Nejlepším nebo vlastně nejhorším příkladem neupřímných a bezvýsledných metod, s nimiž dnešní vláda a většina dojista zdánlivě řeší těžké otázky hospodářské tísně, jest způsob, jakým vyřešila nebo vlastně nevyřešila částečný zjev této tísně, tíseň zemědělskou. Dojista může většina z tak různorodých stran jako nynější všecky tyto otázky řešiti jen kompromisem, avšak účelem kompromisů nesmí býti, aby zúčastněné strany jen kompromitovaly. Ale tomu tak jest při těchto agrárních kompromisech, poněvadž známá communis opinio jest o tom jednomyslná, že úplně selhaly, že se nejméně dá v tomto hospodářském roce od těchto opatření očekávati větší účinek, a jest známo, že agrární strany právem přicházejí opět znovu s novými návrhy a předlohami. Jak se možno pokusiti o řešení vážných a obtížných otázek přihlížejíc ke všem zájmům všech zúčastněných stavů, to ukázal agrární program mé strany, který u příležitosti rozpravy o krisi činil jak okamžitá opatření tak opatření pro dalekou budoucnost.

Táž bezvýslednost jako ve financích a hospodářství vyznačuje činnost vlády dnešní většiny také ve všech ostatních oborech. Dlouho jsem se bránil proti tomu, abych poměry v soudnictví označil jako krisi justice. Dnes však se také zvolna přikloňuji k tomu, abych připustil, že bohužel musíme v soudnictví počítati s krisí. Divný jest jen obrat v tomto ohledu veřejného mínění nebo alespoň tisku, který prý zastupuje veřejné mínění. Kdysi neuplynulo dne, kdy by se byl nelíčil v nejstrašlivějších barvách neutěšený stav soudnictví. Za nynější vlády to utichlo, a to mně připomíná stanovisko francouzského tisku proti dvěma ministrům financí, z nichž jeden byl vášnivě potírán, poněvadž prohlásil, že prý jsou státní pokladny s polovice prázdné, kdežto jeho nástupce byl nadšeně uvítán, když prohlásil, že není důvodu k obavám, neboť státní pokladny prý jsou skorem ještě s polovice plné. To znamená, nestalo se ani tu ani tam nic, nic se nezměnilo, naopak nutno říci, že se to zhoršilo. Mohu se odvolati na hlas vůdce českého soudcovského hnutí, který prohlásil nedávno v odborném listě výslovně, že se musí zvolna nabýti dojmu, že se nedostává dobré vůle. To jest v každém případě zarmucující.

A školské poměry? Tady se provedla důkladná práce v otázkách osobních. Osvědčení odborníci byli nahrazeni spolehlivými stranníky. Ne nepatrná učební povinnost učitelů středních škol byla zvýšena a tím četní učitelé středních škol zbaveni chleba. Obratným soustředěním tříd se ohrozil výsledek vyučování, ale zbytečnými se učinily četné pobočné třídy a učitelské síly. Bez slyšení, ba proti zkušenosti a mínění odborníků reformována střední škola, byly zřízeny nové nádherné školní paláce pro tak zvané menšinové státní školy. Ale žádosti o soukromé německé školy, zvláště také o školy katolické, byly zamítnuty a zřízení německých pobočných tříd bylo mařeno s úzkoprsostí od let nezvyklou. Bližší vám dojista může vysvětliti odborník z řad německých vládních stran, který tak dík své příslušnosti k vládní většině učiní dojista výmluvněji a účinněji.

V této souvislosti by byla vlastně také příležitost otázati se německých vládních stran, hlavně těch, jež se této výhodě těší teprve krátkou dobu, jaké pokroky učinilo v tomto roce národnostní zblížení. Avšak otázka byla by otázkou řečnickou, to jest otázkou, na niž se nečeká žádná odpověď, neboť a i nejrozhodnější přívrženec nynějších německých vládních stran, především jejich vlastní tisk, který kdysi důkladně proklel tehdejší německé vládní strany, nemůže zapříti svoji nespokojenost a jest jen jedno mínění, že je to horší. Nejen že je to horší než to bylo za dřívější vládní většiny, nýbrž horší též než to bylo, když se dály pokusy získati Němce pomalu pro vládu jakýmsi duchem sblížení. Chci tu jen poukázati na nedávné pouliční výtržnosti pro zvukové filmy, jež se podstatně nelišily od skandálů přímo po převratu. Vzpomínám jen situace německých státních zaměstnanců a učitelů, jež se jistě nestalo závidění hodnější. A ujišťuje-li se stále opět s úřední strany, že se při jmenování úředníků vůbec nezná národnostní otázka, nýbrž že zde rozhoduje výlučně zdatnost, pak bych uvedl jen jeden dopis jako příklad z tisíců, který jsem dostal před několika dny jako odpověď na tuto odpověď předsedy vlády, kde se mi píše: "Bylo mně v našem ministerstvu" - nechci je jmenovati, abych tomu člověku ještě více neškodil - "a po té u brněnské úřadovny mého oboru bez obalu řečeno, že se jako Němec nikdy nemohu státi přednostou tohoto odboru."

Vzpomínám dále na jazyková sužování, jichž přibylo. Přímo historicky cenným dokladem jazykového nařízení jest jazyková zkouška pensistů v cizině. Staří generálové, kteří, doufejme, nikdy nepřijdou do situace, aby nějakému útvaru veleli, kteří mají štěstí požívati československé vojenské pense, musí nyní v cizině dělati zkoušku, mají-li dostatečnou znalost státního jazyka. Vzpomínám způsobu zadávání státních dodávek, výsledků zestátnění lesů, které přivodilo ten krásný výsledek, že německá župa třebečovská má nyní český koridor a že německé obce a okresy byly při rozdílení lesů úplně vyloučeny. Vzpomínám zacházení s německými lázněmi, vzpomínám nevyřešené mariansko-lázeňské otázky a ještě tisíce jiných věcí, za to však mohu jako úspěch uvésti, že počet německých nezaměstnaných jest dvakrát tak veliký, jako českých, a že ministr zahraničních věcí vlády, v níž sedí dva němečtí ministři, prohlásil v Ženevě, že rozšíření mezinárodní ochrany menšin by bylo nebezpečné.

Ať se tedy dává otázka o dosavadní činnosti nynější vládní většiny jakkoli, odpověď jest vždy nepotěšující a dojem by byl ještě smutnější, kdybychom se tázali, co se až dosud nestalo, ačkoli by se bylo mělo státi podle očekávání všech. Neboť pak by vyšlo na jevo, že to, co se kdysi označovalo jako velmi pilné, kdyby byl odstraněn občanský blok, nebylo dosud ani náznakově vzato do práce. Vzpomeňme jen všemi znalci uznané potřeby reformovati berní správu a reformovati sociální pojištění. Nikdo si nebyl více než my vědom nedostatků správní reformy a věděli bychom mnohé k jejímu zlepšení, kdyby se pro to našla většina. Ale, jak se zdá, dříve nejhlasitějším křiklounům došla v boji chuť a odvaha, aby na správní reformě něco zlepšili, právě tak jako, aby pomýšleli na zkrácení vojenské presenční služby, které se podle povolaných míst dá určitě ihned provésti. A když nám bylo nedávno ohlášeno, že vláda připravuje zákon, jímž má býti stanoveno zkrácení presenční služební doby, ovšem nejprve bez data, tak toho není dojista mnoho, nýbrž jest to přímo výsměch, poněvadž přece na zkrácení vojenské služební doby bylo již pamatováno v původním branném zákonu.

Jak málo ostatně, zdá se, právě u vojska vládne demokratický duch, pro to uvádím příklad, za jehož pravdu se ovšem nemohu zaručiti, který však přece uvádím, poněvadž by byl hoden vyšetření. Před několika měsíci bylo prý v Králové Hradci odsouzeno 87 frekventantů tamní poddůstojnické školy pro vzpouru k jednomu až šesti měsícům žaláře. Proč? Poněvadž odmítli k večeři guláš proto, že jej dostávali příliš často. To se považuje za vzpouru a trestá se 6 měsíci žaláře.

Pravím-li, že ve všech těchto otázkách se nic nestalo, namítne snad někdo, že bylo především třeba ovládnouti hospodářskou tíseň. To by bylo zela hezké a správné, kdyby se jen mohlo a chtělo. Jak málo se však dá očekávati v tomto ohledu, jak málo se dá také jinak očekávati něco kladného, poněvadž tu i tam - odpusťte mně tvrdé slovo - chybí upřímná a poctivá spolupráce, poněvadž slova a činy se nekryjí. Jak se má vysvětliti, když na př. česká strana sociálně-demokratická odbude na jaře podaný tak zvaný menšinový návrh německé oposice ve svých oficiálních listech poznámkou, že Němci beztoho dostali více než jim patří, a když pak za několik týdnů vychází článek za článkem, kde se přiznává Němcům politická autonomie jako jim patřící. Rozpor, který právem vzbudil výsměch českých krajanů, zvláště českých agrárníků. A sama krásná slova ministra Bechyně, jež nadchla mnohé listy až k tučnému tisku, sama tato slova, v nichž také on mluvil o autonomii, připomínají mně jen onoho hodného manžela, jenž se chlubil, že jeho paní si může přáti, co chce, a který na otázku, co si přeje, odvětil, že už 12 let si přeje auto. Tak si smějí také němečtí soudruzi přáti se souhlasem českých soudruhů již 12 let autonomii a já se obávám, že se souhlasem českých soudruhů si budou smět přáti autonomii ještě hodně mnoho let, ale jenom tím nám není pomoženo.

Co by se mohlo díti, se neděje, neděje se také, co by se vlastně díti musilo. Vzpomínám tu jen ochrany nájemníků. O tom, že se nájemnická otázka musí konečně jednou definitivně řešiti, panuje právě tak jednomyslnost jako o tom, že toto řešení nemůže pozůstávati v tom, že se ochrana nájemníků odstraní přes noc. Přesto neměl a nemá nikdo odvahu, aby k této otázce přikročí s rozhodností, přesto jsme se opět dočkali, že dosavadní provisorium bylo s několika novými děrami prodlouženo jako další provisorium.

Zvláště sluší v této souvislosti vytknouti, že nebylo učiněno ani to nejmenší, aby byla odstraněna stagnace na stavebním trhu a aby byl s pompou ohlášený stavební ruch obrácen v praksi.

Abych obrázek nedělal příliš zkaleným a dal plný průchod pravdě, chci na konec se zmíniti o třech světélkách, jež osvětlují temno minulého rozpočtového roku. Míním tím vánoční remuneraci státních zaměstnanců, úpravu otázky staropensistů a polepšení válečným poškozencům. Před přeceňováním těchto úspěchů musí ovšem chrániti poznání, že to byly věci, jež musely jednou přijíti samy sebou, jakmile definitivní úprava reparační otázky konečně uvolnila již několikráte zmíněné zálohy a že je i toto konečné řešení na míle vzdáleno od ideálu, jenž byl očekáván. Vánoční remuneraci sežere zvýšení činží a valná část úředníků bude v málo týdnech na tom hůře než před vánoční remunerací. Pensisté a váleční poškozenci uznávají sice, co dostali, nebo správněji, co dostanou, neboť z pensistů nedostal až dosud ani jediný haléře z toho, co mu náleží podle nového zákona. Ale především považují oba to, co mají dostati, jen za skromnou splátku, za níž má co nejdříve následovati zbytek právě tak jako vzestupné zlepšení poškozeneckých důchodů, zkrácení etap pro pensisty, odstranění srážek pro vedlejší výdělek, zrušení restrinkčního zákona a automatické rozšíření všech výhod státně-zaměstnaneckých také na pensisty. Především však požadují, aby bylo konečně vyplaceno, co jim patří a aby se této výplaty opět částečně nezneužilo, jak se stalo bohužel vydaným prováděcím nařízením, že se jednou rukou béře, co se mělo dáti druhou.

Shrneme-li vše, musíme říci: rozpočet neuspokojuje na straně aktiv i pasiv, jak v příjmech tak ve vydání, dnešní vláda a většina uspokojují však ještě méně. Nedostatek programu, s nímž po týdny trvajícím nechutném boji o ministerská křesla vstoupila v život, tento nedostatek nebyl do dnes odstraněn, a to se mstí stálým a neužitečným bojem v nitru většiny, který sice až dosud končil vždy namáhavým kompromisem, avšak kompromisem, který neprospívá nikomu, poněvadž došlo k němu, jak jsme opětovně musili slýchati, se zaťatými zuby, t. j. proti lepšímu vědomí a svědomí. Nebyla potřena úspěšně ani hospodářská krise, ani konečně a uspokojivě vyřízena jiná důležitá otázka. Sněmovna pracuje jen s váznutím a v nepoměrných přestávkách. Pohnutkou není blaho státu, jeho národů a stavů, nýbrž úsilí o moc strany. Místo politiky dělnické a rolnické nastal konkurenční boj agrárních a socialistických stran. Velká většina, jež by byla povolána a s to, aby sama řešila na vrub ústavní změny všecky ty veliké národnostní, kulturní a sociální otázky, jejichž řešení by mohlo státu a jeho národům získati bezpečnost a štěstí na věky, tato velká většina se rozdrobí a promrhá svoji sílu ve vzájemné, ubohé, agitační, malicherné kritice. Naproti tomu se neděje nic, co by mohlo zažehnati těžkou bídu této chvíle, nemluvě ani o velké starosti do budoucna. V pravdě jest rozkoší býti za takových okolností a v takové době oposicí, jež může věci nazývati pravým jménem a věci kritisovati poctivě a objektivně a připravovati půdu pro lepší, doufejme, že nepříliš dalekou budoucnost státu a jeho národů a stran, odhodlaných k poctivé práci Jako taková k práci ochotná a v budoucnost věřící oposice odmítáme rozpočet na znamení své nedůvěry k nynější vládní většině. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Černý.

Posl. dr Černý: Slavná sněmovno! V obsáhlém a s největší svědomitostí zpracovaném referátu podal nám pan generální zpravodaj zprávu o příštím rozpočtu na r. 1931, a to jak povšechnou, tak i detailní o jednotlivých kapitolách resortů. S pílí jemu vlastní předvádí parlamentu před oči hospodářství minulého roku, přináší řadu statistických dat, srovnává rozpočet náš s rozpočty států cizích a na konec podle své povinnosti a podle vžité tradice v tomto parlamentě odporučuje rozpočet ke schválení sněmovně bez jakýchkoli změn. To je slavná sněmovno, povinností generálního referenta.

Právem a povinností parlamentu je pak, aby přezkoumal hospodářství za uplynulý rok podle předložené státní uzávěrky a aby podrobil věcné kritice rozpočet pro rok příští. To je také jediné právo, které parlament k rozpočtu našemu má. Je to právo akademické, zejména za ustálené tradice naší, že ani rozpočtový výbor, ani sněmovna nemohou v rozpočtu nic měniti. Bylo by proto přirozené domnívati se, že za tohoto stavu věci bude připomínkám, námětům a návrhům poslanců věnováno více pozornosti. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.), že zejména rozhodující činitel, t. j. vláda, všimne si stanoviska rozpočtového výboru a stanoviska parlamentu k státnímu rozpočtu.

Snad se to někde děje, snad se to někde neděje, zaráží proto, vážení pánové, až na jednu čestnou výjimku, naprostá absence vlády při projednávání tak důležité vládní předlohy, jakou j státní rozpočet.

Vážení pánové! Myslím, že není to správná politika a že tím sotva vychováme náš parlament, který ještě nemá velkých tradic, k opravdovému porozumění pro zákonodárnou činnost. Či myslíte, pánové, že nemůže se státi dříve nebo později, že některý pilný poslanec, který se připravuje, který chodí pilně do výborů a pracuje, nakonec si řekne: Co je mi platna tato práce, co je mi platno mluviti? Vždyť to nemá beztoho žádného většího a hlubšího významu.

Vážení pánové! Dejme pozor, aby se nám nestalo to, co se stalo v jednom ze západních parlamentů! Po jedněch volbách přišel do parlamentu nový poslanec, povoláním obchodník. Začala se debata, která trvala několik týdnů. Tento poslanec, zvyklý pracovati a zvyklý taký na efekt práce, poslouchal a poslouchal, ale na konec mu došla trpělivost, přihlásil se o slovo a řekl: "Pane presidente, snad by bylo na čase, abychom již přestali s těmito řečmi a začali nějakou práci"

Vážení pánové! Myslím, že jsme na podobné cestě, poněvadž opravdu se zdá, že velké řeči - musíme konstatovati naprosto loyálně - v rozpočtové debatě pronesené, řeči hluboce a mnohdy i vědecky založené, zůstávají bez povšimnutí.

Rozpočet nemůžeme ani v nejmenším měniti. Pánové, chápu, že nemůžeme přijíti s návrhy a že nemůžeme připustiti, aby mohla oposice nebo vládní strany činiti návrhy ad infinitum. Jistě bychom přišli k tomu, že by se rozpočet o několik miliard zvýšil a že by tyto návrhy ipso iure staly se absurdními.

Ale jednu věc, vážení pánové, myslím, že bychom mohli žádati aspoň to, aby doba k projednání rozpočtu byla značně prodloužena a aby byla poslancům dána možnost měniti v rámci rozpočtu, v rámci preliminovaných výdajů v těch kterých kapitolách aspoň jednotlivé položky. Jsou přece mnohé položky v rozpočtu, které by snížení snesly, a zase mnohé rozpočtové položky, které by zasloužily zvýšení.

Vážení pánové! Myslím, že touto cestou centralisujeme vyřizování všech nejdůležitějších a největších problémů jen do rukou vlády a že parlamentu bereme poslání, které by měl míti. Myslím, že spíše snahou tak mladého parlamentu, jako je parlament náš, měla by býti decentralisace práce. Co znamená decentralisace práce sněmovní? Znamená uvědomění povinností jednotlivých poslanců a uvědomění jejich odpovědnosti. A vážení pánové, toho potřebujeme. Možná, že uvědomění odpovědnosti bude jedním z prostředků, kterým zabráníme tomu nedůstojnému zjevu, který se zde stále opakuje - prázdným sněmovním lavicím. (Potlesk.)

Čím stůně náš parlamentarismus? Nedávno četl jsem článek jednoho z velkých evropských státníků, býv. ministerského předsedy anglického Davida Lloyda George. Čím odůvodňuje pokles parlamentarismu vůbec? Právě tím, že poslancům není dána náležitá odpovědnost a že není dán náležitý význam pracím výborovým. Myslím, že methoda racionalisace poslanecké práce musí se také státi methodou naší a že v tomto smyslu do budoucna musíme postupovati.

Nyní několik slov k rozpočtu. Pan generální referent již vysvětlil detailně, že náš rozpočet opouští dosavadní svou linii, že opouští, co po 5 roků bylo jeho velikou předností a na co mohl býti také hrd ministr financí dr Engliš, t. j. rozpočtovou stabilitu. Vážení pánové, vy všichni, kteří jste pozorně četli exposé pana ministra financí dr Engliše, budete souhlasiti se mnou, řeknu-li, že ministr financí dr Engliš je ve svém exposé jaksi zaražen a ze při pozorném pročtení jeho setkáte se s jistou zakrytou výčitkou, výčitkou právě pro to, o čem jsem mluvil a o čem bylo referováno, výčitkou o opuštění rozpočtové stability. Pan ministr dr Engliš resumuje, že přes zvýšení rozpočtu musíme se znovu k rozpočtové stabilitě vrátiti.

Co bylo za doby rozpočtové stability vykonáno, je v exposé p. ministra financí detailně uvedeno a já bych o této věci mluvil jistě zbytečně. Chci jen říci, že stabilita našeho rozpočtu byla zlatou dobou našeho hospodářství finančního, a že v této době byla vyřešena řada velikých problémů kulturních, hospodářských a sociálních. A to je také důvod, proč nutno se zamysliti nad tím, proč tento systém našeho rozpočtu byl opuštěn.

Budiž mi dovoleno zmíniti se několika slovy o ministerstvu věcí zahraničních. V jednom titulu tohoto resortu vyskytuje se položka na zahraniční propagaci, myslím tu náš styk s cizinou. Položka tato je dotována - nevím přesně - ca 10 mil. Kč. Mám v této věci přání, aby naší zahraniční propagaci byla věnována největší pozornost. Jestliže pak z této položky, která obsahuje řadu ještě jiných úkolů, připadají na tuto propagaci tiskem, brožurami a všemi ostatními prostředky - jak se přibližně pamatuji - pouze 3 mil. Kč, myslím, vážení pánové, že je to velmi málo. Myslím tu na světové žurnály, zejména obrázkové, ať již anglické, francouzské nebo třeba německé, které jdou celým světem. Vy, kteří je sledujete, budete se mnou souhlasiti, že právě zde je malá propagace pro naši republiku, že kulturní cizina - poněvadž časopisy ty jdou celým kulturním světem - má málo příležitosti seznati naši kulturu, náš ráz krajinný a všechno ostatní, co v republice máme a čím bychom se mohli pochlubiti. Přimlouval bych se, aby byla věnována tomuto úkolu největší pozornost, přimlouval bych se za značné zvýšení této položky, poněvadž sledujeme-li tento zjev, přijdeme k přesvědčení, že malé chudé státy, o kterých skoro ani přesně nevíme, kde jsou, řekněme státy severské, které vznikly na území býv. říše ruské, mají mnohdy větší zahraniční propagandu než my. Podívejte se na Polsko. Polská výstava poznaňská, tedy výstava státní, zemská, na které jsme my Čechoslováci participovali největším procentem návštěvy, měla svou velkou propagaci po celém světě, našli jste nebo mohli jste nalézti plakáty této výstavy až v Biskře v Africe. Takto rozumějí Poláci zahraniční propagaci. V tomto smyslu bych se přimlouval, aby bylo postupováno s propagací o naší republice, poněvadž v tom vidím jedině správné šíření známostí a znalosti o našem státě, kterou jistě potřebujeme.

Několik málo slov k ministerstvu nár. obrany. V rozpočtovém výboru řada pánů řečníků vytýkala, že rozpočet našeho ministerstva nár. obrany je příliš vysoký, že neodpovídá finanční nosnosti, že neodpovídá finanční potenci státu a že je to rozpočet militaristický. Vážení pánové, jestliže o této věci mluvím, chtěl bych zdůrazniti, že devisou naší politiky branné, politiky vojenské jest program našeho presidenta. Víte, že nedávno řekl v otázce vojenství toto: "Činím vše, aby československé vojsko bylo tak mocné, jak jen možno, avšak vždy jen k účelu obrany". Tedy, vážení pánové, to je náš program a musí naším programem zůstati. Nesmíme býti tak naivními a mysliti si, že k nám půjde někdo ze zahraničí, kdyby bylo potřebí, dělati pořádek nebo že někdo půjde hájiti naši státní suverenitu nebo hraniční integritu. Nikdo nepůjde, a také bychom to od nikoho nemohli žádati a ani nežádali. Máme svou armádu, musíme ji míti a dáti jí všechno, čeho potřebuje. Je to armáda naše, je to armáda, která slouží nebo bude sloužiti ochraně našeho státu.

Právě v tuto dobu jest velké jednání Společnosti Národů v Ženevě, jednání, které jest historické, které má neobyčejně velký význam a které můžeme přirovnati k jednáním mírovým. Jaký je výsledek? V září letošního roku jsem četl řeč anglického ministra zahraničních záležitostí Hendersona. Co praví tento státník? "Jednání Společnosti Národů v otázkách odzbrojení jest jedním z nejdůležitějších jednání soudobých. Bez odzbrojení není možno uskutečniti mírové smlouvy. Jsme ochránci kultury a štěstí dnešní generace a je naší povinností, abychom budoucí válce zabránili, poněvadž budoucí válka bude stokrát horší, nežli byla válka minulá". A končil svou řeč tím, že očekává, že v listopadu dojde Svaz národů v otázce této již k jistému vyjasnění. A co vidíme dnes? Že v této velké práci, která budí respekt a úctu, není vidět žádného značnějšího výsledku, a zdá se mi, že snaha po odzbrojení je stále pouhým ideálem, jehož uskutečnění bude ještě velmi dlouho trvati. Proto, dokud neodzbrojily státy jiné, dokud neodzbrojují státy mocné a silné, nemůžeme odzbrojovati my. A jak jsem již řekl, bylo by velmi komické, aby naše republika chtěla dělati to, co by znamenalo politiku pro ni nerozumnou, co by znamenalo velké ohrožení její svobody. (Výborně!) Nezapomeňte, pánové, že ne všichni naši sousedé jsou tak mírumilovně založeni, jak by si bylo přáti, myslím zejména souseda jednoho, který hraničí s naší zemí slovenskou.

Přecházím k našemu rozpočtu kulturnímu. Myslím, že program našeho státu, program demokratické republiky naší nemůže býti než ten, že v politice kulturní musíme dáti všem národům, všem menšinám tento stát obývajícím všecko to, co ke svému rozvoji potřebují. Musíme každému národu a každé menšině dáti tolik škol, kolik nutně má ke své kulturní existenci potřebí. Já jsem již řekl roku loňského a opakuji to znovu, že v zájmu správné politiky státní jest, nezřizovati žádné školy zbytečné, ať pro ten či onen národ, ať pro tu či onu menšinu. To by nebyla politika hospodárná. Žádný z národů obývajících náš stát, jak jsem již řekl, nesmí míti nedostatek ve školství, poněvadž by to nebyla politika, která by odpovídala duchu demokracie.

Vážení pánové, v politice kulturní musíme tedy postupovat neobyčejně delikátně, umírněně a rozumně. Nesmíme nechati naše menšiny a i sebe jako národ v tomto státě vládnoucí drážditi tím, co jmenujeme nacionálním šovinismem nebo agresivním nacionalismem. Agresivní nacionalismus byl by největší škodou našeho státu, agresivní nacionalismus vyvolával by to, co by vedlo k nejtěžším bojům národnostním, jejichž důsledky bychom těžko dovedli odhadnouti. Proto je příkazem naší politiky, abychom v otázkách národnostních byli naprosto tolerantními, naprosto spravedlivými. Nic nepoškodilo by nás více, jak jsem již řekl, než právě tato politika národnostního scestí. Nechci říci, že bychom měli opustiti svůj nacionalismus, a nemůžeme také žádati od svých menšin, ať jsou to menšiny maďarské nebo německé, aby se zřekly svého nacionalismu. Ne, naopak, my jistě jako národ, který úpěl po staletí v porobě, nejlépe víme, co znamenal pro nás čistý nacionalismus právě v těchto dobách naši politické i národní poroby. Tomuto našemu nejčistšímu probuzenskému nacionalismu zůstaneme a musíme zůstati věrni, ale musíme jej jinak uniformovati. Náš nacionalismus musí se dnes jeviti jako nacionalismus státnický, jako nacionalismus státu samostatného, nacionalismus objektivní, který v žádném případě nikdy nesmí dáti žádné své menšině práva a příležitosti k nacionálnímu šovinismu, nesmí dáti důvodu k spravedlivým a oprávněným stížnostem. To je po mém soudu nejsprávnější rozřešení této otázky. Vím, že nezachováme se nikdy, že stížnosti na naši nacionální politiku budou z řad těch či oněch, ale tyto stížnosti musí býti takové, aby na mezinárodním foru byly vždy jako bezdůvodné zamítnuty.

Vážení pánové, musíme hledati mezi svými menšinami a všemi národy stát náš obývajícími všechny styčné body a musíme odstraňovati vše, co nás rozlišuje a třídí. Podařilo se nám to s národem německým, nebo aspoň s velkou jeho částí, a jsem hrd, že patřím ke straně, která první porozuměla spolupráci s německým rolníkem, s německým zemědělcem a dovedla jej přesvědčiti, že vstoupil, třeba za velkého politického risika pro sebe, do vlády a nese tíhu vládní na svých bedrech s námi. Bylo by největší chybou s naší československé strany, kdybychom Němce, jich z řady v poslední vládě rozšířeny byly nejsilnější německou stranou, stranou soc. demokratickou, nedovedly ve vládě udržeti nebo kdybychom je zklamali. Tedy jako rovni s rovnými politiku přímou a poctivou. Tím nezadáme v ničem na svých právech národních, tím nezadáme také ani v nejmenším své státní suverenitě. Naopak. O to nás nikdo nesmí žádati a nežádá. Tím prospějeme prestiži naší republiky a našeho státu. Vždyť působilo neobyčejným dojmem, a mohli jsme to čísti v zahraničním tisku, když podařilo se našemu státu v osmém již - myslím - roce republiky získati německou menšinu pro spoluvládu v republice. To jistě svědčilo o veliké státnické rozšafnosti a moudrosti našeho československého národa.

Při kulturních otázkách bych chtěl promluviti několik málo slov, vlastně jen se zmíniti o tom, o čem mluvil již pan referent dr Hnídek, o naší medicínské fakultě, vlastně o otázce naší všeobecné nemocnice. Slyšeli jsme, jaký stav jest na některých našich klinikách, slyšeli jsme to mnohokráte v rozpočtovém výboru, slyšeli jsme to i zde od generálního referenta. Chci jen říci, že otázka pražské nemocnice, otázka lékařské fakulty stala se dnes programem celé veřejnosti a jest opravdu velikou chybou, že naše první nemocnice ve státě je v tak ubohém stavu, že musí buditi pozornost i samého parlamentu. Jak vysoko stojí mnohé nemocnice venkovské, na př. taková nemocnice Královéhradecká, proti naší státní nemocnici pražské, proti Všeobecné nemocnici! Kdo jde do nemocnice? Ten nejubožší ať v ohledu zdravotním nebo sociálním. Má tedy býti nemocnice aspoň pohostinnou, aspoň čistou, má aspoň tím lákati nemocného člověka, ale toho nevidíme v žádném směru u klinik pražských. Je tedy třeba, aby vláda velmi rychle a resolutně sjednala zde nápravu.

Vážení pánové! O Národním divadle jen letmo jako referent o zákoně, kterým Národní divadlo bylo sestátněno, chci říci a opakovati, že chceme míti z Národního divadla opravdu první scénu a opravdový stánek nejvyšší národní kultury. Řekl jsem jako referent o tomto zákoně, že vítáme jedno: že zestátněním Národního divadla přijde otázka Národního divadla každoročně nebo často na forum parlamentární. V tom vidím veliké plus, poněvadž všichni musíme míti nejvyšší interes, zdali se Národní divadlo rozvíjí či nikoli. Chceme, aby v Národním divadle bylo šetřeno, ovšem rozumně šetřeno. Řekl jsem již tehdy, že chceme, aby naše schopné síly, ať v opeře, či v činohře byly honorovány třeba více než jsou, ale ať v Národním divadle není protekcionářství a osobní kult. Mementem a vykřičníkem pro Národní divadlo je resoluce, která byla podána v rozpočtovém výboru referentem o naší kulturní kapitole p. kol. dr Mackem za všeobecného souhlasu celého rozpočtového výboru, v níž navrhl, aby 2 mil. z dotace Národního divadla byly převedeny a postoupeny pro výstavbu Moderní galerie. To je vykřičník pro Národní divadlo. Opakuji znova: Chceme Národnímu divadlu dáti všechno, čeho od státu potřebuje, dáme mu to rádi vzhledem k veliké tradici, kterou má a mělo zejména v dobách dřívějších pro náš národ, ale to, co žádáme, je, myslím, minimem toho, co v zájmu národa žádati musíme.