Stran haagské a pařížské dohody byly v ministerské radě určité pochyby, vyžadují-li schválení a je-li je proto dlužno předložiti ke schválení parlamentem čili nic, a vláda se postavila na stanovisko, že by byl správnější postup smlouvy předložiti ke schválení, poněvadž jsou pochybnosti. Toto stanovisko vlády považuji za správné. Nepovažuji však je za správné proto, poněvadž jsem snad toho názoru, že předpis § 64 ústavní listiny, který pro určité smlouvy předpisuje schválení parlamentu, vyžaduje extensivního výkladu. Nevyžaduje extensivního, nýbrž jen správného výkladu. Jsem vůbec odpůrcem tvrzení, jakoby určité normy vyžadovaly extensivního výkladu. Povinnost vlády záleží v tom, že má zachovávati ústavní zásady, a v ústavě má svůj základ právo parlamentu rovněž tak, jako presidentova praerogativa. Rovněž zachovávati presidentovu praerogativu jest úkolem ústavní vlády.

Ze zcela jiného důvodu docházím k přesvědčení, že v pochybném případě dlužno smlouvy podrobiti schválení parlamentu a to proto, poněvadž zde jde o náležitosti platnosti a poněvadž okolnost, byl-li podán mylně výklad v neprospěch parlamentního schvalovacího práva, může míti za následek neplatnou ratifikaci. Předejíti toto nebezpečí jest povinností vlády. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Všeobecně není vlastně tak nadmíru těžké řešiti otázky, jež zde byly nadhozeny, a snad to nemá ani zapotřebí svolání zvláštní komise odborníků. Ovšem celý § 64 a théma, jež se v něm řeší, jsou velmi problematické, pojí se k němu mnoho otázek, jež vyžadují nezbytně úpravy. Ohraničení smluv, jež musí býti vyhlášeny ve "Sbírce zákonů a nařízení", musí se státi jasně, jasně musí býti také zjištěno čím a jakým způsobem nabude mezinárodní úmluva vnitrostátní působnosti, a jak jest pánům známo, dojde na můj popud podle usnesení ústavně-právního výboru k akci v tomto směru, která má přivoditi potřebné vyjasnění.

Všeobecně bych chtěl prohlásiti, že vláda předkládajíc dohodu pařížskou a haagskou, vyhověla ústavním požadavkům. Přes to nemohu zcela schvalovati chování vlády v určitém směru. Nechci tvrditi, že zde byly obavy před parlamentarismem, neboť chci beze všeho uznati, že právě pan ministr zahraničí dal při jednání v rozpočtovém výboru a ve výboru zahraničním veškerá potřebná vysvětlení v míře nejplnější. Ale nezdá se mně býti přece správným, že se nám předkládají na vědomí z velikého souboru smluv jen právě ony části, které podle znění ústavy bezpodmínečně vyžadují našeho schválení, kdežto o těch druhých se nedovíme vůbec nic. Haagský soubor smluv tvoří celek a jednotlivé části haagského souboru smluv jsou nesrozumitelné, jestliže nejsou známy veškeré haagské smlouvy. Myslím, že není zapotřebí, abych vám ukázal něco jiného, než jednak to, co nám vláda předkládá (ukazuje texty). To jsou texty, jež máme schváliti, a tyto zde jsou - menším písmem tištěné - texty celého haagského souboru smluv. To jest anglický a francouzský text; toto však jest také dvojjazyčné, totiž francouzské a české. Myslím, že tato kvantitativní antithesa postačí, aby objasnila, že jsme nezvěděli přímo o všem možném, co se v Haagu udělalo.

To nepovažuji za správné a nepovažuji to zvláště za správné, že bylo opominuto předložiti nám haagské texty o úmluvách s Maďarskem, i když ne ke schválení, tedy aspoň na vědomí, poněvadž přece byly na jejich základě sjednány úmluvy v Paříži. Neboť vlastně je to tak, že podle usnesení v Haagu byla úkolem pařížské komise jen konečná úprava textů a že základy byly již položeny v Haagu. Z toho jsme však nedostali na vědomí nic. Proto bych se rád obrátil na pana ministra zahraničí s prosbou, abychom příště při projednávání smluv většího dosahu nedostali na vědomí jedině to, co bezpodmínečně podle znění ústavy podléhá našemu souhlasu a co my tudíž musíme dostati předloženo, poněvadž jinak nelze uděliti platnou ratifikaci, nýbrž abychom dostali do rukou veškerý materiál, jehož je potřebí pro porozumění textům, které máme posouditi. Konečně není přece zcela důstojno poslance, aby si musil materiál, jehož jest zapotřebí pro porozumění, opatřiti zvláštní ochotou zahraničního úřadu, jíž se mně beze všeho dostalo, nebo aby musil použíti francouzského časopisu jako "Europe nouvelle", aby si tuto znalost získal. V ostatních státech jest v takových případech obvyklým jiný způsob, v ostatních státech znají instituci tak zvaných barevných knih. Nechci panu ministru navrhovati, jakou barvu má zvoliti, ale co se týče instituce tak zvaných barevných knih, přál bych si přece, aby se konečně jednou více užívalo této instituce také v Československé republice. V takové barevné knize by byl býval obsažen celý haagský text, dopisy vyměněné v Paříži mezi Loucheurem a naším zahraničním ministrem, snad i jiná diplomatická korespondence a spisový materiál, který by nám byl porozumění usnadnil, porozumění, které by snad bylo ministra uchránilo mnohé nespravedlivé kritiky.

Po tomto, chcete-li, formálním úvodu přecházím k jednání o předmětu samém a abych přikročil k určitému, byť i ne do jednotlivostí jdoucímu zkoumání textů, jež podléhají našemu schválení. Dlužno rozeznávati tři etapy: etapu mírových smluv, na jejichž podkladě nám vzrostla určitá naprosto nadměrná břemena; za druhé etapu haagskou, za třetí etapu jednání pařížského výboru. O mírových smlouvách nedá se již mnoho mluviti. O všem, co lze o tom říci, jsme mluvili velmi všestranně. Vlastně by ani nebyly nyní po mírových smlouvách dvě etapy, nýbrž jen jedna, neboť vlastně Paříž neměla znamenati nic jiného, než konečnou textaci "sur ses bases", to znamená na podkladě úmluv sjednaných v Haagu, jež byly prohlášeny zralými k ratifikaci. Avšak Paříž se přece stala novou fásí a musím znovu konstatovati, proč se Paříž stala vlastní etapou. Oceňuji plně, co pan ministr zahraničí řekl v rozpočtovém výboru: "Práce haagské delegace byla neslýchaně veliká, stěsnání celé práce na východních reparacích do tří dnů a tří nocí bylo cosi, co kladlo největší požadavky na pracovní sílu, na schopnost delegace." A přece musím vytknouti, že haagské texty vykazují právnické mezery a omyly, jimž bylo možno se vyhnouti, kdyby tato delegace byla bývala vyzbrojena přiměřeněji právnicky.

Velectěné dámy a pánové, budete míti zato, že já jako právník jaksi právničení přeceňuji. Nikoliv, jsem jen pro zdravou střední cestu. Vím zcela přesně, že jest mnoho případů, v nichž se znamenitě vyjde se zdravým lidským rozumem a s politickou zkušeností, aniž člověk něco věděl o právnických formulacích a právnických methodách. Avšak bohužel při smlouvách jak mezi soukromníky, tak mezi státy nelze se mnohdy obejíti bez právnických method a bez právnických zkušeností. Odmítám pro sebe každou předhůzku, že právničení přeceňuji. Nejsem však, bohužel, s to, abych ministerstvo zahraničí zprostil zcela výtky, že trpí podceňováním nutnosti právnických příprav. Dokázalo to při sestavě delegace pro Haag, dokázalo to již dříve jednou při formulaci nešťastné noty o Pechovi, k níž chci říci: Mezinárodní notu možno sice sestaviti čistě politicky, ale pustí-li se jednou někdo v notě do právnických deklamací, pak musí mít tyto důvody hlavu a patu a nesmí již posluchač třetího ročníku university lehce rozpoznati, že jsou nesprávné. Dámy a pánové, ministerstvo jest s to disponovati právníky, ministerstvo dokázalo sestavou delegace pro Paříž, že má korunního právníka výtečných kvalit i co do otázky formulace. Nepravím to vše proto, abych přicházel s rekriminacemi za dobu minulou, nýbrž chtěl bych jen pana ministra zahraničí prositi, aby se nedal sváděti nadále podceňováním právnické vědy, což snad nečiní on, nýbrž jiní pánové, nýbrž dal jí také místečko na výsluní, které jí náleží nikoli k vůli právničení, nýbrž v zájmu díla. (Posl. dr Hassold [německy]: Právo stojí na slabých nohách!) Nikoli, to ne, právo nestojí na slabých nohách, mnohdy jsou jen nohy a snad ne právě nohy, nýbrž jiné údy onoho slabé, jenž má řešiti právní úkoly. (Veselost.)

Nyní, dámy a pánové, musím konstatovati - a to jest pro hodnocení práce pařížské delegace důležité - že pařížská delegace stála před velmi neutěšenými a obtížnými úkoly. Bylo-li Maďarskem tvrzeno, že byl zde závazek, aby bylo ze záboru vypuštěno 200.000 jiter, pak to bylo tvrzení, které se dalo beze všeho odmítnouti, neboť nemělo naprosto podkladu pro podmínečný charakter věty v Haagu, jíž se Maďarsko dovolávalo. Naproti tomu nedalo se příliš snadno oslabiti stanovisko Maďarska ve všech ostatních bodech s hlediska haagských textů. To platí zvláště pro otázku, vztahují-li se haagská ujednání o fondu A jen na nevyřízené procesy či také na procesy maďarských velkostatkářů v Československé republice, které budou teprve zahájeny.

Za druhé bylo v Haagu vypuštěno rozřešení velmi důležité otázky nadací, haagská dohoda se nedotýká ani slovem stanoviska k rozsudkům rozhodčích soudů, jež dopadly proti Maďarsku ve prospěch československých státních občanů nebo které ještě mohly dopadnouti na základě smlouvy trianonské. Ovšem v Haagu se stala určitá reservace. Bylo vyhrazeno, že tato otázka bude později v Paříži upravena, ale, bohužel, musím konstatovati, že tato reservace nastala v Haagu ve chvíli, která podle zásad mezinárodního práva nebyla vhodná a učinila tudíž reservaci bezvýznamnou. (Ministr dr Beneš: Pařížských?) Ne, to všecko je v Haagu. V Haagu došlo k reservaci stran soukromých nároků - a myslím také stran nadací, to nevím s určitostí - československých státních občanů. Ale k reservaci došlo před podpisem, byla popírána a po té bylo přec podepsáno. (Min. dr Beneš: Vůči Maďarsku?) Vůči Maďarsku. Došlo k ní také vůči Německu. (Min. dr Beneš: Jen k informaci, pane kolego: Co se maďarské smlouvy týče, tato reservace byla učiněna a byla přijata!) Kým, to není z textu patrno. Prosím, toť nejlepší důkaz, jak by bylo nutným, aby nám ve formě barevné knihy bylo předloženo vše to, co se událo... (Min. dr Beneš: To nikde není v protokole ani v žádném papíru, to bylo učiněno od předsedy a právě proto, že to bylo parafováno - že nebyla smlouva podepsána, nýbrž parafována - proto nebyla předložena také parlamentu!) Pravil jsem výslovně, pane ministře, že nežádám předložení parlamentu ke schválení, naopak jsem pravil, že jest to úkolem vlády, aby hájila práva parlamentu jako praerogativu presidentovu a oblast výkonné moci; to jest pro mne jako právníka samozřejmé, ale já jsem toho mínění, že jest zde nutno, aby parlament byl informován a že by bylo dojista správné, aby vedle smluv, jež dlužno předložiti ke schválení, byl i veškerý informační materiál dán parlamentu na vědomí, ať již ve formě barevné knihy nebo jiným způsobem. (Min. dr Beneš: Dovolíte pane kolego?) Prosím. (Min. dr Beneš: K tomu jsou po mém soudu výbor a tam je ministr s celým materiálem k disposici! To se rozumí samo sebou!) Ano, pane ministře, uznal jsem také vděčně vaše vývody ve výborech, uznal jsem vděčně, že jste odpověděl na všecky otázky velmi otevřeně, bylo by však přece velmi důležité pro porozumění, aby potřebné texty samé byly připojeny. Nebylo tomu, bohužel, ani ve výboru. Jak řečeno, neděje se to za účelem rekriminací, nýbrž pro příště. Obyčej, který se stal již v jiných parlamentech s úspěchem obvyklým, může býti zužitkován i u nás.

Nemám v úmyslu, abych se pouštěl do všech podrobností smluv, chtěl bych jen z pařížského díla mnohé vyzvednouti a mezi tím i mnohé, na což nesporně možno nazírati jako na zlepšení situace. Nyní nastalo úplné jasno o zřízení, úkolech a významu fondu A. Podle dodatku 2, čl. 6 haagské dohody nebylo zcela jasno, zda by se případně pro hyperochu při vyčerpání fondu A nedalo přidržeti k placení Československo. V dodatku 2. čl. 6 se praví: "... dans les limits des disponibilités du fonds." V těchto mezích se zdálo - text nebyl opět zcela jasný - že byly Československo, Rumunsko a Jugoslavie vyřaděny z materiální odpovědnosti. Ale dnes jest zcela jasno, že nemožno vznésti pod nižádným titulem, který patří do fondu A, nějaký nárok vůči Československu. Co se týká fondu B, pak chci jen upozorniti na to, aniž chci tvrditi, že to má zvláštní věcný nebo praktický význam, že spory budou jako dříve vedeny nikoli proti fondu B, nýbrž proti státům, tedy že fond B nemá jiného charakteru - nemá charakteru trpného subjektu, jak jsem to již pravil ve své první řeči podle nápovědi prvního výkladu pana ministra - nežli konkursní podstaty, že však při nepostačitelnosti konkursní podstaty, t. j., jsou-li přiznány nároky vůči nám, jež nemohou býti uspokojeny 33 1/3 milionu zlatých korun, by bylo Československo povinno případně platiti. Pan ministr jest podle svých výpočtů právě jako delegace toho názoru, že jest to prakticky bezvýznamné s ohledem na vyloučení církevních statků, s ohledem na svůj předpoklad, že spory s arcivévody musí pro nás dobře dopadnouti a s ohledem na to, že jiné částky, přicházející zde v úvahu, nedosahují ani zdaleka 33 1/2 milionu zlatých korun. Neodvažuji se o těchto číslicích mluviti, neznám jednotlivé příslušné částky, také nevím, zda je to tak zcela jisté, že jsou spory arcivévodů ztraceny následkem známé nestejnosti francouzského a anglického textu mírových smluv. Ať je tomu jakkoli: jest nutno na tyto možnosti upozorniti.

Co se týká nadací, musím nejprve opraviti malý omyl výkladu. K otázce nadací a kolektivit pravil pan ministr zahraničí, že jsme byli trianonským mírem odkázáni na to, abychom tyto otázky vyřešili zvláštními dohodami se státy, i s Maďarskem. Jest to správné podle čl. 256 smlouvy trianonské pro tak zvané kolektivity, není to však správné pro nadace, neboť pro nadace jest ve čl. 249, odst. 6 učiněno přesné ustanovení, že veškeré nadace na maďarském území, jež jsou určeny pro naše státní příslušníky, jest také odevzdati do správy a majetku Československého státu. Pařížská delegace uznala řešení nemilé otázky nadační podle zásady územní. Nevím, zda jsme tím dobře pochodili. Všeobecně se mi to zdá býti lhostejným. Nejsem tak nadšeným obhájcem mírových smluv a každého slova v nich obsaženého, abych se nad tím horšil, bylo-li upuštěno od práva, jež je zakotveno v mírových smlouvách. Při této příležitosti musím však upozorniti, že se jednáním mezistátním zasáhlo do oblasti soukromoprávní a že mezistátním jednáním byla porušena nabytá práva československých příslušníků. A to především u nadací. Podle čl. 249, odst. 7 trianonské smlouvy mají naši státní občané i u oněch nadací, jež zůstávají pod správou maďarského státu, právo uplatňovati své nároky na nadace, kteréžto právo jim zůstalo vyhrazeno výslovným ustanovením pařížským v úvodě k dodatku 3, avšak tento nárok jest nárokem na nadační požitky nevalorisované, kdežto, kdybychom byli podle čl. 249, odst. 6 dostali celé nadace, kdybychom byli museli dostati nadace valorisované - podle znění smlouvy "ve stavu, v jakém byly 26. července 1914", a podle dikce mírových smluv "ve stavu z 26. července 1914", znamená tolik jako podle vnitřní hodnoty, kterou mělo nadační jmění 26. července 1914 - tyto platy byly bývaly valorisované. A druhé upuštění od jura quaesita částečné, možné, eventuální zřeknutí, chci se opatrně vyjádřiti, záleží v ustanovení jednajíc m o rozhodčích soudech. Rozhodčí soudy, které vynesly rozsudky, nebo které rozsudky vynesou ve prospěch československých státních občanů vůči maďarskému státu, vynášely tyto rozsudky - mluvím o minulém - znějící na ihned splatnou částku s 6%ními úroky ode dne žaloby. Podle dohody dostanou lidé "le montant" s 3%ními úroky od r. 1933, v ročních splátkách počínajících r. 1933 a končících r. 1944. To znamená dojista znehodnocení jejich nároků. Při této příležitosti bych rád upozornil pana ministra na jednu okolnost, na niž jsem jej již upozornil ve výboru rozpočtovém; chtěl bych totiž pana ministra prositi, aby se strany naší vlády bylo konstatováno, že pod tak zvaným "montant" jest nejen rozuměti žalovanou částku, nýbrž tuto i s úroky v rozsudku přiřčenými. Není to žádná maličkost. Poněvadž zde jde o milionové částky, bylo záhodno včas zaujmouti naše jasné stanovisko. Myslím, že v Paříži byli o tom jednotni, že do montants jest zahrnouti 6% úroky rozsudku. (Ministr dr Beneš: Ano!) Jak slyším, stojí dnes maďarské ministerstvo financí na opačném stanovisku a bylo by si přáti, aby se strany naší vlády bylo naše stanovisko jasně nějakým způsobem zdůrazněno, neboť běží, jak jsem již pravil, o veliké nároky československých státních občanů. Nechci rozvinouti právnickou otázku, co se ještě může státi s těmito nároky československých státních občanů, kteří přišli dohodou trochu zkrátka, není-li možnosti jíti ještě jednou na soud a prosaditi tyto nároky vůči Maďarsku přese vši dohodu, dále, zda nejsou nároky na náhradu škody vůči vlastnímu státu. Zříkám se toho, abych tuto otázku rozvinul, neboť jsem toho mínění, že, pokud došlo k poškození československých státních občanů smlouvami, bylo by úkolem vlády, aby přikročila k dobrovolnému odškodnění vlastních občanů. Neboť podle mého mínění má se věc takto: Ze všeobecných důvodů státní finanční politiky a všeobecně politických došlo ke kompromisu, jemuž rozumíme a který vítáme, jestliže tím však byly postiženy soukromé zájmy, nemá stát podporovati vlastní účely na účet jednotlivých soukromníků, nýbrž připustiti přiměřené odškodnění a má toto přiměřené odškodnění také připustiti v celé řadě jiných případů.

Sem patří otázka vojenských dodavatelů, kteří nebyli ještě uspokojeni, dále otázka válečné půjčky, která zde byla již nadhozena s mnoha stran. Pan ministr zahraničí vyjádřil se o této otázce ve výboru. Ale myslím on mně odpustí - že se věci vyhnul, nikdo z nás, ani posl. Zierhut netvrdil, že by tato otázka nebyla mezinárodně již dávno vyřízena. Mezinárodně jest otázka válečných půjček nesporně vyřízena mírovými smlouvami a to by nám nemusil pan ministr zahraničí zvláště říkati. Ale oč jde, jest to, že by stát měl nyní, když má celou reparační otázku před sebou rozřešenou, když jest tak odstraněna velká překážka, která nám byla dříve stále udávána za důvod proti uspokojivému řešení otázky válečných půjček, pomýšleti na to, aby z vlastního popudu připustil přiměřenou nápravu.

Mluvím-li již o vlastních státních příslušnících, dlužno říci ještě něco. Dostali jsme nadační jmění, používáme ho již celou řadu let, pokud jde o Pálffyho nadaci, ale formálně jsme teprve dnes oprávněni disponovati tímto jměním pálffyovské nadace a jiných statků. Tohoto jmění mělo se především použíti k tomu, aby byla oživena silně skomírající péče o studující mládež. Nadace, které máme jak na české, tak na německé straně pro studující mládež, naprosto nepostačí. Musíme-li dnes vypsati na fakultě nebo universitě nadace s ročním požitkem 150 nebo 240 Kč, jest to něco, čemu se smějí nejen studenti, nýbrž kde kdo a co vede k tomu, že se o nadace vůbec nikdo neuchází, nebo že jsou udělovány někomu, kdo jich nezaslouží, poněvadž nelze samozřejmě při zkoumání předpokladů pro takovou nadaci býti přísným. Myslím tudíž, že peněz, které jsme dostali a které přec mají býti obráceny k nadačním účelům, má se použíti k tomu, aby byla provedena dávno potřebná velkorysá permutační akce nadační. Nechceme sta malých, života neschopných nadací pro studující mládež, nýbrž chceme míti nadací méně, ale dostačujících. Ovšem říkám od prvopočátku: Chceme přiměřené účastenství německé akademické mládeže na těchto nadacích. Dnes tomu tak vždy není, při čemž nedělám ministerstvu školství a národní osvěty nejmenší výčitky. Ale my máme v tomto státě groteskní zařízení, vysokoškolský odbor zemského úřadu. Tento vysokoškolský odbor zemského úřadu jest vůbec anachronismem. Proč ještě existuje, neví nikdo. Je to jednoduše instance mezi ministerstvem a universitou, přes to, že tyto obě instance nepotřebují mezi sebou prostředníka. Universita v Bratislavě, která leží od ministerstva místně vzdálena, tohoto článku nemá, také ve starém Rakousku neměly vídeňské vysoké školy tohoto čistě byrokratického prostředníka. Nepotřebujeme ho naprosto, poněvadž se styk mezi vysokými školami a ministerstvem školství a nár. osvěty odehrává všeobecně bez třenic. Přistupuje-li ještě k tomu, že tento vysokoškolský odbor zemského úřadu spatřuje svoji hlavní úlohu v tom, že šikanuje německé vysoké školy v jazykovém ohledu a také jinak, pak jsem pro to, aby toto zbytečné zařízení bylo odpraveno s konečnou platností. (Německé výkřiky: Velmi dobře!) Byl by to také velmi správný počátek racionalisace veřejné správy. V tomto ohledu stojíme my němečtí a čeští kolegové na vysokých školách na stejném stanovisku.

Chci dáti příklad, jak se tu postupuje. Nehledě k tomu, že tento vysokoškolský odbor spatřuje svůj úkol v tom, aby učinil průlom do jazykověprávního stavu po desetiletí vžitého a osvědčeného z vlastní moci, postupuje také takto: Ministerstvo vypíše nadační soutěž, naprosto včas, stanoví lhůtu, tato lhůta uplyne - jmenuji libovolné číslo - 12. května. Ministerstvo pošle výnos včas vysokoškolskému odboru zemského úřadu a tento odbor odevzdá rozpis soutěže k vyvěšení na tabuli německé university 11. května, končí-li lhůta soutěže 12. května. Bohudíky se panu Taschkemu jeho úmysl nepodařil, my jsme ještě také 11. někoho našli, kdo se může ucházeti o nadaci. Tak se nepracuje seriosně. Promiňte mi, že jsem trochu odbočil na pole, jež mi jaksi leží na srdci.

Vracím se k předmětu rozpravy a přicházím k tomu, že pan ministr zahraničí sestavil z výsledků pařížských jakousi bilanci. Ministr zahraničí není bilančním technikem, není také povinen jím býti. (Posl. Srba: To mu spočítá parlament!) Prosím! Pan ministr zahraničí - chci vyjmouti jen několik číslic - má jaksi zvláštní metodu. Praví na př.: Z 31 miliard, jež jsme měli platiti podle mírových smluv, nutno ovšem "něco" škrtnouti na tak zvané založené a nezaložené předválečné dluhy. Čteme-li v textu dále, nalezneme, že tyto škrty činí 5 miliard. Za druhé musíme konstatovati, že ani číslice 5 miliard není zcela správná, nýbrž že podle našeho výpočtu jest to 7 miliard. (Min. dr Beneš: Já vám připustím 7!)

Za druhé praví pan ministr zahraničí při sestavení bilančních číslic, že fondem B uspoříme 226 milionů. Velmi pěkně, uspoříme však skutečně 226 milionů? Z fondu B jsou vyloučeny církevní statky. Vyhlídky arcivévodů odhaduje pan ministr zahraničí na nulu, a když jsem se ho ptal ve výboru, co zbývá, pravil: Několik málo milionů pro obchodní společnosti atd. Neuspoříme tedy podle tohoto výpočtu 226 milionů, nýbrž uspoříme těchto pár milionů, které mimo církevní statky a mimo arcivévody představují nároky, jež jest uspokojiti fondem B. (Min. dr Beneš: Pane kolego, já bych vám vypočítal právě vaším počtem, že získáme více než 226!) Prohlásíte-li arcivévodské spory náhle za úspěšné... (Min. dr Beneš: Právě proto! Pak vyzískáme několik set milionů!) Prosím, pane ministře, jedno nebo druhé! Také na jiných místech byl jste na malém omylu. Pravíte, že 172 milionů uspoříme přijetím tak zvané územní zásady u nadací. Pan ministr počítal jednoduše sumy, které u nás zůstávají, ale sumy, jež zůstávají v Maďarsku, neodečetl. Je-li to mnoho či málo milionů, nevím. Myslím, že by bylo bývalo správnější, když se již bilancuje, učiniti o tom zmínku. Pan ministr nemá zapotřebí této zvláštní matematické metody, této exposové matematiky. (Veselost.) Kdyby se byl vrátil domů s nepořízenou, chápal bych, že si přeje upravenými číslicemi zastříti špatný dojem. On se však podle mého přesvědčení vrátil domů s výsledkem dobrým a tu není třeba, aby nám aktivní položky předváděl velmi tučně a pasivní položky jen vlasově psané.

Velkou debetní položkou zůstává 10 milionů po 37 let a na to nyní navazuje velká část kritiky. Musím skorem říci, že tuto kritiku ministru zahraničí závidím. Na každou zahraniční politiku dá se útočiti, i na politiku pana ministra Beneše, a jestliže kritika jako středisko útoku nenalézá nic jiného než těchto 10 milionů, jež zbyly z obrovského dluhu, musím říci, že jest to kritika příjemná a snadno vyvratitelná. Zvláště pak, když se všecko vyhrotí v otázku, zda těchto 10 milionů se jmenuje dette de liberation nebo jinak. Díváme se na tuto osvobozovací taxu zcela jinak než vy. Jsme velmi střízliví. My musíme jen platit a nebyli jsme osvobozeni. (Německé výkřiky: Velmi dobře!) Chceme se však vmysliti ve vaši duši. Tu jest nám nepochopitelné, proč považujete za ponižující, musíte-li za tuto námahu platiti někomu, kdož vám pomohl se osvoboditi. Jestliže již chcete konstatovati něco ponižujícího nebo, chci jen říci, nenoblesního, pak je to spíše málo noblesní od ostatních, že si dají platiti za osvobození, které prý provedli z čistě ideálních pohnutek. Platiti však z těchto důvodů není po mém úsudku nic kompromitujícího, jest to jen smutné, což beze všeho připouštíme. Nehledě k tomu mám o souvislostech mezi 10 miliony a dette de liberation svůj zvláštní názor, který jsem již vložil do svých prvních vývodů k výkladu pana ministra.

Myslím, že věc se vůbec tak nemá, jak se nám stále líčí. Přes to, že ministr to popřel a může právem poukázati na to, že těch 10 milionů bylo již v Paříži stanoveno před Haagem a pak že teprve přišly fondy A a B, větřím souvislost mezi 10 miliony a příspěvky velmocí do fondů A a B. Nikoli proto, že to řekl Snowden v anglickém parlamentě, nýbrž protože se toho mohu dohadnouti na základě svých pohledů do duše lidí, kteří platiti musí a hledají, odkud by to vzali. (Veselost. - Ministr dr Beneš: Tady se to dá dokázat, pane kolego!) Sám připouštím, že máte časově plnou pravdu. V Paříži bylo smluveno 10 milionů ještě než se sešla první haagská konference a o fondech A a B mluvil Brocchi teprve v Haagu. Proto můžete říci s plným klidem, že jest zde formální nezávislost. Jak dalece však mělo 10 milionů vliv na příspěvky velmocí a ochotu k tomu, jest jiná otázka, a pan ministr zahraničí sám pravil, že těchto 10 milionů, jež budeme ročně platiti po 37 let, byly tím velkým dílem, jímž jsme mohli přiměti velmoci k jejich platům. To jsou odstíny, malé rozdíly, podstatně nejsme tak daleko od sebe. Nevidím v tom tedy nic ponižujícího - odpusťte, dovoluji-li si jako nezúčastněný, poněvadž nepatřím k osvobozeným, svůj úsudek - že musíte něco platiti za osvobození. Chcete-li již v této dohodě hledati něco trapného a kompromitujícího, pak to již najdete. Na př. ve skutečnosti, jež je nyní mezinárodně uznaná, že odškodnění podle vašich zákonů o pozemkové reformě, jak je platíte, není přiměřené, a že by mělo činiti při nejmenším 226 Kč za jitro. Najdete to, třebaže ministr praví, že těchto 226 Kč se nesmí tak bráti, neboť jest je platiti jen ve 4% zástavních listech, jejichž nynější cena jest pochybná. Jak se platí částky, jež platí pozemkový úřad, hotově nebo také v zástavních listech? Jsme přece, myslím, oprávněni porovnati tuto číslici 226 Kč s přejímací cenou pozemkového úřadu a nedostaneme se přes to, že bylo mezinárodně uznáno, že se neodškodňuje přiměřeně. Dále jest zde ještě jedna skutečnost, která také není netrapnou, že totiž maďarští velkostatkáři, ať již z jakýchkoli fondů a titulů dostávají více než domácí majitelé, již jsou zde 100%ními poplatníky, a měl by býti již s tohoto hlediska vzat na ně větší ohled. (Souhlas.) Konstatuji tuto trapnost, nechci však býti nespravedlivým. Tyto trapnosti nejsou totiž následkem Haagu ani Paříže. Neboť kdybyste byli mohli poslati do Paříže a Haagu kouzelníky, nebyli byste nikdy mohli prosaditi mezinárodní uznání, že vaše pozemková reforma byla provedena za přiměřené odškodné, tedy spravedlivě. Příčina těchto trapností tkví v zákonodárství o pozemkové reformě, za něž jsou plně odpovědny veškeré české strany parlamentní.

Docházím ke zcela krátkému résumé pařížských výsledků. Kdysi jsem pravil, že se v Haagu pracovalo dobře a s úspěchem, a dnes to opakuji, pohlížím-li na finančně politickou stránku otázky, se vším důrazem, při čemž si činím jen výhrady stran určitých právnických nedostatků, jež se v Haagu staly nedopatřením. Delegace na konferenci pařížské pracovala podle mého soudu v nepříznivé situaci, v níž se nalézala, mimořádně dobře, a já se nerozpakuji prohlásiti, že můžeme s klidným svědomím hlasovati pro schválení těchto smluv, že můžeme uznati to, co bylo v Haagu a v Paříži finančně-politicky vykonáno. Ulehčeno jest nám toto schvalovací stanovisko ještě tím, že my také vidíme a nepodceňujeme politické hodnoty celého pařížského vývoje a jsme toho mínění, jak jsem již dovozoval ve svých výkladech k haagské konferenci, že politické účinky, konečnou likvidaci určitých otázek, vyřízení stavu dvou evropských táborů dlužno považovati za velký politický zisk.

Tento zisk již také působí. Neboť nebylo by nikdy v dřívější době po mém soudu možné, aby byl býval Briand vystoupil se svým memorandem. Ohlásil je v době, kdy se již ukazovaly na obzoru obrysy příštího vytváření evropské situace a rozeslal je po skončení pařížské konference. Není to náhodná shoda, dámy a pánové! Toto Briandovo memorandum bylo mnoho kritisováno. Právem a pochopitelně. Byla nadhozena otázka: Jak se to má s Anglií, případně s britským imperiem? Jak se to má s otázkou Ruska? Jak pak tomu bude s Amerikou? Má to všecko znamenati nepřátelské postavení proti Spojeným státům nebo proti Americe vůbec či nikoliv?