Těžké hospodářské poruchy, projevující se v posledních letech v našem zemědělství, vyvrcholují v přítomné době ve velmi povážlivou krisi. Krisí touto postižena jsou téměř všechna odvětví zemědělského podnikání.

Před čtyřmi roky začalo to krisí cukerně řepařskou, která otřásla základy dvou nejvyspělejších odvětví zemědělské a průmyslové výroby. Po dvou letech následoval ohromný pokles cen dobytka, jehož důsledky nejcitelněji postiženi byli malí a střední zemědělci, hlavní to producenti výroby živočišné. V současné době pak jsme svědky úžasného poklesu cen obilí a z toho plynoucí veliké krise našeho obilnářství. Letošní pak značná úroda brambor účinkovala na ceny do té míry, že i v tomto oboru nedociluje zemědělec cen, odpovídajících výrobním nákladům. Na základě těchto hospodářských poměrů je nebezpečně ohrožena rentabilita zemědělského podnikání.

Dnes není v zemědělství odvětví, z něhož by bylo možno vyrovnávat ztráty. Řepařství stejně jako chmelařství - tato kdysi nejvýnosnější odvětví, nalézají se v naprostém úpadku. Řepu.cukrovku při dnešní ceně lze beze ztrát pěstovati jen na pozemcích nejlepší bonity, kde výnosy neklesají pod 300 q po 1 ha (bez zvláštních investic na umělá hnojiva). Diference mezi cenou cukrovky v letech 1919-1923 a cenou letošní činí 10 Kč. - Tato ztráta 10 Kč na 1 q znamená průměrně ztrátu u 1 ha 3000 Kč. - Z toho je patrno, o jaké ohromné obnosy přicházejí pěstitelé řepy. Podle statistiky státního statistického úřadu činila sklizeň cukrovky v r. 1928 53,414.008 q, což znamená ztrátu více jak 500 milionů Kč. Následky toho odnáší ovšem vedle pěstitelů řepy i zemědělské dělnictvo. Při ceně cukrovky 24-26 Kč placeno bylo od 1 míry v jarní kultuře 120 Kč a rovněž asi tolik při dobývání. Dnes při omezení osevní plochy cukrovky o 40 procent a tím i při úbytku práce zemědělského dělnictva platí se jen 80-90 Kč. Vzhledem pak ke značnému konsumu cukru v rodinách zemědělského dělnictva znamená zdražení cukru další zhoršení jeho beztak již bídného sociálního postavení.

Cukerně-řepařská krise je všeobecně považována za světovou jako důsledek stále stoupající výroby především třtinového cukru. s níž nelze počítati jen přechodně. Zřizováním nových cukrovarů v mnoha evropských státech s Anglií v čele, téměř vylučuje jakékoliv lepší vyhlídky pro export našeho cukru do budoucna. smutným faktem je, že právě u nás, v zemi, kde cukrovarnictví a řepařství je nesporně na vysoké úrovni, projevují se účinky světové cukerní krise nejpovážlivěji. Tak na příklad pokud se ceny cukrovky týče, jsou na tom naši pěstitelé řepy nejhůře ze všech států Evropy, ač po stránce kvality platí naše cukrovka uznaně za nejlepší. Zatím co v Rakousku je cena řepy pro kampaň 1929/30 24 Kč, v Německu 27 Kč a v Anglii 32 Kč, náš pěstitel dostává jen 15 Kč. Zato zcela obrácený je poměr u cukru. Laciná řepa - drahý cukr, to je definice naší cukerní politiky. Přes tento stav nehledají se cesty k nápravě, naopak, je zde snaha ještě po větším zotročení pěstitelů řepy. Jak jinak lze posuzovat známé úsilí cukerního kartelu u nás, aby bylo zavedeno vývozní clo na cukrovku v obnosu 10 Kč z 1 q. - Tímto opatřením měl se znemožniti vývoz cukrovky do Německa. Třebaže jedná se jen asi o 350-400.000 q řepy, nelze vzhledem k dnešnímu stavu řepařství, bez protestu přejíti tento chystaný zásah.

Velmi vážná je také situace chmelařství, zejména s ohledem na jeho budoucnost. Ještě roku loňského platilo se za chmel (50 kg) 2500 Kč. Letošní jeho cena pohybuje se mezi 400-600 Kč. - Je to cena, která ani zdaleka nehradí jen běžné výborní náklady. Zejména v těžkých poměrech ocitají se ti pěstitelé chmele, kteří investovali do zařízení chmelnic značné kapitály teprve v posledních letech, očekávajíce slušné ceny chmele. Mezi těmi je hojně českých kolonistů na Žatecku, kteří na připravené půdě vybudovali si za velkých obětí své hospodářské usedlosti a opatřiti si musili nákladný mrtvý i živý fundus instructus. Většina jich je silně zadlužena. Zde je nutna okamžitá pomoc, zejména se strany Státního pozemkového úřadu. Nestane-li se tak co nejdříve, pak desítky českých kolonistů očekává existenční katastrofa.

Nesporně nejvážnější je krise obilnářská. Tou postižen je zemědělský stav všeobecně a nejcitelněji. Dokladem o ní je ohromný pokles cen všech druhů obilí. Veliké rozdíly cenové jsou zvláště patrny při srovnávání dnešních cen s cenami let poválečných. Ale i při porovnání průměrných cen obilí ještě v roce 1928 s průměrnými cenami dnešními poučuje nás o tom, že u 1 q pšenice činí pokles cen 40 Kč, u ječmene 40 Kč, u ovsa 60 Kč a u žita 70 Kč. - Pozoruhodné je, že největší pokles cen děje se právě u ovsa a žita, hlavních to plodin chudých krajů horských. Při srovnání této cenové ztráty na 1 q s celkovou obilní produkcí u nás dojdeme přímo k závratným sumám, o něž přichází naše zemědělství. Tak u ozimného žita, jehož výnos činil v r. 1928 více jak 16 milionů q, shledáváme, že tato ztráta činí přes 1 miliardu Kč. U ovsa při loňské sklizni 12 a 3/4 milionu q činí tato ztráta 3/4 miliardy Kč. Z toho je patrno, že na nejchudší kraje doléhá dnešní krise přímo katastrofálně. K tomu ještě je třeba připomenouti, že malý a střední zemědělec nedociluje nikdy při prodeji cen, znamenaných na plodinových bursách, nýbrž vždy o 15 Kč i více nižších. Naproti tomu při nákupu krmiv, na příklad otrub a pokrutin, musí platit ceny značně vyšší nad záznamy na plodinových bursách. V důsledcích tohoto stavu není vlastně dnes rozdílu mezi cenou žita, jež malý a střední zemědělec prodává a cenou otrub, jež kupuje.

Podobně je tomu i u živočišné produkce. Ceny živého dobytka u producentů po loňském velikém poklesu stále jsou ještě na nízké úrovni, která není v poměru k cenám, diktovaným spotřebitelům. To platí především o dobytku hovězím. Zde hraje významnou roli obchod a spekulace. Slabinu zemědělství je, že nemůže stanoviti si ceny svých výrobků na základě svých výrobních nákladů tak, jak tomu je u průmyslu a obchodu. Ty mu stanoví světový i domácí trh, bursy a spekulace, stejně jako spotřebitelům. Proto postihnouti tuto spekulaci a najíti lepší organisaci oběhu od producentů ke spotřebitelům musí býti úkolem státní správy i zemědělských činitelů. Jak patrno, nejde při zemědělské krisi jen o problém celní, jak po léta v určitých kruzích se tvrdilo. Do nebe vychvalovaná cla, uzákoněná v roce 1926, nedovedla naše zemědělství uchrániti od dnešní katastrofy. Bylo by proto nerozvážné a lehkomyslné, chtíti dnešní dosolátní stav našeho zemědělství léčiti jednostranným zvyšování cleních sazeb. Zemědělská krise rozsahem a povahou nezastavuje se jen u zemědělce a zemědělského dělnictva. Její důsledky přenášejí se do hospodářského života celého státu. Nedostatek peněz v zemědělství má odezvu v obchodu i průmyslu. Zemědělský lid opatřuje si dnes jen nejpotřebnější. Tím trpí především malí řemeslníci a živnostníci na vesnici a ve venkovských městech. Řešiti zemědělskou krisi znamená především znáti příčiny této krise. Z výše uvedeného je patrno, že hlavní příčinou je jednak pokles cen obilí, řepy, chmele, dobytka a brambor do té míry, že ceny ty nedosahují výrobních nákladů, a jednak z toho vznikající nepoměr mezi cenami potřeb, jejichž je zemědělství konsumentem. Tento nepoměr je také hlavní příčnou krise zemědělské. Jde tedy o problém, který je otázkou národohospodářskou par excelence. Je v zájmu zemědělství i státu, aby řešena byla s veškerou vážností. Především nesmí, zdůrazňujeme opětně, býti řešena jednostranně. Mluví-li se o celním opatření, tož souhlasíme v tom, že i zemědělská výroba musí býti spravedlivě a rovnoměrně chráněna, jako jiný výrobní odvětví. Spravedlivé, rovnoměrně a účelné celní ochrany dosáhne československé zemědělství jen na základě generální revise celého celního sazebníku a vydáním nového sazebníku.

Zemědělskou krisi, jak to velmi výstižně napsal v ťČeském slověŤ dne 9./X. a 10./X. 1929 ve svých dvou vědeckých článcích ministr dr. Franke, nutno řešiti:

1. Výrobně 2. odbytově a 3. obchodně-politicky.

Zdůrazňujíce toto naše stanovisko, žádáme, aby při řešení krise této nebylo s hlediska národohospodářského opominuto ničeho, čím by se mohlo přispěti k zlepšení těžkého postavení zemědělského lidu.

Vedle všeobecné úpravy celních sazeb bude nutno, jak jsme již v roce 1926 také zdůrazňovali a žádali, přeorganisovati plodinové bursy tak, aby skuteční zemědělci měli tu zastoupení a vliv na tvoření cen. Zajištění náležitého vlivu státní správy na plodinových bursách a jeho uplatňování v zájmu všeobecném považujeme při tom za samozřejmé.

Bude dále potřebí prostřednictví veřejných ústavů, jako jsou okresní záložny hospodářské, vybudovati organisaci levné úvěrové pomoci pro drobné a střední zemědělce, aby nemusili prodávati v době uměle vyvolaného poklesu cen a potřebné provozní prostředky měli přesto po ruce.

Státní správa má ovšem možnost působiti i jinak k tomu, aby krise zemědělství byla zmírněna. Již v r. 1926 jsme tlumočili oprávněný požadavek, aby domácí spotřeba zemědělců nepodléhala dani z obratu. Opakujeme a zdůrazňujeme tento požadavek znovu. Prakticky dala by se věc vyřešiti tak, že by z určité výměry půdy, o které by se předpokládalo, že její výnos spotřebuje domácnost nebyl by placen paušál daně z obratu.

Další velmi naléhavou potřebou zemědělství je také úprava pachtů zemědělské půdy, kterou bude třeba provésti zvláštním zákonem.

Stejně tak jako daň z obratu ze spotřeby v domácnosti je třeba zrušiti daň z masa při všech nutných porážkách a porážkách pro domácí spotřebu. Zvláště při porážkách z nouze, kterou zemědělec je postižen vždy a drobný zemědělec dvojnásobně, jest vybírání daně z masa dalším postižením. Případy, kdy zemědělec musil zaplatiti na daň z masa polovinu toho, co za nutně poražený kus stržil, jsou běžné. Jedná-li se o drobného zemědělce, který na opatření nového kusu dobytka nemá prostředků, znamená to pro něho (tím více v době krisí) ohrožení hospodářské existence.

V tom směru, zejména také se zřetelem na téměř každoroční ohromné škody, způsobované živelnými pohromami, žádáme, aby co nejdříve byla vyřešena otázka zveřejnění živelného a dobytčího pojištění.

Vedle uvedeného bude také nutno učiniti všechna opatření pro zlevnění umělých hnojiv. Prvním krokem k tomu musí býti zrušení cel na umělá hnojiva.

Poukazujíce na dnešní stav našeho zemědělství a způsob řešení nynější krise, zdůrazňujeme zejména nutnost rychle řešiti tuto krisi a tážeme se vlády:

1. Ví vláda, v jaké krisi je naše zemědělství?

2. Jak hodlá vláda působiti k odstranění této krise?

V Praze dne 12. prosince 1929.