Těmito poznámkami chci jen ukázati, jak by bylo důležité, aby se při znění zákonů přihlíželo k rozličným možnostem a aby si to sněmovna nedělala tak pohodlným a neříkala, že se ministerstvo spravedlnosti nebo ministerstvo vnitra nebo ministerstvo X nebo Y již o to postará, aby se to v nařízeních napravilo, aby se již předem zabránilo účinkům nedosti prozíravé práce sněmovny o zákoně. Není tedy divu, když prováděcí nařízení často vyhledávají formy, které vlastně vyjadřují něco docela jiného, než co vyplývá z původního, nesprávného znění zákona.
Použije-li se nového vládního zmocnění, na kterém se zde dnes máme usnésti, pak se domnívám, že to, jako v létě, budou především hospodářské otázky, jimiž se vláda bude zabývati. Chci zároveň projeviti naději, že parlament nebude opominut ani právě při těchto důležitých hospodářských otázkách, které se před námi hromadí. Spousta hospodářských otázek, které se mají vyříditi, jest neobyčejně veliká. Pan ministr pro věci zahraniční a pan ministr financí zdůraznili ve svých výkladech, jak důležitá jest pro Československo úprava obchodně-politických otázek, a oba páni plným právem ukázali, že úprava obchodně-politických otázek jest životní otázkou nejen snad průmyslu, nýbrž Československa vůbec a celého postavení státu v Evropě, které si vybojoval. Pan ministr pro věci zahraniční navrhl program, v němž béře jako základ úpravy hospodářských styků především Malou Dohodu, a program této výstavby hospodářských styků rozdělil na dvě části, když vytyčil nejprve program krátkodobý a potom program dlouhodobý. U programu krátkodobého pomýšlí na opatření, která se týkají přizpůsobení práva, která se týkají ulehčení, zjednodušení a sjednocení dopravnictví, jejichž předmětem jest celnictví, zpravodajství atd. Ale mluvil i o tom, jak si provedení úkolů tohoto nového hospodářského bloku představuje na delší dobu, a při tom se obrátil nejen na zemědělství, nýbrž i na průmysl. Otázka styku Československa s dunajskými státy ve smyslu ozdravění tak nemocného středoevropského hospodářství jest neobyčejně těžká a pro Československo se stává rok od roku těžší. Neboť jsou-li odhady, které nám byly předloženy, správné, pak jest Československo ve svém zemědělském vývoji dnes již tak daleko na čáře soběstačnosti, že z velkých zemědělských plodin dovážíme vlastně již jen kukuřici. Jsme - letos jest sklizeň pšenice neobyčejně veliká - již tak daleko - stále s předpokladem, že odhady neobsahují nesprávnosti - že pšenici nejen nedovážíme, nýbrž že bychom byli schopni pšenici vyvážeti. Pokud jde o žito, měli jsme v několika posledních letech již přebytek vývozu. Že jsme zemí vyvážející ječmen, jest známo, a také ovsa jsme sklidili více, než jsme mohli doma spotřebovati. Když se tedy i pěstování pšenice hnalo tak daleko, že se nejen sami zásobíme pšenicí, nýbrž můžeme pšenici ještě i vyvážeti, pak zbývá, přihlížíme-li k tomu, že pro pokles spotřeby úplně ustal dovoz hovězího dobytka a vepřů s výjimkou tučných vepřů, z velkoagrárních plodin jen kukuřice, kterou dovážíme ke krmení. A když nyní přikročíme k tomu, abychom část plochy oseté pšenicí oseli jinou plodinou, abychom se hospodářsky přeorientovali v tom směru, abychom pěstovali i více krmných rostlin, pak snad v nejbližších letech poklesne i dovoz kukuřice. Čím více však tyto dovozy budou klesati, tím méně ceny budeme míti pro státy, jejichž existence jest vybudována na vývozu agrárních plodin, a tím menší cenu bude pak míti Československo jako hospodářský spojenec pro Jugoslavii a Rumunsko, o které se program pana ministra pro věci zahraniční především opírá.
Ovšem, pan ministr pro věci zahraniční uvedl i okolnost, která rozhodně zasluhuje větší pozornosti. Pravil, že i průmysl, když jsme dnes především nebo výlučně odkázáni na jihovýchodní státy, musí provozovati politiku, která v tomto směru hledá nové cesty. A mínil, že by se doporučovalo objednávati z těchto zemí jisté přírodní plodiny, které jsme dosud odbírali ze západu, abychom utvořili protipoložku pro vývoz průmyslových výrobků do těchto zemí a tím usnadnili platební styk, který přece jest dnes také jednou z hlavních příčin, proč jest náš vývoz do těchto tak důležitých států ochromen. Jistě při tom pomýšlel na to, že bychom v mnohem větší míře, než tomu bylo dosud, mohli užívati rumunské nafty a že bychom mohli odebírati nerosty z Jugoslavie bohaté na nerosty.
Domnívám se, že by stálo za to, aby se skutečně prozkoumaly podmínky takové orientace, při čemž ovšem bude záležeti na tom, zda výrobky v těchto zemích vyrobené mají stejnou hodnotu nebo zdali je lze technickými, nikoli příliš drahými opatřeními učiniti stejně hodnotnými s oněmi výrobky, které jako suroviny a pomocné látky pro náš průmysl odebíráme nyní z jiných zemí. Ale rozhodně bude zde musiti průmysl prokázati svou pružnost a na každý způsob budou vítané snahy, aby i po této stránce byla půda na jihovýchodě urovnána pro společné hospodářství.
Pan ministr zemědělství dr Hodža jde ve svých úmyslech potud dále než pan ministr pro věci zahraniční, že si představuje zesílení styku se západem tak, že se nezastavuje u celého bloku jihovýchodních států nebo aspoň prozatím u bloku Malé Dohody, nýbrž staví jej proti západu jako jednotnou hospodářskou organisaci, a nyní praví: Když tito západozemci, tedy převážně Anglie a Holandsko, budou odebírati od států Malé Dohody třeba jen zlomek pšenice, kterou dosud odebírali ze zámoří, nastane tím uvolnění a může nyní nastati jistý kompensační styk mezi Československem a agrárními státy tak, že Československo bude na příklad odebírati z Anglie jisté průmyslové výrobky, Anglie si dá dodávati zboží z Rumunska nebo Jugoslavie a Československo jako náhradu za tuto zprostředkovatelskou činnost dostane možnost dodávati své průmyslové výrobky do Rumunska nebo Jugoslavie. Teoreticky jest tato myšlenka jistě výtečná. Naskýtá se jen otázka, jak dalece se proti tomuto řešení staví jiné závazky západních států, pomysleme na př. na závazky konference v Ottawě a zvláštní zájmy západních států. Určitě se bude musiti i zde přikročiti k iniciativě, jako vůbec při úpravě všech těchto těžkých hospodářských otázek jde o to, aby se ukázala odvaha k iniciativě a aby se tak dlouho a neúnavně hledaly nové cesty, až ta nebo ona cesta povede aspoň k mírnému zlepšení. Pan ministr pro věci zahraniční ovšem, a to právem, ani při své jihovýchodní politice, ani při své politice organisování Podunají nepřestal považovati Malou Dohodu pouze za uzavřený blok, nýbrž usiloval i o to, aby se i ostatní jihovýchodní státy spojily s tímto systémem. Mně se zdá přirozené, že nelze provozovati podunajskou politiku, politiku Podunají, aniž se nenavázal určitý styk s Rakouskem a s Maďarskem, ba dokonce i s Bulharskem. Jak se mi zdá, vytváří se situace takto: Československo pracuje především o vybudování Malé Dohody v hospodářský blok, neoddávajíc se pochybnosti, že toto vybudování naráží na neobyčejné těžkosti pro agrární povahu této země, která jest v agrárních plodinách stále soběstačnější, zatím co při průmyslových výrobcích se nutí k vývozu. Nesnáz záleží ovšem i v jakosti našich průmyslových výrobků, neboť během desítiletí vybudovali jsme svůj průmysl ve vysoce hodnotný jakostní průmysl, který, pokud jde o jakost výrobků, soutěží s nejjemnějším zbožím na celém světě, aspoň v některých odvětvích.
I když se nám tedy podaří dosíci v Rumunsku a Jugoslavii rozšířeného odbytu pro naše výrobky, čeho si z celého srdce přeji, zbývá stále ještě skutečnost, že tyto země nebudou pro dohlednou dobu náležitě potřebovati velmi četných našich výrobků nejlepší jakosti. Proto se musíme obrátiti i na všechny jiné možné cesty a neomezovati se snad jen na Malou Dohodu nebo jen na jihovýchod. Jistě se nám, bohužel, již nikdy nepodaří pro to, jak se utvořily poměry v Evropě v posledních letech, dosíci zase onoho průmyslového postavení, které jsme měli před válkou. Jest velmi smutné rozloučiti se s touto nadějí, ale musíme vždy pomýšleti na to, že nesmíme nikdy zanedbati žádného pokusu, poněvadž musíme průmyslem živiti tisíce lidí. Myslím při tom zvláště na přičinlivé obyvatele našeho pohraničí a zvláště na naše sudetskoněmecké krajiny, které se mohou uživiti jen živnostenskou, jen průmyslovou činností, poněvadž půda, kterou obývají, jest příliš chudá, než aby jim v zemědělství mohla poskytnouti to, čeho potřebují ke své výživě.
Abych se nyní vrátil k politice Podunají. Rád bych při tom upozornil, že se ovšem vedle bloku Malé Dohody připravuje v Podunají asi ještě jiný blok, a sice se domnívám, že se připravuje blok - aspoň se o to všelijak usiluje - v té formě, aby se Rakousko a Maďarsko spojily a tento blok se postavil proti bloku Malé Dohody. Jest také známo, jak usiluje zvláště Italie podříditi tento blok svému vlivu a jaké nebezpečí v tom tkví pro hospodářství, pro průmysl a tím i pro dělnictvo Československa, nepostaráme-li se včas, abychom s Rakouskem a Maďarskem navázali poměr, který by nám umožňoval soutěž s Italií. Jak se utváří poměr s Německem, nedá se dnes říci. Německo provozuje politiku přísné soběstačnosti, ale musíme za všech okolností počítati s tím, že Německo dříve nebo později vynaloží velké úsilí, aby proniklo na jihovýchodě, v Podunají. Všem těmto skutečnostem hleděti do očí a zároveň se bez lásky a nenávisti pokoušeti o to, co se jeví nutným k rozšíření hospodářských možností Československa v Podunají v soutěži s Italií a s Německem, jest jedním z hlavních úkolů naší obchodní politiky a bylo by si přáti, aby i lidové zastupitelstvo věnovalo svou plnou pozornost těmto úkolům.
Ale máme velmi mnoho práce i uvnitř země. Rád bych ukázal, že na východě máme území, totiž Podkarpatskou Rus, zemi, která, jak učí statistika, vykazuje zcela neobyčejný přírůstek obyvatelstva. V Československu přibylo obyvatelstva nejvíce na Podkarpatské Rusi. Tato země byla již za starého Rakousko-Uherska, pokud jde o rozmnožování obyvatelstva, neobyčejně plodná, ale hospodářské poměry působily, že z východních částí mocnářství se ročně stěhovaly do ciziny statisíce lidí. Nyní jest vystěhovalectví nemožné, tito lidé zůstávají na místě. Nejsou však kulturně a civilisačně přece ještě tak daleko, aby si svou vlastní pomocí na této půdě mohli vybudovati hospodářství, které by ukazovalo pokroky, vítané v jejich zájmu a v zájmu celého státu. Dbáti tohoto hospodářství na východě Československa, podkarpatoruského hospodářství, podporovati je, povznésti tamější lidi, aby mohli více spotřebovati, jest jedním z hlavních úkolů Československa. Uvádím-li příklad s kolonií, prosím, aby se to naprosto nepovažovalo za snižování podkarpatoruského obyvatelstva. Nic mi není vzdálenější než to, ale rád bych si přece dovolil uvésti vzdálené přirovnání a tázati se, zdali by, kdyby jiný stát měl, řekněme, kolonii toho rozsahu, počtu obyvatelstva a kde by se obyvatelstvo tak množilo, jako na Podkarpatské Rusi, nevynakládal největší úsilí, aby tuto část země povznesl, aby mohla více spotřebovati a takto vytvořil odbytiště svých výrobků, vyráběných v oblastech pokročilých. Jistě jest tento úkol neobyčejně těžký, zvláště pro nedostatek peněz a pomocných pramenů. Ale právě v takových hospodářských otázkách ukazuje se často pravdivým přísloví: Kde jest vůle, najde se i cesta. Tu se mi zdá, že pozornost, která se věnuje vývoji východní části republiky, pokud jde o význam vnitřního trhu a odbytu, jest ještě stále příliš nepatrná a domnívám se, že by se při větší péči dalo ve vzdělání a podpoře těchto krajin více dokázati pro náš průmysl a obchod.
Jak se mi zdá, zanedbávají se i jiné obory hospodářského života. Připomínám, že v jiných státech dobrovolná pracovní služba, ať již sama pro sebe nebo jako dodatečná pracovní služba, vydala již docela krásné plody, a tu bychom se měli přece jen pokusiti, když máme nyní příklady a pokusy s určitými úspěchy, užíti i tohoto prostředku v boji proti nezaměstnanosti. Pokud jde o tak naléhavou otázku opatření práce, selhaly ovšem dosud úplně naše mezinárodní tribuny. Myslilo se, že přece dojde k tomu, že se provede generální útok na mezinárodní nezaměstnanost, jak se nedávno vyslovil jistý spisovatel, prostřednictvím mezinárodního opatření práce a kapitálu, že se přikročí k velkým mezinárodním úkolům v oboru stavby cest, jistě však v oboru dopravních prostředků, a že se tak bude mezinárodní součinností pracovati proti nezaměstnanosti jako nejhoršímu hospodářskému a sociálnímu zlu nynější doby. Po této stránce Společnost Národů, bohužel, selhala a víme, že je dnes bezmocnější než kdy jindy, když nejdůležitější část střední Evropy, Německo, opustilo Společnost Národů. Trvale nebude se moci podle mého mínění provozovati středoevropská politika, aniž Německo nebude nějak pojato do tohoto prostoru, ale, jak řečeno, dnes nelze přehlédnouti směr německé politiky, říšskoněmecké hospodářské politiky, neboť hospodářství v říši jest úplně podřízeno politice, takže se v tomto směru nedají naprosto určiti žádné směrnice.
V této souvislosti rád bych ukázal na otázku, které se dotkl pan ministr financí ve svém výkladu. Zdůrazňuje pokračování v úsporné politice ukázal i na to, že bude nutno snížiti nejen ceny jistých předmětů, které dosud byly udržovány na výši, nýbrž vedle mezd a platů veřejných zaměstnanců podrobiti revisi i mzdy a platy soukromých zaměstnanců a dělníků. Tu bych rád ukázal, že jsme dlouhou dobu po válce měli velmi nízké platy a mzdy, že se náš vývoz dokonce v letech přímo po válce a později v letech dobré konjunktury 1926-1929 opíral o to, že jsme byli s to, abychom pracovali s levnými pracovními silami. Od té doby byly mzdy a platy zcela podstatně sníženy, zvláště u zaměstnanců, a to tak silně, že se zde další snížení dá sotva snésti. Bylo by pochybené dále počítati s tímto činitelem dalšího snižování mezd a platů zaměstnanců, tím se nedá již nic více dosíci. Spotřební schopnost širokých vrstev zaměstnanců a dělníků dospěla beztoho na úroveň, že jako spotřebitelé poklesli na nejnižší stupeň a hospodářství nemělo by mnoho zisku z dalšího snížení. Ovšem bylo by si tu a tam přáti větší pružnosti ve mzdové politice organisací. Ale i v tomto směru pokročilo se v posledních letech kupředu.
Hlavní úkol, jehož se stát nemůže zprostiti, jest podporování stavby cest. Stavba cest stojí v hospodářských programech všech států v popředí zájmu, pokud jde o veřejné práce. V poslední době se právem poukazovalo, že jedna z nejdůležitějších tepen cizineckého ruchu, tatranské území, jest, pokud jde o cesty, neobyčejně zanedbáno a jistě bylo by si přáti, aby se tam po této stránce učinilo všechno, co učiniti lze. Tu bych rád zase zdůraznil dobrovolnou pracovní službu, která se právě při výkonu takových prací výtečně osvědčila jako pramen pro opatření práce domorodého obyvatelstva. Mluvím-li o cestách, nemohu také nezdůrazniti, že neujdeme tomu, abychom nově neupravili automobilový zákon, na němž jsme se na jaře naprosto nikoli šťastně usnesli, a čím dříve odstraníme vady tohoto zákona zákonodárnými opatřeními, tím lépe bude nejen pro automobilový průmysl a dopravní živnost, nýbrž i pro hospodářství celého státu. Nevýhody, které tento zákon dosud přinesl, zastiňují výhody takovým způsobem, jak si to nejhorší pesimisté na počátku jeho účinnosti nemohli hůře představovati, a nemohu pochopiti, proč se zde neprovede náprava, když po této stránce bylo předloženo mnoho užitečných návrhů.
Z dalších zákonodárných prací po stránce hospodářské dlužno zdůrazniti zvláště ochranu nájemníků, jejíž úprava musí býti včas zahájena, nemá-li povstati zase slátanina, která neuspokojí žádnou část obyvatelstva. Zde se musí vydati zákon, který se vztahuje na řadu let, a bylo by si neobyčejně přáti, aby konečně byly zrušeny obě libovolně vytvořené třídy, totiž starých a nových nájemníků. Rovněž jsou připraveny návrhy zákonů, které potřebují jen odhlasování, tak zvláště návrh na úpravu zaměstnaneckého poměru nebo krátce řečeno novelisace zákona o obchodních pomocnících, která jest naléhavě nutná. Po léta se pracuje o tomto zákoně, návrhy jsou již skoro hotovy a nemůžeme se dožíti, aby se návrh konečně octl na stole sněmovny, aby se tato důležitá látka konečně upravila způsobem odpovídajícím naší době. Oddávám se naději, že vláda uzná důležitost tohoto úkolu a že i tuto otázku upraví, stejně jako otázku dvojího výdělku, která naléhavě vyžaduje úpravy v zájmu zaměstnanců jak veřejných, tak i soukromých.
Mluví-li se dnes tolik o důležitosti proměny politiky v politiku stavovskou, jest toho příčinou ve větší míře to, že se stavy právem cítí zanedbávanými. Máme množství stavovských organisací a jsme, aspoň pokud jde o západ republiky, po této stránce zajisté nikoli málo organisováni, nýbrž spíše přeorganisováni. Při tom se však stavy v politice nijak neuplatňují v kýžené míře. Připomínám jen, jak velice byly obchodní komory krok za krokem zatlačovány, jak se dnes dělají nejdůležitější hospodářsko-politické zákony, aniž se vyslechnou tyto výtečné organisace, které mají výborně školené spolupracovníky, že se zákony vydávají s obejitím těchto sborů. A obcházení stavovských organisací považuji tedy za příčinu velmi silného přání, aby se zpolitisováním stavů, vybudováním těchto stavů v politické mocenské činitele zjednalo uplatnění stavovským zájmům. V mezích dosavadní ústavy není podle mého mínění plné organisování lidu podle stavů možné, nemá-li jeden stav druhý majorisovati a v mezích stavu jeden národ majorisovati druhý. Chceme-li přes to v mezích naší ústavy vyhověti stavovské myšlence, musíme aspoň poněkud stavovským sborům popřáti toho sluchu, jehož podle svého poslání zasluhují a k němuž podle své výstavby jsou v plném smyslu povolány. Veškerenstvo bude zde míti jen užitek, když uslyší, co tyto ve svém odboru vyrostlé osobnosti doporučují, a když se nebudou od zeleného stolu dělati zákony, které vlastně dosahují opaku, než se původně zamýšlelo.
Dobrá hospodářská politika nebo aspoň zřejmé úsilí provozovati dobrou, t. j. spravedlivou hospodářskou politiku, přispěje ke zvýšení spokojenosti lidí a k potírání nespokojenosti, která jest přece pramenem sociálního zla; neboť hospodářský blahobyt jest předpokladem politické spokojenosti.
Pan ministr pro věci zahraniční včera ve svém doslovu zdůraznil, že s uspokojením a dostiučiněním pociťuje, že se při slavnosti 28. října obyvatelstvo manifestačně přiznalo ke státu, a že to bylo zvláště německé obyvatelstvo, které spontánně v takových projevech projevilo své přiznání ke státu. Já jako člen německé demokratické strany svobodomyslné a německého pracovního a hospodářského souručenství nemusím zde o této otázce dále mluviti, neboť vždy patřilo k základům naší politiky projevovati zásadu, že sudetští Němci musejí svou politiku vybudovati a provozovati jen z tohoto státu a jen na půdě tohoto státu. Těšilo nás, že se tak velká část německého obyvatelstva otevřeně přiznala k zásadě aktivismu. Mluví-li se o poměru národů k sobě navzájem, užívá se obyčejně slova loyalita. Tohoto slova loyalita, vážení pánové, se však také velmi mnoho zneužívá. Žádá se totiž loyalita vždy jen od druhého. A nikdo se nenamáhá uvědomiti si, co se vlastně touto loyalitou rozumí nebo aspoň by se rozuměti mělo. Loyalita znamená pro státního občana jednání podle zákonů, plnění státoobčanských povinností, ale znamená také záporně zanechání činností, o nichž se musí věděti, že jsou škodlivé pro stát, pro státní společnost. Ale v pojmu loyalita jest obsaženo ještě něco jiného. Loyalita jest nejen činnost a zanechání, nýbrž i smýšlení. A podstata loyálního smýšlení jest podle mého mínění v tom, že u protivníka předpokládá dobrou víru. Jsem-li loyální, mám jistě i nárok na to, abych tuto loyalitu předpokládal u protivníka, t. j. aby přede mne protivník předstoupil bez předpojatosti a bez předsudku. A toto vyloučení předpojatosti bude jistě jedním z nejdůležitějších předpokladů, až oba tyto národy zde, Němci a Češi, budou upravovati svůj vzájemný poměr. Volá-li se stále s jisté strany, že zde nelze již nic více požadovati a nic více vyrovnávati, jistě všichni víte, že je to nesmyslné. Zde stojí proti sobě dva velké, silné, práce schopné a k práci ochotné a při tom hrdé národy, které musí spolu vyrovnati četné otázky, četná přání, a nebylo by to nic jiného než sebeklam, kdyby se říkalo: Jsme vyrovnáni, jest splněno, co se splniti mělo! Na této cestě se nedostaneme dále a domnívám se, že právě nyní jest chvíle, aby se to důtklivě zdůraznilo, když se vůle německého obyvatelstva tak nedvojsmyslně projevila. Právě nyní bylo by vítané jak v zájmu obou národů, tak i v zájmu státu samého, kdyby se navázalo na tyto zjevy a přikročilo k tomu, aby sporné otázky byly odděleny, vysvětleny, analysovány a učiněn náběh k novému vzájemnému poměru obou národů. To ovšem nebude možné bez určité součinnosti vládních úřadů. Vládní úřady musí se samy naplniti tímto duchem loyality, jak jsem si dovolil jej vylíčiti. Samy musí usilovati, aby předstupovaly před německé obyvatelstvo bez zaujatosti a bez předsudku. Samy se musí pokoušeti chápati mnohé, co se děje v německém táboře, jako vyplývající z mravů, svérázů a tradice obyvatelstva, zkrátka musí se snažiti toto obyvatelstvo studovati a pokoušeti se vůli tohoto obyvatelstva uvésti v potřebný soulad se státní svrchovaností, kterou mají zastupovati. Jest dokonce důležité i to, aby se státní moc dovedla v jistých chvílích udělati takřka neviditelnou. V této zemi převládá mínění, že se státní moc musí vždy manifestovati zvlášť důtklivě, zvlášť důrazně, aby uplatnila svou autoritu. To není naprosto správné. Čím jistější se cítí vláda, čím silnější jest státní moc a čím více jest si vědoma úkolu uplatňovati zásadu spravedlnosti, tím méně potřebuje stále znovu zdůrazňovati svou existenci. Nic to nedokazuje lépe než anglická politika. Anglická správní politika, která za staletí dovedla dosíci tak velikých úspěchů, vždy kladla váhu na to, aby se u jistých národů a za určitých příležitostí, v určitých situacích udělala neviditelnou a tak dala obyvatelstvu zapomenouti, že jest ovládáno, a spíše mu vštípila myšlenku, že ono to jest, které samo spravuje své věci.
My jsme tak dalece pokročili v přeměně a to platí zvláště pro německé obyvatelstvo že toto obyvatelstvo pociťovalo stát jako něco autoritativního, jako něco vysoko nad ním stojícího, jako něco mystického, a teprve pomalu se musí vžíti do demokratické myšlenky, že stát není nic jiného než organisovaný národ a že organisovaný svrchovaný státní národ tím nemíním panující národ, nýbrž vůbec obyvatelstvo obývající stát musí s touto státní mocí splynouti v nový celek, musí s ní utvořiti jediný harmonický celek. To jsou velké úkoly, které se dnes ukládají státní moci, vládě, úřadům, každému okresnímu hejtmanovi, každému četníku a každému strážníkovi. Doufám, že tento 28. říjen 1933 bude také chvílí, od níž počínaje ustane ona nesmyslná politika popichování, která podle mého mínění jest jednou z hlavních překážek dorozumění obou národů. Tato politika popichování vyplývá často z toho, že se příliš mnoho povoluje jistým organisacím, které nemohou býti dosti nacionální, které se nemohou tvářiti dosti nacionálně a tento nacionalismus zcela neprávem ztotožňují s blahem státu. Zde jest věcí úřadů, aby v případě potřeby byly silné a mohly proti takovým snahám postaviti zájem veškerenstva, státu a všeobecného blahobytu. U německého obyvatelstva jde o to, aby nejen cítilo: "Zde jest můj domov", nýbrž aby dospělo k pocitu: "Zde jest má vlast".
Doufám, že vláda zaujme stanovisko
v tomto smyslu a že již nikdy nebude zanedbávati tento úkol v
mezích úkolů, které si vytyčila. Staré římské přísloví praví:
"Quidquid agis, prudenter agas et respice finem." Každý
den může republiku postaviti před velká rozhodnutí zahraničně-politická,
ale i vnitropolitická. Ani osobní, ani národní, nejméně však stranicko-politické
sobectví nesmí v těchto dobách býti vůdčí hvězdou politiky, nýbrž
vůle sloužiti veškerenstvu, všeobecnému blahu ve znamení upřímné,
dobře pochopené humanity. (Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Kliment. Dávám
mu slovo. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)
Posl. Kliment: Pracující lid má za sebou zkušenosti pětiměsíčního provádění zmocňovacího zákona, které potvrzují, co jsme říkali, když byl zmocňovací zákon projednáván a vyhlášen, že to totiž bude urychlené nastoupení cesty k nastolení fašistické diktatury v Československu. V tehdejší době bylo proti nám uplatňováno mnoho námitek. Byly to hlavně vládní socialistické strany, které ve svém tisku i na schůzích mnohokráte dokazovaly, že zmocňovací zákon nebude namířen jen proti pracujícímu lidu a že sám o sobě není a také nebude nebezpečím nastolení fašismu v Československu.
Je nutno připomenouti, že před projednáváním samého zákona prováděly sociálfašistické strany hotový tanec mezi vejci. Napřed se stavěly proti zmocňovacímu zákonu a také proti němu v časopisech psaly, ale na konec prohlásily, že jim nebylo dosti jasně řečeno, co vláda se zmocňovacím zákonem zamýšlí, že celý zákon nebude tak zlý a že proto k němu dají svůj souhlas. Zdůrazňovaly, že pracující třída nemusí míti žádné zvláštní obavy, že to nebude tak zlé. Dokazovaly dokonce, že zákon byl vydán hlavně pro to, aby mohla býti urychlenou cestou vyhlášena cla, poněvadž prý je za dveřmi londýnská konference, a že projednáváním v parlamentě, ústavní cestou by již nebylo možno dostati zákon o clech pod střechu. Proto také § 1 zmocňovacího zákona, který byl vyhlášen 9. června, velmi zdůrazňuje, že vláda dostává zmocnění, aby upravila celní sazebník atd. A ten první paragraf zákona měl působiti jako omluva před širokou veřejností pracujícího lidu za tím účelem, že sám zmocňovací zákon nebude anebo že není nastolením fašistické diktatury v Československu.
Ale všechny zkušenosti, které za 5 měsíců jsou, potvrdily, že zmocňovací zákon opravdu byl nastoupením urychlené cesty k nastolení fašistické, třídní, kapitalistické diktatury v Československu.
Ještě snad nutno připomenouti, že se také proti nám argumentovalo že prý stejně každé vyhlášení cestou zmocňovacího zákona bude museti býti předloženo do 14 dnů parlamentu ke schválení. Vedle toho, že také podpis presidentův prý je zárukou ústavnosti.
Především jak to vypadá s tím předložením vládních nařízení vydaných cestou zmocňovacího zákona parlamentu ke schválení, ukázala řada příkladů, a nejlépe to ukázalo zmocňovací nařízení, které postihlo široké vrstvy pracujícího lidu, které postihlo již dnes nejméně milion nezaměstnaných dělníků a které postihuje celou dělnickou třídu, zmocňovací nařízení, týkající se snížení podpor v nezaměstnání. Tento zákon je v platnosti od 15. září, dávno již uplynulo 14 dní. Vláda může říci: My jsme zákon předložili, jenomže zákon byl dán parlamentnímu výboru. A jak mašinerie parlamentních výborů běží, je dnes celé pracující veřejnosti a všemu dělnictvu a konečně i rolnictvu známo, že se také v tom výboru může řada těchto nařízení vůbec utopiti, že vůbec nepřijdou k projednání. Vláda má argument, ona to parlamentu předložila.
Pětiměsíční vývoj používání zmocňovacího zákona a dnes projednávané jeho prodloužení ukazuje, jak rychlým způsobem se postupuje k tomu, aby vláda byla vybavena opravdu plnou diktátorskou mocí a aby nemusila vůbec již ani ústavní formality dodržovati. Takovou záludnou stylisací, která nic neříká, několik řádek, ale která mluví o tom, že již vláda bude míti a má míti právo vyhlašovati ke svým zmocňovacím nařízením tak zv. prováděcí nařízení, která již nebudou podléhati ani schválení parlamentu, která nemusí vůbec ani podpisovati president, dokazují, jakým rychlým způsobem dostáváme se tam, kde je Hitler, kde jsou jiné fašistické státy, které ovšem k nastolení diktatury použily snad jiné cesty, nežli jaká byla nastoupena v Československu.
Konečně i předložení zmocňovacího nařízení parlamentnímu výboru znamená jenom pouhou formalitu [ ] před celou veřejností. Vždyť nám a celé veřejnosti je známo, že snad stovky i organisací reformistických protestovaly proti snížení podpor v nezaměstnání, že mluvčí reformistických organisací sociálfašistických stran souhlasili před pobouřenou dělnickou třídou s protesty proti snížení podpor v nezaměstnání a slibovali, že se přičiní o to, aby zmocňovací nařízení, které postihlo tak katastrofálně statisícové vrstvy nezaměstnaných dělníků, bylo zrušeno a odčiněno. A když tato věc přišla do soc. politického výboru, hlavní mluvčí a představitel nejsilnější odborové ústředny, Odborového sdružení československého, pan posl. Tayerle neměl nic, co by k tomu řekl, než že vládní nouzové nařízení, týkající se podpor v nezaměstnání, je správné, a že navrhuje, aby bylo schváleno. [ ] K tomu samozřejmě řídí se i celá diskuse a všechny názory, které jsou dnes ve veřejnosti a jsou promílány vším tiskem. Tato diskuse a to, co provádí se nyní s prodloužením nynějšího zákona, je vlastně důkazem toho, že parlament sám dobrovolně přiznává se ke své nemohoucností rozřešiti hospodářské problémy; na druhé straně, že parlament sám, dobrovolně vzdává se rozhodování o nejdůležitějších otázkách státní politiky, řešení hospodářských problémů, a že celou tuto pravomoc dává do rukou vlády, do rukou (Hlasy: Exponentů buržoasie!) několika lidí, kteří, jak víme po všech zkušenostech, provádějí jen a jen politiku, kterou diktuje dnes v Československu velký finanční kapitál v čele s dr Preissem. Parlament vzdává se i těch posledních formálních práv a záruk, že bude ústava dodržována. Vládě se dává pravomoc, aby zákony byly vydávány prostě cestou nařizovací. Říká se, že zmocňovací zákon dotýká se jenom hospodářských věcí a otázek. Ale je to jenom formalita [ ], který se staví před celou veřejnost a zvláště před pracující veřejnost. Ve skutečnosti jde o dalekosáhlá politická opatření. Vždyť zmocňovacím zákonem a nyní jeho rozšířením a prodloužením mění se celý systém moci v Československu a upevňuje se diktatura vlády.