Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo k doslovu zpravodaji výboru rozpočtového panu posl. dr Hnídkovi.

Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno! Sleduji rozpočtovou debatu ex officio již 5 let a mohu říci, že od té doby niveau debat všeobecně i niveau řečí neobyčejně se zdvihlo, a každý nepředpojatý a nestranný posluchač jistě mi dá za pravdu, že od projevů mnohdy dosti divokých došli jsme ke projevům klidným, rozvážným a rozumným, třebas z rozličných hledisek projeveným, a že i při notorické neúčasti této sněmovny byly přece proneseny řeči, které pro svoji věcnost i po stránce formální zasluhují veliké pozornosti, a to nejen se strany sněmovny samé a se strany vlády, nýbrž i se strany široké veřejnosti.

V každé řeči - nevyjímám žádnou řeč - bylo dosti dobrých myšlenek, podnětů a desiderií a proto je třeba, aby si vláda všimla těchto podnětů a přání, poněvadž se týkaly hodně administrativy, a aby zjednala zde nápravu, aby dala na jevo, že dovede přání sněmovny také respektovati.

Dámy a pánové, promiňte mi, že není mi možno, nemá-li se můj doslov roztáhnouti do velikých rozměrů, reagovati na všechna jednotlivá desideria, výtky atd., a není to také mým úkolem. Chtěl bych jen podati resumé celé debaty, která byla včera ukončena, a vytýčiti body společné všem řečem zde proneseným. Chtěl bych jen zdůrazniti charakteristické body debaty, a to se zřetelem k rozpočtu samému.

Promiňte mi, že politiky v užším slova smyslu nebudu se dotýkati, že předmětem tohoto mého doslovu budou čistě jen věci týkající se přímo nebo jen nepřímo rozpočtu samého. A tu mohu konstatovat, že podstatnou částí všech řečí zde pronesených - z nichž některé, přiznávám, byly neobyčejně pěkné, jak po formální, tak věcné stránce - byla dnešní hospodářská tíseň, hospodářská krise. Loyálně konstatovaly všechny strany, čehož dříve nebylo, že dnes tato tíseň hospodářská se dotýká všech výrobních složek našeho státu, že týká se zemědělství, týká se i průmyslu, obchodu, živností atd. V debatě konstatovány byly příčiny této naší tísně hospodářské, a správně bylo poukazováno, že tato tíseň hospodářská není speciálně tísní naší, nýbrž součástí světové hospodářské krise, která má svůj původ v nadprodukci a ta zase v racionalisaci výroby, ať jest to na tom neb onom poli lidské působnosti.

Skoro ve všech řečích bylo podškrtáváno, že velkou příčinou této tísně je otázka cenová. Dotkl jsem se již ve svém úvodním referátu této otázky. Bylo konstatováno docela správně všemi řečníky, že tato otázka cenová je jednou z hlavních příčin této hospodářské tísně, že totiž jest velký nepoměr mezi cenami hospodářských produktů a výrobků průmyslových, velký nepoměr mezi velkoobchodem a detailem a že tento nepoměr je nutno vyrovnati. Dedukcí všech řečí potom bylo, že ceny všech produktů, ať jsou na kterémkoliv poli, musí dolů.

Bylo poukazováno ještě na jednu důležitou věc, která se týká hospodářské tísně, totiž na úrokovou míru. Bylo ukazováno na velký rozdíl mezi kreditním a debetním úrokem, a jak velký vliv na tvoření cen a výrobu vůbec má úroková míra, která u nás pořád je hodně vysoká a v důsledku toho nezlaciňuje výrobu. A tu bylo žádáno, aby úroková míra byla upravena, snížena, má-li se dojíti ke snížení cen jak velkoobchodních, tak detailních.

Velevážení pánové, chtěl bych poukázati na jednu důležitou věc, která vyplynula z této debaty. Je to totiž nejen poznání, nýbrž i přiznání, že jedna vrstva bez druhé nemůže existovat, že nemůže existovati zemědělství bez průmyslu, a průmysl bez zemědělství, tedy že jsou to spojité nádoby.

Bylo poukazováno na důležitost vnitřního trhu. Kdyby vyloučení vnitřního trhu bylo trvalé, jistě by to mělo veliký vliv na celé naše hospodářství, a to je důležitá věc. Všemi řečníky byla zdůrazněna nutnost, aby tento vnitřní trh byl posilován, poněvadž nemůžeme se spoléhati výhradně jen na export, třeba by export měl veliký význam pro naši obchodní a platební bilanci, poněvadž dnes jeví se v celém světě snaha po soběstačnosti. Všechny země snaží se - klasickým dokladem toho je Indie - aby nemusely importovati cizí výrobky, aby byly soběstačné. A tu přichází k platnosti vnitřní trh, který u nás tvoří 13 1/2 mil. obyvatel, z nichž jedna část je odkázána na druhou, jedna část je odběratelem zemědělských výrobků, druhá průmyslových výrobků. Tedy na posílení tohoto vnitřního trhu neobyčejně záleží. A tu je potěšitelným úkazem, že všichni řečníci bez rozdílu stran sešli se zde na stejné linii, že nebylo zde už rozdílu. Toto poznání, že jedna vrstva nemůže bez druhé existovat, že jsou navzájem spjaty a na sebe odkázány, že všechny tyto vrstvy musí spolupracovati na rozvoji naší republiky, jest neobyčejně veliký pokrok proti dřívějšku.

Důsledky hospodářské krise jsou dalekosáhlé. Je to viděti v zemědělství, je to nezaměstnanost a bída mezi dělnictvem, bída a úpadek v živnostech atd. A tu můžeme s potěšením konstatovati, že z vývodů zde pronesených bylo viděti ochotu, podati si společně ruku ke společné práci, k odstranění této společné krise, která zachvátila celou republiku. Veřejnost naše musí býti z této debaty přesvědčena, že náš parlament jest si vědom těchto poměrů v celé republice a že zná také svou povinnost vůči těmto poměrům, a že tuto povinnost odstraniti tyto nezdravé zjevy v našem hospodářském životě vždy také konal, koná a konati bude. Jsem přesvědčen, že naše veřejnost z projevů zde pronesených toto přesvědčení si odnésti může.

V debatě bylo také poukazováno - shrnuji totiž jednotlivé body, které byly společné všem řečníkům - na reformu správy. Bylo řečeno, že naše správa je těžkopádná, zdlouhavá a následkem toho také drahá. A bylo žádáno, aby zjednodušením této dlouhé procedury ve vyřizováni spisů byla zjednána náprava, jinými slovy, aby naše administrativa byla zjednodušena, zlepšena a tím také zlevněna. (Posl. dr Patejdl: To jsou správné úspory a ne snižovat!) Ano!

Že při reformě administrativy mohou se ušetřiti velké peníze, to je samozřejmé, a to také nikdo nepopírá. Není třeba snižovati platy, touto reformou administrativy automaticky to přijde samo. A na toto snížení já poukazuji. Kdybychom snížily tyto výdaje na administrativu jenom o 5 % - a k tomu snadno můžeme dojíti při rozumné reformě administrativy - máme už nejméně 210 mil. Kč. Zde je pravé pole působnosti, a tu jen opakuji přání jednotlivých řečníků vůči vládě, aby tuto reformu administrativy snad zase netáhla s nějakou důležitou komisí (Tak jest!), nýbrž aby prakticky přistoupila k jejímu řešení, aby slyšením praktiků, kteří věci rozumějí, vyhověla tomuto přání, projevenému zde ve sněmovně.

Také se zde ve sněmovně žehralo a vytýkalo, že náš rozpočet je zvýšen přes 1/2 miliardy. Opakuji jen to, co jsem v referátě řekl, že zde nemohlo býti překvapení. Proč? Jakmile parlament přijal zákony, které byly spojeny s určitými výlohami, musel nutně počítati se zvýšeným rozpočtem. To bylo docela přirozené, takže nemohlo býti překvapení, (Tak jest!) a potom také výtky v tomto ohledu neměly zde přicházeti. Na základě těchto zákonů, které byly výsledkem dlouhého jednání, musel býti rozpočet zvýšen o 460 mil. Kč, takže normální zvýšení je jen 85 mil. Kč.

Poukazovalo se také na to, že v rozpočtu na r. 1931 nedošly výrazu snížené ceny. Dámy a pánové, není možno, aby tyto snížené ceny byly došly výrazu již v rozpočtu, poněvadž ceny byly sníženy jen v produktech zemědělských, ostatní produkty byly velmi málo zlevněny, takže věcné náklady nemohly býti v rozpočtu na r. 1931 nižší. To bylo samozřejmé. Mohly býti nižší jen v těch položkách, které obsahují v sobě náklad na tyto zemědělské produkty. Státní správa nemohla však cekati se zadáváním dodávek, až bude rozpočet odhlasován. Státní správa musí počítati s tím, že každý dodavatel musí býti připraven na dodávku, že vojsko a ústavy chtějí jísti od prvního ledna.

V rozpočtu nemohlo tedy přijíti k výrazu toto snížení cen, ale jistě bude-li míti naše snaha po snížení všech cen dobrý výsledek, můžeme r. 1932 počítati s podstatným snížením našeho rozpočtu. Kdybychom na př. ve věcných nákladech ušetřili jen 5 %, dělalo by to 280 mil. Kč. Tedy považte, 210 mil. Kč na administrativě a 280 mil. Kč zde, je 490 mil. Kč, a když přistoupíme k tomu, že by se mohlo ušetřiti 10% v mimořádných nákladech, mohli bychom v rozpočtu na r. 1932 počítati s rozpočtem nižším, než je dnes.

Ale pro nás je důležité to, že byla udržena rovnováha. Toto zvýšení neznamená ještě katastrofu. Rovnováha byla udržena i při zvýšeném rozpočtu, aniž by bylo třeba zaváděti nové daně nebo zvyšovati daně staré, ovšem až na úpravu daně výdělkové - ale to je opravdu spíše úprava nežli zvýšení. To je tedy důležitá věc, na tu nutno zvláště upozorniti.

Toto zvýšení bylo kryto reservami, a tu je mnohdy v naší veřejnosti špatné mínění, poněvadž neví, v čem tyto reservy vlastně spočívají. To nejsou jen peníze, které by byly jen v kase, a které bychom jen vzali, abychom kryli rozpočet. Kdybychom tak činili, byli bychom brzy hotovi a pak bychom neměli z čeho bráti. Tyto reservy spočívají v rozdílu, který je mezi rozpočtem a náležitostmi dřívějších jet, poněvadž dříve byly preliminovány v příjmech menší částky, než skutečně byly přijaty; v tom to spočívá, že pro příště budou tyto výnosy příjmů větší.

V čem spočívá tíživost tohoto rozpočtu? V tom, že není možná umenšovati dosavadní břemena. V dřívějších letech jsme totiž měli v úmyslu snižovati rozpočet a tím také veřejná břemena. Bohužel, nutnost byla silnější, nemohli jsme udržeti tento rozpočet na dřívější výši a proto jsme nemohli přistoupiti ke snižování veřejných břemen, daní přímých i nepřímých, poplatků atd. A v tom spočívá tíživost zvýšení rozpočtu. Ale jsem přesvědčen, jak jsem řekl ve svém úvodním referátě, že dojdeme k normální cifře rozpočtu a že budeme přece jen moci normálním snížením rozpočtu snížiti také veřejná břemena přímé i nepřímé daně, poplatky atd. Ovšem udržení rovnováhy bude příště dosti obtížné - a netajím se tím - protože přímé daně vykazují v posledních třech čtvrtích roku značný úbytek proti roku loňskému. Ale to bych ještě nepokládal za katastrofální a nesouhlasím s kolegy, kteří myslí, že už letošní rozpočet bude pasivní, protože se tyto daně méně scházejí. Vzdyť je obyčejným zjevem, že doplatky na daně se scházejí teprve ke konci roku, takže není možno usuzovati na zvláštní úbytek příjmů z výsledků pololetí nebo tři čtvrtin roku.

Bylo si také stěžováno na vymáhání daní. Každá daň je těžká, onerosní, to je nesporná věc a nikdo rád daně neplatí. Ale chceme-li na státu bezpečnost, chceme-li, aby chránil čest, osobu a majetek, musíme mu dáti prostředky, aby všechny tyto povinnosti mohl splniti, jinými slovy, musíme platiti daně přímé i nepřímé, to je samozřejmá věc.

Bylo také poukazováno na pokles berní morálky. Ano. Ale přece jen musím říci, že věc není tak zlá. Proti dřívějšku přece jen jsme vlivem zákonů o přímých daních morálku do jisté míry zdvihli, ovšem nejsme ještě tam, kde bychom v tomto ohledu chtěli a mohli býti. Berní morálka, třeba se trochu zlepšila, ještě pokulhává, ale vina je na obou stranách. Peccatur intra muros et extra, jak na straně státu, tak na straně poplatnictva. Musíme se totiž vyvarovati extrémů na obou stranách, Musíme se vyvarovati, aby poplatníci odpírali vůbec platiti daně, i když mohou. To by nebylo na místě. Mnohdy se totiž stává, že se někdo spoléhá, že mu budou daně odepsány, nebo něco podobného, nerad platí a spoléhá na odpis. Nebylo by to v pořádku, ale na druhé straně nesmí stát zase příliš ostře a drsně daně vymáhati. To, co se dnes namnoze děje v dnešní hospodářské tísni s exekucemi, není na místě. Někdy to není třeba a jen se tím zbytečně poplatníci dráždí a přivádí do úzkých.

Ovšem pravda je, že máme velké daňové nedoplatky, o jichž příčinách jsem již několikráte mluvil. Musíme počítati s faktem, že máme přes 4 miliardy Kč nedoplatků.

Byla zde vyslovována pochybnost, zda tyto nedoplatky také dostaneme, a tu mohu s dobrým svědomím říci, že 2/3 těchto nedoplatků dostaneme jistě, a to proto, že z větší části jsou daňové odpisy na základě starých zákonů již provedeny, takže je třeba nedoplatky jen zlikvidovati a vymáhati. Ale upozorňuji, že není možno, aby se ze státního hospodářství vyňala obrovská suma 4 miliard najednou. (Tak jest!) To by mělo velké a těžké následky pro celé naše hospodářství. Tyto nedoplatky tedy dostaneme, ale je třeba vymáhati je postupně, ulehčiti našemu poplatnictvu, aby je mohlo nějakým způsobem splatiti. Je třeba si tedy v této věci rozumně počínati na obou stranách a vyvarovati se extrémů, které vždycky škodí.

Musíme pamatovati na to, co bude nutno v příštích letech řešiti. V rozpočtu nemáme ještě na všechno pamatováno, jest stále ještě otevřena bolavá stránka učitelských platů, kteroužto otázku musíme konečně nějakým způsobem rozřešiti. Pomáháme si tím, že dáváme letos příděl 800 mil. Kč z daně obratové zemím. Tyto obnosy jsou vedeny jako aktivum ve státním účtu, ačkoliv je to aktivum hodně dubiosní, poněvadž obsahuje několik miliard, které vlastně nedostaneme, které musíme odepsati. Je třeba tuto otázku zregulovati, poněvadž není možno, aby učitelské platy stále visely ve vzduchu. Musíme je nějakým způsobem dostati buď do zemských rozpočtů nebo do státního rozpočtu.

Dále je zde otázka bratrských pokladen, které jsou v tísni. Stát garantuje měsíčně skoro 2 mil. Kč, takže do konce roku dosáhne tato garancie skoro 18 mil. Kč. Tato otázka musí býti rovněž v nejbližší době rozřešena.

Dále je zde otázka léčebného fondu, který je ve velké tísni, a kterou nutno proto také upraviti.

Rovněž je třeba řešiti otázky úvěrové, otázku úvěru pro export, úvěru zemědělského, atd. Otázky tyto nemohou zůstati nerozřešeny, nemohou viseti ve vzduchu a s nimi celé naše hospodářství.

Bylo zde s potěšením konstatováno, že zřízením fondu universitního konečně se dostáváme ke stavbě universitních budov, že se konečně touto otázkou hnulo. Znovu opakuji, co jsem řekl ve svém referátu, že musíme z universit nejdříve stavěti to, co je nejpotřebnější. Já pokládám za nejpotřebnější náležité vybudování klinik a naší medicinské fakulty, poněvadž je nemožno, aby naše kliniky zůstaly nadále v takovém stavu, v jakém jsou. Podívejte se jen do Všeobecné nemocnice, kde jsou poměry přímo desolátní, které není možno dlouho držeti! A tu poukazuji na jednu věc: Ke stavbě klinik se mělo přikročiti letošního roku, ale vláda bohužel rozhodla, že chorobince u sv. Bartoloměje má býti použito pro potřeby ministerstva zdravotnictví, místo aby se tam dočasně přestěhovaly kliniky, aby se mohly stavěti ve Všeobecné nemocnici kliniky nové. Kdyby mělo zůstati rozhodnutí vlády v platnosti, pak by se rozhodně oddálila stavba klinik a tím i rozřešení této otázky. Apeluji znovu na vládu, aby si tuto otázku ohledně použití chorobince u sv. Bartoloměje opět rozmyslila, a aby ji rozřešila ve prospěch našich klinik.

Při tomto předmětě musím se zmíniti o něčem, s čím nemohu souhlasiti. Bylo vyslovováno zde mínění, že bychom měli uzavříti půjčku buď najednou, celých 900 milonů Kč, anebo aspoň polovinu a začíti stavěti najednou za celou tuto sumu. Z dvojích příčin bych se musil vysloviti proti tomuto požadavků, poněvadž již z technických ohledů není možno, aby se najednou začalo stavět. Ale není to možné ani pro věc samou, poněvadž výpůjčkou touto by přišel fond universitní o úroky, o ty by se méně prostavělo. Kdybychom si vypůjčili jen polovičku této sumy, 450 mil. Kč, tedy jen to zúrokování 6% by stálo 27 milionů a o to by se ten fond zkrátil, takže nemohu souhlasiti s myšlenkou uzavříti tuto výpůjčku, nehledě k tomu, že jsem vůbec proti kterékoliv výpůjčce na investice nerentabilitní.

Bylo žehráno také na vliv bank a kartelů na hospodářský život. Ano, je to pravda. Kartely a banky mají neobyčejný vliv na hospodářský život a namnoze mají vliv škodlivý. A tu bylo - nevím již z které strany - poukázáno, že prý stát nemá kuráže, že je slabý, aby se mohl postaviti proti bankám a kartelům. Mohu poukázati jen na exposé pana ministra financí, který ohlásil již zákon o kartelech a bankách, ale i zde se musíme varovati extrémů, abychom tu snad nedošli k extrému druhému, tedy z jednoho extrému do druhého, že bychom totiž na jedné straně nechali úplně volné pole kartelům, na druhé straně bychom sešněrovali výrobu tak, že by nemohla existovati. V této věci musíme si počínati rozumně. Stát přece jen musí míti vliv na to, aby odstranil zhoubnost kartelů a tím i jejich působnost na celý hospodářský život. Tedy není zde jistě nedostatek kuráže anebo dobré vůle se strany vlády.

A nyní přicházím ke konci. Musím se zmíniti o jedné věci, která se zde přetřásala všeobecně, na kterou se žehralo ve veřejnosti, v žurnalistice a vůbec. Je to totiž otázka neúčasti poslanců ve schůzích při rozpravě o rozpočtu. A usuzovalo se z této neúčasti na úpadek parlamentarismu, na úpadek parlamentu našeho. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

S dobrým svědomím mohu říci, že z neúčasti poslanců na debatě není možno usuzovati na úpadek našeho parlamentarismu. (Výborně!) Proti tomu bych se musil rozhodně postaviti. Úpadek parlamentarismu a našeho parlamentu byl by tehdá, kdyby parlament nebyl schopen řešiti otázky, které jsou mu uloženy (Potlesk.), kdyby nedovedl rozřešiti otázky politické, hospodářské, sociální a kulturní. Tenkráte by se mohlo mluviti o úpadku parlamentarismu, kdyby náš parlament nebyl schopen utvořiti majoritu, která by byla schopna nésti odpovědnost za všecko to, co se tu děje, anebo kdyby strany koaliční nemohly nésti odpovědnost za zákony, které se zde odhlasují. To by byl úpadek parlamentarismu. Ale neúčast - to ještě není úpadek parlamentarismu. Tedy, pánové, jistě mluvím objektivně. Jestli někdo měl by právo si stěžovati na neúčast, byl jsem to já, ale přece jen chci o této věci docela objektivně promluviti.

Co udělal už náš parlament? Udělal by to parlament úpadkový? Co udělal v politickém ohledu? Ve kterém parlamentu se starými tradicemi je tak velká většina, jako v našem, kde všechny strany mají ochotu zúčastniti se vlády, spolupráce? Ve kterém parlamentu se sešly elementy ideově a národnostně tak různorodé jako v našem parlamentu? Tedy v ohledu politickém jistě není možno mluviti o úpadku, nýbrž o pravém opaku.

Co bylo uděláno v hospodářském a sociálním ohledu, co zákonů a opatření bylo zde učiněno, nemohl by udělati žádný parlament, který je v úpadku. Tedy jistě z okolností, že byla neúčast poslanců, nemůžeme souditi na úpadek parlamentu. Ovšem nejsme ještě tam, kde bychom chtěli býti, poněvadž za 12 let nemůžeme míti ideální parlament, ale přece jsme udělali za 12 let mnoho dobrého ve prospěch státu. (Výborně! - Potlesk.)

Tedy není úpadku. Pravá demokracie je podmíněna parlamentem, to jsou dva pojmy, které spolu souvisí a jeden bez druhého není možný. Už od dob starých demokracií řeckých to vidíme a lidstvo po celé věky nenašlo jiné formy, jak by vyjádřilo lidovládu, než parlament, sněmovnu. Kde přestává parlament, nastává tyranie nebo diktatura. Ale my stojíme na základě lidovlády, demokracie a proto stojíme také na půdě parlamentu. (Tak jest! - Potlesk.) Ta nám bude vždycky drahá. (Výkřiky komunistických poslanců. - Potlesk.)

Můžeme s potěšením konstatovat, že všechny strany až na nepatrné výjimky se vyslovily pro pravou demokracii a proti diktatuře, ať je to diktatura kterákoliv.

Byla neúčast parlamentu, pravda. Musíme však hledati příčinu této neúčasti, a ta tkví v povaze našeho jednacího řádu, že totiž těžiště jednání bylo přeneseno do výborů. Ve výborech je těžiště celého parlamentárního jednání, nikoli zde v plénu. V plénu ovšem musí se hlasovati, a jak víte, mnohdy dělají se v plénu u nás také změny. A konečně veřejnost má právo, aby věděla, o čem parlament jedná. Avšak jednání ve výborech není veřejné, to je za zavřenými dveřmi, a veřejnost má přece právo, aby věděla, jaké stanovisko zaujímá ta která strana, ten který poslanec k předmětům zde projednávaným, a to je právě úkolem pléna. Zde má ovšem velikou úlohu naše žurnalistika, která má býti zprostředkovatelem mezi parlamentní tribunou a mezi naší veřejností, a můžeme říci, že naše žurnalistika stojí v této věci na výši a že tento svůj úkol svědomitě koná. (Výkřiky.)

Dále byly proneseny letos po prvé stížnosti na mimoparlamentní činnost poslanců, totiž na intervence. Bylo si stěžováno, že poslanec je odváděn intervencemi od svého původního určení, od své činnosti legislativní někam docela jinam, mimo parlament. Bylo si tu stěžováno vším právem, že opravdu dnes tato činnost namnoze převažuje právě činnost legislativní, že již dnes voličstvo chce všechno možné od poslance a pokládá poslance za všemocného. A tu se naši voličové nespokojují již s jedním poslancem, nýbrž, když něco chtějí, obracejí se již na všechny poslance své župy. Ale aby to bylo ještě jistější, obracejí se i na různé strany. To jistě na vážnosti a důstojnosti poslanci nepřidává, nýbrž právě naopak. Tato činnost odvádí poslance od vlastní činnosti. Naše ústava již sama mluví o této okolnosti intervenční a rozlišuje mezi intervencí poslance ve prospěch všeobecný a ve prospěch jednotlivců, zakazujíc dokonce intervence ve prospěch jednotlivců. Přiznávám, že někdy při naší administrativě intervence je nutná, a to ve prospěch všeobecnosti, mnohdy úředník ani nemůže poznati podstatu věci, a je třeba ústního vyložení, třeba živého slova. Avšak na druhé straně nesmí se této věci zneužívati a nesmí se činnost poslance odvraceti od vlastní činnosti legislativní. Místo poslance je v parlamentu, v činnosti parlamentní, vedle toho má býti rádcem voličstva atd., v tom se mu nijak nebrání. Myslíte, pánové, že v jiných parlamentech je to lepší? Podívejte se do jiných parlamentů, není to o nic lepší! V Německu tuto neúčast léčí tím, že snížili platy poslanců a zavedli presenční známky, takže tato věc není výlučně jen u nás.

Jak by se měla vzbuditi účast a interes na pracích parlamentu i ve výboru, poněvadž bylo mnohdy žalováno, že je nejen nedostatek interesu v plénu, nýbrž také ve výborech? Podle mého názoru musíme se vrátiti k tradicím starého revolučního Národního shromáždění; tam jsme nejen hlasovali o zákonech, nýbrž zákony také dělali. To je důležitá věc a k tomu se budeme museti vrátiti. Bude-li zde kooperace, spolupráce mezi exekutivou a legislativou, nastane větší interes při projednávání jednotlivých zákonů ve výborech. Budeme se museti k této věci vrátiti.

Opakuji, že není u nás úpadku parlamentu, právě naopak, a já konstatuji potěšitelný zjev, že všechny strany bez rozdílu mají dobrou vůli společně, bez rozdílu stranického, bez stranické zaujatosti přistoupiti k vážnému řešení vážných věcí, že všichni bez rozdílu máme na zřeteli jediný veliký cíl, podříditi třebas stranický prospěch prospěchu státu, prospěchu celku. V tomto směru náš parlament ukázal se na pravém místě. A v této okolnosti, že všichni máme nejlepší snahu nejen prospěti svým voličům, třídě, kterou zastupujeme, nýbrž i státu, dáti se zcela do služeb státu, vidím pevnou záruku dobré a lepší budoucnosti naší republiky. (Potlesk.)