Předseda (zvoní): Dále je k slovu přihlášen p. posl. dr Stránský. Dávám mu slovo.

Posl. dr Stránský: Není mým úmyslem, slavná sněmovno, přítomná i nepřítomná, zabývati se podrobnostmi zákona, který projednáváme. Nemělo by to žádného smyslu nejen vzhledem k zevrubnému referátu, který nám podal pan zpravodaj, nýbrž také proto, že na těchto podrobnostech nemůžeme a ani nechceme v plenu nic měniti. Naší věcí zde prostě jest, abychom řekli k osnově, kterou projednáváme, buď ano nebo ne. A jako mluvčí těch, kdo k této osnově přitakají, chtěl bych se především docela obecně podívati na to, jak vypadá odpor proti ní. Má-li míti parlamentarismus nějaký smysl, musí vždycky ti, kdo něco positivního dělají, pozorně naslouchati kritice, cítiti svou odpovědnost před touto kritikou, to znamená, cítiti svou odpovědnost také před oposicí.

Ovšem oposici si těžko představíme jako oposici, která oponuje důsledně a bezvýjimečně proti všemu. Když jsem byl ještě mnohem mladší, vypravovával mi můj otec o jednom svém klubovním kolegovi ve vídeňském parlamentě, který vždy ze severozápadního nádraží přijížděl rovnou do sněmovny a vpadl do klubu s otázkou: Co je nového, co je nového? Já jsem proti tomu. (Posl. Štětka: A vy zase říkáte: Co je nového? My jsme pro to. - Veselost.) Ne, pane kolego!

Musíme počítati s tím, že komunistická oposice se nesmíří téměř s ničím, co zde děláme, poněvadž je to oposice pricipielní proti celé státní struktuře. (Hlasy: Proti té vaší struktuře!) Ano, ale i když je tomu tak, i když musíme počítati s touto principielní oposicí, přece si troufám tvrditi, že jsou určité věci a podněty, ze kterých by mohla s dobrým svědomím i ta pricipielní oposice býti vyloučena. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Považuji za takový podnět osnovu, kterou dnes projednáváme, a ujišťuji vás, - prosím, abyste nám to věřili - je-li opravdu tak hanebná, jak vy ji líčíte, o tom byla diskuse ve výboru a může býti, ale je-li tak hanebná, to nám, prosím, věřte, něco hanebného jsme my touto osnovou podnikati nechtěli a nemínili. Oč v této osnově jde? Základní myšlenka této osnovy jest učiniti pokus - neboť o nic jiného tu neběží, než z o pokus - aby někdo, kdo ještě mlád propadá světu zločinnosti, byl bez násilných prostředků kriminelních zachráněn pro tuto společnost. Když se podíváme na životopisy, řekněme jen těch popravených v Československé republice - i těch posledních popravených - tedy vidíme, že už od mladých let se dostávali do konfliktů s trestním zákonem, ale ne snad v oblasti nějakých deliktů politických, nýbrž v oblasti deliktů nejsprostších, které odsuzujete vy stejně tak jako my a které nemají právě s tím světem, ke kterému se chceme všichni počítati, nic společného, než právě svůj odpor proti němu. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Já rozumím, kolegové z komunistické strany, stanovisku socialisty, který se nechce se sociální politikou spokojiti, kterému je sociálně politické opatření nedostatečným řešením sociálním. Ale nerozumím socialismu, který aspoň to málo, co je možno na poli sociální politiky udělati, neakceptuje, nýbrž řekne, že je hanebností to dělati.

Nesprávnost vašeho stanoviska je prostě v tom, že srovnáváte to, co zde děláme, s vaším celkovým odporem proti celé naší státní struktuře, a nesrovnáváte to se skutečným stavem, který dnes v trestním soudnictví je. Kdybyste to, co zde zavádíme, srovnávali s positivním československým právem, tedy byste se nemohli ubrániti poznání, že zde běží o zlepšení. (Posl. Štětka: Pane doktore, důsledky budou horší anebo ne? I právně budou horší!) Hned si o tom promluvíme.

Já si nemohu zapříti, že v této argumentaci komunistické oposice proti našemu zákonu byl jeden argument, který rozhodně musíme považovati za vážný a jemuž jsme odpovědni. Je to totiž komunistická obava, že prý se zde na jedné straně sice zmírňuje osud, odpovědnost i trest mladistvých odsouzenců, ale na druhé straně že se zde působí nebezpečí, že tito mladiství odsouzenci po odpykání zmírněného trestu budou dáni pod dozor a do vychovatelen, a to že bude záminka k persekusi politické.

A komunisté se nespokojili ani tím, že jsme ve výboru v zákoně výslovně ustanovili, že politické smýšlení nikdy nesmí býti důvodem k tomuto trestně právnímu ustanovení. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Namítá se, že jsme měli přímo vyloučiti politické delikty. Představte si, prosím, co vlastně tato obava znamená! Představte si, jaká naivnost se zde předpokládá u vládnoucích lidí, když se předpokládá, že tohoto ustanovení užijí k politické persekuci! Promiňte, mně to připomnělo jeden známý historický vtip o kterémsi monarchovi, který, když mu ministr hlásil, že vypukla revoluce, řekl: Exellenci, okamžitě ji zatkněte! - A vy nám suponujete, vy se domníváte, že demokracie, kterou my zastupujeme, jest ještě hloupější než ten monarcha, že odpovídá blížící se revoluci úmyslem, že my tu revoluci pošleme do vychovatelny. Domníváte-li se, že je někdo tak naivní, aby s revolučním sociálním hnutím se chtěl vyrovnati, prosím, ne kriminálem, který má k disposici, ne šibenicemi, ne popravišti, ne stavěním ke zdi, ke které by tu revoluci stavěl, jako ji staví ke zdi ruská vláda, když se domníváte, že někdo bude se chtíti vypořádati s tou revolucí vychovatelnou, tedy jste vy ti, kdo tu revoluci zesměšňují a kdo jí nevěří. (Potlesk poslanců strany čsl. socialistické. - Výkřiky poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Paní a páni kolegové, nemá žádného smyslu rozčilovati se u otázky, která je nejméně ze všech způsobilá k tomu, aby vyvolávala rozčilení. Opakuji ještě jednou, že zde nejde o žádnou otázku politickou, nýbrž prostě o boj proti zločinnosti ne politické, nýbrž sprosté zločinnosti, o boj, ve kterém můžeme všichni býti jednou frontou, komunista i nekomunista. Podívejme se při této příležitosti trochu na ten sprostý zločin, kterého se zákon týká. Co je zločin? Zločin je dvojí - mluvím o sprostých zločinech, ne o politických. Zločin je především útisk jednotlivce, tedy si mohu mysliti zločin i tam, kde nevidím žádné společnosti, také tam, kde stojí proti sobě dva bratři, může jeden druhého zabíti. Zločin je zneužití větší síly, přesily, zneužití materielní síly, event. zločin je podstata vykořisťování, zločinem silnější člověk vykořisťuje slabšího i v případě individuelním. Ale zločin je také něco jiného. Sprostý zločin je také jednání antisociální, a to zase ne antisociální v tom smyslu, že zločinec jedná proti určitý společenským zájmům kulturním, hospodářským atd. V tom se může zločin ukázati právě tak deliktem politickým, tedy něco, co zde není zločinem, bude zločinem s hlediska sovětského státu a vice versa. Ale já nemluvím o této antisociální funkci zločinu, neboť kde stavíme na př. dvě společnosti proti sobě, jednomu jest ideálem společnost organisovaná sovětsky a druhému společnost organisovaná demokraticky. Mluvím o antisociální funkci sprostého zločinu. Každá společnost má stejný vztah k sprostému zločinu, vrah a zloděj je stejně vrahem a zlodějem u nás jako v sovětském Rusku, a znova opakuji: tu nejsme na dvou stranách barikády, nýbrž na jedné straně barikády a nehádejte se o to, přátelé! (Výkřiky komunistických poslanců.) Je to docela marné. Je to snad váš zájem politický, ale je marno chtíti vytvořiti fikci, že je možno mezi lidmi si představiti takovou propast, která mezi slušnými lidmi se stává propastí nepřeklenutelnou; ať si tu budeme sebe prudčeji politicky činiti ty neb ony výtky pořád určité věci, prostě naše lidství a to, že my nejsme zloději a vrahy, ač nás politicky také za zloděje a vrahy považujete, tento fakt nemůže býti smazán. Když si představím, že některý z nejprudších odpůrců vaší nauky a prakse, takový kol. Myslivec, půjde okolo komunistických lavic a právě před kol. Štětkou omdlí, neberte mi tu ilusi, ale jsem si jist, že vy sami nevzpomenete na to, že vašeho kolegu vlekli policisté, na rozdíly, které nás dělí, nýbrž rozepnete mu límec. A zrovna tak, když některá z našich kolegyň, které zde s námi tak nevlídně mluvívají, bude postižena něčím podobným v přítomnosti, řekněme, národně demokratické poslankyně Vetterové-Bečvářové nebo před naší Zeminovou, zase nebude zde žádná politika, nýbrž vzájemná pomoc, která se ráda dá a poskytne a ráda přijme. Ten fakt nemůže nikdo se světa zprovoditi, ať se hlásí do kteréhokoliv.... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Ten fakt, že máme citově stejný poměr k dítěti, stejný poměr ke smrti a mrtvému člověku, že jsou to úplně příbuzné city, ten fakt nemůžete se světa vyhladiti. A podívejte se, nejlepším důkazem je přece to, že ačkoliv jste na takové periferii, tak dalecí všech našich politických a právních pojmů, pojem občanské cti zase je vždy společný. Někdo může se postaviti na stanovisko, že majetek je krádež. (Hlasy: Je!) Prosím, ale přes to, kdybyste se tisíckráte postavil na to stanovisko, vy byste se pěkně ohradil proti tomu, kdyby vás někdo podezříval, že jste schopen něco z naší šatny vzíti si pro sebe. Vy byste se pěkně ohradil, kdyby vás někdo podezříval, že jste schopen něčeho takového, proti čemu my bojujeme. (Posl. Kopecký: To jsou čistě vulgární argumenty!) Nejsou, to jest jen fakt. Já vám to jen proto říkám, abych vám připomněl, že je zde ta jedna fronta, že sprostý zloděj a sprostý vrah nemá s politikou co dělati. Pro tuto osnovu, která se ničím jiným nezabývá než právě myšlenkou sociálně-politickými prostředky zachrániti ještě v mladém věku někoho, kdo začíná tomu světu propadati, pro svět jiný, ať již je to svět politický, buržoasní, socialistický, demokratický nebo komunistický, pro tuto osnovu jste, pánové, hlasovati mohli a měli. (Výkřiky komunistických poslanců.).

Když si tuto osnovu přečtu, musím považovati za úspěch, že nalezla souhlasu tam, kde by spíše bylo bývalo možno očekávati proti ní odpor, totiž na pravé straně této sněmovny, kde je méně náchylnosti užívati sociálně-politických prostředků na tomto poli, a já ještě se k této otázce dostanu, že ta zmenšená náchylnost - jak jste ji ostatně seznali z řeči p. kol. Daňka - je namnoze pochopitelná. Když tedy tam nebyl odpor, musím to považovati za úspěch osnovy, a vy byste byli udělali užitečnou věc, kdybyste byli způsobili její jednomyslné přijetí. Uvažte, že v době, kdy veřejnost si stěžuje na přílišnou mírnost trestního soudnictví, se uzákoňuje taková osnova. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Nyní se chci obrátiti k jiné otázce, která se nám při projednávání této osnovy také vnucuje. To už je otázka, která, myslím, mezi námi vůbec nevyvolá politické diskuse, otázka, nemusíme-li si konečně říci, že není jediným sociálně-politickým prostředkem proti zločinu péče o zločince, ať mladistvého nebo nemladého a už trestaného, nýbrž že musíme za sociálně-politický prostředek považovati také trest sám, také tu přímou represi sprostého zločinu. My zde znovu zmírňujeme, co se stále v posledních letech dálo, a bude se nově činiti pokus, není-li možno smírnými prostředky zachrániti pro tvůrčí, plodnou práci ve společnosti někoho, kdo už propadl zahálce a všem z ní pocházejícím hříchům a zločinům.

Ale při této příležitosti si musíme říci, že stejně důležitým sociálně-politickým prostředkem je také trest sám. Slavná sněmovno! Trestní právo prodělává už po celých posledních 30 let zajímavý vývoj, který jistě ve své podstatě je dobrý, ale který začíná tu a tam vésti k důsledkům, jež nemůžeme sledovati bez určitého znepokojení. Je to totiž vývoj, který věnuje stále větší a větší péči a pozornost zločinci - veden ne snad láskou k zločinu nebo protežováním jeho, nýbrž veden teoretickou myšlenkou, raději sleviti z trestu a spravedlnosti, když je možno vrátiti někoho plodné práci - vývoj, který stále více a více sleduje tuto myšlenku, stále více si všímá zločince, člověka delinkvujícího, ale stále menší péči věnuje individuelní oběti zločinu a stále více se odchyluje od toho, co je vlastním obsahem trestního práva, a stále více se domnívá, že lze z trestního práva udělati jen sociální politiku. To je správná věc, koncipovati trestní právo jako sociální politiku, ale ta sociální politika se neobejde bez sociálně-politického prostředku trestu. Polepšení je krásná věc, ale polepšený Raskolnikov dokáže své polepšení tím, že se jde udati a že sám cítí nutnost odpykati trest. Na tuto věc se v poslední době, myslím, poněkud zapomíná. My si musíme říci.... (Posl. Štětka: Vidíte, jací jsou kapitalisté neřádi, oni se ještě neudali!) To neplatí jen pro naše poměry, které nazýváte kapitalistickými, nýbrž právě tak pro poměry v sovětském Rusku. Prakticky se to jeví, jak jest vám známo, v tom, že naše soudní praxe šla nesmírně dolů s trestními sazbami. Namnoze se dnes odsuzují - mluvím stále o sprostých deliktech - lidé k tolika měsícům, na kolik se odsuzovali dříve podle stejného trestního zákona let.

Máme zde podmíněné propuštění. Já se ještě k otázce trestu smrti vrátím, ale hned v této souvislosti řeknu toto: Nedávno byl v Praze popraven člověk, který zabil chudé, pracovité děvče bezbranné a hodil do vody. Byl odsouzen a popraven. Kdyby nebyl býval popraven, mohl dostati doživotní žalář. Kdo dostane doživotní žalář, má podle našeho zákona o podmíněném propuštění, dělá-li v žaláři dobrotu, po 15 letech nárok na propuštění. Řeknu hned, že by naprosto nevyhovovalo mému právnímu cítění, aby vrah, který ve 29. roce věku toto učinil, šel ve 44. roce svého věku na svobodu a bavil se ve společnosti s ostatními lidmi a užíval světa. Říkám již zde, že toto celé zmírnění dostává dimense, které začínají býti nezdravými. My se musíme velmi pečlivě a kriticky na tyto věci dívati a také se na ně tak díváme.

A nyní dovolte, abych položil ne nezajímavou otázku, v čem totiž máme shledávati důvody této rostoucí shovívavosti, této indulgence, která zavedla celý náš život nejen ke zločinu, nýbrž k nesolidnosti vůbec. Celý náš život po stránce dobra a zla se stal shovívavějším. Čím je to? Někdo by mohl říci, že je to snad tím, že se život stal lidštějším, že je více lidskosti, ale já to popírám a tvrdím opak. Tvrdím, že tato shovívavost a tendence ke shovívavosti vzniká z toho, že se život stal nelidštějším, dravějším, že zkrátka dnešek nesmíme si to zapírati - se stále více a více se zločinem zpřízňuje, je stále více zločinem proniknut, a to nejen tam, kde se zločinci chytají za uši, nýbrž i tam, kde se za uši nechytají. Zde je pravé jádro celé věci. Ta stará věta, že jen malí zloději se zavírají a velcí pouštějí, stává se stále pravdivější. Je faktem, že my celou svoji pozornost musíme obrátiti k tomu, aby v tomto směru se poměry zlepšily a aby se stal celý život zase přísnějším a vymáhavějším. Znovu říkám, od pravice do levice, všichni musíme býti na jedné frontě. (Výkřiky komunistických poslanců.) Podívejte se! Byla zde přece zajímavá věc! Zabýváme se zde hospodářskými nesnázemi, je nezaměstnanost, je bída a hlad, a my hledáme prostředky k odstranění této nezaměstnanosti. Je přece zajímavé, že to nebyly jen komunistické hlasy, které si zde stěžovaly na lupičství těch, kdo loupí, nýbrž, že ze všech stran této sněmovny přišli mluvčí a všichni tímto směrem vedli debatu. (Hlas: Arcibiskup Kordač!) Ano, vždyť se o tom zmíním. Zůstaňme zatím v této sněmovně. Bylo velmi zajímavé, když nejen my socialisté, nýbrž také z občanského tábora přišli řečníci na tribunu a mluvili o kartelech, které se brání proti nezbytnému snižování cen. Mluvili o bezmocnosti naší, mluvili o tom, že je potřebí hledati nějaké prostředky a všichni, i sociální demokraté a nár. socialisté, všichni to formulovali. Musíme si vážiti jednomyslnosti tohoto poznatku, že zde byla právě odvaha k tomu a to jsou výroky, které zavazují.

Ale, jak říkám, nemusíme ani zůstávati v této sněmovně, já se nemusím dovolávati ani toho, co mluví sociálně demokratičtí a občanští řečníci po této stránce. Sami jste správně připomněli případ velmi zajímavý, případ arcibiskupa Kordače. Arcibiskup Kordač zůstává, jak víte arcibiskupem proto, že na rozdíl od svých předchůdců, kteří bývali vždy jmenováni římskou kurií brzy po svém nastoupení kardinály, není jmenován, nýbrž zůstává pro římskou kurii pořád arcibiskupem husitského národa. My už nejsme provincií Rakouska, nýbrž Československou republikou, a proto také hodnostář, který v Rakousku býval kardinálem, v Československé republice kardinálem jmenován není. Ale tento arcibiskup Kordač učinil před několika dny, jak se pamatujete, projev, ve kterém se to, řekl bych, velice rudě blýskalo, a já jsem měl takový pocit, že si šel Kordač pro purpur, který mu římská kurie odpírá, tam, kde je velmi čestno jej dobývati, totiž k živé lidskosti, k té lidové červeni, k těm myšlenkám, které zde pronášel a které musí též každý socialista podepsati. Vy se pamatujete, že mluvil o kapitalismu, který je otcem pauperismu, mluvil o kapitálu kořistníků a spekulantů, vyrobeným dělníky a úředníky, který působí chaos.... (Výkřiky. - Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) místo řádu. Mluvil, že doba je zralá pro světovou revoluci a říkal, že neobrátí-li se držitelé moci a peněz, sežehne svět moře plamenů.

Tedy prosím, my všichni víme, že tato řeč je vlastně řečí oposiční proti všemu tomu, co dělá dosud ta konkretní církev, jejímž hodnostářem Kordač je. Ale pro nás je to jakýmsi dalším potvrzením onoho poznatku, že poměry ve světě nejdou k dobrému, nýbrž že opravdu volají po nápravě. Chceme-li se zdarem bojovati proti zločinu, nesmíme trpěti, aby zločin se vloudil tam, kde musí seděti vzor, kde musí seděti autorita, aby se vloudil tam, kde musí býti právě zajištění řádu a slušného života.

V této době se dostala na pořad veřejné diskuse také otázka trestu smrti. Veřejnost znepokojená množícími se vraždami začala volati, aby tresty smrti nebyly toliko pronášeny, nýbrž také prováděny, aby se také věšelo. A vy víte, že před několika dny v jednom týdnu ve dvou případech bylo tomuto volání vyhověno. Zase říkám, že v této otázce, která je zajímavá - a myslím, že právem jí užívám k tomu, abych se dotkl věcí, které tolik zajímají veřejné mínění - se nemůžeme rozestupovat a nerozestupujeme podle politických stran, neboť je to otázka, kterou musíme řešiti věcně.

Vždyť si musíme uvědomiti: u nás to jeden čas vypadalo tak, jako kdyby snad pravice byla pro trest smrti a levice proti němu. My však víme, že ta nejkrajnější levice ve svém sovětském státě trest smrti vykonává, a víme, že to není otázka levice a pravice, nýbrž otázka, kterou je zapotřebí zkoumat nepoliticky, zkoumat podle svědomí. (Výkřiky komunistických poslanců. Výkřiky poslance Slavíčka a posl. Štětky.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Slavná sněmovno, chci především konstatovat, že nespokojenost s nevykonáváním trestu smrti nebyla jen snad produkt některého teoretického časopiseckého mínění, že nebyla vyvolána uměle, nespokojenost s nevykonáváním trestu smrti byla cosi elementárního, byl to vox populi, hlas lidu, který tu byl, a byli bychom špatní demokraté, kdybychom tento hlas, i kdy eventuelně nebudeme jej sdílet a opětovat, chtěli bagatelisovati a kdybychom se neptali, kde jsou jeho příčiny.

Než však k této otázce přejdu, dovolte, a bych se dotkl jiné: kdo je zde odpověden? To vždy musí býti v demokracii první otázkou. Když jde o to, že je nějaká nespokojenost a veřejné hnutí, především nutno zjistit, kdo je odpověden.

A tu dovolte, abych při této příležitosti upozornil na obecný klam, klam stejně zakořeněný u přívrženců trestů smrti jako i u jeho odpůrců, klam, že v této věci je odpověden president republiky a ne to místo, které je odpovědno vždy, totiž vláda a parlament, to jest my. Tento klam, říkám, je obecný a já nebudu s ním polemisovat tam, kde se s ním setkáváme u přívrženců trestu smrti. Ti ve svém tisku přímo zneužívali tohoto hnutí a štvalo se zakrytě proti presidentovi pro to, že se trest smrti nevykonává. Já bych raději polemisoval s těmi, kdo ve stejném omylu presidentovi vytýkají, že trest smrti nechal vykonat a neudělil milost a že následkem toho v sedmi případech poprava v Československé republice byla již vykonána.

Jsou to, prosím, zároveň zajímavé hlasy tím, kdo je pronáší. Je to především známý evangelický, ale také v katolickém světě respektovaný theolog Hromádka, který napsal v anketě o trestu smrti k nedávným popravám - tady je míněna ta prvá poprava Novákova a Kolinského: "Došlo k tomu, že odborné, vědecké, mravní i náboženské hledisko presidentovo muselo ustoupiti bezmyšlenkové náladě pouliční, která se tenkráte projevila v návrhu ministerstva spravedlnosti, aby práva milosti nebylo použito."

Bude vás zajímati, kdo je druhým odpůrcem trestu smrti, která se v této anketě projevila také výtkou presidentovi, že trest smrti nechal vykonati. Je to táborský advokát dr Mayer, literárně známý pod jménem Jaroslav Maria, který právě v těchto dnech vydal knihu, jásavě vítanou všemi odpůrci presidentovými, knihu, jejíž celá tendence směřuje proti mírumilovné politice, kterou naše vlády až dosud zůstávaly věrny. Tento radikální Jaroslav Maria je také proti trestu smrti. Ať si toho všimnou všichni ti, kdo dnes tímto heslem štvali proti hradu. A také on vytýkal presidentovi a napsal: "Z charakteru pana presidenta a z jeho celého filosofického založení musím souditi, že trest hrdla zatracuje už proto, že ani on, realista od kosti, nemohl neslyšeti důtklivých hlasů těch, kdo přesvědčili zákonodárce, že trest hrdla je státu nedůstojný a musí býti zrušen. Stojím proto před záhadou, když tento muž vydal Nováka ruce katově." - A třetí je dr Chalupný, který napsal v téže anketě: "Všeobecně se tvrdí, že vláda podala presidentovi Masarykovi ultimatum, podle něhož pro upokojení celé veřejnosti je nutno popravovati, a tím zlomila jeho dřívější odpor proti popravám." - To všechno se týkalo těch prvých poprav, ale to vše je dnes znovu oživlé a ještě nedávno jste četli, jak Liga pro lidská práva svolala schůzi a posílala telegram na adresu presidentovu.

Zde jde o základní omyl. President není v této věci odpovědný. Nejen proto, že vůbec není odpovědný, že jeho udílení milosti je vládní akt, který musí odpovědná vláda kontrasignovat, ale on hlavně proto není odpovědný, - a to odpovídám těm odpůrcům trestu smrti, kteří mu z toho činí výtky, poněvadž president by jednal proti svému slibu, proti své povinnosti ústavní, kdyby své smýšlení o nějaké otázce kladl výše než zákon. President není nad zákonem, nýbrž jest mu podřízen. A instituce milosti není pro to, aby měnila zákon, nýbrž aby v rámci zákona se uplatňovala. Tedy president si může jako každý člověk pro své jednání najíti určité maximy, on si může říci: Já se budu vždy na věci tímto zorným úhlem dívati a já budu udíleti milost pod tímto zorným úhlem. Ale on může míti též event. jiný zorný uhel, stejně jako bude míti jiný zorný uhel jiná vláda a jiný ministr spravedlnosti. Tedy on musí míti své maximy, ale nesmí býti jeho zorným uhlem úmysl zrušiti trest smrti, dokud demokracie tento trest nezrušila. A my trest smrti pořád ještě máme a proto není toto otázkou presidentova svědomí, není to otázkou presidentovy nauky, nýbrž otázka presidentovy úvahy v rámci jeho zákonných povinností. Tedy kdo chce loyálně jednati, musí si tohoto býti vědom, musí na to ukazovati a musí na to upozorňovati také své spoluobčany. My bychom se vychovávali k velmi špatné demokracii, kdyby se u nás otázky tohoto dosahu měly řešiti podle toho, jak o nich smýšlí ten neb onen president. Myslím, že jedno musí býti každému jasno, ať smýšlíme o otázce trestu smrti jakkoli, že velká vada je už v té výjimečnosti, s jakou se vykonává, která potom nezbytně vede k náhodnosti a každá náhodnost vede k nespravedlnosti. To nemá jistě nic co dělati s úvahami právními, když máme po letech najednou v jednom týdnu dvě popravy. Zde nejde o odpovědnost přítomného ministra spravedlnosti, nýbrž o odpovědnost nás všech. My jsme si sem posadili za ta léta, co republiku máme, řadu ministrů spravedlnosti a jsem přesvědčen, kdybychom si prošli rozsudky trestu smrti, že najdeme případy horší než ty, v nichž byla poprava vykonána, a to jest okolnost, která musí cit spravedlnosti do jisté míry pobuřovati. Proto mohu jen vítati zprávu, že min. spravedlnosti zamýšlí do této věci určitým způsobem přivésti pořádek, řád, jakousi normu, která tuto náhodnost vyloučí a která důvěru občanstva v právní řád jistě jen zvýší.

To jsem chtěl říci o otázce odpovědnosti. O otázce trestu smrti ne s hlediska positivního práva, nýbrž s hlediska toho práva, jaké by nám bylo ideálem, chci také říci několik slov, ale musíme rozlišovati toto dvojí hledisko. Dosud trest smrti máme a musíme býti za to odpovědni, že jej máme. Budeme postaveni dříve nebo později, když budeme kodifikovati svoje trestní právo, všichni před otázku, zdali chceme či nechceme učiniti z trestu smrti trvalou instituci čsl. práva. Tato otázka přirozeně zaměstnává naši veřejnost také teď. Nebudeme zde vyvinovati demagogické argumenty. Když jsem řekl, že se v sovětském Rusku trest smrti vykonává, neřekl jsem to proto, abych tím řekl něco proti sovětskému Rusku, nýbrž, že je to otázka, která zaměstnávala a zaměstnává všechny státy, a já tedy tvrdím, že svědomití lidé budou tuto otázku řešiti s jednoho hlediska, totiž s hlediska, jak na ni mají odpověděti, aby se tím posloužilo právnímu řádu. Nic jiného nesmí rozhodovati.

Rozumí se samo sebou, že různý světový názor si různě představuje právní řády, ale pro toho, kdo má rozhodovati o otázce trestu smrti de lege ferenda, musí býti především dána otázka, jak prospěje to ono řešení právnímu řádu. Tedy žádná sentimentalita, žádná falešná humanita, jak se říká, žádný ohled na zločince. To jest úplně falešné, domnívati se, že nějaký seriosní odpůrce trestu smrti může to bráti v úvahu a podle toho se rozhodovati, čteme-li argumenty, jako je argument o té poslední noci, kterou musí odsouzenec stráviti, která je jistě hrozným utrpením, ale je dosti těžko rozhodnouti, co je větší utrpení, trest smrti či doživotní nebo dvacetiletý žalář.

Zkrátka tato otázka není otázkou zločinců, nýbrž otázkou právního řádu, co je právnímu řádu lepší, a jen pak, když si toto uvědomíme, když se postavíme na tuto společnou methodickou základnu, budeme o té věci bez demagogie a bez štvavosti ve veřejnosti diskutovati, a je přece třeba, aby takové diskuse zde byly. S toho hlediska je, doufám, zřejmo, že nemůžeme těm, kdo jsou pro zrušení trestu smrti, kdo se na toto podle mého mínění jediné správné a rozumné stanovisko postaví, nemůžeme odpůrcům trestu smrti nechati odpověděti: ať začnou páni vrahové se zrušením trestu smrti! Neboť páni vrahové nezačnou s ničím, co má sloužiti k vybudování dobrého právního řádu, naopak páni vrahové jsou to, proti kterým právní řád směřuje, vrahové a vraždy, a otázka tady je, co je dobré pro potlačení vražd a sprostých zločinů. Prokáže-li se nám, opakuji, trest smrti dobrým, potom musíme býti pro trest smrti, ukáže-li se neprospěšným, nebudeme proň a jen s tohoto hlediska se budeme rozhodovati.

Podívejme se nejprve docela stručně na argumenty, které se uvádějí pro trest smrti. Tvrdí se, že prospěch který má míti společnost a právní řád z řešení této otázky, prý má býti v odstrašení zločince a tím ve zvýšené, intensivnější ochraně oběti zločinu. Velmi pregnantně a pěkně vyslovil ve své známé řeči proti zrušení trestu smrti Bismarck - já to cituji jako argument nesmírně vážný, jako argument, který každý svědomitý člověk musí ve svém svědomí prožít a vypořádati se s ním - když říká: "Připustíte-li, že jen o vlásek více ochrany pro poctivého občana je v tom, že mu poskytnete právní ochranu, která je v trestu smrti, pak jste povinni to plus ochrany tomu pokojnému občanu poskytnouti." To je ten hlavní argument. Ale naproti tomu, než přejdu k druhému, upozorňuji na jednu věc: S hlediska odstrašení by stejně platila tato Bismarckova věta a mohlo by se také říci stejnými slovy, že lze mluviti nejen pro trest smrti, nýbrž i pro onen způsob zostření trestu smrti, který znal starší právní řád, tedy na př. vykonávání trestu smrti čtvrcením, za různých muk atd. a jistě by ten odstrašující element byl mnohem silnější, a zase by mohl Bismarck říci: jestli jen o vlásek, ať zostřením trestu smrti či zvýšením muk, zvýšíte bezpečnost jediného pokojného občana proti zločinnému útoku, pak jste povinni to udělati, neboť snaha k právnímu řádu nesmí vésti k ohledům na zločin a zločince, nýbrž musí míti ohled na pokojnou zločincovu oběť. Tedy zde je právě to, nač se rádo zapomíná, že tento argument není potvrzením skutečnosti, že tento argumet je naopak skutečností vyvrácen. Všichni odpůrci trestu smrti - dovolte, abych jmenoval jediného, velmi blízkého právě ideologii ne socialistického, nýbrž občanského tábora, dr Rašína, - všichni poukazují právě na tento moment, že odstrašující účinek se neprojeví tím způsobem, jak se za to má, a že zrušení trestu smrti nemá za následek, že zločinců je proto více. Mluvě o dr Rašínovi, jsem povinen podotknouti, že je to názor dr Rašína mladého, ale už právnicky vzdělaného, měl už tehdy doktorát, ale byl to Rašín z pokrokových let, který později své mínění změnil, jenže neřekl nikdy, proč. Myslím, že zde hrála úlohu psychologie celé doby a tendence ke zpřísnění, ale tenkráte, když říkal, proč jest proti rozsudku smrti, uváděl důvod, který nemohl pozbýti platnosti ani za léta, která od té doby uplynula, neboť jsou to prostě statistická data, jsou to fakta, ukazující na to, že vykonáváním trestu smrti se zločinnost nezmenšuje. Rakousko již r. 1787 zrušilo trest smrti a je statisticky dokázáno, že počet zločinů následkem toho nestoupl, a když potom zase Rakousko trest smrti znovu zavedlo, bylo statisticky dokázáno, že počet zločinů neklesl. Italie již r. 1889 zrušila trest smrti. Ale všude, kde se trest smrti zrušil, byl proveden důkaz, že to nemělo za následek změnu ve statistice zločinnosti. My se tedy přece nemůžeme jako rozumní lidé uzavírati určitým statistickým faktům. Italie, země obyvatelstva, které má sklon k lenosti, zahálce, země obyvatelstva vášnivého, byla desítky let bez trestu smrti, aniž to mělo neblahé následky v kriminalitě. Trest smrti tam byl zaveden teprve z důvodů politických, když byly provedeny 2 atentáty na Mussoliniho. Má tam tedy trest smrti pouze význam politický. V řadě severských států se trest smrti nevykonává. V Anglii byl kdysi zaveden trest smrti i na krádež. Když byl zrušen, bylo by to musilo míti podle té odstrašovací teorie za následek větší množství krádeží, ale je jich tam naopak méně. Kdyby to odstrašování mělo účinek, kdyby se mohlo tvrditi, že je následkem toho zvýšena ochrana pokojných lidí, pak mají pravdu ti, kdo jsou pro trest smrti. To musí býti pozorováno a podle těchto hledisek se budeme rozhodovati, až se tato otázka stane k rozhodování zralou.