Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

§ 2, odst. 2 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 Sb. z. a n., se mění takto: Oprávnění ku provozování zubní techniky mohou po vyhlášení tohoto zákona nabýti pouze osoby, které v den vyhlášení zákona plně vyhovují podmínkám, jež jsou podle, ustanovení do té doby platných v jednotlivých částech československého státu stanoveny pro nabytí koncese nebo oprávnění ku provozování zubní techniky. Mezi ty, kterým se má dostati této výhody, buďtež pojaty - splní-li ostatní předepsané podmínky - i osoby, které do 6. května 1923 řádně skončily učební dobu a mají výuční vysvědčení. Pro udílení těchto koncesí a pro nabytí těchto oprávnění jsou směrodatná ustanovení platná v době vyhlášení zákona v jednotlivých součástech československého státu.

§ 2.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

§ 3.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministr pro průmysl, obchod a živnosti v dohodě s ministrem školství a národní osvěty.

Zubní lékařství a zubní technika byla v Československé republice upravena zákonem ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 Sb. z. a n. - Obor působnosti zubních lékařů a zubních techniků byl zákonně ustanoven a při tom určeno, že nárok na osamostatnění mohou uplatniti jen ještě pomocníci zubních techniků, kteří byli vyučeni aspoň v den vyhlášení zákona a měli výuční vysvědčení. Tímto zněním § 2, odst. 2 zákona 303/1920 byli připraveni o právo na vlastní osamostatnění všichni zubní technikové, kteří v den vyhlášení zákona byli v učebním poměru, přes to, že se všichni příslušníci tohoto povolání vyučili živnosti zubních techniků v předpokladu, že se budou moci samostatně usaditi po dosažení a splnění ostatních zákonitých ustanovení.

V tomto zákoně nebylo pamatováno na to, co se má vlastně státi s těmito příslušníky tohoto stavu a tímto zněním u 2, odst. 2 byli tito zubní technikové odsouzeni po celý život vydělávati své živobytí jako zaměstnanci.

Snahou tohoto návrhu zákona jest napraviti opět toto bezpráví. V roce hospodářské krise 1920 nebylo lze žádati, aby se mladí kolegové v povolání věnovali jinému zaměstnání, neboť mnohým z těchto kolegů chybělo již jen několik dnů, týdnů nebo měsíců k dokončení řádné tříleté učební doby. S tímto předpokladem a s vědomím, že se později osamostatní, vstoupili tito zubní technici do učení. Během své výuční doby byli však zákonem 303/1920 tak hospodářsky poškozeni a omezeni na své osobní svobodě, že poměry, za nichž dnes musí žíti, staly se naprosto nesnesitelnými. Mnoho příslušníků tohoto povolání jest již dnes přes 12 let zaměstnáno v tomto oboru a musí stále ještě bez naděje sloužiti jako zaměstnanci, kdežto zubní technici, kteří měli to štěstí, že byli vyučeni do 6. května 1920 - do dne vyhlášení zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 Sb. z. a n., vykázavše se průkazem 9leté způsobilosti, dnes již mají několik let vlastní zubní prakse. Bez jakéhokoliv vlastního zavinění byli tito zubní technici vyloučeni z výhod samostatnosti přes to, že dnes jsou s to splniti rovněž tak přesně tytéž podmínky jako jejich předchůdci.

Není to čin spravedlnosti, poskytne-li se těmto zubním technikům právo na udělení koncese? Také v Rakousku, kde byl vydán zákon o zubních technicích, byla otázka dorostu upravena tak, že všichni zubní technici, kteří se v době vyhlášení rakouského zákona o zubních technicích učili, jsou pokládáni za čekatele tohoto povolání, jestliže učební doba řádně skončí.

Tato stavovská skupina nežádá nic jiného, než plnou spravedlnost, aby mohla samostatně vykonávati to, čemu se řádně naučila a pracovati v povolání, v němž dosud pracovala.

Ještě dnes jest mnoho větších i menších obcí, které mají často několik hodin k nejbližšímu zubnímu lékaři a právě v těchto venkovských obcích obyvatelstvo velice trpí nedostatkem nutného ošetření a léčeni zubů.

Státní zkouškou zubních techniků (§ 3 zákona) ustanovenou zákonem jest dána záruka svědomitého a pečlivého vykonávání zubní prakse a jest jen v zájmu lidového zdraví a národního hospodářství, budou-li oprávněná a odůvodněná přání této stavovské skupiny splněna.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh zákona byl přikázán výboru živnostensko-obchodnímu.

V Praze, dne 19. prosince 1929.

Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

Der § 2, Absatz 2 des Gesetzes vom 14. April 1920, Slg. d. G. u. Vdg. Nr. 303, wird Folgendermaßen abgeändert:

Die Berechtigung zur Ausübung der Zahntechnik können nach der Kundmachung dieses Gesetzes nur solche Personen erwerben, welche am Tage der Gesetzeskundmachung, den Bedingungen voll entsprechen, die nach den bis zu dieser Zeit geltenden Bestimmungen in den einzelnen Teilen des čechoslovakischen Staates für die Erwerbung der Konzession oder Berechtigung zur Ausübung der Zahntechnik festgesetzt sind. Unter diejenigen, welche diesem Begünstigung teilhaftig werden sollen, sind - falls sie die übrigen vorgeschriebenen Bedingungen erfüllen auch jene Personen aufzunehmen, welche bis 6. Mai 1923 die Lehrzeit ordnungsgemäß beendet haben und das Lehrzeugnis besitzen. Für die Verleihung dieser Konzessionen und für die Erwerbung dieser Berechtigungen sind die zur Zeit der Kundmachung des Gesetzes in den einzelnen Teilen des čechoslovakischen Staates geltenden Bestimmungen maßgebend.

§ 2.

Dieses Gesetz tritt mit dem Tage der Kundmachung in Kraft.

§ 3.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Minister für öffentliches. Gesundheitswesen und körperliche Erziehung und der Minister für Industrie, Handel und Gewerbe im Einverständnis mit dem Minister für Schulwesen und Volkskultur betraut.

Die Zahnheilkunde und Zahntechnik fand in der Čechoslovakischen Republik durch das Gesetz vom 14. April 1920, Slg. d. G. u. Vdg. Nr. 303, eine gesetzliche Regelung. Es wurde der Wirkungskreis der Zahnärzteschaft und der Zahntechnikerschaft gesetzlich festgelegt und dabei bestimmt, daß nur noch jene Zahntechnikergehilfen das Recht der Selbständigkeit in Anspruch nehmen können, welche mindestens am Tage der Kundmachung des Gesetzes ausgelernt waren und im Besitze des Lehrzeugnisses sich befanden. Durch diese Fassung des § 2 Absatz 2 des Gesetzes 303/20 wurden alle jene Zahntechniker, welche zur Zeit der Kundmachung des Gesetzes im Lehrverhältnis gestanden sind, um das Recht der eigenen Selbständigkeit gebracht, trotzdem alle die Berufsangehörigen unter der Voraussetzung das Zahntechnikergewerbe erlernt haben, sich nach Erbringung und Erfüllung der sonstigen gesetzlichen Bestimmungen, selbständig niederlassen zu können.

Es wurde in diesem Gesetze keine Rücksicht darauf genommen, was mit diesen Berufsangehörigen eigentlich geschehen soll und durch diese Fassung des § 2 Absatz 2 wurden diese Zahntechniker verurteilt, zeitlebens als Angestellte ihr Dasein zu fristen. Dieses Unrecht wieder gut zu machen, ist das Bestreben dieses Gesetzesantrages. Es konnte in dem wirtschaftlichen Krisenjahre 1920 nicht verlangt werden, daß die jungen Berufskollegen sich einem anderen Berufszweige zu wenden sollten, denn vielen dieser Kollegen fehlen nur noch einige Tage, Wochen oder Monate zur Beendigung der ordnungsgemäßen 3jährigen Lehrzeit. Unter der Voraussetzung und dem Bewußtsein, sich später selbständig zu machen; traten diese Zahntechniker in die Lehre ein. Während ihrer Ausbildungszeit wurden dieselben durch das Gesetz 303/20 wirtschaftlich so schwer geschädigt und in ihrer persönlichen Freiheu gehemmt, daß die Verhältnisse, unter denen sie heute leben müssen, bis zur Unerträglichkeit gestiegen sind. Eine ganze Reihe von Berufsangehörigen verfügen heute über mehr als 12 Berufsjahre und müssen immer noch aussichtslos als Angestellte dienen, während jene Zahntechniker, welche das Glück hatten bis 6. Mai 1920 ausgelernt zu sein - dem Kundmachungstage des Gesetzes vom 14. April 1920 Nr. 303 - schon nach Erbringung des 9jährigen Befähigungsnachweise, heute durch mehrere Jahre schon eine Zahnpraxis ihr eigen nennen. Ohne irgendeinem eigenen Verschulden wurden diese Zahntechniker von der Begünstigung der Selbständigkeit ausgeschlossen, trotzdem sie heute in der Lage sind, dieselben Bedingnisse ebenso genau erfüllen zu können wie ihre Vorgänger.

Ist es nicht ein Akt der Gerechtigkeit, wenn diesen Zahntechnikern das Recht der Konzessionsverleihung gegeben wird? Auch in Österreich, wo ein Zahntechnikergesetz herausgegeben wurde, ist die Nachwuchsfrage derart geregelt worden, daß all jene Zahntechniker, welche zur Zeit der Kundmachung des österreichischen Zahntechnikergesetzes im Lehrverhältnis standen, als Berufsanwärter gelten, wenn die Lehrzeit ordnungsgemäß beendet wird.

Diese Berufsgruppe verlangt nichts anderes als volle Gerechtigkeit, das selbständig ausüben zu dürfen, was selbe ordnungsgemäß erlernt hat und in dessen Berufe bisher tätig war.

Heute noch gibt es viele größere und kleinere Gemeinden, welche es oft stundenlang bis zur nächsten Zahnpraxis haben und leidet gerade in diesen Landgemeinden die Bevölkerung sehr stark unter der fehlenden Obsorge der notwendigen Zahnbehandlung und Zahnpflege.

Durch die im Gesetze vorgesehene Staatsprüfung der Zahntechniker (§ 3 des Gesetzes) ist die Gewähr einer gewisenhaften sorgfältigen Ausübung der Zahnpraxis gewährleistet und liegt es nur im Interesse der Volksgesundheit und der Volkswirtschaft, wenn dem berechtigten und begründeten Bestreben dieser Standesgruppe voll entsprochen wird.

In formeller Hinsicht wird beantragt, diesen Gesetzesantrag dem Handels- und Gewerbeausschuß zuzuweisen.

Prag, am 19. Dezember 1929.