Pondělí 6. února 1933

Poštovní podnik měl však ještě po státním převratě mnohé možnosti svého rozvoje: telefonní, telegrafní, služby pro poštovní spořitelnu, rozhlas - takže mohl snáze vyrovnávati jak úbytek působený autokonkurencí v poklesu balíkové dopravy, tak i důsledky krise ve zmenšeném provozu, takže ještě pro r. 1933 počítá při vypětí všech sil s přebytkem 54 mil. Kč - kdežto železnice možnost nových příjmů a nového rozvoje nedoznaly. Zákon o dopravě motorovými vozidly má zlepšiti situaci obou veřejných podniků. Na kolik se projeví toto zlepšení v praksi, ukáže nejbližší budoucnost, zejména až bude vidno, postačuje-li tento zákon, či bude-li v tomto směru třeba dalších opatření.

Těžká hospodářská krise i autokonkurence projevuje se však ve značném poklesu dopravy vodní, na kterou se při diskusi o dopravních problémech - aspoň u nás - hodně zapomíná. Zde nejde ovšem o státní dopravní podnik, poněvadž stát sám ve vlastní režii vodní dopravu neprovozuje, nýbrž přenechává tuto akciovým společnostem dopravním, ve kterých je účasten značnými vklady na provozním kapitálu. Plavební společnosti mohou pak provozovati vodní dopravu jen za vydatných subvenčních podpor státních a poskytování dalších výhod v opatřování a doplňování lodních parků, výhod remorkážních, přístavních a j. - hlavně pak udržováním splavnosti říčních toků a prováděním veškerých vodních staveb na náklad státu. Vodní stavby jsou značně nákladné a jejich udržování je velmi drahé. Jsou vystaveny stálému nebezpečí povodní i odchodům ledů - tedy enormním tlakům, kterým musí vzdorovati.

Široká veřejnost nevěnuje pravidelně ani větším vodním stavbám mnoho pozornosti, ač by si toho plně zasloužily. Poukazuji stručně na známé projekty štěchovické, kde pouze přípravné práce vyžádaly si velmi mnoho času a značných milionových nákladů, které však nepřinášejí dosud valných výsledků. Je vůbec otázkou, kdy k provedení těchto projektů může dojíti a hlavně k čemu mají tyto říční přehrady v budoucnosti sloužiti, jakých výhod dopravních či národohospodářských mohou vůbec přinésti v blízké budoucnosti a proč se vlastně vynakládaly těžké miliony na přípravné práce.

Vedle toho je projektována řada nových přístavů a překladišť, z nichž poukazuji pouze na zamýšlené stavby přístavů v Modřanech, v Praze na Maninách, v Pardubicích, Kolíně, Lysé n. L., nepřihlížíme-li k projektům podobných staveb na Dunaji. Dnes nám však nikdo nemůže říci, co se v těchto přístavech a na nových překladištích bude překládati a jaká plavidla, ze kterých úseků říčních mohou tyto přístavy vyhledávati. Ani dnes, ani v blízké budoucnosti nemáme vyhlídek na plné zaměstnání a využití přístavů a překladišť již v provozu se nalézajících a dohotovených. Není přece možným, abychom prováděli těžké nákladní vodní stavby nerentabilní, abychom investovali miliony do pasivní vodní dopravy a tím ještě zvyšovali dále pasivitu našich železnic, o které dnes ještě ne máme přesných plánů a programu, kdy a jak bude likvidována. Není tedy třeba, abychom na státní útraty vyvolávali další konkurenci naším železnicím nadbytečným zlepšováním vodních tratí a vodní dopravy do daleké budoucnosti a vázali se tak na zbytečné, nákladné udržování pasivního zařízení.

Pro mne je samozřejmé, že je naprosto nutno hledati práci pro dělnictvo na vodních stavbách, na stavbě nových lodí a parníků, ale ve všech případech může se jednati pouze o stavby rentabilní, které nalezneme i u vody - v postupné rekonstrukci zastaralých a nevyhovujících hradlových zdymadel vltavsko-labských, která se příliš prodražují nákladným udržováním a pracnou obsluhou.

Předesílám tuto stručnou zprávu, abych blíže odůvodnil nutnost generální reorganisace dopravních podniků státních nebo státem podporovaných, aby konečně bylo přikročeno k velkorysému vybudování centrálního úřadu dopravního, který by soustředil veškerou dopravu železniční, poštovní, automobilovou, vodní i leteckou a který by ji účelně, ale také jednotně organisoval a řídil, aby byla vyřazena jakákoli nezdravá soutěživost mezi jednotlivými dopravními odvětvími státními, na kterou stát doplácí, ponechává-li volný, neohraničitelný vývoj každému odvětví veřejné dopravy zvláště. Jen v tomto soustředění dopravy vůbec možno prováděti účelnou regulaci vývoje jednotlivých dopravních odvětví a jen tak možno zabrániti deficitnímu hospodářství státních podniků dopravních a podniků státem podporovaných.

Soustředění dopravy v jediném ministerstvu nemůže však znamenati tuhou, byrokraticky ovládanou centralisaci a vybudování nehybného, ohromného tělesa ústředního. Naopak provoz sám musí býti decentralisován se zvýšenou pravomocí příslušných ředitelstev, se zvýšenou pravomocí jednotlivých výkonných stanic i výkonných zaměstnanců, dopravu řídících a provádějících.

Velkorysá organisace veřejné dopravy má býti prováděna zvláštními orgány a odborníky úplně odděleně a nezávisle od reorganisace státní správy a úřadů s ohledem na specielní charakter dopravních odvětví vůbec, a jak sám pan min. předseda ve svém projevu v rozpočtovém výboru zdůraznil, nemohou reorganisaci - tedy ani reorganisaci dopravních podniků - připravovati a prováděti pouze vedoucí úředníci centrálních úřadů, nýbrž je třeba součinnosti všech zástupců až k úřadům a služebnám nejnižším, je třeba tudíž součinnosti skutečných výkonných odborníků, aby byly podchyceny všechny dobré praktické zkušenosti.

V rámci generálního plánu nutno začíti s reorganisací exponovaných služeben a úřadů výkonných a po zvýšení pravomoci a odpovědnosti zde budovati teprve úřady či ředitelství nadřízená. Za takového postupu nebude pak třeba rozhodovati o malichernostech u ředitelstev, tím méně pak v ministerstvu samém, které má zůstati nejvyšším úřadem dohlédacím a organisačním, nikoli však úřadem výkonným. Jen účelnou decentralisací a zvýšenou pravomocí nižších instancí, úřadů a služeben budou zmenšeny úřady ústřední, čímž se v podstatě zrychlí vyřizování agendy. Jest ovšem věcí povolaných odborníků, aby připravili generální plán a toužebně očekávanou reorganisaci konečně provedli.

V poslední době se u nás příliš zahnízdil názor, že reorganisace státní správy znamená ve svých důsledcích restrikci personálu. Takovýmto nedoloženým názorům rozhodně oponuji, až na určité výjimky, kde se snad nadbytek projeví. Při reorganisaci nutno především míti na zřeteli ekonomisaci výkonů a zvýšení odpovědnosti. Tato intensivnější činnost musí však míti v zápětí zkrácení pracovní doby denní nejvýše na 40 hodin týdně příp. zavedení pětidenního týdne pracovního. Teprve po řádném uspořádání a dodržování přiměřené pracovní doby uvidíme, máme-li personálu nedostatek, a po řádném vymezení pravomoci také zjistíme, kde je ho snad nadbytek. Objektivně provedená reorganisace objasní jistě otázku zaměstnávaného počtu personálu. Bez řádného stanovení a přesného dodržování pracovní doby není reorganisace vůbec myslitelná, a tuto podmínku proto zvláště zdůrazňuji. Je nesporné, že účelně provedená reorganisace může přinésti značné úspory na věcných nákladech a musí míti v zápětí zvýšení provozních příjmů účelnějším služebním výkonem, zvláště urychleným vyřizováním. Tyto úspory příp. vyšší zisky reklamuji však především na řádnou úpravu platů zaměstnanectva, poněvadž jediné z reorganisačních úspor je možno přiměřeně upraviti platy. Jen za tohoto předpokladu může míti reorganisace stát. podniků i stát. správy dokonalý úspěch a jen tak budou výsledky i pro budoucnost udržitelné, poněvadž není myslitelné, aby výkon a odpovědnost byly zvyšovány a zároveň ponechány dnešní naprosto nedostatečné platy. To je podmínka tak samozřejmá, jako úprava a dodržování pracovní doby a placení práce přesčasové. Zaměstnanectvo nemůže býti trvale ponecháno pod niveau přiměřené platové a existenční základny, tím méně když se zvýší jeho povinnosti. V reorganisaci a docílených úsporách vidíme jedinou možnost a volné prostředky k vyřešení otázky platové, která po 19 letech od vypuknutí světové války musí býti konečně provedena.

Státní, stejně jako podnikové zaměstnanectvo chce při reorganisaci poctivě spolupracovati, ale stejně důrazně bude reklamovati své existenční a lidské právo na řádnou odměnu za práci. Vítáme reorganisaci státních podniků, která nezadržitelným tlakem hospodářské nutnosti musí býti provedena, poněvadž nejen od reorganisace a ekonomisace, nýbrž také od plné demokratisace státních podniků očekáváme zavedení řádného všestranného pořádku ve všech složkách podnikových služeb, kterého je tolik třeba k ozdravění státní správy a státních podniků, a to nejen v zájmu státu, nýbrž i v zájmu samého personálu. Osud personálu je existenčně spjat s řádným provozem veřejných podniků dopravních, kterým ani obchodní základna a hospodaření nepomohlo, poněvadž zobchodnění nebylo provedeno a rozhodující činitelé se ani řádně nepokusili o takovéto provedení.

Slavná sněmovno, budiž mi dovoleno zmíniti se několika slovy o poměrech čsl. pošty a zejména o kategorii zřízenecké, o tak zv. smluvních zaměstnancích. Z řad poštovních zaměstnanců nás dochází mnoho stížností na naprosto podprůměrnou a nedostatečnou systemisaci služebních míst, v důsledku které je ve zřízenecké kategorii stále zaměstnáván nepřiměřený počet smluvních sil, naprosto neúměrný počtu míst definitivních zřízenců. Počet smluvních sil zřízeneckých však stále ještě stoupá, takže vyhlídky na definitivní ustanovení se ještě zmenšují.

R. 1927 zaměstnávala pošta 9.884 zřízenců definitivních, z toho však pouze 3.376 podúředníků. V témže roce bylo zaměstnáno 8.052 smluvních zaměstnanců zřízeneckých, t. j. asi 45% z celkového počtu. R. 1931 bylo 3.557 podúředníků, 6.111 zřízenců a 10.969 smluvních zřízeneckých sil, t. j. 53%. Zdůrazňuji ještě jednou, že více než polovina zřízeneckých sil na poštách je v poměru smluvním. Tento stav je neudržitelný a revise systemisace je nejvýše naléhavou otázkou. Je-li pouze 9.668 systemisovaných zřízeneckých míst, na které je 10.969 "čekatelů", znamená to prakticky, že teprve po 20 letech služebních by smluvní zřízenecká síla měla naději na volné systemisované místo a na trvalé ustanovení. Normální potřeba sil byla r. 1931 ve zřízenecké kategorii poštovních zaměstnanců 20.607, ale systemisováno je pouze 9.668 míst, tedy pouhých 47% celkové potřeby. Takto si ovšem nikdo z nás nepředstavoval provedení platového zákona, tím méně provedení systemisace služebních míst na čsl. poště. Proto žádám p. ministra pošt, aby této nejhůře placené kategorii svého resortu věnoval zvýšenou pozornost a zasadil se o brzké provedení nové snesitelné systemisace, při které by byla služba poštovních zřízenců řádně oceněna, aby nejdéle po 5 letech - ve smyslu platového zákona - mohli smluvní zřízenci, pokud služebně vyhovují, býti ustanoveni na systemisovaná místa pragmatikálních zřízenců a aby aspoň polovina zřízeneckých míst byla systemisována v I. a II. platové stupnici. Má-li býti vyhověno platovému zákonu a má-li služební výkon poštovních zřízenců býti přiměřeně oceněn, je přednesený požadavek skutečně pouhým minimem práv, kterých se dostalo v plné míře kategoriím vyšším na podkladě těchže právních norem téhož zákona platového.

Pokud se týče poměrů úředníků a smluvních sil této kategorie na poštách, uvádím toto: poměr smluvních úřednických sil k definitivním úředníkům je rovněž na čsl. poště velmi nepříznivým. R. 1927 zaměstnávala poštovní správa 3.102 provozních úředníků ve II. služební třídě a 8.751 dopravních úředníků ve III. služební třídě. V témže roce bylo v kategorii smluvních úřednických sil 2.464 zaměstnanců, t. j. 17%. Po schválení druhé systemisace bylo 3.651 provozních úředníků, 10.020 dopravních úředníků a 3.572 smluvních úřednických sil - tedy již plných 20% z celkového stavu. To znamená podstatné zhoršení v neprospěch smluvních úřednických sil, takže i zde jeví se nová revise systemisace naprosto naléhavou.

Systém stálého rozmnožování počtu smluvních sil na čsl. poště je, slavná sněmovno, neudržitelný a je v principielním rozporu se zákonem platovým a jeho nosnou zásadou o ohodnocení výkonu. Vyžaduje-li služba rozmnožení personálu, musí nezbytně býti zrevidována systemisace, aby platová úroveň zaměstnanectva se stále nezhoršovala, vyšší služební výkony nebyly přesunovány na smluvní zaměstnance při zhoršených požitcích. To by bylo podceňování, slavná sněmovno, a nikoliv oceňování výkonu. Smluvním silám musí se dostati možnosti, aby po splnění předepsaných zákonných podmínek mohly dosáhnouti míst systemisovaných a pragmatikálního poměru služebního. Apeluji na p. ministra pošt nejen jako na šéfa resortu, nýbrž i předsedu personální komise ministrů, aby v zájmu resortu poštovního a zaměstnanců nižších kategorií prosazoval v personální komisi i ministerské radě, aby nová komise pro revisi systemisace byla vládou jmenována, aby revisní práce mohly býti zahájeny včas, aby nově revidovaná systemisace mohla býti vyhlášena před uplynutím systemisačního tříletí platné systemisace, tedy nejdéle do konce října 1933.

Slavná sněmovno! Ve veřejnosti, a to nejen neinformované, nýbrž i ve veřejnosti informovanější setkáváme se stále a stále s námitkou, že je nadbytek personálu, a to nejen ve státních podnicích, nýbrž i ve státních úřadech. U nás se s oblibou poukazuje na nadbytek personálu, který je pouze domnělý, fiktivní, nikoliv skutečný. Při počátečním jednání o platových srážkách během měsíce října m. r. dokazoval býv. p. ministerský předseda Udržal, že by bylo možno propustiti nejméně 30.000 státních podnikových zaměstnanců, čili provésti novou 10% restrikci. Několik srovnávacích čísel v podniku čsl. pošty se stavem předválečným prokáže, že tomu tak není, naopak že máme personálu poměrně méně, než v ustálených letech předválečných bylo normováno. V jiných resortech veřejné správy jsou poměry jistě obdobné, ne-li ještě nepříznivější pro personál.

R. 1910 dopravily veškeré poštovní úřady v celém Předlitavsku: dopisů 1.632 milionů kusů, u nás r. 1931 bylo dopraveno 998 mil. kusů, t. j. 62%, doporučených zásilek v Předlitavsku v témže roce bylo dopraveno 72 mil. kusů, u nás 39 mil., t. j. 54%, novin 308 mil. čísel, u nás 384 mil. čísel, t. j. 125%, balíků 87 mil., u nás 31 mil., t. j. 36%, peněžních poukázek 75 mil., u nás 25 mil. kusů, t. j. 33%, telegramů 19 mil., u nás v Československu 14 mil., to jest 73%, telefonních rozhovorů bylo v Předlitavsku r. 1910 321 mil., u nás r. 1931 pak 225 mil., to jest 73%. Z uvedeného výpočtu, slavná sněmovno, je patrno, že téměř ve všech odvětvích poštovní dopravy vykazujeme 54 až 73% předlitavské poštovní dopravy, u novin pak dokonce 125%. Poměrný pokles 36% jeví se u balíků, což možno vysvětliti autokonkurencí, která poště převzala část balíkové dopravy na aktivních linkách. Poměrný pokles počtu peněžních poukázek možno vysvětliti tím, že po světové válce používá se při placení v mnohem větším měřítku šeků a služeb poštovní spořitelny. Vykazujeme-li tedy 54 až 73% celkové poštovní dopravy bývalého Předlitavska z roku 1910 u porovnání s r. 1931 u nás a máme-li stav poštovního personálu okrouhle 60% proti počtu poštovních zaměstnanců v bývalé Cislajtanii, jest to dokladem, že s poměrně mnohem menším počtem personálu obstaráváme neúměrně vyšší služební výkon při kratší pracovní době denní. Dosahuje-li však nás poštovní personál sotva 50 až 60% životní úrovně poštovních zaměstnanců předlitavských a předválečných, máme zde číselně dokázáno, že naše pošty obstarávají vyšší služební výkon při polovičním osobním nákladu. Tento stručný číselný přehled vyvrací veškeré nedoložené dohady o nadbytku personálu u pošty nebo o vysokých osobních nákladech a potvrzuje smutnou skutečnost, jak daleko zůstává naše poštovní zaměstnanectvo platově - stejně je tomu ovšem se zaměstnanci u jiných resortů - za svými kolegy předválečnými, jejichž životní úroveň byla při menším služebním výkonu o 40 až 50% vyšší.

Prosím pana ministra financí, aby se o těchto skutečnostech laskavě přesvědčil a podal i širší veřejnosti informace o výsledcích svého úředního šetření. Pak by snad bezdůvodné štvaní proti státním a podnikovým zaměstnancům ustalo, neboť čísla mluví a také přesvědčují!

Slavná sněmovno! V dalším přednesu si dovolím trochu blíže poukázati na poměry státních zaměstnanců. Státní zaměstnanci, vyčerpaní hospodářsky světovou válkou, se těšili, že v Československé republice bude jejich práce náležitě oceněna a že jejich důchody budou řádně zaklíněny do hospodářské struktury našeho státu. V prvých popřevratových letech až do konce r. 1921 zaznamenáváme ve vývoji platových otázek státně-zaměstnaneckých velmi slibný vývoj. Byla to především vláda Tusarova, která opatřila, a nejen opatřila, nýbrž také vyplatila na zlepšení platů státních zaměstnanců přes 2 miliardy Kč. Rašínovým experimentem provedeným zákonem č. 394/1922 se však vývoj, žel, zastavil. Nastaly vnitřně platové přesuny k zlepšení požitků vyšších kategorií na účet požitků kategorií ostatních a pak následuje již experiment za experimentem bez promyšlení a programu, bez ladu a skladu. Vynucuje se restrikce personálu i platů a po nezdaru se připravuje generální experiment, platový zákon č. 103/1926, se který m se však laboruje již plných 7 roků, aniž by do dnešního dne zákon byl proveden. Oba experimenty systemisační nepřinesly žádného vyřešení pro státní zaměstnance, nezjednaly žádného vyjasnění, nedocílily ani 30% spravedlnosti v povyšování, ani spokojenosti státních zaměstnanců. Nepřinesly nic nového, ale rozpoutaly boj muže proti muži o volná místa, který zatěžuje administrativu.

Slavná sněmovno, bilance platového zákona je velmi ubohá a mohu tudíž právem prohlásiti, že platové poměry státních zaměstnanců u nás jsou jedněmi z nejhorších v celé Evropě, že máme personál poměrně nejhůře placený z celé Evropy a nejméně spokojený, že personál je u nás v největším nepořádku vinou komplikovanosti celého platového schematu, čehož nejmarkantnějším dokladem je přímo katastrofální záplava intervencí ve všech úřadech III., II. a I. stolice, které z 90% urgují vyřízení po měsíce uskladněných restů a týkají se hledání spisů, které zcela nesystematicky putují od jedné instance ke druhé i ve vyložených malichernostech. Za sedm let existence platového zákona č. 103 z r. 1926 není tento platový zákon dosud proveden, schází mu ještě řada prováděcích nařízení, do čehož jsme si bezpočtukráte stěžovali v rozpočtových výborech i při jiných příležitostech, takže jsou vážné obavy, že generace, při jejímž vstupu do služeb se platový zákon vyhlásil, se ani nedočká jeho plného provedení. Platová soustava se flikuje a doplňuje se zákon až dosud neprovedený již třemi zákony o vánočním příspěvku, úspornými usneseními vlády, která porušují zásady pro povyšování, odkladem IV. etapy zrovnoprávnění atd. Koruna celému platovému chaosu posazena úsporným zákonem č. 204/1932 Sb. z. a n., který porušil platovou soustavu tak dokonale, že ovládání zákonů platových stává se dnes skutečně již vědou, k jich provádění musí býti mobilisována armáda velice bystrých právníků.

Vládě a parlamentu nemůže a nesmí jíti pouze o to, aby se na personálu co nejvíce ušetřilo, a to i za upotřebení velmi tvrdých úsporných opatření, která dráždí nejen formou provedení, nýbrž i svými výsledky, které se zařezávají hluboko do rodinných rozpočtů státních zaměstnanců. Způsob jednání se státními zaměstnanci nesmí pokračovati, personální diktatura prováděná vysokou byrokracií musí býti zejména v otázkách platových nahrazena demokratickými způsoby dohody se státními a podnikovými zaměstnanci.

Ministerstvo financí stává se po zrušení státně-zaměstnaneckých výborů parlamentních rozhodujícím faktorem o platech zaměstnaneckých, a to nejen v otázkách rámcových, nýbrž i ve zkoumání individuálních případů každého státního zaměstnance, jichž rozhodování se na ostatních resortech drakonicky vynucuje. Ministerstvo financí stalo se od r. 1921 rozhodujícím ústředním úřadem personálním, čímž se jeho vlastní agenda a účel resortu enormně zatížily. Řešení platových i jiných personálních otázek se značně zpomalilo, ba do nekonečna prodloužilo, avšak personální pravomoc druhých resortů se tím podvázala a vyřizování otázek úřady II. instance bylo vůbec znemožněno. V ministerstvu financí se soustředila veškerá moc personalistická a postup v platových otázkách je diktován přímo až za krajní nemožnosti a v mnoha a mnoha případech nevyhovuje se ani odůvodněným a jednotlivými resorty s přímluvou předloženým návrhům.

Tvrdý výklad personálních zákonů se stále zostřuje fiskálními hledisky a diktován ím nových a nových úspor platových na požitcích řádných i mimořádných. Není sporu o tom, že stálým seškrtáváním příjmů státních zaměstnanců ušetřilo ministerstvo financí státu několik set milionů Kč za posledních 10 let, ale kam až dospěly platové poměry státně-zaměstnanecké? Jak vypadá odměna za práci v nižších a středních kategoriích? Jak vypadají rodinné rozpočty těchto zaměstnanců? Jak žije naše vyspělé, pracovité, státu věrné a poctivé zaměstnanectvo, o to se pánové nahoře nestarají. Stačí, když se škrtá bez ohledu na to, může-li zaměstnanec ze seškrtaného platu uživiti sebe a svoji rodinu. Nikdy před světovou válkou se zaměstnanectvo, ani v nižších kategoriích, nestaralo o vedlejší zaměstnání tak, jak jsme toho svědky po převratu. Dnešním systémem jsou zaměstnanci středních a nižších kategorií přímo hnáni do vedlejších zaměstnání, nemají-li rodiny, zejména děti pomalu zmírati hlady. Cožpak, slavná sněmovno, plat 5.880 Kč ročně u kancelářského pomocníka nebo plat 6.300 Kč ročně u zřízence, podúředníka, kancelářského oficianta atd. jest nějakou existenční základnou? Může jim stačiti pouhých 500 Kč měsíčně, ze kterých se provedou ještě nota bene srážky a ze kterých nutno odečísti nejméně 100 Kč na otop a světlo, dalších 100 Kč na šaty, prádlo a boty, takže zůstane na př. pro tříčlennou rodinu pouhých 300 Kč na živobytí, čili 10 Kč denně, t. j. 3.33 Kč na osobu? Takové jsou výsledky právě uvedených experimentů, počínaje platovým zákonem až po poslední tvrdé opatření vlády úsporným zákonem ve veřejné správě čís. 204 z r. 1932. Až sem dospěly poměry a stále se ještě uvažuje o dalších úsporách a platových srážkách. Kam až chtějí pánové u nejnižších zaměstnanců jíti, jak a co chtějí, ptám se, slavná sněmovno, u nejnižších zaměstnanců ještě škrtati?

Konstatuji, slavná sněmovno, že máme lacinou administrativu, téměř nejlacinější v celé Evropě, ale současně konstatuji, že naši státní zaměstnanci nejnižších kategorií jsou nejbídněji placeni ze všech států. Dovedlo se na nich šetřiti a také ušetřiti. Nikdo nevzpomněl státních zaměstnanců v období prosperity, aby byly jejich platy řádně upraveny, aby se do hubených platů investovala aspoň část pokladních přebytků, pokud tu byly, aby v období krise mělo se skutečně s čeho srážeti a aby se mohlo na platech státních zaměstnanců něco ušetřiti.

Je nutno podívati se i na jiný úsek činnosti ministerstva financí, abychom měli jasnou představu o správě veřejných financí. V témže desetiletí uplynulého období, kdy ministerstvo škrtalo státním zaměstnancům, hromadily se stamilionové daňové nedoplatky, které rostly rok od roku a dnes dostoupily hrozivé částky 7 miliard Kč. Kdyby bývalo ministerstvo financí věnovalo aspoň takovou pozornost organisaci berní služby, správnému předpisování, vybírání a vymáhání daní, jako věnovalo úsporám na platech státních zaměstnanců, zejména středních a nižších kategorií, mohla býti dnes státní pokladna lépe připravena na období těžké hospodářské a finanční krise, mohla býti dnes republika bohatší aspoň o 5 miliard, mohli jsme míti reservy na léta hubená a vedle toho ještě rádně placené státní zaměstnance.

Kdo je především vinen hrozivými daňovými nedoplatky? Poplatníci, kteří neplatili, ale v nemenší míře také ministerstvo financí, které se nepostaralo o řádnou organisaci berní služby, které se nepostaralo o správnost včasných předpisů a promptních plateb a které nepoužilo včas a na pravých místech účinných donucovacích prostředků. Této odpovědnosti se ministerstvo financí uhýbati nemůže, poněvadž je za správné a včasné předpisování a vybírání daní samo plně odpovědno. Na tomto poli mělo ministerstvo financí zvýšiti svoji iniciativu, nikoli na úkor platů státních zaměstnanců, zde mělo organisovati řádný berní aparát i službu a využíti řádně zdroje příjmů, který mělo tehdy k disposici. Bylo v moci ministerstva financí dosaditi dostatečný počet personálu, vybaviti kanceláře, dosaditi dostatečný počet odborníků a vykonati všechno, aby příjmy státu neunikaly.

Co z toho dnes republika má, že má velmi špatně placené a úplně ochuzené zaměstnance, na kterých ministerstvo financí ušetřilo několik set milionů, když tyto pochybné úspory znechutily státní zaměstnance a vážně ohrozily administrativu, když na druhé straně vinou téhož ministerstva unikly miliardy na daních? V žádném evropském státě nejsou zaměstnanci tak špatně placeni a v žádném evropském státě nejsou daňové nedoplatky tak vysoké v poměru k celkovým státním příjmům jako v naší republice. V obou případech je vinno ministerstvo financí, a to v prvém případě přílišnou horlivostí a nemístnou šetrností, která šla na účet státních zaměstnanců, v druhém přílišnou benevolencí a nemožnou organisací berní služby, která hraničí s nedostatečným plněním služebních povinností odpovědnými vedoucími úředníky. Dnes se vše plně spraviti nedá, co bylo během času zaviněno, ale je stále dosti času vyšetřiti vinu a potrestati vinníky, neboť státní zaměstnanci trpí nejen za daňové defraudanty, ale trpí také za to, že spatné placení a daňové defraudace byly trpěny těmi, kteří je měli z úřední moci potírati. V této skutečnosti je hlavní příčina finanční krise státní a v této skutečnosti je příčina potíží s vyrovnáním státního rozpočtu na rok 1933 se všemi důsledky, které vyrovnáni rozpočtu přivodilo nejen pro státní zaměstnance, nýbrž pro celý hospodářský život tohoto státu v tomto roce.

Ministerstvo financí si postupem doby osvojilo všechnu rozhodující moc personální, zejména v platových otázkách, a proto je toto ministerstvo plně odpovědno za stav honorování státních a veřejných zaměstnanců. Toto honorování hrozí nejen katastrofou, nýbrž bezmála již evropskou ostudou, jak je státní služba v našem státě placena. Ministerstvo financí je vinno, že požitkové otázky státně-zaměstnanecké nebyly u nás dodnes uspokojivě vyřešeny.

Slavná sněmovno, uvedu několik čísel z ročenky Společnosti národů, jež byla vydána v minulém roce; je v ní poukázáno na administrativní náklady 16 evropských států. Naše republika je na místě 13, za námi přichází pouze Polsko, Rumunsko a Jugoslavie. I v Rakousku, v Maďarsku, Bulharsku a Řecku jsou zaměstnanci státní lépe honorováni nežli v republice Československé. Při porovnání provedeném sekretariátem Společnosti národů jde o celkové náklady administrativní, čímž není však prokázáno, že existenční minimum i ve státech, které v pořadí následují ještě za Československem, není vyšší než u nás. Poněvadž však v Polsku, Rumunsku a Jugoslavii jsou potraviny mnohem levnější než u nás... (Posl. Štětka: Už je 10 hodin, netrap ty lidi a pojď domů!) Ale tohle je důležitější, kol. Štětko, poslouchej také trochu! Přišel jsi o významný pasus z ročenky Společnosti Národů!

Žijí tudíž tamní zaměstnanci nesporně i při průměrně nižších platech na daleko vyšší úrovni životní než zaměstnanci naši, zejména v nižších a nejnižších kategoriích. Vychloubáme se rádi za hranicemi uspořádanými hospodářskými poměry v našem státě - ale zapomínáme, že máme ze všech kulturních evropských států nejhůře placené zaměstnance. Není a nebude u nás hospodářského pořádku, pokud nebude vyřešena otázka honorování veřejných služeb, aspoň podle středoevropského standardu. Proto je třeba tuto evropskou ostudu naší republiky napraviti a vyrovnati.

Ministerstvo financí neřešilo dosud vážně platovou otázku státně-zaměstnaneckou ministerstvo financí jen škrtalo platy, a to po plných uplynulých 10 roků - až přivodilo dnešní neudržitelný stav.

Chci se ještě několika slovy zmíniti o posledních platových úsporách provedených zákonem č. 204/1932.

Od 1. prosince 1931 do prosince 1932 bylo různými úspornými opatřeními vlády (nepřijímáním nových sil, omezeným povyšováním, ochranou přesloužilců, pozdním obsazováním volných míst, zvýšením interkalářů, interními úsporami resortními, propouštěním smluvních sil a j.), zvláště pak zákonem o snížení vánočního příspěvku r. 1931 celkem uspořeno na státních zaměstnancích plných 800 mil. Kč, 800 mil. Kč za jeden rok!


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP