Navrhujeme, aby Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Paragraf 28 (Docházka do úřadu) zákona ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a zřízenců (služební pragmatika) v první hlavě (Úředníci), v II. oddílu "Povinnosti" mění a doplňuje se takto:

Není-li úředník výslovně sproštěn pravidelné docházky do úřadu nebo jeho nepřítomnost ve službě ospravedlněna, jest povinen přesně dodržovati předepsané úřední hodiny. Počet předepsaných úředních hodin nechť se pohybuje v časovém údobí 28 dnů podle povahy služebního výkonu mezi 144 až 192 pracovními hodinami pokud jde výslovně o služby denní (mezi 6. hodinou ranní a 6. hodinou večerní). Při službách nočních (mezi 6. hodinou večerní a 6. hodinou ranní) krátí se počet předepsaných pracovních hodin ve svrchu uvedeném časovém údobí 28 dnů až o jednu třetinu.

Podle potřeby služby budiž úřední činnost prodloužena také přes předepsané úřední hodiny. V podobném případě poskytne se úředníku za práci vykonanou nad normálně stanovený počet úředních hodin přiměřená odměna. Bližší určí se nařízením.

Úředníku jest nedělní klid potud umožniti, pokud je slučitelno s neodkladnými požadavky služby.

Paragraf 160 zákona ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a zřízenců (služební pragmatika) v druhé hlavě (služebnictvo) v II. oddílu "Povinnosti" (Všeobecné povinnosti) mění a doplňuje se obdobně, jak je uvedeno v článku I. tohoto zákona s úchylkou, že poslední odstavec svrchu uvedeného §u 160 citovaného zákona č. 15 ř. z. ex 1914 se nemění.

Vládě se ukládá, aby říďíc se svrchu uvedenými změnami a doplňky, vydala nejpozději do měsíce po publikaci tohoto zákona příslušná nařízení, upravující docházku do služby ve státních úřadech, v ústavech (kromě škol a školních ústavů), fondech a podnicích státních a státem spravovaných a to jak pro zaměstnance pragmatikální tak i pro ostatní v jiném služebním poměru.

Pokud jde o počet úředních hodin stanovených tímto zákonem, ukládá se veřejnoprávním korporacím a ústavům, na něž se vztahuje 19 zákona č. 3941922 Sb. z. a n., aby použily těchto ustanovení pro svoje zaměstnance, jde-li o stejný nebo přibližně stejný služební nebo pracovní výkon a také stejné nebo přibližně stejné intensity. Úchylky jsou přípustny pouze za souhlasu zemského úřadu, po případě ministerstva vnitra jako konečné odvolací instance:

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej všichni ministři.

Nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zákona o 8 hodinné pracovní době, že totiž ustanovení citovaného zákona nevztahuje se na zaměstnance státních úřadů, ústavů a podniků a že v důsledku toho zaměstnanec, pokud jeho služební poměr byl upraven nuceně, tj. cestou veřejnoprávní, nemá práva dovolávat se tohoto zákona, jde-li o to, určiti jednak počet služebních nebo pracovních hodin a jednak, jde-li o odměnu za práci přes čas, vyvolal v kruzích státně-zaměstnaneckých veliký rozruch. Bylo by zbytečno dokazovat, že zákonodárci; při tvoření zákona o 8 hodinové pracovní době neměl snad na mysli státní úřady nebo státní podniky, neboť je vyloučeno, že by chtěl státním zaměstnancům po této stránce ukládati více než zaměstnancům soukromým. To by byl jistě prapodivný příklad, jaký by chtěl stát jako zaměstnavatel dáti zaměstnavatelům soukromým, zejména v podnicích. Státní podniky byly by tu prostě bez konkurence, neboť by mohly libovolně stanoveným počtem pracovních hodin ubíjeti soukromé podnikání. Stačilo by pouze zaměstnancům některého státního podniku vnutit místo soukromoprávního poměru (je-li tu) poměr nucený, tj. veřejnoprávní. Zákon o 8 hodinné pracovní době má povahu mezinárodní a byl vybudován na zásadách tzv. Washingtonské deklarace a jistě nebylo v úmyslu činiti jakéhokoli rozdílu mezi zaměstnancem státním a soukromým, pokud jde o pracovní výkon. Naproti tomu je jisto, že stát jakožto zaměstnavatel musí míti právo, aby ve svém zájmu a v zájmu občanstva žádal po zaměstnanci, ukáže-li se toho nevyhnutelná potřeba, práci přes čas, tj. přes normálně stanovený počet úředních nebo pracovních hodin. Není možno, aby vždy, dojde-li k mimořádnému, avšak pouze přechodnému návalu práce, povolával výpomocné nebo jiné síly, je však nejvýš spravedlivo a slušno, aby v případě, že podobná práce přes čas přesahuje určitou míru nebo dochází-li k ní častěji a pravidelněji, dostalo se zaměstnanci za ni přiměřené odměny.

Také je jisto, že zákon o 8 hodinné pracovní době není dost jasný a vykazuje určitou mezeru, pokud jde o státní zaměstnance, neboť by jinak nebylo třeba výkladu ministerstva sociální péče č. j. 475/III.-19, kde se podává toto vysvětlení:

"Osoba podnikatele není rozhodnou, spadají tedy pod zákon také podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnosti, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného, tedy podniky poštovní, telegrafní a železniční, podniky státního monopolu, nalezince, blázince, nemocnice, porodnice, ústavy školní".

Ovšem, při extensivním výkladu zákona mohl Nejvyšší správní soud rozhodnouti tak, jak rozhodl při výkladu liberálnějším a zejména takovém, jenž by odpovídal duchu zákona a vůli zákonodárce, mohl rozhodnouti opačně a mohl dáti stížnosti místa.

Otázka přesného stanovení úředních hodin byla předmětem úvah poslanecké sněmovny rakouské při projednávání zákona o služební pragmatice, na niž se také Nejvyšší správní soud ve svém nálezu odvolává a tu nutno konstatovati, že jinak posuzovala poslanecká sněmovna práci přes čas úředníka a jinak zřízence.

Ve zprávě státně-Zřízeneckého výboru poslanecké sněmovny rakouské ze dne 2. května 1912 dočítáme se o §u 28 služební pragmatiky (Docházka do úřadu) následující: "Z povinnosti úředníka věnovati se plně služebním zájmům plyne, že nemá žádného zásadního práva, aby jeho denní práce omezila se na ono množství, jaké podle zkušenosti o jednotlivých odvětvích může býti pokládáno přiměřeným a k jehož zdolání je třeba stanoviti určitý počet pravidelných hodin úředních; státní správa je naopak oprávněna, vyžaduje-li toho veřejná, k uspokojení potřeb státního života zřízená služba, žádá-li na úředníku, aby svoji činnost rozšířil také nad normální úřední hodiny, aniž by mu za to zásadně příslušela zvláštní odměna."

Naproti tomu ve zprávě téhož výboru k §u 160 služební pragmatiky (Všeobecné povinnosti zřízenců) čteme:

"Vláda opětovně a posléze ve schůzi státně-zřízeneckého výboru ze dne 11. prosince 1912 výslovně prohlásila, že zřízenci, jakož i všichni úředníci podle okolností povinni jsou pracovati nad normální úřední hodiny: Tomuto stanovisku odpovídá také usnesení panské sněmovny, kterým se z osnovy vylučuje ustanovení schválené poslaneckou sněmovnou ohledně odměn za práci přes čas. Poněvadž vláda mimo jiné prohlásila, že jí jde o to, aby právní nárok na podobné, odměny nebyl vyjádřen vzhledem k tomu, že nestává také u úředníků, že však je vláda tohoto náhledu, že za mimořádné služební výkony zřízencům remunerace vypláceny býti musí, rozhodla se většina výboru nezabývati se více pochybnostmi a přikloniti se k názoru sněmovny panské".

Kromě toho budiž připomenuto, že v §u 160 služební pragmatiky v posledním odstavci přiznává se zřízenci po celonedělní službě právo na jeden volný den v následujícím týdnu, a není-li to z důvodů služebních možno, právo na přiměřenou odměnu. Kdyby byly Nejvyššímu správnímu soudu známy tyto okolnosti, snad by byl přece zakolísal, vždy máme°za to, že od hlediska rakouských vlád na poměr státního zaměstnance z roku 1912 až po naši dobu převalily se veliké události, jež do základu přetvořily sociální strukturu všech moderních států, tudíž i také Československé republiky a že není možno ztrnule setrvati na zásadách bývalých rakouských vlád ve věci úřednického práva. Osmihodinná pracovní doba a odměna za práci přes čas je stěžejní otázkou moderní doby a ani československý stát pokud vystupuje ve funkci zaměstnavatele, se jí nevyhne a stejně se jí nevyhnou také ostatní veřejnoprávní svazky.

Proto podáváme tento návrh na změnu příslušných ustanovení ve služební pragmatice, jíž se Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozhodnutí dovolává, oné pragmatiky, budované za mimořádných poměrů s určitou a nezlomnou nadějí, že Národní shromáždění nebude kráčeti v šlépějích bývalé panské sněmovny, která z osnovy, vypracované rakouskou poslaneckou sněmovnou, vyloučila všechna příslušná ustanovení, týkající se úpravy úředních pracovních hodin a odměn za práci přes čas.

Návrh není spojen přímo se žádným finančním nákladem a vznikne-li tu přece jaký, bude tak nepatrný, že jednotlivé resorty uhradí jej z vlastních rozpočtových prostředků, neboť 8 hodinná pracovní doba je tu a tam ve státní správě zavedena a také na odměny za práci přes čas je v rozpočtu pamatováno.

Návrh sleduje účel zavésti v této věci nutný pořádek a pevný právní stav, aby se tíxn čelilo možné a také velmi často vyskytující se libovůli.

Návrh budiž přikázán výborům: iniciativnímu a sociálně-politickému.

V Praze, dne 13. prosince 1929.