Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Stivín, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Langr, Rýpar.

243 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Beneš, Bradáč, dr Czech, dr Černý, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Hodža, dr Krčmář, dr Meissner, dr Spina, dr Šrámek, dr Trapl.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 343. schůzi poslanecké sněmovny, prvou schůzi jedenáctého zasedání třetího volebního období.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Sděluji, že podle přípisů předsedy vlády ze dne 16. října 1934, č. j. 5561 a 5562/1096/S/34 m. r., president republiky rozhodnutím ze dne 16. října 1934 prohlásil zasedání obou sněmoven Národního shromáždění dnem 19. října 1934 za ukončené a rozhodnutím z téhož dne svolal obě sněmovny Národního shromáždění k řádnému (podzimnímu) zasedání do Prahy na den 25. října 1934.

Slavná sněmovno! (Poslanci povstávají.)

Dne 9. tohoto měsíce a roku padla na ulici Canebi@ere v Marseille řada výstřelů, jejichž obětmi stali se Jeho Veličenstvo jihoslovanský rytířský král Alexandr I. Sjednotitel a vynikající státník francouzský, ministr zahraničních věci Louis Barthou, naši velmi dobří, snad nejlepší oddaní přátelé.

Uslyševše tuto zprávu, měli jsme, myslím, všichni jeden po cit: jako by se nám zastavil dech. Již řadu dní odpočívají obě těla každé ve své domovině, král Alexandr v hrobce svých předků v Oplenci, ministr Barthou mezi svými Pařížany na P@ere Lachaise, ale ještě dnes je nám úzko, když s i vzpomeneme na osudný podvečer, ve kterém nás obešla hrůza. Hrůza a lítost na straně jedné, odpor na straně druhé. Ale nechtějte ode mne, abych hledal slova pro kvalifikaci tohoto činu, možno-li vůbec atentát nazvati činem. Byla již nalezena a byla již vyslovena všemi soudnými lidmi světa. Jsme zdrceni tímto okamžitým úspěchem vraždící vášně. Vždyť jeden ze zavražděných byl vládce bratrské Jugoslavie, druhý zahraniční ministr bratrské Francie. Ztráta té i oné země je i ztráta naše. Je to důsledek spojenectví, na které jsme hrdi a v němž neseme a spolucítíme jak radost, tak žal. Není to pouze důsledek našich citů, nýbrž také společné mírové politiky, ke které se hrdě hlásíme.

Máme proč vzpomínati krále Alexandra, syna krále, který již r. 1870 bojoval na francouzské frontě. Jsme jen zřídka svědky tak houževnatého a shodného boje, který za lepší budoucnost svorně bojují na jedné straně generace panujícího rodu a národ na straně druhé. Jen tak mohl přijíti za králem Osvoboditelem král Sjednotitel, král lidový, demokratický, jehož na linii mírové politiky přivedla nejtvrdší škola, jako u kdy regent a budoucí panovník prodělal. Škola války nebývá snad vždy nejlepší, Alexandra však udělala národním králem, dala mu poznat hmotné i politické potřeby jeho národa, jehož trnitou cestou šel jako kterýkoliv jiný z jeho příslušníků. Prožil se svou armádou dobré i zlé, nebylo útrap, jichž by byl býval ušetřen. Když jeho houževnatost byla rozhodující bitvou, která r. 1918 prolomila bulharsko-německou frontu, odměněna vítězstvím a osvobozením celého předválečného Srbska, odložil nejvyšší velitel vojska, hrdina národních písní a kralevič Marko dvacátého století, válečný meč, aby se věnoval ve svém státě a na Balkáně vůbec věcem na výsost aktuálním, státně politickým. Válka vychovala jej pro mír a naučila jej znáti jeho nutnost. Stejně jako nutnost hospodářského klidu a moci. To vše mohlo jeho lidu dáti pouze sjednocení všeho Jihoslovanstva, sjednocení všech Srbů, Chorvatů a Slovinců v jednom státě. Tento ideál stává se skutkem a zkratka S. H. S. po prvé v dějinách značí jednotný stát. Za ideou jednotného státu, zcela konsolidovaného, která je souběžná nejen s ideou míru na Balkáně, nýbrž i s ideou nové mírové Evropy, jde tak daleko, že se odhodlává r. 1929 k diktatuře, jíž sjednocuje tehdejší království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Jugoslavii, které však 2. září 1931 dává novou ústavu, aby připravil obnovu konstitučního režimu. Nejsilnější vůdcovská osobnost Jugoslavie a nejbystřejší a nejvlivnější osobnost Balkánu jsou epitheta, jichž si v plné míře zaslouží. Vždyť osobnost, která by měla stejnou schopnost vyvésti balkánské národy ze zmatku, není před ním v historii známa. Mladý král v této své politice neumdlévá, ztotožňuje se dokonale s politickou linií Malé dohody, stává se jedním ze sloupů míru a nové Evropy. R. 1922 zpečeťuje návštěvou v Praze přátelství s Československem, jehož boje a minulost zná, s nimž se cítí nerozlučně spojen životními zájmy a bratrským souručenstvím. V jednotné pospolitosti citů a věcných zájmu obou států vidí nejlepší záruku zdárné budoucnosti Československa a Jugoslavie. Ze spolupráce s naším ministrem zahraničních věcí stává se přátelství, jež způsobuje, že mysle na Jugoslavii myslí vždy také na Československo. Zůstává plně na půdě demokracie, i jako diktátor, a pracuje k znovuzavedení parlamentního režimu. Pro konsolidaci svého státu nezapomíná na politiku balkánskou a na politiku evropskou. R. 1931 zajíždí do Paříže, r. 1933 setkává se s králem Karolem v Sinai, s carem Borisem ve Varně, s presidentem Kemalem v Istambulu. Výsledkem je balkánský pakt. Jeho skvělé přijetí letošního září v Sofii manifestovalo další veliký úspěch jeho balkánské politiky. V okamžiku, kdy jej osud svádí se spolupracovníkem tak vzácného ražení, jakým jest zahraniční ministr Francie Barthou, padá i s ním, a to právě v době, kdy se k nim oběma upírají zraky všech stoupenců klidu, míru a demokracie. Těžko si představiti osud tragičtější.

Co jsem, mluvě o nové Evropě, řekl o králi Alexandrovi, mohl bych jen s malými obměnami říci o padlém ministrovi. Mírová idea obou byla táž, jen jejich věk byl různý a jejich cesty k ní. Král Alexandr k ní došel válkou, Louis Barthou, uvážíme-li, že zkušenosti světové války neměly co měniti na jeho politických a filosofických názorech, došel k ní školou míru, téměř padesátiletou. Horoucí oddanost tohoto ušlechtilého, jasného a bystrého ducha velikým ideám je starého data. Obdivuhodná je nesmírná práce tohoto mnohonásobného ministra, ještě obdivuhodnější vývoj, který jej touto prací ve věku pokročilejším, ale plného absolutní jistoty a svěžesti jak tělesné, tak duševní vynesl na místo, na něž se ukázal tak svrchovaně povolán. Z jara letošního roku, tedy v nejtěžší době, ve které je těžko dělati politiku vnitřní a nedívati se při tom přes hranice, či dělati politiku zahraniční a nedívati se velmi bedlivě do vlastní země, dává tento bývalý generální zpravodaj výboru pro prozkoumání mírové smlouvy, dlouholetý předseda reparační komise a šéf francouzské delegace na konferenci v Janově, novou základnu francouzské politice, jejíž linie od noty britské vládě ze dne 17. dubna letošního roku až do přijetí sovětského Ruska do Společnosti národů několik dní před jeho smrtí počítá s Jugoslavií a Československem jako se spolehlivými oporami a spojenci. To samo stačí odůvodniti smutek, kterému jsme podlehli po zprávě o úmrtí také tohoto z našich velikých přátel. Ale velikost a hloubku tohoto smutku vysvětluje to, že nešlo o přítele vzdáleného a mythického, nýbrž o osobnost nám z různých příležitostí také osobně známou a blízkou. Vždyť je ještě v čerstvé paměti jeho politická návštěva v Praze letošního dubna, návštěva, za které tolik z nás a z našeho obyvatelstva mělo příležitost osobně poznat jeho kouzlo a jeho skutečné přátelství. Zemřel v něm člověk, který věděl a vyslovil, že jeho a náš stát má týž ideál a že naše přátelství, přátelství mezi oběma našimi národy, je posvěceno mírumilovnou prací a že zůstane nezkaleno. Toto přesvědčení mu dovolilo říci světu, že mezi Francií a Československem je více než přátelství, je bratrství. Je třeba odůvodňovat naší bolest z jeho nenávratného odchodu? Pachateli se podařilo otřásti Evropou, podařilo se mu zabít lidi, jimž - promiňte starobylost obratu - nejen on, nýbrž také ti, kteří vedli jeho ruku, nebyli hodni utříti prach s jejich obuvi. Měly-li však marseillské výstřely ještě jiný cíl, měly-li zasáhnouti také evropský mír a způsobiti chaos, v němž by se snad dobře pracovalo těm, kteří vedli střílející ruku, pak věřím, že se minuly cíle, lépe řečeno, že se zarazily o víru těch, jichž snaha po míru a klidu v Evropě a ve světě vůbec je nesena vůdčí ideou zavražděných.

Naše bolest je veliká, nehodláme však památku obou velikých mrtvých uctíti založením rukou v klín a mrtvým smutkem. Naopak. Právě doba smutku bude nám dobou práce k posílení idee, jejímiž hlavními nositeli byli právě zesnulí. Klaníme se památce velikých mrtvých, kteří odešli tam, kde je boží mír. My, kteří pro ně truchlíme, slibujeme při jejich památce, že budeme ze všech sil pracovati k zachování míru na zemi.

Skonem Barthouovým není naplněna míra smutku, který dolehl na francouzský národ. Dne 15. října umírá Raymond Poincaré, muž, který stál v čele Francie jako president republiky v době pro ni nejtěžší, v době světové války. Není na mně, abych líčil politickou dráhu tohoto Barthouova současníka, jehož byl Barthou sám intimním spolupracovníkem. Co však v dnešní schůzi připomenouti musím, je to, že v Poincarém odchází muž, kterého řadíme k vynikajícím zahraničním pomocníkům na stavbě naší státní svobody a k našim nejlepším přátelům. Neboť to byl on, který v prosinci r. 1917 podepsal památný dekret, jímž Čechoslovákům, tenkráte ještě bez vlastního státu, přiznáno bylo právo organisovati samostatnou armádu a bojovati po boku Dohody ve vlastních vojenských formacích. Nedosti na tom, půl roku po této historické události opět Poincaré okázale před celým světem ocenil hodnotu spojenectví československých zbraní pro Francii tím, že 30. června 1918 odevzdal v Darney československému 21. střeleckému pluku prapor věnovaný městem Paříží. Bylo to okázalé uznání našeho protirakouského odboje manifestace, která byla jedním z nejdůležitějších úseků na cestě k našemu národnímu osvobození. V době, kdy Poincaré byl presidentem republiky, došlo však také k činům vrcholným. Francie dne 28. září 1918 uznala Československou Národní Radu v Paříži za československou vládu de facto. Po známých událostech na říšské radě ve Vídni bylo státům dohodovým oznámeno dne 14. října 1918 ustavení československé vlády. Pod dojmem slov, jež dne 2. října v parlamentě vídeňském potvrdila jménem zástupců národa to, co učinili jeho delegáti zahraniční, a která vyhlásila naší definitivní odluku od Rakouska a jeho dynastie, vláda presidenta republiky Poincaré byla prvá, jež uznala notifikované členy naší vlády a tím také representaci československého státu před mezinárodním forem.

Myslím, že tuto krátkou vzpomínku na jednoho z největších mužů Francie nemohu zakončiti lépe než jeho vlastními slovy, jež pronesl v červnu 1918 na československé slavnosti v Darney: "Francie" pravil, "nikdy nezapomene toho, že dne 8. prosince 1870 v hluchém mlčení spící Evropy zaznělo slovo, jediné slovo, jež přicházelo z českého sněmu, a slovo to spontánně pronesené českými poslanci bylo proroctvím... Od té doby zůstaly Čechy blízkými našemu srdci... Naše země pochopily, že byly stvořeny, aby se navzájem milovaly.".

Národ československý dovede být uznalý k těm, kdo se oň zasloužili.

Paměť tří velikých mužů, o nichž jsem mluvil, nikdy nevymizí z našich duší. Ale není v lidské povaze, aby tajila to, čím srdce je naplněno. City lidské vyžadují výrazu, jímž by se projevily navenek. Slova, jež doznívají, jsou výrazem dočasným, city naše k těmto mužům volají po výrazu trvalém a nepochybuji, že nezmarnost kamene nebo kovu na vhodném místě bude hlásat pokolením příštím ony city, jež my jim svěřujeme v opatrování jako odkaz vděčnosti. (Poslanci usedají.)

Na znamení smutku přerušuji schůzi do 14. hodiny.

(Schůze přerušena v 11 hod. 30 min. dopol. - opět zahájena ve 2 hod. 20 min. odpol.)

Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Mám smutnou povinnost (Poslanci povstávají.) oznámit sněmovně, že dne 16. tohoto měsíce zemřel její vynikající člen, poslanec Adolf Prokůpek.

Narodil se dne 11. ledna 1868 v Kutlířích u Kolína jako syn polabského sedláka, hospodářského i národního pracovníka, zemského poslance Jana A. Prokůpka. Mladý Adolf byl po tomto vynikajícím muži vybaven vzácným dědictvím, jímž vzorně hospodařil. Vystudovav v Halle nad Sálou vrátil se do rodných Kutlíř vyzbrojen moderními znalostmi zemědělství, jichž stoprocentně využil ne snad k obohacování sebe, nýbrž k poučování a zvelebování svého okresu. Brzy stal se starostou obce, členem okresního zastupitelstva a odborných zemědělských korporací na Kolínsku i mimo ně.

R. 1909 zvolen za agrární stranu zemským poslancem a téhož roku předsedou českého odboru zemědělské rady. Bude jistě jinde zhodnoceno všechno to, co na tomto místě - a na místě předsedy, jímž se stal - vykonal. Bylo toho mnoho. A stejně pilně jako zde pracoval posl. Prokůpek v řadě korporací jiných. Bylť předsedou Zemědělské jednoty pro Československou republiku, Československého zemědělského musea v Praze, Úvěrového sdružení pro nabyvatele půdy, kuratoria státního ústavu účetnicko-spravovědného, Ústředí prázdninové péče v Praze a místopředsedou Národohospodářského ústavu při České akademii věd a umění.

Zvláště charakterisuje jeho činnost předsednictví Českého srdce, jež mu bylo svěřeno za války, a jeho členství v Národní radě, jejímž místopředsedou se stal r. 1913, předsedou pak r. 1918, kdy po přistoupení Slováků nazvána Národní radou československou. Pro Prokůpka nebyly všechny tyto funkce titulem, naopak, do všech jeho funkcí přivedla jej neúmorná práce, a to jak hospodářská, tak národní. Těžko vypočítávat, co vše vykonal zesnulý pro zemědělské družstevnictví, výstavnictví, pokusnictví, ve věcech samosprávních, v řadě jiných oborů národohospodářských a sociálních a v agendě národně-politické. Není divu, že jej tato práce přivedla také do revolučního Národního shromáždění a ve všech třech volebních obdobích do poslanecké sněmovny. V revolučním Národním shromáždění byl předsedou výboru pro vnitřní kolonisaci, předsedou výboru pro pozemkovou reformu a místopředsedou výboru zemědělského. V poslanecké sněmovně stává se předsedou tohoto výboru.

Řadu let trvající choroba, která jej nakonec zdolala, způsobila, že posl. Prokůpek nemohl v posledních letech vykonávati svůj mandát. Jeho práce však, práce člověka neúmorné píle a ryzího charakteru, zachová ve věčné paměti naší i celého národa tohoto vzorného veřejného pracovníka. (Poslanci usedají.)

Posl. dr Ivanka oznámil přípisem ze dne 19. září 1934, že se vzdal mandátu poslaneckého.

Ministerstvo vnitra sdělilo:

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

přípisem ze dne 2. října 1934, č. 67.179/1934-7, že na místo uprázdněné resignací posl. dr Ivanky povolalo podle §u 56 řádu volení do posl. sněmovny náhradníka Theodora Eisenhamra, úředníka ředitelství čsl. státních drah v Košicích, a že mu vydalo ověřující list poslanecký;

přípisem ze dne 20. října 1934, č. j. 72.706/19 34-7, že na místo zemřelého posl. Prokůpka povolalo podle §u 56 řádu volení do posl. sněmovny náhradníka inž. dr Marii Tumlířovou, choť rolníka v Předboji u Prahy, a že jí vydalo ověřující list poslanecký.

Předseda (zvoní):

Pan posl. Eisenhamr, nástupce za posl. dr Ivanku, se dostavil do dnešní schůze.

Poněvadž před tím podle §u 6 jedn. řádu v kanceláři sněmovní podepsal slibovací formuli, přikročíme ke slibu podle §u 22 úst. listiny a §u 6 jedn. řádu tím způsobem, že přečtena bude ústavou předepsaná formule slibovací, pan posl. Eisenhamr ke mně přistoupí a vykoná slib podáním ruky a slovem "slibuji".

Žádám o přečtení slibovací formule, a p. posl. Eisenhamra žádám, aby přistoupil ke mně vykonat slib. (Poslanci povstávají.)

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Posl. Eisenhamr (podávaje předsedovi ruku): Slibuji. (Poslanci usedají.)

Předseda: Posl. Eisenhamr oznámil zároveň s klubem poslanců československé nár. demokracie, že stal se členem tohoto klubu.

Dne 10. října 1934 zaslal jsem spolu s předsedou senátu jménem obou sněmoven našeho Národního shromáždění předsednictvu Národní Skupštiny a senátu v Bělehradě telegraficky tento projev.

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Předsednictvu Národní Skupštiny a Senátu království Jugoslavije Beograd.

Pod dojmem strašné zprávy o tragické smrti velkého krále Jugoslavie Alexandra projevujeme Vám jménem poslanecké sněmovny a senátu Národního shromáždění republiky Československé svou nejhlubší účast. Všechen národ náš cítí s bratrským národem Vaším onen nesmírný žal nad předčasným odchodem obdivuhodného a neúmorného pracovníka pro osvobození a sjednocení Jugoslavie, pro bratrskou součinnost národů Balkánu, pro upevnění Malé dohody, pro její jednotu s Francií, pro povznesení Společnosti národů a pro zabezpečení evropského míru. Přejeme Vám z celé duše, aby veliký a hrdinný národ jugoslávský, jenž prošel již ohněm tolika osudových zkoušek, překonal i toto národní neštěstí nezlomen a zocelen.

Předseda poslanecké sněmovny dr Staněk.

Předseda senátu dr Soukup.

Předseda: Dne 13. října t. r. došla odpověď tohoto znění.

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Excelence Staněk a Soukup, předsedové sněmovny a senátu, Praha.

Senát a poslanecká sněmovna Jugoslavie hluboce dojaty bratrskou soustrastí nad tragickou smrtí našeho velikého a vznešeného krále, posílají Vám bratrský dík.

Tomašić, předseda senátu.

Kumanudi, předseda sněmovny.

Předseda: Dne 10. října t. r. zaslal jsem jménem předsednictva sněmovny předsedovi poslanecké sněmovny francouzské tento telegrafický projev:

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Panu předsedovi poslanecké sněmovny francouzské v Paříži.

Jménem předsednictva poslanecké sněmovny projevuji Vám hlubokou a nelíčenou účast nad tragickým skonem Vašeho ministra zahraničí L. Barthoua. Nejen Vy, nýbrž i náš národ ztratili jsme v něm vynikajícího státníka, jehož velikým cílem byla vždy snaha položiti základy k světovému míru. Soustavně budoval spolupráci Vaší slavné vlasti s naší mladou republikou a stal se nám tím navždy nezapomenutelným a drahým přítelem.

Předseda poslanecké sněmovny dr Staněk.

Předseda: Dne 16. října t. r. došla odpověď tohoto znění:

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Předsedovi poslanecké sněmovny Staňkovi v Praze.

Jménem francouzské poslanecké sněmovny prosím, abyste přijal Vy osobně i abyste vyřídil předsednictvu poslanecké sněmovny Československé mé vřelé díky za telegram, jímž jste nám tlumočil hluboký zármutek, který cítíte Vy i předsednictvo sněmovny nad tragickou smrtí Louis Barthoua, strůjce světového míru, na němž neustával pracovati v ideové shodě s Vaší mladou a ušlechtilou republikou.

Fernand Bouisson, předseda.

Předseda: Dne 16. října t. r. zaslal jsem jménem předsednictva panu předsedovi sněmovny francouzské projev tohoto znění:

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Předseda poslanecké sněmovny Fernand Bouisson Paříž.

Ještě neuschly slzy a nezmírnil se bol nad úmrtím Louise Barthoua a již nám došla zpráva o nové těžké ráně, o úmrtí bývalého presidenta Francouzské republiky, několikanásobného jejího ministerského předsedy a ministra, Raymonda Poincaré, jednoho z největších synů vznešeného národa francouzského. Jménem předsednictva poslanecké sněmovny i jménem svým projevuji Vám hlubokou soustrast. Československý národ nikdy nezapomene vynikající účasti Raymonda Poincaré na boji o československou nezávislost a jeho vzácné podpory našemu zahraničnímu odboji.

Dr. František Staněk, předseda sněmovny.

Předseda: Dne 18. října t. r. došla tato odpověď:

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Panu předsedovi poslanecké sněmovny československé Františku Staňkovi Praha.

Jménem francouzské poslanecké sněmovny mám čest vyjádřiti Vám osobně jakož i předsednictvu poslanecké sněmovny československé svůj vřelý dík za Váš dojímavý projev soustrasti. Naše země, naplněná již smutkem a znovu postižená ztrátou jednoho ze svých velkých služebníků, presidenta Raymonda Poincaré, jest obzvláště vděčná za účast, již přátelský národ československý projevuje při jeho bolesti. Fernand Bouisson, předseda.

Předseda: Předseda vlády zaslal přípisem ze dne 10. září 1934, č. j. 4902/1034/S/34 min. rady, tuto zprávu o stavu trestního řízení proti posl. Stříbrnému:

Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Č. j. 4902/1034/S/34 m. r.

V Praze dne 10. září 1934.

Předsednictvu poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé v Praze.

Přípisem ze dne 7. července 1931, č. t. 1278, postoupilo předsednictvo poslanecké sněmovny spisy svého vyšetřovacího výboru ve věci posl. Jiřího Stříbrného vládě, aby zařídila další potřebné kroky. Vláda zaslala spisy ty ministerstvu spravedlnosti k dalšímu příslušnému opatření.

Sděluje výsledek zasílám v příloze opis zprávy ministerstva spravedlnosti ze dne 31. července 1934, čís. 38.831, jíž dává věděti, že schválilo státním zastupitelstvím v Praze zamýšlené a jeho zprávou ze dne 18. července 1934, St. 5418/83 podrobně odůvodněné zastavení trestního řízení.

Opis dovolávané zprávy státního zastupitelství v Praze se rovněž přikládá.

Předseda vlády: J. Malypetr v. r.

Opis.

Ministerstvo spravedlnosti v Praze.

Číslo 38.831/34-14.

Vládě republiky Československé v Praze. (Hluk. - Předseda zvoní.)

Předsednictvo poslanecké sněmovny zaslalo 7. července 1931 spisy svého vyšetřovacího výboru ve věci posl. Jiřího Stříbrného vládě republiky Československé a vláda zaslala je ministerstvu spravedlnosti k dalšímu příslušnému opatření.

Ministerstvo spravedlnosti vyžádalo si od generální prokuratury dobrozdání o tom, zda, v jakém směru a proti komu jest obsahem spisů vyšetřovacího výboru poslanecké sněmovny odůvodněno podezření z trestných činů.

Na základě dobrého zdání (Hluk. - Předseda zvoní.) generální prokuratury ministerstvo spravedlnosti výnosem z 8. července 1931, čís. 31400/31, zaslalo výtah ze spisů vyšetřovacího výboru poslanecké sněmovny vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze s příkazem, aby bylo státnímu zastupitelství v Praze uloženo navrhnouti vyžádání souhlasu poslanecké sněmovny ke stíhání posl. Stříbrného, protože jest podle výsledku dosavadního šetření důvodně podezřelý:

I. že jako ministr železnic úmyslně na škodu státu nebo jiných osob zneužil moci sobě svěřené tím, že ve věcech: 1. dodávek uhlí pro ČSD v letech 1923 až 1925, 2. dodávek t. zv. nouzového uhlí pro ČSD r. 1923, 3. koupě nákladních vagonů pro ČSD z Německa r. 1920 tak si počínal, že skutečně vzešla škoda a různým osobám nepřípustný prospěch.

II. že v trestní věci krajského soudu trestního v Praze, č. j. Tl VII 1252/27, proti redaktoru Josefu Dýmovi a v trestní věci téhož soudu, č. j. Tk XXIV 3244/31, proti Františku Sichrovskému před soudem křivě svědčil.

Poslanecká sněmovna k žádosti krajského soudu trestního v Praze dne 10. července 1931 vydala posl. Stříbrného k trestnímu stíhání pro zločiny podle §§ 101, 197, 199a) tr. z., a státní zastupitelství navrhlo proti němu v tom směru zavedení přípravného vyšetřování.

Zároveň bylo navrženo zavedení přípravného vyšetřování také proti:

1. Bohumíru Černému pro zločin podle §u 101 tr. z., s páchaný při dodávkách uhlí ČSD v r. 1923-1925. 2. Františku Stříbrnému pro zločin podle §§ 5, 101 tr. z., spáchaný při dodávkách uhlí pro ČSD r. 1923-1925 a při dodávkách t. zv. nouzového uhlí pro ČSD r. 1923, dále pro zločin zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. z., spáchaný zpronevěrou 3,000.000 Kč, darovaných dr Petschkem Družstevní bance, a pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. z., spáchaný ke škodě Diskontní banky při její sanaci.

3. Františku Stejskalovi pro zločin podle §§ 5, 101 tr. z., event. § u 105 tr. z., spáchaný při do dávkách uhlí ČSD r. 1923-1925 a při dodávkách tak zv. nouzového uhlí pro ČSD r. 1923.

4. Františku Sichrovskému pro zločin podle §§ 5, 101 tr. z. event §u 105 tr. z., spáchaný při objednávkách nákladních vagonů r. 1920.

5. Řediteli J. Wünschovi po případě dalším funkcionářům Diskontní banky pro zločin podle §§ 197, 200, 203 tr. z., §§ 183, 184 tr. z., spáchaný ke škodě této banky při příležitosti její sanace.

K návrhu státního zastupitelství radní komora krajského trestního soudu v Praze usnesla se dne 4. listopadu 1931,... (Hluk.)