Je známý psychologický zjev, že velmi mnoho českých úředníků usiluje, aby byli přeloženi z Podkarpatské Rusi do historických zemí. Bohužel tito lidé, kteří u nás ztratili své zdraví a vykonali mnoho konsolidační práce, nedocházejí pochopení u ústředních úřadů. Mnoho jest takových úředníků, kteří si zničili své zdraví nevhodným podnebím a jsou nyní mrzáky a jejich rodiny jsou choré a není zde nikoho, kdo by se nad nimi slitoval. To je ožehavá věc v životě těchto osob a státu a proto dlužno i tuto otázku vyřešiti lidsky a spravedlivě. Pomoci těmto lidem jest jednou z nejožehavějších věcí, hlavně třeba jim umožniti návštěvu svých příbuzných na účet státu v té formě, že by jim byly dány dvakrát ročně bezplatné železniční lístky. Podle mého mínění je to úplně pochopitelná věc.

Při této příležitosti upozorňuji také na reformu zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., a na automatický postup, který bude dlužno zase zavésti. Neboť dosavadní praxe při definitivním jmenování, kvalifikování a postupu vnesla mezi úředníky rozbroj, protekcionářství, politikaření, úpadek mravnosti a demoralisaci. Jen klidný a hmotně zajištěný úředník může býti odpovědný za svou práci a může býti tvůrčí a pohyblivou jednotkou ve státním stroji.

Konečně dovolte mi říci ještě několik slov o školství na Podkarpatské Rusi. Pan ministr dr Dérer ve svém výkladu v rozpočtovém výboru dotkl se také jazykové otázky u nás.

Musím uznati, že má pravdu, když říká, že řešení této choulostivé otázky záleží na nás. Ale nemohu souhlasiti s odevzdaností pana ministra proti stanovisku pana presidenta a guvernéra země a rozličných politických činitelů, jako pana Klofáče, Hajna a úředníků, jako presidenta krajského soudu pana dr Hadžegy, několika školních inspektorů a státních učitelů, kteří v deklaraci nedávno vydané vyzývají lid a učitelstvo, aby páchali nezákonité věci. Poslyšte, pánové, u nás president soudu a strážce zákonů a pořádku vyzývá k revoluci, neposlušnosti!

Faktem je, že jsme rozděleni na tři skupiny: na skupinu národní čili ukrajinskou, na skupinu velkoruskou čili moskevskou a na skupinu, která nadržuje místnímu nářečí, ale tajně si přeje velkoruštiny. Pravdu z těchto skupin má skupina ukrajinská, která se opírá o živou lidovou mluvu a o ochranu národopisného celku, jak to uznává učený svět a jak to uznala petrohradská akademie věd a česká akademie věd v Praze. Všichni řečníci, kteří promluvili v rozpočtovém výboru, musili uznati, že jazyk našeho lidu jest ukrajinský. Soudr. Vojta Beneš prý řekl, ž naše nářečí je velmi blízké ukrajinskému jazyku. Nyní nenajdete na celém světě učeného slavistu, který by si troufal říci a neriskoval při tom svého jména, že jsme Velkorusové (to znamená Rusové). Všichni musili uznati, že náš národ je částí ukrajinského národa, který žije v Haliči, na Bukovině a na Velké Ukrajině. Když jsme na Podkarpatské Rusi prožívali dobu národního obrození a romantismu, zaběhli jsme v něm až na sibiřské stepi a k řece Moskvě a neviděli jsme, že jsme přeskočili své vlastní bratry za Karpatami. Touha velkoruského zpátečnictví a velkoruské strany, aby byl zachován status quo ante, je výplodem tohoto romantismu a primitivismu, který nás ještě i dnes částečně drží v zajetí.

Rozumí se, že u straníků moskvitismu hrají zde hlavní úkol motivy politické a osobní, které se u nás opírají o hromadně usedlé ruské vystěhovalce monarchistického smýšlení, o sedláky, kteří se vrátili z ruského zajetí a dále o lidi, kteří kdysi za Maďarska měli užitek z toho, že se nazývali Maďary a nyní mají užitek a jsou dobře živi z toho, že se nazývají Rusy.

Do toho se plete politická spekulace některých českých politiků, jako na př. pana Klofáče, který neváhal ani v r. 1925 nebo 1926 na politické schůzi (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) v Berehově prohlásiti stran jazykové otázky toto: "Bratři! My do rusínských škol nesmíme zavésti ukrajinský jazyk. My musíme v těchto školách učiti rusky, a to prostě proto, že Lvov je blízko a Moskva daleko a do Moskvy se naši Rusíni nikdy nedostanou!" Úmysl jest jasný. To jest zárodek naší tragedie a úsilí pražských centralistických vrstev jest zde jasně viditelné jako na dlani. Rusín musí býti odťat od svého bratra, který žije za Karpatami a tak má býti odnárodněn, takže na konec bude nucen asimilovati se. Já však ujišťuji pana Klofáče a jemu podobné pány, že se tento úmysl nepodaří, že ztroskotá. Neboť národy se nikdy neasimilují, jen konjunktury a jednotky. Národy třebas i nepatrné zůstávají na živu, ale tyrani mizí. Tak nebyli zahubeni Irové, žijí lužičtí Srbové, Flámové a Valoni se vzkřísili. Ačkoliv vysoká byla kultura německá a francouzská, nepovedlo se jí je asimilovati. Tedy i nám Ukrajincům na Podkarpatské Rusi neuškodí obskurní, nepřátelská teorie velkého Slovana pana Klofáče.

Naše jazyková otázka ve prospěch ukrajinismu opírá se o trvalou pravdu a na nás se hněvají některé politické strany a jejich exponenti ne proto, že se nazýváme Ukrajinci, ne pro to, že bychom, jak oni říkají, byli iredentisty, ale hněvají se na nás proto, že máme pravdu. Jazyková otázka jest otázkou nejen národní a kulturní, ale hlavně otázkou sociální a proto dlužno ji vyřešiti rychle a také se shora, ale rovněž nestranně a objektivně. Kdo chce jinak řešiti tuto otázku, nedosáhne kýženého cíle. To viděl SSSR, který rozřešil jazykovou otázku na Ukrajině velmi rozumně jediným dekretem. Proč zde nemají naše úřady rozřešiti tuto otázku stejným činem!

Žádám, aby byly odstraněny všechny pikle některých exponentů na Podkarpatské Rusi, které zdržují vývoj našeho školství v duchu čistě národním. Protestuji proti zavádění do našich škol knih neschválených příslušnými úřady, které nesouhlasí s duchem našeho jazyka a s potřebami moderní pedagogiky a v zájmu dobrého jména naší republiky za hranicemi vyzývám úřad, aby definitivně odstranil zmatek, který jest u nás po stránce kulturní.

Při tom připomínám, že se naší mládeži na vysokých školách nedostává dostatečné hmotné a sociální podpory. Naše mládež je většinou proletářská a těchto podpor velice potřebuje. Studenti Slováci dostávají větší podporu než naši studenti.

Zajímavé jest srovnati stav našeho národního školství se stavem českých škol. Na jedné straně vidíme, že se podpora odnímá a na druhé straně často bez potřeby poskytují se velmi veliké podpory. Stav některých našich škol je přímo ožehavý. Užhorod, Mukačevo, a hlavně Berehovo a Sevluš trpí nedostatkem školních budov. V Berehově ve státní škole vidíme, že pro 1500 dětí máme jen 14 místností. Totéž vidíme zde v měšťanské škole a v gymnasiu. Chcete, aby ve školském životě nastal již jednou klid? Bude zapotřebí vyřešiti právní a správní postavení školního referátu v Užhorodě, neboť dosavadní stav zmatek pouze zvětšuje. Zmatek jest především v otázce jazykové. Zde jeden úředník podporuje ukrajinský směr a druhý velkoruský. Přímo výsměchem našich kulturních požadavků jest, že sám zemský inspektor nutí učitele, aby postupovali proti zákonu. Známé Fedorovy čítanky byly vydány jeho úsilím a rozšířeny s jeho pomocí.

Pokud jde o učitelstvo, poznamenávám, že ještě i nyní očekává provedení úředního nařízení o podkarpatoruských výhodách, to jest vydání prováděcího nařízení k § 23 zákona č. 104/1926 Sb. z. a n. Rovněž platy školních inspektorů bude zapotřebí vyřešiti v demokratickém duchu.

Vítám myšlenku pana ministra o stavbě škol, při čemž poznamenávám, že u nás schází ještě asi 160 škol a asi 200 škol bude zapotřebí rozšířiti. Bude nutno přihlížeti rovněž k organisaci měšťanských a odborných škol, které nám poskytují možnost rozšířiti naši kulturu do hloubky i do šířky. Měšťanská škola jest universitou venkova a sociálně slabého obyvatelstva, jest pramenem demokracie a ducha produktivismu a proto jest pro nás nezbytná v každé obci, kde je jen možno ji založiti.

Slavná sněmovno! V dnešní těžké době, kterou prožíváme, vybízím vás, abyste měli na zřeteli také Podkarpatskou Rus, neboť krise tam triumfuje. Většina závodů zavřela své dveře. Dělníci byli vyhozeni na ulici. Nedávno byla zastavena práce v Čiňaďově na pile. Bylo zde propuštěno asi 1500 dělníků. Jak slyším, bude zakrátko zastavena práce ve svalavských továrnách. Zase několik set dělníků zůstane bez chleba. Ve státních lesích se nepracuje. Dosud jistá část dělníků, která byla bez chleba, pomáhala si tím, že najímala si pole a pracovala zde za třetinu a plody s těchto polí doplňovala svůj neveliký výdělek - a tak s bídou prožívala zimu.

Letos však postihla je katastrofální neúroda a katastrofální pokles cen vepřového a jiného dobytka. Máme případy, že na trhu dávali rolníkovi za koně 20 Kč. Cena masa u řezníků v Chustu jest již 3 Kč za 1 kg. My na Podkarpatské Rusi nemáme bohaté sedláky, většina rolníků jsou chudí chalupníci, kteří velmi rádi chodí do práce. To jsou dělníci, kteří nyní umírají hladem.

K této bídě, ani v románech nevídané, přistupuje ještě i finanční a správní exekutor. Pánové! Na vozech odvážejí exekutoři nářadí těchto lidí. Berní úřady rozesílají sta exekučních příkazů. Nemaluji černě a říkám všechno tak, jak to jest ve skutečnosti. Lid platí u nás více pokut, než všichni obyvatelé Moravy a s daněmi nemá pokoje. Berní úřady nevybíraly peněz, když byla lepší konjunktura a nyní exekutoři násilím všechno berou chudému obyvatelstvu. Protestuji proti tomu a žádám o všeobecnou změnu celého režimu na Podkarpatské Rusi, neboť jen po jeho odstranění může býti u nás zaveden socialistický pořádek a nastane lepší život a budoucnost. (Potlesk.)