Místopíedseda Bohr (zvoní): Pirosím pána rečníka, aiby pokračoval.
Sen. Vollay (pokračuje): Vážený senát! Tak sa mi zdá, že v jednotlivých stranách teH pohyb vyhadzovať ľudí je tak všeobecný, že sa myslí, že každý, kto sa tuná verejne vyjadrí, bude vyhodený. Som presvedčený, že z mojej stranymňa nevyhodia.
Čo sa týka tej otázky legendárnej osoby, je sv. Václav - môžeme povedať - takou legendárnou osobou alko sv. Štefan, poneváč čo píše o sv. Štefanovi jedpn be-zejmenný historik - Airionymus -, je o mnoho skorejšie, ako tie veci o sv. Václavovi.
Takovýto prejav, ako sme tuná počuli, nečiní ničoho iného, iba radosť tým vrstvám, ktoré majů interes, aby Čeclhoslová-ci boli olúpení Q všetky prostriedky svojej štátptvornosti. Takými vecmi nášmu štátu nepomôžeme, naopak podkopávame jeho autoritu. (Tak jest!)
Vážený senát! Ja ako Slovák s trpkosťou musím prejaviť, že sa ma to ohromne dotklo, že dnes tuná, keď teffl návrh má sa prijať, takýto prejav mohol odo-znieť. Však ten prejav neostane tuná, medzi 4 múrami, ide ďalej a čo povie cudzozemsko? Ten je najväčší siepriateľ svojej domácnosti, ktorý si špiní do, svojho hniezda, (Výkriky sen. Dundra.) Taký prejav je špinením nášlho hniezda. (Sen. Dundr: Nám udélalo více hanby ve svete jednaní Tukovo!) Vážený senát! Ja som tiež upozornený, že sám president M a s a r y k a bývalý ministerský predseda Š v e h,1 a boli iniciátormi všetkých prejavov, ktoré v ten čas bývalý minister školstva H o d ž a vykonal. Ráčte dovoliť, aby som celkom v krátkosti shtrnul, čo chceme povedať, a síce: Oslavami sv. Václava chce náš štát ukázať tů jednotnosť, tů moc, ktorů tento československý štát dnes má. A každý telí, kto podkopáva tů moc a takými prejavy a všetkými prekážkami chce podkopať to, nemôže byť opravdivým občanom -tohoto štátu. (Výborne!)
Vážení kolegovia! My môžeme mať všelijaké -názory, ale nesmieme sa tuná deliť podľa náboženstva, podľa reči atď. (Výkriky.) Keď sme opravdo-vými občanmi, musíme sa sjednotif v jed^ ňom, a síce vtedy, keď sa jedná o štát, prestíž nášho štátu. (Tak jest!) Môžu tu byť všelijaké strany politické a všelijaké politické názory. (Hlas: Nejde o politické strany, nýbrž o Svatováclavské oslavy!)
To je jedno, či sa volá sv. Václav lebja inak, ale keď predstavuje tů mohutnů silu, prestíž tohoto štátu, nedívam sa na meno, ale na zásadu, že by sme preukázali (našu silu a moc, a v tom sa musíme sjednptif. Ti, ktorí sa nesjednotia, podkopávajů štát, sů nepriateľmi tohoto štátu a žiadny nepriateľ nepatrí sem do Čes-koslovensikej republiky. (Tak jest!)
Než zakončím svoju krátku reč, chcem zdôrazniť jedno, že je toveru smutné, že sem musí pirijsiť jedo>n Slovák, opakujem, jedmi Slovák (Tak jest!), a musí poukázať na to, že v takejto peknej a krásnej chvíli, keď Česi dožili sa tej dioby, kedy môžu sv. Václava v takom velikomrozmere oslavovať, že sa predsa len nájde jedon Čech, Iktorý to chce tupiť, zaučiť. (Výkriky: Hanba mu! - Sen. Dundr: To je demagógie!)
Vy nič iného neviete mluviť, než samů demagógiu. (Výkriky.) Pánu kolegovi ide o to, že by mal byť i HuŽ oslavovaný. To je iná otázka. Ja nebudem ten, ktorý foiuďe proti tomu, ale tu ide o to, aby Svä-továelavské oslavy pekne vypadly, aby zdôraznilypred cudzinou ťů jednotu, tu sílu a molhiútnosť Československej republiky. (Sen. Dundr: Vy nám v té cizině posloužíte!)
Vy to robiť v cudzine nebudete. (Potlesk. - Sen. Dundr: Nesmíte pravítko, vat a mluvit o kolegovi, který chtěl učiniti projev, jako by chtěl někoho zneuctí-vat! - Sen. Časný: Dr Kovalik řekl, že Husité na Slovensku vraždili a pálili!)
Vidíte, o tom my sa tu nezmieňujeme. (Výkřiky.)
Vážený senát, kteď chceme slúžiť nášmu státu ppravďove, musíme si poroz-umeť a musíme jednotne pokračovať. Je to potřebné, poneváč z toho nielen jedno U livec, ale celý štát má zisk tuná i pred cudzinou.
Veľa by som si žiadal, aby v budúcnosti táto vec sa neopakovala, že vskutku človek, keď ide do Prahy, ide sradosťou, ale keď potom ide nazpät z Prahy domov, je smutný, keď pozná, že ten československý štát sami Česi nepodporujů.
Pánovia, my tu počúvame a čítáme samé aféry. i(Sm. Dundr: Největší je Tuková!) Á toto je tiež jedna aféra, a tu vy sami Cesii robíte.
Aby sa také věci neopakovaly, podajme si bratsky ruku; musíme si porozumeť, aby sa v budúcnosti pomery zlepšily. (Potlesk.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Hlávka.
Sein. Hlávka: Vážený senáte! U nás klerikálové letos přicházejí s oslavou tisíciletého výročí smrti sv. Václava. Tyto parády budou spojeny se sjezdem katolického "Orla" a jim zajištěna značná finanční podpora státní i obce. V podstatě nejde o nic, než o posílení klerikálního vlivu ve státě a k tomu je vhodná památka svatého, který v podstatě neznamená nic víc mez 365 jiných kalendářních svatých.
Než podívejme se, co o sv. Václavu povídá sama klerikální agitace. Václav je prý zakladatelem českého státu, sjednotitelem českých kmenů, zachráncem před němectvím a převedl prý národ k západnímu typu křesťanskému, vynikal (zbožným životem, pro který se stal národním svatým. A dost. Tedy trochu málo na to, aby bylo potřebí pořádat k oslavě tohoto mála tak nákladné slavnosti. Poněvadž ale známe naše klerikály, že jsou při svých svatých pravidlem naštíru s historickou pravdou, podíváme se právě na tu historickou stránku. Nejdříve tedy historická data. Václav narodil se roku 907, jiní historikové udávají datum jeho zrození rok 908, přesného data dne a měsíce se nedozvíte. Jeho otec Vratislav zemřel 13. února roku 921 a neplnoletý Václav ujal se vlády v r. 923, podle druhých historiků v r. 924, zase není přesné datum známo. Zabit byl 28. září 929. Na trůn dostal se v 18ti letech, zabit byl ve 22 letech, vládl tedy 4 léta, a vezmeme-li v úvahu datum druhých historiků, tedy pouze 5 let. Uvažujeme-li rozumně, je vyloučeno, že by mladíček 18 až 22letý mohl za své krátké vlády dokázati vše, co se mu dnes za zásluhy přičítá. O jeho vládě se také mnoho nedočtete, zato ale o jeho povaze duševní. Je zbožný, denně je přítomen mši, přisluhuje kněžím, a je tak zaujat novou tehda mnišskou módou, že touží po vstupu do kláštera. Vidět, že mu starosti státnické nijak k srdci nepřirostly. Toužil státi se mnichem, ale to mu vadilo, že byl asi ženat. A nyní k jeho státnickým činům. Je prý zakladatelem českého státu. Tuto novou definici Václavskou podepřel svou autoritou dr. Hodža a jemu také zůstane nesmrtelná ostuda. Termín zakladatel je přesný a znamená, že onen zakladatel založil nebo uvedl v život něco, co před tím ještě nebylo. Bylo tomu tak u Václava? Byl první český kníže? Nebyl. Nehledíme-li ke starým pověstem českým o Přemyslu, Libuši a jejich synech, jsou historicky zjištěni již jako čeští panovníci: Bořivoj děd Václavův, jeho strýc Spytihněv a konečně jeho otec Vratislav. Co tedy založil Václav. Jaká to byla říše, jíž on byl zakladatelem? Je tedy faktem, že česká říše, český stát byl zde již před Václavem a že není on jejím zakladatelem. Ale když se dnešní česká buržoasie dovolává Václava jako zakladatele českého státu v dnešních hranicích, nemůže to ospravedlniti útisk národních menšin v tomto státě, zejména ne jejich násilné držení v něm, a žádáme proto sebeurčení národů.
Druhá zásluha Václavova podle klerikálních pramenů je, že prý sjednotil všechny české kmeny v jeden mocný státní svazek. Nuž dobrá, podíváme se i zde po historické pravdě. V Čechách do Boleslava 1. žila řada úplně samostatných kmenů, které na svém území vládly úplně samostatně, řízeny kmenovými knížaty. Nejmocnější z těchto kmenů byli Slavníkovci a Přemyslovci, pak přišla řada menších rodů, jako Lučané, Chorvati, Zličané. Teď by mohli klerikálové namítnout, že titul zakladatele českého státu je myšlen obrazně a že se tím rozumí sjednocení všech již jmenovaných kmenů v jeden státní celek. Dobře, i kdybychom připustili tuto nepřesnost ve vyjadřování, v historii naprosto nepřípustnou, není ani sjednocení českých kmenů zásluhou Václavovou. Stačí otevříti Palackého Dějiny národu českého, knihu III čl. 2. a možno se tam dočísti: "Avšak porovnáme-li jen to, co nám o domácím stavu národa českého před Boleslavem a po něm známo je, nemůžeme nespatřiti důležité proměny, které panováním jeho povstaly v poměrech panovníků českých, jak s ohledem na národ vlastní, tak i s ohledem na sousední říše. Před Boleslavem I. byli Lechové čeští jako malá knížata, z nichž každý prováděl svou vlastmi politiku s jinými často velmi neshodnou. U cizích souvěkých spisovatelů jmenovali se tito Lechové vždy ještě "regulí" nebo dnes "Boemnorum" a panující kníže z rodu Přemyslovců jevil se, ne jako pán jejich, ale jen jako nějaký starší mezi nimi, jako přední mezi druhy sobě jinak rovnými. Svazek jednoty státní byl dosud příliš slabý, an hrozil roztrhnouti se při jakékoli náhodě. Ale od doby Boleslava I. dějiny české vypravují již ne více o knížatech, ale jen o jediném panovníkovi. Přední muži v národě slují napotom vždy "milites" anebo, což tehdá úřad zemský značilo, "comites". Ani sám bohatý a mocný Vojtěchův otec Slavník Libický, jehož statky a panství na východu země české od Kladska až ke hranicím Bavorským dosahovaly, nečinil v tom výjimky. Skutek tak důležité proměny nemohl se vykonati bez odporu, ani bez mnohonásobného násilí, a není pochyby, že za to neméně, než za vraždu nad bratrem spáchanou Boleslav I. u potomstva Ukrutný sluje. Avšak nejen naproti čelným mužům v národě, ale i proti národu samému zdá se, že panovník tento bystromyslný i bujarý znamenitě rozšířil meze moci a práva knížecího v Čechách."
Uvedený citát svědčí o tom, že ani Palacký, kterému jistě žádný měšťan a snad ani dr Hodža neupře seriosnosti a pečlivého studia materiálu ke zpracování Dějin národu českého, právě proto, že to byl historik měšťácký, neví nic o tom, že by Václav byl sjednotil různé české kmeny v jeden státní celek, naopak připisuje zásluhu o to jeho bratru Boleslavovi I. Že se tak nestalo bez boje a šarvátek, je pochopitelno, a že sjednocující kníže k odbojníkům nebyl nijak milosrdným, proto jedině z této činnosti plyne jeho přídomek "Ukrutný". Na vraždu ať již otce nebo bratra, či jiného příbuzného nedívala se tehdejší doba tak, jako dnes my, ba možno říci, že vraždění nepohodlných osob považováno za samozřejmost. Vzpomeňme jen, že celý mocný rod Vršovců byl vyvražděn, a historie mluví o tom, jako o každé jiné události a žádný z Vršovců nestal se svatým jen proto, že byl zabit. Stejně tak kníže Jaromír byl svým bratrem Oldřichem svržen s trůnu a oslepen, a přec i pro tento jistě strašný a surový čin nevysloužil si Oldřich nijaký název ukrutný. Je tedy jisto, že násilná smrt Václavova nijak zvláště nerozrušila tehdejší veřejnost. Gloriolu mučednictví dodali jí teprve kněží pozdějších dob zřejmě ze snahy získati v řadách katolických svatých také svaté z Čech. Tvrdí se dále, že Václav je první křesťanský kníže. Podívejme se znovu do historie. Dovíme se, že již 13. ledna 845 dává se poslední pohanský kníže Hostivít z rodu Přemyslovců se 14 Lechy pokřtíti v Řezně. Při této příležitosti přivtěleny Čechy k diecési řezenské a setrvaly tam až do r. 973, tedy 129 let.
Tedy plných 63 let před narozením Václavovým bylo křesťanství uvedeno do Čech. Prvé samostatné biskupství v Čechách zřízeno r. 973, za 8 roků po smrti Václavově, a nelze mu tedy ani zásluhu zřízení samostatného biskupství připsati.
Všeobecně se tvrdí a za prokázané přijímá, že křesťanství k nám přinesli Cyril a Metoděj. Od nich přijal křesťanství kníže Bořivoj r. 870. Ale do Čech v té době docházeli již i knězi němečtí, latinského ritu. Byl zde již dvojí typ křesťanství, a to směr východní, pozdější pravoslavný, representovaný Cyrilem a Metodějem, a směr západní orthodoxní, římsko-katolický typ.
A nyní ukáži, že ani zde nemají klerikální historikové pravdu, tvrdí-li, že Václav převedl Čechy k typu západnímu, ač pro dnešní dobu toto je zcela lhostejné a bez významu, nebo naopak, že by byl jedním z těch, kteří pod rouškou náboženství zavedli největší hrůzovládu.
Již Spytihněv, předchůdce Václavova otce, r. 895 společně s ostatními vévody českými podřídil se králi Arnulfovi a řezenské diecési římsko-katolické. Kdo by tedy toto považoval za veliký státnický čin, musil by jej připsati Spytihněvovi, a ne Václavovi, neboť se tak stalo plných 12 let před narozením Václavovým.
Ostatně Novotný v Českých dějinách, díl I. kniha 1., na str. 466 píše: "Přičítá-li se Spytihněvovi, že on první zakládal kostely, má to i ten smysl, že on první uvedl do Čech kněze latinské."
Také konečně tak často uváděný státnický čin, smír s Němci, povinné stříbro a voli - není zásluhou Václavovou. Smír ten smluvil již Spytihněv a Václav podědil jen závazek již sjednaný. Po úmluvě Spytihněvově přijal smír na sebe formu definitivní. Nejvíce proti vasalské formě smíru brojil bratr Václavův Boleslav I., a to také byla příčina mnohých mrzutostí mezi oběma bratry. Podle pravdy Václav tento poměr vasalský ani nezačal, ale ani se ho nezbavil.
Po stránce historické pravdy zbývá na státnické postavě Václavově velmi málo, skoro nic. Klerikálové mají věčnou smůlu. Se svými záslužnými muži. Se sv. Václavem pod zorným úhlem historie dopadne to tak, jako se sv. Janem Nepomuckým. Ten měl malér, že se ani nenarodil a sv. Václavu zas přičítají se věci, o kterých ve skutečnosti se mu ani nesnilo. Zbývá mu jen jeho svatost a ta je nám lhostejná. Věřili lidé ve sv. Krišpína, Matěje, Diviše a sv. Kunhutu i celou řadu svatých a světic. Je zcela lhostejno, věří-li jiní a řada lehkověrných ve sv. Václava.
Co nám však nemůže být lhostejno, to je, aby skomírající církev k pořádání nákladných slavností, které mají osvěžiti její tradici, zneužívala státního aparátu a státních finančních prostředků. To však bude znemožněno jedině změnou dnešního vládnoucího režimu, a k tomu musíme neúnavně pracovati.
Je nanejvýše nutno oživiti dějinnou historii českého národa. Národ český byl dvakráte násilně pokatoličtěn. První pokatoličtění z pohanství trvalo 200 let. Druhé násilné pokatoličtění započalo porážkou Čechů křižáckými hordami, štvanými jesuity v r. 1620 na Bílé Hoře. Porážka Taboritů u Lipan, zaviněná zradou Čapka ze Sán zapříčinila po 200 let porážku na Bílé Hoře. Před touto porážkou bylo 90% evangelíků, Husitů a Českých bratří. Katolíků bylo pouze 10%. Strašlivé doby dolehly na český národ. Řádění jesuitů bylo tak hrozné, že národ český byl vražděn ve velkém, takže zbyla pouze čtvrtina obyvatel. Do ciziny bylo vyštváno přes 30.000 rodin. Města byla vyvražděna, vesnice srovnány se zemí, tisíce nejlepší literatury spáleno pověstným Koniášem. Zemědělského majetku bylo pobráno za 291/2 milionů zlatých rýnských, což činí v nynější hodnotě ohromné jmění. Tento uloupený pozemkový majetek byl darován cizáckým katanům za jejich krvavé dílo na národu českém spáchané. Katem Mydlářem bylo 27 pánů na Staroměstském náměstí popraveno. Hlavy 12 popravených byly připevněny na Mosteckou věž do všech úhlů světa, s odpravených byly starci přes 60, 70 a 80 let staří. To nebyly nejtěžší tresty. Dne 17. května 1621 bylo odsouzeno 25 osob a dne 29. května dalších 20 osob k strašným trestům. Měli býti zaživa čtvrceni, nebo ruce jim za živa uťaty a jazyk vyříznut a pak teprve sťati. Tělo dr. Jesenského, jenž první pitval mrtvoly, bylo čtvrceno a čtvrtky byly na koly napíchnuty. Arcibiskup pražský nutil poddané na svých statcích ke katolictví vězením, pokutami, zápovědí manželství, zákazy pásti dobytek. Katolík Bořita z Martinic honil evangelíky pomocí loveckých psů do kostelů katolických. Když tito nechtěli přijímati katolickou hostii, dal jim od svých biřiců násilím otvírati ústa a cpáti hostie do úst. Martin Fruvajn, kancléř starého města pražského, byl na př. mučen tím, že mu byla spodní část těla pálena, takže skočil z Bílé věže a zabil se. Jiný byl jazykem přibit na šibeničním sloupě na dvě hodiny. Největší ukrutnosti páchány byly proti evangelickým a českobratrským kněžím. Knězi tito byli ihned vypovídáni z Prahy, a z různých panství a zakázán návrat pod ztrátou hrdla. Tam, kde byli dopadeni, bylo s mimi krvavě naloženo. Některé příklady, jak bylo nakládáno s českými kněžími od biřiců katolických vedených jesuity: Tak Václav Votický v Bystřici na loži nemocný zastřelen. Pavel Kapita v Napajedlích do smrti ubodán. Pavel Moler, správce církevní ve Zruči, zastřelen v kostele při kázání. Martin Mareš v Češtíně napřeď bit, pak ohněm pálen, potom zastřelen. Pavel Velvarský v Čelákovicích mučen ohněm a hned na to ledem, až složil 1500 kop a útrapám podlehl. Jan Mojžíš v Králové Městci i s manželkou upálen. V Bakově byl kněz pověšen ve světnici na bidlo a upálen. V Mimoni církevní správce na kusy rozsekán. Vavřinec Kurcius v Netíně upálen.
Místopředseda Böhr (zvoní): Volám řečníka k věci!
Sen. Hlávka (pokračuje): To je k věci, to je k Svatováclavským oslavám. V Bohdalově Matěj Pšenička, 70letý ctihodný kněz, nejdříve za spodní část těla pověšen, pak svými vlastními knihami obložen a spálen. Jan Beránek, rovněž 70letý ve Ždánicích, nejdříve zbit a pak upálen na náměstí. Pavel Čelech v Cetovicích ztýrán tak, že ve 3 dnech zemřel. Jan Bufler ve Výprachticích přivázán ke stromu a vojáci po 3 dny stříleli těsně vedle něho, aby ho netrefili, třetí den ze strachu zemřel, a jiných podobně ubito.
Měl-li býti některý kraj obrácen na katolictví, byl tam poslán pluk vojska, které musilo obyvatelstvo živiti, a které se dopouštělo nejhoršího násilí. Husitští a evangeličtí měšťané byli zbaveni živnosti a všech práv. Selský lid musil konati těžkou robotu. Spousta lidí byla zbavena jmění a vypovězena, nebo se sama vystěhovala. V každém městě a místě spáchána byla řada násilností na jednotlivcích. V Mladé Boleslavi, středisku bratrské jednoty, byli 4 městští radní, když nechtěli se pokatoličit, uvrženi do smradlavého vězení a držáni tam plných 17 týdnů. Jiří Smidarský od smradu zemřel, ostatní byli vypovězeni. V Litoměřicích bylo vojsku nařízeno, aby se z města nehnulo, dokud všechny měšťany neobrátí na katolictví. Do každého domu dáni byli vojáci, kteří kradli, loupili, ženy a dívky znásilnili, muže týrali, takže téměř všichni měšťané se odstěhovali do Saska. Na místo jejich zde, jakož i v jiných místech, přistěhovali se Němci katoličtí.
V Klatovech učitel Jan Cvik byl vsazen do hlubokého smradlavého vězení na zámku velhartickém, tam držán po celý rok o chlebě a vodě, maje na sobě jen košili, takže mu i nohy uhnily, konečně smrt ho vysvobodila z trápení.
V Hradci Králové chorvatské vojsko tasenými šavlemi nutilo lid zúčastniti se katolického procesí. Když ani to nepomohlo, povolán byl nejdivočejší pluk Brenerovslký, ten zavřel městské brány a povolal všechny měšťany na radnici, kteří nechtěli přijmouti katolictví, byli ihned uvrženi do vězení. Poděšené dcery, manželky a děti žalostně prosily muže, aby přestoupili na katolictví, jinak že ony budou vydány chtíčům surových vojáků. To působilo na mnohé, že přestoupili, řada měšťanů raději odejela do vyhnanství. V Rokycanech bylo vojsko Lichtensteinovo se Zdeňkem z Kolovrat, ten hrozil šibenicí, upálením a jinými tresty. Běhal po domech, lidi bil holí a do katolických kostelů honil. Starého strýce 80letého zahnal holí do kostela a před oltářem ho zbil. Evangelíkům, kteří nechtěli přijmouti hostii, ústa otvíral a chrchle do úst plival.
Ve Slaném roku 1626 měšťané, jejich manželky a dcery, kteří nechtěli přijmouti katolickou víru, byli nacpáni do dvou místností tak, že se hnouti nemohli a tři dni tu držáni byli.
Já, vážený senáte, od dalšího upustím, myslím, že nám tyto ukázky úplně postačí. Tato historická fakta dokazují, jak se římský klerikalismus dopustil strašlivého (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) činu na českém národě.
Místopředseda Böhr (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku!
Sen. Hlávka (pokračuje): Proto Masarykův výrok: "Řím bude souzen a bude odsouzen!" měl býti uskutečněn. Klerikálové se pranic nestarají o spásu duše, poněvadž slouží vládcům tohoto světa, kteří otročí a přivádějí do bídy, která tvoří hříchy a zločiny. Klerikálové odešli od učení Kristova, věnují se politickému kšeftaření a šarlatánství, které i Kristův (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) potíral. Kristus se zastával chudých, kázal proti boháčům, fariseům a zákoníkům. Nejlépe se vystihne rozpor mezi Kristem a klerikalismem. Evangelista Lukáš v kap. VI. praví: "Běda vám bohatým, nebo máte potěšení své. Běda vám, kteří jste nasyceni, nebo lačniti budete. Když činíš oběd, pozvi k sobě chromých, chudých, slepých, neduživých a budeš míti za to království nebeské. Chceš-li dokonalým býti, prodej statek, rozděl chudým a následuj mě. Budeš míti za to království nebeské. Neshromažďujte poklady, které moli a rez kazí a zloději rozkradou. Nemůžeš sloužiti Bohu, když sloužíš mamonu." Marek v kap. X.: "Hoden dělník své mzdy". Jiný evangelista praví: "Snáz projde velbloud uchem jehly, nežli bohatec dosáhne království nebeského". Kristus byl úplně chud, neměl, kde by hlavu složil. Za to jeho náměstek v Římě má ohromné jmění, má 2 velké zámky s mnoha sty pokojů, velkou zahradu. Okolo sebe má na sta služebníků, nechá se nosit na nosítkách a líbat nohu. Nyní má též luxusní automobil. V Československu mají též klerikálové ohromné jmění, kongruu, denně křest, svátky, pohřby atd. Jen pozemků mají v Čechách 150.567 ha půdy, na Moravě 90.597 ha, ve Slezsku 52.902 ha, dohromady 294.066 ha. Na panství arcibiskupa pražského by se obživilo 4.800 malorolníků. Z panství arcibiskupa olomouckého by se jich obživilo na 6.000. Nejlépe bylo vidět, jak ve světové válce hájili klerikálové páté boží přikázání "Nezabiješ!" Všechny církve ve všech státech žehnaly a světily vražedné zbraně. Ani slova protestu se strany klerikálů, když byly zabírány kostelní zvony na účely válečného vraždění! Oběti válečného vraždění, nevinných obětí bylo: 10 milionů zabitých., 191/2 milionů zmrzačených, 71/2 mil. zajatých, dohromady 37 milionů. Podvýživou, nemocemi, útrapami, epidemiemi vyžádala si válka 361/2 mil. lidí civilních, tedy dohromady bylo utraceno 731/2 mil. lidí. (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Volám pana řečníka po druhé k pořádku!
Sem. Hlávka (pokračuje): Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u. 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Vedle těchto obětí světové války na životech jsou ještě další oběti na penězích. Válka stála 586 miliard zlatých marek a mimo to bylo zničeno národního majetku pro! všechny státy za 800 miliard zlatých marek, tedy dohromady 1.386 miliard zlatých marek. Staletá kultura byla zničena. Co tu bylo útrap, úzkostí a bolestí. A jaké ohromné škody lidstvo utrpělo tou hroznou válkou ve svém vývoji a duševním fondu. Tato příšerná bilance se objevuje, pánové, ve vašem soukromokapitalistickém zřízení, které musí býti nahrazeno novým společenským řádem, a k tomu je povolán komunismus. Co by se dalo za ty spousty vyhozených miliard na světovou válku zařídit. Kdyby se daly ty miliardy na průmysl, plavbu, regulaci rek, silnice a dráhy by pokryly celý svět, mohly se postavit přístavy, plavba by byla zvětšena, Afrika by byla vrácena člověčenstvu. Mohly se stavěti školy, nemocnice, chorobince, chudobince a jiné humanitní ústavy. To vše nelze ovšem očekávati od kapitalistické třídy a jejího státu, které bez válek nemohou býti a nečiní ničeho ve prospěch pracujícího lidu. (Další věta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Gentský systém, různé kartely, trusty, koncerny, syndikáty a racionalisace jsou poslední útěchou třídy kapitalistické v dějinách lidstva se udržet. Tím, že ovládá kapitalismus ohromné množství výrobních sil, že ohromně stupňuje dokonalost výrobní techniky, tím připravuje osvobození lidí všech plemen a barev. A nyní jde o to, aby dělníci pochopili, že jsou povoláni, aby se stali novým sluncem zářícím, sluncem hřejícím, pod jehož paprsky rozpučí senový život. Musí býti odstraněno jakékoliv omezování spotřeby. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Brabec.) Tedy takový společenský řád, jenž umožňuje všestranný rozvoj lidských schopností. Musí býti odstraněny třídní rozdíly, to je tak zorganisovati výrobu, aby nebylo otroků a otrokářů, aby všichni lidé byli si bratry a sestrami, aby společnost byla jediná rodina. Aby toho se dosáhlo, musí nabýti prostředků, výroby. Největší zlo v kapitalistickém zřízení je anarchie ve výrobě a třídní rozpor. Musí býti zřízen takový společenský řád, jenž organisuje výrobu na základě přesného plánu. Dnes vyrábí každý sám pro sebe, bez ohledu na druhého, bez ohledu na stát. Nikde není nějakého plánu, organisovaného řízení a důsledek toho je, že anarchie ve výrobě vrhá společnost v krise a války. Pokavad existuje kapitalistické zřízení, po tu dobu budou války. Kapitalistické zřízení potřebuje ke svému udržení nutně klerikalismus a militarismus. Tato trojice: měšec, kropáč a (šavle udržuje pracující třídu v porobě a otroctví. Statky a hodnoty přírodní, jakož i technika, lučba, věda a umění, musí býti majetkem celé lidské společnosti.
To vše nelze ovšem očekávati od kapitalistické třídy a jejího státu, které bez válek nemohou býti (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Lid, který tvoří zdrcující většinu, pod vedením revolučního proletariátu se sjednotí, až sezná, jaká je v jednotě moc a síla a jak lehké je vítězství, vymaniti se z bídy a otroctví kapitalismu.
Václavské oslavy a jejich podpora celou buržoasií, ať již to dělá otevřeně jako klerikálové, agrárníci, národní demokraté a živnostenské špičky nebo stydlivě jako Masaryka ti kolem něho, to je sociálpatrioté, legionáři, "Sokol" atd. a jejím státem a obcemi ve formě osvobození darů od daní a poplatků, milionových subvencí, poskytováním místností a všemi prostředky vůbec, jsou novým důkazem toto, že vládnoucí finanční kapitál nemůže býti bez ohlupování lidu (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 4. června 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)
Proto konkordát Mussioliniho s papežem, při čemž tento dostal jen 1.500 mil. lir, pruský, rumunský i československý konkordát, kterému se k oklamání lidu dává název "modus vivendi", slouží v první řadě k přípravám a provedení nových stokráte hroznějších válek, za kterých církev bude stejně světiti kanony jako ve válce poslední.
Pracující lid pod vedením revolučního proletariátu a jeho předvojem, komunistické strany, spojí svůj boj za denní požadavky s bojem proti klerikalismu, strojem to bídy, fašismu, války a učiní přítrž i všem klerikálním parádám.
Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Než dám slovo dalšímu řečníkovi, vyhrazuji censuru řeči pana sen. Hlávky předsednictvu. Byl volán k pořádku a nemluvil k věci.
Dále má slovo pan sen. Dyk. Prosím, aby se ho ujal.
Sen. Dýk: Vážený senáte! Nebyl bych se ujal slova, kdyby útoku na oslavy Svatováclavské se nebyl ujal v tomto shromáždění muž, jehož si vážím, protože měl kuráž, kdy jeho soudruhové z veliké části ji nemívali, a proto, že je to muž, který v těžkých poměrech za světové války prokázal své dobré české cítění. Proto cítím se povinen reagovati na jeho vývody, které, přiznám se, mne velmi zarmoutily. Zarmoutily mne ne proto, že jsem straníkem, ale proto, že jsem Čechoslovákem, a poněvadž jsem v řeči Modráčkově viděl něco, co bych nazval flagelantským duchem. Ten duch flagelantský vidím prostě v tom, že, kdežto pro každého Maďara milénium bylo především státní slavností a nevím, nepamatuji se, nenapadlo ani jediného Maďara, aby snad dokazoval, že to s tím miléniem není tak docela v pořádku, že ten sv. Štěpán není sv. Štěpánem a že ta legenda utvořená je trochu podivná legenda.
Jsme to zrovna my Češi, kteří, jak jsme dnes slyšeli, z úst Modráčka, pokládají za svoji významnou povinnost politickou, aby posunuli toto milénium se sv. Václava na Boleslava, aby dokázali, že nění možno ještě před tisíci lety mluviti o českém státu, ačkoli poměry, které nám ve své historické exkursí líčil kol. Modráček, nebyly v historii jenom u nás, nýbrž že se sběhly, byly také v zemích jiných. Myslím, že ani Německo, ve smyslu moderním, nebylo možno nazvati státem, a jestliže by se Modráček zadíval do historie Francie, tož by tam viděl ještě, že rozpory mezi jednotlivými provinciemi francouzskými byly velice živé ještě v 16. století. Já bych spíše chápal, kdybychom slyšeli z úst jiného řečníka, že to milénium přišlo trochu pozdě, než když se tvrdí, že přichází trochu brzy.
Ale myslím, že dneska jsou přemrštěné obavy soudruhu sociálních demokratů, kteří se obávali, aby nám snad tyto slavnosti tisíciletí sv. Václava v cizině neudělali špatné jméno. Já kvituji tuto starost sociální demokracie o dobré české jméno, ale přál bych si, aby tak starostlivou byla také v jiných případech, kde skutečně dobré české jméno je ohroženo. Dosud jsem toho neviděl. Ale v tomto případě ještě posílilo můj smutný dojem z řeči Modráčkovy to, že já v posledních dnech jsem se domníval viděti určité uklidnění v tomto sporu o sv. Václavu, že jsem se domníval, že aspoň po projevu páně presidentově se tento boj proti těmto oslavám zmírní. Viděli jsme, že po jistém rozpakování odhodlali se přistoupiti k těmto oslavám i někteří činitelé, kteří proti nim s počátku byli, a my jsme to vítali, poněvadž nechceme, aby oslava Svatováclavská byla nějakou bojovnou oslavou, nýbrž tato oslava Svatováclavská má býti oslavou mírovou, a my právě litujeme tohoto výstřelu z děla, který uznal za vhodno zde vypáliti kol. Modráček, poněvadž jsme si myslili, že ty obavy, které zde vyslovoval, již z kompetentních míst jsou vyvráceny.
Zmínil bych se ještě o tom boji, který zde nastoupil kol. Modráček proti legendám. Co se týká legend, je to zvláštní věc. Rostand, autor Orlíka, praví: Nejsou to legendy, které mívají nepravdu.
A můžeme oddělovati legendy na dvojí druh. Jsou legendy, které posilují, jsou legendy, které zeslabují, jsou legendy, které vedou lidi k cíli, jsou legendy, které matou. A já bych si nic nepřál, než aby kolega Modráček prokázal, když už zde chce vésti boj proti legendám, aby toto své bojovné rozpálení prokázal tam, kde ty legendy skutečně jsou nebezpečné. Teda jistě nemusím při tomto tématu dlouho se zdržovat, ale suše konstatuji, že snad jsou svatí horší sv. Václava. A že jsou to namnoze svatí, které ctí strana, jejíž zástupce dnes žide promluvil. (Sen. Dundr: Nemáme žádných svatých!) Máte svaté, ale jsou to svatí všelijací! (Sen. Havlena: Bylo by dobře, kdyby byli v národní demokracii, ta by je jistě vzala na milost!) S těmi svatými je to všelijaké. A je to všelijaké i s tím Janem Husem. My si jistě vážíme Mistra Jana Husa, jako kdokoli jiný, ale mám obavy (Výkřiky senátorů československé strany soc. dem.), že vy byste ho dnes upálili pro některá jeho tvrzení zrovna tak, jako ho upálil koncil. Vy se dnes stavíte jeho zastánci, poněvadž je mrtev a nemůže vám škoditi. (Sen. Dundr: Zapomínáte na svou lepší minulost!) Já, kolego Dundře, neuznávám Vás za kompetentního, abyste mluvil o lepší a horší minulosti. (Sen. Dundr: K vám se nepůjdu ptáti!) Já bych Vám odpověděl velmi rázně. (Sen. Dundr: Já bych Vám odpověď nezůstal dlužen!) Prosím, abyste mě neobtěžoval svojí konversací. Neskákejte pořád do řeči jako kluk! (Sen. Dundr: To byste musil býti vy!)
Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Prosím o klid!
Sen. Dyk (pokračuje): Já mluvil jsem o legendách a říkám to, že není nejhorší legenda, kterou utvrzoval Jan Neruda, který nebyl klerikálem, že není nejhorší legenda, která za světové války dala promluviti Karlu Tomanovi, který nebyl klerikálem. A byl to zrovna Karel Toman, politicky bližší vám, nežli mně, který při oslavě presidentově napsal verše: Vítá tě sv. Václav a sv. Jan.
Prosím, když chcete jíti v boj proti legendám, tedy jděte proti legendám na pravém místě.
Avšak obavy před tím, že oslava milénia sv. Václava mezinárodně mohla by býti poškozením dobré pověsti republiky proto, že snad kolega Modráček nemůže souhlasiti s tím či oním historikem a snaží se býti historičtější těchto historiků - tedy já tuto obavu považuji za velmi přemrštěnou, poněvadž vím, že svatý Václav, mezinárodně posuzováno, není svatým, kterého by se svět bál. V cizině jistě, na př. řekněme v Anglii, kde se zpívá Svatováclavská legenda, i snad za vítězství labourparty, nevznikne pro tuto oslavu nějaké vážné nebezpečí.
Pokud se týče nebezpečí, že by nám to škodilo u světa románského, zase se toho neobávám tak tuze, poněvadž tento svět je katolický a národ, který oslavuje Jeanu ďArc, pochopí, že my oslavujeme sv. Václava. Zbývaly by určité obavy, že bychom si to zkazili s protestantským germánstvem. Ale já prosím, aby se historie zde neupravovala poněkud příliš jednostranně, poněvadž v době sv. Václava i protestanti mohou prohlásiti nedostatek isnteresu. Protestantismus vznikl až v době mnohem pozdější a i protestanti z velké části se připojí snad i k oslavě Svatováclavské, poněvadž je to právě oslava státní, která, nevím, zdali může škoditi státu, snaží-li se takovou oslavou prokázati, že není nováčkem mezi národy, že jejich stát trval již 1000 let, a užívá-li vhodné příležitosti mezinárodně známého světce církve katolické. Jsem přesvědčen, že proto ještě nemusíme se obávati nějakého zklerikalisování a všechny tyto obavy, aspoň pokud mohu mluviti za stranu národně-demokratickou, jsou velmi přepjaté.
My neslavíme sv. Václava proto, že je snad pro tuto oslavu strana lidová. Svatý Václav byl před touto lidovou stranou, byl před námi všemi, kteří tu jsme, a jsme si velice dobře vědomi, že nebyl to patron českých katolíků, ale že to byl patron české země. (Výborně!) Jako patrona české země my ho zde vzpomínáme vděčně, jako tohoto patrona ho oslavujeme, nikoli tedy jako příslušníci určité strany nebo určité konfese, ale jako Češi a Čechoslováci! (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Přihlášen je k poznámce ještě pan sen. Modráček. Dávám mu slovo.
Sen. Modráček: Vážený senáte! Bude nejlépe, když začnu posledním řečníkem, panem kol. Dykem, když řeč velice zkrátím á odpovím zároveň také panu kol. Vollayovi. Pan kol. Dyk, tuším, že soustředil svou filipiku proti mé řeči jaksi v té větě, že není ode mne vlastenecké, že jsem ve své řeči vystoupil proti Svatováclavské legendě, tedy že snad, jak se říká, nemám žádných důvodů, abych bojoval proti Svatováclavské legendě a že tím škodím snad dobré věci. Tedy řeknu upřímně: Já nebojuji proti Svatováclavské legendě, ne, nebojuj|i proti žádné legendě, dokud ona nebojuje. Jakmile ale vidím, že legenda ohrožuje svobodné přesvědčení jiných, kteří jí nevěří, jakmile vidím, že kolem ní se tvoří ovzduší, které může přinést spoutání badání vědeckého, které může míti za následek, že se ve školách bude dětem líčiti historie nesprávně, v tom okamžiku musíme proti legendě bojovati a tu vlastně nebojujeme tak proti obsahu té legendy, nýbrž proti těm, kteří té legendy zneužívají, jak se legenda staví do veřejnosti. A o to běží. Na legendu Svatováclavskou navazují se cíle politické, o to běží, že je zneužívána nejen klerikály, ale že přímo, jak jsem na počátku své řeči řekl, hrozí z toho nebezpečí, že státní moc bude zasahovati do škol, aby učitelé byli omezováni na svém přesvědčení svobodném, aby byli omezováni na svobodném výkladu českých dějin. Prosím, myslím, že nic to nebezpečí neukazuje lépe, jako řeč pana kol. Dyka a Vollaye. Ani jsem netušil, že tak brzy budou moje obavy, které jsem vyslovil na počátku své řeči, potvrzeny. Zejména pan kol. Vollay zde působil tak na city, že opravdu z toho člověk musí usuzovati, že, kdyby se mělo rozšířiti takové nazírání na ty, kteří nesouhlasí s legendou Svatováclavskou, že by to znamenalo přímo rozčeřování fanatismu proti všem, kteří mají jiné stanovisko, než stoupenci Svatováclavské oslavy. On zde přímo mluví, že jsem tupil sv. Václava, že takové věci se nesmějí opakovati, že Češi sami nepodporují stát atd. Co to znamená? Kdyby se mělo takto mluviti, pak by skutečně se stavěly hranice na každého, kdo by nesouhlasil s tím, co se o Václavovi vybájilo, a že to, co o Václavovi se hlásá, je smyšlenka, která se snad opírá o jistá fakta, jejichž podstatu ovšem ani dobře neznáme; tu nám zakrývá minulost. Že skutečně, co o Václavovi víme, je více méně smyšlenka, fantasie, legenda, je fakt. To dokazují všichni naši dějepisci. Kdyby se měly rozšiřovati takové myšlenky, jaké podával kol. Vollay, ten, kdo by pak nevěřil smyšlence, kdo by chtěl dokazovati, že historicky neodpovídá pravdě, každý by byl vystaven pronásledování, fanatismu vlasteneckému a náboženskému, poněvadž to; co s Václavem souvisí, není jen idea národní, nýbrž i katolická.
Pravím zde otevřeně, že mně nevedlo k mé kritice nějaké podceňování uctívání tradice Svatováclavské. Mne vedla jedině snaha, aby o té věci byla hlásána pravda, aby ta věc byla objasněna k hlediska politického a abych předem protestoval proti všem snahám, jež by chtěly legendy Svatováclavské zneužívati snad k nějakému nátisku na svobodu přesvědčení. Proto jsem mluvil. Ponechávám těm pánům, chtějí-li Václava oslavovati, ať si ho oslavují, ale oni musí ponechati zase nám, abychom neoslavovali. (Souhlas.) O to tu běží. Pánové, to musíte ponechati každému českému občanu. Pak ale, když chcete tuto svobodu ponechati, nesmíte tak mluviti, jako mluvil kol. Vollay, poněvadž to znamená, že by ani jediný učitel český nesměl se zúčastniti nějakých projevů, kde by se o Václavovi mluvilo tak, jako důvody vědecké pro to jsou.
Tedy jsem toho mínění, že se nemusím brániti proti výtkám z nevlastenectví. (Výborně!) Pan kol. Vollay snad nezná mne, jako neznám já jeho. Pan kol. Dyk už to řekl. Zde je viděti, že nemluvím proti Václavovi jako nějaký odpůrce národní idee. Já jsem pro ni něco dělal a také pro ni něco trpěl. Ale jsem toho mínění, že národní idea musí býti opřena o historickou pravdu. Za tím stojím a budu proti každému vystupovati, kdo mne bude nutiti, abych věřil historické nepravdě - a to chcete vy ode mne. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Listina řečníků je vyčerpána. Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji.
Zpravodaj sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Z řeči přednesených nemusím se zabývati řečí sen. Koutného, která jednala jen o sebevraždách vojínů, což ovšem nikterak nesouvisí s osnovou zákona o osvobození od poplatků při Svatováclavských oslavách.
Pan sen. Hlávka mluvil způsobem, jako při nějakém táboru s komunistickými voliči a líčil jen hrůzy pronásledování určitých vrstev národa českého, aniž by si vzpomenul na to, že také i ty vrstvy, které dříve byly jiného názoru, byly rovněž takovým způsobem pronásledovány, zabíjeny, bity, upalovány atd. (Sen. Kroiher: Ale to bylo proti duchu sv. Václava, který dal zbořiti šibenice, to by měl pan historik sen. Hlávka znát!)
Bylo by velice zajímavé, kdyby pan sen. Hlávka, který má takovou úctu před Leninem a jinými předáky bolševismu, byl se zmínil o těch hrůzách, kterých se dopustili bolševici v Rusku, on však tak neučinil.
Ať si to vezme na paměť a ať je hezky potichu se svými rozumy.
Chci se zabývati hlavně řečí pana sen. Modráčka. Velmi krásně již mu odpověděli páni sen. Vollay a Dyk a vyvrátili mnohé jeho omyly a nesprávné názory. Je to skutečně smutné, když určitá část národa v takové významné době za takových významných okolností, jako jsou právě oslavy Svatováclavské pro celý národ, pro stát, když taková strana, která si říká, že je státotvorná, mluví svým zástupcem takovým způsobem, řekl bych nekritickým a plodícím zášť proti těmto oslavám. To ať si strana vezme na svůj účet, zda je to ve prospěch národa a státu, když se takovým způsobem bude mluviti při schůzích této strany. Dík lidu si tím nikterak nezíská.
Pan sen. Modráček mluvil o legendě Svatováclavské. Tedy legenda jakožto celek, jakožto něco, čím se rozumí celý život sv. Václava, celá ta jeho pozdější doba, celá ta tradice, všechny ty události, všechny ty významné záležitosti, které jsou spojeny se sv. Václavem, je zásluhou mnoha a mnoha vynikajících lidí, spisovatelů, historiků a zajisté že tato legenda Svatováclavská jako taková musí působiti mocně a velmi blahodárně na ducha národa.
Také lze vzíti to slovo legenda z historického hlediska, jakožto pramen pro historii o sv. Václavu. My máme mnohé a mnohé legendy ze staré doby, je to legenda Votokovská, v níž se nazývá sv. Václav vladařem dobrým a spravedlivým. Křišťan oslavuje ve své legendě ctnosti sv. Václava. Siegbert Gemblacký, Přibík Pulkava vystihují význam sv. Václava. Vavřinec Montecasinský udává ve své legendě události o životu sv. Václava.
To jsou nejstarší legendy v té době, kdy tyto povstaly, nebylo zde tisku, novin a knih. A jakým způsobem se udržela ve vědomí národa paměť na sv. Václava? Jen takovými legendami a tyto legendy tvoří ten plamen historický, z něhož nynější historikové mohou čerpat o životě sv. Václava. Jsou to ještě jiné prameny, různé listiny, zápisy v klášteřích, mince, korouhve atd. a ze všeho toho nutno pak utvořiti historický obraz o životě sv. Václava, (Sen. Modráček: Že by se objevil na čele sv. Václava kříž a že jeho sluhovi, když 3 léta ležel, rostly vlasy a nehty?) Máme také kroniku Gumpoldovu. Pan sen. Modráček zrovna vyslovoval pochybnosti, zda vůbec se sv. Václav narodil, zda žil, ovšem to pokládal za dokázáno, že kněží drželi tenkráte vrata kostela, když sv. Václav byl zabit. To ovšem není v souladu. Podotýkám, že brzo po smrti sv. Václava máme zde již různé důkazy o jsoucnosti sv. Václava. Tak na př, r. 1040, když zvítězil Břetislav I. nad německých císařem Jindřichem III. u Brůdku, dále když r. 1126 Soběslav I. zvítězil nad německým císařem Lotharem u Chlumce, tehdy neseno bylo v předních řadách bitevních kopí svatého Václava se slavníkovským praporem sv. Vojtěcha. A v jednotlivých těch bitvách vždy zůstal duchovním vůdcem vojska sv. Václava. I v starobylé písni,... (Hluk. - Výkřiky.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Poslyšte řečníka!
Zpravodaj sen. dr. Procházka (pokračuje):... která se pokládá po písni "Hospodine, pomiluj ny" za nejstarší církevní píseň v jazyce českém, sv. Václav byl vzýván v kritických dobách jako ochránce národa.
Pan sen. Modráček zmiňoval se o tom, že se zatlačuje význam Husův, ba že se má zatlačovati význam Husův. Myslím, že to je veliký omyl pana sen. Modráčka. Vždyť známo o Husovi, že sv. Václava velmi miloval a že o něm nadšeně kázal.
I později přední stoupenci bratrští Karel ze Žerotína a Václav Budovec z Budova psali o sv. Václavu. Tak Žerotín choval ve své knihovně "Výtažné obsažení tragedií mučedníka Božího sv. Václava", vydané r. 1614 v Olomouci a Budovec přijal r. 1618 k narozeninám dedikaci knížky "Život sv. Václava, křesťanského knížete Čechů" krátce vypsaný, kterou mu věnoval autor Samuel z Hostinného. Poslední biskup jednoty J. A. Komenský staví ve svých "Dějinách církve slovanské" sv. Václava v řadu těch, kdo trpěli pro víru. Tedy, jak dobře již bylo řečeno, Hus se dnes určitýml stranami národa jinak vykládá, než ve skutečnosti byl, ve skutečnosti věřil a žil. To se však nemá dělat. Pan sen. Modráček zmínil se také o Palackém, že jen na několika stránkách ve svých Dějinách národa českého píše o sv. Václavovi. Je to asi to vydání hustě tištěné, které měl pan sen. Modráček před sebou. Je tam toho dosti o sv. Václavu napsáno, a nutno uvážiti, že té doby, kdy Palacký psal své dějiny, ještě tak dalece nebyly známé různé prameny, které nyní mohou ten celý život sv. Václava nám jinak objasniti. Palacký, když o tom zde bylo mluveno, píše o sv. Václavu toto: "Václav pobožný a spravedlivý, utrpěvší konečně za svou horlivost o náboženství, považován a vyhlášen jest od veškerého lidu hned po své smrti za mučedníka svatého. Dříve ještě, nežli věk minul, ano ještě pokud bratrobijce na trůně seděl, roznesla se pověst o zázracích u hrobu jeho sběhlých až do dalekých zemí. Avšak Čechové sami ctili památku jeho co nejsvětější, ano, úcty k němu v jejich vlasti po celá staletí vždy přibývalo; národ vzýval ho jakožto "dědice země české", jakožto předního přímluvce a orodovníka u Boha za všechny věrné Čechy atd." Prosím, tak psal o sv. Václavu Palacký. A dnes máme celou literaturu o sv. Václavu, zejména v nynější době celá řada historiků a spisovatelů píše o jsoucnosti a významu sv. Václava. V "Pokrokovém klubu A. Čížek" přednášel o sv. Václavu dr. Vočadlo, zdůraznil tradici Svatováclavskou. V "Přítomnosti" uvažuje Ed. Bass o otázce "Kníže nebo Svatý" a dokazuje nesmyslnost těch, kdo zbavují knížete Václava světecké svatozáře. Dr Vladimír Slavík píše o jubileu sv. Václava a dokazuje jeho historickou bytost, jeho vlastnosti a jeho význam.
Karlova universita oslavila Svatováclavské jubileum přednáškami prof. dr. Novotného a dr. Šimáka způsobem vědeckým a velmi pozoruhodným. Nevím, odkud pan sen. Modráček čerpal svá historická data. (Sen. Modráček: Citoval jsem Lipperta, Palackého, Pekaře a j.!) Mám za to, že jste měl po ruce také leták Kopeckého, vydaný Volnou Myšlenkou. (Sen. Modráček: Měl jsem to po ruce!) Ale proti tomuto letáku a na obranu tradice Svatováclavské postavil se zejména prof. Ferdinand Hrejsa, sám protestant a historik české reformace a prof. Novotný přední znalec starších dějin českých a dovodil velice účinně jsoucnost sv. Václava. (Sen. Krojher: Kalouska jste měl také citovat!) Jestli pan kolega četl Kalouskovy Obrany knížete sv. Václava, mně není známo. O sv. Václavovi přednášel krásně docent dr. Karel Stloukal a vyzvedl význam působení knížete Václava. Význam ten vidí v rozřešení tří problémů: kulturního: přilnutím Čech k latinské vzdělanosti západní, zahraničně-politického: vyrovnáními s říší Německou a vnitřně-politického: sjednocením země pod vládou Přemyslovskou, které vládou Václavovou bylo urychleno. (Sen. Modráček: Kdo to psal?) Docent dr. Stloukal. (Sen. Modráček: No, toho jsem citoval!) Pane senátore Modráčku, ptal jsem se vás, jestli jste četl "Obrany knížete Václava" od Kalouska. (Sen. Modráček: To je moc učený pán!)
Ze státníků se zmínil o sv. Václavu - zmínil se o tom též pan sen. Modráček - předem bývalý ministr školství a nár. osvěty posl. dr. Milan Hodža. Opětně mluvil o myšlence Svatováclavské. Myšlenka ta je, že sv. Václav vytvořil u nás první státní politickou koncepci, a v rozpočtovém výboru senátním, pravil p. ministr dr. Hodža: "Stát začíná býti skutečně organismem tehdy, když má kolektivní vůli, když má určitý jednotný velký ideový politický směr. Tento směr dal beze vší pochybnosti sv. Václav prvnímu českému státu".
A ve své řeči v Hradci Králové dne 5. září 1927 prohlásil p. ministr dr. Hodža, že sv. Václav "v nejkritičtější době těžké isolace národa českého po pádu Nitry a Velehradu, dal českému národu onu kulturní a politickou orientaci, která byla v té době jedině možná a že touto orientací zachránil Čechy".
A konečně opakuji, co jsem již uvedl ve své zprávě, že též p. president dr. Tomáš, Masaryk velmi živě se vyjádřil o sv. Václavu a Svatováclavských oslavách v "Životě", kde pravil: "Nebudu se zabývati spory historickými, co je skutečností a co legendou atd., posuzuji záležitost s hlediska státního".
Prosím, pane kol. Modráčku, berte to na vědomí! (Sen. Modráček: Já hlavu státu neberu do kritiky!) "Svatý Václav je mně osobností sympatickou. Podporoval křesťanství a církev, a to v jeho době bylo dílo záslužné, dílo kulturní a pokrokové. Mně je dále sympatické, že byl západníkem. I jako politika si ho Vážím pro jeho obezřetnost."
Pan kol. Modráček se zmínil také o listu Sv. Otce biskupům naší říše příležitostně oslavy Svatováclavské. Pane kolego Modráčku, vy jste jistě list Sv. Otce nečetl, poněvadž jinak byste musil objektivně říci, že v tom listu byla velmi vřelá slova o významu sv. Václava pro národ náš a náš stát a že Sv. Otec přeje všeho zdaru a rozkvětu našemu státu a národu.
Prosím vážený senát, aby přijal za své usnesení rozpočtového výboru o osnově tohoto zákona tak, jak je obsaženo v tisku 885. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je způsobilý se usnášeti.
O celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním dáti hlasovati najednou.
Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitek není.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, nadpisem, jakož i s úvodní formulí tak, jak je vyznačena ve zprávě výborové, tisk 885, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijímá se podle zprávy výborové tisk 885 ve čtení prvém.
Přerušuji jednání a oznamuji, že mi byl podán návrh sen. Ant. Nováka a soudr., prosím, aby byl přečten.
Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):
Návrh sen. Ant. Nováka, Filipínského a soudr.:
Navrhujeme ve smyslu §u 46, odst. 2 jednacího řádu, aby se senát usnesl, aby se do schůze dnešní dostavil ministr národní obrany a podal zprávu a vysvětlení o špionáži, spáchané kapitánem Jaroslavem Faloutem.
Místopředseda dr. Brabec: Podle jednacího řádu dám hlasovat o tomto návrhu bez debaty.
Kdo souhlasí s tímto návrhem, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh je zamítnut.
Byl mi podán další návrh sem. Donáta a druhů. Prosím, aby ten byl přečten.
Tajemník senátu dr. Šafařovič (čte):
Návrh sen. Donata, dr. Procházky, dr. Brabce, Kahlera, iniž. Kliniko, dr. Kovalika, dr. Hilgenreinera, Thoře, Prause a druhů:
Navrhujeme ve smyslu §u 46, odst. 2 jedn. řádu, aby se senát usnesl, aby do příští schůze senátu dostavil se pan ministr národní obrany a podal zprávu a vysvětlení o špionáži spáchané kapitánem Jaroslavem Faloutem. (Veselost. - Výkřiky. - Zvoní.)
Místopředseda dr. Brabec: Dám hlasovati rovněž bez debaty o tomto návrhu.
Kdo souhlasí s přečteným návrhem, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat. (Výkřiky.)
Oznamuji, že klub komunistických senátorů zvolil místo sen. Hampla jednatelem klubu sen. Chlumeckého, dále že
do výboru branného nastupuje za sen. Klofáče sen. Šťastný,
do výboru kulturního na místo sen. Píchla sen. Plamímková,
do výboru zahraničního na místo sen. Lukeše sen. dr. Havelka,
do výboru ústavně-právního na místo sen. Fr. Nováka sen. dr. Procházka.
Navrhuji, aby se příští schůze konala za 5 minut po této za účelem přikázání došlých spisů.
Jsou námitky? (Nebyly) Námitek není.
Končím schůzi
Konec schůze v 19 hodin 53 minut.