Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Roudnický, dr Lukavský, Stivín, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Chalupník, Langr.

212 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal, ministři Bechyně, dr Beneš, Bradáč, dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Engliš, dr Franke, dr Matoušek, dr Meissner, Mlčoch, dr Slávik, dr Spina, dr Šrámek, dr Viškovský; za ministerstvo zahraničí min. rada dr Friedmann.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 14. schůzi poslanecké sněmovny.

Došla naléhavá interpelace. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Naléhavá interpelace posl. Kurťaka a druhů vládě, že vojska proti zákonu a právu vystavěla ekrasitové skladiště na pozemcích chustského komposesorátu, že se nedodržuje smlouva o pronájmu 25 katastrálních jiter pozemků na vojenské cvičiště, a proti vyvlastňování vojskem.

Předseda: Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Dotazy:

posl. Marka, Nejezchleba-Marchy, dr inž. Touška a druhů ministru školství a nár. osvěty a ministru financí o dobudování vysoké školy zemědělské v Brně (č. D 92-III);

posl. Petra, Bezděka, Vaculíka a druhů vládě o finanční úhradě případné úpravy požitků stát. zaměstnanců (č. D 93-III);

posl. dr Macka ministru financí stran remunerací "Národní bance Československé" (č. D 94-III);

posl. Kurťaka:

ministru nár. obrany:

o propuštění z vojenské služby Michala Bence z obce Kričova (č. D 89-III),

o propuštění z vojenské služby Ondřeje Filipa z obce Sekernice v politickém okresu chustském (č. D 90-III),

ministru soc. péče o udělení důchodu předků Anně Babičové roz. Domjanové ze Zlatár po zemřelém synu Mikuláši (č. D 91-III);

posl. Geyera a druhů ministru železnic, že ve stanici Tepličce odmítá se výdej lístků včas žádaných (č. D 95-III);

posl. Gläsela a druhů ministru soc. péče, že soukromí úředníci jsou zkracováni o svá práva u nemocenských pojišťoven (č. D 85-III);

posl. Chalupníka a soudr. vládě o zastavení výroby v železárnách v Bránce u Opavy (č. D 96-III).

Předseda: Sděluji, že byla odvolána naléhavost této interpelace:

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

19. Naléhavá interpelace posl. Stříbrného, dr Perglera, Gajdy a druhů ministru zahraničních věcí dr Benešovi o poplatku, žádaném na Československu za osvobození, jakož i o stavu jednání stran placení dluhu za vydržování našich zahraničních armád ve Francii a v Italii a konečně o odškodném, požadovaném zahraničními maďarskými velkostatkáři za vyvlastněné pozemky v rámci pozemkové reformy.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Rozprava o prohlášení ministra zahraničních věcí.

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve včerejší 13. schůzi poslanecké sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Luschka, inž. Jung, dr Pergler, Gottwald, Knirsch a Stříbrný; na straně "pro" pp. posl. Pohl, Böllmann, dr Kafka, dr Hajn, dr Štefánek a inž. Nečas.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. dr Luschkovi.

Posl. dr Luschka (německy): Velectěné dámy a pánové! Druhá haagská reparační komise v prvých třech týdnech tohoto roku byla zajisté událostí světového politického významu. Svědčí o tom již soubor otázek, který tam byl projednáván, a rovněž i okolnost, že se jí zúčastnily téměř všechny středoevropské státy a nejdůležitější státy mimoevropské. Ale rozhodující pro to jest především skutečnost, že při tom v podstatě nešlo o nic méně, než aby nesnesitelná finanční břemena z mírových smluv byla zrevidována, pokud jde o hospodářskou platební způsobilost dlužníků, a aby tím byla odstraněna hlavní překážka, která brání obnovení skutečného míru. Zda a do jaké míry se to podařilo, jest nyní předmětem kritiky parlamentů všech států, které mají zájem na těchto otázkách, tak také u nás. Zde zahájil pan ministr věcí zahraničních rozpravu o haagských konferencích rozsáhlým výkladem v plenu obou sněmoven Národního shromáždění, jenž přesahuje zprávu o Haagu může býti pojímán jako obhajoba a - pravděpodobně jest to také tak myšleno - jako velebení jeho vedení zahraniční politiky. Tento zjev není zde ostatně tentokráte ojedinělý. To jest takřka vůdčím motivem všech ministrů zahraničních věcí ve všech státech, kteří se dnes musí brániti, že pokladně domácího ministra financí přinesli domů z Haagu příliš málo.

Jedinou výjimku tvoří zajisté jen malé, ale všem sympatické Rakousko, které zajisté dobylo úspěchu.

Ve svém výkladu podal pan ministr věcí zahraničních přehled řady světodějných, významných událostí, na což bylo by velmi lákavé reagovati, avšak stanovená řečnická doba by na to asi nestačila. Zvláště pokud jde o úpravu otázky německé, bylo by pro nás, německé křesťanské sociály, lákavé zabývati se jí podrobněji, i když ponecháváme samozřejmě rozhodné slovo o tom jednání říšského sněmu, který jest k tomu povolán. Jen se stanoviska kulturní pospolitosti vítáme všechny pokroky - a nemůžeme toho ani dnes zamlčeti - jichž dosáhli již Němci na cestě k obnovení Německé říše. Ve svém stanovisku se omezíme zvláště jen na ony otázky - a bylo mi to uloženo jménem klubu - na nichž má Československá republika přímý zájem. Jest to především úvaha, jak se pro nás projevuje finanční a hospodářská likvidace, provedená druhou haagskou konferencí. Jsouce nestranni neodpíráme konstatovati, že snížení tak zvané liberační taxy ze 750 milionů zlatých franků na 370 milionů zlatých marek, nebo-li asi 3 miliardy Kč, jakož i snížení válečných dluhů na výzbroj československých legií, zřízených kdysi ve Francii a Italii, znamená úlevy pro naše národní hospodářství, a pokud toho bylo dosaženo úsilím naší delegace v Haagu, jest to pro nás samo o sobě potěšitelné.

Tato radost jest ovšem zkalena tím, že liberační taxa nástupnických států Polska, Rumunska a Jugoslavie byla úplně prominuta a že také ostatní válečné dluhy těchto států byly značně sníženy, takže my v konkurenci úspěchů po této stránce nejsme jistě na prvém místě. Při tom nemohu si odpustiti, abych nepoznamenal, že zastírání této skutečnosti vyvěrá jistě také z tvrzení, které nyní často slyšíme, že se liberační taxa nesmí stanoviti prostě tak, že se anuity 10 milionů zlatých marek násobí 37 jako počtem let pro to stanoveným, neboť naše liberační taxa jest vlastně v této době kapitalisována a eskomptována 5%, nečiní tedy 3 miliardy, nýbrž méně než polovici z toho. Domníváme se, že to není správné a že jest to sebeklam, neboť nemůžeme dluh ihned najednou zaplatiti, na čemž by byl tento výpočet závislý. Že naší republice bylo v Haagu uloženo více než jiným malým spojencům Dohody, má svůj důvod jistě nikoliv ve špatné vůli nebo v nevážnosti. Důvod jest takový: Dohodovým mocnostem jest dobře známo, že bohaté kraje historických zemí Československa zůstaly nedotčeny válkou, kdežto Polsko, Rumunsko a Jugoslavie musily prodělati všechny hrůzy zpustošení války ve svých zemích. Jestliže se to u nás nestalo, komu za to děkovati?

Dámy a pánové! Jest to zásluhou - a nechť to zní šovinistickým uším sebe paradoxněji - ústředních mocností, jejich úspěchů na ruských frontách, začež tedy ústředním mocnostem i zde patří posmrtný dík, který dosud vzdán nebyl, ba naopak: chování ústředních mocností jest zde neustále posunováno do pozadí a hanobeno! Či jest předpojaté a naprosto nedostatečné řešení otázky válečných poškozenců, horší postavení tak zvaných staropensistů a nikoliv na posledním místě trvalé odkládání řešení otázek pensí bývalých poddůstojníků a bývalých poddůstojníků z povolání, dále degradace a snížení pensí bývalých generálů a nikoliv na posledním místě konfiskace velké části válečných půjček něco jiného než zřejmé potvrzení, že tato historická zásluha ústředních mocností i o pozdější československý stát byla dosud odmítána s hrubým nevděkem? (Souhlas.) Sdělení ve zprávě pana ministra dr Beneše, že nebezpečí reparačních platů ve výši 24 miliard za rakousko-uherské státní statky, které stát převzal, a za německé státní statky na Hlučínsku, haagská reparační komise odstranila, nás uspokojilo, nehledě k okolnosti, že tento úspěch dlužno ovšem hlavně připsati osvobození Rakouska od reparací, jemuž měla většina těchto reparačních platů přijíti k dobru. Proto dlužno připsati nedostatku reparačního konta tohoto státu, že bylo usneseno škrtnouti protipohledávky Rakouska. Nejde nám o to, abychom snižovali aktivní položky naší delegace, ale nemůžeme nezdůrazniti také pasivní položky a nepřednésti na příklad otázku, zda a jakým způsobem započítala haagská reparační konference náhradu za bolševický vpád na Slovensko roku 1919 Pokud víme, v Haagu byla provedena jen zásadní úprava reparační otázky středoevropských států a podrobnosti, definitivní stylisace a zabezpečení jednomyslného výkladu bylo vyhrazeno příští pařížské konferenci. Tam také budou s konečnou platností upraveny fondy A a B, které mají také velký význam při úpravě reparačních otázek. Jest zajímavé, že, kdežto zahraniční tisk přináší přesné zprávy o utvoření těchto fondů, které jsou vyhrazeny pro likvidaci agrárních procesů z titulu agrárních reforem, velmi obšírný výklad ministrův jest v tomto bodě nápadně a poměrně krátký. Tak není zde zmínky, že na vybudování tohoto fondu A Československá republika a rovněž tak i Jugoslavie a Rumunsko musí platiti z částek, které přijmou z titulu "Zvláštní pohledávky" od roku 1944 ročně 6·1 milionů zlatých korun. Tolik zprávy mezinárodního tisku. Vylíčení pana ministra působí dojmem, jakoby toto řešení na základě fondů mělo býti pokládáno za úspěch Malé dohody, ale tento dojem podle našeho mínění zmizí, dovíme-li se, že do správního výboru fondů přijde člen maďarské vlády a tři členové, delegovaní finanční komisí Společnosti národů nebo jinou organisací určenou třemi velmocemi Francií, Italií a Anglií. Mimo to bylo prý výslovně prohlášeno, že agrární procesy zahájené před smíšenými rozhodčími soudy, mají býti sice vyřešeny v duchu smíření a míru, ale že vlády maďarská a nástupnických států trvají beze změny na svém stanovisku jako stanovisku právním. Agrární procesy nebyly tedy sprovozeny se světa. Podle našeho mínění rovněž tak nebyly zrušeny smíšené rozhodčí soudy, jejichž příslušnost pro agrární procesy pan ministr dosud vždy ostře potíral, nýbrž, jak jsme se dověděli, byly dokonce ještě rozšířeny, což podle našeho mínění není naprosto aktivem pana ministra ve výsledcích haagské konference. (Min. dr Beneš: To je náš prospěch!) Československo musilo i nyní uznati příslušnost rozhodčích soudů a myšlenka rozhodčího soudu nebyla v této věci zeslabena. Rozhodčí soudy byly dokonce zesíleny přibráním dvou neutrálních rozhodčích soudců a odvolací instancí proti jejich rozhodnutí byl prohlášen světový rozhodčí soud v Haagu. Také pokud jde o fond B, který jest vyhrazen k uspokojení pohledávek bývalých arcivévodů, církve atd. z titulu pozemkové reformy, neznamená zásadní odmítnutí těch to pohledávek, nýbrž právě naopak jest určen k tomu, aby pohledávky osob oprávněných k nároku, uznané mezinárodním haagským rozhodčím soudem, likvidoval, při čemž, kdyby fond B nevystačil se svou dotací 100 milionů zlatých korun, musí scházející částku doplatiti příslušné nástupnické státy. Také zde, zdá se, neproniklo stanovisko Malé dohody. Jako kapitola, která má rozhodující význam pro otázky dnes projednávané, zdá se mi v tomto výkladu zvlášť důležitým pojednání o otázce pozemkové reformy vůbec. Pan ministr prohlašuje pozemkovou reformu za úspěch naší politiky a politiky Malé dohody a konstatuje, že v Haagu skončil boj o pozemkovou reformu úplným vítězstvím jak po stránce politické tak také mravní. Jako korunního svědka proto uvedl pan ministr maďarského ministra věcí zahraničních, který prohlásil, že pozemková reforma byla pro maďarské občany provedena korektně a že jsou spokojeni. Nevím, co bylo podkladem informací výroku ministra Valko, musím však jménem nesčetných německých spoluobčanů konstatovati, že my nejsme toho mínění, že pozemková reforma byla provedena avec l'esprit de justice et d'équité. Rovněž tak jest jisto, že pro nás pozemkové zákony nejsou již výrazem demokratického přesvědčení celé naší veřejnosti, jestliže jím vůbec kdy byly, poněvadž demokratickému přesvědčení, které máme o pozemkové reformě, odporují skutečnosti, které se při provádění pozemkové reformy až příliš často zde udály a které bijí do očí. Jest to především přes 150.000 dodnes ještě nezaměstnaných zaměstnanců a dělníků na bývalém velkém pozemkovém majetku, kteří přišli o chleba, za druhé, jak se přiznává, 1871 zbytkových statků pro stranické veličiny, ředitele továren, advokáty, úředníky pozemkového úřadu, příbuzné ministrů atd., za třetí protizákonné složení správního výboru, čímž zástupci národních menšin jsou dodnes ještě stále vyloučeni, za čtvrté absolutismus pozemkového úřadu, který jest odňat jakékoliv parlamentní kontrole na ochranu před politickými stranickými zájmy. Podle našeho mínění jest mimo to provedení pozemkové reformy zároveň také jednou z prapříčin katastrofální situace našeho národního hospodářství a nikoliv na posledním místě našeho zemědělství. Domníváme se, že se stanoviska vnitropolitického, národohospodářského, sociálního a se stanoviska spravedlnosti, jakož i s hlediska mezinárodní representace státu bylo by bývalo mnohem výhodnější, kdybychom se byli drželi příkladu Spojených států amerických a kdybychom se jich drželi nyní, neboť již při svém založení v roce 1776 prohlásily ve čl. 5 americké ústavy právo na život, svobodu a vlastnictví - Right of live, liberty and property - za neporušitelné, "vyvlastnění se dovoluje jen za spravedlivou náhradu". Téhož znění jsou také deklarace francouzské a jest také známo, že na prvé konferenci v Haagu 1907 toto mezinárodní právo bylo také v tomto století opět ve dvou článcích zaručeno. "Zakazuje se zrušiti práva a pohledávky protivné strany, soukromé vlastnictví se u znává."

Jestliže mírové smlouvy versaillská, st. germainská a trianonská prohlašují ve čl. 297, respektive 267 a 50, že vlastnictví Maďarů a Rakušanů na území nástupnických států nesmí býti vyvlastněno a, pokud se to děje pro veřejné blaho, jen za přiměřenou náhradu, jest to podle našeho názoru jen pojetí starých mezinárodních názorů na soukromá práva do těchto ustanovení. Anglie, Francie a ostatní evropské státy - jako další příklad - vedly od r. 1910 do r. 1913 proces proti Portugalsku, poněvadž Portugalsko zrušivši a zabravši řádový majetek zabralo také řádový majetek anglický, francouzský a ostatních cizinců. Anglie tenkráte prohlásila, že Portugalsko vůči svým občanům může zavésti jakýkoliv právní řád, avšak bezpodmínečná ochrana soukromého majetku cizinců jest svatý mezinárodní zákon, založený na oprávněné důvěře cizích státních příslušníků. Uznávání soukromého majetku, zachování nabytých práv jsou zásady všech civilisovaných národů. Tato důvěra musí býti chráněna za všech okolností, proto jest tedy přípustno vyvlastnění jen za plnou náhradu. To jest také naše stanovisko a toto stanovisko jest zřejmě v ostrém rozporu s výkladem pana ministra.

Výsledky haagské konference jsou po stránce hmotné úhrnem jistě potěšitelné. My jsme poslední, kdož popírají tuto zásluhu československé delegace, a musíme pociťovati jako zadostiučinění pro sebe, jestliže se nám dostalo úlev, poněvadž miliony našeho obyvatelstva v tomto státě musily by na to platiti. Domnívám se, že v této věci přibližují se naše názory dosti názorům ve výkladu pana ministra. Jinak jest tomu ovšem s otázkou, jaký účinek po stránce morální i politické bude míti, co přinesla haagská mírová konference.

Domníváme se, že bylo lze dosíci lepších výsledků, kdyby bylo v naší zahraniční politice v posledních desíti letech nepřevládalo pochybené nazírání, totiž, že musíme provozovati vítěznou politiku pod ochranou zdánlivě nepomíjející válečné mentality Velké dohody. Vidíme tedy příčinu zklamání, která nastala i po stránce hmotné, v nesprávné propagační činnosti v tomto směru, propagační činnosti, která nechtěla dovoliti, aby si český národ náležitě uvědomil změnu, která nastala ve světovém nazírání v desíti letech, a obávala se asi vystřízlivění. Snad pan ministr musil proto vsaditi všechno na kartu Malé dohody jako nezbytného spojence Francie. Haagská konference však zřetelně ukázala, že smíření nepřátel ze světové války jest na dobré cestě a že především pod tlakem hospodářských poměrů neustále vzrůstá rozumnost velkých národů a jejich vedoucích státníků, že reálná politika nabývá vrchu nad politikou citu. Tento převrat nemůžeme však najíti ve výkladu pana ministra, neboť právě v meritorní závěrečné části svých vývodů prohlásil, že pevně trvá na své dosavadní linii, na linii své dosavadní spojenecké politiky. Podle našeho mínění přivádí nás tato spojenecká politika do neustálého nebezpečí, že se musíme stavěti proti svým sousedům, na něž jsme hospodářsky nejvíce odkázáni, že tím trpíme těžké škody jak pokud jde o obchodní politiku, tak také škody hospodářské a že mimo to musíme očekávati, že tito sousedé nyní donuceni touto spojeneckou politikou musí sáhnouti také ke spojenecké politice, která jest namířena proti nám a není to tedy ani ku prospěchu státu, ani jeho národů. Mimo to tato spojenecká politika, která se řídí způsoby a recepty předválečné politiky, podporuje věčně zbrojící militarismus, který již podle svého přirozeného určení zůstane vždy nepřítelem míru.

V tom směru litujeme, že pan ministr tyto věci vypustil, a domníváme se, že příště nepřinesou ani státu, ani obyvatelstvu žádný užitek a výhody, takže si co nejvíce přejeme, aby v politickém nazírání na linie zahraniční politiky došlo ke změně. Výsledky haagské konference zdají se nám skutečně značným pokrokem k uskutečnění míru po světové válce. Domníváme se, že také pro nás nadešel čas, že ve stejném smyslu musíme energicky zahájiti duchovní, mravní a psychologickou likvidaci jak uvnitř státu, tak také navenek. Podle našeho mínění nesmí se to státi tím způsobem, že zůstaneme lpěti na válečné mentalitě a poválečných dogmatech, že jsme vítězi a tím vládci sousedních států a sousedních národů.

Poněvadž dnes ještě nejsme tak daleko, jak bychom si přáli, nemáme ještě jistoty, že nastane nová doba zahraniční politiky našeho státu, my němečtí křesťanští sociálové, ačkoliv uznáváme plně tak mnohé pro nás positivní výsledky haagské reparační konference, nemůžeme dáti svého souhlasu ke zprávě pana ministra věcí zahraničních. (Souhlas a potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Pohl. Dávám mu slovo.

Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Mám-li za úkol jménem své strany zaujmouti stanovisko ke zprávě pana ministra věcí zahraničních dra Beneše o výsledcích haagských jednání, rád bych předeslal několik slov zásadní povahy proto, aby nyní a později nemohlo dojíti k mylnému výkladu našeho stanoviska. Naše stanovisko k Haagu stojí v jedné čáře s dosavadní mírovou politikou. Jest výslednicí desetiletého boje mezinárodního proletariátu o světový mír, jest výslednicí zápasu socialistické dělnické internacionály o dosažení smíru mezi národy před světovou válkou, za války a zvláště po válce, kdy socialistické strany v mnohých zemích zmohutněly. Přese své opačné různící se pojetí v posuzování československé zahraniční politiky, jakož zvláště v ocenění mírových smluv, v ocenění Malé dohody, v zahraničně politickém poměru k sousedním státům, zvláště k Německu a Rakousku, stavěli jsme se vždy, když se projednávaly velké mírové otázky a mluvilo se o velkých mírových etapách, na stranu československé zahraniční politiky; stalo se tak v boji o ženevský protokol, při výměně názorů o Dawesově plánu, stalo se tak během zápasu o Locarno a Thoiry, při projednávání Kelloggova paktu a neméně při rokování o první haagské dohodě. A stejné stanovisko zaujmeme i dnes k tak zvanému haagskému "novému plánu". Děje se to přes to, že novou dohodou vytvořené řešení není socialistické, nýbrž kapitalistické, přes to, že to není řešení socialistických vlád, nýbrž řešení finančního kapitálu. Děje se to proto, poněvadž to znamená odvrat od dosavadní militaristické, imperialistické a národnostní politiky násilného míru, kterou odstraniti považujeme za jeden z nejdůležitějších úkolů mezinárodní socialistické dělnické třídy. Poněvadž je haagský nový plán s to, aby likvidoval válku a politiku násilného míru, aby uvedl vzájemný poměr národů v normálnější koleje, aby vyléčil otrávenou mezinárodní situaci a urovnal cestu národnostnímu smíru, můžeme se bez rozpaků - vyhrazujíce si kritické stanovisko k jednotlivostem ujednání - postaviti na stranu haagských ujednání, uznati je jako podstatný pokrok na cestě k evropskému míru a s nimi souhlasiti. Konstatujíce to chceme souhrnně vyznačiti jádro politických a hospodářských účinků haagských ujednání. Vrcholí v tom, že od prvního července tohoto roku bude Porýnsko úplně vyklizeno a že nebude na německé půdě jediného cizího vojáka, čímž bude odstraněno celé otravné ovzduší mezi oběma velkými kulturními národy, mezi Francouzi a Němci trvale, a doufejme, že navždy; vrcholí v tom, že bude zrušena reparační komise a s ní politické a vojenské sankce a všecky vojenské účinky a že všecky případné rozpory nebudou více rozhodovány reparační komisí a sankcemi, nýbrž v nejlepším případě rozhodčím soudním dvorem v Haagu. Vrcholí v tom, že Dohoda přestává ve skutečnosti existovati a že každý z dohodových států nabude příště plné svobody jednání, že s konečnou platností zmizí rozdíl mezi státy vítěznými a poraženými, ježto se platební závazky jiných zemí řídí zcela jinými zásadami a že nebyly ušetřeny ani tak zvané státy vítězné, dále pozůstávají v tom, že se řeší otázka východních reparací a tím se upravuje jedna z nejsmutnějších kapitol reparační politiky. Chceme v tomto ohledu klidně uznati úspěch naší zahraniční politiky a ministra věcí zahraničních našeho státu, že tato otázka byla vyřešena a upravena společně s Youngovým plánem v Haagu. A haagské výsledky spočívají konečně v tom, že platy Německa proti pařížským smlouvám a Dawesovým úmluvám jsou sníženy a s konečnou platností ustáleny, čímž jest učiněn konec trapné a vždy stále k zápletkám vedoucí nejistotě. Vše to, posuzováno podle dnešního stavu, nutno považovati za etapu ke smíření. Na venek jest haagská úmluva především výtvorem mezinárodních hospodářských činitelů a nikoliv na posledním místě mezinárodního finančního kapitálu, jehož mocenské postavení v posledních letech ohromně stouplo a jež asi založením Reparační banky na významu ještě získá. Ve skutečnosti jest haagský mír korunovací mírového díla započatého již před mnoha lety socialistickou dělnickou třídou a prováděného s velkou námahou, korunovací mohutného zápasu socialistické dělnické internacionály o mír mezi národy, kterému se zuby nehty bránil celý svět nepřátel, kterému se bránilo vše, co smýšlí nacionalisticky, militaristicky a imperialisticky. Bez práce socialistické internacionály, bez působení říšskoněmecké a anglické vlády Müllerovy a Mac Donaldovy, kteří vtiskli haagským jednáním svůj ráz, bez podpory dělnické třídy, nebyla by se nikdy umožnila práce oněch hospodářských činitelů, kteří pro Haag kladli závěrečný kámen.

Který jest do očí bijící rozdíl mezi Haagem a dřívějšími poměry? Dříve vládly mírové smlouvy, jež nebyly smlouvami, nýbrž diktátem, založeným na mylných předpokladech, jak dnes nutno všeobecně uznati. A jest nejvýznamnějším rozdílem, že tyto mírové diktáty versaillesský, st. germainský a trianonský byly v Haagu nahrazeny smlouvami, lhostejno, jaké kdo k těmto smlouvám zaujímá stanovisko. Mírové smlouvy, o nichž, doufám, jest nyní každý přesvědčen, že nebyly mírovými smlouvami, že nepřetržitě ohrožovaly evropský mír a těžce ohrožovaly evropské hospodářství, tyto mírové smlouvy se již částečně samy opravily. Ze St. Germainu a Versaillesu šlo se do Spaa, ze Spaa do Locarna, z Locarna šlo se k Dawesovu plánu, pak ke plánu Youngovu a konečně do Haagu. Nikoli bez potíží. I sankce byly prováděny, mírové smlouvy přes obsazení Poruří se ubíraly tímto směrem. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Slavná sněmovno! Nelze ani na okamžik zneuznati, že haagské dílo jest ještě těžce ohroženo. Dojista postačí, jestliže z něho zdůrazním jeden detail. Nevím, kdyby v Německu nebyl socialistický kancléř, kdyby ve vládě nezasedali socialističtí členové, co by byly nakonec z věci udělaly intriky německého znalce, presidenta říšské banky Schachta, a co to stálo za neslýchaná úsilí a námahu naše soudruhy v Německé říši, aby tyto intriky byly znivečeny a dílo dovršeno. Haag není proto - a zde se liším od projevu pana ministra - nijak závěrečným kamenem po našem úsudku, nýbrž jen kamenem hraničním. Vždyť on sám jej také označil jako hraniční kámen. Hraniční kameny se nekladou obvykle na konec, nýbrž na polovici nebo třech čtvrtinách cesty, aby se vědělo, kudy se šlo a kterým směrem je dlužno bráti se dále. Závazky, které Youngův plán ukládá Německu, jsou těžké a tvrdé. Jsme přesvědčeni, že většina německého lidu a jeho zástupci loyálně splní převzaté závazky; budou-li moci, jest otázkou příštích let a nemůžeme najíti jinou cestu, než že se z Haagu podle dosavadní míry půjde dále k novému, druhému, případně ke třetímu Haagu. Veliké nebezpečí spatřujeme v tom, když břemena ukládaná Německu jsou větší než jeho normální hospodářství snese, že účinek bude míti velmi těžké škodlivé následky nejen pro Německo, nejen pro dělnickou třídu německou, nýbrž pro celou Evropu a pro dělnickou třídu evropskou. Německému lidu hrozí stav, že klesne na úroveň nádeníka, že může sehnati břemena jen tehdy, poklesne-li jeho životní úroveň, a bude-li nutno zcela podstatně snížiti mzdy německého dělnictva a přijmouti formu mzdového dumpingu. A pro hospodářství našeho státu, pro hospodářství a finanční politiku evropskou není lhostejno, co se děje se 17 miliony námezdných dělníků v Německé říši, za jakých podmínek mohou pracovati a žíti. Tento mzdový dumping musí míti právě tak na druhé straně za následek, že Německo bude svůj dovoz co možná omezovati. Ve chvíli, kdy jest Německo povinno omeziti svůj dovoz pod normální míru, jsme s naším dovozem do Německa částí truchlících pozůstalých a následek jest zvětšení průmyslové krise u nás, rozmnožení nezaměstnanosti v Německu a v jiných zemích. Postavení evropské dělnické třídy jest touto haagskou dohodou ještě stále ohroženo přihlížejíc ke zpětnému účinku německých poměrů. Evropské hospodářství nesnese zničeného nebo polozničeného Německa, jímž by bylo těžce spolu postiženo. Několik důkazů: Mluvil jsem již o obsazení Poruří, jež skončilo obrovským znehodnocením německé měny, ochuzením Němců. Prospělo Dohodě na konec? Nikoli. Druhý případ. Když r. 1921 bylo rozhodnuto o Horním Slezsku - nechci to říkati jako výčitku, nýbrž pouze konstatovati - rozhodlo se se souhlasem československého zastoupení v cizině, aby byla Němcům vzata veliká, důležitá uhelná pánev a dána Polákům, a tu se věřilo, že byl vykonán veliký skutek. A účinek byl, že se Německo z odnětí hornoslezských uhelných pánví poměrně velmi brzy zotavilo a že toto hornoslezské uhlí v rukách Polska stlačilo evropská odbytiště, ohromně zostřilo uhelnou tíseň v Anglii; doplácí na to při nejmenším 60.000 nezaměstnaných anglických horníků. Tyto uhelné doly zaviňují, že nemůžeme v moravskoostravské pánvi na plno pracovati, že jsme ztratili svá odbytiště na jihu a na východě republiky. Toto opatření se tedy obrátilo přímo proti Anglii a proti Československu. Uvádím to jen jako důkaz pro správnost tohoto vylíčení, že hospodářské otázky - doufejme, že je s tím po Haagu konec - nedají se řešiti s hlediska, zda jde o vítěze či poraženého, nikoliv se stanoviska, chci-li některému národu uložiti závazky, kterých eventuálně nesnese, nýbrž jen s jedině možného stanoviska: Jaký účinek jeví taková opatření na všeobecný hospodářský stav Evropy? Na tom máme největší zájem.