Ta věc zasluhuje úvahy a jest ji třeba řešiti. Ale na druhé straně i stát musí ve prospěch péče bytové něco udělati. Odbourávati lze jen postupně do té míry, jak bude na druhé straně přibývati bytů. Pravda, v Praze je bytů dost a velikých bytů, ale prázdných, poněvadž za tak horentní ceny nemůže je nikdo najmouti.

Bylo také poukazováno na to, ze mzdy jsou velké a to že zaviňuje drahotu. Máte snad každý na stole v klubu brožuru, kde stavitel Klouba o věcech bytových obšírně píše. Říká, že mzdy nehrají tak velikou roli, poněvadž naše mzdy jsou spíše nižší, a jsou-li prý pravdivé naše statistické zprávy, jak jsou uveřejňovány, jsou mzdy u nás poloviční proti tomu, co stavební dělník vydělá v cizině. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Hlavní příčina vězí ve vysoké pozemkové rentě. Ptejte se, kolik stály pozemky u Kobylis, dokud tam nebyl most! Za pozemky se platilo 50, 80, 100 Kč a dnes 1000, ano i 1500 Kč! V době několika let, když se cena pozemku zdesateronásobí, jest ovšem pochopitelno, že dům musí státi hodně peněz.

Ještě několika slovy chtěl bych se také zmíniti o zprávě naší živnostenské inspekce. Jest obsáhlá a dotýká se všech těchto věcí s pracovním poměrem souvisících. Ale je v ní žalováno, že téměř ve všech okresích doba pracovní je překročována, a to ne v malé míře. 70 až 90 hodin se pracuje bez dovolení přes čas. Velké procento osob je zaměstnáváno v noci, jak žen tak dětí, ač zákonem jsou chráněny. Pracuje se v neděli a v mnoha závodech se nedodržuje dovolená. Provádějí se nenáležité srážky zaměstnanců, pokuty, které jdou přímo do pokladny zaměstnavatele, a podpojišťují se zaměstnanci. Jak je to někdy velké, mohu vám dáti příklad z jedné továrny v Libni, kde se právě dělá revise a kde to bude za tři roky dělati asi 200.000 Kč (Slyšte!) To jsou peníze, které byly strženy, ústavu nebyly odvedeny a které zůstaly zaměstnavateli. Je to zjev nepříjemný. Snad včera nebo předevčírem jsme četli, že policejní ředitel berlínský byl v Praze a poukazoval na nedisciplinovanost našich chodců na ulicích. Čteme-li zprávu živnostenských inspektorů, musíme říci, že ta nedisciplinovanost jest u nás všude, že ten velký nerespekt zákonů je snad určitý defekt. To jen dosvědčuje, ze je třeba živnostenskou inspekci zintensivněti, rozšířiti a že je zejména třeba, aby živnostenští inspektoři byli bráni také z řad zaměstnanců - alespoň asistenti - kteří znajíce povahu práce a finessy mnohých zaměstnavatelů, dovedou najíti, i věci, které jiný nalézti nemůže. Že je to zlořád, který by se nemusil páchati, jest zjevno z toho, že zase živnostenští inspektoři na druhé straně konstatují, že jsou zaměstnavatelé, kteří v péči o ochranu zaměstnance jdou dále, než nařizuje zákon, že se najdou zaměstnavatelé, kteří dávají svým zaměstnancům delší dovolenou, než jim zákon stanoví. Může-li tedy podnikatel prosperovati, i když dává více, než zákon žádá, je po právu možno žádati na druhém, aby alespoň plnil zákon. (Tak jest!)

Dále bych se chtěl zmíniti o bratrských pokladnách. Nesouvisí to sice s kapitolou dnes projednávanou, ale poněvadž běží o pojištění, je to v dosti úzkém vztahu. I zde je příznačné pro nás, že již několik dlouhých let víme, že finanční stav bratrských pokladen je desolátní, že měsíc od měsíce se prodělávají miliony, ale nechává se to, jak se říká, pánubohu, ze to snad nějak dopadne. Je to tentýž stav, který byl v pojištění, když vešlo v činnost starobní a invalidní pojišťování. Vzhledem k starobnímu a invalidnímu pojišťování byly příspěvky sníženy, ač jsme jistě právem upozorňovali, jak věci musí skončiti - a to ještě nebyly žádné katastrofální epidemie. Snížil se příspěvek z 5.7 na 4.3, 3 roky se tento stav nechal, nashromážděné reservy asi 700 mil. klesly o celých 260 milionů. Ale po několika letech, když těžce nastřádané reservy byly někde úplně spotřebovány, přišlo se se zákonem na úpravu, a to ještě nedostatečnou. Totéž jest při bratrských pokladnách. Tak na pr. v měsíci říjnu 1928 bylo vyplaceno na důchodech 13 mil. Kč, ale na příspěvcích přijato jen 11 mil. Kč; měsíční deficit byl 2,174.000 Kč při 139.000 členů a 84.879 důchodců.

Stav jmění k 31. prosinci 1928 byl 127 mil., s nemovitostmi 129 mil., ale v r. 1927 musila bratrská ústřední pokladna prodati za 12 mil. cenných papírů, poněvadž byla více než 12 mil. deficitní. Naproti tomu pasiva ke 28/2 1930 činí již 90 mil. Kč, to znamená, že již zde není vlastně žádného jmění. Potřeba na měsíc březen letošního roku jeví se 1,920.000 Kč, ale k disposici u Zemské banky je jen 1,500.000 Kč. Zemská banka nechce už půjčiti bez záruky vlády na další lombard; to znamená: když Zemská banka odepře, nemohou se renty vypláceti.

Ptám se, proč se nechávají ty věci tak dlouho, když se ví, že se budou měsíc od měsíce zhoršovati a stupňovati? Proč se již před 2, 3, 5 roky neučinilo opatření, aby se to sanovalo? Není-li to možno sanovati způsobem příspěvkovým, musí se najíti jiné cesty, ať už je to cesta sloučení pojištění dohromady nebo cesta státního příspěvku k rentám. Nějaký způsob řešení se najíti musí, poněvadž jinak tím pojištěnci trpí.

Teď ještě několik slov k rozpočtu ministerstva zdravotnictví. V prelimináři je vydání o 2 mil. větší než loňského roku. Je nesporné, že šetřiti na tomto rozpočtu nebylo by účelné, a bylo by naopak vítáno aby v tomto oboru státní správy došlo co nejdříve k rozšíření sítě nemocnic a jejich vybavení náležitým počtem lůžek, kterých je stále nedostatek. Nemocní jsou napořád odmítáni v přijímacích ordinacích nemocnic a léčebných ústavů pro nedostatek volných lůžek a přijatí pacienti jsou ponecháváni v ošetřování pouze po nejnutnější dobu a záhy odkazováni do nekontrolovaného domácího ošetřování.

Případy v Praze jsou tak desolátní, že nejen všechny postele, zem i každá rohožka jsou obsazeny, nýbrž dokonce i vozíky a nosítka. Když přijde nový nemocný, zvedne se těžce nemocný z nosítek, posadí se na židli a nechá se čekati, až onoho člověka odnesou z ambulance na oddělení a přinesou nosítka, na něž jej zase položí. Když přijde za 1/2 hodiny nový, nemocný musí jíti zase na svou židli, a to se opakuje třeba několikrát.

Úředníci a ředitelé nemocnic jsou všichni zoufalí nad dnešním stavem veřejných pražských ústavů a každý se jen ptá, co je toho příčinou, že se tato palčivá otázka neřeší.

Je to především Velká Praha, která má v poměru ke svému počtu obyvatel značný nedostatek nemocničních lůžek.

V příslušné kapitole jest pamatováno částkou 3,100. 000 Kč na výstavbu nemocnic, t. j. částkou o 150.000 Kč větší proti loňskému roku. Obáváme se však, že za tuto částku není možno provésti nápravu ve větším měřítku. Nedostatku volných nemocničních lůžek ve Velké Praze, který jest naší největší zdravotní závadou, dá se značně odpomoci rozšířením všeobecné veřejné nemocnice o vojenskou divisijní nemocnici na Karlově náměstí. Připomínáme, že toto nezbytně nutné rozšíření všeobecné veřejné nemocnice bylo již uzákoněno r. 1924, tedy před 6 lety, ale dosud nebylo provedeno. Znovu připomínáme, že toto nutné zabrání divisní nemocnice pro civilní potřebu jest nezbytností a že nesmí býti rok od roku odkládáno, nemá-li dojiti při stále rostoucím počtu obyvatel Velké Prahy k velkým nedostatkům veřejné zdravotní péče.

Na boj proti sociálním chorobám, jako jsou skrofulosa, tuberkulosa, alkoholismus, pohlavní choroby, trachom, křivice a choroby duševní, jest pamatováno v položce 2 této kapitoly částkou 10,000.000 Kč. K této kapitole pokládáme za důležité říci, aby ministerstvo zdravotnictví tělesné výchovy pracovalo společně s jednotným programem za součinnosti okresních nemocenských pojišťoven a se všemi dobrovolnými sociálně zdravotním i spolky a institucemi, zabývajícími se bojem proti sociálním chorobám a zdravotně sociální péčí o děti a dorost. Doporučujeme proto, aby za vedení ministerstva veř. zdravotnictví anebo ústřední sociální pojišťovny splynuly všechny dobrovolné sociálně-zdravotní spolky a instituce v jednu širokou asociaci, a to v takovém uspořádání, aby akce na př. proti tuberkulose soustředěna byla v samostatné divisi v povinně blízké společné práci se všemi dalšími divisemi, zabývajícími se ostatními sociálními chorobami, zejména s péčí o dítě a mladistvý dorost. Úspěch tohoto zařízení spatřovali bychom zejména v jednotném programu, v zjednodušení financování a účelnosti zdravotních snah na jednotném podkladě, které uplatňovaly by se zejména v zásadách výchovných, v péči o provedení, kontrolu a jednotnost léčení.

Na konec doporučujeme ještě, aby ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy věnovalo svoji pozornost cenové výši minerálních vod. Cena jejich jest příliš vysoká a proto žádáme, aby ministerstvo veř. zdravotnictví přezkoušelo oprávněnost požadovaných cen a přičinilo se, aby i chudobným nemocným potřebné minerální vody mohly býti poskytnuty. Končím. (Potlesk.)