Chci na konec zdůrazniti, že my, socialisté, snažíme se za nynějších poměrů uplatniti nejenom ve veřejném životě, nýbrž zároveň i na půdě parlamentu a státu všechny snahy, které vedou ke zmírnění hospodářské krise a nezaměstnanosti. Naznačili jsme nejenom cestu, nýbrž i prostředky, kterými se může přispěti k ulehčení nynější hospodářské bídy. Jsou to prostředky účelné a za nynějších poměrů proveditelné i v rámci současné státní hospodářské politiky.

I když nejsme spokojeni s celkovým složením a strukturou právě předloženého státního rozpočtu na r. 1931, přece jenom konstatujeme věcně a objektivně, že jsou mnohé položky, jichž má býti užito na mírnění hospodářské krise a nezaměstnanosti. Máme za to, že to všechno nebude stačiti a že se bude musit učiniti daleko více, že je zde možnost, aby v době kritických hospodářských poměrů učiněno bylo vše pro práci a chléb všem strádajícím a hlavně vše pro oživení pokleslého hospodářského života a pro zvýšení životní úrovně všeho pracujícího lidu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Nosek. Dávám mu slovo.

Posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Pročteme-li pozorně rozpočet na r. 1931, shledáme nejprve po stránce formální, že nám vykazuje velkou technickou dokonalost. Vidíme v něm množství statistického materiálu, přehledné tabulky a podrobné detailní výkazy. Upozorňuji jen na to, jak detailním, přesným způsobem na př. je státní dluh poprvé v rozpočtu na příští rok do posledních podrobností rozveden. V rozpočtu na r. 1931 odstraněny jsou všeliké položky, které číselně nám rozpočet nadouvaly, na př. těch známých 60 mil. Kč, které pošty hradily železnicím za dopravu pošty a které zase státní pokladna ve své všeobecné finanční službě nahrazovala poštám za úkony, které vykonávala pošta pro státní správu.

Po této formální pochvale musíme se trochu zastaviti nad materielním obsahem rozpočtu na příští rok a říci si s klasickým básníkem Horácem, že se nás zmocňuje určitá obava, když národ, resp. parlament blíží se ke schválení tohoto svého rozpočtu, že incedit ignes suppositos cineri doloso - kráčí nad ohněm, jenž se skrývá pod ošemetným popelem. Vážení pánové a dámy, domnívám se, že patří k povinnostem většinových stran, aby si upřímně a otevřeně řekly všechny obavy, které mají ohledně svého rozpočtu, aniž by přirozeně kdokoli mohl plným právem obviňovati je z neloyálnosti vůči státu. Vždyť ony to nedělají proto, aby drásaly rány svého života, nýbrž aby jako skutečný lékař vyhledaly závady a hleděly je odstraňovati.

Rozpočty od r. 1924 do r. 1930, jak to velice správně zdůrazňuje sama důvodová zpráva k rozpočtu na r. 1931, byly sdělány na základě stability rozpočtových výdajů. Zadíváme-li se na r. 1931, vidíme, že rozpočet po své stránce výdajové zůstává přibližně stejně velký jako dříve v jednotlivých položkách, a nad to že má některá vydání nová, která se blíží téměř polovině miliardy. To se děje před námi jasně v době, kdy hospodářská čísla v zemědělství, v živnostech, v průmyslu, v celém hospodářském podnikání klesají. Dovoluji si předložiti jen k malé úvaze, jaké je to asi nebezpečí, že zachován bude náš rozpočet tak, jak je připraven, když uvážíme na př. ohledně jednotlivých zdrojů výnosových pro státní pokladnu, že vagon žita, který stával 16.000 Kč a z něhož byla obratová daň 160 Kč, stojí nyní 8.000 Kč a daň obratová že bude jen 80 Kč. Vzpomínám si na upozornění jednoho ze svých venkovských přátel, který při správě velkostatku má také pilu a který očekává, že mu obrat v řezivu klesne do té míry, že daň obratová z tohoto odvětví bude dělati asi o 2.000 Kč méně. A jeden majitel ne zrovna velké soukenické továrny odhaduje, že obrat poklesne o 7.000 Kč a že daň obratová státní pokladně odváděná bude asi o 14.000 Kč menší. Musím konstatovati, že při tomto nebezpečí, kdy nemáme obvyklých reserv, které jsme v letech dřívějších mívali, budeme si mluviti o štěstí, budou-li se věci hospodářské vyvíjeti aspoň takovým způsobem, jako v letech 1929 a 1930. Ale je velmi na pováženou, co by se mohlo státi, kdyby snad hospodářská situace r. 1931 zatemnila se proti poměrům dosavadním. Musím konstatovati, že konsolidační vývoj dřívějších dob byl tímto rozpočtem na r. 1931 bolestně přerván. Ale budiž, stalo se. Musíme počítati s fakty, jak před námi jsou, a konečně udělati nějakou chybu, po případě věc ne se všech stránek náležitě uváženou, to je pouze lidské. Musíme se ovšem snažiti o nápravu a doufati, že se nám podaří ten přervaný konsolidační vývoj přece zase znovu navázati, počínaje r. 1931 spokojiti se s nějakou tou retardací konsolidačního vývoje, ale přece jen ujímati se ho zase znovu.

Můžeme tím spíše doufati, že tyto do jisté míry optimistické naděje přece jen budou splněny, poněvadž to, co jsem tu naznačil, jest jistě akutní bolestí našeho státního rozpočtu.

Ale myslím, že můžeme konstatovati v tom svém rozpočtu jako všeobecný zjev něco jiného, co už je spíše povahy chronické. Je to ta dalekosáhlá, velká otázka spotřebních daní. Prosím, dnes nejen v teorii národohospodářské, nýbrž i v praksi státu jsme již tak daleko, že dávno a dávno nepřikládáme daním spotřebním tak nepříznivý význam, jako to dělávala teorie národohospodářská ještě před 30, 40 lety, nebo jak se důraz na to kladl při politických agitacích. Ukazuji jen, jakým způsobem svého času Lasalle tuto otázku zdůrazňoval.

Víme, že dnes různým způsobem prostupují se formy vybírání daní. Víme, že na př. význam daní přímých jest ještě také asi zesilován přirážkami autonomních korporací; to všechno jest jasné, ale nikdo neoddiskutuje faktum, že každá spotřební daň ve svých tendencích je protisociální, protilidová a že je to jeden z činitelů, které za všech okolností provádějí tendenci zdražovací. To faktum nesporně máme před sebou, a vážení, dovoluji si upozorniti, že u nás byly doby, ještě r. 1922 a 1923, kdy vzájemný podíl těch dvou velkých kategorií daňových, daní přímých a daní nepřímých, vypadal tak na nějakých 27% proti 73%, že toto konstantně klesalo další řadu let, až v rozpočtu na r. 1931 již znamenají daně přímé méně než 1/3 a zdá se, že to bude klesati dále, až na pouhou nějakou 1/4 v celkové úhradě státní potřeby.

Tuto okolnost, zdá se, měl na mysli také pan ministr financí, když ve svém exposé o rozpočtu na r. 1931, které potom dal vytisknouti, na str. 5, když se zabýval také problémem nezaměstnanosti s hlediska hospodářského, podotkl, že naše nezaměstnanost je též trochu problémem populačním, že radost nad absolutními přírůstky populace bez ohledu na možnosti obživy a kvalitní vývoj populace není zcela odůvodněna a že zvýšená odpovědnost společenská za osoby postižené dědičnými chorobami a podobně nutně dává společnosti právo k eugenickým zákonům. (Výkřiky.)

Slavná sněmovno! Problému populačnímu, to jest té otázce, jak přibývání obyvatelstva souvisí s národním blahobytem, nelze zevrubně porozuměti, neznáme-li sil a příčin, které skutečné rozmnožení obyvatelstva určují nebo regulují, a neznáme-li také experimentálně jejich účinků a výsledků. Tento problém je tak důležitý, že považuji za nezbytno, abych jemu věnoval valnou část dnešní své řeči, abych tu vyzdvihl složitost tohoto problému a prosil o to, aby bylo uvažováno, že není to otázka tak jednoduchá, která by mohla býti vyřízena jednou jedinou větou. První, kdo vážně se těmito otázkami se stanoviska teoretického začal zabývati, byl známý anglický národohospodář a zároveň duchovní anglikánské církve Robert Malthus. Předem dovoluji si podotknouti, jestliže se zde stavím na odmítavé stanovisko vůči jeho nauce, že nemá to býti v nejmenším na újmu jeho stanovisku morálnímu. Nelze vytknouti žádným způsobem něco nemorálního jeho nauce - to budiž loyálně konstatováno. Snad je trochu primitivní, jednoduchá, ale to nelze označiti za kardinální chybu. Stanovil si thesi, že lidstvo má v sobě rozmnožovací tendenci, která se vždy snaží uplatniti se nad současné množství úživných prostředků, a že proti tomu se přirozeně dostavuje reakce zločinem, vražděním nenarozených, prostitucí a pod., bídou lidskou, podvýživou narozených dětí a jejich churavostí z toho důvodu, nebo konečně morální zdrženlivostí buď tím, že sňatky se uzavírají rozvážněji ve zralejším věku za lepších hospodářských okolností těch, kdo mají ve sňatek vstoupiti, nebo že v manželství samotném přistoupí se prostě k mravní zdrženlivosti. Tato nauka byla velmi respektována řadou států, nezůstala bez velikého vlivu na vědu, zákonodárství i na politiku státní, a státy aplikovaly uvedené zásady na zákonodárství rodinné, sociální atd. Ovšem zde si musíme zevrubněji všimnouti jedné věci, totiž že ani ti, kdož připouštějí, že Malthus má zásadně pravdu, ve vedlejších důsledcích jeho nauky s ním plně nesouhlasí. Jako doklad uvádím říšsko-německého národohospodáře a sociologa Gustava Schmollera, který o této věci praví: "On" - to je Robert Malthus - "považuje jako většina jeho pesimistických stoupenců za přelidnění i takové poměry, které jsou spíše následkem špatného zařízení při produkci a rozdělování statků, jakož i technické zaostalosti nežli následkem příliš velkého počtu lidí." Že odpůrci Malthusovi ještě lépe vystihli vady jeho nauky, vyplývá nejlépe z citátu, který vedl italského národohospodáře Liberatora: "My nemáme nedostatku úživných prostředků, ale co nám schází, je spravedlivé jejich rozdělení. Na trhu je všeho v hojnosti, mnozí však nemají peněz, aby si to mohli koupiti." Zdá se, že Liberatore, když toto psal, jakoby se byl díval na naše poměry, na nízké, stlačené mzdy našeho dělnictva v různých oborech naší industrie a na druhé straně na sýpky obilní, které přechovávají velké neprodejné zásoby. "Dbejme tedy o poctivé rozdělení statků a obraťme svou mysl raději ke spravedlivému rozdělení dělnických mezd, místo abychom snili o neodůvodněných teoriích a doporučovali nepřirozené, kruté prostředky k nápravě", dodává k svým vývodům dříve mnou citovaným.

Vedle toho bylo by dobře všimnouti si, jakým způsobem zásadní odpůrci teorie Malthusovy se staví k těmto názorům, a uvedu aspoň jednoho jejího representanta, říšskoněmeckého národohospodáře Karla Diehla, který vykládá: "Jestliže se tvrdí, že v podstatné věci Malthus má pravdu a jen v těch vedlejších věcech se v něčem zmýlil, mám odvahu tvrditi naproti tomu se stejnou určitostí, že Malthus nemá v podstatě pravdu; má pravdu ve vedlejších věcech, tvrdí-li, že v jeho době přílišné rozmnožení obyvatelstva mělo některé zlé následky, jako byla špatná výživa, špatná výchova dětí. On má pravdu oproti často opakovanému tvrzení, že populační problém vůbec neexistuje, poněvadž možno pro každý počet obyvatelstva snadno opatřiti si nové a nové prostředky úživné, poněvadž pracovní schopnost roste větším počtem obyvatelstva.

Ale v podstatě nemá pravdu. Vždyť neexistuje jenom jeden populační princip anebo jeden populační zákon, nýbrž pohyb obyvatelstva má mnoho tendencí, které se velmi liší, jednak podle právního řádu dotčeného národa, jednak podle přirozených kulturních a národnostních zvláštností jednotlivých národů. Ale i tyto tendence jsou opět různé v jednotlivých vrstvách téhož národa. Nejrozmanitější tendence v pohybu obyvatelstva jsou vyvolány všeobecně úpravou soukromoprávního řádu v nejširším slova smyslu, dále tím, existuje-li individuelní nebo kolektivní vlastnictví prostředků výrobních, jak je upraveno vlastnictví pozemkové, zákonodárství rodinné, živnostenské a ochranné zákonodárství dělnické.

To musí ovšem vésti k teoretickým omylům, chceme-li, jak to dělal Malthus, dáti si na jednu stranu čistě fysiologického činitele, tedy přirozenou schopnost rozplozovací, a na druhou stranu činitele, které ani přibližně nelze určiti, totiž dosažitelné rozmnožení úživných prostředků, a chtíti pak z toho vyvozovati dalekosáhlé závěry.

O nějaké t. zv. populační tendenci nedá se vůbec nic všeobecného říci, neboť pouhou fysiologickou rozplozovací schopnost nemohou sociální nauky vůbec bráti v potaz, poněvadž se zabývají skupinami lidí, které nelze vyšetřovati ohledně jejich rozplozovací schopnosti, které jsou však navzájem spoutány svazky zevně postižitelnými. A proto nutno přihlížeti k řadě dalších činitelů. Vše záleží na konkretních skutkových okolnostech a o nějakém "přirozeném zákoně" nedá se ani mluviti."

Slavná sněmovno! Když shrneme mínění různých sociologů a národohospodářů o této otázce, můžeme to vysloviti stručně asi takto: Zdravý, činorodý, inteligentní, po rozvoji toužící národ si zpravidla opatří potřebnou výživu. Fungují-li správně všichni individuelní, sociální a političtí činitelé, kteří přicházejí v úvahu pro rozmnožení obyvatelstva a jeho výživu, pak přirozený vzestup počtu obyvatelstva nezpůsobí zpravidla žádné nouze, nebo aspoň ne žádné trvalé bídy. (Hlas: A co když nefungují?) Je nutno se snažiti, pokud lidské síly k tomu stačí, aby všechny prostředky, které jsou dány k disposici, byly správně uvedeny do chodu. To je více nebo méně dáno do našich rukou.

Proto je možno říci, že tam, kde je postaráno o kvalitu národa, také nebude všeobecně žádných obav ani pro jeho množství, ani o množství obyvatelstva v dotčeném státě.

Vážení, tím bych aspoň stručně byl naznačil hlavní thése nauky Malthusovy a také naše zásadní stanovisko vůči této věci. Musím se tu dotknouti nauk neomalthusianských, které znamenají umělý zásah do aktu plození samého. Nesmíme přehlížeti, že mluvíme-li o neomalthusianismu, nemluvíme o ničem novém, to bylo už v Řecku a také v Římě. Římský dějepisec Tacitus, když ve své Germanii chválil staré Germány, říká výslovně, že numerum liberorum finire flagitium habetur, že u těch starých Germánů zmenšiti nebo ukončiti počet dítek má v sobě - mezi těmi Germány, zdravým to národem - něco nečestného.

Různé tyto zjevy neomalthusianské se nám ukazují po válce v řadě států, do značné míry bohužel i u nás, ale již před válkou od velké revoluce se vyskytovaly ve Francii ve vyšších vrstvách a ve velkých městech. A tu je zajímavo, co o těchto věcech ve své národní ekonomii praví říšsko-německý národohospodář Fahlbeck: "Tento systém visí toho času ve vzduchu a skrývá se v každé pokročilejší civilisaci tak jako červ v růži. Je to strach z rozmnožení obyvatelstva, zbabělý útěk sobectví před nezbytnou obětí. Je pravda, že přílišné nahromadění lidí na jednom místě může způsobiti chudobu a bídu, ale to může býti způsobeno ještě řadou jiných příčin povahy individuelní i sociální. Ve všech zemích máme více nebo méně chudé lidi a bylo by nutno teprve dokazovati, že tomu lze odpomoci omezováním počtu dětí. Také z toho, co bylo uvedeno, ještě ani zdaleka nevyplývá, že by snížením počtu obyvatelstva bylo zabezpečeno lepší rozdělení národního důchodu a zejména také že při pokleslém počtu obyvatelstva bylo by možno udržeti národní důchod na dřívější výši tak, aby národní důchod jako dělenec zůstal nezměněně velký, počet obyvatelstva, tedy dělitel, aby se snížil, a výsledek, tedy podíl na celém národním důchodu na jednotlivce připadající, tedy důchod individuelní, aby byl průměrně vyšší. Národohospodářsky nelze snad ani pochybovati o tom, že národ poněkud početnější prosperuje v celku lépe než národ příliš početně zredukovaný."

Ale dá se namítati: Je tu člověk, který má ženu a dvě děti, které může tak ještě zrovna slušně uživiti. Přijdou-li ještě další 2 nebo 4 děti k tomu, pak se rozmnoží jen krky. Ale ruce, které musí rodinu živiti, zůstávají tytéž - ruce otce. Copak toto nevede k chudobě? Snad se horlivost otcova k práci z lásky k jeho dětem zvýší a jeho síla bude povzbuzena, takže snad zrovna bída nemusí býti údělem četnější rodiny. Víme, že se to také nestává v četných případech, bohužel. Ale nesmíme zapomínati, že nám musí býti jasno, že je to zvrácené, přenášeti hledisko soukromého hospodářství na hospodářství národní. Jak to?

Při povrchním pozorování může se zdáti správným, že menší množství obyvatelstva snáze se uživí než větší. Při tom se přehlíží, že rozmnožení nebo snížení počtu obyvatelstva netýká se v národě, jak je tomu u rodin, jen práce neschopných dětí, nýbrž že postihuje všecky stupnice věkové, tedy i produktivní. Zatím co v jednotlivých rodinách s každým nově narozeným dítětem dočasně se rozmnožují jen krky, kdežto počet vydělávajících rukou zůstává prozatím týž, v národě jako v celku naproti tomu odpovídá rozmnožení krků úměrně také rozmnožení pracujících rukou. Vždyť výměna generací děje se u všech rodin ne najednou, nýbrž pozvolně, takže poměr mezi krky a vydělávajícíma rukama, který v jednotlivé rodině každým novým dětským přírůstkem podstatně může býti posunut, zůstává v národě přibližně stále týž. Proto je dříve uvedená argumentace když ji aplikujeme také na celý národ, naprosto nesprávná. Z omezování počtu dítek vyplývá však zcela zvláštní nebezpečí pro národ. Poučení z dějin a zkušenost přítomnosti jest po této stránce nejlepší. Antický svět padl za oběť tomu, že neměl schopnosti regenerační. Je to zase Fahlbeck, kterého uvádím, a který praví: "Je to zvláštní, že je pro vědu těžko vyložiti tuto, jednu z největších dějinných událostí světových, zánik klasického starověku. Mimo vnější okolnosti, jako je mor, válka, vpády barbarů, byly uváděny jako příčiny úpadek politického života a zkáza mravů. V nynější době jest ovšem nemoderní nebo je to modernější, neklásti tak velkou váhu na zkázu mravů a podceňovati dosah úpadku politického života, a místo toho se hledají příčiny raději v hospodářských a sociálních převratech, kterými samostatné selské dvorce byly proměněny ve starém Římě ve velká latifundia, obdělávaná otroky. Jistě, že to bylo také jednou z bolestných příčin. Ale jako nevysvětlíme jenom tímto způsobem úpadek Řecka po době Alexandra Velikého, tak také nevysvětlíme jenom tímto způsobem úpadek celé antické kultury v době po dynastii Antoniů."

Největší překážkou pro správné pochopení těchto událostí je, že při jejich analysování nerozlišujeme mezi příčinami bližšími a vzdálenějšími. Nejbližší a přímo působící příčinou zániku řeckého a později také římského klasického světa byl stále vzrůstající úbytek obyvatelstva. Tento úbytek pak byl zase jenom přímým důsledkem nedostatečné regenerační schopnosti. Neboť jakkoli mor a válka v různých dobách a zejména v polovici II. století po Kristu obyvatelstvo římské decimovaly, bylo by se to přece jen zase rychle nahradilo, kdyby tu byla silná nebo aspoň normální schopnost regenerační. U národů, které mají v sobě životní schopnost, tedy dosti vitality, přibývá po takovém puštění žilou obyvatelstva ještě rychlejším tempem než obyčejně, takže by se to za nějakých 15 až 20 let zase vyrovnalo. Dovoluji si jenom upozorniti na rychlé tempo stoupání obyvatelstva v Čechách a v německé říši po 30leté válce. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Zmíněné pohromy nebyly by tedy mnoho znamenaly, kdyby nebyla v národě vyschla míza života, jeho regenerační schopnost. Právě tento nedostatek regenerační schopnosti byl v tomto případě bezprostředně smrtonosnou nemocí, jako vždy, když nějaké kulturní období se propadá do minulosti dějin. V takových případech přicházívá konec obyčejně náhle nějakým vnějším nárazem, když vnitřní resistenční schopnost se byla zhroutila. V našem případě se však věci odehrály jinak; když vlastní schopnost národa nestačila již dodávati pracovní síly pro zemědělství a řemesla, pomáhalo se stále silnějším importem barbarů, zejména po válce s Markomany r. 167 po Kristu. Řím opatřoval si lidský materiál z germánské národní zásobárny a podařilo se mu skutečně zalidniti tímto způsobem velké části říše. Ale jaké to mělo účinky? Není k tomu nikterak třeba zdlouhavého badání a vyšetřování, abychom postřehli, jak římská rasa byla infiltrována polocivilisovanými národy a jedinci, kteří rychle pronikali do všech společenských vrstev a dostali se na nejvyšší vládnoucí místa u císařského dvora. Několik kroků od vítězného oblouku Titova k oblouku Konstantinovu nás o tom poučí. Ruce v umění vycvičené, které stavěly ještě oblouk Titův, byly o 200 let později nahrazeny rukama barbarů, které nedovedly svých předloh už ani pořádně kopírovati. A tak první a vlastní příčinou zániku antického světa bylo, že národové, kteří byli nositeli tehdejší civilisace i umění, neudržovali své rasy, nýbrž přijímali barbary za adoptivní syny.

Velmi poučná jest zmínka, kterou nám po této stránce uvádí řecký dějepisec Polybius: "Celá země trpí nedostatkem dětského dorostu a vůbec nedostatkem lidí, takže se města vylidňují a neobdělaná půda nedává žádné úrody, jakkoliv nás nestihla válka ani mor. Lidé oddali se zpupné lehkomyslnosti, touze po zlatě a změkčilému pohodlí; nechtějí již vstupovati ve sňatek a učiní-li tak, odchovají jenom jedno, nejvýše dvě děti, a to proto, aby je mohli vychovávati v nadbytku a jednou jim zanechati velké dědictví."

V této souvislosti znovu upozorňuji na slova citovaná u Tacita: numerum finire liberorum - omezovati počet dětí. Dovoluji si obrátiti pozornost vážené sněmovny k době Julia Augusta, na jeho lex Julia de maritandis ordinibus a na druhý známý lex Julia et Papia Poppaea. Dědictví, které se dávalo rodinám zvláště početným, donucování k sňatkům ujmami majetkovými atd., to byly prostředky, kterými se snažil nakonec Řím vychovávati svůj hodně již pobloudilý národ.

Již jsem se zmínil o tom, že některé bolestné zjevy podobného rázu po světové válce možno konstatovati u valné části evropských národů, ale jest pozoruhodno, že již před válkou to byla zejména Francie, která svým upřímným a vlasteneckým synům naháněla po této stránce mnoho starostí. Je to zase Fahlbeck, který již r. 1903 na tyto věci upozorňuje a praví: "Nebýti značné immigrace a poklesu úmrtnosti ve Francii, začal by počet obyvatelstva již klesati stále hlouběji. Takto však udržuje se počet obyvatelstva přílivem z venčí, a to Němci, Italy a Belgičany. Za takové situace přestane však francouzský národ býti znenáhla týmž národem. Ještě štěstí, že národové jej obklopující jsou v celku kmenově příbuzní a na stejné výši civilisace. Kdyby tomu tak nebylo nebo kdyby Francie byla obklopena negerskými kmeny, pak by její synové a dcery dostávali již na mnohých místech temnější barvu pleti a skvělá, přejemnělá francouzská kultura by se měnila v barbarství, právě tak jako tomu bylo před 17 věky v římské říši. Země s ubývající populací působí na okolní národy jako vzduchová deprese na okolní vzduchové vrstvy pod vyšším tlakem, Ona je do sebe nassává, ale sama se tím hned také mění."

Vidíme, že na příklad prostor uprazdňující se ve Francii jest na jihu prostupován obyvatelstvem italským a španělským a na severu se již mluví o la petite Pologne, malé Polsko, poněvadž se v severských distriktech usadilo velké množství polských emigrantů. Ovšem v této souvislosti nutno upřímně a otevřeně ukázati na jeden moment mravní, který při této věci hraje důležitou úlohu. Bretaňské departementy Finistere a Morbihan mají více než dvakráte větší porodnost než departementy Lot a Garrone a Francie měla by dnes 53 mil. obyvatel místo 39 mil., kdyby byla měla v celku od r. 1871 jenom takový přírůstek jako departement Finistere sám. Ovšem takový departement Lot a Garrone má radikální, zmaterialisované obyvatelstvo, kdežto departementy bretaňské jsou obývány křesťanským, víře věrným obyvatelstvem.

Z této věty právě předeslané vyplývá pro nás důležitý poznatek, že je nezbytné všemi prostředky, které pospolitost po ruce má, potírati přemrštěné a nehospodárné stupňování životní míry, čemuž současná naše doba tolik podléhá, pěstováním smyslu také pro obecné blaho a sebeobětování pro druhého a posilováním vůle k odříkání. Vzpomínám zde, jak známý francouzský fysik Jean Maria Ampere, když mluvil o povinnostech občanů navzájem, vykládal sám o sobě, že on chce pro svoji osobu spotřebovati ze svých příjmů jen tolik, kolik by na něj připadlo, kdyby národní důchod byl na všechny obyvatele rozdělen stejnoměrným způsobem. Je to kousek teorie, není to docela dobře proveditelné, ale je v tom hluboká myšlenka. Je v tom vyjádřena pevná vůle k morálnímu odříkání, je v tom odhodlání, ukládati si určité omezení za tím účelem, aby můj bližní mohl žíti o něco lépe.

Dovoluji si upozorniti na velmi zajímavé stanovisko belgického národohospodáře, který se jmenuje Charles Perin, který mluví také o principu oběti ne se stanoviska asketického, nýbrž jako o jednom z národohospodářských principů solidarity.

Jest pravda, nechceme žádným způsobem podceňovat význam sociální politiky, boj proti volnému prodeji preventivních prostředků nebo prostředků ku provedení potratů a pod. a proti velkým celonárodním morům, jako jsou pohlavní nemoci nebo alkoholismus. Ale nakonec jediným účinným prostředkem v boji proti zúmyslnému a chtěnému úbytku porodnosti zůstane jenom nábožensko-mravní obrození národa, jak na to na př. již před světovou válkou upozornil pruský episkopát ve svém úchvatném pastýřském listu ze 20. srpna 1913, anebo jak na to upozornil mechlinský arcibiskup kardinál Mercier svaté paměti ve své publikaci: Povinnosti manželského života.

Ten "červ v růži", o kterém tu dnes po druhé mluvím, se nám ukáže vždy, kdykoli mravní kultura pokulhává za hmotnou civilisací. Nepodaří-li se nám tuto vadu vyrovnati, pak staneme se národem zvolna umírajícím.

Velevážení! Problém populační jest jako vše ve svých konečných základech problémem mravním. Žádá kategoricky, aby moderní člověk, tak jako ještě naši otcové a matky, opustil plytké zábavy světa a věnoval se více vlastní rodině, spatřuje v každém dalším přírůstku ne bolest a ohrožení své hospodářské posice, nýbrž požehnání nebes. To ovsem žádá víru v pravdivost božího slova: Kdokoli z vás přijímá jedno takové maličké ve jménu mém, mne přijímá. Naleznou ta slova sluchu v nejširší naší veřejnosti? Doufejme. Chceme věřiti, že ano, neboť jen tak dojde svého výrazu přece jenom obecné přesvědčení, že neslouží člověk věci, nýbrž naopak hmotný svět musí sloužiti člověku a proto že se také nemá populace přizpůsobovati rozpočtu, nýbrž že plán státního hospodářství se musí přizpůsobovati potřebám svého národa. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, jímž je pan posl. Rázus.

Posl. Rázus: Vážený sneme! Prehovoriť hoc ako vážne k predostretému rozpočtu je podľa doterajšej našej parlamentnej prakse snaha iluzorná. Je nepopierateľne ujmou celej rozpočtovej debaty, nevynímajúc ani výborovú, že rozpočet pravidelne ostáva nezmenený, hoci by i bolo dosť dôvodov pozmeniť ho alebo doplniť. Preto o rozpočte, ktorý musíme vždy posudzovať so stanoviska rovnomernosti ako v zaťažení, tak i v distribucii pre celú našu republiku, označím svoje poznámky len v krátkosti. Tým viac však rád by som poukázal v rámci tejto debaty na hospodárske problemy, na nichž je tento rozpočet založený. Tiež na problemy kulturné, osobné a štátnické, ktoré sa pri realizovaní rozpočtu ako celoštátneho hospodárenia vyskytujú, alebo aspoň vyskytnúť môžu. Nerobím to z osobných politických dôvodov, ale v uprimnej snahe, aby tu povedané celkom nebolo ztratené. A keď nie iné, aby ostalo pre budúcnosť, keď následky zjavia, kde bola pre štát tento dobrá rada a kde nie.

Rovnomernosť rozpočtu. Predne uznaním honorujem snahu ministerstva financií, že je predostretý rozpočet i tohoto roku aktivný. So stanoviska spravodlivej distribucie vďačne konstatujem, že jednotlivé ministerské rezorty majú mimo historických zemí ohľad i na ostatnú časť republiky a snahe tejto dávajú výraz i v osobitnom označení preliminovaných položiek pre jednotlivé krajiny. Tak je to správné, veď inak celkový rozhľad o deľbe v štátnom hospodárení nie je nijako možný a správna deľba hodnôt v našej vlasti má nepomerne väčší význam ako v ktorejkoľvek z okolitých europských krajín. Tu treba ísť do dôsledkov, až po štatistické tabely, z nichž by bolo vidno, koľko z ktorej krajiny republiky á a koľko na ňu vynakladá. Bola by to veľmi dobrá pomôcka tak pre vládu, ako pre politickú i nepolitickú verejnosť.