Už jsem řekl, koho pánové chtějí oddlužiti. Berete si vzor z Německa, do Německa šilhají pánové z agrární strany a z druhých vládních stran, jak tam řeší otázku oddlužení. 13. května v časopise "Venkov" byl uveřejněn článek, jak zbaviti zemědělce dluhů, kde jsou citovány radikální návrhy činěné v Německu ministrem výživy Huggenbergem. Jaké jsou to návrhy, které se tak pánům líbí? Za prvé dluhy krátkodobé a vypověditelné se přemění na dlouhodobé, které nelze vypověděti, ale které se umoří kvotou nejvýše 2%. Za druhé soud může po dokonalém přezkoumání škrtnouti dluhy až o 50% bez souhlasu věřitele. Za třetí stát poskytne příspěvky na každý hektar vybavovaného statku, rentový úvěr. Rentový ústav, který k tomu cíli bude založen, vydá potom 4%ní pokladniční poukázky. V příštích letech věnuje stát ročně 100 mil. marek, tedy 800 mil. Kč pro tyto účely. Vedle toho zadlužený může část svých dluhů splatiti půdou. - Tedy tuto otázku oddlužení v Německu řeší, a to takovouto formou. Provedli zákon o dědičných dvorech, které nemohou býti zatíženy dluhy a ani nemohou býti exekvovány. Tento zákon vztahuje se na zemědělské hospodářství do výměry 125 ha a od nejnižší výměry 15 ha. Tedy tak jako zde, teprve od této hranice tam podle jejich terminologie je zemědělcem ten, kdo má nejméně 15 ha půdy. Tato hospodářství jsou brána v ochranu uvedeným zákonem. Jakých výsad se dostane těmto hospodářstvím, jakých výsad se dostane velkým sedlákům? Za prvé budou oddluženi. Banka, která bude k tomu účelu založena, převezme všechny jejich dluhy a přemění je v dlouholeté rentové zadlužení za příznivých podmínek. Za druhé dědičný dvůr je nezatížitelný a nezcizitelný. Soukromí věřitelé se nemohou dědičného dvora a jeho produktů vůbec dotknouti a při přechodu dědičného dvora na dědice se neplatí dědická daň nebo daň ze získávání pozemků. Dále se tam praví: Poněvadž hrozí nebezpečí roztříštění půdy rozdělováním dědictví, má-li rolník více dětí, je třeba zajistiti půdu takto: je zaveden jakýsi feudální systém rolnický, dědické právo jest upraveno tak, jak tomu je ve feudalismu se šlechtickými pozemky v četných agrárních zemích, kde dosud existují fideikomisy latifundií. Dědický dvůr přechází nedílně do majetku jednoho dědice, syna, dcery, vnuka atd. a ostatní dědicové mají býti až do své plnoletosti na dvoře přiměřeně vydržováni a vychováváni po příp. vycvičeni v nějakém povolání a vybaveni, pokud to dovolují prostředky dvora. Upadne-li později kterýkoliv z dědiců nikoli vlastní vinou do bídy, má nalézti za přiměřenou práci na dvoře útočiště. Tedy má býti vzat do deputátu ke svému bratru nebo sestře, má se dříti na jeho panství za přiměřenou odměnu, která se dává deputátníkům, za almužnu. Takto je řešena otázka zadlužení v Německu a tak ji pánové zamýšlejí řešiti i zde. Tedy oddlužiti hlavně střední a velké sedláky a rolníky, ty velké sedlácké grunty, zbytkové velkostatky. O ty se vám jedná, ale má se to ovšem provésti na účet milionů malých, drobných hospodářství venkovských. V Německu z celkového počtu 5 mil. zemědělských hospodářství jenom 500.000 rolnických hospodářství mají býti poskytnuty tyto výhody. Tedy jenom těm, jak jsem řekl, kteří mají od 15 ha půdy nahoru.

S tímto plánem souvisí současně plán kolonisace. I tento recept kolonisace venkova pánové odkoukávají z Německa, z toho fašistického, hitlerovského Německa. Pan posl. dr Černý v rozpočtově debatě v plenu sněmovny přímo se dovolával řešení kolonisační otázky Hitlerem v Německu. Ano, to pánové mají na mysli, aby současně při těch velkostatcích se dostalo několik měr, jedna nebo dvě, zemědělskému lidu, deputátníkům, aby byli připoutáni jako za feudálního režimu k tomu velkostatku a aby tam dřeli přímo zadarmo a nemohli se od tohoto velkostatku odpoutat.

Hlavní řešení zamýšlejí pánové provésti t. zv. vyrovnáním cen. K tomu směřuje právě politika vybudování monopolu, která je shodnou s politikou, kterou provádějí současně v tomto směru sociálfašistické strany. Ano, věřím, že vládní aparát, ministerstva, budou na tomto plánu pracovat, poněvadž většina vládních stran koalice se za tento způsob řešení také postaví.

Jaké důsledky, jaký výsledek však to bude míti? Pánové chtí jako v Německu, aby pomocí monopolu byly diktovány vysoké ceny zemědělských produktů. Jaké budou toho důsledky? Na čí účet to bude provedeno? Poklesne přirozeně konsum, odbyt těchto výrobků, poněvadž již dnes klesá v důsledku hospodářské krise, strašlivého podlomení koupěschopnosti širokých vrstev občanstva, a jestliže touto politikou pánové budou chtíti řešiti agrární krisi, docílí ještě většího podlomení koupěschopnosti širokých mas lidu, docílí toho, že na druhé straně se bude odpovídat stejným způsobem, že budou zvyšovány i ceny průmyslových výrobků.

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím pana řečníka, aby skončil. Jeho řečnická lhůta již uplynula.

Posl. Jos. Svoboda (pokračuje): Blížím se ke konci.

Na druhé straně pánové provádějí akci za snížení cen průmyslových výrobků. Snaha po vyrovnání. Na čí účet? Vyrovnání na účet dělníků pracujících dosud za mzdu v závodech. Ano, pan prof. Brdlík to vyjádřil poctivě na veřejné schůzi v Novém Kníně před svými voliči, kterým se představoval. Máme prý vysoké mzdy, ale jsou prý malé výdělky. Musíme to obrátiti. Musí býti nízké mzdy, to je vypovědět kolektivní smlouvy a ujednat nízké sazby mzdové v kolektivních smlouvách a prodloužiti dobu pracovní, aby tak výdělky dělníků zase na druhé straně stouply, aby byly vyrovnány. Je to současně útok na 8hodinovou dobu pracovní, přes to, že pánové mluví o uzákonění 40 hod. doby pracovní.

Zvýšení cen zemědělských produktů, jak jsem řekl, přivádí zdražení životních potřeb pracujícího lidu i zdražení životních potřeb rolnictva a tím další ochuzení a zadlužení malorolnických vrstev, ještě větší vzrůst zásob zemědělských a průmyslových výrobků. Takové je řešení, které mají vládní strany zde naznačeno. To je perspektiva řešení krise agrární spolu s krisí průmyslovou.

Místopředseda Stivín (zvoní): Žádám pana řečníka po druhé, aby skončil, poněvadž překročil řečnickou dobu.

Posl. Jos. Svoboda (pokračuje): Tento bezohledný útok není nic jiného než fašistické řešení krise na účet chudého lidu. Odhalujeme před širokou veřejností drobného lidu tento bezohledný fašistický plán, který musí přivésti další zhroucení, další hlubokou katastrofu na vesnicích. Postaráme se, aby pracující lid na vesnicích, pracující chudina postavila se jednotně po bok pracujícím dělníkům v městech proti tomuto zbidačovacímu fašistickému plánu.

My proto při této příležitosti opětujeme návrh, který jsme činili již tehdy v květnu, aby

1. exekuce, zahájené proti zemědělcům, domkářům, živnostníkům a obchodníkům, jejichž roční příjem nepřesahuje 16.000 Kč, se zastavily, přesahuje-li roční příjem věřitelův 30.000 Kč.

2. Daňové pohledávky proti dlužníkům, uvedeným v odst. 1, se škrtají.

3. Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a tímže dnem pozbývají platnosti všechna zákonná ustanovení jemu odporující.

4. Provedení se ukládá ministerstvu spravedlnosti, financí a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Vážení pánové! Končím prohlášením, že řekneme pracujícímu lidu zemědělskému i drobným živnostníkům, že páni nemají odvahu ani k takovýmto ulehčením, která my navrhujeme, a, chtějí-li se pracující zemědělci vysvoboditi z tohoto novodobého nevolnictví, z pout novodobého otroctví, že nezbývá jim nic jiného než společně ruku v ruce s dělníky smésti tento kapitalistický režim a nastoliti režim dělníků a rolníků. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Schweichhart.

Posl. Schweichhart (německy): Dámy a pánové! Projednávaný návrh poskytuje nám vítaný podnět, abychom krátce promluvili o několika nejdůležitějších zemědělských otázkách, které jsou v této chvíli v popředí veřejného zájmu. Hned v úvodu bych rád podotkl: Není pochybnosti, že zemědělství trpí těžkou krisí, která jest ovšem částí všeobecné světové hospodářské krise, se kterou velmi úzce souvisí a jen s ní zároveň může býti také vyřešena. Úprava výroby ve smyslu plánovitého hospodářství jest právě tak naléhavě nutná jako uspořádání odbytu ve spojení se zvýšením kupní síly širokých vrstev.

Pokud jde o návrh sám, připomínám především, že podnět k němu vyšel právě se strany soc. demokratické. Ale my nejsme jen pro to, aby projednávaný zákon byl prostě o 2 měsíce prodloužen, nýbrž jsme i pro to, aby byl podstatně vybudován a zlepšen, a to v tom smyslu, aby se ochrana před exekucí vztahovala i na domkáře, i na drobné, nezaměstnané majetníky domů, na dělníky omezeně pracující, kteří mají domek a kousek pole. To jest samozřejmý požadavek, který dnes vznáší desetitisíce drobných lidí, kteří žijí v hospodářské tísni a doufají, že jim stát poskytne určitou ochranu. Jsme ochotni tato přání hájiti. Jak známo, prodloužení platí přece jen na 2 měsíce a v této době bude možno vyhověti těmto našim přáním. Pan ministr spravedlnosti dr Meissner rovněž o to usiloval, stejně jako jest jedním z autorů tohoto celého návrhu.

Víme ovšem, že tento zákon má mnoho nepřátel, ale jeho dobrodiní jsou jistě mnohem větší než chvilkové újmy pro věřitele, pro peněžní ústavy a soukromníky. Dosud totiž bylo odloženo na 100 mil. Kč exekvovaných pohledávek, což jest pádným důkazem, že tento zákon jest skutečně naléhavě nutný a jistě ještě dlouho jím zůstane. Nezastíráme si ovšem toho, že jsou proti němu jisté pochybnosti, na které jsem poukazoval zvláště již při vydání zákona. Pochybnosti záleží v tom, že zákonem jest částečně omezena schopnost úvěru zemědělství, ale i v tom, že obce přicházejí o část svých přirážek a že proto musejí býti ostatním poplatníkům přirážky zvýšeny. Byly dokonce v pražské zemědělské radě, tedy ve sboru, který jest pro agrární věci jistě především příslušný, předneseny jisté pochybnosti proti tomuto návrhu aspoň v této formě. Snad dojde k tomu, že zákon bude změněn případně tak, že bude pamatovati na individuální jednání. Ale to jest otázkou dalších porad a jednání, jichž se také zúčastníme. Domkáři a drobní majetníci domů, nezaměstnaní neb omezeně pracující budou chtíti požívati zvláštní ochrany a má se jim jí také dostati. O tom není velkého sporu, neboť oni patří k nejchudším mezi tak zvanými majetnými. Představme si jen: Takový domkář jest svým vedlejším povoláním obyčejně tovární dělník nebo horník nebo je to jeho hlavní povolání. Jest bez zaměstnání, nedostává mzdy, je-li vysazen, nedostává odborové podpory, nedostává potravinových lístků, poněvadž má zdánlivý majetek, který jest ostatně obyčejně zadlužen, nemůže platiti anuity, nemůže platiti úroky, hrozí mu nebezpečí, že všechno ztratí, člověk, který si se svou ženou namáhavě něco našetřil, který strádal, který si nepřál žádné radosti, který ukládal korunu ke koruně, jen aby nabyl malého majetku. Tyto vrstvy musí se zvláště vzíti do ochrany. O tom jistě nemůže býti pochybnosti.

Rád bych nyní řekl několik slov o zadlužení zemědělců vůbec. To jest sama sebou těžká otázka a musí se aspoň prozatím rozřešiti tak, že se krátkodobé dluhy promění pokud možno v dlouhodobé. Dále se musí pomýšleti na snížení úrokové míry. V rozhodujících státech, Francii, Anglii a Spojených státech severoamerických klesla úroková míra již dávno na minimum. U nás tomu ještě tak není, ačkoliv jest přece docela zřejmé, že úroková míra bude musiti býti pokud možno nejdříve ještě více snížena. Proti tomu jest t. zv. mírná inflační politika s jisté strany propagovaná velmi nebezpečný pokus, s nímž naprosto nemohou souhlasiti zvláště ti, kdož dostávají platy a mzdy. Pro dlužníky, zvláště pro velké dlužníky, snad pro majitele zbytkových statků a pod. bylo by splacení závazků velké hodnoty špatnými penězi ovšem velmi lákavé a byl by to dokonce výnosný obchod. Ale, že při tom hrozí, že zchudnou široké vrstvy lidu, včetně středního stavu, úředníků atd., musí ovšem působiti odstrašujícím příkladem. Příklady, kterých jsme se dožili v Německu, Rakousku a jinde, nemohou nám dodati odvahy k inflační politice, byť to byla jen mírná, jak se o ní činí pokus v Anglii a nyní také v Americe, ale která se nedá zadržeti. Dřívější a dnešní zkušenosti jistě důtklivě varují před takovou pochybnou peněžní politikou. Vůdcové našich peněžních ústavů stojí podle našeho mínění na zcela správném stanovisku, že zvláště v peněžnictví má nyní vládnouti klid, aby se povznesla a získala důvěra vkladatelů, aby často schované zásoby peněz přišly znovu do oběhu. Potom by se mohly zase udělovati úvěry a ve spořitelnách by nebyly prázdné pokladny. Dnes jest neobyčejně těžko pro stavebníka nebo vůbec pro živnostníky, ba dokonce pro obce dosíci úvěru třeba jen několika tisíc Kč. Thesaurace peněz nedá se však odstraniti inflační politikou, jak si toho přejete.

Velmi nutné jest zde podle našeho mínění i to, aby se konečně úředně zjistila skutečná výše zemědělských dluhů. Neboť na jedné straně mluví se o 20, 30, 40 a dokonce 50 miliardách Kč dluhů u československého zemědělství. Že zadlužení stoupá, nelze popírati. Ale na druhé straně zase lidé, kteří do toho mohou nahlédnouti, prohlásili - na př. nyní na pražském sjezdu spořitelen - že to není tak zlé a že zemědělství jest dnes vlastně méně zadluženo než před válkou. Nuže pouze to nebo ono může býti správné, obojí nemůže zároveň souhlasiti; a proto si přejeme úplného jasna, abychom měli základ pro vyvazovací akci, která se i podle našeho mínění musí určitě zahájiti. Vždyť i pan ministr zemědělství dr Hodža to včera ohlásil. Doufáme, že brzy o tom uslyšíme něco bližšího.

Otázka syndikátů jest podle dosavadních zkušeností rovněž velice sporná. Mezi zemědělci jest většinou jisté zklamání, které se stále otevřeněji projevuje, poněvadž totiž ceny nechtějí stoupati, nýbrž nepřekročují určitou výši. Zaznamenali jsme dokonce, že ceny ještě před několika týdny nebo měsíci - poklesly. Jest však naprosto mylné, aby se za tento zjev svalovala odpovědnost na spotřebitele a jejich zástupce, že by se jim připisovala vina toho, že zemědělství není tak výnosné, jak si určití páni přejí. Přejeme si také, aby zemědělství bylo výnosné a aby zemědělec za svou práci dostával svou poctivou a spravedlivou mzdu. O tom netřeba mluviti. Ale, že ceny klesají, nezavinili ani socialisté ani spotřebitelé. Jest to zjev kapitalistického hospodářství, zákon nabídky a poptávky, a jest to i vina zemědělství samého, totiž že nabídka jest příliš velká, zvláště v době sklizně, a víme přece, že právě o žních na Slovensku pro přílišnou nabídku, kterou asi způsobila nouze zemědělců, nastal silný pokles cen obilí. To jest jistě také fakt a konečně přistupuje k tomu, že v zemědělství není dostatečné organisace, a to pokud jde o nahromadění a rozdělení zásob, o úpravu odbytu atd. Především však žádáme - a to jest rozhodující - osevného plánu, podle něhož by se mělo hospodařiti. Říká se o Sovětském svazu všelicos špatného, ale jistě jest něco dobrého na tom, že se tam hospodaří podle plánu. Výsledky jsou sice sporné a výkonnost československého zemědělství jest značně vyšší. Čteme-li v ruských sovětských novinách, že tam výnos 10 g z hektaru jest již nejvyšším výkonem, pak jest to velmi málo, srovnáme-li to s našimi výtěžky. Při plánovitém hospodářství mohli bychom velmi snadno uhraditi spotřebu. Jsme již v některých plodinách soběstační a mnohé bychom mohli ještě lépe upraviti. Především mohli bychom se mnohému vyhnouti, kdybychom hospodařili podle určitého plánu. Zasluhuje pozornosti, že se právě nyní i v kapitalistických vrstvách velmi mnoho mluví o plánovitém hospodářství. Činí to průmyslníci a i pan ministr zemědělství dr Hodža přiznal se sám v rozpočtovém výboru k myšlence plánovitého hospodářství. To jest ovšem pokrok, jejž my sociální demokrati vítáme. Žádáme jen vedoucí kruhy, když se již probojovaly tak daleko, aby neviděly blaho v nabídce a poptávce, nýbrž v jisté úpravě, a to ve smyslu hospodářství podle plánu a potřeby, nechť zavedou toto plánovité hospodářství a ať nám oni, kteří se vždy vydávají za výlučné zástupce zemědělců, poslouží konkretními návrhy. Ať podají návrh, o němž bychom mohli mluviti. O jistých návrzích Masarykovy akademie práce by se dalo aspoň diskutovati. Tam se mluvilo o určitém omezení osevné plochy, prohlásilo se, že ta neb ona plodina má býti pěstována v menším nebo větším rozsahu. To jest již plánovitý návrh, který se ovšem nedá vždy provésti ze 100%. Rádi po této stránce ukážeme co největší ochotu, jde-li o to, aby se ve výrobě a v odbytu zavedl pořádek. Otázka jest ovšem velmi těžká, víme to lépe než jiní. Dá se těžce rozřešiti, poněvadž se zde často musejí hoditi přes palubu staré zděděné názory. Dnes se stále ještě přes zadlužení, přes úrokové otroctví, v němž zemědělec ještě často vězí, často mluví o svobodě na půdě. Krásné slovo, ale bohužel není již pravdivé. Chceme také, aby zemědělec byl svoboden se zřetelem na veřejné zájmy, se zřetelem na zájmy celého zemědělství. Ale nesmíme také zapomínati, že kromě zemědělství jest zde ještě průmysl a že průmysl v této zemi má velmi velký význam. Statisíce a miliony lidí, kteří jsou činní v obchodu a průmyslu, jsou hlavními odběrateli zemědělských výrobků. Musí se heslo, které Baťa s úspěchem uplatnil, služba zákazníkům, doporučiti a připomenouti i zemědělcům. Mně jednou jeden agrární kolega s tohoto místa udělal výčitku, že jsme prý chtěli, aby stát hluboce zasahoval do zemědělství vůbec a že by pak tímto zásahem do svobodného hospodářství, jak se vyslovil, stal se zemědělec státním dělníkem, ba dokonce státním nádeníkem. Pokud jde o volání po státní pomoci, slyšíme je stále a stále právě od agrárníků. Chápeme to: jest to sice jistý rozpor s jejich ostatním chováním: svoboda půdy a osoby atd., ale s druhé strany zase žádati o pomoc, o zasahování státu do hospodářství. Ale, že bychom si měli přáti, aby samostatný svobodný zemědělec, pokud se to dnes ještě smí říci, klesl na kuliho státu, na jeho služebníka, to jest ovšem jen strašák, který se vystrkuje, aby lid odstrašil od socialismu. Poukazujeme-li na to, že dnes přece jsou zemědělci otroky velkého kapitálu, bankovního kapitálu, že jsou otroky kapitalistických kartelů, že jsou v každém směru vykořisťováni vysokými cenami, že stejně jako dělníci mají zájem na tom, aby zlomili moc velkého kapitalismu, předkládáme-li to zemědělcům k úvaze a posouzení, pak se jistě najde spojovací cesta mezi námi a jimi.

Dnes stojí zemědělství ještě před obratem ve svém vývoji. Dosavadní methody - to si jistě brzy všichni uvědomí - musejí býti překonány. Jednotlivé hospodářství musí býti nahrazeno společným hospodářstvím, musí se, jak jsem se již zmínil, zavésti plánovité hospodářství, hospodářství k úhradě spotřeby, a to by znamenalo pořádek a zajištění existence. Půjde-li to tak dále jako dosud, dojdeme k anarchii, hospodářství bude zničeno, zemědělec zahyne. Toho si nikdo z vás nepřeje a ani my si toho nepřejeme. Jsme přesvědčení, že bude triumfovati sociální pokrok, že lidstvo větším rozumem překoná i tuto zlou dobu a že právě musí dojíti jako k nejbližšímu velkému sociálnímu cíli k hospodářství podle plánu a k úhradě spotřeby, jehož si dnes všichni přejí. Jde jen o to, jak dalece pronikne rozvaha, jak dalece budete pomáhati vyhověti této nutnosti nebo budete-li činní jako brzdiči, jako reakcionáři a promeškáte dobu, kdy přece může dojíti k řešení jen ve vzájemné dohodě. Jest zcela jasné, že úprava pouhého odbytu, jaká byla často provedena, nestačí. Meziobchod měl by býti ovšem daleko systematičtěji než dosud vyloučen a zboží by se mělo pokud možno dopravovati přímo od výrobce ke spotřebiteli.

Tu připadá velký úkol konsumním spolkům dělnictva. Ale jest to docela zvláštní; s jedné strany jsou to konsumní spolky, které zemědělství odvádějí tucty milionů Kč a odebírají většinu svého zboží od domácích zemědělců. To však nepřekáží, aby se tu a tam v agrárních vrstvách neprohlašovalo, že konsumní spolky jsou nepřátelé zemědělců. Před několika týdny dostal jsem do rukou oběžník, ve kterém se praví: "Konsumní spolky jsou nepřátelé zemědělství proto, že prodávají margarin, že prodávají cizozemský tuk." Ale já vám prohlašuji: Margarinu se používá nejen ve městských domácnostech, požívá se, ačkoliv není tak dobrý jako máslo, i v četných vrstvách zemědělských, mezi domkáři, v těch vrstvách zemědělských, kde se mastí margarinem, ale máslo se prodává, poněvadž to jest důležitá položka příjmů. Nemůže se říci, že margarin prodávají jen konsumní družstva. Jsou velké továrny na margarin, jejichž většina výrobků nepřichází do měst, nýbrž i ven do průmyslových vesnic a čistě agrárních oblastí. Jest velmi krátkozraké, považovati konsumní spolky za nepřátele zemědělství proto, že prodávají margarin a cizozemské tuky. Litujeme toho a musíme říci, že to je krátkozrakost, která se případně může vymstíti, a to tím, že konsumní spolky prohlásí, že nebudou zemědělcům zanášeti svých peněz, když je prohlašují za nepřátele zemědělství.

Ještě něco bych rád řekl. Zřídka způsobila nějaká zpráva tak velké rozčílení mezi proletářskými spotřebiteli, zvláště dělníky, jako zpráva v časopisech, že určitá množství obilí mají býti denaturována. Zvláště jedna zpráva přes Děčín způsobila velké rozrušení a pobouření. Lze to také pochopiti. Musíte se přece jen vmysliti do postavení nezaměstnaného, řekněme sklářského dělníka v Boru u České Lípy nebo v Kamenickém Šenově, který 2 až 3 roky nemá pravidelných příjmů, jest vyloučen z odborové organisace, dostává týdně jeden, a jde-li to dobře, dva potravinově lístky, jenž jest špatně oblečen, jehož děti jsou nemocny a jehož rodina jest zoufalá. A tento muž a s ním statisíce slyší nebo čtou, že se v Děčíně na př. 200 vagonů nejlepšího žita míchá s dřevěným uhlím a tak se má udělati pro lidi nepoživatelným, že se toto obilí semele a sešrotuje ke krmení dobytka. Toho tito hladovějící lidé naprosto nechápou. Zde bych rád řekl několik slov na vysvětlení. Víme všichni, že máme v Československu, pokud jde o zemědělskou výrobu, zvláště v žitě velké přebytky, které nemohou býti prodány. Mimo to bohužel i vedle spotřeby masa a tuků poklesla i spotřeba chleba. Nyní se naskýtá s čistě národohospodářského stanoviska a se stanoviska zemědělství otázka: co se má státi s těmito velkými zásobami, 30.000 až 40.000 vagony? Víte také, že vláda s pomocí 60 milionového fondu provedla podpůrnou akci pro zemědělství. Podle nejnovějších zpráv bylo přes 30.000 vagonů pšenice a žita odňato obratu, aby se nepřipustilo další klesání cen tohoto zboží. Nyní se ovšem nezaměstnaní, kteří četli tuto zprávu, domnívají, že 200 vagonů bylo denaturováno a že již zde není žádný přebytek. To jest ovšem mylné. Těchto 200 vagonů jest jen malá část velkých zásob, na které by zde bylo lze sáhnouti. Denaturování zásob obilí, žita, má také jistý smysl. Děje se proto, aby se zemědělcům opatřilo levnější krmivo než jest kukuřice. Denaturované obilí stojí zemědělce 68 Kč, kukuřice dovezená z ciziny 95 Kč, jest tedy zřejmé, že se může užíti domácích výrobků, než se budou kupovati dražší výrobky zahraniční. S tohoto hlediska lze pochopiti denaturování. Děje se tak, že na 1000 kg obilí připadá 10 kg dřevěného uhlí, které se spolu smísí a semelou. Nehledě k tomu, rád bych ještě poukázal, že se i za normálních dob obilí vždy šrotuje. Nesmí se tedy říci, že se zde ukazuje zvláštní zjev; jest to ovšem zjev, který na nezaměstnané musí působiti špatně, poněvadž neznají těchto souvislostí a nevědí, že je zde dosti zásob a že nikdo nemusí hladověti, že není nedostatek obilí. Jen velmi pravděpodobně jest nedostatek dobré vůle, aby se vydatně pomohlo nezaměstnaným. V tomto směru musí se probouzeti svědomí. Včera mi byl oznámen případ, že se v jedné obci u Podmokel konala sbírka pro nezaměstnané. Všichni dali, zemědělci nedali nic, poněvadž se jim nelíbí obecní tajemník, s nímž však byli dříve docela spokojeni. Jen dnes s ním již nejsou spokojeni, poněvadž již nejsou rozhodující a jiní lidé mají kormidlo v rukou. Rád bych ukázal i na to, že se brambory, obilí a cukr zpracovávají na líh. I to jest zjev, který zasluhuje úvahy, není pro nezaměstnané naprosto potěšitelný a lze veskrze pochopiti, když se lidé, kteří skutečně mají hlad, rozčilují tím, že nemají co jísti, ale že se pečuje o dobytek. K tomu musíme ovšem říci, že to totiž v kapitalistickém světě jest takové, že všechno směřuje k zisku a že lidskost a lidumilnost přinášejí jen velmi málo úroků. Trváme na tom, aby se pomýšlelo především na hladovějící lid a musíme také říci, že nelze pomýšleti na to, aby se provedl plán určitých vrstev, aby se totiž přebytečné obilí částečně vyvezlo do ciziny, při čemž by pak stát zaplatil rozdíl mezi cenou domácí a zahraniční. To by byl pro stát obchod spojený s ohromnou ztrátou. Připomínám, že v Holandsku stojí dnes 1 g žita asi 28 Kč, ale u nás přece jen 90 Kč. Tak veliký rozdíl nemůže stát vzíti na svá bedra. Ale co může udělati, jest, že může nezaměstnaným poskytnouti více chleba atd. než dosud. Žádáme tedy, aby hladovějící ve městech a na venkově dostali dosti z přebytků obilí, než zoufalství a šílenství, způsobené hladem, prolomí všechny závory. I cukru a uhlí potřebují nezaměstnaní. Musím již říci, že desítky a statisíce nezaměstnaných lidí trpí tak velkou bídu, jak by ji žádný měšťák nesnesl. Nerad bych jednou zkusil, zdali by měšťák, agrárník, který aspoň má ještě co jísti, vydržel tak dlouho hladověti jako dělníci. Pravděpodobně by se mnohem dříve stali buřiči než dělníci. Dělníci snášejí ohromně mnoho, ale jest zde mez a této mez e bude velmi brzo dosaženo. Ve státě, kde jsou dnes skutečně přebytky obilí, masa, mléka a cukru, není naprosto zapotřebí, aby desítky tisíců dospělých a dětí musilo hladověti. Tyto poměry se musejí napraviti. Dovolávám se ještě jednou zdravého úsudku druhé strany vládní koalice, aby konečně jednou vyhověla této naléhavé věci. Dnešní šílený stav musí totiž býti odstraněn a všem proletářům se musí dáti chléb, práce a svoboda, a to jest náš úkol, jejž chceme veskrze splniti, pokud to naše síly dovolí.

Plným právem poukázal nedávno pan ministr dr Spina ve svých stranicko-politických projevech na úzkou spojitost zemědělství s dělnictvem. Ve skutečnosti má zemědělství dnes všechnu příčinu, aby co nejvíce litovalo těch četných miliard nevyplacených mezd, které ročně zaznamenáváme a které povstaly průmyslovou krisí a pro ni dále trvají. Kupní síla továrních dělníků, soukromníků, státních a veřejných zaměstnanců byla tím ohromně zeslabena. Obchodníci a také zemědělci v severních Čechách a na severní Moravě, kde v průmyslovém území řádí krise, dovedou o tom vypravovati, vědí, co i pro ně znamená tento pokles kupní síly. Proto velice poklesla i kupní síla zemědělců a jest to dohoda obou skupin, kterou stále kážeme. Ale v agrární straně jsou jistí lidé, kteří nechtějí žádné dohody, kteří z krátkozraké politické štvanice útočí proti sociální demokracii podle Hitlerova způsobu. Nechci zde mluviti o kol. Köhlerovi, poněvadž zde není, ale takové způsoby, jaké tu a tam pozorujeme, musíme co nejrozhodněji potírati. Opakuji: Obě skupiny pracujících lidí, sedláci a dělníci, mají zvláště nyní v této ohromné hospodářské krisi všechnu příčinu, aby dělali společnou hospodářskou politiku, abychom snad přece poněkud vybředli z hospodářské krise. V tomto smyslu se rádi hlásíme k další sociální spolupráci (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Szentiványi.

Posl. Szentiványi (maďarsky): Veľavážená posl. snemovňa! Je ku podivu, že za dnešných pomerov, kde otázka agrárna, otázka zemedelcov a vliv zemedelstva na pospolitý život je tak všestranne a zovrubne prejednaná a spracovaná, najdú sa ešte vždy ľudia, ktorí sa stavajú proti opatreniam, zákonom a nariadeniam, ktoré pomáhajú poľnohospodárstvu a majú zrejme slúžiť úkolu, aby tiež hospodárska situácia ostatných spoločenských tried bola zlepšená.

Je bezo sporu, že hospodárska a sociálna publicistika v poslednej dobe konštatovala starú pravdu, na ktorej sa zakladá moja politika a moja strana od prvopočátku, že totiž len na blahobyte obyvateľstva zemedelského možno budovať blahobyt ostatných spoločenských tried, a dokiaľ prijímame kapitalizmus za podklad nášho spoločenského riadu, musíme do otázok hospodárskych a sociálnych zasahovať jedine podľa zásadných smerníc a na základe potrieb kapitalizmu.