 1, odst. 1, §u 4 zákona ze dne 19. července 1921 zní: ťČlenství v odborové organisaci nesmí býti vázáno jinou podmínkou než tím, že člen je zaměstnán v příslušném pracovním odboru a platí organisaci stanovené příspěvky.Ť Tento pozměňovací návrh ustanovuje v §u 3, že toto ustanovení má býti vypuštěno, poněvadž již v četných případech vedlo k nesnázím, jelikož skorem všechny odborové organisace, kromě své podpůrné činnosti hájí jisté ethické a sociální nebo i národní směry světového názoru. Právě tato určitá duševní jednota odborových organisací se zřetelem na složení jejich členů jest základní podmínkou jejich vnitřní soudržnosti. To jest také důvod, proč odborové organisace nepřijímají svých členů bez volby, nýbrž ve svých stanovách skoro veskrze mají ustanovení, že přijímání nových členů může býti odmítnu to bez udání důvodů. Ale nejen rozdíly ve světových názorech jsou důvodem ke zrušení ustanovení 1. odstavce v bodě 1 §u 4, nýbrž i jiné důvody jsou pro to rozhodující. Tak máme na příklad odborové organisace zaměstnanců, které podle ustanovení svých stanov přijímají jen mužské nebo ženské členy; ty by byly podle §u 5 zákona ze dne 19. července 1921 povinny přijímati za členy také ženy nebo muže. Ale nejen soudržnost organisací, nýbrž i jejich jednotná výchovná práce musila by utrpěti, kdyby byly nuceny přijímati své členy bez volby. Východisko obsažené v zákoně č. 267/1921 Sb. z. a n., aby se vytvořily zvláštní skupiny menší hodnoty než členové plnoprávní, jest nejen nešťastně voleno, nýbrž i těžkým zatížením a překážkou pro organisace. Poněvadž všude jest dosti organisací, není takového ustanovení v zákoně zapotřebí. Aby se udržela samospráva odborových organisací, proto tento návrh zákona částečně ruší bod 1, odst. 1 §u 4.

§§ 4 a 6 tohoto návrhu zákona zabývají se nepatrnými změnami §§ 4 a 6, aby se jasněji, než to jest v zákoně ze dne 19. července 1921, projevilo, které přidělené práce nezaměstnaný jest povinen převzíti, aby byl chráněn, že mu budou přiděleny práce nevhodné, jeho poměrům a schopnostem nepřiměřené a jeho povolání cizí.

§ 4 zákona ze dne 19. července 1921 vyžaduje především změny i po té stránce, že odborová organisace zprostředkující výplatu má býti oprávněna přijímati a potvrzovati předepsaná týdenní hlášení nezaměstnaných jako stejně oprávněných jako zprostředkovatelny práce. Tato změna jest provedena v §u 4 tohoto návrhu zákona, kde se ustanovuje, že se nezaměstnaný má dvakrát týdně hlásiti u zprostředkovatelny práce, u obecního úřadu nebo odborové organisace, čímž se již vyjadřuje, že povinné hlášení jest nutno omeziti na dvakrát týdně místo na třikrát. Zvlášť nutnou se jeví změna bodu 4 § 6 zák. č. 267/1921 Sb. z. a n., neboť doba 13 neděl, ve které se má platiti státní příspěvek, se ukázala naprosto nedostatečnou, a především v těžkých dobách krise se stala přímo osudnou, poněvadž zvláště v některých průmyslech (textilní, sklářský atd.) se krise pravidelně každoročně opakují a trvají několik měsíců, kdežto podpora pomíjí již po 3 měsících. Při delší trvalé nezaměstnanosti zůstávají postižení vůbec bez podpory a jsou tedy vydáni na pospas největší bídě. Se zřetelem na tyto poměry a na hospodářskou krisi v některých hospodářských odvětvích stále více vzrůstající, ustanovuje tento návrh zákona, že se doba, ve které se dostává podpora v nezaměstnanosti, prodlužuje z 13 na 26 neděl.

Ve spojení s prodloužením doby, kdy se tato podpora dostává, dlužno provésti také změnu dosavadní výše státního příspěvku. Odborové organisace, naprosto nemohou bráti na se větší břímě z tohoto odvětví podpor, ale snížení úhrnné podpory bylo by těžkým poškozením dělníků. Má-li tedy býti doba podpory prodloužena z 13 na 26 neděl, budou moci odborové organisace po tuto dobu platiti svůj příspěvek jen tehdy, když zároveň budou moci dosud vyplácené podpory snížiti na polovici. Má-li se za těchto poměrů dosud vyplácená úhrnná podpora udržeti na téže výši, jest nutno, aby státní příspěvek byl aspoň třikráte větší než příspěvek odborové organisace. Dosavadní výše úhrnné podpory vyžaduje však také zlepšení, ale toho lze dosíci jen tehdy, když státní příspěvek bude aspoň čtyřikráte větší než příspěvek organisace. Tak by mohly odborové organisace za stejný peníz jako dosud poskytovati svým členům podpory v nezaměstnanosti až do 6 měsíců a tím zabrániti ohromné nouzi. Zároveň byla by podpora zvýšena a rozšířena, což jest naléhavým požadavkem naší dnešní doby.

Státní výdaje na tento zvýšený úkon nebyly by rozhodně přemrštěné a stát je může poskytnouti především již proto, že právě zavedením ťgentské soustavyŤ, mohl velmi mnoho ušetřiti na účet podpory v nezaměstnanosti.

Ze statistiky ministerského tajemníka dr Rosenkranze z ministerstva sociální péče jest zřejmo, že stát poskytoval tyto příspěvky k podpoře v nezaměstnanosti:

1919 260,532.480.

1920 94,978.185.

1921 76,156.845.

1922 209,398.718.

1923 392,227.160.

1924 140,056.921.

1925 do března 35,536.380.

1925 od 1. dubna do 31. pros. 3,675.572.-

Z těchto číslic jest zřejmo, že stát zavedením ťgentské soustavyŤ ušetřil přímo ohromně. Tento návrh zákona zvyšuje dosavadní příspěvky státu asi o 200%, což činí ročně úhrnem sotva 9 až 10 milionů a přes to zůstává to ještě velice daleko za dřívějšími příspěvky státu k podpoře v nezaměstnanosti a přece by to tisícům nezaměstnaných přineslo zlepšení jejich beznadějného stavu.

Odlišování podle §u 8, odst. 1 tohoto návrhu zákona svobodných a ženatých, tudíž vdovců a svobodných s příslušníky rodiny nevyžaduje bližšího vysvětlení, jelikož již vládní nařízení k zákonu ze dne 19. července 1921 takto odděluje svobodné od ženatých a tím tuto nutnost uznává.

§ 7 zákona č. 267/1921 Sb. z. a n. ustanovuje, že úhrnná výše podpory nesmí přesahovati 2/3 poslední mzdy a že se má státní příspěvek snížiti o to, oč ji převyšuje. Proti tomu žádá tento návrh zákona, aby nejvyšší výměra úhrnné podpory byla zvýšena na tři čtvrtiny a aby se to, oč ji převyšuje, škrtalo nikoliv ze státního příspěvku, nýbrž z podpory organisace, aby se tohoto snížení dostalo odborovým organisacím, zatíženým všemi břemeny výplaty, na odborové podporování; zásadou musí býti, že stát jest zavázán plně hraditi částku na něho připadající.

§ 8 zákona ustanovuje, že se státní příspěvek má vypláceti sice ode dne, kdy se nezaměstnaný přihlásil o podporu, ale s omezením, že nezaměstnanost trvá plných 8 dní. Tím jsou těžce poškozeni zaměstnanci, zvláště dělníci, kteří trpí tím, že částečná zaměstnanost jest častá a znovu se vrací, a kteří po týdny a měsíce pracují jen 2 nebo 3 dny týdně, a ostatní dobu jsou bez práce, ale nemají nároku na podporu v nezaměstnanosti, jelikož nejkratší trvání nepřetržité nezaměstnanosti jest podle ustanovení zákona ze dne 19. července 1921 ustanoveno na 8 dní. Proto § 9 tohoto návrhu zákona mění toto ustanovení tak, že se nárok na podporu přiznává bez zřetele na trvání nezaměstnanosti, aby se tím tento nárok zajistil všem zaměstnancům, tedy i těm, kdož jsou částečně zaměstnáni.

Úhradu vyšších výdajů státu, vyžadovaných tímto návrhem, bylo by lze získati škrty výdajů na vojenské účely.

Po stránce formální se navrhuje, aby tento návrh byl přikázán sociálně-politickému a rozpočtovému výboru poslanecké sněmovny, aby jej co nejdříve projednaly.

V Praze, dne 23. ledna 1930.

Kasper, Köhler,

Knirsch, Geyer, dr. Szüllö, dr. Jablouiczky, Krebs, Simm, Schubert, inž. Jung, Fedor, Szentiványi, Nitsch, dr. Hassold, Matzner, dr. Schollich, dr. Holota, dr. Törköly, dr. Hanreich, inž. Kallina, Horpynka, dr. Keibl, Dobránsky.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období.	1. zasedání.

Původní znění.

203.

Antrag.

der Abgeordneten Rudolf Kasper, Richard Köhler und Genossen

auf Abänderung einiger Bestimmungen des Gesetzes vom 19. Juli 1921, Slg. d. G. u V. Nr. 267, betreffend den Staatsbeitrag zur Unterstützung Arbeitsloser.

Die Unterzeichneten stellen den Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Gesetz

vom..........,

mit welchem das Gesetz vom 19. Juli 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 267 betreffend den Staatsbeitrag zur Unterstützung Arbeitsloser abgeändert wird.

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschhlossen:

§ 1.

Der Absatz 1 des § 1 des Gesetzes Nr. 267/1921 hat zu lauten:

Angehörige der Čechoslovakischen Republik können sich den Anspruch auf einen Staatsbeitrag zur Unterstützung während der Arbeitslosigkeit unter den in diesem Gesetze angeführten Bedingungen sichern.

§ 2.

Der § 3 ist in seinem 1. Absatz wie folgt zu ergänzen:

Der Staat ist verpflichtet je nach Höhe der Arbeitslosigkeit entsprechende Vorschüsse über Anforderung der Fachorganisationen, die mit der Auszahlung des Staatsbeitrages betraut sind, gegen nachträgliche Verrechnung an dieselben auszuzahlen.

§ 3.

Der Punkt 1 des 1. Absatzes des § 4 hat wie folgt zu lauten:

Bei der Wahl der Organisation und der Sicherstellung der Zugehörigkeit zu derselben wird den Arbeitnehmern volle Freiheit gewährleistet.

§ 4.

Der Punkt 4 des 1. Absatzes des § 4 hat zu lauten:

Die Zuerkennung des Staatsbeitrages muß an den Nachweis gebunden sein, daß sich der Arbeitslose sogleich beim Eintritte der Arbeitslosigkeit bei einer öffentlichen oder einer fachlichen Arbeitsvermittlungsanstalt, die in dieser Beziehung als einer öffentlichen Arbeitsvermittlungsstelle gleichwertig anerkannt wird, vergeblich in eine entsprechende und seinen Verhältnissen und Fähigkeiten angepasste Arbeit gemeldet und daß er sich um die Arbeitslosenunterstützung beworben hat. Die weitere Auszahlung des Staatsbeitrages ist an den Nachweis gebunden, daß sich der Arbeitslose mindestens zweimal wöchentlich bei einer öffentlichen Arbeitsvermittlungsstelle, beim zuständigen Gemeindeamte oder bei der, die Auszahlung des Staatsbeitrages vermittelnden Fachorganisation gemeldet hat, es sei denn, daß ihm das aus einem wichtigen Grund e nicht möglich war.

§ 5.

Der Punkt 8 des § 5 ist zu streichen.

§ 6.

Der Punkt 2 des § 6 ist wie folgt zu ergänzen:

Wer eine ihm von einer öffentlichen oder fachlichen Arbeitsvermittlungsanstalt angebotene, entsprechende und seinen Verhältnissen und Fähigkeiten angepaßte Arbeit abgelehnt hat, obzwar er die angebotene Arbeit leisten kann und die Arbeit nicht derart beschaffen ist, daß sie seine fachliche Leistungsfähigkeit beeinträchtigen oder außeracht lassen würde und obzwar sie nach dem giltigen Lohntarif oder nach den im Orte, wo die Arbeit zu leisten ist, üblichen Sätzen entlohnt wird. Soll der Arbeitslose eine Arbeit außerhalb seines Aufenthaltsortes annehmen, so ist ihm die unentgeltliche Beförderung in den Arbeitsort zum Arbeitsantritte, sowie die kostenlose Rückbeförderung bei Nichtentsprechen des zugewiesenen Arbeitsplatzes zu gewährleisten. Der Arbeitslose ist nicht verpflichtet, eine Arbeit in einem Unternehmen anzunehmen, in dem Streik oder Aussperrung herrscht.

§ 7.

Der Punkt 4 des § 6 hat wie folgt zu lauten:

Wer den Staatsbeitrag während der Arbeitslosigkeit durch sieben Monate in einem Jahre, gerechnet vom ersten Tage der Arbeitslosigkeit, für den ihm der Beitrag ausgezahlt wurde, bezogen hat oder wer in derselben Periode den Beitrag durch 6 Monate ununterbrochen erhalten hat.

§ 8.

Der § 7 des Gesetzes Nr. 267/1921 hat zu lauten:

1. Der Staatsbeitrag kommt bei Ledigen mit einjähriger Mitgliedschaft dem vierfachen, bei Verheirateten, Verwitweten und Ledigen mit Haushaltungsangehörigen mit ebenfalls einjähriger und bei Ledigen mit mindestens fünfjähriger Mitgliedschaft dem sechsfachen Betrage nach der Unterstützung gleich, die dem Unterstützten von der Fachorganisation aus ihren Mitteln gezahlt wird.

2. Die Summe der Unterstützung und des Staatsbeitrages darf dreiviertel des letzten Lohnes des Arbeitslosen nicht übersteigen, um. den Überschuß ist die gewerkschaftliche Unterstützung herabzusetzen.

3. Die Regierung wird ermächtigt, im Einvernehmen mit den Zentralfachorganisationen im Verordnungswege für die Dauer besonderer wirtschaftlichen Verhältnisse Ausnahmen von dem im Absatz 1 aufgestellten Grundsatz festzusetzen.

§ 9.

Der § 8 des Gesetzes Nr. 267/1921 wird wie folgt abgeändert:

Der Anspruch auf den Staatsbeitrag während der Arbeitslosigkeit gebührt dem Arbeitslosen von dem Tage, an dem er sich darum gemeldet hat.

§ 10.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Minister für soziale Fürsorge im Einvernehmen mit den beteiligten Ministern betraut.

Begründung:

Von allem Anbeginn an wurde da s Gesetz vom 19. Juli 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 267 über den Staatsbeitrag zur Arbeitslosenunterstützung nur als eine vorläufige Regelung angesehen. Seine Unzulänglichkeit hat sich dann auch sofort nach Inkrafttreten dieses Gesetzes erwiesen. Es wird in seiner heutigen Fassung gerade zu Krisenzeiten zu einem wahren Verhängnis für die arbeitslosen Arbeitnehmer und erscheint daher mehr als reform- und abänderungsbedürftig. Vor allem haftet dem Gesetze vom 19. Juli 1921 ein grundlegender Mangel dahingehend an, daß dadurch nur ein Bruchteil der Arbeitnehmerschaft, und zwar nur die gewerkschaftlich organisierte und auch die zur Gänze für die Arbeitslosenunterstützung als bezugsberechtigt gilt. Wie gering damit die Zahl der wirklichen Bezieher einer Unterstützung im Vergleiche zur Gesamtzahl der Arbeitnehmer ist, geht aus den Berichten des Ministeriums für soziale Fürsorge deutlich hervor. Weitere Mängel dieses Gesetzes sind darin zu suchen, daß die Höhe und Dauer der gewährten Unterstützungen völlig unzureichend sind und daß es die Gewerkschaften überaus stark belastet, ohne daß ihnen dafür ein Gegenwert geboten wäre. Eine wirklich wirksame Maßnahme gegen die sich zeitweise bedeutend steigernde in einigen Industrien geradezu katastrophal wirkende Arbeitslosigkeit und deren verhängnisvolle Folgen, kann und wird nur die von den Gewerkschaften seit jeher geforderte Einführung einer obligatorischen Arbeitslosenversicherung bringen, die sich in anderen Staaten bereits vorteilhaft bewährt hat und in Kürze auch in diesem Staate zu schaffen sein wird.

Ungeachtet dieser überaus dringenden und berechtigten Forderungen macht sich mit Rücksicht auf die besonders in letzter Zeit wieder zunehmende Arbeitslosigkeit die sofortige, für die Übergangszeit bis zur Schaffung einer allgemeinen Arbeitslosenunterstützung bestimmte Novellierung, bezw. Verbesserung des Gesetzes vom 19. Juli 1921 im Sinne dieses Gesetzesantrages dringendst notwendig. Der Grundgedanke dieser notwendigen Abänderung muß darin bestehen, den Bezug des Staatsbeitrages zur Arbeitslosenunterstützung allen Arbeitnehmern zugänglich zu machen, die Höhe und Dauer der Unterstützung zu erweitern und die mit der Auszahlung des Staatsbeitrages betrauten Fachorganisationen zu entlasten und ihre Eigenart unangetastet zu lassen.

Unter Berücksichtigung dieser Grundsätze erscheint es notwendig eine Abänderung der im § 1 des Gesetzes 267/1921 enthaltenen Bestimmung, daß nur krankenversicherungspflichtige Arbeitnehmer bezugsberechtigt sind, vorzunehmen, bezw. ausfallen zu lassen, da durch diese Bestimmung selbst zahlreiche gewerkschaftlich organisierte Arbeitnehmer, insbesondere eine große Zahl der Heimarbeiter von dem Bezuge des Staatsbeitrages von vornherain ausgeschlossen sind. Die Heimarbeiter haben damit ihre durch die letzte Novellierung des Gesetzes über die Versicherung für den Fall der Krankheit, des Alters- und der Invalidität verbundene Ausscheidung aus der Krankenversicherungspflicht als doppelte Schädigung zu ertragen, da sie nicht nur um die Krankenversicherung. sondern auch um die Bezugsberechtigung des Staatsbeitrages gebracht wurden. Dieses Unrecht muß beseitigt werden, da gerade die Heimarbeiter unter oftmaliger Arbeitslosigkeit zu leiden haben und zu Zeiten einer Verdienstmöglichkeit infolge ihres niederen Einkommens keineswegs in der Lage sind, sich für die kommenden Zeiten der völligen Arbeitslosigkeit entsprechende Rücklagen zu machen. Die Einbeziehung der Heimarbeiter in die Bezugsberechtigung würde andererseits aber keine allzugroße Belastung des Staatsschatzes bedeuten, da sowieso nur ein bestimmter Bruchteil des letzten Lohnes als Arbeitslosenunterstützung in Frage kommt und bei dem niederen Einkommen der Heimarbeiter daher nur geringe Summen in Anspruch nehmen würde.

Der vorliegede Gesetzesantrag sieht ferner eine Ergänzung des § 3 d. G. 267/1921 dahingehend vor, daß der Staat verpflichtet wird, den mit der Auszahlung des Staatsbeitrages betrauten Organisationen je nach dem Stande der Arbeitslosigkeit entsprechende Vorschüsse zu leisten, damit denselben gerade zur Zeit verschärfter Wirtschaftskrisen die finanziellen Mittel zur Verfügung stehen, um den an sie gestellten Anforderungen rest- und klaglos entsprechen zu können. Die bisherige Erfahrug und Praxis hat gezeigt, daß die Fachorganisationen in den meisten Fällen viele Monate warten müssen, bevor sie eine Rückvergütung des auf Kosten des Staates ausgezahlten Staatszuschusses erhalten. Schon bei einer Unterstützungsdauer von 13 Wochen kann infolge nicht ununterbrochener Währung der Arbeitslosigkeit oft erst nach vielen Monaten oder gar erst nach Jahresfrist, d. h. erst nach vollständiger Erledigung dieses Falles die Verrechnung mit dem Staate vorgenommen werden. Bei einer Erweiterung der Unterstützungsdauer auf 26 und mehr Wochen, würde diese Tatsache noch mehr als bisher in Erscheinung treten. Dazu kommt, daß vor allem auch die Refundierung nach erfolgter Verrechnung überaus mangelhaft vor sich geht und zumeist weitere Wochen ja sogar Monate in Anspruch nimmt. Abgesehen davon daß sich einzelne Mängel in der Administrative bei einigem guten Willen beseitigen ließen. so bedeuten alle vorangeführten Tatsachen doch eine außerordentlich hohe finanzielle Belastung für alle Gewerkschaften, die insbesondere in schweren Krisenzeiten und vor allem von den besonders stark betroffenen Fachorganisationen keineswegs ertragen werden und zu schweren Erschütterungen in denselben führen müßen. Dieser unerträgliche Zustand muß dadurch abgeschafft werden, daß der Staat verpflichtet wird, entsprechende, der jeweiligen Arbeitslosigkeit angepaßte Vorschüsse an die mit der Auszahlung des Staatsbeitrages betrauten Fachorganisationen gegen nachträgliche Verrechnung zu leisten.

Der Punkt 1 des 1. Absatzes des § 4 des Gesetzes vom 19. Juli 1921 lautet in seiner ersten Zeile: ťDie Mitgliedschaft in der Fachorganisationen darf an keine andere Bedingung gebunden sein als an jene, daß das Mitglied in dem betreffenden Arbeitsfache beschäftigt ist und an die Organisation die festgesetzten Beiträge leistet. Der vorliegende Abänderungsantrag sieht in seinem § 3 die Weglassung dieser Bestimmung vor, da dieselbe schon in vielen Fällen zu Schwierigkeiten geführt hat, denn fast alle Gewerkschaftsorganisationen vertreten neben ihrer Unterstützungstätigkeit bestimmte ethische und soziale oder auch nationale Weltanschauungsrichtungen. Gerade diese bestimmte geistige Einheit der Gewerkschaften in Bezug auf ihre Mitgliederzusammensetzung ist die Grundbedingung ihren inneren Geschlossenheit. Das ist auch der Grund, warum die Gewerkschaften ihre Mitglieder nicht wahllos aufnehmen, sondern in ihren Satzungen fast allgemein die Bestimmung haben, daß die Aufnahme neuer Mitglieder ohne Angabe von Gründen abgelehnt werden kann. Aber nicht nur die weltanschaulichen Unterschiede bedingen eine Aufhebung dieser Bestimmungen des 1. Absatzes im Punkt 1 des § 4, sondern auch andere Gründe sind dafür maßgebend. So gibt es zum Beispiele Angestelltengewerkschaften, die gemäß ihrer Satzungsbestimmungen nur männliche oder weibliche Mitglieder aufnehmen; diese wären gem. des § 5 des Gesetzes vom 19. Juli 1921 verpflichtet, auch weibliche, bezw. männliche Mitglieder aufzunehmen. Aber nicht nur die Geschlossenheit der Organisation, auch ihre einheitliche Bildungsarbeit müßte leiden, wenn sie wahllos Mitglieder aufzunehmen gezwungen ist. Der im Gesetze 267/1921 vorgesehene Ausweg der Schaffung von Sondergruppen mit geringerem Werte als Mitglieder vollen Ausmaßes ist nicht nur unglücklich gewählt, sondern auch eine schwere Belastung und ein Hemmnis für die Organisationen. Da genügend Organisationen aller Orts vorhanden sind, bedarf es einer derartigen Bestimmung im Gesetze nicht. Im Sinne der Aufrechterhaltung der Selbstverwaltung der Gewerkschaften wird deshalb im vorliegenden Gesetzesantrag die teilweise Aufhebung des Punktes 1 im ersten Abschnitt des § 4 durchgeführt.

Die §§ 4 und 6 des vorliegenden Gesetzesantrages beschäftigen sich mit geringfügigen Abänderungen der §§ 4 und 6, um solcherart klarer als dies im Gesetz vom 19. Juli 1921 vorgesehen ist, zum Ausdruck zu bringen, welche zugewiesenen Arbeiten der Arbeitslose anzunehmen verpflichtet ist, um ihn davor zu schützen, daß ihm nichtentsprechende und seinen Verhältnissen und Fähigkeiten entgegengesetzte, berufsfremde Arbeiten zugewiesen werden.

Der § 4 des Gesetzes vom 19. Juli 1921 bedarf vor allem auch einer Abänderung dahingehend, daß die die Auszahlung vermittelnde Fachorganisation berechtigt wird, die vorgeschriebenen wöchentlichen Meldungen des Arbeitslosen als gleichberechtigt mit den Arbeitsvermittlungsstellen entgegen zu nehmen und zu bestätigen. Diese Abänderung ist im § 4 des vorliegenden Gesetzesantrages durchgeführt, indem bestimmt wird, daß die Meldung des Arbeitslosen wöchentlich zweimal entweder bei der Arbeitsvermittlung, beim Gemeindeamt oder Fachorganisation zu erfolgen hat, wobei bereits zum Ausdruck gebracht wird, daß es notwendig erscheint, die Meldepflicht von dreimal auf zweimal wöchentlich herabzusetzen. Als besonders nötig erscheint die Abänderung des Punktes 4 des § 6 des Ges. 267/1921, da sich das Ausmaß von 13 Wochen während welcher der Staatsbeitrag zu zahlen ist, als völlig unzureichend erwiesen hat und vor allem in schweren Krisenzeiten zu einem wahren Verhängnis wurde, denn insbesondere in einzelnen Industrien (Textil-, Glasindustrie usw.) kehren regelmäßig alljährlich Krisen wieder, die mehrere Monate andauern, während die Unterstützung schon nach 3 Monaten erlischt. Bei länger dauernder Arbeitslosigkeit bleiben die davon Betroffenen ohne jede Unterstützung und sind damit dem größten Elend völlig preisgegeben. Mit Rücksicht auf diese Verhältnisse und auf die bei einigen Wirtschaftszweigen sich immer mehr und mehr verschärfende Wirtschaftskrise siebt der vorliegende Gesetzesantrag eine Verlängerung der Bezugsdauer der Arbeitslosenunterstützung von 13 auf 26 Wochen vor.

In Verbindung mit der Erweiterung der Bezugdauer muß auch eine Abänderung der bisherigen Höhe des Staatsbeitrages vorgenommen werden. Den Gewerkschaften ist es ganz unmöglich eine größere Last aus diesem Unterstützungszweige auf sich zu nehmen, während andererseits eine Herabsetzung der Gesamtunterstützung eine schwere Schädigung der Arbeitslosen bedeuten würde. Soll daher die Unterstützungsdauer von 13 auf 26 Wochen ausgedehnt werden, so ist es den Gewerkschaften nur dann möglich den Gewerkschaftsbeitrag für diese Zeit so zu zahlen, wenn sie zu gleicher Zeit die Möglichkeit haben, die bisher gezahlten Unterstützungen auf die Hälfte herabzusetzen. Soll unter diesen Umständen dieselbe Höhe der bisher gezahlten Gesamtunterstützung aufrecht erhalten werden, so ist es notwendig, daß der Staatsbeitrag mindestens das Dreifache des Gewerkschaftsbeitrages betragen muß. Die bisherige Höhe der Gesamtunterstützung bedarf jedoch auch einer Aufbesserung, die aber nur erreicht werden kann, wenn der Staatsbeitrag mindestens das Vierfache des verkürzten Gewerkschaftsbeitrags beträgt. Solcherart könnten die Gewerkschaften mit den gleichen Summen wie bisher ihre Mitglieder bis zu 6 Monaten mit der Arbeitslosenunterstützung versehen und dadurch unendliches Elend verhindern. Gleichzeitig würde die Unterstützung eine Erhöhung und Erweiterung erfahren, was eine dringende Forderung unserer heutigen Zeit darstellt.

Der staatliche Aufwad für diese Mehrleistung wäre keineswegs ein übermäßiger und kann vom Staate schon vor allem deshalb geleistet werden, als er sich gerade durch die Einführung des ťGenter-SystemsŤ große Ersparnisse aus dem Konto der Arbeitslosenunterstützung machen konnte.

Einer Statistik des Ministerialsekretärs Dr. Rosenkranz des Ministeriums für soziale Fürsorge ist zu entnehmen, daß der Staat nachfolgende Beträge für Arbeitslosenunterstützung leistete:

1919........ 260,532.480.

1920........ 94,978.185.

1921........ 76,156.845.

1922........ 209,398.718.

1923........ 392.227.160.

1924........ 140,056.921.

1925 bis März..... 35,536.380.-

1925 1./IV.-31./XII.... 3,675.372.-

Aus diesen Zahlen geht hervor, daß der Staat durch Einführung des ťGenter-SystemsŤ geradezu ungeheuerliche Ersparnisse gemacht hat. Der vorliegende Gesetzesantrag sieht eine Erhöhung der bisherigen Beitragsleistungen des Staates von ungefähr 200% vor, was kaum 9-10 Millionen jährlicher Gesamtleistung betragen und damit noch immer sehr weit hinter den ehemaligen Leistungen des Staates für die Arbeitslosenunterstützung zurückbleiben und dennoch Tausenden Arbeitslosen eine Verbesserung ihrer trostlosen Lage bringen würde.

Die im § 8 unter Absatz 1 des vorliegenden Gesetzesantrages festgelegte Differenzierung zwischen Ledigen und Verheirateten, sowie den Verwitweten und Ledigen mit Haushaltungsangehörigen bedarf keiner näheren Begründung, da schon die Regierungsverordnung zum Gesetze vom 19. Juli 1921 eine ähnliche Unterscheidung zwischen Ledigen und Verheirateten vorsieht und solcherart die Notwendigkeit derselben anerkennt.

Der § 7 des Gesetzes 267/1921 bestimmt, daß die Gesamthöhe der gezahlten Unterstützung zwei Drittel letzten Lohnes nicht übersteigen darf und daß der Staatsbeitrag um den etwaigen Überschuß zu verkürzen ist. Demgegenüber verlangt der vorliegende Gesetzesantrag die Bestimmung, daß die oberste Grenze der Gesamtunterstützung auf drei Viertel hinaufgesetzt wird und daß ein etwaiger Überschuß nicht vom Staatsbeitrage, sondern von der gewerkschaftlichen Unterstützung zu streichen ist, um diese Herabsetzung, den mit allen Lasten der Auszahlung bedachten Gewerkschaften für gewerkschaftliche Unterstützungszwecke zu erhalten, Grundsatz muß bleiben, daß der Staat zur vollen Leistung des auf ihn entfallenden Betrages verpflichtet ist.

Der § 8 des Gesetzes 267/1921 bestimmt, daß der Staatsbeitrag wohl von dem Tage an zu zahlen ist, an dem sich der Arbeitslose um die Unterstützung gemeldet hat, jedoch mit der Einschränkung, wenn die Arbeitslosigkeit volle 8 Tage dauert. Darin liegt eine schwere Benachteiligung jener Arbeitnehmer, insbesondere Arbeiterschaft, die unter oftmaliger und immer wiederkehrender Kurzarbeit zu leiden hat und Wochen und Monate hindurch nur 2 oder 3 Tage wöchentlich arbeitet, die übrige Zeit aber arbeitslos ist, ohne Anspruch auf Unterstützung zu haben, da die Mindestdauer der ununterbrochenen Arbeitslosigkeit nach den Bestimmungen des Gesetzes vom 19. Juli 1921 mit 8 Tagen festgesetzt ist. Aus diesem Grunde sieht dieser Gesetzesantrag in seinem § 9 eine Abänderung in der Weise vor, daß der Unterstützungsanspruch ohne Rücksicht auf die Dauer der Arbeitslosigkeit festgesetzt wird, um solcherart allen Arbeitnehmer, also auch den unter Kurzarbeit stehenden, den Anspruch zu sichern.

Die Bedeckung für die im vorliegenden Antrage geforderten Mehrleistungen des Staates können durch Abstriche aus den Ausgaben für militärische Zwecke aufgebracht werden.

In formeller Hinsicht wird beantragt, den vorliegenden Gesetzesantrag dem sozialpolitischen und dem Budgetausschusse des Abgeordnetenhauses zur raschesten Beratung zuzuweisen.

Prag, am 23. Jänner 1930.

Kasper, Köhler,

Knirsch, Geyer, Dr. Szülö, Dr. Jabloniczky, Krebs, Simm, Schubert, Ing. Jung, Fedor, Szentiványi, Nitsch, Dr. Hassold, Matzner, Dr. Schollich, Dr. Holota, Dr. Törköly, Dr. Hanreich, Ing. Kallina, Horpynka, Dr. Keibl, Dobránsky.