Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Špatný, dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Marek, Petrovič.

162 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 9 hod. 42 min. dopol.

Do výboru kulturního vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Zářeckého za posl. Pozdílka.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Biňovce za posl. Husnaje; klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" posl. Zajička za posl. Greifa; klub poslanců "Deutsche nat.-soz. Arbeiterpartei" posl. Schuberta za posl. Kaspera.

Do výboru zemědělského vyslal klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Remeše za posl. Kučeru a posl. Srbu za posl. Biňovce.

Do výboru živn.-obchodního vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Zářeckého za posl. dr Černého; klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. dr Reisze za posl. Srbu.

Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal: do výboru imunitního posl. Kopeckého za posl. dr Sterna; do výboru soc.-politického posl. Hodinovou za posl. Čižinskou a posl. Jos. Svobodu za posl. Hadka; do výboru úst. právního posl. Kopeckého za posl. Štětku; do výboru živn.-obchodního posl. Jurana za posl. Jos. Svobodu a posl. Baršu za posl. Hadka.

Předseda senátu NSRČ sdělil přípisem ze dne 31. května 1932, k tisku 765 sen., že senát NSRČ ve 149., 150. a 151. schůzi dne 18., 19. a 31. května 1932 projednal a přijal osnovu zákona o úpravě náležitostí vojenských osob z počtu mužstva v činné službě a některých jiných osob jim co do náležitostí na roven postavených, jakož i o zaopatření déle sloužících - ve znění usneseném posl. sněmovnou.

mezi 191. schůzí:

Interpelace tisk 1797 (I až XVII).

Těsnopisecká zpráva o 186. schůzi posl. sněmovny.

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší schůzi sněmovny projevy hrubě urážlivé a ohrožující bezpečnost státu z řečí posl. dr Sterna a Klimenta.

Předseda (zvoní): Posl. Russ podal mně dne 20. května t. r. dotaz podle § 70 jedn. řádu, zdali jsem ochoten vymoci od vlády okamžité vrácení listin zabavených při prohlídce v bytě posl. Kuhnové v Chomútově dne 14. května, jakož i příkladné potrestání úředních orgánů, které touto prohlídkou porušily poslaneckou imunitu, zvláště pak okr. hejtmana dr Wagnera.

Sděluji, že z předsednictva bylo již dne 15. května zakročeno u ministerstva vnitra, aby byla věc vyšetřena a aby spisy neprávem snad zabavené byly posl. Kuhnové vráceny. Podle výsledku šetření, jejž zajisté ministr vnitra sdělí obšírněji v odpovědi na interpelaci, kterou jemu v téže věci současně podal posl. Russ, provedena byla prohlídka v pokoji posl. Kuhnové v předpokladu, že v pokoji tom posl. Kuhnová jen občas přespává, jinak však že pokoj, který nebyl zavřen, patří k bytu Rudolfa Appelta, u něhož byla prováděna prohlídka pro důvodné podezření z trestného činu podle zákona na ochranu republiky, a že pokoj ten jest Appeltem také používán.

Zabavené písemnosti, které ležely v pokoji posl. Kuhnové volně na stole, byly posl. Kuhnové podle sdělení ministerstva vnitra již vráceny.

Zásadní otázky přípustnosti domovních prohlídek v bytech členů Národního shromáždění učiním předmětem jednání v nejbližší poradě předsednictev obou sněmoven a podle jeho výsledku neopomenu zakročiti se vším důrazem na ochranu ústavně zaručených práv poslanců.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1796) zákona o nové soustavě drobných peněz (tisk 1807).

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve včerejší 191. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" p. posl. Steiner; na straně "pro" p. posl. dr Bacher.

Dávám slovo p. posl. dr Bacherovi.

Posl. dr Bacher [německy]: Slavná sněmovno! Nemohl jsem včera potlačiti jistého úžasu, když nám řečník z komunistické strany líčil své velké obavy, které spojuje s tímto zákonem. Zákon byl vylíčen tak, jakoby zvlášť hrozilo velké nebezpečí pracující třídě, z níž se má zde vymačkati několik set milionů. Naprosto nemohu pochopiti, jak pan předcházející řečník komunistické strany vůbec dospěl k tomuto mínění, že by zde mohlo jíti o to, aby se něco vymačkalo z některé části obyvatelstva. Jest to docela nevinný zákon, který nám zde byl předložen, i když se mi zdá, že důvodová zpráva není docela upřímná. Správné jest v zákoně o rozmnožení drobných peněz - pokud jde o poznámky důvodové zprávy - že skutečně jde o to, vyhověti požadavku hospodářství, aby se počet drobných peněz rozmnožil. Mimo to se však zdá, že tento zákon, i když menší mírou, chce vyhověti již i jinému požadavku, totiž požadavku, aby se pružnost naší cedulové banky poněkud zvýšila; a dále jest účelem tohoto zákona, jak pozorujeme z §u 9, jehož zřetelnost rozpočtový výbor dosti šťastně doplnil, ještě něco, totiž zavésti pořádek v poměru dosud poněkud nevyjasněném, nebo který se trvale stává nejasným tím, že Národní banka převzala od bývalého bankovního úřadu souhrn dlouhodobých dluhů, ale převzala jej jen do správy, kdežto stát se má starati o to, aby tyto dluhy byly zúročeny a umořovány. Poznamenávám, že jsme při projednávání § u 9 uslyšeli velmi zajímavou podrobnost, totiž, že stát ještě před zřízením Národní banky poskytl bankám, které se octly v nesnázích, mnoho peněz na velmi nízký úrok, a to jest fakt, o němž této sněmovně, která se v jistých otázkách ukazuje zvlášť málo zvědavou, nebyla podle toho, co vím, podána podrobná zpráva, a že slyšíme, že tyto úvěry se ještě dále prodlouží; a nyní činí se v tomto zákoně opatření, že stát i dále musí ručiti za vrácení těchto úvěrů poskytnutých bankám, takže Národní bance nepovstanou z toho žádné závazky.

Význam zákona vidím však přece v něčem jiném než ve vysvětlení těchto otázek, než v tomto odhalení některých jistě velmi pikantních podrobností z československého finančního hospodářství. Skutečně vidím v tomto zákoně počátek ku přezkoumání úhradových základů Národní banky a zkoumání této látky považuji za neobyčejně cenné, za nutné, a považuji za nutno, aby bylo pojednáno o otázce úzce s tím souvisící a týkající se zaplacení starého státovkového dluhu, a to proto, poněvadž splácení starého státovkového dluhu ukládá československé finanční správě úkol, aby stále působila deflačně, a proto veškeré obyvatelstvo, veškeré hospodářství stojí stále pod tlakem deflační tendence, která škodí vývoji našeho hospodářského života. Otázka poměru úhrady Národní banky a otázka zaplacení starého státovkového dluhu, dále otázka, kolik peněz může Národní banka poskytnouti k disposici všeobecnému úvěru, všechny tyto otázky jsou spolu nerozlučně spojeny a do všech těchto otázek zasahuje projednávaný zákon přímo nebo i nepřímo. Poznamenávám, že považuji tento návrh zákona, zvláště budou-li provedeny změny navržené v rozpočtovém výboru, za bezpečný a pochybnosti některých řečníků za úplně neodůvodněné proto, že v zákoně bylo učiněno opatření, aby ani Národní banka ani ministr financí nemohl podle tohoto zákona činiti nějakých libovolných opatření k rozmnožení peněz. Byly určeny číselné hranice a tím i číselná opatření, aby se vůbec nemohlo mluviti o inflaci, o tomto nebezpečném prostředku, jehož účelem jest uměle vytvořiti dodatečnou kupní sílu, aby tato činnost ministra financí nebo některé banky, která neobyčejně ohrožuje hospodářství, byla podle tohoto zákona vyloučena, budou-li se také skutečně dodržovati jeho ustanovení. V těchto libovolných opatřeních, v tom, že ministr financí si může podepsati směnku, kterou Národní banka eskomptuje a vyplatí, tkví největší nebezpečí inflace, jak jsme se ji naučili znáti za války ve starém Rakousku. Ale tento zákon výslovně vylučuje takové nebezpečí. Všechny možnosti, jichž se dostává jak ministrovi financí, tak i správě Národní banky, jsou číselně omezeny a tedy podle mého mínění jsou všechny obavy před případnými možnostmi inflace v souvislosti s tímto zákonem úplně neodůvodněny.

Nemusím připomínati, že naše strana jest proti každé inflaci, proti tvoření jakékoliv umělé kupní síly, poněvadž inflace - prostě řečeno - není nic jiného než podvod. Inflace jest podvod na všech věřitelích, ať to jsou věřitelé z poměrů soukromých pohledávek nebo věřitelé z papírů svědčících majetníku, z veřejných dluhopisů státu, zemí, obcí atd. Ale rovněž se musíme chrániti, abychom znovu nepřipravovali cestu opatřením deflačním a musíme se dokonce starati, pokud jsou v našem zákonodárství nějaké deflační úmysly, aby se tomu čelilo. Tyto deflační úmysly záleží v nutnosti zaplatiti neuhrazený státovkový dluh na základě nynějších úhradových poměrů Národní banky. Na čem jsou založeny úhradové poměry Československé Národní banky? Když byla zřízena Československá Národní banka - a sice přikročilo se k tomu již po převratu, když ještě bankovní úřad ministerstva financí spravoval dědictví staré rakousko-uherské banky - tu ovšem nebylo nic bližšího než říditi se starým osvědčeným vzorem ciziny, než připojiti se k systému francouzsko-belgickému, který se dosti podobal systémům národních bank v ostatní Evropě, nepřihlížíme-li k anglické bance, a přijmouti zlatou úhradu jako zákonitou nutnost; přistoupilo se totiž k tomu, že se za základ vzala 35%ní zlatá úhrada, které se mělo dosíci r. 1935, zlatá úhrada, která se může skládati částečně ze zlata ve slivcích a zlatých mincí, v menší části ze zlatých devis.

Tehdy ovšem nezbývalo nic jiného než říditi se takovými vzory, poněvadž jednak se chtěla získati důvěra obyvatelstva doma a jednak musilo býti postaráno, aby cizina měla plnou důvěru v tento československý cedulový ústav. Zakladatelům Národní banky a tvůrcům zákonodárství, o které se opírá, nelze naprosto vyčítati, že tehdy ještě nepřehlédli základních změn, které prodělaly hospodářské poměry a s nimi i měnové poměry nejen v celé Evropě, nýbrž i na celém světě. Kdyby byli již tehdy mohli přehlédnouti tyto, jak jsem řekl, základní změny, byli by se pravděpodobně chránili učiniti zásadou úhrady bankovek československé Národní banky 35%ní kovový poklad a byli by to učinili tím méně, kdyby byli tušili, jaké nesnáze způsobí úhrada, podezdívka a podsklepení státovkového dluhu převzatého od starého Rakousko-Uherska. Tento dluh činil asi 11 miliard. Jeho právní povaha jest neobyčejně sporná, poněvadž není snadno zkonstruovati, kdo vlastně jsou věřitelé těchto neuhrazených bankovek, které jsme převzali od starého Rakouska. Tedy, když jsme převzali těchto 10 nebo 11 miliard, československá koruna klesala a tehdy se myslilo, že tento neuhrazený státovkový dluh bude dávkou z majetku, tedy velkou obětí uloženou obyvatelstvu, jedním rázem sprovozen se světa. Ale co se ukázalo? Dávkou z majetku nesprovodili jsme jednou ranou se světa tento státovkový dluh, nýbrž odčerpali jsme jen jeho část a dnes ještě zbývá zaplatiti 3 miliardy. Dále jsme se dožili toho, že nařízení z r. 1919 předpokládalo mylně majetek tam, kde byl rozvratem v sousedních státech v jednom nebo dvou letech úplně zničen. Pomysleme si jen, jak se k dávce z majetku a k dávce z přírůstku na majetku přihlašovaly jisté cizozemské hodnoty. Dožili jsme se toho, že většina obyvatelstva postiženého dávkou z majetku nezaplatila tuto dávku z majetku, jak se původně zamýšlelo, z majetku, nýbrž ze svých příjmů a že se stále ještě dávka z majetku od dlužníků vybírá a vymáhá. Můžeme dnes říci, že všechno, co ještě na dávce z majetku není zaplaceno, platí se většinou nikoliv z majetku, nýbrž z důchodů státních občanů. Podíváte-li se na rozličná ustanovení, která se týkají Národní banky, shledáte, že se ku placení státovkového dluhu užívá ještě rozličných jiných prostředků, že na př. všechno, co stát získává na dividendách jako hlavní akcionář a účastník Národní banky, musí býti obětováno na tento účel. Ba jde to ještě dále. Stát platí každoročně přímo z rozpočtových peněz jistou částku, tedy čistě z daní, aby zaplatil tento státovkový dluh, a připomínáte si rozpravu v dřívějších výborech, kdy se pomýšlelo na to, jak by se tento státovkový dluh mohl zaplatiti ještě rychleji, jak by se mohl vyříditi ještě rychleji, jak by měla býti Národní banka rychleji zbavena tohoto břemene, které jí překáží v její pružnosti, v její svobodě pohybu, kdyby se případně k zaplacení tohoto státovkového dluhu užilo na útraty státních občanů ještě více peněz a v kratších obdobích.

Vážení pánové, kdyby nebylo tehdy přijato těchto 35% jako úhrada, nýbrž na př. 28% nebo 25%, pak byste se byli mohli malým výpočtem podle výkazu Národní banky přesvědčiti, že bychom byli měli tento státovkový dluh již dávno úplně s krku. Ale namítnete mi nyní, že dnes nelze měniti tohoto předpisu o 35%ní úhradě ve prospěch předpisu s nižší úhradou, nikoliv z důvodů hospodářsko-politických, nýbrž z důvodů čistě psychologických, poněvadž by při nynějším vzrušení v celé střední Evropě odklon od této 35%ní úhrady ve prospěch 25%ní způsobil neobyčejné rozčilení, rozčilení, které by mohlo otřásti veškerými měnovými poměry a důvěrou ve měnu. Jsou to skutečně pouze důvody psychologické a nikoliv měnově-politické, nikoliv finančně-politické a nejméně již hospodářsko-politické, které odraďují od přechodu k jinému systému úhrady v této chvíli.

Nicméně jest naším úkolem nepřetržitě dále sledovati otázku úhrady Národní banky, abychom byli vyzbrojeni pro chvíli, která nám psychologicky umožní odklon od tohoto poměru úhrady. Nepatřím k těm radikálním přemrštěncům, kteří praví, že máme úplně odstraniti zlato z úhrady Národní banky. Nikoliv. Můžeme se vždy přidržeti této zlaté úhrady pro, ale jen pro tradiční závazky. Ale poměr zlaté úhrady k ostatním prostředkům úhrady vyžaduje velmi důkladné revise, vycházející z myšlenky, že řádně vystavená obchodní směnka, za kterou jest zboží a práce, má aspoň takovou hodnotu, jako slitek zlata ve stejné ceně.

Vážení! Jak veliké změny provedly se od té doby, kdy byl vydán prototyp evropských bankovních zákonů, jenž jest základem našeho bankovního zákona, a dneškem, kdy stojíme před otázkou, nemáme-li provésti zásadní změny v bankovní úhradě. Uvědomme si přece trochu poměry předválečné. Jak tomu bylo před válkou? Před válkou bylo v Evropě množství států se skutečnou zlatou měnou, zlatou měnou, která se projevovala v určité držbě zlata, ve svobodném ražení, ve svobodném výkupu bankovek, a za vlády všeobecného liberálního oběhového procesu zboží a peněz byl v Evropě jistý automatický systém peněžní úpravy. Národní banky nemusily se vůbec namáhati se svou peněžní politikou. Měly jedinou páku, kterou prováděly úpravy, a to byla úroková míra. Když se ceny utvořily v zemi tak, že bylo nutno, aby je Národní banka upravila, když na příklad přicházelo příliš mnoho cizozemských peněz a lidé se domnívali, že stačí s menším počtem cizozemských peněz, snižovala se úroková míra. Když zase chtěly dostati peníze z ciziny, zvyšovaly úrokovou míru o 1/2 nebo nejvýše o 1%; a tato manipulace s diskontním šroubem bylo to jediné, co měla činiti Národní banka v systému mezinárodních zlatých měn, které se vlastně samy regulovaly automatickým oběhem.

V tomto systému automatické úpravy oběhu peněz a zlata způsobila nyní mírová smlouva a všechny velké přesuny, které se staly před uzavřením míru a zvláště po jeho uzavření, ohromný převrat. Nyní bylo v Evropě a Americe množství zemí, jejichž držba zlata se neobyčejně snížila, zatím co efektivní držba zlata se nahromadila v několika střediscích světa, k nimž patří hlavně Nový York a Paříž. A nyní následkem konstrukce mírových smluv stalo se ještě něco jiného: Jelikož země, zatížené válečnými kontribucemi nemohly pro rozličné platební poměry platiti zbožím a pracovními úkony, byly nuceny užívati ku placení částečně ještě svého zlata, takže nastal rozpor, že ze zemí chudých zlatem stále ještě více zlata plynulo do zemí na zlato bohatých. Neboť co vlastně se dělo v reparačních splátkách Německa vítězným státům? Německé reparace plynou hlavně přes Paříž a Londýn, přes tato dvě střediska, do Nového Yorku, a Londýn a Paříž nejsou vlastně nic jiného než čerpací stanice, které reparace, plynoucí z Německa, přečerpávají do Ameriky. Část ovšem zůstává v Paříži a Londýně - nehledím k Římu a k některým jiným vedlejším místům - a nyní dochází k tomu, že až do posledního krachu tyto peníze přečerpané do Ameriky, byly nyní zase půjčeny do Německa ve formě úvěrů a těmito úvěry se zase dále platí reparace, při čemž dluhy Německa úroky a umořováním stále rostou. V tom jest rozpor, který má účinek na peněžní a měnové hospodářství celého světa, jest to však fakt, jehož nesmí slepě pomíjeti konstrukce naší cedulové banky s jejími předpoklady, kterými jest vázána.

A ještě o jedno jde: Bohatství zlata na světě nestoupá, nýbrž spíše klesá. Následek toho jest, že státy, které dluhují zlato a chtějí zlatem platiti, stojí před faktem, že jejich dluh stále vzrůstá. Vyslovíme-li to ve zboží a pracovních úkonech, neznamená stálý vzrůst hodnoty zlata nic jiného, než že se dluhy platí tíže, že se musí poskytovati zboží a pracovní úkony, aby tyto dluhy byly zaplaceny. A nyní přikročím k vyvozování důsledků, které z toho vyplývají pro bankovní zákony, pro konstrukci cedulových bank, s hlediska úkolu, jejž mají plniti národní banky, cedulové banky. Nemusím v této souvislosti zdůrazňovati, že úkolem cedulové banky některého státu není hospodařiti tak, aby získala soukromohospodářské zisky, t. j. především dividendy pro akcionáře, nýbrž jejím hlavním úkolem jest funkce veřejného hospodářství, záležející v tom: 1. aby opatřovala vlastnímu státu nutné množství oběživa, 2. aby udržovala na stálé výši cizozemský kurs vlastní měny a 3. aby čelila tomu, aby v cenách nejdůležitějších předmětů spotřeby nenastalo příliš velké a hospodářsky neoprávněné a nikoliv nutné kolísání. Musíme vycházeti od těchto úkolů Národní banky, abychom s hlediska toho, co se stalo v peněžním a zlatém hospodářství světa, dospěli k úsudku, který musí z toho vyplývati pro úhradový poměr a jeho příští utváření. Tu se musíme, podíváme-li se na úhradu československé Národní banky, tázati: Jak to vypadá dnes s touto 35%ní úhradou a co vyplývá z těchto 35% pro ostatních 65%, která se nemusejí krýti zlatem, kovem, nýbrž obchodně, t. j. směnkami, lombardovanými, eskomptovanými cennými papíry? Čím více se snižuje těchto 35%, tím více snižuje se i možnost ostatních 65% dohromady, které nutno hraditi obchodně. Poněvadž se však všude prokázalo, že těchto 35% není jen vlastní zlato, nýbrž i vypůjčené zlato, pak postačí odvolati zlaté devisy z ciziny, aby se snížily úvěrové možnosti Národní banky. V Československu zažili jsme po úpadku Úvěrního ústavu toto: Cizina počala odvolávati cizozemské pohledávky, nikoliv snad proto, že by nebyla měla důvěru v Československo a jeho peněžní hospodářství, nýbrž z jiného důvodu. Cizina měla zamrzlé úvěry v Maďarsku, Rakousku, Rumunsku, Řecku a Německu, potřebovala peněz, a odkud je měla vzíti? Když měla něco v Československu, pak to z Československa odvolala. Tím se snížila ona částka zlata a zlaté úhrady, kterou bych schematicky omezil na 35%, a důsledkem nyní bylo, že i banka, která jest mimo to zatížena neuhrazeným státovkovým dluhem, dokud zde neučiníme nic jiného, byla více omezena i v možnosti uspokojiti všeobecnou potřebu úvěru. Neboť když někdo přijde k Národní bance s potřebou úvěru, s eskomptem směnky, třebaže tento eskompt směnky byl zamýšlen na účel sebe více oprávněnější hospodářsky, přece Národní banka byla postavena před skutečnost, že její držba kovu byla omezena odvoláním devis a tím i její schopnost uspokojiti vnitřní potřebu úvěru. Odpovíte mi: "Proč to všechno vypravujete, potřeba úvěru je beztoho velmi nepatrná, a když i v Národní bance máme málo zlata a zlatých devis, ba kdyby Francie nebyla přišla se svými 600 miliony franků, přece se dnes požaduje tak málo, že taková opatření jsou jen theoretická." Vždyť všichni se oddáváme naději, že tento stav nebude věčně trvati. Musili bychom se všichni hned pověsiti na nejbližším stromě, kdybychom si řekli, že dnešní kritické poměry potrvají.

Musíme aspoň doufati, že se hospodářství zase jednou uvolní, že se zase probudí podnikatelský duch a že tedy také zase budeme od Národní banky žádati úvěru. Nezměníme-li nic v tomto úhradovém poměru, jak budeme toho dne vyzbrojeni? Budeme zase ukazovati na neuhrazený státovkový dluh, stran kterého, mimochodem řečeno, již zemřelý ministr Fořt měl velmi dobrý návrh; řekl jednou v jisté přednášce: "Tohoto státovkového dluhu bychom se nejlépe zbavili, kdybychom na něj uzavřeli dlouhodobou cizozemskou půjčku a umořováním této cizozemské půjčky jednou provždy se zbavili starosti o tento státovkový dluh." To se nestalo, poněvadž se tehdy obávali cizozemského úvěru, zvláště když nevěděli, jaký bude vývoj koruny proti cizozemským měnám. Ale všechny tyto věci nezbavují nás úkolu, abychom se včas postarali o pružný úvěr cedulové banky, a toho nedosáhneme, nebude-li poměr úhrady zrevidován novým zákonem a nepostaráme-li se o to, aby Národní banka nezávisle na držbě zlata byla oprávněna vydávati bankovky, ovšem bankovky nikoliv bez podkladu, nikoliv na základě nějakého smetí, neboť to by byla inflace, nýbrž bankovky na základě řádné bankovní úhrady, a touto bankovní úhradou jsou především obchodní směnky, žirované jinými dobrými ústavy, a podle mého mínění i směnky, pocházející ze sovětského Ruska, když kromě podpisu ruské sovětské vlády mají ještě jiné plnohodnotné podpisy ručitelů. Po této stránce vidím v tomto zákoně zcela skrovný počátek. S tohoto hlediska nastávající novelisace a revise úhradového poměru Národní banky vidím v zákoně něco, co dlužno v této sněmovně uvítati, poněvadž, bude-li správně pochopena myšlenka zákona a důležitost tohoto úkolu, neměla by již zmizeti rozprava o této otázce z tohoto sboru, a doufejme, že ani již nezmizí v zájmu hospodářství. Ovšem nelze od měny žádati zázraků. Kde churaví hospodářství a výroba, kde obchodní politika a zahraniční politika jest špatná, kde jest špatné rozdělení hospodářství, tu nemůže dělati zázraky. Ale měna může vždy poskytnouti úlevy, stejně jako když sleduje úmysly deflační, může brzditi vývoj hospodářství. Pocítili jsme v prvním pololetí r. 1922, co může učiniti deflace; i když tehdejší průmyslová krise nesnese srovnání s dnešní průmyslovou krisí, přece jsme viděli, jak náhle se zarazil celý zahraniční obchod jen proto, že do hospodářství zasáhla měna, stoupajíc nerozumnou rychlostí. A nyní nás čeká úkol potírati takové deflační úmysly. Neobávejte se přece tak příliš odklonu od zlaté úhrady. V krátkých československých hospodářských dějinách máme přece již dosti tradice, abychom viděli, jak málo jsme vlastně závislí na skutečné držbě zlata. Neboť připomeňme si přece, pánové, než jsme sestavili rovnici: jedna koruna 44.58 mg zlata, t. j. než jsme uvedli korunu v poměr ke zlatu, měli jsme přece měnu, která byla připojena k dolaru, to znamená, že bylo původně úkolem Národní banky udržovati československou korunu měnovými opatřeními v rovnováze, aby se pohybovala mezi hodnotou 2.90 až 3.03 amerického centu. A za celou tu dobu, kdy jsme neměli ani srovnání s cenou zlata, nikdo se nestaral, kolik zlata má banka skutečně v držení, a měli jsme stálou československou korunu, tak stálou československou hodnotu peněžní jednotky, jako snad hned tak žádný jiný stát v Evropě (Posl. dr Macek [německy]: Od r. 1923!), a přešli jsme pak ke srovnání s cenou zlata, správně jsme se odpoutali od dolaru a hospodářství vůbec toho nepozorovalo. Co tím chci říci? Chci tím říci, že skutečná držba zlata nemá ani dnes psychologicky vůbec takového významu, a podám vám hned důkaz z měnové politiky našich přímých současníků. Stojíme před faktem, že Anglie sice zrušila zlatý standard, t. j. nevyplácí již hotově libru, dělá tedy asi to, co dělá Německo a jiné státy. Má srovnání s cenou zlata. Víme, že unce zlata činí tolik a tolik liber, šilinků a penny, stejně jako naše "jedna koruna se rovná 44.58 mg zlata". Ale nevyměňuje zlata za bankovky. Německo také nevyměňuje bankovek, tedy takřka zrušilo svůj zlatý standard, jenže jej v republice teprve nezavádělo, a stojíme před faktem, že se dnes marka při špatných hospodářských poměrech v Německu mezinárodně hodnotí výše než šilink. Co to znamená? Německá říšská marka nemá již dávno pohromadě své 40%ní zlaté úhrady. Celý svět to ví a veřejně se prohlašuje, že celá zlatá úhrada činí nejvýše 25%. A přece se marka mezinárodně hodnotí výše než anglický šilink, ačkoliv jest anglický rozpočet úplně v pořádku. Z toho vyplývá, že dnes možno tak manipulovati s měnou - mluvím ve smyslu národního hospodáře Cassela, podle něhož jest hlavním úkolem banky udržovati stálou měnu proti cizím měnám - že tedy i tam byl standard zrušen, že i tam, kde hospodářské základy jsou zdravé, kde rozpočet není pasivní, jen obratným manipulováním Národní banky s měnou lze cizozemský kurs domácí měny udržeti na stálé výši bez zřetele na všeobecnou držbu zlata. A toto nenáhlé odpoutání od nutnosti míti zlato jest i neobyčejně důležité v poměru evropských států k Francii, poněvadž dnešní podřízený poměr k Francii zakládá se většinou na ničím neoprávněném zbožňování zlata, na zbožňování zlata, které lze dnes nazvati jen fetišismem. Odpoutáme-li se od něho znenáhla, umožní se i, byť to bylo praním jen jedné části státních občanů, přání, abychom se odpoutali od francouzského režimu, který na nás těžce spočívá. Nevím, jak dalece se pánové s české strany těší tímto poměrem k Francii a trvale budou těšiti; že nečeské národy nemají radost z tohoto závislého poměru, bylo vám již dostatečně řečeno zde i na jiných místech. Jak daleko jest upřímná vaše radost z udržení tohoto závislého poměru, nechci rozhodovati, ale vy sami máte možnost pomalým odklonem od poměru zlaté úhrady stále více se stávati postupem času nezávislými na francouzském diktátu. To jest politická stránka této otázky, které také nesmíme úplně nedbati.

Řekl jsem, že s měnou nelze dělati zázraky, že měna může býti jen tehdy zdravá, ať se zlatem nebo bez zlata, ať s velkým množstvím zlata nebo s malým množstvím zlata, ať s povinností vyměňovati bankovky nebo bez této povinnosti, je-li zdravé hospodářství, t. j. když se státní rozpočet udržuje v rovnováze a když obchodní a finanční politika tvoří předpoklady zdravého hospodářství. Že u nás se tyto poměry musí velice změniti, o tom nelze pochybovati. Nyní se zase poskytne pomoc domácímu hospodářství, že se totiž poskytnou úvěry zemědělství, živnostem a družstvům. Musím říci, že vítám zvláště to, že se konečně jednou pomýšlí i na živnosti, s nimiž se zacházelo velmi macešsky, a přál bych si, aby se nebyly vývozní úvěry, poskytované průmyslu, vyměřovaly tak macešsky, jak tomu skutečně bylo. Ale trvale nebude lze dosíci záchrany tímto úvěrovým hospodářstvím, jehož úroky a umoření se musí vymoci z celého hospodářství. K jak zhoubným prostředkům saháme, ukazuje se právě nyní, kdy se zase počíná mluviti o novém dopravním monopolu a kdy se bohužel zase jedná o platech a pensích státních úředníků.

Přijde-li cizinec do Prahy a nevidí právě v tomto městě na rozdíl od jiných hlavních měst žádného skladu cizozemského automobilového podniku, uvažuje o tom a dá si vypravovati, že ve dvou letech byl československou celní politikou obchod s cizozemskými automobily úplně zničen. Nezachránili jsme tím sice domácí automobilový průmysl, řeknete mi, ale přece jsme tím tento průmysl udrželi na živu, ovšem za cenu, že automobil pro zdejšího člověka stojí dvakrát tolik než v cizině. Ale nyní k tomu přicházím: Když takový Američan kráčí pražskými ulicemi a dá si vypravovati dějiny tohoto obchodu s automobily, můžete si představiti, že se v něm nevzbuzují právě přátelské pocity pro obchodní styky s Československem; a tak to děláme se všemi státy. Omezujeme všechen dovoz, nestrpíme, aby docházely z ciziny léky a léčiva, stále říkáme, že musíme podporovati domácí obchod, domácí průmysl. Když praskne všechno, dovoláváme se vážné příčiny, nastávající války, a to působí, že se cizina proti nám bude stále více uzavírati a že náš vývozní průmysl jest odsouzen k vymření. Kdo přijde dnes do severních Čech, do jednolitého německého jazykového území, octne se před troskami. A byť byste tam budovali sebe krásnější menšinové školy, sebe krásnější školské paláce pro 12 až 18 žáků, pro syny četníků a finančníků, takový školní palác nebude moci oklamati návštěvníka této krajiny, že jest ve vysloveném území bídy a hladu. Nyní slyšíme, že v zájmu železnic budou automobily tak zdaněny, že pětitunový automobil bude nově zdaněn ročně částkou od 10.000 do 12.000 Kč. Co to bude míti za následek? Zachráníte tím železnice, bude proto jezditi více lidí, bude se dopravovati více zboží? Což jsme si stále ještě neujasnili, že když se vedle starého dopravního prostředku postaví nový, že starý dopravní prostředek se ukáže zaostalým a že dříve nebo později musí před novým dopravním prostředkem kapitulovati? Postavíte na hlavu přirozený vývoj naší daňovou politikou? Čeho dosáhnete takovým financováním? Proto nepojede ani o člověka více z Prahy do Mladé Boleslavě a ani o nohu více se nedopraví železnicí z Mladé Boleslavě do Chomútova. Lidé si řeknou, nemohu-li jeti automobilem, levnějším autobusem, zůstanu v neděli doma nebo půjdu do Královské Obory nebo na Sázavu. Dalším následkem bude, co prorokoval pan Baťa. Před několika lety řekl, že budeme zcela prostě jezditi opět po ulicích na voze taženém voly. A to jest politika ministra železnic, to jest politika nového zdanění 10.000 Kč. Ministr financí nebude z toho míti nic, ministr železnic neujde osudu železnic, když automobil jest moderní technickou formou, kterémužto osudu neušli vozkové jezdící mezi Norimberkem a Brodem, že potom lidé přece jezdili železnicí z Norimberka a Brodu, byť r. 1835 kladli sebe větší odpor. Všechny světové humoristické časopisy budou se zabývati Československem, i pařížské humoristické časopisy, a ty snad nejdříve, že na pražských ulicích a na venkovských silnicích v Československu jezdí vozy, tažené voly. To jest politika, kterou děláme.