Vážená snemovňa! Toto uvažovanie
sa týka pomeru francúzsko-poľského a nášho. A rádi by sme videli,
aby bol hodne teplejší, než vo skutečnosti je nateraz. My si nevieme
uvedomiť príčinu, prečo Poľsko v posledných časoch na nás toľko
zanevrelo, prečo je toľkej animozity v Poľsku proti nášmu štátu.
Nemyslím, že by sme si boli vedomí nejakých hriechov voči Poliakom.
Myslím, že i vy Česi a my Slováci dožičiame Poliakom, abo boli
národom veľkým a slávnym. Dožičiame Poľsku, aby po cárskom Rusku
postavilo sa politicky v čelo slavjanskych národov v Europe a
nerekriminujem nic z toho, čo bolestného a nepríjemného mohlo
ostať z otázky tešínskej tu u vás a z otázky Oravy, Spiše a Javoriny
u nás na Slovensku. My myslíme, že ani terajšej vláde...
Místopředseda Špatný (zvoní):
Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta uplynula.
Posl. Onderčo (pokračuje): ... poľskej, menovite poľským menšinám u nás nemohlo sa dostať na toľko dostatečnej urážky, aby v tejto urážke bolo vidieť príčinu toho zanevrenia, toho nedožičania so strany poľskej nášmu štátu. Veci, ktoré vy Česi máte tu na Tešínsku a v Sliezsku s Poliakmi, to sú veci dľa nášho skromného pochopenia lokálne, veľaráz z miestnych pomerov vyvierajúce, veľaráz z osobných príčin, ktoré, myslím, maly by byť odlíšené a oddelené od robenia zahraničnej politiky jedného štátu voči druhému. Nech sa to vybaví ináč a nech sa z toho tak ďalekosiahle následky nerobia, ako sa to de facto robí dnes, čo sa týka pomeru poľsko-českého. (Posl. Richter: To je divná formulace, proč ne poměru polsko-československého?) Neráčte sa nad tým pozastaviť, že ja takto hovorím. Pán kolega, ja príjďem na to, ráčte být pokojný.
My nechápeme politiku bratského Poľska, že sú ochotní pristúpiť nie na nejakú zmenu naších hraníc, ale že sú ochotní pristúpiť na prípadné odtrhnutie celého územia od republiky Československej. Poliaci sú proti t. zv. Východnému paktu. Včera pán minister Beneš hovoril veľmi rezervovane, že bola predložená dôverná nota diplomatická so strany Francie Poliakom, aby udali príčinu, prečo nepristupujú k Paktu východnému. Poľsko odpovedelo a pán minister so srozumiteľných príčin prehlásil, že odpoveď je dôverná, že je to dôverný akt diplomatický. Myslím, že sme tu na pravej stope, aby sme konštatovali, že nepochopujeme, ako je možné, že Poľsko je ochotné pristúpiť nielen na zmenu hraníc, ale i celého územia, tak v historických zemiach tu u vás, ako prípadne u nás na Slovensku. Prečo to koketovanie poľsko-maďarské? Môže to škodiť len nám, a nie aj im? Prílišná solidarita s Maďarskom nemôže býť bez nebezpečia pre Poľsko. Hlavným požiadavkom Maďarska je revizia trianonskej smlúvy. To je hlavný požiadavok, a prosím, ako to logicky súvisí, byť prípadne za reviziu trianonskej smluvy a nebyť za reviziu versailleskej smluvy, byť za to, aby sa revizia na Slovensku previedla, a nebyť za to, aby sa revízia versailleskej smluvy previedla na úkor Poľska v prospech Nemecka? Kde je tu logika, kde je tu koncepcia? Heslo revizionizmu je veľmi nebezpečné aj pre samo Poľsko. Poľsko nesmie zabudnúť, že povstalo následkom ruskej revolúcie a rozbitia bývalej nemeckej a rakúskouhorskej ríše. Pre neho otázka revízie nič dobrého nemôže znamenať. Kto bije, nech počíta na to, že bude bitý, kto rozdeľuje, nech sa pripraví na to, že bude rozdelený. (Tak je!) To je zásada, ktorú neurčil žiadny diplomat, ale ktorú určil sám život. (Posl. Hlinka: Rozum!)
My môžeme prechovávať sympatie voči Poliakom. A na našu stranu útočí sa bez viny, že my ľudáci slovenskí sme príliš polonofilovia, že nám sú Poliaci veľa sympatickí. Odpusťte, pánovia, ja s tohoto miesta konštatujem, že mnohé existencie zkrachované na Slovensku hľadajú si u vás zásluhu s týmto tvrdením, aby ste vy boli klamaní. Ale povedzme, že my máme sympatie voči Poliakom, ale, slávna snemovňa, sympatie - to ešte nie je politika. (Výkřiky posl. Richtra.) Prosím, pane kolega, ráčte mňa nechať, veď ide o veci veľa dôležitejšie a vážnejšie, aby vaším záujmom bolo, aby ste mňa v rozvádzaní tejto myšlienky mýlili. To nemôže byť vaším záujmom. Ja konštatujem, že sympatia je niečo iného ako politika. Naše poľonofilstvo neznamená maďarofilstvo. To, myslím, veľmi dobre vedia o nás, o slovenských ľudákoch, zvlášte vo Varšave. S Maďarskom my môžeme nažívať v pokoji. U nás je príslovie na Slovensku, že keď Pán Boh chce niekoho potrestať, tak mu dá zlého súseda. My s Maďarskom chceme nažívať v pokoji, ale len na základe status quo, len na základe tom, čo je teraz. (Tak je!) Pre nás otázka revízie maďarských hraníc voči každému je otázkou indiskutábl, my sa o ňu s nikým hádať nemôžeme, vy ste mali a mohli mať príležitosť sa presvedčiť, slávna snemovňa, že práve my Slováci sme veľmi hákliví pri spomienke otázky revízie. My sme svojho času zaujali svoje stanovisko voči istým smerom a istým hlasom, ktoré sa ozývaly odtiaľ z Prahy. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.) Ja dôsledne hlásam to, na čom my sme stále trvali.
My vieme veľmi dobre, že terajšie Maďarsko najťažšie snáša stratu Slovenska, ťažšiej ako stratu Sedmohradska, ktoré odpadlo do Rumunska, v ktorom Sedmohradsku kompaktne žije istá značná menšina maďarská, rodní bratia Sikuli. Prečo Maďari tak milujú to Slovensko, že ho chcú brať? Preto, lebo tradícia maďarsská je dávna megalomanická tradícia od Karpat po Adriu. (Tak je!) Maďarská diplomácia videla vždy v Karpatoch voľakú prirodzenú hranicu ich svetového postavenia štátneho. A nechápeme, že Poľsko v terajších daných pomeroch môže pripúšťať oživenie tohto plánu maďarského. (Výkřiky posl. dr Ravasze.) Poľsko nech sa neobáva, že Podkarpatská Rus je pri Československu. Koleso dejín sa stále točí, ono nikdy nestojí. Je pravda, že Podkarpatská Rus pre nás, pre Československo in ultima analysi konečne znamená do budúcnosti skutočne - abych použil tej fráze všeobecnej - most do Ruska, ale Poľsko nech sa toho mostu do Ruska so strany Československa nebojí, lebo, hovorím, koleso dejín nestojí a nemôže vedeť nikdo v Poľsku, či niekedy v Europe nenastane taká konštelácia, že práve Poľsko bude potrebovať územia Podkarpatskej Rusi voči Maďarom. Vývin vecí ide prirodzeným spôsobom. V budúcnosti tvorenie blokov zvlášte slavianskych národov je prirodzené, a Poľsko ako také preca nemôže odtajiť rasový svoj pôvod slovanský. Preto nemožno do istej miery pochopiť, ako môže Poľsko zaujímať takéto stanovisko, že by ono nepatrilo do oného bloku, do ktorého podľa svojej rasy a prirodzenosti patrí. (Výborne!)
Hra, ktorú mienil previesť Julius Gömbös, maďarský min. predseda, pri svojej poslednej návšteve vo Varšave, je jasná pre Gömbösa, ale pre Poľsko nie. Maďarský min. predseda pri svojej poslednej návšteve v Poľsku išiel získať Poľsko pre maďarské revizionistické požiadavky a docielil dokument pre kultúrnu spoluprácu. Nedocielil tedy politickej dohody. Nateraz konvencia pre kultúrnu spoluprácu je dokument bez politického významu a ceny. Nie je bez zaujímavosti, na akých predpokladoch spočívala nádej Gömbösovej návštevy v Poľsku. Tieto predpoklady boly: Priateľstvo medzi Poľskom a Maďarskom v dávnej minulosti. (Místopředseda špatný zvoní.) - Hneď budem hotový.
Odpor niektorých Poliakov proti trianonskej smluve, niektorých Poliakov, to je t. zv. varšavského krýdla. Neúčasť Poliakov v spolku Malej dohody, pakt s Nemeckom, odmietnutie východného Locarna, existujúce trenice medzi Československom, Poľskom a Franciou. K tejto hre pána Gömbösa exposé pána ministra Beneša ovšem zaujalo rezervované stanovisko. Pochopiteľne tomu sa diviť nemožno. My máme voľnosť. Ináč hovorím ako on, ja to konštatujem ako opozičník, ale my rozhodne tieto predpoklady koncepcie Gömbösovej návstevy ideme pripomínať, aby sa niektoré z nich vychytily a aby boly predmetom vážneho uvažovania k napraveniu toho nie ceľkom vyhovujúceho pomeru medzi námi a Poľskom.
Pán minister včera podal výklad a označil medzinárodnú situáciu za vážnu. Hovoril to on, ktorý nemá za zlé, keď mu niekto povie, že je optimista. Snáď sa nemýlime, keď sa domnievame, že stojíme pred dôležitou etapou nových zahraničných akcií, celkom nových.
Asi tri veci dľa môjho skromného pochopovania by boly asi v pláne nepriateľskom možné:
1. Môže byť reč o príprave bloku nemeckopolsko-maďarského, čo je málo pravdepodobné, poneváč príprava tohoto bloku predpokladá revíziu, ktorá revízia pri tejto koncepcii môže byť Poľsku veľmi škodlivá, a preto považujem túto koncepciu za málo pravdepodobnú.
2. Druhá koncepcia by bola tá, že Italia mieni ustúpiť od fedrovania Maďarska, keďže sa hľadajú styky medzi Franciou a Italiou, a tie styky s Franciou nebude ťažko najsť Italii; škoda, že sa ešte nenašly. Troška rukolapných dôvodov a dôkazov, rukolapných vecí by potrebovala Italia od Francúzska a Francúzsko konečne to môže urobiť, má na to kolonie a hneď bude alebo môže byť po intimnom priateľstve maďarsko-italskom čomu nasvedčuje posledná reč premiéra italského Mussoliniho, jeho politická reč, ktorú hovoril a v ktorej nič nepovedal o Maďarsku, čo sa ovšem dodatočne išlo fľakovať s tým že pán min. predseda italský Mussolini nechal poslať telegram maďarskému Gömbösovi, že vraj v tej reči na ne myslil.
Francia bola by ochotná činiť ústupky Italii, ktorých predpoklad je ale dorozumenie sa Italie s Jugosláviou a potom dorozumenie sa Italie s Malou dohodou, a neni vylúčené, že v záujme tejto koncepcie konala sa práve cesta nebohého Alexandra do Francie.
3. Konečne je tu ešte možnosť bloku nemecko-polsko-rakúsko-italského. Predpokladom toho bolo by následovné: zabrať Rakúsko Nemeckom, Anšlus, proti čomu sa vzpiera všemožne Italia, ktorá nežiada mať za súseda Nemcov, radšie Rakušanov, trebárs Habsburkov. Ďalším predpokladom by bolo utrhnúť kúsok Jugoslávie v prospech Maďarska, aby Maďarsko malo spojenie s Italiou. Ovšem Rieku nie. Láska Italov k Maďarom bez Rieky. Svojho času sa konala demonštrácia v Budapešti, nie je to tak dávno, asi pred rokem, kde odvážní revizionisti maďarskí išli pred konzulát italský v Budapešti a volali, aby Mussolini dal Maďarom nazpäť Fiume, Rieku, ale Italia dala maďarským revizionistom veľmi na vedomie, že Rieku Italia nedá. Italia nič nedá z toho, čo je Italie, dala by, čo neni jej.
Ďalším predpokladom by bolo utnúť územie od Československa. Myslelo sa na Podkarpatskú Rus, aby Maďarsko malo spoločnú hranicu s Poľskom, a konečne predpokladom toho veľkého bloku by bolo rozbitie Malej dohody ako všeobecným Keď by sa to ale nepodarilo, tak by Poľsko išlo vypovedať spojeneckú smluvu Rumunsku, aby hľadalo miesto Rumunska priateľa iného.
Veľavážená snemovňa, veci, o ktorých sa jedná v medzinárodnej politike europskej, sú dôležité a vážné. (Hlasy: Velmi vážné!) Ja kvitujem s vďakou slová pána ministra Beneša, ktorými končil svoje včerajší exposé. Znelo to v tom smysle, že úspech zahraničnej politiky závisí od dobrých zariadení vnútornej politiky štátu. (Tak je! - Posl. Hlinka: Nikto nám nepomôže, keď si sami nepomôžeme!) Správne, zdôrazňoval som to, sme malý národ my Česi a Slováci, vy hovoríte - československý, my hovoríme slovom inak. (Posl. Špaček: To je chyba!) Nehovorte, že je to chyba. Per absolutum. (Posl. Špaček: Typická slovanská rozdrobenost!) Čo osoží jednotke, nemôže škodiť celku, čo osoží nohe, nemôže škodiť celému organizmu, neráčte veci lámať cez koleno, nechávajte to tak, ako to je, na čo stále dráždiť ľudí zbytočnými otázkami a theoriami. Odpusťte, hovorím uprímne, poneváč v tejto ťažkej situácii, v ktorej sa nachádzame, vieme veľmi dobre, čo môžeme spoločne stratiť. (Posl. Špaček: Vás sežerou Maďaři, ne nás!) Vás zožerú Nemci, to je všetko jedno. (Výkřiky posl. Špačka.) Pardon, to je všetko jedno, kto nás zožere, či Nemci, či Maďari, to je, pán Špaček, celkom jedno. (Posl. Špaček: Jsme na tom stejně!) Áno, ale nechajte mňa, pánovia.
My sa snažíme a my chceme, prosím,
treugu Dei spraviť v politike aspoň, aby ste sa nehádali zbytočne
o trapnej veci, ktorú ja nechcem spomínať, čo sa tuná s tejto
katedry verejne hovorrilo.
Místopředseda Špatný (zvoní):
Upozorňuji po druhé p. řečníka, že překročil řečnickou lhůtu.
Posl. Onderčo (pokračuje): Budem hneď hotový. My konštatujeme s vďakou tento predpoklad posílenia našej zahraničnej politiky, veľa vážne, skutočne uprímne, s takou uprímnosťou, ako Slovák vie uprímne hovoriť. My sme nie zrodení politikári, že by sme inak hovorili a inak mysleli, my čo hovoríme, to cítime a za tým stojíme, čo hovoríme. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.) My nikdy v politike nikoho klamať nebudeme, na to nie sme zrodení, to je proste v našej povahe, (Tak je!) my vám hovoríme otvorene a uprímne.
Predpokladom budúcnosti tohto
štátu nič není tak dobré ako sriadenie vnútorných pomerov, o ktorých
včera kol. Rázus hovoril vám tu obšírnejšie, ja nechcem
úmyselne o nich hovoriť preto, poneváč som chcel venovať pozornosť
týmto aktuálnym medzinárodnym otázkam. Končím, nakoľko som vyzývaný,
citátom, vetou historického, dejinného významu: Caveant consules,
ne quid detrimenti res publica capiat! (Potlesk poslanců slovenské
strany ľudové.)
Místopředseda Špatný (zvoní):
Uděluji slovo p. posl. Bergmannovi.
Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Po prvé je dána naší sněmovně příležitost, aby podle nově změněného jednacího řádu provedla první čtení o předloze státního rozpočtu na r. 1935, i když tato rozprava byla sloučena s rozpravou o exposé p. ministra financí dr Trapla, p. minist. předsedy a p. ministra zahraničí. Budiž mi dovoleno, abych k exposé p. ministra financí připojil několik připomínek.
Z celého jeho exposé vysvítá, že strohá deflační politika nevedla nás správnými cestami a že se dařila jenom do té doby, dokud postihovala vrstvy, které v nynějším výrobním společenském a hospodářském řádě mají málo možnosti obrany, aby se mohly bránit důsledkům strohé deflační politiky. Dokud se tato deflační politika omezovala na snižování mezd a platů, šla jakž takž kupředu, ale jakmile byla postavena před otázku provésti také deflaci do všech důsledků, to je snížení také ostatních hospodářských čísel, zejména kartelových cen, narazila na spoustu překážek, zejména na odpor těch, jimž dosavadní společenský a výrobní řád poskytuje více možností brániti se (Tak jest!). Tím nechci snad říci, že by vláda, když opouštíme tuto linii strohé deflační politiky, neměla věnovati problému cenovému, zejména kartelových cen, svoji plnou pozornost a že by nebyla vázána resolucí, která byla přijata loňského roku v rozpočtovém výboru a schválena také plenem posl. sněmovny a která vládu zavazuje, aby věnovala kartelovým cenám plnou pozornost a provedla kalkulaci, zdali ceny kartelovaných produktů jsou oprávněné čili nikoliv. Bylo by nemožné, kdybychom se k tomu nepřiznali, že právě provedené snížení hospodářských čísel také v cenách nás donutilo k obratu strohé deflační politiky. A jestliže jsme přišli k tomu poznání, že prováděti tuto deflační linii do všech důsledků není dobře možno nebo že by provádění její pro naše hospodářské poměry bylo nezdravé, máme také povinnost vyvoditi z tohoto obratu důsledky a nastoupiti cestu k odčinění obětí všem vrstvám, které byly strohou deflační politikou postiženy. Můžeme zaznamenat zřetelnou změnu v nazírání na linii naší hospodářské politiky. Tato je především patrná z prohlášení, které učinil minulého roku jak pan ministerský předseda, tak také pan ministr financí, že rozpočet na r. 1934 byl posledním rozpočtem deflačním. Konečně potvrzuje také tuto změnu v nazírání i návrh státního rozpočtu na r. 1935, který bychom po několika rozpočtech deflačních, po několika rozpočtech odříkání mohli nazvati základnou pro východisko k naději v lepší budoucnost. Radostně jsme uvítali prohlášení našeho ministra dr Frankeho dne 24. října t. r. učiněné, že při sestavování státního rozpočtu na r. 1935 zvítězil názor, že musí býti opuštěna tendence snižování čísel hospodářských za každou cenu a že je nutno postaviti se na základnu danou devalvací. Tento projev našel také vřelý ohlas v oficielním orgánu republikánské strany "Venkov" ze dne 26. října t. r. Tento obrat v nazírání dává nám, zástupcům sociálně slabých vrstev, naději, že přestane strohé deflační snižování čísel, které znamenalo drsné snižování mezd a platů, a bude nastoupena jedině spravedlivá cesta zabezpečení spravedlivé rentability každé práce (Výborně!), všech oborů hospodářského života a také zvednutí domácí konsumní síly. Toto osvobozovací slovo obrací pozornost k domácí spotřebě, která v době normální representovala téměř 60% naší veškeré výroby a jistě přinejmenším je stejně důležitou složkou našeho národohospodářského života jako spotřeba zahraniční. Strohá deflační politika ublížila nespravedlivě domácímu konsumu, podceňovala jeho význam a neprospěla ani ozdravění našeho hospodářského života. Poukázal jsem již na tento zjev ve své řeči minulé dne 7. června t. r. a jsme rád, že hlas můj nebyl slyšán a že nastává změna, že dostáváme se na cestu přelomu nejen národohospodářského nazírání, ale také jiné prakse. Souhlasím s panem ministrem financí dr Traplem, že vyrovnaný státní rozpočet je pevnou základnou pro ozdravění státního hospodářství, ale nemůžeme stále vyrovnávat státní rozpočet naprostým ubitím hospodářské a kupní síly nejširších vrstev lidových a stavů; byla by to sebevražda, kdybychom neutěšený obraz státního hospodářství chtěli ozdraviti i za cenu hospodářských hřbitovů a zničených existencí. (Tak jest!)
Pan posl. Jiří Stříbrný ve své včerejší řeči poukazoval zejména na deficitní státní hospodářství minulých 3 let a líčil situaci tak chmurně, že téměř musela každému naskakovat husí kůže, že již stojíme před hotovým státním bankrotem. Při tom také p. posl. Jiří Stříbrný vytýkal nynější vládě, že prý neumí hospodařiti a že dobře nehospodaří.
Budiž mi dovoleno, abych slavné sněmovně předestřel vývoj našeho státního hospodářství od r. 1918 až do r. 1933.
V r. 1918 končilo naše státní hospodářství deficitem 429 mil. Kč, v r. 1919 deficitem 2713 mil. Kč, v r. 1920 deficitem 477 mil. Kč, v r. 1921 teprve suficitem 337 mil. Kč, ale v r. 1922 již zase schodkem 3340 mil. Kč, v r. 1923 schodkem 2844 mil. Kč, v r. 1924 deficitem 1818 mil. Kč, v r. 1925 schodkem 218 mil. Kč, v r. 1926 dostavuje se obrat následkem vypjaté hospodářské konjunktury, takže státní hospodářství končí přebytkem 2353 mil. Kč, v r. 1927 643 mil. Kč, v r. 1928 přebytkem 328 mil. Kč, v r. 1929 přebytkem 388 mil. Kč, avšak v r. 1930 již schodkem 666 mil. Kč, v r. 1931 schodkem 734 mil. Kč, v r. 1932 schodkem okrouhle 1200 mil. Kč a v r. 1933 něco přes 1700 mil. Kč.
Kdyby tedy byly oprávněny výtky p. posl. Jiřího Stříbrného, že tato vláda neumí se státními prostředky hospodařiti nebo že nehospodaří dobře, pak bychom museli vytknouti p. posl. Jiřímu Stříbrnému, který byl členem několika vlád, za nichž byly dokonce schodky státní daleko větší, jednou tak veliké jako nyní, že tyto vlády i s p. Jiřím Stříbrným nedovedly hospodařiti. (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Domnívám se, že není žádné příčiny k zoufalství. Není žádné příčiny, abychom bouřili naši veřejnost, že snad státní hospodářství je na pokraji bankrotu.
Pan Jiří Stříbrný věnoval také značnou část své řeči státním zaměstnancům. Pan Jiří Stříbrný stal se najednou velikým přítelem zaměstnanců státních. Pan Jiří Stříbrný vytýká nynějšímu ministru financí - nejsem žádným jeho advokátem, je mně stejně blízký jako byli minulí ministři, Rašínem počínaje - že vyrovnal státní rozpočet jenom srážkami z platů státních zaměstnanců. Pan Jiří Stříbrný reklamuje ve své řeči, aby poměry státního zaměstnanectva byly zlepšeny. Nuže, podívejme se na činnost p. Stříbrného, když byl u slávy a moci, jaké měl tehdy stanovisko k této otázce. (Posl. Hatina: Zejména když byl náměstkem min. předsedy!) Pan Jiří Stříbrný jako ministr stejně se postavil po bok zvěčnělého ministra dr Rašína, když přišel s prvním prosincovým zákonem, stejně tento prosincový zákon vášnivě pan Jiří Stříbrný i proti odporu svého klubu obhajoval. (Hlasy: A celé strany!) Pan Jiří Stříbrný jako ministr železnic r. 1924 obhajoval nutnost pověstného nešťastného zákona restrinkčního číslo 286 tím, že prý není přece možno, aby každým rokem 10.000 pomocných zaměstnanců železnic stávalo se definitivními. A teď je najednou pan Jiří Stříbrný velikým advokátem státních zaměstnanců. Ale pan Jiří Stříbrný šel ještě dále. Pan Jiří Stříbrný byl iniciátorem myšlenky odnětí volebního práva důstojnictvu, četnictvu a vojákům (Slyšte!). Snad si bude také pan Jiří Stříbrný pamatovati, když byl krátkou dobu r. 1925 ministrem nár. obrany, že se tehdy jednalo o platový zákon. A snad jeho pamět, která v osobních věcech je velmi bystrá, ho nezklame, aby si vzpomněl, že se konala v ministerstvu nár. obrany porada o tom, jak mají býti upraveny poměry důstojníků podle platového zákona, při kteréžto poradě jsem byl přítomen já a kol. sen. Pánek. A snad pan Jiří Stříbrný ještě nezapomněl, že si mne zavolal a ptal se mne na názor, že prý se mu podařilo vybojovati pro důstojníky a četníky osvobození od daně důchodové, ale za cenu ztráty volebního práva. Já jsem Jiřímu Stříbrnému řekl, že nesouhlasím a že bych varoval před tímto počinem, a to proto, že nemůže pan Jiří Stříbrný věděti, kde to skončí, že také pan Jiří Stříbrný nemá nikde garantováno, že strana anebo on bude vždycky ve vládě, aby mohl zabrániti tomu, aby zbavování volebního práva nešlo ještě dále. Ale pan Jiří Stříbrný šel ještě dále. Pan Jiří Stříbrný na sjezdu strany, když se státní zaměstnanci pořád bouřili a protestovali ve straně proti nešťastnému zákonu 286, vystoupil s hrozbou odnětí volebního práva stát. zaměstnancům. (Posl. Hatina: A byl odrazen!) A to bylo také příčinou, proč byl zahájen ve straně proti Stříbrnému boj a proč Stříbrný musil ze strany. (Výborně!) Já bych dnes tak rád viděl pana Jiřího Stříbrného, kdyby neměli státní zaměstnanci volebního práva, zdali by také o nich ve svém tisku psal anebo se zde zmiňoval. Řekl jsem, že není žádných důvodů, abychom propadali zoufalství. Jestliže jsem zde přednesl celou vývojovou linii našeho státního hospodářství a prokázal jsem, že jsme se přesto z té minulé mizerie také dostali zase k lepším časům, tvrdím, že se dostaneme jistě i tentokráte. Je ovšem jedno zapotřebí, abychom si dovedli udělati pořádek ve státní, zejména finanční správě, jako nejzdravější základně spořádaného státního hospodářství. A proto vítám, že pan ministr financí chce rozmnožiti počet finanční stráže, že také náklad na toto rozmnožení vložil do státního rozpočtu ve výši 5 mil. Kč, aby naše hranice byly nejen z důvodů bezpečnostních, nýbrž i z důvodů pašování dostatečně obsazeny. Vítám, že chce rozmnožiti počet odborně školeného úřednictva v berní a finanční službě, vítám, že chce také technicky vybaviti finanční úřady, vítám také jeho počin, že rozšířil kompetenci finančních úřadů I. a II. instance, jako nejšťastnější počin k řešení reformy státní správy. Vítám také, že provětral ten zatuchlý vzduch ve svém resortu, který tam již tolik let otravoval celé ovzduší, a vítám, že provětral také nižší instance. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)
Jestliže historickým úkolem dr Rašína jako finančního ministra bylo odpoutání čsl. měny, jestliže historickým úkolem ministra financí dr Engliše bylo stabilisování čsl. měny, myslím, že historie svěřila našemu ministru financí úkol, aby provedl ve finanční administrativě pořádek. (Tak jest!) A zdaří-li se mu tento úkol, bude moci býti postaven s klidem vedle těchto dvou minulých ministrů. (Výborně!) A já bych mu to také ze srdce přál, nejen jemu osobně, nýbrž celému státu a jeho občanstvu, jestliže jednou ve finanční administrativě bude učiněn pořádek.
Pan ministr financí ve svém exposé obhajoval komisi pro zhospodárnění veřejné správy. Říká, že výtky o nečinnosti této komise nejsou oprávněné. Pokud jsem sledoval výtky, této komisi činěné, nevztahovaly se na její činnost, ale vztahovaly se vždycky na to, že veřejnost se o její činnosti nic nedovídá. Nechci členům této komise nějakým způsobem křivditi. Uznávám že snad její činnost se utěšeně rozvíjí, ale mám dojem, že se tato činnost rozptyluje ve specielních malých věcech, aniž by se soustředila k tomu hlavnímu co musí býti základem a počátkem reformy státní správy. A to je především vyřešení otázky kompetence a odpovědnosti. Vždyť už tak dlouho se jedná o této otázce vymezení kompetence ministerstev atd. To je první předpoklad úspěšné práce vůbec. Druhý předpoklad je, aby co nejrychlejším způsobem se provedla unifikace předpisů a zákonů, abychom nebyli po 16leté samostatné existenci našeho státu svědky případů, že se, prosím, odvolávají státní úřady při svých rozhodováních na dekrety z doby Marie Terezie. Prosím, nedávný případ se sportovci, kdy nějaký čiperný referent zemského úřadu našel nějaký starý dvorní dekret snad z 18. století, že sportovci musí míti koncesi. Ministr vnitra musil tuto věc napraviti tím, že zastavil zatím účinnost tohoto rozhodnutí. To znamená shrnouti platná ustanovení, zrušiti neplatná neb překonaná a uvésti také v soulad s judikaturou a docíliti souboru platného práva. V Německu zrušili nedávno 93.000 starých zákonů. My při daňové reformě jsme docílili zrušení asi 500 zákonů, nařízení a dekretů. Zde myslím, je cesta pro komisi pro zhospodárnění správy, cesta, která snad na pohled neskýtá, abych tak řekl makavého důkazu, že bychom docílili zhospodárnění, ale v praxi bude znamenati veliké zhospodárnění. Přečtěte si nějaké takové rozhodnutí státního úřadu. Vždyť je to do nebe volající, když se tam cituje 20, 30 zákonů a staré dvorní dekrety z 18. nebo 17. století. Jaká to bude úspora, když se to tam nemusí citovati, také pro toho, kdo takový výměr dostane. Myslím, že komise pro zhospodárnění správy by měla svoji pozornost věnovati právě těmto prvním zásadním předpokladům a nerozptylovati se parcielními a podřadnými otázkami.
Konečně v exposé p. ministra financí se avisuje také pomoc samosprávě. Všeobecně se v denním tisku i na schůzích diskutuje tato otázka pod názvem sanace samosprávy. Budiž mi prominuto, jestliže pochybuji, že i to, co se zamýšlí - to je zvýšení limitu samosprávných přirážek o 50%, zavedení dávky z tuků ve prospěch samosprávy, jiné rozdělení silničního fondu a přinucení oněch samosprávných svazků, které mají deficitní hospodářství, aby zavedly všecky dávky v nejvyšší výměře - pomůže naší samosprávě, nebo že tato cesta bude sanovati její hospodářství. (Posl. Slavíček: Zejména ta poslední!) Ano, poněvadž dávky jsou všechny nesociální. (Posl. Jiráček: A daně jsou sociální?) Daně se vyměřují alespoň přibližně podle potence poplatníka, kdežto dávky se vyměřují každému stejně. Dávky spotřební platí každý stejně, ať je chudý nebo bohatý. V tom je ten nesociální systém.
Ale budiž mi prominuto mám-li trochu skeptické a snad i kacířské názory na celý ten problém naší samosprávy. Především bych řekl, že nemáme co činiti jenom s finanční krisí naší samosprávy, nýbrž že (Různé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) tato finanční krise je spíše v mnohých místech a v mnohých svazcích územní samosprávy zaviněna politickou krisí v těchto samosprávných územních svazcích panující.
Slavná sněmovno, podívejme se
na případ písecký. To je typický důkaz, že finanční a hospodářská
krise samosprávy vyvěrá v několika četných obcích a okresech z
neutěšených poměrů politických. Dokud bude jako politická prestiž
stanovena otázka sražení starosty s radnice proto, že je příslušníkem
jiné politické strany, dotud budou tyto poměry v samosprávě panovati.
Písek, o kterém se tolik napsalo, je typickým příkladem, který
dokazuje, že mám pravdu. Oč v Písku šlo, proč bylo předčasně rozpuštěno
zastupitelstvo? (Posl. Jiráček: Hřbitov!) Ale ne, ani ten
hřbitov to neudělal. Starosta měl rozvinutý a pěkný hospodářský
plán pro obec a začalo se mu to dařiti. To snad nedělalo dobře
některým pánům členům obecního zastupitelstva, snad byli mnozí
žárliví, že nový starosta dovede něco více, než jeho předchůdce.
(Posl. Jiráček: Vždyť vy jste to udělali teď v Budějovicích!)
Snad bych vám vysvětlil i ty Budějovice, kdyby byl na to čas.
Snad žárlivost některých členů vedla k tomu že se začaly starostovi
dělati potíže. Třináct pánů se dalo dohromady, utvořili třináctku
a negovali veškerou práci. Šlo to tak daleko, že těchto třináct
pánů protestuje nebo podá námitky proti půjčce 600 000 Kč, kterou
nabídl obci písecky zemský výbor jako půjčku sanační, kterou bude
sám zemsky výbor amortisovati a zúrokovati. I proti tomu podalo
těch třináct pánů protest a námitky. (Výkřiky posl. Jiráčka.)
Dává-li někdo obci peníze, aby si mohla vyrovnati rozpočet,
sám to chce amortisovat a zúrokovat, najde se oněch třináct členů
obecního zastupitelstva kteří proti tomu podají námitky. (Výkřiky
posl. Jiráčka.)