Podepsaní navrhují:

Slavná sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne...........,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek 1.

Ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. ve znění novely ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n. se takto mění:

§ 13.

Důchod vdovský přísluší vdově po padlém aneb zemřelém manželu, u něhož jsou splněny podmínky §u 1, lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a za těchže podmínek manželce nezvěstného a vdově po invalidovi.

§ 14 se ruší.

§ 20.

Důchod sirotčí přísluší dětem padlého, nedokonavším 18 let, zemřelého a nezvěstného otce, u něhož jsou splněny podmínky § 1, lit. a) zák. ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a dětem zemřelého válečného poškozence.

Jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, přísluší důchod do 24 roků, kterýžto může ministerstvo sociální péče v případech ohleduplných vypláceti i nadále.

Provdá-li se sirotek, jest jej považovati za zaopatřeného.

Článek 2.

Provedením zákona pověřuje se ministr sociální péče.

Vdovám a sirotkům po zemřelých válečných invalidech nepřiznává se velmi často důchod ve smyslu citovaného zákona s odůvodněním; že není prokázáno, že smrt nastala z důvodů válečných útrap. Bohužel, postup tento je dosti tvrdý a nespravedlivý. V celé řadě případů invalidé amputovaní, před tím bezpočtukráte operovaní zemřeli, jejich pozůstalým nepřiznával se důchod proto, že prý není prokázáno, že smrt nastala v důsledcích válečných útrap. Stejně nepřiznává se důchod vdovám po zemřelých invalidech i v těch případech, když se sice prokáže, že nastala smrt v důsledcích invalidity, důchod se nepřizná proto, že sňatek uzavřen byl pro invaliditě. V praksi provádění zákonů v těchto ustanoveních projevilo se nespravedlivým a proto jeví se nezbytná potřeba změny.

Zvláště dlužno připomenouti, že v dobách popřevratových hlásily se spousty válečných poškozenců, a to příkladně invalidů přihlásila se třistatisíc. Bylo nutno všechny tyto předvolat k sociální lékařské prohlídce, aby na podkladě této podle stanovených procent neschopnosti mohlo býti rozhodnuto o nároku na důchod. Je pochopitelným, že stanovené komise a úřady pro péči o válečné poškozence naprosto nestačily vše bezvadně provést a tak v celé řadě případů, třeba bez vlastní viny, staly se nedopatření a chyby, choroby utrpěné za války nebyly všechny zapsány a tyto nedostatky projevily se pak velmi škodlivě při provádění citovaného zákona; a rozhodování o nárok na důchod vdovský a sirotčí.

Hlavně prak se prokázalo při praktickém provádění zákona, že mnohé choroby, utrpěné ve službě vojenské za války, neprojevovaly se hned v době popřevratové v té tíživosti a proto také mnozí invalidé ani všechny choroby nehlásili, nebo nebylo je možno přesně rozeznat. Nyní ovšem se na to poukazuje a není-li choroba sice utrpěná ve službě vojenské za války, zapsána ve spisech, nepřizná se důchod vdovský a sirotčí. Tito pak trpí dvojnásob důsledky světové války.

Změnu zákona vyžaduje také ustanovení, pokud týká se přiznání důchodu vdovám po zemřelých invalidech v těch případech, když sňatek uzavřen byl po vzniku invalidity. Toto ustanovení projevilo se při praktickém provádění velmi nespravedlivým již hlavně proto, že jednalo se pravidelně o živitele rodiny a proto jeví se samozřejmým, aby důchod vdově po zemřelém invalidovi, i když sňatek uzavřen byl po vzniku nároku na důchod, byl přiznán.

§ 14 jeví se pp této změně bezpředmětným a proto právem se navrhuje jeho zrušení.

Změna, pokud důchodu sirotčího se týká, má se projeviti změnou v tomto návrhu v prvé řadě jako u vdov a pokud úmrtí a příčiny smrti otce invalidy se týká, v druhé řadě pak sleduje se zásada, aby sirotci váleční neschopni pro vadu duševní nebo tělesnou mohli snáze důchod sirotčí přes 18tý rok získat. Potřeba jeví se tu nezbytně nutná.

Finační náklad na změnu zákona bude naprosto nepatrný. Ministerstvo sociální péče může jej provésti bez zvýšení, nebo požadování zvýšených nákladů a provede jej z úspor vlastního rozpočtu.

Po stránce formální navrhujeme, aby návrh s urychlením byl předložen výboru sociálně politickému a rozpočtovému.

V Praze, dne 4. února 1930.