Na tomto podkladu bídy a nouze bujně vyrůstá plevel zločinů a rozličných přečinů, dosahujících nejednou hrozných rozměrů. Řady nezaměstnaných rozmnožuje, bohužel, i mládež, která často nemůže nikde najíti práci. Zvláště mládež, která vychodila polské školy, nalézá vůbec všude zavřené dveře. Nepřijímá se ani do státní služby, ani k soudu, ani do berních úřadů, ani ke dráze. Loni podali jsme vládě petici, která vylíčila celý faktický stav věci a ukazovala křivdu, která se děje naší mládeži.

Ukázali jsme, že v okresním úřadě ve Frýštátu máme toto složení úředníků podle národnosti: na 29 míst mají Češi 21 místo, Němci 7, Poláci 1 místo. Poměr nikoliv mnohem lepší máme v okresním úřadě v Českém Těšíně, kde z úhrnného počtu 29 úředníků připadá na Čechy 16 míst, na Němce 8, na Poláky 5 míst. Při tom musíme poznamenati, že místa obsazená úředníky hlásícími se k polské národnosti jsou nejnižší kategorie kancelářských a pomocných úředníků, zatím co místa referentů a účetních úředníků jsou obsazena úředníky jiných národností. V tomto směru jest tedy polský lid, vlastně polská mládež, v poměru k české a německé velice odstrčena.

Odstrčení toto projeví se tím křiklavěji, uvážíme-li, že polské obyvatelstvo podle sčítání lidu z r. 1921 jest v soudních okresech fryštátském a českotěšínském kvalifikovanou menšinou a že v soudním okrese jablunkovském jest značná polská většina. V procentech jeví se tento obraz takto: Fryštátský soudní okres vykazuje 39·97%, českotěšínský soudní okres 38·12%, jablunkovský okres 75.07% Poláků. Podle jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., má se v těchto okresech úřadovati dvoujazyčně, t. j. jazykem českým a polským. Poněvadž však jest nedostatek úředníků, kteří by znali dostatečně jazyk polský, nedodržují úřady těchto jazykových ustanovení a úřadují, zřejmě nedbajíce zákonných předpisů, většinou jen v jazyku českém.

Vyzývám s tohoto místa pana ministra vnitra, stojícího na stráži státních zákonů, aby dal podnět, aby úřady podřízené ministerstvu dbaly jazykových zákonů ve výše zmíněných soudních okresech a aby připouštěly naši mládež do veřejných úřadů. Při této příležitosti s uznáním se zmiňuji, že pan ministr pošt a telegrafů přijal na mé zakročení 4 mladé lidi do státní služby.

Naši sezonní dělníci stěžují si na velkou křivdu, kterou na nich páchají rozličné podniky. Podnikatelé totiž objednávají si často cizí lidi buď z Hlučínska, nebo z opavského Slezska nebo z Moravy nebo konečně ze Slovenska a náš domácí lid pomíjejí. Nemám, bohužel, po ruce statistiku, která by nám to představila číslicemi. Ale stačí jen v dobách, kdy se pracuje, jíti v sobotu odpoledne na naše nádraží, aby se mohlo konstatovati, že na nástupištích jsou celé zástupy dělníků rozličných druhů a odjíždějí na neděli domů, aby se v pondělí ráno zase vraceli k nám na rozličné práce. A naši ubozí nezaměstnaní musejí se dívati, jak tam přicházejí cizí lidé a odnímají jim práci a chléb. Není tedy nic divného, že se lid pro to stále více bouří a naléhavě žádá, aby především on našel na zemi svých praotců práci a zaměstnání.

Jest to v zájmu veřejného klidu, aby se směrodatní činitelé postarali, aby na slezské půdě mohl dostati práci především náš slezský lid, než heslo "Slezsko pro Slezany" získá ostřejší formy proto, že cizinci vytlačují zdejší živel. Při všeobecné hospodářské stagnaci trpí dále náš obchodník a řemeslník. Když totiž dělník nevydělá, když rolník neprodá, pak i obchodník a řemeslník jest odsouzen k nucené nečinnosti, jest bez výdělku, bez příjmů.

Ke všem těmto záporným stránkám hospodářského života připojuje se ještě jedno břímě a to břímě daňové. Přes všeobecné zchudnutí našeho lidu daně se stále zvětšují. Berní šroub vymačkává poslední krůpěj finančních zásob z našeho rolníka, chalupníka, řemeslníka a obchodníka. Bezohledný exekutor béře všechno, co mu jen padne do rukou, prodává za babku všechny zásoby, obchodníku béře nejednou poslední haléř z peněženky nebo zásuvky. Následky takového bezohledného vymáhání daní jsou pro náš lid katastrofální, ničí jej úplně hmotně a hospodářsky. Vláda měla by uvážiti všechny tyto těžké podmínky a bráti zřetel na situaci našich lidí. Potřebuje-li státní pokladna peněz, ať je berní úřady berou tam, kde jsou miliony, a ať nevymačkávají poslední haléř z chudákovy kapsy.

Je známo, že daně vyměřené velkým podnikům a bankám jsou poměrně velmi nízké. Tak na př. daně hutních podniků ve Třinci a Vítkovicích, výdělečná daň dolů v ostravsko-karvinské pánvi není tak vysoká, aby odpovídala mnoha tisícům, ba nejednou statisícovým tantiemám ředitelů a inspektorů. Zřejmě najdou tyto podniky své Zajíčky a Šavrdy, kteří bohužel s újmou pro státní pokladnu pracují jako dokonalí odborníci ve věcech daňových intensivně o snížení jejich daňových položek, nacpávajíce si při této příležitosti vlastní kapsy miliony. Náš člověk nemá však takové prostředky, aby se mohl obraceti k tak vyzkoušeným daňovým specialistům. Na druhé straně pak jest Slezan neobratný a trpělivý a nedovede se řádně brániti, když se mu křivdí. Proti přemrštěným daňovým výměrům často nepodává odvolání. A tak se děje, že naše Slezsko platí v poměru k Moravě a Čechám o 10 mil. Kč ročně daní více než tyto země.

Žádáme, aby se přihlíželo k požadavkům našich lidí, aby se jim snížily daně, zadržely hrozící exekuce nebo aby se zavedlo moratorium na dobu největší bídy.

Ale děje se nám křivda nejen v oboru hospodářském, nýbrž nemenší křivda se nám děje i v oboru kulturním a v oboru našeho školství. Vidíme zřejmě tuto křivdu, když prohlížíme každoroční zprávy naší Matice školské. Čteme tam na př. ve zprávě za rok 1931 na stránce 12, že školství vydržované Maticí školskou zahrnovalo v roce, jehož zpráva se týká: 1 reálné gymnasium v Orlové, 7 měšťanských škol, 11 obecných škol, 52 opatrovny, 2 školy odborné a 5 internátů pro žáky a žákyně. Tolik soukromých škol musíme vydržovati, abychom aspoň v skrovných rozměrech uspokojili své kulturní potřeby, abychom zajistili našim dětem možnost vyučování v mateřském jazyku. Rozpočet Matice činil v roce 1931 5,853.574 Kč. Připočítáme-li stejnou hodnotu dovolených k poskytnutým vládním subvencím, činí úhrnný obnos subvencí vládních činitelů 331.800 Kč.

Se zřetelem na velkou hospodářskou krisi nemůže však náš lid - přes podivuhodnou obětavost - vydržovati tyto školy dále. Proto Matice školská, cítíc odpovědnost za rozvoj těchto škol, obrátila se prostřednictvím polských poslanců na směrodatné vládní činitele a především na pana ministra dr Dérera s prosbou, aby matiční školy, které po každé stránce odpovídají zákonitým podmínkám, vydržoval stát nebo země. Především jde nám o zestátnění našeho polského reálného gymnasia v Orlové. Jest to jediné polské gymnasium v celé Československé republice. Tento ústav byl založen v r. 1909, existuje tedy již 23 let. Toto gymnasium mělo v roce 1931/32 8 tříd a 3 pobočky. Žáků bylo v r. 1931/32 415. Po prozkoumání spisů zaslalo ministerstvo školství a národní osvěty příslušnou žádost Matice pod č. 50.237/32-II ministerstvu financí s doporučením, aby náš ústav byl zestátněn. Máme za to, že vláda přes všechny škrty a omezování rozpočtu vyhoví konečně žádosti Matice se zřetelem na těžkou hospodářskou situaci. Vždyť vydržování škol, které mají plné své právní základy, patří státu. Jsme loyálními občany Československé republiky, platíme daně, dáváme vojáky, jedním slovem plníme své povinnosti ke státu. Navzájem jest povinností státu vydržovati potřebné polské školy. K tomu jej zavazuje ústava.

Za předběžného jednání s vládou stran zestátnění našich soukromých škol uspořádala komunistická strana ve Slezsku veřejné schůze v jednotlivých obcích s heslem zestátnění polských soukromých škol. My jsme se však neúčastnili těchto podniků, majíce sliby rozhodujících činitelů, že se všemožně postarají, aby prozatím byl zestátněn aspoň náš orlovský ústav. Čekáme tedy, aby naše spravedlivé požadavky byly vyřízeny. Celý polský lid stojí za námi. Uklidněn prohlášením poslanců očekává, že tato věc, mající pro nás životní význam, bude spravedlivě vyřízena.

I s naší občanskou svobodou v demokratické republice bývá to nejednou smutné. Z řady faktů, které by bylo lze uvésti jako důkaz tohoto tvrzení, stačí ukázati na jednání vládních činitelů při sčítání lidu nebo při zápisech do škol. Kolik tisíc lidí uposlechlo na př. při posledním sčítání lidu vůle úřadu proti svému přesvědčení, neboť se obávalo ztráty práce nebo rozličného trýznění. A co se opakuje každoročně při zápisech do škol? S četných stran dostáváme stížnosti, jak na celé čáře neúmorně pracují všichni čeští činitelé, aby nachytali do české školy co nejvíce dětí. Inženýr a dozorce v dolech nebo v hutích a továrnách, poštmistr, lesník, hajný a jiní naléhají a přemlouvají každého otce, s nímž se stýkají ať ve službě nebo mimo službu, aby posílal své děti do české školy, která dítěti zaručuje v budoucnosti získání chleba. Když to nemá účinku, uchylují se k rozličným hrozbám, na př. propuštění z práce.

Toto jednání nám křivdí a vůbec zasluhuje trestu. Demoralisuje náš lid, láme jeho charaktery a vede jej pomalu na nakloněnou plochu přečinů a zločinů. Nenapravitelní naháněči polských dětí do českých škol měli by si vzíti k srdci slova ministra dr Dérera, pronesená na konferenci inspektorů českých menšinových škol dne 20. ledna 1931 v Praze: "Nedívám se na menšinovou školu jako na prostředek, který má získati nějakou cizí duši. Naopak menšiny, ve kterých vy pracujete, musí býti mostem k národu, se kterým spolužijeme." Kdyby tato závažná slova ministrova stala se skutkem, zmizela by jistě nejedna hořkost, která dolévá pelyňku do našeho společného žití.

V těchto vývodech ukázal jsem všeobecně na odstrčení a křivdy, kterými trpí náš lid v rozličných oborech. Tento nezdravý stav vede často ke třenicím a rozličným škodlivým skřípotům. Aby se vyrovnaly tyto nerovnosti a odstranily překážky nalézající se na cestě, vedoucí ke shodnému spolužití polského lidu s českým na území slezském, jak by přece mělo býti mezi dvěma bratrskými národy, navrhli jsme koncem loňského roku, aby byla svolána společná konference česko-polská. Přes to, že česká společnost a český tisk uvítal tento plán s počátku spokojeně a zaujal k němu kladné stanovisko, přece později zřejmě pod vlivem rozhodujících činitelů nastal obrat. Tak konference česko-polská, se kterou jsme to mysleli dobře, zůstala viseti ve vzduchu.

Máme však naději, že třebas tato konference, od níž jsme si tolik slibovali, nebyla dosud svolána, že přece sám život a historická nutnost povedou nás, t. j. Poláky a Čechy, určitě cestou svorného spolužití k lepší budoucnosti. My zde ve Slezsku jsme živým mostem, spojujícím dvě bratrské slovanské republiky. Musíme si podati přátelskou ruku dříve nebo později pod tlakem nepřátelských nám zevnějších mocností, číhajících na zkázu našich dvou slovanských států. Toto sblížení nastane přes hlavy těch, kteří s této tribuny házejí blátem na Polsko, jak to učinil také v poslední své řeči komunistický posl. Śliwka, i přes hlavy takového Oertzena a kráčejícího v jeho stopách Jaroslava Vozky, který napsal známý paškvil na Polsko.

Umění kráčí často před historickými fakty. Na těrlických polích u Těšína, na místě pohromy vítězných polských letců Zwierka a Wigury bude postaven pomník, zbudovaný společným úsilím polského lidu ve Slezsku a českého Aeroklubu v Brně. Pomník tento nebude jen výrazem a projevem úcty k rekům vzdušných prostorů, kteří zde padli, nýbrž bude, jak krásně řekl místopředseda Žáček, především symbolem spolupráce a shody národa československého a polského.

S tohoto hlediska pracuji a dívám se na naše slezské věci a spory. Všechny ty, kteří k veliké radosti Teutona, věčného nepřítele Slovanů, házejí klády na cestu vedoucí k dohodě českopolské, považuji za škůdce slovanské myšlenky. Jménem společné, jasnější budoucnosti kovejme tedy v žáru vznešených slovanských ideálů zlatý článek, nerozdělitelně spojující dva bratrské slovanské národy, aby si vzájemně zajistily samostatnou státní existenci.

Doufaje, že slavná vláda přihlédne laskavě ke spravedlivým požadavkům a potřebám hospodářským, kulturním a politickým našeho lidu, spějícího společnou cestou k výše zmíněným vrcholným cílům, prohlašuji, že já a můj kolega Chobot budeme hlasovati pro předložené rozpočtové provisorium. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Kejmar.

Posl. Kejmar: Slavná sněmovno! Projednáváme s největším možným urychlením vládní návrh o zatímním vedení státního hospodářství od 1. ledna do 28. února 1933 a zároveň vládní návrh zákona o úsporné komisi. Jsem zmocněn poslaneckým klubem živnostensko-obchodnické strany středostavovské, abych k oběma naznačeným vládním návrhům zaujal naše striktní stanovisko.

Nebudu se pouštět do merita vládního návrhu jako finančního zákona, kterým se stanoví státní rozpočet na r. 1933, poněvadž to pokládám za úplně zbytečné. Definitivní stanovisko zaujmeme teprve při projednávání řádného státního rozpočtu.

Je pozoruhodno, že v době tak vážné, jako je dnešní, kdy je potřebí, aby zejména rozpočet státní byl včas sdělán a také podle zákona schválen, tentokráte a snad docela po prvé nebo po druhé nemáme definitivního rozpočtu státního a že utíká se vláda toliko k provisoriu, na základě jehož bylo by možno hospodařiti aspoň první dva měsíce v příštím roce.

My pochopujeme a známe dobře všechny obtíže, o kterých musilo býti uvažováno při sdělávání státního rozpočtu na r. 1933. Ale víme také, že příčinou nebo vinou nebyly překážky rázu administrativního, nýbrž sporné otázky politické, souvisící právě s tímto rozpočtem. Nelze upříti, že následkem neshod, jména ve vládě Udržalově, avšak i v nynější vládě, bylo zaviněno, že rozpočtu státnímu nevěnovala se taková péče jako v letech předcházejících, a proto stálým oddalováním této naléhavé státní nezbytnosti přes všecky dřívější sliby a ujišťování nebyl definitivně sestaven a předložen řádný rozpočet. Proto utíká se vláda k rozpočtovému provisoriu.

Důvodová zpráva ukazuje sice, že všeobecná hospodářská krise projevuje se značným poklesem státních příjmů, a proto prý snaha upraviti hospodářství státní tak, aby veškeré výdaje, zejména také i ty, které dosud byly hrazeny mimo rozpočet, r. 1933 uhrazeny byly tak, aby hospodářství státní nekončilo schodkem, znemožnila předložení návrhu státního rozpočtu na r. 1933 včas, aby mohl býti Národním shromážděním projednán a ústavně schválen před koncem r. 1932, a vedla k tomu, že muselo býti předloženo rozpočtové provisorium.

Za podklad tohoto zatímního hospodaření béře se návrh finančního zákona a státního rozpočtu předložený Národnímu shromáždění, poněvadž prý v návrhu tom jsou již ciferně provedena opatření, která zabezpečují rovnováhu ve finančním hospodářství státním, a to zejména pokud jde o výdaje a jich značné snížení. Poněvadž veškeré výdaje a příjmy za dobu zatímního vedení státního hospodářství mají se definitivně zúčtovati také v podrobnostech podle rubrikového schematu návrhů dílčích rozpočtů na r. 1933 předložených Národnímu shromáždění, vysvítá z toho, že vláda chce se již v provisoriu hospodaření opírati o příští řádný státní rozpočet. Navrhovaný a citovaný návrh finančního zákona je velmi stručný a obsahuje pouze 3 paragrafy, jakož i důvodovou zprávu.

My však nemůžeme tento postup a takovéto projednávání státního rozpočtu naprosto schvalovati. Není přec žádným důvodem pro opožděné projednávání zatímního řádného rozpočtu státního to, že by následkem poklesu státních příjmů nebylo možno rozpočet zhotoviti včas. Státní finanční správa má přec možnost pozorovati, kontrolovati běžné hospodářství státní v roce.

Již podle všeobecného poklesu příjmů za uplynulých 9 anebo 10 měsíců v roce dá se přece již odhadnouti dosti přibližně cifra státních příjmů i pro zbytek měsíců do konce období a proto jistě již zde byla možnost, aby v měsíci listopadu mohl býti předložen řádný státní rozpočet a v nejhorším případě aspoň počátkem tohoto měsíce. Je pravda, že následkem hospodářské krise a rozvrácených hospodářských poměrů mění se také v každém měsíci příjmy plynoucí do státní pokladny. To však nesmí býti pro vládu argumentem, že následkem toho nelze včas podle zákona připraviti státní rozpočet, poněvadž kdyby tomu bylo tak, musili bychom do budoucna počítati, dokud budeme míti ještě tyto rozhárané hospodářské poměry, že také nebudeme míti včas státní rozpočet. Je nám dobře známo, že projednání rozpočtu ve vládě a jeho předložení zákonodárnému sboru zdrželo se politickými průtahy a že hlavním původcem těchto bylo snížení platů státních zaměstnanců, o kterémžto zákoně zde právě byla skončena rozprava. Jest přec známo, že snížením platů státních zaměstnanců zabýval se ministr financí dr Trapl delší dobu a že proti tomuto jeho plánu opřely se téměř všechny koalované strany. Tvrdilo se, že platy státních zaměstnanců za žádnou cenu nebudou sníženy a když ministr financí nevzdal se tohoto svého nároku, povstal zde spor, trvající několik měsíců, ve kterém konečně ministr financí zvítězil a koalované strany, které daly své ujištění státním zaměstnancům, kapitulovaly, a to ještě tím způsobem, že ku projednání toho zákona v plenu posl. sněmovny nechtěla žádná strana převzíti zpravodajství, až konečně strana republikánská se tohoto úkolu podjala.

Navrhovaný rozpočet se předkládá jako rozpočet, který má míti v roce své působnosti úplnou rovnováhu, a to nikoliv jen v rozpočtu řádném, nýbrž i v rozpočtu mimořádném. Vzpomínáme si právě na projednávání rozpočtu státního na letošní rok, kdy také cifry v něm uvedené nám dokazovaly, že tento rozpočet bude v rovnováze, a zatím se při jeho odhlasování vědělo, že bude pasivní. Domněnka tato se nejen potvrdila, nýbrž svou horentní cifrou deficitu velmi překvapila. Rozpočtu na r. 1933 připisuje se k dobru, že "rozpočtová sedmička" provedla na něm řadu nemilosrdných škrtů v položkách výdajových, ve snížení platů státních zaměstnanců, v položkách úsporných, a proto se má věřiti, že tentokráte se objevivší rovnováha v cifrách rozpočtu bude také faktickou rovnováhou bez každého schodku také koncem správního roku.

Nechceme popírati dobrou vůli a dobrou snahu "rozpočtové sedmičky", kterou při revisi a škrtání v rozpočtu měla. Všechna tato práce a celý elaborát vyšlý z této práce má zase jako všechno to, co z vlády do posl. sněmovny přichází, jeden znak, že není na to dostatek času, že se to promrskává v nedostatečných, nepřiměřeně krátkých lhůtách, a proto takové dílo nemůže býti bez chyb a bez závad.

Máme dojem, že rozpočtové provisorium má býti vlastně schváleno proto, aby vláda tím získala dobu dvou měsíců k náležitému přezkoumání stávajícího rozpočtu, a proto odvažujeme se tvrditi, že dnešní rozpočet státní může býti směrodatný toliko v hlavních a základních směrnicích, nikoliv však v cifrách samých. Vláda musí si býti tak jako roku loňského vědoma, že letošní rozpočet, byť by již nebyl měněn a byť by byl schválen tak, jak se navrhuje, bude pasivní, a to proto, poněvadž trpí touže vadou a týmž nedostatkem jako jeho předchůdce.

Kdyby úhrnná cifra výdajů byla správná a kdyby všechny státní resorty dodržely přesně v tomto směru výši rozpočtových položek výdajových, dá se dnes s určitostí tvrditi, že výše preliminovaných příjmů ve státním rozpočtu se r. 1933 za žádnou cenu neuskuteční, naopak, že projeví se silně zmenšené příjmy státní, a každé opatření, které se v tomto směru stane za účelem zvýšení státních příjmů novými daněmi, úplně selže.

Z citovaných důvodů díváme se na předložený rozpočet s největšími obavami a s největší nedůvěrou. Jestliže se zde kol. Bergmann zmiňoval o tom, jaké ohromné sumy státních peněz se vyhazovaly na dietách za komise státních úředníků, jež "rozpočtová sedmička" z velké části škrtla, pak by bylo jen žádoucno, aby tato činnost byla vyvíjena v každém směru. Bylo by zde opravdu vděčné pole působnosti v každém směru, jen kdyby zde byla dobrá vůle toto zlo ve prospěch státu odstraniti. Byla by řada věcí, kde by se dalo poukázati ještě na rozšíření činnosti "rozpočtové sedmy", což my ovšem jako oposiční strana učiniti nemůžeme, poněvadž všechny naše návrhy se ignorují.

Stále se mluví o šetrnosti, státním zřízencům byly sníženy platy, a tu chci poukázati na věc, která proběhla v posledních dnech novinami, a to ta, že přes odstranění 13. měsíčního platu zákonem mají se vypláceti ještě letošního roku, a to zejména vysokým státním úředníkům, tajné remunerace. Úmysl výplaty těchto remunerací doznal snad v nestřeženém okamžiku p. sekční šéf z ministerstva financí, který pravil, že to budou remunerace jen pro hodné úředníky. Z toho by vyplývalo, že remunerace budou se určitě vypláceti, ovšem bez jakýchkoli právních norem a podle toho, jak a který úředník bude dobře a hlavně snad politicky zapsán. Veřejnost pochopitelně se nad tímto nepřípustným rozdáváním remunerací pozastavila a ohradila a každý by očekával, že vláda v tomto směru vykoná svoji povinnost a že veřejnosti dá náležité vysvětlení, budou-li se označené remunerace vypláceti či nikoli. Na místo tohoto vysvětlení ujímají se akce státní zastupitelství a zabavují každý novinářský článek, který mluví o ministerských poradách, v nichž se o zvláštních remuneracích mělo jednati. (Posl. Jiráček: To je nový tiskový zákon!) Ano, jenom pro někoho. Já právě chci zde uvésti, pro koho to platí.

Náš ústřední deník "Národní střed", čís. 299 ze dne 20. prosince t. r., přinesl tento článek: "Personální ministři jednali o vyplácení mimořádných remunerací, zejména v jednotlivých nejvyšších úřadech. Jak se proslýchalo, má býti postupováno tak, že zvláštní odměny vypláceny mají býti, ale to jen individuálně. Samozřejmě o těchto poradách oficielní zprávy vydávány nejsou. Podle zkušenosti však víme, že na konec dostanou remuneraci jen nejvyšší úředníci, zvláště přednostové jednotlivých odborů v ministerstvech, a že nejpotřebnější nedostanou nic. (Posl. Jiráček: Největší dostane Hůla za správné vedení železnic!) Ano, za ten deficit. Otázka remunerací byla dnes předmětem debaty v rozpočtovém výboru sněmovním, kde zástupce ministerstva financí vyplácení remunerací zase kategoricky popřel. Aby bylo jasno, bude v plenu sněmovny učiněn na vládu dotaz o těchto remuneracích." To je článek, který přinesl náš deník "Národní střed" a byl za to zkonfiskován.

Aniž státní zastupitelství pražské uvedlo důvody zabavení pozastaveného článku resp. zprávy, zabavilo celý náklad tohoto našeho deníku "Národní střed". (Výkřiky posl. Jiráčka.) Každý nepředpojatý člověk, který si tuto naprosto střízlivou zprávu jakož i citovaný dotaz přečte, pozastaví se jistě nad tím, jaké důvody zde byly k zabavení. Snad nastává zde nová prakse, a to taková, že již bude znemožněno veřejně projeviti nesouhlas s vládním jednáním anebo dokonce požádati vládu za vysvětlení.

Ovšem to, co se stalo našemu ústřednímu orgánu, nestalo se soc. demokratickému deníku v Plzni,"Nová doba". Tento časopis uveřejnil dne 20. t. m. zprávu: "Velké pobouření státních zaměstnanců", v níž se uvádí totéž, co se tvrdí v "Národním středu". Zpráva ta však plzeňskou censurou prošla bez závady a tento soc. demokratický časopis konfiskován nebyl. Musíme z toho usuzovati, že ministerstvo spravedlnosti zavádí dvojí praksi v tom směru, že vládní listy mohou psáti cokoliv bez nebezpečí konfiskace, listy oposiční však nikoli.

Podali jsme proto interpelaci na ministra spravedlnosti, aby nám v této věci podal vysvětlení.

Aniž bych se zmiňoval dále o účelnosti anebo neúčelnosti druhého vládního návrhu zákona o úsporné komisi, právě projednávaném, prohlašuji, že v zájmu náležitého státního hospodářství také my jsme volali vždy po náležité kontrole, neboť jen ona může býti zárukou řádného státního hospodářství. Dosud se vláda bránila všem námětům v tomto směru a snad jen železná nutnost ji k tomuto kroku dnes donucuje. Máme však vážné obavy že i když budeme míti schválený zákon o úsporné komisi, mine se tato komise svým dobře zamýšleným účinkem, poněvadž nebude míti tak rozsáhlou kompetenci, jak by bylo žádoucí. Hlavní věcí však je, že hlasu oposičního a oposičních návrhů, zejména takové státotvorné strany oposiční jako je naše, dbáno nebude a že následkem toho vláda s tímto zákonem naloží tak, jak za dobré sama uzná.

Pro předložené osnovy zákonů z uvedených námitek hlasovati nebudeme. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan posl. dr Hanreich. Dávám mu slovo.

Posl. dr Hanreich [německy]: Vážení pánové! Československé zákonodárství má zase novou zvláštnost. Máme se usnésti na dvouměsíčním rozpočtovém provisoriu, ačkoliv vlastně nejsou zákonem vytvořeny podklady pro takové provisorium. Budeme tedy přes všechno vykladačské umění korunních právníků od 1. ledna příštího roku, pokud jde o státní hospodářství, ve stavu ex lex. Ostatně máme málo příčiny, abychom se dnes zabývali podrobně tímto provisoriem a to hlavně z dvou důvodů. Po dvou měsících budou za prvé asi položky rozpočtu poměry daleko předstiženy a za druhé poskytuje tento rozpočet, který se křečovitě namáhá, aby poplatníkovi, hodnému státnímu občanu, všeobecně dokázal, že náš rozpočet jest v rovnováze, přece jen prostředečky a žádnými řešeními nynější úžasné hospodářské bídy, která by vlastně měla býti odstraněna, abychom mohli právem a s dobrým svědomím mluviti o řešení poměrů a o státním rozpočtu skutečně vyrovnaném. Ukázalo se, že podle loňského rozpočtu musil by rok 1933 skončiti schodkem nejméně 2 1/2 miliardy, a proto se podle známého vzoru rozhodli jednak přiškrtiti výdaje, tedy šetřiti, jednak zavésti nové daně. Tato úsporná opatření dotkla se jistě několika velmi bolestných míst a divím se, že posl. Gläsel z Svazu zemědělců se rozčiluje, že se oposiční strany ohradily na př. proti snížení platů státních úředníků. Pánům se přes jejich jednostrannou zaujatost přece pomalu vyjasní, že ani zemědělství nemá zájmu na tom, aby žilo ve státě samých žebráků, poněvadž pak ani pro zemědělce není možné, aby zvláště v oblastech intensivnějšího hospodářství prodal plodiny, které vyrobí. I panu kol. Gläselovi mělo by býti známo, že by byly bývaly možnosti šetřiti jinde. Ale tak dalece se člen této strany dosud nepovznesl, aby náležitě zasáhl u vojenského rozpočtu, nebo pomohl škrtnouti několik novostaveb v menšinovém školství. (Posl. Horpynka [německy]: Co dělal v "sedmičce" zástupce Svazu zemědělců?) Říkal "ano", nejvýš pravděpodobně. Ostatně mohli bychom se blíže vyptávati, ale on nám to neřekne. Byl pravděpodobně sedmým kolem u vozu.

Nové daně, které se obyvatelstvu ukládají, jsou ve skutečnosti břemeny, jimž se za dnešních poměrů lze již jen diviti. Pánové ze "sedmičky" byli snad naplněni nejlepší vůlí, byli snad mezi nimi i zástupci hospodářství, ale rozhodně zástupci oné části hospodářství, která ještě může žíti, a nikoliv zástupci širokých vrstev obyvatelstva ať městského nebo venkovského, které se pod dosavadními břemeny již dávno hroutí. Uvážíme-li, že jest mimo to úmysl při vymáhání daní postupovati ostřeji a přísněji než dosud, že se očekává, že jen z daňových trestních ustanovení bude o 60 až 80 mil. Kč více příjmů, uvážíme-li, jaké neuvěřitelné zákony se ještě připravují, zákon o vězení v případech daňových přečinů a v případě nebezpečí, že některý poplatník něco zatají, musí se nám zdáti, jako bychom se octli v nejtemnějším středověku, kde kdysi dlužníky dávali do věže a kde byla podobná krásná zařízení. To jsou věci, že skutečně musíme pochybovati, zdali pánové ze "sedmičky" mají vůbec ještě nějaký styk s obyvatelstvem venku. Můžeme si nanejvýš mysliti, že by tito lidé mohli věřiti, jak věřili dostávajíce mandát, že musejí býti papežštější než papež, že musejí přirozeně ještě více zasáhnouti, než to již učinil Trapl a ostatní pánové z ministerstva financí. Pro mne jest po tom všem jen jedno vysvětlení: Všechna tato drakonická opatření vyplývají pouze z chorobné úzkosti o měnu, nejsou diktována tím, abychom měli vyrovnané hospodářství, nejsou diktována tím, aby se po stránce hospodářskopolitické učinilo pokud možno to nejlepší, ona jedině vycházejí z toho, aby se udržela prestiž československé koruny, jen aby se tam neutrpěla žádná rána. Tato politika prestiže stála nás již po léta ohromné jmění. První deflaci zahájil kdysi váš první ministr financí dr Rašín. Okolkování bankovek, znehodnocení válečné půjčky a všechna jeho opatření směřovala k tomu, aby zvýšila kurs koruny to se také do jisté míry povedlo - ale první deflační období zanechalo již dosti velký hřbitov v hospodářství. Tehdy došlo již k prvním zhroucením bank, tehdy měl již stát příležitost sanacemi tyto banky buď podporovati, zase je obnoviti nebo nechati likvidovati. Stálo to tehdy stát mnoho peněz. Pravím-li stát, jsme to my všichni státní občani. Mnoho soukromých podniků a soukromníků přišlo znehodnocením válečných půjček úplně o své hotovosti, široké vrstvy hospodářství byly tím uvedeny do takového stavu, že již nemohly soutěžiti s cizinou, na kterou náš průmysl a náš obchod byly vždy odkázány, byly tehdy zasazeny rány, které snad mohla zastříti zdánlivá konjunktura, které však dnes beze změny trvají dále.