Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne ............

Národní shromáždění republiky Československé sneslo se na tomto zákoně:

§ 210 odstavec 2. zákona ze dne 24. června 1926 č. 103 Sb. z. a n. o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (Platový zákon) mění se takto:

Kancelářští oficianti, kteří nebyli u stanoveni kancelářskými úředníky (§ 7 odst. 7.) stávají se po desítileté uspokojivé služební době, ztrávené ve vlastnosti kancelářského oficianta a pomocníka, jakož i po složení zvláštní odborné zkoušky kancelářskými úředníky IV., případně III. služební třídy ad personam.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej všichni členové vlády.

Platovým zákonem bylo v § 7. odst. 7. stanoveno, že kategorie úředníků IV. služební třídy, případně též i III., doplňovati se bude napříště až na některé výjimky, výhradně z řad kancelářských oficiantů. Podmínkou pro toto ustanovení jest, že má míti oficiant nejméně šest roků služby skutečně ztrávených ve vlastnosti kancelářského oficianta, kterážto doba se zkracuje o dvě třetiny služební doby skutečně ztrávené ve vlastnosti kancelářského pomocníka, nejvýše však o dva roky. Ustanovení jistě příznivé, kdyby byl počet míst kancel. úředníků dostatečně systemisován. Tomu tak není a sama vláda předvídala, že ani přibližně nebude tomu tak, neboť dala do § 210 platového zákona vložit ustanovení, že kancelářští oficianti, kteří nebyli ustanoveni kancel. úředníky podle z kraje citovaného § 7 téhož zákona, stávají se po uspokojivé nepřerušené desetileté službě, započitatelné ve vlastnosti kancelářského oficianta pomocnými kancelářským i úředníky a do služebního poměru na roveň postavenými úředníkům podléhajícím služební pragmatice a že jejich platové poměry upraví vláda nařízením. Pravíme výslovně dala vložit, neboť parlament hodlal upraviti otázku oficiantskou poněkud jinak. Bohužel nestalo se tak a ani zákonem zaručené nařízení ve věci úpravy platů nebylo vydané, nýbrž bylo vydáno všeobecné nařízení o úpravě platů kancelářských oficiantů, kdežto platová úprava pomocných kancelářských úředníků vydána nebyla. Tím se stalo, že i oficianti i pomocní úředníci mají úplně stejné platy, takže ustanovení § 210, odst. druhý stalo se pro ně úplně bezcenným.

Oficianti po deseti letech stávají se podle platového zákona de facto státními kancelářskými úředníky, avšak bez příslušných platů! Ano, ani ne platů poněkud odlišných. Tato anomalie posud neexistující, není přece myslitelna a musí býti odstraněna. Také skutečnost, že parlament byl do jisté míry sveden na scestí, že §em 210. odst. druhým byla alespoň částečně vyřízena otázka oficiantů, neboť předpokládal, že vláda nemá na mysli úpravu služebního poměru pouze po stránce formální, nýbrž také hmotné, vždyť jinak by se byl asi sotva spokojil s podobným řešením, které sotva přispívá k utužení státní autority a její věrohodnosti. Podobné záruky dané přímo v zákoně, nejsou-li splněny, sotva mohou vyvolati příznivý dojem a jistě že způsobí více mravních škod, než kdyby došlo přímo k odřeknutí žádaného předmětu.

Z těchto důvodů navrhujeme, aby oficiant, dovršil-li zákonem požadovanou lhůtu 10 služebních let, byl nejen co do služebního poměru na roveň postaven úředníkům podléhajícím služební pragmatice, nýbrž i také co do platů. Tím bude také oficiantská otázka, s níž se zabýváme již řadu let, definitivně zkoncována.

Zvýšené výdaje spojené s tímto návrhem uhradí se z běžných rozpočtových položek každého příslušného resortu.

Návrh budiž přikázán sociálně-politickému a rozpočtovému výboru.

V Praze, dne 13. prosince 1929.