Úterý 11. června 1929

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Skalák.

Sen. Skalák: Slavný senáte! K výkladu ministra národní obrany ve věci špionážní aféry Faloutovy prohlašuji jménem klubu komunistických senátorů toto: Případ Faloutův, který se opětuje v mezinárodním styku kapitalistických států v nesčetných obměnách téměř denně, odhaluje veškeré pokrytectví a neupřímnost, nejistotu a vratkost vzájemného poměru kapitalistických států mezi sebou. Zatím co oficielní diplomacie se zaříká, že všechny státy sledují politiku míru a že není žádného nebezpečí mezinárodních konfliktů, zatím co zástupci imperialistických států zasedají k zeleným stolům a snaží se své obyvatelstvo oklamati předstíranými starostmi o zmenšení mezinárodních rozporů a odzbrojení, je skutečný stav příprav na válku zcela jiný a pohybuje se týmiž cestami, které vedly k výbuchu světové války. Zbrojení na souši, na moři ve vzduchu překonává vše, co tehdy bylo známo. Vojenské rozpočty všech kapitalistických států vykazují na vrub nejchudších pracujících vrstev stále rostoucí neproduktivní výdaje, jichž posledním cílem je válka, čili rozvrat a zničení všech hmotných i kulturních statků, jež pracující lid vytváří. Mezi trvalé zařízení přípravného období válečného náleží vojenská špionáž, na kterou kapitalistické státy nešetří ani námah ani peněžitých prostředků, aby se zmocnily důležitých vojenských tajností, jichž znalost by jim v čas války umožnila jistější vítězství nad sousedem. Také Československo zúčastňuje se plným tempem příprav k nové imperialistické válce a je právě v tomto směru důležitým činitelem jakožto významná zásobárna a výrobna válečného materiálu pro celou střední Evropu a zejména okrajové státy, určené za nástupiště proti SSSR.

Největší zbrojovka střední Evropy za rozhodující účasti francouzského finančního kapitálu, plzeňská Škodovka, zaměstnávající dnes na 25.000 dělníků, rozšiřuje neustále svoji výrobu a proniká svými filiálkami do všech malodohodových a okrajových států, zejména do Polska. Pravě Polsko, jak známo z nedávno uveřejněné tajné francouzsko-polské dohody z 15. září 1922, platné až do r. 1932, je nejdůležitějším operačním bodem pro eventuální nástup spojených imperialistických států, proti prvnímu dělnicko-rolnickému státu, sovětskému Rusku. Hlavou všech těchto vojenských příprav je francouzská vojenská mise, působící ve všech středoevropských státech, která je součástí generálního štábu francouzské armády, a Československo řídí se ochotně jejími pokyny.

Tyto poměry vyvolávají přirozeně silné mezinárodní napětí, v němž Československo vzhledem ke svému válečně operačnímu významu je předmětem zvláštní pozornosti svých sousedů. To je příčinou stále častějších a častějších vyzvědačských afér. Vlády snaží se ovšem, aby uklidnily obyvatelstvo zděšené těmito neklamnými předzvěstmi války, ujišťováním, jaké jsme dnes slyšeli z úst ministra vojenství, a namlouvají mu, že se nic nestalo, že běží o bezvýznamné pokusy podřízených osob. Na druhé straně je využitkováváno těchto případů buržoasním tiskem k dělání válečné nálady a rozplameňování vlasteneckého nadšení.

Známe však z historie špionáže ve starém Rakousku, že tyto aféry byly příznakem vzrůstajícího válečného napětí a nebezpečí.

Pracující lid nesmí dáti se mýliti ani tím, ani oním způsobem o pravém významu množících se vyzvědačských afér a musí býti připraven na všechny důsledky, které z nich náhle mohou vzejíti. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dále je přihlášen k slovu kol. sen. Koutný. Uděluji mu je.

Sen. Koutný: Slavný senáte! K prohlášení pana ministra národní obrany chci krátce říci toto: Špionáž je součástí režimů kapitalistických států. (Sen. dr. Krouský: Co dělají v Rusku?) V Rusku je to jen samozřejmá obrana proletářského státu. Čím větší nebezpečí válečné, tím větší zájem států o zvědění vojenských tajností jich sousedů a případných odpůrců. (Sen. dr. Krouský: Jménem které strany?) Myslím, že to je

vedlejší. Proto případ Faloutův je právě známkou, kterak zostřují se válečné

rozpory. Celá řada špionských případů v Československu i československých v cizině je nám toho důkazem. Nedávno, pánové se asi pamatují, dalo Československo ve Vídni zatknouti jednoho špiona, poněvadž měl prováděti špionáž ve prospěch Maďarska. Ukázalo se, že prováděl špionáž proti Československu. Tedy docela něco opačného. Proč právě Faloutovým případem se vyvolává takový pokřik? Kol. Dundr

uváděl případ špionáže pobočníka bývalého zemského vojenského velitele Podhajského v Brně, a nedělala se s tím žádná potřeba, jak se pamatujeme. Tedy skutečnost je, že proti blížícímu se válečnému nebezpečí má se vzbuditi válečná nálada v širokých vrstvách. Měšťáčtí držitelé politické moci chtějí se s případem tohoto špiona jaksi svézti na komunistech tím, že policie a fízlové vnikli do bytů jednotlivých komunistů, vše zpřeházeli, vykradli knihy, brožury, rukopisy a pod. Vládní koalice chce zabavených předmětů použíti ve vhodné chvíli proti revoluční proletářské straně a zahájiti pogromistické štvaní proti komunistům, o nichž bude případně tvrditi, že jejich činnost připravuje půdu pro Falouty.,

Komunistická strana, revoluční proletářské hnutí, nepovažuje za svůj cíl a za svůj úkol, aby zabývalo se vyzrazováním různých, často velmi bezcenných vojenských listin, neboť tímto způsobem nelze vésti boj proti imperialistickým válkám a za porážku vlastního jejich původce, kapitalistického rádu. Ale komunistické strany budou mobilisovati nejširší vrstvy pracujících a vykořisťovaných proti buržoasní přípravě imperialistických válek a v neposlední řadě také na obranu sovětského svazu. Imperialistické války přinášejí útrapy a strádání všem pracujícím vrstvám ve městech i na venkově a proto také veškerý dělný lid musí a bude míti zájem na jejich znemožnění. Prohlášení náš klub na vědomí nebéře. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Dyk.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Sen. kol. Dundr dotkl se ve své řeči mého nedělního článku v "Nár. Listech" a vytýkal, že mluvil jsem v něm současně o důvěře a nedůvěře. Jsem si plně vědom odpovědnosti, která stíhá ministra nár. obrany za celý jeho resort, ale jsem si také vědom, že nejlepší vůle ministrova a nejpřísnější vědomí odpovědnosti nestačí, aby znemožnily plně závadu v tom či onom resortu ministerstva. Co však musíme všichni po ministru žádati, je nejsvědomitější a nejúplnější odstranění všech poruch zjištěných. V tomto případě vyskytly se skutečně závady. Zdůrazňujeme tudíž potřebu úplného jejich odčinění. Přejeme si, aby čerpalo se poučení z nemilých, ba trapných skutečností, a chceme, aby se odstranil systém přílišné důvěřivosti a ležerností v kterémkoli směru a ustoupil systému plně uspokojivé kontroly. Nemíníme chrániti vinných, prokáže-li se jejich vina, jakož jsme dalecí, vnášeti do těchto případů zřetele politické. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.) Chceme pořádek vždy a všude, ať se jedná o Petra či Pavla, o legionáře či nelegionáře, a vedle naprostého pořádku naprostou spravedlnost. Nikdy jsme si nepřáli politisující armády, ale odsuzovali jsme a odsuzujeme vnášení politických momentů do ní, ať se to dělo s kterékoli strany. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr. Procházka.

Sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Jménem koalovaných většinových stran senátu dovoluji si přednésti toto prohlášení:

Koalované strany senátu berou na vědomí projev pana předsedy vlády a ministra národní obrany o dosavadním výsledku předběžného vyšetřování vojenské zrady spáchané kapitánem Faloutem a pociťují jisté uspokojení, že dosavadní výsledky šetření prokázaly, že důsledky tohoto zločinu nejsou tak dalekosáhlé, jak novinářské zprávy přinášely. To způsobí částečné uklidnění ve veřejnosti, která vším právem mohla býti pobouřena, domnívajíc se, že výsledky peněžních obětí, přinášených na obranu našeho státu a práce vojenských odborníků, byly zradou kapitána Falouta nejen ohroženy, nýbrž dokonce snad zmařeny.

Koalované strany jsou přesvědčeny, že kapitán Falout bude co nejpřísněji potrestán.

Očekáváme se vší důvěrou, že pan ministr národní obrany dá přísně vyšetřiti také novinářské zprávy uveřejňované v souvislosti s tímto případem a že, prokáže-li se snad podle nich, že někdo nemístnou snad důvěřivostí a nepřesným konáním svých služebních povinností umožnil a ulehčil zrádcův čin, se postará o přísné potrestání vinníků bez ohledu na hodnost a služební postavení.

Branná moc státu je jedním z nejdůležitějších orgánů státních, na jejíž síle spočívá v nejtěžších okamžicích nejen bezpečnost občanů, nýbrž i samostatnost republiky. Koalované strany mají důvěru v pana ministra národní obrany a v celou vládu, že učiní vše, aby takové činy, pokud je to v lidské moci, byly na příště znemožněny. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Debata je skončena. Prosím pány, aby zaujali místa. (Děje se.)

Prosím pány senátory, kteří souhlasí s prohlášením předsedy vlády, aby zvedli ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení je přijato.

Budeme pokračovati v programu, a to o

4. Zprávě I. výboru kulturního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 882) k vládnímu návrhu zákona o Národním divadle v Praze. Tisk 886.

Ke slovu je přihlášen pan sen. Hubka. (Předsednictví ujímá se předseda dr. Hruban. - Hluk.) Prosím o klid!

Nežli dám slovo druhému řečníkovi, navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 20 minut. Námitky není? (Nebylo.)

Řečnická lhůta trvá tedy 20 minut.

Prosím pana sen. Hubku, aby se ujal slova.

Sen. Hubka: Slavný senáte! O divadle a divadelních věcech nebývá často hovořeno v našich sborech zákonodárných. A o Národním divadle jako předmětu zákona mluvíme zde v plenu senátu, nemýlím-li se, vůbec po prvé. Význam tohoto jedinečného kulturního ústavu národního žádá si vší naší pozornosti a platí mu tedy i těch několik mých slov, jež tu chci o předložené osmiově říci a kromě toho je mým úmyslem promluviti i o některých jiných otázkách, které sice s projednávanou látkou přímo nesouvisí, leč spadají pod obor divadelnictví a jsou tak důležitý, že o nich je potřebí učiniti zmínku. Národní divadlo! Kolik tu milých a vřelých vzpomínek pro každé srdce věrné. Ty krásné slavnosti národní při kladení základního kamene, ta obětavost českých lidí při znovubudování divadla požárem zničeného, ty manifestace srdečné slovanské vzájemnosti při různých jubilejních slavnostech divadelních, jež i v květnu 1918 daly podnět k onomu významnému politickému, ba i revolučnímu projevu národa, ta vysoká umělecká i společenská úroveň našeho Národního, to všechno naplňuje nás úctou i vděčností k těm, kteří zlatou kapličku nad Vltavou budovali a k dnešnímu dnu vedli. Národní divadlo má hlubokou a významnou, tradici z dob minulých. Kéž pro všechny časy budoucí je nám historie Národního divadla bezpečnou zárukou i pobídkou pro práci ve smyslu správného národního a uměleckého poslání tohoto ústavu.

Co předložená osnova zákona sleduje, je jasně obsaženo v návrhu a zpravodaj kulturního výboru senátu pan kol. prof. dr. Němec pěkně a obsažně vysvětlil účel zákona ve své tištěné zprávě. Novým zákonem dáváme především do rukou státní správy, resp. do rukou ministerstva školství správu a provoz Národního divadla. Jaksi představujeme tu správu a provoz, o tom zřetelně mluví čtvrtá resoluce kulturního výboru senátu. Chceme, stručně řečeno, dbáti vždy a jen skutečné odbornosti kulturní. Varujeme před zpolitisováním v tom dnešním slova smyslu divadelního umění a umění vůbec. Právě v těchto dnech byli jsme svědky zarážejících zjevů, kdy stranicko-politická moc měla v úmyslu prosazovati na poli uměleckém dílo méně hodnotné a také v oboru dramatickém rovněž netáží se poslední dobou vždy po skutečné vnitřní ceně práce, mnohé se dělá tendenčně a agitačně. Rozumí se, že na úkor opravdového divadelního umění. Varujme se tedy takového jednání za každou cenu. A ať už úřad či funkce umělecké správy Národního divadla nazývá se jakkoli, dbej státní správa vždy, aby přímo odpovědný faktor svým jménem a svou prací, nikoli stranickou legitimací nebo svými odslouženými lety, měl dostatečnou kvalifikaci pro. odpovědné své místo. V administrativě zrovna tak byrokracie neměj v Národním divadle vůbec žádnou existenci! Znovu a znovu hleď ministerstvo k řádnému plnění toho, co senát vyjádří odhlasováním své resoluce čtvrté!

Dále novým zákonem zařadíme do státního rozpočtu již po roce 1930 a léta další příslušnou položku na úhradu správy a provozu a kromě toho i na veškerou potřebu udržovací kromě náhrady za užívání budov a věcí. V potřebě bude především náklad na personál, který přejímá, pokud se služebních poměrů týče, stát za dosavadní zemi Českou. Dnes je u Národního divadla zaměstnáno asi 700 osob, rozdělených na dvě velké skupiny, uměleckou a technickou. V oboru uměleckém je 6 členů umělecké správy, 92 členů operního a činoherního ensemblu, 96 členů orchestru, 102 členů operního sboru, 60 členů baletu. V technickém personálu je 150 členů. Ostatní jsou uváděči a různý jiný personál.

Státní správa převezme úplně 47 osob, ostatní budou v poměru smluvním. Pro řádný provoz divadla bude důležitým, jak bude personál Národního divadla všech kategorií placem. A tu vítám slova referátu rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, která praví: "Veškerým zaměstnancům, kteří vstupují oproti státu v poměr, který dosud zaujímají oproti zemskému výboru, musí Národní divadlo poskytnouti bezpečný existenční základ tím, že bude je honorovati tak, aby zabráněno bylo častému u nás zjevu, totiž útěku nejlepších naších divadelních sil do ciziny k divadlům národů velikých a bohatých."

Rovněž s díkem kvituji tu část referátu rozpočtového výboru senátního, kde se praví: "Odměna personálu musí býti úměrná umělecké úrovni divadla, což až dosud u dosavadní správy se nedělo. Ona počínala si velice skoupě a nutno proto v tomto směru příště počínati si štědřeji."

Rozumí se samo sebou, že musí při této příležitosti býti přihlíženo nejen k řádnému placení členů uměleckého ensemblu, nýbrž i ostatních kategorií zaměstnanců Národního divadla, že musí býti vyrovnány všechny ty nedostatky, které zejména poslední dobou byly působeny zemskému výboru země České, a že musí po této stránce státní správa vykonati všechno. abv uspokojení zaměstnanců Národního divadla bylo úplné. Rozumí se samo sebou, že při tom nesmí býti zapomínáno těch, kteří již dnes nestojí v aktivní službě Národního divadla, ale kteří před kratší nebo delší dobou přinesli ve prospěch národního umění, pro čest našeho jména doma i za hranicemi vše to, co měli nejdražšího a nejlepšího, to jest své umělecké síly. Mám na mysli pensisty Národního divadla. Dosavadní příspěvek jejich z pensijního fondu byl příliš žalostný. Mohu posloužiti slavnému senátu několika, doklady. Bohumil Benoni, jméno úzce spojené s vynikající érou Národního divadla, má měsíční příspěvek pensijní od Národního divadla 300 Kč, paní Bogucká 204 Kč. paní Bobková 144 Kč, paní Dvořáková Otilie 180 Kč, Anna Červená 300 Kč, Gregorová Isa 156 Kč, Hurt 228 Kč, Kalinová 300 Kč, Krössing Adolf 300 Kč, Lašek Hanuš 108.75 Kč. Laudová Marie 300 Kč, Maturová Růžena 210 Kč, Parsch-Zikešová 70 Kč, Pták Bohumilí 204 Kč, Slavíková Anna 180 Kč, Weissová-Kavallarová Hana 186.66 Kč, Matějovský 300 Kč, Zamrzla Rudolf 300 Kč, atd., atd.

A shledáváme-li, že dokonce v seznamu pensistů Národního divadla udělují se dary z milosti, které representují 10 Kč částku měsíčně, a díváme-li se, jakým způsobem jsou odměňováni z pensijního fondu Národního divadla vdovy a sirotci, vidíme, že paní Florjanská Josefina dostává 100 Kč, Figarová 100 Kč, Kafková 100 Kč. Mošnová 83.30 Kč, Sedláčková 83.35 Kč, Schlaghammerová 100 Kč, Vojanová Olga 83.35 Kč, Viktorinová Františka 100 Kč, Mušková Alice 100 Kč, pak ovšem není potřebí k tomuto smutnému výkazu o pensijních příspěvcích členů Národního divadla mnoho co říci. V tomto směru podporuji plným rozsahem to, co řekl referent rozpočtového výboru poslanecké sněmovny: "Pensijní fond Národního divadla musí býti zrevidován a náležitě doplněn, aby umělci, kteří na podiu Národního divadla v kulturní službě svému národu zestárli, neživořili, naopak o jejich stáří aby bylo náležitě postaráno."

To je zcela správné, jest jenom potřebí, aby státní správa při vyřizování těchto otázek pensijních vyšla staropensistům Národního divadla pokud možno vstříc.

Zákonem přejímá státní správa správu a udržování nejenom divadla Národního, ale i divadla Stavovského. Tu jest obsažena i záruka, že požární bezpečnost návštěvníků tohoto divadla, to jest divadla Stavovského, bude náležitým způsobem uvážena. Na Stavovské divadlo je dlužno dívati se jako na danajský dar. (Výkřiky sen. dr. Hellera.) Jako na danajský dar. (Sen. dr. Heller: Ale kdo to daroval?) Vůči Němcům jest jeho odstoupení vykupováno pravidelnou roční státní subvencí v částce 1,380.000 Kč a úpravy, nadiktované bezpečnostními orgány divadelní správě, kterou je dodnes zemský výbor a příští bude stát, stály již miliony Kč. Leč divadlo pořád po bezpečnostní stranice nevyhovuje.

Divadelní budova je mnohoposchoďová, a již tím a pro úzké chodby i spletitá schodiště požárně závadná. Po všech opravách shledány znovu 25. října 1928 stavebním úřadem hlav. města Prahy velmi četné závady: lože jsou neohnivzdorné, chodby na nejvyšší galerii neudržitelné, východy má balkony venkovské velmi pochybně označené, jsou jen dvoje vyhovující schody pro všechny etáže, hromadění obecenstva do poměrně malého vestibulu jediného je velmi nebezpečné, konstrukce propadliště je dosud dřevěná.

To jsou požární závady, které státní správa bude musiti dáti odstraniti anebo učiniti jiná opatření, aby chránila bezpečnost návštěvníků tohoto divadla.

Nic nemůže na tomto stavu měniti pohodlné dobrozdání zemského úřadu ze 7. února t. r.. který zapomněl na svou jinak osvědčenou přísnost, když jde o ústav, který je teď také v jeho správě.

Budova Stavovského divadla je i komunikačně závadná. Nevyhovuje co do polohy ustanovením §u 1 žák. č. 27 z r. 1887, neboť je na straně jižní a severní po celé délce, na západní as z poloviny fronty obklopena činžovními a veřejnými budovami, od nichž není ani v jediném bodě vzdálena a zákonem předepsanými 15 m.

Státní regulační komise vyslovila se, že odstranění této budovy bylo by z ohledů komunikačních již v době přítomné velmi aktuelní a že do 5 let bude to věcí nezbytnou. A co z toho následuje? Státní správa musí již teď konati přípravy ke zřízení a vybudování nového našeho státu důstojného divadla, jako součástky Národního divadla a doporučuji, aby ihned zahájeno bylo s obcí pražskou jednání o získání vhodného pozemku pro tento úkol.

A jsou tu ještě jiné úkoly, jež čekají novou správu Národního divadla. Důvodová zpráva k vládní osnově správně konstatuje, že Národní divadlo v Praze, byť by dosud nebylo divadlem státním, je přece jediným naším divadlem oficiálním a representačním. Leč pro samou oficielnost a representaci nesmí býti zapomínáno, že toto divadlo postavil národ sobě. Patří tedy Národní divadlo také národu, to je lidu. To znamená, že lidu musí býti umožněno, aby se také do divadla dostal, a aby nestalo se ustáleným zvykem volati lid, aby jen v určitých případech konal kolem divadla štafáž a při tom hlediště pro vysoké ceny vstupenek zůstalo mu nepřístupným. Pravidelná divadelní představení nejlepších, zejména národních kusů buďte zavedena jako lidová představení za ceny zvlášť nízké a státní správa vhodnou dotací umožní taková představení pořádati. Vzor obce pražské v městském divadle vinohradském buď následován.

Státní správa musí vhodnou dotací umožniti, aby taková divadelní představení, jako docela pravidelná byla v Národním divadle absolvována. Na všecky tyto a snad některé jiné věci je potřebí peněz. Ze Zkušenosti mnohaleté je známo, že správa divadla může uhraditi jen část nákladů a že tudíž v potřebě Národního divadla ukazuje se pravidelný několikamilionový roční schodek.

Nesouhlasím s názorem zpravodaje rozpočtového výboru senátu panem kol. dr Karasem, že hlavní důvod dosavadních schodků Národního divadla byl v nepřiměřeném nákladu vypravení nových i starých kusů a že zejména futuristické pokusnictví stálo divadelní správu veliké a zbytečné náklady.

Za současných poměrů v umění divadelním je vždy výprava kusu tak důležitou součástí konečného úspěchu, jako vnitřní umělecká hodnota kusu i jeho umělecké provedení. Úsudek o tom, co se patří a nepatří, musí býti ponechán odborníkům.

Také poznámka o futuristickém pokusnictví vyvolává vzpomínky na to, jak vítána byla před časem díla Wagnerova i Smetanova a jak označován na př. Dalibor za revoluční nemožnou muziku a jak si odpočinul právě pro svou modernost řadu let v zásuvce pana kapelníka, aby později nastoupil vítěznou pout světem domácím i cizím.

Důvody pro deficity divadel dlužno hledati jinde, než v nákladném vybavení a t. zv. futuristickém pokusnictví. Jsou to nedostatečné divadelní budovy, jež vznikly na místech prostorem omezených nebo ze skrovných stavebních prostředků. Kdyby divadelní kus mohlo poslouchati 3.000 diváků, tedy řekněme dvakráte tolik, než se jich vejde dnes do Národního divadla, bylo by představení mnohem hospodárněji využito, než je tomu dnes. Druhým důvodem je neúplné využití uměleckého personálu. Zde by pomohlo rayonování divadel. Pak jsou zde daně, dávky a poplatky, které rovněž značnou měrou zatěžují divadelní pokladnu. V Praze je hasičská dávka velkým břemenem pro divadla. Konečně dlužno všimnouti si i konkurence, kterou divadla dnes mají, konkurence biografů, radia a všelikých divadelních atrakcí, revuí atd. Finančním starostem nové správy Národního divadla nemohu lépe polehčiti, než jak to dělá rozpočtový výbor poslanecké sněmovny, jenž praví: Státní rozpočet nesmí býti k Národnímu divadlu skoupým a musí jeho nároky a potřeby honorovati, byť by tyto byly sebe vyšší, neboť je to v zájmu kultury národa. I nám, kteří jménem československého lidu odhlasujeme to, čeho Národnímu divadlu bude potřebí, nechť odměnou splní se to, co svým poklepem na základní kámen Národního divadla vyjádřil otec národa František Palacký: "Ve jménu národa v Čechách i na Moravě - dodávám - a také na Slovensku - jednotného, požehnej Pánbůh dílo svatyně této, na které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása." Tak chtěl Palacký, my chceme totéž a nechť je tomu tak i vždycky v budoucnu!

Zabezpečením Národního divadla není však povinnost státu ve věcech divadelnictví československého vyčerpána. Svědomité péče státní zaslouží si všecka stálá divadla naše, ať jsou již v kulturních službách kteréhokoli národa naši republiku obývajícího. Hospodářská situace všech těchto divadel není růžová. Mám na mysli zejména divadla zemská v Brně a Bratislavě. Leč i ostatní stálá divadla v Plzni, Čes. Budějovicích, Olomouci, Mor. Ostravě, Košicích, listí nad Labem, Teplicích atd. trpí neustálými schodky, jež dlužno přičísti na vrub velké konkurenci s biografy i vysokými režijními potřebami při provozu činohry, opery a operety, kteréžto různé druhy divadelního umění téměř všechna tato divadla provozují. Částka 4,340.000 Kč z vládního rozpočtu na podporu všech stálých divadel naprosto nestačí. Měla by býti alespoň zdvojnásobena. Jedna s resolucí poslanecké sněmovny i senátu žádá za její zvýšení. Budiž toto usnesení všech politických stran Národního shromáždění pro vládu skutečným příkazem, a nikoli jenom přáním, jež možno s lehkým srdcem přehlédnouti nebo odložiti. Ministerstvo školství a národní osvěty nechť věnuje veškerou pozornost uměleckému výkonu jednotlivých stálých divadel, nechť čas od času vydá zprávu o situaci a zejména se vynasnaží, aby slučováním dvou nebo více scén pod jednou správou sníženy byly úměrně a hospodárně náklady udržovací! Resoluce dovolává se také předložení osnovy divadelního zákona.

To je věcí ministerstva vnitra. Bylo by už opravdu na čase, pobídnouti Masarykův lidovýchovný ústav, jemuž propracování osnovy zákona o divadelnictví bylo svěřeno, aby konečně odevzdal celý materiál do rukou ministerstva a odtud aby se osnova dostala co nejdříve do rukou našich ke konečnému projednání. Po více nežli 100 schůzích Masarykova lidovýchovného ústavu o této věci mohl by již býti materiál náležitým způsobem připraven.

Po tomto zákoně volá tisíce ochotnických spolků a volá po tom také uznání a vděčnost za obrovskou kulturní práci, kterou konají ochotníci ve službě divadla pro národ.

Volám k státní správě, aby v tomto směru konala rychle svou povinnost a předložila konečně návrh divadelního zákona.

Při této vzácné příležitosti buď také vzpomenuto i těch dřevěných aktérů. V těchto dnech ukončená výstava loutkařská dala širší veřejnosti nahlédnouti v obor kulturní činnosti, jíž příslušné odvětví státní správy věnovalo pozornost jen minimální.

Statistika o práci loutkářů budí zasloužený respekt. Měli jsme v roce 1928 v republice 2.677 loutkových divadel, na těch absolvováno bylo 24.550 představení s návštěvou 2,500.000 diváků. Dnes je loutkových scén v republice Československé skoro 3.000. To už je něco.

Loutkáři z povolání, spolky, mateřské školky, vojenská zátiší a různé jiné korporace baví a vychovávají svými divadélky mládež i dospělé. Z vybraných peněz podporují se kulturní, humánní a jiné dobročinné podniky, a tak loutky vedené obětavostí nezištných pracovníků, více nebo méně neznámých, plní obrovský úkol, před kterým má cizina větší respekt než my u nás doma.

Plzeňské loutkové divadlo feriálních osad, vedené prof. Skupou, je zváno do Francie, Ameriky, do Německa a svými zájezdy pomůže jistě velmi dobře šířiti kulturní zdatnost československého národa, K plzeňskému loutkovému divadlu řadí se mnoho jiných velmi významných loutkových scén.

Všímejme si i tohoto na první pohled drobného kulturního úkolu a přejme všemi silami rozvoji našeho loutkářství pilného zdaru. Od Národního divadla v hlavním městě našeho státu až po tu loutkovou scénu v našich mateřských školkách někde v pohraničí republiky, na celý ten soubor našeho čsl. divadla a celé naše divadelnictví mysleme stále a stůjme mu k službám! Konejme na tomto poli všichni kulturní práci, každý svým způsobem a všichni k jednomu společnému cíli, ti, kteří v divadlech jsou zaměstnáni, i ti, kteří mají umožniti těmto divadelně exponovaným osobám jejich těžkou práci! Všichni pro vyšší kulturní cíl, pro vyšší vzdělání národa! (Potlesk senátorů stran socialistických.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr. Heller. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Podle předlohy, kterou se dnes zabýváme, přejímá se české Národní divadlo v Praze do státní správy. Prohlašujeme předem, že s předlohou souhlasíme a že budeme hlasovati pro ni. Doufáme, že tím bude nejen upevněn finanční základ divadla, odstraněny budou jeho finanční potíže, nýbrž že také zlepšena bude jeho umělecká úroveň a finanční poměry jeho zaměstnanců. Doufáme také, že se stát nebude pokoušeti, aby zasahoval nějakým způsobem do uměleckého vedení, nýbrž že se omezí jen na správu divadla.

Učinili jsme v poslední době smutné zkušenosti se zasahováním nadřízených korporací. Podali jsme na příklad v senátě interpelaci proti jmenování do nemocenských pokladen, ve které jsme řekli, že toto jmenování lze označiti slovem "lajdáctví". § 9 jednacího řádu připouští konfiskaci interpelací, jestliže hrubě urážejí mravnost, jestliže obsahují projevy velezrádné nebo bezpečnost státu ohrožující. Táži se, zdali výraz "lajdáctví" uráží mravnost, obsahuje velezradu, anebo ohrožuje bezpečnost státu? Stát, jehož bezpečnost ohrožuje takovýto výraz, stojí na velmi slabém základě, neboť nedovedu si představiti, že snad výrazem "lajdáctví" porušena byla mravnost, anebo že se tím někdo dokonce dopouští velezrady. Může tedy jíti jen o ohrožení bezpečnosti státu. Nemáme bohužel proti takovémuto usnesení dotčené korporace jiného prostředku, nežli přibíti věc na pranýř před celou veřejností a před senátem. Projevujeme však naději, že stát správu českého Národního divadla nepovede v tom duchu, jímž tato korporace, čítaje v to i její německé členy, je prodchnuta.

Máme však také pro sebe jistá přání a stížnosti. Nejsme bohužel v příznivém postavení jako vy, politicky, zeměpisně a ve všech jiných ohledech postrádáme ústředí, které máte vy zde v Praze. Jsme většinou odkázáni na to, abychom v okrajových územích republiky pečovali o své umění, a také my musíme bojovati s jistými obtížemi. Velevážený pan řečník přede mnou, pan kolega Hubka, mluvil o zdejším zemském divadle a mínil, že to byl danajský dar. Dovolil bych si jen otázku, kdo divadlo daroval. (Sen. Hubka: Chtěli byste je zpátky?) Ale dar to nebyl. Myslím, že když někomu sáhnu do kapsy a něco vyjmu, pak není to žádný dar toho druhého. A my zde, nikoli kolega Hubka, ale většina z nás byli jsme očitými svědky, jak se tato věc prováděla; nelze říci, že to bylo aktem darovacím. Lze jen s jistým znásilněním skutečností mluviti o danajském daru, snad, kdyby se bylo mluvilo o danajském lupu, byl by výraz tento spíše vhodným. Ale k tomu vracím se jen vzhledem k projevu kolegy Hubky, to jsou věci, které minuly, kterými se dnes nechci zabývati.

Chci jen říci, že také naše kultura potřebuje podpory, tím spíše, že nejsme v příznivé situaci tak jako vy, ježto nemáme kulturního střediska v této zemi, a přece samozřejmě také na kulturní vývoj svého lidu klademe zde největší váhu. Chápeme obzvláště první resoluci v ten smysl, že také našim divadlům dostane se v budoucnosti finanční podpory, aby na příklad, pokud jde o pražské divadlo, finanční podpora šla dále, nežli je tomu nyní. Z toho, čeho se pražskému německému divadlu nyní dostává, je valná část jen náhradou za danajský dar, který jste si tehdy sami dali, a jen z nepatrné části subvencí. Poměry v Praze, kterými naše divadlo trpí právě tak jako vaše divadlo za nepříznivých poměrů, jsou však takové, že subvence nestačí, že tu jsou schodky, a přáli bychom si, aby při nastávajícím zvýšení nebo nezvýšení - nemohu to přece věděti - obnosů zařaděných do rozpočtu také divadlo v Praze nevyšlo na prázdno. Nejde však jen o divadlo v Praze, nýbrž také o celou řadu jiných divadel, která nutně potřebují podpory. Zmiňuji se především o divadle v Brně. V Brně učiněn byl po převratu také danajský dar. Ale to nebyl žádný danajský dar, nýbrž skutečný dar. Divadlo, které až do té doby patřilo Němcům. bylo jim jednoduše vzato a bylo jim jen dovoleno hráti 2 dny týdně. Nyní se v Brně hraje divadlo německy na 3 různých místech: ve velkém divadle, v divadle Reduty a v Německém domě. To je stav trvale neudržitelný, a který obzvláště pro druhé zemské hlavní město jistě nelze trpěti. Není to žádnou známkou podporování kultury v zemi, když se v Brně musí hráti divadlo tímto způsobem. Je samozřejmé, že provozováni německého divadla malými subvencemi nikterak není kryto. Budeme tudíž hleděti také k tomu, aby se pro toto divadlo stalo více nežli dosud. Totéž platí o jiných německých divadlech. Máme v divadlech venku v našich venkovských městech příležitost pečovati v tomto oboru o svoji kulturu. Zmiňuji se o velikých divadlech v Teplicích, Karlových Varech, Liberci, Opavě, Ústí - výpočet není úplný, nýbrž jen příkladný - která vesměs trpí nouzi a vesměs naléhavě potřebují podpory, která pro nás jsou důležitými kulturními středisky a která naléhavě potřebují zvelebení.

Ve třetí resoluci požaduje se nový divadelní zákon. Podíváme se velmi dobře má divadelní zákon, až bude předložen. Porady o této věci mezi příslušnými místy a organisacemi trvají přece již dlouho. Žádáme od divadelního zákona především, aby se státní nebo nějaká jiná správa naprosto nevměšovala do uměleckého vedení divadla, nýbrž aby divadlo bylo tím, čím býti má, totiž místem pro všechny kulturní zjevy, které v lidu mohou se projevovati divadlem. Odmítli bychom tedy také vždy a naprosto jakékoli vměšování s kterékoli strany. Za druhé žádáme, aby tento divadelní zákon pečoval o to, aby materielní postavení všech divadelních zaměstnanců bylo zákonem zabezpečeno. Jsou to přímo bídné mzdy, které se dnes platí v mnohých divadlech, nedůstojné mzdy, poměry, jimž divadelním zákonem musí býti učiněna přítrž. Bude-li divadelní zákon vypadati tak, jak si ho přejeme a představujeme, budeme zajisté rádi na něm spolupracovati.

Pánové! Naše divadla, jak česká, tak německá, nalézají se vesměs v neblahé situaci, především proto, poněvadž v posledních letech vznikla jim nesmírná konkurence y biografech, v radiu a ve všech možných věcech, konkurence, kterou právě nesou velmi těžce a která jim velice škodí. Také jinak opomenuto bylo mnohé a to našemu divadelnictví škodí. Myslím, že je povinností státu zasáhnouti zde pomocnic u rukou, neboť z vyzvědačských afér a případů korupce samotných nemůže stát žíti. Kulturní život státu je bezpochyby důležitější po mém názoru, nežli t. zv. obrana státu, která přece beztak jest jen velice prekérní. Důležitější nežli to jest, aby se stát ujal kulturního snažení všech národů, aby zde pomáhal, ovšem aby se při tom naprosto zdržel všeho jiného vlivu. V tomto směru se dosud stalo velmi málo. Obnosy dosud pro divadlo zařazované byly příliš nepatrné, nestačily nikterak, a obávám se velice, že tomu bohužel ani v budoucnosti nebude jinak. Podíváme se v tomto směru velmi dobře na rozpočet, který nám letos bude předložen. Ukáže se, zdali resoluce v poslanecké sněmovně přijatá a také zde nám předložená, o jejímž jednomyslném přijetí také v senátě nelze pochybovati, nebude zase putovati do koše, jako tak mnohé resoluce, o kterých se obě komory usnesly, aniž by se pak bylo k nim přihlíželo. Je velmi důležito podnikati něco na podporu kulturních snah, pokud se projevují v divadle, a budeme, jak řečeno, hlasovati pro zákon.

Ale pánové, jsou ještě jiné obory našeho veřejného života, při kterých stát úplně selhal, a nemohu opomenouti, abych dnes s tohoto místa nepromluvil o hanbě našich nemocničních zařízení vůbec a o hanbě našeho nemocničního zařízení zde v Praze obzvláště. To, co v poslední době proniklo do veřejnosti, nebylo přece mnohým z nás již žádným tajemstvím. Kdo jednou měl neštěstí, že musil býti ošetřován v některé pražské nemocnici, anebo kdo tam někoho navštěvoval, tomu přece všechny tyto poměry byly nápadný hned na první pohled. Zajisté, že tomu také na venkově v nemocnicích není mnohem, lépe, a byli bychom si přáli, aby se známé prohlášení přednostů klinik nebylo vyslovilo tak opovržlivě o venkovských nemocnicích; jinak souhlasíme až do jisté míry s tímto prohlášením, i když shledáváme, že kladené požadavky nepostačují. Ale jaké zařízení pro nemocné máme zde ve Všeobecné nemocnici, to je stav přímo skandální. A v nalezinci, tedy v domě, kde přece dlužno pečovati o nejnešťastnější ubožáky, jsou poměry přímo neslýchané a kulturního státu nedůstojné. Klinika nervových chorob pana prof. Haškovce, jediná klinika nervových chorob, kterou máme, musí býti zavřena. 250 interně ošetřovaných, tisíce ambulantně ošetřovaných stojí dnes před zamčenými dveřmi kliniky. Proč to je? To naprosto snad nepřekvapuje, vědělo se již dávno, že dům, ve kterém je klinika umístěna, patří městu Praze. Vědělo se také, že město dům nutně potřebuje. Ministerstvo bylo na to nespočetněkráte upozorňováno, ale nestalo se naprosto ničeho pro umístění kliniky v některém jiném domě. Jednoho krásného dne musil býti dům městu vrácen a klinika byla bez přístřeší. Jak pokud se týče klinik, tak také pokud jde o Všeobecnou nemocnici, je tu jakýsi rozpor mezi ministerstvem školství a ministerstvem zdravotnictví, rozpor, který se projevuje hlavně v tom, že obě ministerstva chtějí věnovati pokud možno málo. Tímto způsobem nastal takovýto stav: jednu část výloh Všeobecné nemocnice nese ministerstvo zdravotnictví, jednu část ministerstvo Školství. Způsob rozdělení není však nikde určen. Nyní ministerstvo školství ze 30 milionů, které ustanoveny jsou pro udržování Všeobecné nemocnice, vzalo na sebe 31/2 mil. Ministerstvo zdravotnictví zařadilo jako podíl ministerstva školství 91/2 mil. Do rozpočtu vzat za základ menší obnos, než jaký žádá ministerstvo školství, a tak byly skrovné prostředky nemocnice ztenčeny ještě o 6 milionů. Ale v nemocnici nařízena byla se shora také ještě úsporná praxe, kterou nelze vypsati. Víme, že naše ministerstvo zdravotnictví, obzvláště od doby, kdy do jisté míry tradicionelně je spravováno veledůstojnými pány, úplně je zanedbáváno, že ministerstvo zdravotnictví své jméno zasluhuje, dík jeho správci, asi tak, jako ministerstvo sociální péče. Zde přece skutečně jde o ústav, při kterém by se mělo podnikati vše, aby jen trochu byl zachován v dobrém stavu. Co slyšíme o nemocnici, je hrozné. Na klinice pana prof. Schloffera, která snad je největší, je nyní jediná rourka k rentgenování. Kdyby se ta rozbila, čehož se celá klinika bojí, přestane všechno rentgenování. Správa nemocnice obdržela rozkaz, že se nesmí kupovati více žádná čerstvá vejce, nýbrž jen vápená. Považte: v nemocnici jen vápená vejce! Stává se často, že nemocní zvracejí jídlo, které tam dostávají, což není divu, známe-li tamní úsporné methody. Poměry tam jsou přímo neuvěřitelné. Nedostává se nástrojů, zlomené nástroje nelze spravovati, poněvadž zde pro to není peněz. Nedostává se injekčních jehel a injekčních stříkaček. Je zde příliš málo obvazů, málo léků a speciálních preparátů a málo novokokainu pro narkosy. Na celé klinice je jediný teploměr. Běda, když se rozbije, pak nelze vůbec zjistiti, zdali nemocný má horečku, či nic. S rentgenovými snímky musí se šetřiti. Není zde nástrojů pro operace hltanu, nejsou zde Blochovy jehly a přece stojí každý kus jen 4 Kč; to bylo škrtnuto a nesmějí se kupovati. Klinika Schlofřerova má asi 20.000 případů za rok, asi 15 velkých operací denně. Orthopedie této kliniky nalézá se ve sklepě. Pacienti s nemocnou nohou musí sejíti dolů po příkrých, tmavých sklepních schodech, kde jsou pak ošetřeni. Čekárna zde není, rovněž žádný kloset. Používá se přímo středověkých nástrojů. Posluchárna je zároveň operační místností a malý operační sál, jenž nota bene nemá ventilace, je zároveň čekárnou, takže nemocní, kteří tam mají býti operováni, přihlížejí, jak se provádějí operace. To je nelidské, to odporuje jakémukoli citu. Klinika má 108 lůžek a denně asi 140 nemocných. Ostatních 50, kteří nemohou ležeti v postelích, leží na žíněnkách, na ložních přikrývkách a v koupacích vanách. Pro tisíc pacientů, kteří denně přicházejí na tuto kliniku, jsou tu 2 záchody. Můžete si pak představiti zdravotní poměry. Bylo by povinností senátu, aby v této otázce konečně jednou si vymohl změnu.

Stát trvá dnes 10 roků a za těchto 10 let jsou poměry nemocniční v Praze horší, nežli dříve. Proč? Protože nemocnice podléhá státní správě. Venku v okrese se obzvláště v době rudého hospodářství podařilo přivésti naše nemocnice přece poněkud na moderní stupeň. Dnes, poněvadž to ovšem bylo spojeno s výlohami, dnes se nám to vytýká. Ale zde, kde nemocnice podléhá státní správě, byla zanedbávána a zpustošena, zde nalézá se dnes ve mnohem horším stavu, nežli před 10 lety. Zde nestačí požadavky přednostů klinik, aby nemocnice podléhala jen ministerstvu školství a aby tento kompetenční rozpor mezi ministerstvem školství a ministerstvem zdravotnictví byl odstraněn. Je tomu třeba tak, ale ať ministerstvo školství nebo ministerstvo zdravotnictví, to za panujícího režimu zůstává lhostejno. To mohou býti nejvýš rozdíly v hodnosti. Potřebí jest úplné novostavby pro nemocnici v Praze. Neboť nemocnici v Praze nevyhledávají jen Pražané, z celé země a ze všech končin přicházejí ročně tisíce a tisíce lidí, aby zde hledali vyléčení anebo zmírnění svých chorob. Nemocnice je tedy věcí obyvatelstva celého státu, nejen obyvatelstva pražského. Podívejte se jednou do nemocnic v Berlíně, do Charitě nebo do jiných nemocnic. Máte-li peníze pro všechny možné zbytečné věci, pak bylo by nejprvnějším a nejnutnějším, abyste sehnali také potřebné prostředky pro tyto skutečné potřeby všech národů, kteří v tomto státě obývají. Je velmi krásné, že zestátňujete divadlo, je velmi krásné, poskytujete-li umění nové prostředky, bylo by ještě krásnější, kdybyste konečně jednou nemocným, největším ubožákům pomohli k tomu, aby se zde mohli dávat léčiti způsobem člověka důstojným. Tuto hanbu odstraniti je vaší nejsvětější povinností. (Potlesk senátorů něm. soc. dem. strany.)

Předseda (zvoní): Přerušuji jednání o tomto předmětu, jakož i projednávání pořadu jednání.

Oznamuji, že

do výboru kulturního na místo sen. Kahlera nastupuje sen. Luksch.

do výboru imunitního nastupuje místo sen. Lipperta sen. Stöhr.

Dovolenou jsem dal na tento týden sen. Klofáčovi a sen. dr. Veselému.

Mezi schůzí byla tiskem rozdána naléhavá interpelace. Žádám za přečtení.

Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):

Tisk 887. Naléhavá interpelace sen. Dundra, Filipínského, Zimáka a soudr. na pana ministra spravedlnosti ve věci trestního šetření vražedných událostí v Kutné Hoře.

Předseda (zvoní): Ve smyslu §u 68 jedn. řádu je senátu rozhodnouti, zda a kdy jest o této interpelaci zahájiti rozpravu. Stane se tak prostým hlasováním.

Prosím, by se pánové posadili. (Děje se.)

Kdo souhlasí s tím, aby této právě přečtené interpelaci přiznána byla pilnost, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Pilnost této interpelaci se nepřiznává.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 12. června 1929 o 10. hodině s tímto

pořadem jednání:

1. Zpráva . výboru kulturního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 882) k vládnímu návrhu zákona o Národním divadle v Praze, Tisk 886.

2. Návrh, aby zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu byla projednána osnova zákona o Národním divadle v Praze. Tisk 886.

3. Zpráva kulturního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 901) k vládnímu návrhu zákona o reorganisaci vysoké školy obchodní v Praze. Tisk 914.

4. Zpráva živnostensko-obchodního výboru o návrhu sen. Pastyříka, Thoře a druhů (tisk 86) na změnu §u 151 živnostenského řádu (nov. z r. 1907). Tisk 880.

5. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Moravské Ostravě ze dne 8. ledna 1929. č. j. Nt IX 58/28, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Herlingera pro přestupek podle §u 3, 19 shromažďovacího zákona (č. 7838/29 předs.). Tisk 835.

6. Zpráva imunitního výboru o žádosti obžalobného senátu sedrie v Trenčíně za souhlas k trestnímu stíhání sen. Kučery pro přečin podle §u 14 č. 1 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n. (čís. 8013/29 předs.).

Tisk 838.

Jsou nějaké námitky proti navrženému pořadu? (Námitky nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze u 19 hodin 1 minutu.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP