Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kunz. Dávám mu slovo.

Posl. Kunz (německy): Slavná sněmovno! Nynější změna vlády jest pouze vnitřní záležitostí parlamentní většiny, která r. 1929 převzala, vedení politických záležitostí tohoto státu. Neboť strany vůbec se ani nepokusily přibrati jiné strany k odpovědnosti, poněvadž tento pokus za nynějších politických a hospodářských poměrů, které konec konců třeba přičísti na účet dnešních vládních stran, byl by býval marný bez předchozích nových voleb. A právě volbám, které ve chvíli, kdy politická a hospodářská existence státu a jeho národů jest ohrožena, byly by bývaly naléhavě nutné, aby se poznala skutečná vůle lidu a aby se mohlo jíti cestou, kterou si přeje, chtějí se dnešní vládní strany z dobře odůvodněné obavy před rozsudkem voličstva úzkostlivě vyhnouti. Nová vláda není nic jiného než výměna osob, která přestává na zástupcích jedné strany, jejíž vnitřní rozervané poměry ohrožovaly existenci koalice a osobní přání těchto zástupců musila tedy býti ukojena, mělo-li býti ještě jednou zažehnáno strašidlo nových voleb.

Proto také program této tak zvané nové vlády nepřináší nic nového, rozhodně nic, co by mohlo změniti naše dosavadní chování k vládnoucí většině. Tento program přestává v podstatě na ohlášení, že se má obnovit velmi otřesená rovnováha státního rozpočtu. To třeba jistě uvítati. A také my v zájmu právě našeho německého národa, zvláště postiženého krisí, a ve prospěch celku jsme vždy ochotni podporovati vážná a účelná opatření v každém směru, jak to pokládáme vždy i v oposici za svůj úkol, abychom sloužili blahu našeho národa a celku. Ale již nyní odmítáme opatření, která krutě postihnou zvláště právě nejslabší vrstvy, osoby s pevným platem a pensisty, a žádáme místo nových zatížení, aby se šetřilo především tam, kde by se to mohlo snadno a úspěšně dělati bez škody pro tyto vrstvy a pro celek. Mimo to uvážíme-li, že státní rozpočet přes zdánlivě až dosud vždy aktivní rozpočty za vlády nynější rok co rok neustále klesá, jak o tom dosvědčí příslušné účetní uzávěrky, nemůžeme se zbaviti obavy, že zvrácené snahy o finanční rovnováhu skončí se opětně neúspěchem, dokud se nevyrve zlo s kořeny a dokud naše politika, jak zahraniční, tak také vnitřní, místo aby jednala v duchu mírových snah, směřuje k válce, k válce se sousedy a s národy ve vlastním státě. V tomto smyslu postrádáme zvláště také v prohlášení nové vlády zmínku o národní otázce, přes to přese všechno stále ještě nerozřešené, jmenovitě o stanovisku vlády k Němcům ve státě. Další účast nynějších německých vládních stran ve vládě jest i po této stránce sama o sobě tím méně zárukou, poněvadž až dosud jako strážci národních zájmů úplně selhaly.

Nehledě také k tomu, vládní prohlášení obsahuje sotva něco, co přesahuje nejnaléhavější úkoly nejbližších týdnů. Můžeme v tom spatřovati opatrnost, skromnost nebo slabost. Na každý způsob toto prohlášení není s to, aby vzbudilo zvláštní důvěru nebo přivodilo nějakou změnu našeho mínění o staré většině stojící za dnešní novou vládou.

Nemáme tedy příčiny, abychom měnili dosavadní své zásadní stanovisko. Budeme tak jako dosud zkoumati svědomitě každé jednotlivé počínání vlády a většiny a své chování zařídíme v každém jednotlivém případě podle toho, věrni svému programu, vše pro náš národ, vše pro naši vlast, vše pro naši víru. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Schollich. Dávám mu slovo.

Posl. dr Schollich (německy): Vážené dámy a pánové! Již nikoli jako jubilejní dar ke státnímu svátku dne 28. října, nýbrž spíše pod vlivem nálady svátku Všech svatých a dušičkové byli jsme konečně po dlouho trvajících a krutých porodních bolestech obdařeni novou vládou, která jest dvanáctou v počtu od počátku, kdy slavný československý stát získal samostatnost, novým kabinetem Malypetrovým a ten nám včera přednesl svůj program. Než vezmeme nové ministerstvo poněkud ostřeji pod drobnohled, abychom uvážili, co my sudetští Němci můžeme od něho očekávati, budeme se nejdříve přece aspoň trochu zabývati odstupujícím kabinetem Udržalovým, věnujeme mu ještě několik slov tiché vzpomínky, abychom podle jeho kdysi proneseného vládního prohlášení mohli změřiti cenu takových prohlášení a abychom odpověděli na otázku, jak dalece sliby tehdy dané byly také ve skutečnosti splněny. Ovšem: de mortuis nil nisi bene - o mrtvých má se mluviti jen dobře -, tohoto zbožného pokynu nemohu se, bohužel, při svém krátkém politickém doslovu držeti.

Svou úvahu mohu jistě začíti tím, co se v novém vládním prohlášení tak dobře projevilo, totiž věc, která se již nedá skrýti ani okrášliti, že hospodářská a finanční situace státu jest nyní přímo katastrofální, což přece není nic jiného, než viditelný projev hospodářské situace státu a jeho obyvatelstva. Se zřetelem na toto smutné poznání - po 3 1/2leté činnosti Udržalova ministerstva mohl jsem již ve své poslední řeči nedávno říci, že žádná z četných vlád, které od počátku samostatnosti tohoto státu zaujímaly odpovědné stanovisko, neselhala tak hanebně, jako právě silná koaliční vláda Udržalova, která přece měla dvoutřetinovou většinu a proto již podle své síly byla by bývala schopna uspokojivě vyřešiti nejtěžší otázky.

Táži se: Co zbylo a co se splnilo z velkého vládního programu pana ministra Udržala, jejž dne 13. prosince 1929 přednesl v této sněmovně s náramným pathosem? Pravil tehdy: "Naše finanční a hospodářské poměry jsou díky prozřetelnosti dr Rašína a jeho nástupců konsolidovány a vyvíjejí se veskrze příznivě." A dnes po 3 1/2 letech musí se stát velmi křečovitě namáhati, aby uvedl do rovnováhy státní rozpočet a opatřil úhradu pro své hospodářství. Není to přímo ironie osudu, že Udržalovo ministerstvo ztroskotalo konečně na nevyřešitelnosti otázek, které ve svém vládním prohlášení vylíčilo jako již úplně vyřešené, že zahynulo tím, že se mu nepodařilo uspořádati a zajistiti finanční a hospodářskou situaci státu? Vždyť neprozrazujeme žádného tajemství, když konstatujeme: Státní pokladny jsou prázdné a dokonce závazky převzaté státem nemohou býti splněny, subvence již slíbené nemohou býti vyplaceny. Přes nesnesitelný a nemírně stupňovaný daňový tlak, pod nímž se již všechny vyrábějící stavy, zemědělství, průmysl, obchod a živnosti stejně zhroutily, přes neznámou dosud přísnost při vymáhání běžných a nezaplacených daní, není stát s to, aby ze svého neslýchaně trpělivého obyvatelstva vymačkal, čeho potřebuje ke svému živobytí. Ba dokonce musí - a z toho soudíme o celé vážnosti situace - svým beztoho částečně bídně placeným úředníkům ještě z toho mála něco odníti a utěšovati je lepší budoucností. Jest to vděčnost, kterou kdysi Udržal ve svém prohlášení sliboval úředníkům, když pravil, že stát nikdy nepřestane pečovati o ty, kdož musí nésti a ještě nesou celé břímě administrativy. Tato tehdejší slova musila přece u úředníků vzbuditi dojem, že se Udržal postará, aby platy a mzdy přizpůsobil indexu živobytí a zhodnotil je, což právě v lepší době bylo opominuto, a nyní se nemilosrdně ještě více snižuje beztoho nízké živobytí úřednictva, jen aby se mohlo takto ušetřiti několik set milionů. Jsou to znamení finanční konsolidace? Prozatím se jistě podařilo s těžkými obětmi udržeti korunu. Také nynější vláda výslovně prohlásila, že to bude její hlavní starostí. (Posl. Horpynka [německy]: Jak dlouho se jí to bude dařiti?) Tak jest.

Vždyť se zřejmý strach obyvatelstva, strach před korunou, projevuje v docela povážlivém vybírání peněz, k němuž v poslední době docházelo u všech úvěrních ústavů a které jde do set milionů, v útěku od kapitálových hodnot k hodnotám věcným.

Stejně bezútěšná a katastrofální jako postavení státu jest finanční situace zemí, okresů a obcí, které pro mizející poplatní sílu a tím stále klesající obecní přirážky často již nemohou vypláceti platy a mzdy svým zaměstnancům. Stojíme před ohromnou bídou a nikde nevidíme cestu, nikde nemůžeme ani konstatovati, že by si vláda, odpovědní státníci byli vědomi toho, co se stane a státi musí v nejbližších týdnech a měsících, ti, kteří se pokoušejí krásnými slovy oklamati se o této nebezpečné situaci. Tak jsme tedy finančně konsolidováni, díky nástupcům pana Rašína.

A jak vypadá hospodářská konsolidace, na které si Udržal také tolik zakládal? Náš hospodářský život vykazuje hřbitovní klid. Tisíce zastavených továren a podniků, stále klesající výroba, klesající vývoz, pasivní obchodní bilance, pokles poplatnosti, nedobytné daňové nedoplatky na jedné straně a na druhé straně 1/2 milionu nezaměstnaných, jejichž počet denně stoupá. S dělníky zaměstnanými jen částečně a členy rodin jde úhrnem snad o 2 1/2 milionu lidí, kteří jsou trvale odsouzeni k nečinnosti a smrti hladem. Mimo to čeká přede dveřmi naprosto beznadějná, strašná zima. Jednotlivé stavy jsou zničeny: úplně zadlužené, zbídačelé zemědělství, poněvadž se patentovaným agrárním stranám nepodařilo udržeti ceny obilí na snesitelné výši a zajistiti sklizeň, jak slibovaly, denně stále více se zadlužující stav obchodní a živnostenský, jemuž pro stále klesající kupní sílu jest odňata jakákoliv možnost žíti, který jest utlačován neblahým zdaněním, průmysl odsouzený ke hromadné smrti, to jsou znamení hospodářské konsolidace, jak ji Udržal zastihl před 3 1/2 lety.

Kde zůstala slíbená podpora hospodářsky slabých, kde zůstala podpora zemědělství - uvádím doslova - účelná podpora průmyslu, obchodu a všech živností? Jak se vláda nebo vlastně odpovědný pan ministr zahraničních věcí dr Beneš po tato léta přiblížil ke slíbenému cíli, k upevnění všeobecného míru? Postavil pan Beneš svou známou a již směšnou horlivost do služeb této vznešené myšlenky? Znamenalo by povídati známé věci, kdybych chtěl v této sněmovně ukazovati, jak naše zahraniční politika pluje veskrze ve francouzských vodách, jak Beneše lze nalézti všude tam, kde jde o vystoupení proti oprávněným nárokům, požadavkům a přáním německého lidu po rovnoprávnosti, po odzbrojení, požadavků, které jsou přece nezbytným předpokladem všeobecného míru v Evropě, ba dokonce na celém světě, jak stále co nejostřeji, a právě nedávno opět vystoupil proti rozšíření ochrany menšin, ačkoli bez uspokojení menšin nemůže dojíti k vzájemným klidným stykům národů. Tak dalo by se podle daných slibů tehdejšího ministerského prohlášení podrobně a obšírně vylíčiti, jak hanebně lhala Udržalova vláda ve všech oborech a nenalezla síly, aby byť jen částečně přikročila k velkým otázkám doby a státu. Přímo hudlařské jsou pokusy potírati hospodářskou krisi, čeliti jí vhodnými opatřeními nebo se aspoň takto pokusiti zbaviti ji největších krutostí, nejtěžších účinků.

V jiných státech - poukazuji zde na Anglii a Německo - provedly se nejsmělejší pokusy, aby se všemi možnými prostředky odvrátila stagnace hospodářství, aby se potírala nezaměstnanost. Jsou to velmi často jistě zoufalé, radikální kroky, které opouštějí již vyšlapané cesty, názory dosud v národním hospodářství platné a pokoušejí se kráčeti novými cestami; ale přece se aspoň něco děje a odpovědní mužové stále usilují pracovati dále podle zkušeností, které učinili. U nás se neděje vůbec nic. Zde se strany sedící ve vládě rvou již po měsíce o koryto a jedinou takřka starostí předsedy vlády jest jen udržovati pohromadě tuto věčně se hádající společnost, uklidňovati ji, aby se zabránilo rozpadnutí koalice. Zvláště pro Udržala platí německé pořekadlo: "Na střeše stařeček civí, pomoci si neví." Když nyní ustoupil, jistě pro něho nemusíme prolévati slzy. Při tomto faktu nemusíme projevovati žádného politování. Ale nyní jde to dále nahoru a kupředu, bude lépe, máme novou vládu, nové muže, nové cíle, nové záměry, nové naděje. (Výkřiky na levici.) Bylo by chybou a varuji před tím, aby se s takovými myšlenkami přistupovalo ke kabinetu Malypetrovu, neboť již to, že se koalice skládá z týchž stran jako dosud, že nebyly provedeny podstatné změny, že došlo jen k vzájemné výměně několika ministerstev, že se dosavadní směrnice v politice mají dále dodržovati, což přece i Malypetr včera výslovně konstatoval, ukazuje, že mezi zúčastněnými stranami došlo k dohodě jen o tom, aby se příštipkařilo dále jako dosud; a se zřetelem na tyto malé přesuny se člověk táže: Nač tato komedie celé týdny trvající, nač Udržalův pád, když nyní Malypetr stojí před týmiž otázkami a mezi vládními stranami nebylo předem ustanoveno, jak se mají vyřešiti. Vždyť přece nešlo o touhu po moci stran nebo správněji řečeno několika ctižádostivých šplhačů v nějaké straně, vždyť přece nešlo o to, aby prý slabý a neschopný předseda vlády Udržal byl nahrazen schopnějším a ráznějším Malypetrem. Pochybujeme, že Malypetr projeví větší schopnosti pro dnešní hospodářskou krisi. Vždyť nešlo o to, aby soc. demokrat Bechyně opustil ministerstvo zásobování, které beztoho již dozrálo k likvidaci a bez odborných vědomostí zaujal ministerstvo železnic, aby zde zatlačil odborníka Hůlu, který teprve nedávno zahájil rozumné reformy k sanaci tohoto podniku. Vždyť přece nešlo o to, aby dosavadní ministr zemědělství Bradáč jako skutečný agrárník nahlédl, že nemůže pomoci zemědělství a že jest k tomu zapotřebí doktora a profesora, že tedy musí své místo uvolniti pro svého klubovního kolegu dr Hodžu. Nešlo přece o to, že Bradáč najednou odkryl u sebe bojovné náklonnosti a proto zatlačil svého klubovního kolegu dr Viškovského z tohoto místa, v případě války tak důležitého. Vždyť přece nešlo o to, že dr Slávik jako ministr vnitra snad po celá léta ukazoval příliš málo říznosti při pronásledování Němců a musil býti nyní nahrazen známým odborníkem v potlačování nebezpečných hnutí, Černým, a nešlo přece o to, aby snad pan Malypetr jako předseda sněmovny musil býti nahrazen ctižádostivým Staňkem, jejž, jak známo, president státu již před léty jako politika velmi ostře odmítl. Tyto přesuny stran a osob mezi sebou a proti sobě nevystihují přece jádra věci. Šlo tam o program vlády, o němž uvnitř koaliční politiky nebylo lze dosíci dohody, právě proto, že koaliční strany při svém směru a svých činnostech postavily blaho svých stran nad blaho a nutnosti státu a dbaly jen o to, aby tím přes velkou bídu státu pokud možno nejvíce dostaly ze státního koryta a zajistily nejtučnější sousta příslušníkům svých stran.

Vládní prohlášení, které zde bylo včera předneseno, nemohlo při své věštecké nejasnosti vzbuditi dojem, že bude nyní lépe. Slova, nic než slova, fráze, jimiž se chudý lid skutečně nenasytí. Po tomto vládním prohlášení nebude asi v Československu žádného věřícího, který by byl nyní veselé mysli a pevného přesvědčení, že všechna bída má svůj konec a že nová vláda ví, co chce, že již hospodářství rozhýbá. Nikoliv, ani tato Malypetrova vláda nic neví, neukazuje nových cest, a jak praví, bude jen usilovati dostati státní rozpočet do rovnováhy. Chce šetřiti, proto snižuje úřednické platy a podpory v nezaměstnanosti a v přímo dojemné bezmocnosti obrací se na dobročinnost majetných, kteří mají pomoci bohatšími dary čeliti nouzi. To jest všechno, co nová vláda má v tak důležité době říci nadějně očekávajícímu a důvěřujícímu obyvatelstvu. Německá nár. strana stojí proti tomu na stanovisku, že těžká krise nynější doby, která plnou tíhou postihla i Československo, nemůže býti potřena a odstraněna malichernými prostředky a prostředečky. Opravdu se ukazuje, co jsme říkali již celá léta dříve, že totiž Československo není žádný ostrov blahobytu a že úder hospodářské vlny z okolních zemí a států musí postihnouti i československé národní hospodářství a že má na ně silný vliv. Bylo by směšné domnívati se, že se světová hospodářská krise zastaví právě na hranicích státu a že Československo bude ušetřeno hospodářských zjevů úpadku ve střední Evropě. Velkorysí státníci měli to předvídati a jest přímo dětinské a směšné, když nový předseda vlády ve svých vývodech činí za všechno to odpovědnou světovou válku. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Celá léta jsme ukazovali, že příčinou všeho zla ve všech státech, na celém světě, jest přece jen nesmyslné uspořádání světa způsobené nucenými mírovými smlouvami, svévolné roztrhání přirozených a po staletí s sebou sehraných národních hospodářství, oddělení od Německa a Maďarska území pro život důležitých, roztrhání těchto států, zřízení tísnivých a nepřirozených drobných států ve střední Evropě, a že nemůže dříve nastati klid a pořádek, dokud zase nebude napraveno toto šílenství, jež jest paškvilem době a vývoji. Revise mírových smluv, uznání úplné rovnoprávnosti Německa jest příkazem této chvíle. Bohužel chování rozličných státníků, především francouzských a také pana Beneše ukazuje, že dosud ještě neprorazil zdravý rozum. I v této zemi věříte, že tyto nucené mírové smlouvy mají věčnou cenu a potíráte každou revisi. Jistě může se jasně vysloviti, že potud nemůže dojíti k žádnému ozdravění, pokud tyto mírové smlouvy nebudou podrobeny úplné a důkladné revisi a dokud křivda spáchaná na německém lidu nebude zase úplně napravena. Celá léta poukazovali jsme na tyto souvislosti, přísně jsme kritisovali veskrze pochybenou politiku zahraniční a vnitřní, nesmyslnou hospodářskou a obchodní politiku státu. Stále jsme poukazovali na tyto nezvratné skutečnosti a doporučovali jsme, abyste to také stále měli na mysli a nikdy při rozličných státních opatřeních nezapomínali, že Československo jest malý stát ve střední Evropě, obklopený se tří stran německým vlivem a jazykovým územím a že z této velikosti, správněji řečeno malosti, z této zeměpisné polohy a geopolitické podmíněnosti státu sama sebou vyplývá jeho politika přikloniti se k Německu, že by československá zahraniční politika měla co nejživěji usilovati udržovati pokud možno nejlepší styky se sousedy, Německem, Rakouskem a Maďarskem.

Jak nesmyslně byla ve skutečnosti vedena zahraniční politika pana Beneše jako věrného vasala a průvodčího Francie, dosti často jsme dříve vykládali a nechci opakovati známé věci. Můžeme jen při této příležitosti znovu konstatovati, že ani příslušnost dvou německých stran nepřiměje pana Beneše, aby přezkoumal kurs své, Německu nepřátelské zahraniční politiky, a poněvadž i v novém vládním prohlášení jest příslušná věta, že se v zahraniční politice má dále pokračovati podle dosavadních zásad, není ani pro nový kabinet naděje, že zde nastane změna. Podle našeho mínění při vzrůstajícím zesílení Německé říše přijde jednou doba, kdy Československo bude velmi živě usilovati, aby se tak rychle, pokud jen možno, zapomnělo na jeho nepřátelské postavení k Německu, na jeho četné zlomyslnosti a popichování, poněvadž právě tehdy pozná, že bude moci trvati, jen přikloní-li se k Německu. My ovšem v této chvíli budeme pečovati, aby se na konečné zúčtování nezapomnělo a aby pak Československo sklidilo to, co v dřívějších letech silo na nepřátelství k Německu.

Při této příležitosti konstatujeme i ve vnitřní politice, že dosud nebyla vyřízena nejdůležitější vnitropolitická otázka, otázka národnostní. Po Švehlovi se již ani nenašel šikovný a mazaný státník, který by byl ještě jednou opakoval svůdné a podvodné heslo o rovných mezi rovnými. Nynější vládní prohlášení o tom již ani slova neříká. Vždyť to nebylo již ani nutné, když to již jednou mělo svůj účinek, když se totiž německý hejl ve formě německých vládních stran dal na tento lep chytiti, nebylo již více zapotřebí ještě jednou dáti zazníti stejnému zpěvu Sirén. Jen pro cizinu považuje se za nutné tu a tam podle této osvědčené methody ujišťovati, že Němci jsou úplně uspokojeni. Ale ani to se trvale nepodaří, aby se svědomí světa krásnými slovy klamalo o bezprávnosti německé menšiny v československém státě, jak se o to nedávno pokusil president státu Masaryk vůči říšskoněmeckému novináři Behrendovi, pravě: "Nechci dělati žádné výčitky, ale musím říci, že dnešní stížnosti a jejich způsob jsou neoprávněné. V politice se mnoho lže, a také v tomto státě. Nechceme potlačovati ani naše Němce, ani Maďary."

K tomu konstatuji a pros ím celou veřejnost, zvláště v Německé říši, aby vzala na vědomí, že tato slova presidenta státu jsou v největším rozporu se skutečností, že stížnosti sudetských Němců a Maďarů na nepřetržité a bezohledné utlačování, na sociální, hospodářské, národnostní a kulturní oloupení o práva v československém státě jsou veskrze oprávněné a pravdivé a zakládají se na tisícerých faktech. (Výkřiky.) Fakta se prostě nesprovodí se světa tím, že je někdo zapře a popře. Dříve se říkalo, že se královská slova nemají puntičkářsky vykládati ani kritisovati. Dnes ovšem, v republikánských státech, jest tomu asi jinak u slov presidentů. Nemůžeme, nesmíme nechati slova Masarykova bez odporu, poněvadž by jinak snadno mohl nastati mylný dojem, že jsou pravdivá, že sudetskoněmecký lid neprávem přednáší své stížnosti veřejnosti.

Jen v tom ovšem souhlasíme s panem Masarykem, když praví: "V politice se příliš mnoho lže a také v tomto státě." Můžeme to také konstatovati, když pozorujeme činnost ministra zahraničních věcí Beneše, koření ve všech mezinárodních polévkách, který způsobem dovedných kejklířů při každé příležitosti stále a znovu ujišťuje, že národnostní poměry Československa jsou úplně konsolidovány, že 3 1/2 milionů sudetských Němců bylo bez výhrady uspokojeno, že naopak český stát jim dal dobrovolně více než podle smlouvy o ochraně menšin byl povinen jim dáti. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by bývalo zapotřebí, aby se Československo právě nedávno opět postavilo proti velkorysému návrhu německého zástupce Rosenberga v politickém výboru Svazu Národů v Ženevě, jehož účelem nebylo přece nic jiného, než jednotlivé státy zavázati k dodržování menšinových smluv a tím uspokojivě vytvořiti postavení četných menšin. Beneš se při svých vývodech dne 6. října letošního roku opře, o rozhodnutí, přijaté kdysi ve schůzi Společnosti Národů r. 1922, jímž menšinám byla uložena povinnost býti loyálními ke státu, kde jsou, a při této příležitosti promluvil velice obšírně o povinnostech ke státům, ve kterých žijí. Což necítí pan dr Beneš, jak směšný jest jeho požadavek loyality u tak silné menšiny, jako jest sudetskoněmecká, která sídlí na hranicích své vlasti, která proti posvátnému právu na sebeurčení a bez dotazování byla vtlačena do tohoto cizího státu, která jest zde až do krve trýzněna, národnostně potlačována, zbavována práv, hospodářsky ničena a kulturně stlačována na nižší úroveň? Chtějí-li domovské státy požadovati od menšin povinnosti, žádati loyality, pak musejí se přece tyto státy nejprve jednou pokusiti samy býti k menšinám loyálními, konati svou povinnost, udělati jim život v cizím státě příjemným a snesitelným, poskytnouti jim možnost, aby se národnostně a kulturně vyžily. Pak se snad menšiny spokojí se svou příslušností k cizímu státu, pak možná přestanou býti nebezpečím pro tyto státy. Ušetřete si tedy příště kázání loyality sudetskoněmeckému lidu, vždyť právě nynější pronásledování Němců ukazuje, že dokonce denní, až k omrzení projevované ujišťování loyality nechrání před podezřením z nepřátelství proti státu, před pronásledováním. Dokonce sledovati vnitropolitický cíl, jakým jest dosažení samosprávy, kvalifikuje se dnes jako velezrada a těžce se trestá.

Tak vládní prohlášení nepodává žádné odpovědi na tyto otázky důležité pro sudetské Němce, které by přece samy mohly poněkud vyjasniti náš vzájemný poměr, úplně o nich mlčí a právě tímto mlčením se stává neobyčejně jasným a výmluvným. Konstatujeme znovu, že příslušnost německých stran k československé vládě, že dva němečtí ministři neznamenají žádného splnění našich národních požadavků, ba dnes dokonce ani žádného slibu.

I jinak dopad, program nové vlády po stránce hospodářské neobyčejně skrovně, ubohé a trýzněné obyvatelstvo nedostává žádné odpovědi na otázky, které je zajímají, jak totiž vláda zamýšlí potírati hospodářskou krisi, nezaměstnanost. Není tam nic kromě nic neříkajících frází, což jest důkazem, že velkorysý hospodářský plán schází. Malichernými úspornými opatřeními, jak je navrhuje ministr financí, se však státu naprosto nepomůže. Bude se již musiti sáhnouti poněkud hlouběji, bude se musiti zlo zachytiti u kořene. Jak často jsme na př. poukazovali, že státní správní aparát neodpovídá velikosti státu a že často jest dvojnásobný než ve starém Rakousku. Ukazovali jsme na místa ve správním aparátu, kde by se velmi snadno a bez zvláštních nesnází mohly dělati úspory, v militarismu, v zahraničním zastoupení, u zahraniční propagandy, při stavbě menšinových škol atd. Ale ve vládním prohlášení nevidíme, že by se vážně usilovalo o to, přikročiti právě k těmto místům.

I o tom úplně mlčí. Není to šílenství, když československý stát v letech 1922 až 1932 vydal podle rozpočtu asi 831 milionů Kč jen na menšinové školství, když se v letech od r. 1927 vydalo na stavby škol 543 mil. Kč, z toho zase přes 183 mil. Kč jen na stavby menšinových škol, při čemž chceme ještě konstatovati, že z toho ročně nejvýše 3 až 5% slouží německým účelům? Jak ohromné odstrčení sudetskoněmeckých kulturních požadavků skrývá se jen v této procentní sazbě. Podle souhlasných novinářských zpráv prohlásil ministr školství a národní osvěty dr Dérer nedávno při slavnosti otevření české menšinové školy v Neštěmicích, že stát vydal na menšinové školství skoro 400 mil. Kč. Se zřetelem na bezútěšné finanční postavení státu byl to, řekněme, snad velice šikovný tah ministra Dérera, aby se zamlčela skutečná částka a snížila na polovici. Ve skutečnosti jest tedy dvojnásobná. Nebylo to zcela neodpovědné mrhání penězi, které jsme přece často a vážně vytýkali, když se v malých místech s většinou německého obyvatelstva stavěly pro několik českých žáků nádherné paláce jako menšinové školy? A jako v tomto oboru hospodařilo se ve všech jiných oborech bez rozmyslu, nazdařbůh, takže nejen byly úplně spotřebovány výnosy daní, v dobrých dobách hojně plynoucí, nýbrž mimo to byly úplně ztráveny nikoli nepatrné roční přebytky, které podle státní roční uzávěrky jdou do set milionů. Nebylo by bývalo rozumnější v dobrých dobách dělati úspory, zbaviti se dluhů a tím snížiti břemena? Ale tak se prohospodařily příjmy a přebytky, v naději, že to tak zůstane navždy, že budeme stále "ostrovem blažených". Ale nyní to znamená šetřiti, poněvadž doby konjunktury minuly, šetřiti a škrtiti až do krve, při čemž ani největší šetrnost nebude s to, aby opět obnovila porušenou rovnováhu. Vždyť Traplův finanční plán předvídá pro nejbližší dobu nová zatížení a zdanění. Chceme nejdříve vyčkati jeho návrhu, než jej budeme kritisovati. Ale již dnes mohu prohlásiti jedno: Budeme ostře potírati každé nové zatížení širokých vrstev obyvatelstva a nepřipustíme, aby byly úplně potlačeny stavy, beztoho úpící pod nesnesitelnými daňovými břemeny. Varujeme německé vládní strany, aby nedoháněly beztoho již zoufalý lid až k nejkrajnějšímu odporu, který se musí dostaviti, neboť přece člověk jest ve svém zoufalství schopen všeho. Již nynější způsoby vymáhání daní s kapesními zájmy a jiným hraničí se šílenstvím a nutí nás k nejdůraznějšímu protestu proti těmto středověkým zvykům a mravům.

Bylo by také mylné domnívati se, že obyvatelstvo snad ve formě vnitřní půjčky poskytne státu miliony peněz. Podle zkušeností s válečnou půjčkou a se státními papíry nesetká se asi taková půjčka s nadšením; lid právem žádá, aby se stát nejdříve očisti, od svých pasořitů a vykořisťovatelů, čímž samým by se ušetřila sta milionů. Vždyť přece právě v tyto dny president státu Masaryk, který přece důkladně zná poměry, veřejně promluvil v řeči, budící pozornost, proti korupční soustavě zde vládnoucí, která prý jest ještě větší, než se domníváme. My ovšem nevěříme, že by se tím tyto hanebné poměry příště o mnoho zlepšily a že by odpovědní státníci dovedli zde zasáhnouti a udělati pořádek, poněvadž důvodem této korupce jest pojem Čechů o státu, který přece má býti pro mnoho z nich jen dojnou kravou. Ale nač si máme tím lámati hlavu? To není naše starost. Udržovati stát jest úkolem těch, kdož jej utvořili. Pro nás německé nacionály není přece s osudem českého státu spjat osud našeho lidu. Spíše víme a poznáváme při každodenním vyhlazovacím boji, který se vede v českém státě neúprosně a důsledně všemi prostředky proti sudetským Němcům, že naše budoucnost a vývoj bude zajištěn a posílen jen v nejužším spojení s naší německou vlastí, se kterou jsme a zůstáváme spojeni všemi cévami naší krve.