Účelem smírčího řízení je dosáhnouti, aby provinilá strana bez formálního rozhodnutí sporné otázky a aniž by bylo potřeba zakročiti proti ní trestními sankcemi uznala své pochybení a zavázala se učiniti vše, co je nutné k odklizení a odčinění rušivého činu a jeho důsledků. Aby strana, proti níž byla stížnost podána, nemařila pokus o smír úmyslným nedostavením se k smírčímu jednání, poskytuje osnova ústřednímu smírčímu orgánu právo donucovati ji k dostavení pořádkovými pokutami. K tomuto donutila vládu ta okolnost, že mnohé peněžní ústavy přeplácejí svou úrokovou sazbou vkladatele, slibují jim výhody na úkor peněžních ústavů konkurenčních, což přímo souvisí s nekalou soutěží v peněžnictví. Jsou mnohé případy, kdy peněžní ústavy jednoho a téhož druhu platí o půl až 2% více ze vkladů, čímž se přetahují vklady z jednoho ústavu do druhého, nehledíc ani k tomu, že tyto peněžní ústavy počítají svým dlužníkům větší úrokovou sazbu. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Druhá část osnovy se zabývá specielní úpravou úrokové úrovně autoritativním zásahem do vývoje úrokových sazeb. Náběh k takovému autoritativnímu zásahu stal se u nás vlastně již v t. zv. bankovním zákoně, jehož článek 54, odst. 2 zmocňuje vládu, aby po slyšení poradního sboru ve věcech peněžnictví a bankovní rady Národní banky československé učinila nařízením opatření k úpravě úrokové úrovně. Vláda využila tohoto zákonného zmocnění prozatím jen potud, že prostřednictvím ministra financí sdělila poradnímu sboru jakož i bankovní radě Národní banky československé, že očekává, že jednání o otázce úpravy úrokové úrovně, odpovídající hospodářským poměrům, a to snížením míry úrokové, jež je hospodářsky nezbytné, bude provedeno s největším urychlením a že přiměřené snížení bude moci býti cestou dobrovolné dohody provedeno do polovice září 1932, ježto jinak by bylo nutno uvažovati o úpravě v rámci již napřed zmíněného článku 54 t. zv. bankovního zákona. Poradní sbor dne 26. září 1932 snažil se vyhověti této výzvě a po dlouhém úmorném vyjednávání zástupci jednotlivých skupin peněžních ústavů dohodli se na jistém snížení úrokových sazeb ze vkladů jakožto předpokladu pro snížení vkladů úvěrových. V poradním sboru nebylo sporu o tom, že jeho úsilí o žádoucí zlevnění úvěru nemůže dosáhnouti výsledku za platného právního stavu, který nezaručuje, aby taková úprava měla všeobecnou a právně vynutitelnou závaznost. Jednotlivé skupiny peněžních ústavů určily si zásadu, o kolik procent sníží úrokovou sazbu peněžní ústavy v určitém teritoriu. Tyto peněžní ústavy se však nedohodly ani na úrokové sazbě kreditní, ani debetní, odvolávajíce se na vžitost určitých úrokových sazeb.

Staly se případy, že funkcionáři peněžních ústavů nechtěli snížiti úrokovou míru tvrdíce, že peněžní ústav by snížení úrokové sazby kreditní ani debetní nesnesl, a nebrali ohledu na zájem těch výrobních vrstev, ať zemědělských, živnostenských či průmyslových, které volaly a volají dodnes po snížení úrokové míry, neboť od této také závisí zmírnění nezaměstnanosti a zmírnění hospodářské krise, která v takové míře v republice naší trvá.

Doplniti tento závažný nedostatek, pro který i napřed dotčené zmocnění vlády upraviti úrokové sazby jest ve skutečnosti neúčinné, má za přední úkol tato část osnovy, že jsou neplatná smluvní ustanovení, kterými se dlužník zavazuje zaplatiti více, než je připuštěno v úrokových sazbách, hrozíc administrativními pokutami pro přestupování takto stanovených sazeb. Autoritativní stanovení úrokových sazeb vládou jest myšleno jen jako prostředek podpůrný a prostředek mimořádný. Že řečený zákrok vlády má míti povahu jen takovou, vysvítá z §u 15, jenž předpokládá jednak, že dříve se pokusí o náležitou úpravu úrokových sazeb poradní sbor sám, jednak že vláda bude moci úpravně zasáhnouti jen pokud si toho vyžadují mimořádné hospodářské poměry a nad to jen po dobu časově omezenou. Ku slovnímu znění tohoto ustanoveni sluší poznamenati, že předmětem úpravy mají býti jednak sazby ze vkladů, t. zv. kreditní, jednak sazby úvěrové vůbec, t. zv. debetní. V posledním ohledu tedy nikoliv jen sazby ze zápůjček v pravém slova smyslu.

Odst. 3 §u 15 skýtá peněžním ústavům a peněžním podnikům možnost, aby v případě, že bude nutno vyrovnati úbytek na příjmech způsobených změnou úrokových sazeb, vypověděly ona ustanovení zvláštních individuálních služebních smluv jednotlivců, která jim trvale zaručují nepoměrně vysoké služební požitky, jejichž ponechání by bylo při změněných úrokových poměrech pro dotčený ústav (podnik) tíživé a mohlo porušiti jeho rozpočtovou rovnováhu.

Jde tudíž toliko o zvláštní (osobní) služební smlouvy, tedy nikoliv o služební smlouvy, jež se opírají o kolektivní úpravu služebního poměru, byť i tyto kolektivní smlouvy měly v zápětí vydání dekretu, ustanovovacích dopisů a podobných vyrozumění o tom, že jednotlivým úředníkům byl upraven služební poměr ve smyslu hromadného ujednání. Jednotlivci s nepoměrně vysokými služebními požitky jsou chráněni před libovůlí svých ústavů zavedením instituce rozhodčích soudů podle analogie §u 17 b) bankovního zákona. Z toho je tedy jasno, že kolektivní smlouvy zaměstnanců v peněžních ústavech, jakož i jiných ústavech a podnicích, které přijímají vklady a poskytují zápůjčky, zůstávají nedotčeny. V §u 16, odst. 1 jest výslovně podotčeno, že úrokovými sazbami jest netoliko čistý úrok, nýbrž i provise, správní režijní příspěvek a jiná vedlejší plnění, pokud zvyšují skutečně jen kapitálový vynos. Toto ustanovení je vlastním jádrem celého tohoto zákona. Jsou dosud případy, že peněžní ústavy - týká se to hlavně bank - počítají 7 až 9% úrok debetní, ale manipulační poplatky, provise, dopisy atd. dosahují jedno- až dvojnásobné výše úrokové sazby, čímž úrok z vypůjčeného kapitálu dosahuje mnohdy 15, 20 a někdy až 25%. (Slyšte!) Byly případy, kdy podnikatel, maje otevřené konto u banky, měl svůj vklad 150.000 Kč, který si postupně vybíral, takže nějaký týden před ukončením roku měl přebráno o 10.000 Kč. Byl tedy dlužen 10.000 Kč pouze nějaký týden nebo měsíc. Banka však počítala mu z jeho 150.000 Kč vkladu 4 1/2% úrok, z vybraných částek 160.000 Kč mu však počítala 8% úrok, takže tento podnikatel z fakticky vypůjčených 10.000 Kč zaplatil, připočítají-li se režijní a provisní náklady, 42% úroků. To je fakt!

Jiný případ: Určitá banka poskytla úvěr určité firmě, zabývající se výrobou nábytku, a počítala jí 9% úrok, manipulační poplatky, provise a korespondence však činila dalších 8%, takže tato firma platila z vypůjčeného kapitálů 17% úrok. (Posl. Hynek: To je lichvářství!) Jest nemyslitelno, aby v dnešní těžké době jakýkoliv druh živnostenského a průmyslového podnikání snesl takovéto obrovské úrokové zatížení, a možno tvrdit, že většina průmyslových a živnostenských závodů musila zastaviti výrobu, protože nesnesla tohoto obrovského zatížení, čímž sta a tisíce dělníků přišlo o práci, bylo vyřazeno z výrobního procesu a nyní obrací se toužebně na stát, aby se o ně staral.

Trestnost za zprostředkování úvěru těch, kdo nemají koncesi k soukromému zprostředkování úvěru, je obsažena v §u 18, který byl vložen do vládní osnovy v poradách koaliční "sedmy" zásluhou posl. dr Patejdla. Tento paragraf má určitý význam vzhledem k tomu, že dosud zprostředkováním úvěru zabývali se nejen oprávnění koncesionáři, nýbrž také různá individua, která za tato zprostředkování dostávala obrovské odměny, dosahující i několika procent, takže někdy dělalo to statisíce korun českosl. za zprostředkování úvěru, byť třeba veřejným institucím.

Jako třetí část této osnovy je zákaz zřizování nových peněžních ústavů. V této části uplatňuje se názor, že ke stupňování konkurenčního boje o vklady a tím, jak již bylo častěji podotčeno, ke zdražování úvěru přispívá mnohdy nadbytečný počet peněžních ústavů a podniků, jakož i nepoměrný počet jejich pobočných závodů. Nutným předpokladem nápravy těchto neurovnaných, hospodářsky tak povážlivých poměrů jest, aby nynější již nepříznivý stav nebyl zakládáním nových peněžních závodů a poboček dále zhoršován. Proto vyslovuje se tu, arciť časově omezeně, zákaz zřizování dalších peněžních ústavů a bankéřských podniků a jejich místního rozšiřování pod značně přísnými trestními následky. Poněvadž přímočaré dodržení tohoto zákazu mohlo by býti někdy na újmu hospodářským zájmům, zejména kdyby se objevila potřeba zříditi peněžní ústav zvláštního typu, který by byl uznán užitečným snaze o konsolidaci hospodářských poměrů, budou možny ojedinělé výjimky, dá-li k nim souhlas vláda. Tímto ustanovením má býti znemožněno zřizování t. zv. okresních hospodářských záložen na Moravě, které by byly dnes jistě podniky naprosto nerentabilními a které by mnoho poškodily existující peněžní ústavy. To se týká hlavně Moravy a Slovenska. Jsou případy, kdy malé peněžní ústavy jako venkovské Raiffeisenky odmítají povolování půjček třeba dobře zaručených proto, že mnohdy jde o uchazeče úvěru, který není příslušníkem té které politické strany, jež rozhoduje v tomto peněžním ústavu. To však jsou ojedinělé a místní případy, které nemohou míti význam celohospodářský, a je povinností směrodatných činitelů zakročiti, aby se v peněžnictví neprováděla jednostranná politika. (Výborně!) Celý tento zákon má míti pouze dvouletou působnost, neboť se předpokládá, že se hospodářské poměry u nás vyvinou do dvou let tak, že nebude potřebí zásahu vlády do našeho peněžnictví.

Zlevnění úvěru jen o 1% u lidových peněžních ústavů může činiti až 200 mil. Kč, u bankovních společností, kde by se mohla snížiti debetní sazba o několik procent, mohlo by se dosáhnouti úspor několika set milionů Kč; počítáme-li mírně, můžeme směle tvrditi, že by se dala ušetřiti na úrokové míře nejméně jedna miliarda Kč podnikatelům průmyslovým, živnostenským a zemědělským, ale také samosprávě, kteréžto stomilionové částky by mohly býti věnovány na další produktivní péči, po které dnes tak voláme. (Výborně!)

Vážená sněmovno! Jako referent výboru živn.-obchodního žádám, aby slavná sněmovna přijala tuto osnovu, jak ji doporučil referent rozpočtového výboru a jak ji doporučuji i já. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Keibl, Geyer, dr Stern; na straně "pro" pp. posl. Zajiček a dr Rosche.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, kterým je p. posl. dr Keibl.

Posl. dr Keibl (německy): Velectěné dámy a pánové! Již dávno se vědělo, že vláda připravuje zákonnou úpravu úrokové míry. Vědělo se také; že tím narazila na nejostřejší odpor bank. Nyní konečně má býti návrh projednán a vyklubává se z něho jen střízlivý a naprosto nezpůsobilý pokus o rozřešení problému. Vlastně jde o dva návrhy zákonů o předpisy o soutěži v peněžnictví - prvá část - a o domnělou úpravu úrokové míry - druhá část - které nemají spolu téměř vůbec nic společného, a z nichž prvou část vypracoval Poradní sbor ve věcech peněžnictví a druhou část ministerstvo financí, takže již z toho jest zřetelně patrna různost.

Než se budu zabývati návrhem samým, jest zajisté nutno, rozhlédnouti se po hospodářské otázce, která tímto návrhem má býti upravena. Nelze popříti skutečnosti, že v letech 1919 až asi 1923 zažili jsme i u nás zdánlivý rozkvět hospodářství, který měl v zápětí velký nadbytek peněz. Nové peněžní ústavy rostly tenkráte jako houby po dešti, a také staré ústavy zakládaly takřka v každém malém hnízdě filiálky. Těchto mnoho ústavů si dělalo vzájemně konkurenci, která brzo byla i nekalá potud, že si vzájemně odváděly zákaznictvo a vkladatele, slibujíce jim vysoké úroky z vkladů, a živnostníkům, obchodu a průmyslu úvěry přímo vnucovaly; úvěry, které tenkráte již pro některé dlužníky byly častokráte příliš velké. Risiko a výše úroků, které ústavy slibovaly svým vkladatelům, konečně také všeobecný obchodní zmatek přiměl i ústavy, aby své nároky napjaly hodně vysoko. Tak debetní úroky lezly do výše, ale s nimi také všelijaké provise a výlohy, takže se peníze u nás půjčovaly na 12 až 15% ročně. Tenkráte, když obchody kvetly, příliš se to nepociťovalo. Vydělávalo se, mohlo se platiti. Kdyby byl tenkráte stát předpisoval a vymáhal včas své daně, nebylo by dnes téměř žádných daňových nedoplatků a také dlužníci daní byli by zbaveni všech břemen a starostí. Ale za krátko se dostavila s deflací hospodářská kocovina. Jeden závod za druhým zavíral brány, ocital se v tísni nebo úplně zašel. A to mělo odezvu také na úvěrní ústavy. Poskytnuté úvěry zamrzly, nebo úplně pozbyly ceny. Ztráty rostly, celá řada takových peněžních ústavů se také zhroutila, stát obětoval miliardy na sanace bank nedotázav se zástupců lidu a ani jim do dnes nepodal nijakého vysvětlení. Přes to dodneška nebylo možno zadržeti vlnu insolvencí. Ani dnes nikdo dobře neví, který peněžní ústav u nás možno ještě pokládati za zdravý. Hodnota peněz zatím trojnásobně stoupla, a s tím také všechny dluhy, úroky a útraty. Přes to peněžní ústavy nejen neudržovaly svých úrokových a provisních sazeb na stejné výši, nýbrž ještě je zvyšovaly, poněvadž doufaly, že tímto způsobem nahradí ztráty a nesmírně vysokou režii. Úplně lhostejno, zda kartelovány či nikoliv, dělaly svou vlastní peněžní politiku a nestaraly se o úrokovou politiku Národní banky. Ale také státní finanční správa přihlížela k tomu ke všemu nečinně, ministr Engliš odstranil sice násilně kontreminu ve státních papírech na pražské burse, ale nyní se již dávno nic neděje, čím by stoupl kurs státních půjček s vysokými úroky, to znamená, že dnes i státní finanční správa vyhání do výše úrokovou míru z vkladů a tím automaticky také debetní úrokovou míru. Patří tedy dnes také na lavici obžalovaných. Toto a všeobecný hospodářský rozklad měl konečně v zápětí tento smutný stav, který dnes vidíme zvláště v naší sudetskoněmecké vlasti, kde již po stránce hospodářské zavládl hřbitovní klid. A přece byla by ještě tu a tam možnost udržeti ten či onen podnik nebo živnost nebo dokonce zastaveny podnik opět uvésti do chodu, kdyby bylo možno opatřiti mu levný a klidný úvěr. To se týká zvláště našich samosprávných svazků, které se ještě letos musí zhroutiti, nedostane-li se jim pomoci. Dnes leží u bank, spořitelen a u jiných peněžních ústavů nesčetné miliony jako likvidní peníze. Nenesou jim téměř žádný nebo vůbec žádný užitek, ale pro hospodářství, tvořící hodnoty, není jich možno získati. Dnes najednou není žádný živnostenský podnik, žádná nemovitost dosti jistá, aby jí bylo možno vzíti jako zástavu za půjčku. Úvěry se vesměs odmítají, a poskytnou-li se již, žádají se věcná a osobní krytí v takové výši, že nejsou ani věcně odůvodněna ani ve většině případů není jich možno poskytnouti. Nyní, v nejhorší době, má dlužník z r. 1920, jemuž byly peníze přímo vnuceny, kterého kdysi banky svedly k příliš velkým investicím, opatřiti ohromná krytí. Nemůže to učiniti. A tu mu banka bez milosrdenství zakroutí krk. Častokráte a v jistém směru právem dovolává se banka posledního bankovního zákona, jehož hospodářskou škodlivost jsme již kdysi předpovídali. Na poslední snížení úroků Národní banky odpověděly některé peněžní ústavy ihned zvýšením svých provisí a výloh. Tak se z peněžních ústavů, které mají podporovati obchodování, stávají upíři hospodářství. Ale k nim patří také stát. V §u 15 návrhu nalézáme naivně krásnou větu: "pokud toho vyžadují mimořádné hospodářské poměry". Domnívám se však, že žijeme v těchto mimořádných hospodářských poměrech a že nepotřebujeme, ba vůbec nesmíme čekati ještě na horší. Nejen výrobní a spotřební hospodářství jest v nevyléčitelném nepořádku, nýbrž i úvěrové hospodářství. V takových dobách jest nutno upraviti také chod hospodářství. K tomu patří i výše aktivní a pasivní úrokové míry. Vím, že liberální hospodářský názor mocně se vzpírá proti autoritativnímu zásahu a že s ním ruku v ruce jdou zájmy bank. Ale vím také, že jen v pravidelných dobách řídí se hospodářství podle pravidel nabídky a poptávky, a že v nepokojných dobách, jaké nyní prožíváme, nabývá vlivu ještě celá spousta jiných sil, z nichž vlastní prospěch, touha po zisku a zneužívání vlastní silné hospodářské posice nejsou posledními. Jde o to, aby tyto síly byly zatlačeny do pozadí, i pokud jde o výši placených a přijímaných úroků. Peněžní ústavy, zvláště banky, zajisté odpoví na takovýto pokus vyhozením velikého množství drobných úředníků. Ale možno jim namítnouti, že by bylo nejvýš na čase, aby si jejich správci, kteří i dnes ještě dostávají ročně miliony platů a tantiem, a mnoho jiných bankovních funkcionářů s příjmy přes 100.000 Kč ročně, konečně uvědomili, že případně i pro ně udeří 12. hodina a že snad nebudou již moci ztratiti příliš mnoho času; aby tedy konečně byli skromnější a aby si vzali za vzor chudé státní úředníky, kteří jsou již nyní odkázáni na almužnu, stojí před naprosto nejistou budoucností a přece ještě konají svou službu.

Bude-li tedy třeba snížiti režii, žádáme, aby toho drobní a střední zaměstnanci zůstali laskavě ušetřeni. V dřívějším vládním návrhu byl § 17, který bankám dovoloval snížiti zaměstnanecké platy. Ve vládním návrhu scházel. Pak se opět objevil jako nový odst. 4 §u 15. A nyní se dohodla vládní většina na formulce, obsažené v §u 15, odst. 3 a 4. Ale tato formulka jest ještě horší než dřívější, poněvadž prohlašuje, že i platně uzavřené kolektivní smlouvy lze vypověděti, a dovoluje snížiti nikoliv vysoké platy, nýbrž konec konců všechny platy bankovních úředníků, neboť výraz "příliš vysoký služební příjem" jest tak pružný, že připouští všechny výklady. Tato ustanovení zásadně odmítáme. Ale, že se tato ustanovení znovu objevují, jest pro nás výstrahou, že bankovní kapitál má v tomto státě příliš velikou moc, že jednak bude tento návrh sabotovati, jednak z něho vytluče největší prospěch.

Ministerstvo financí chce to ponechati bankám na vůli, proto netřeba návrh vůbec bráti vážně, pokud jde o účel: mají býti sníženy úroky a výlohy. Ovšem otázka autoritativního snížení úroků není jednoduchá. Souvisí s mnoha otázkami veřejného peněžního hospodářství a musí býti řešena pro každý druh úvěru různě. S peněžními ústavy musí se nakládati různě podle jejich hospodářské funkce a spořitelnám musejí se vyhraditi lepší podmínky. Při tom jest na překážku skutečnost, že se obchodní banky zmocnily přijímání vkladů již ve starém Rakousku, že tedy svůj obor působnosti nenáležitě překročily a že zeslabená státní moc nemohla je dosud odkázati do náležitých mezí. Ale podle mého mínění jest nesprávné řešiti zde otázku: Máme hájiti dlužníky nebo vkladatele, správně věřitele, tedy banky? Taková není tato otázka. Nemáme hájiti ani dlužníky, ani věřitele, nýbrž zájmy veškerého národního hospodářství, a to s vyššího stanoviska, se stanoviska, které nám ukazuje hrůzy nezaměstnanosti a hospodářské krise a vyžaduje zcela všeobecné nápravy. Nápravy, která především musí záležeti v tom, aby se zabránilo dalšímu rozpadu a aby se ještě udrželo, co ještě ukazuje jiskřičku hospodářského života. A to lze učiniti jen snížením bankovních úroků a bankovních výloh.

Proti tomu jest naprosto lhostejno, zda akcie a podílní listy všech peněžních ústavů zůstanou bez dividend, nebo nebudou-li moci páni ředitelé několik let jezditi ve vlastním automobilu. Péče o vkladatele jest velmi skrovná. Drobný vkladatel a střádal dnes již dávno nehledí na vysoké úroky, nýbrž na bezpečnost. Nejraději jde k domácí spořitelně nebo se dá v nejlepším případě ještě zaslepiti starým leskem velkobank. Má-li také strach před stabilitou měny, pak si staví malý domeček a sám riskuje ztracený stavební náklad, který 20 až 30% jeho investovaného kapitálu není počítán příliš vysoko. Nevěří-li však ani zemskému míru, strčí peníze do punčochy. Touto dobou vidíme opět všeobecně takto uschované peníze. Kdyby však ministerstvo financí sáhlo na obchodní tajemství spořitelen - a § 5 návrhu mu to zajisté umožňuje - a kdyby dále pokračovalo a dožadovalo se u ostatních peněžních ústavů informací při vyměřování daní, vyžene veškeré vklady ze spořitelen, ba dokonce i z ostatních peněžních ústavů.

Každoročně se konají světové dny spoření a vláda ukazuje se tímto návrhem jako nepřítel šetření. Velký vkladatel má dnes opět na vůli kupovati levné a přece vysoce zúročitelné státní papíry, státní pokladniční poukázky a ukládati. Dnes jest volba lehká. Záleží jen na samotné finanční správě státu, aby ji ztížila. Proč nechala finanční správa v poslední době tak padnouti kursy svých ukládacích hodnot a proč neintervenovala na burse? Zde se mstí vedení státního hospodářství v posledních letech. Vyhazovaly se peníze na všechno možné a dělá se to ještě dnes, a nyní stojíme s prázdnými kapsami a jsme otrokem upíra peněžního trhu a hospodářství. Místo abychom rozkazovali, musíme poslouchati. Konvertovati nemůžeme, nakupovati a upravovati kursy také nemůžeme, rádi bychom uzavřeli půjčku, ano, a proto musíme nechati všechno běžet, z donucení podáváme takovýto návrh, jako bychom tím chtěli něco udělati, a vnitřně jsme přesvědčeni, že při tom zůstane vše při starém. Ale proti bankovnímu kapitálu nemáme ve skutečnosti žádné moci. Konec konců i velkému vkladateli jde dnes především o bezpečnost a pak teprve o vysoké zúročení. Důkazem toho jest útěk kapitálu do ciziny, která neplatí 5 nebo 6%, nýbrž nanejvýš 2% nebo jen 1% úroků. Požadavek výdělečného hospodářství, aby dostalo levné peníze, jest naléhavý. Proto podala moje strana již v říjnu 1932 iniciativní návrh, tisk 2036 a v něm navrhla také positivní sazby, úkol, jemuž se vládní návrh z průhledných důvodů vyhnul.

Tak uznali jsme za dostatečné rozpětí mezi úvěrem a mezi debetními úroky průměrně 2 až 2 1/2%, poněvadž se můžeme ještě upamatovati, že v míru vládlo všeobecné přesvědčení, že rozpětí nad 1% jest škodlivá lichva. Že se dnes rozpětí 3 1/4 až 5% pokládá za obvyklé, jest jen známkou, že úvěrové hospodářství jest vnitřně nemocné. Neostýchali jsme se ani podati pevné návrhy o výši a způsobu snížení úroků, poněvadž jsme chtěli tuto otázku uvésti jednou do pohybu, ačkoliv jsme věděli, že téměř všude narazíme na odpor. Ale i této otázce se vládní návrh úmyslně vyhýbá. Dává pouze všeobecné zmocnění vládě, Poradnímu sboru ve věcech peněžnictví a novému Ústřednímu smírčímu orgánu, o němž ještě vůbec nevíme, jak bude vypadati, poněvadž jej vláda podle §u 10 může složiti úplně libovolně. Toto všeobecné zmocnění jest pro mou stranu rovněž důvodem, abychom celý návrh odmítli.

V národně smíšeném státě jako je Československo, musí míti zástupci lidu právo kontrolovati všechna odvětví zákonodárství, zvláště však finanční zákonodárství. Proti každému pokusu odsunouti parlament stranou třeba se postaviti co nejostřeji na odpor, zvláště když se zde takřka stává modou nejrůznějšími zmocňovacími zákony vyhnouti se co možno nejvíce světlu veřejné kritiky.

Nyní třeba se tázati: Kdo má zákon provésti? Především vláda, která případně může i sama snížiti úrokovou míru podle §u 15, odst. 2. Pokládáme vládu, ale zvláště ministerstvo financí k tomu za úplně nezpůsobilé. Jak jsem již řekl, proti mezinárodnímu bankovnímu kapitálu nemáte vůbec žádné moci. Všechny možnosti, které by zde umožnily dobrovolné snížení úroků nebo konversi státních zápůjček s vysokými úroky v zápůjčky níže zúročitelné, jsou zmařeny systémem oblíbeným v tomto státě. Vláda však nemůže zde jednati s odvahou a silou, poněvadž nemá ani odvahy, ani síly. Co dokázala po této stránce Francie a Anglie, bylo možné jen proto, že občané těchto států měli plnou důvěru ke státní správě. Ale zde nemůže nikdo míti důvěry ve státní soustavu, která ve 14 letech dokázala nadělati 35 miliard vlastních státních dluhů, částku, která, připočteme-li všechny dluhy samosprávných svazků a ostatního národního hospodářství, zvyšuje se asi na 153 miliard, která od počátku rušivě působí na vývoj střední Evropy svou přímo směšnou prestižní politikou, obrácenou k nejzazšímu západu a která své menšinové národy, zvláště německý národ, politicky zotročuje a hospodářsky jej vede na porážku.

Na druhém místě jest k tomu povolán Poradní sbor ve věcech peněžnictví. Kdo to jest tento Poradní sbor? Jest to společnost zástupců českých peněžních ústavů a je možné, že je mezi nimi nějaký renomovaný Němec.

Konečně je to Ústřední smírčí orgán, který pravděpodobně bude složen rovněž tak, jako Poradní sbor ve věcech peněžnictví. Ale rozhodně jsou to právě ony vrstvy, které ztělesňují odpor proti jakémukoliv snížení úroků. A do jejich rukou dává návrh péči o tento naléhavý a závažný problém. Již tím jest vynesen rozsudek nad celým návrhem.

Až dosud jsem se zabýval převážně druhou částí návrhu, poněvadž jsem ji pokládal za daleko důležitější. O prvé části nelze toho říci mnoho, pres to, že je tak dlouhá. Zrodil ji Poradní sbor ve věcech peněžnictví. Jest příznačné pro mínění této korporace, že se domnívala, že může peněžnímu hospodářství a otázce úvěru pomoci tím, že vypilovala zákon o nekalé soutěži a chce ho použíti na peněžní ústavy po té stránce, že zakazuje soutěž ve věci vkladů. Proboha, s tím se přichází o 12 let později. Dnes již takové soutěže není. Obecenstvo stalo se pro tolik úpadků bank opatrné a nedá si již nic namluviti. A kdyby se to přece jen stalo, stačí úplně zákon o nekalé soutěži a není nutno tvořiti nové skutkové podstaty a zřizovati nové úřady a ještě zvětšovati beztoho již nesnesitelný byrokratismus. Řízení, které chce upraviti prvá část, jest těžkopádné, souhra mezi Poradním sborem, Ústředním smírčím orgánem a okresním úřadem nebo soudem jest tak těžkopádná, že se každému musí vtírati mínění, že zde nejde o žádnou, vážně míněnou věc. Ba může se státi, že tutéž skutkovou podstatu bude vyšetřovati a rozsuzovati několik úřadů, takže tento návrh jest vzorným příkladem, jak se do jinak poměrně jasné právní materie vnáší největší právní nejistota.

Mnohá ustanovení návrhu přímo dráždí člověka ke smíchu. Tak předpisuje-li § 11, odst. 4, že se peněžitá pokuta ukládá ústavu, nelze-li zjistiti vinníka. Uvažme: V této situaci by se octla Živnostenská banka. Žádný okresní úřad by se neosmělil uložiti jí takovýto trest. Nějaký chudý zaměstnanec musil by tomu ovšem pevně věřiti. (Posl. Geyer [německy]: Jak možno zkonstruovati vinu, není-li zde žádné viny?) To jsou praesumptiones juris, kličky, na které jsou věšeni zloději, kteří jimi musí býti za všech okolností. Podle §u 19 se zakazuje do konce r. 1934 zakládati nové bankovní filiálky a nové peněžní ústavy. Nehledě k tomu, že taková věc podléhá dnes koncesi, může ji tedy vláda kdykoliv upraviti, žádnému ústavu přece již ani nenapadne, aby zvětšoval svoji režii. Naopak, všechny restringují, omezují své filiálky a kdo by se dnes ještě odvážil zakládati nový peněžní ústav! Řekněme, že by dnes Živnobance napadlo zříditi z nějakého důvodu v Podmoklech nebo v Děčíně novou filiálku - v Ústí n. L. ji má - věří vskutku někdo zde v tomto státě, že by se vláda odvážila Živnostenské bance v tom brániti?

A konečně z celého návrhu dýše naprosto nesnesitelný policejní duch. Obsahuje celou spoustu trestních ustanovení, která se mohou státi šikanováním slušných obchodníků, ale nepostihnou skutečné vinníky. Podle mého mínění lze ještě dnes velmi dobře vystačiti se zákonem o nekalé soutěži a se starým zákonem o lichvě. Bohužel, žaloba pro lichvu jest u státních zástupců velmi neoblíbená. Ovšem, potřebovali bychom hospodářského státního zástupce, ale tím by musil býti nezávislý svobodný hospodářský vůdce, aby mohl jak vládu, tak také jednotlivé osobnosti stejně odkázati do mezí. Něco takového ovšem nemáme.

Pánové! V poslední chvíli vplížil se do návrhu ještě cizí útvar, § 18, odst. 2, v němž se ustanovuje, že jen koncesovaný prostředkovatel úvěru jest oprávněn přijmouti za zprostředkování úvěru majetkový prospěch, tedy provisi. Kdokoli jiný jest trestný, smlouva sama jest právně neúčinná Toto ustanovení patří přece systematicky do živnostenského práva, tedy další sankce zákona ze dne 19. srpna 1925, č. 203 Sb. z. a n. Mimo to se domnívám, že jest to tímto způsobem prostě nesnesitelné. Jsou určité všeobecné právní zásady, které se nesmějí beztrestně porušovati. Tak na př. takováto zásada živnostenského práva. Jest všeobecně uznaná zásada že podle živnostenského práva jest trestné jen nedovolené vykonávání živnosti, tedy vykonávání hospodářské činnosti, která především nebo výhradně slouží k výdělečnému životu. Jestliže tedy někdo jen příležitostně vyvine takovouto činnost, jedinkrát, není to vůbec výdělečná činnost a nevztahuje se na ni nikdy trestní sankce. Ale zde jest výjimka a jest velmi podivuhodné, že důvodová zpráva k §u 18 zdůrazňuje to právě jako zásluhu návrhu, neboť se v ní výslovně praví: Takováto trestní sankce jen na nedovolené živnosti byla by již trestná podle všeobecného živnostenského řádu, ale to nestačí, zde musí býti zvláštní sankce, takže již jednotlivý případ jest trestný. Pánové, to jest myšlenková chyba z doby starého cechovnictví a varuji pány z živnostenské strany naléhavě, aby také tento pojem nepřepínali, neboť tak jako liberální pojmy, podle nichž každý se mohl věnovati nějaké výdělečné činnosti, aniž co uměl, vyžadují opravy v dnešní době, právě tak nemůžeme přece propadnouti opačnému extrému. Kam bychom dospěli, kdyby snad byl trestán člověk, který si doma opraví židli, nebo žena, která si vsadí kus látky do svého pláště, poněvadž by to také bylo fušováním do živnosti truhlářské nebo krejčovské. Tak daleko nesmíme přece jíti s těmito cechovními, středověkými myšlenkovými komplexy a tvrdím, že také zde má býti potrestán jen ten, kdo úmyslně a bez koncese provozuje prostředkování po živnostensku.