Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu o prohlášení pana ministerského předsedy, a budeme projednávati pořad jednání.

Prvním předmětem je:

1. Zpráva imunitního výboru o žádosti sedrie v Báňské Bystřici ze dne 25. srpna 1928, č. j. Td 322/1928, aby dán byl souhlas k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého pro přečin rušení obecného míru podle §u 14, č. 1 zák. č. 50/23. (č. 6870/1928 předs.). Tisk 783.

Zpravodajem je pan sen. Wagner, kterému dávám slovo.

Zpravodaj sen. Wagner: Vážený senáte Je nám rozhodnouti o žádosti sedrie v Báňské Bystřici ze dne 25. srpna 1928, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého pro přečin podle §u 14. č. 1 zákona na ochranu republiky.

Děj je tento: Podle zprávy sedrie v Báňské Bystřici... (Hluk.)

Předseda (zvoni): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Wagner (pokračuje):.. ze dne 25. srpna 1928, č. j. Td 322/28, konána byla dne 17. května 1928 v Jaseni veřejná schůze čsl. komunistické strany za účasti 180 až 200 osob a na této schůzi sen. Chlumecký vyjádřil se prý takto: ťJe nutno zavésti vládu robotníků a rolníků, ať žije Sovětské Rusko!Ť a dále se prý vyjádřil: ťKeď pride lud k poznaniu, urobí vládu pracujúceho ludu.Ť

Státní zastupitelství v Báňské Bystřici shledává v těchto výrocích skutkovou povahu přečinu pobuřování podle §u 14. č. 1 zákona na ochranu republiky a sedrie v Báňské Bystřici žádá, abv senát dal souhlas k trestnímu stíhání senátora Chlumeckého pro tento přečin.

Imunitní výbor navrhuje, aby nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého pro přečin podle §u 14, č. 1 zákona na ochranu republiky v tomto případě, neboť shora uvedené výroky nejsou objektivně takové formy a objektivně tak způsobilé, aby jimi u posluchačů vyvolán byl nepřátelský stav a nepřátelská nálada proti demokraticko-republikánské formě Československé republiky (Hluk. - Předseda zvoní.) ústavní listinou zaručené.

Vážený senáte! Jménem imunitního výboru navrhuji, aby nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého pro přečin podle §u 14 č. 1 zákona na ochranu republiky.

Předseda: Ke slovu není nikdo přihlášen, budeme hlasovati.

Prosím, pánové, račte se posaditi. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby senát odepřel souhlas k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého, račte zvednouti ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního je tím schválen a souhlas odepřen.

Nyní budeme jednati o dalším předmětu jednacího pořadu, jímž je:

2. Zpráva imunitního výboru o další žádosti okresního soudu v Trnavě ze dne 2. července 1928, č. j. T 1766/27/9, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora pro přečin pomluvy k soukromé žalobě posl. Viléma Brodeckého (č. 6599/1928 předs.). Tisk 785.

Zpravodajem je pan sen. Wagner. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. Wagner: Vážený senáte! Druhý případ se týká žádosti soudu v Trnavě ze dne 2. července 1928, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora. Vážený senát se touto imunitkou již zabýval, dal již jednou souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora a věc přichází po druhé do plena z tohoto důvodu:

Usnesením senátu N. S byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora pro přečin pomluvy podle §u 1, 3. odst. II. č. 1 zák. č. 1. XLI z roku 1914 k soukromé žalobě poslance Jana Brodeckého.

Přípisem ze dne 9. července 1928 č. j. 5607/28 sdělilo vrchní státní zastupitelství v Bratislavě, že křestní jméno soukromého žalobce bylo nesprávně v žalobě uvedeno a že soukromý žalobce jmenuje se správně Vilém, a nikoli Jan Brodecký, a důsledkem toho žádá okresní soud v Trnavě znovu, aby senát N. S. dal souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora pro přečin pomluvy na posl. Vilémovi Brodeckém spáchaný.

Imunitní výbor navrhuje, aby byl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora pro přečin pomluvy podle §u 1. 3. odst. II č. 1 zák. čl. XLl z roku 1914 k soukromé žalobě posl. Viléma Brodeckého, neboť jedná se o tutéž soukromou žalobu, podanou u okresního soudu v Trnavě č. j. T 1766/27, ohledně kteréž usnesením senátu N. S. - tisk sen. 581 - již dán byl souhlas k trest. stíhání sen. Sochora pro výše uvedený přečin pomluvy, v žalobě omylem křestní jméno soukromého žalobce bylo nesprávně zaměněno a poněvadž posl. Brodecký je jediným poslancem toho jména, nelze pochybovati o tom, že jedná se o tutéž soudní záležitost, o které jíž usnesením senátu bylo rozhodnuto.

Navrhuji, aby senát k usnesení imunitního výboru se připojil a dal souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora pro přečin pomluvy k soukromé žalobě posl. Viléma Brodeckého.

Předseda (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, budeme hlasovati.

Prosím, kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby dán byl souhlas k trestnímu stíhání sen. Sochora, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního se tímto schvaluje.

Dalším předmětem dnešního jednání je:

3. Zpráva imunitního výboru o žádosti vrchního státního zastupitelství v Bratislavě z 12. srpna 1926, čís. 10.562/26, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Tomíka pro přečiny podle §u 14, čís. 3. a §u 14, čís. 5. zákona na ochranu republiky čís. 50/1923 Sb. zák. a nař. (č. 1848/26 předs.) a o stížnosti sen. Tomíka do porušení jeho imunity sedrií v Bratislavě (č. 52326 předs.). Tisk 800.

Zpravodajem je pan sen. dr Baxa. Dávám jemu slovo.

Zpravodaj sen. dr Baxa: Zpráva imunitního výboru o žádosti vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě z 12. srpna 1926, čís. 10562/26, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Tomíka pro přečiny podle §u 14. čís. 3. a §u 14. čís. 5. zákona na ochranu republiky o stížnosti sen. Tomíka do porušení jeho imunity sedrií v Bratislavě. Zpráva tato je zásadního rázu, poněvadž jde o otázku, byl-li člen Národního shromáždění jednou sněmovnou vydán, zda toto vydání platí na příští dobu, když dojde k novým volbám, t. j.. když byl znova zvolen do téže čí jiné sněmovny, či zdali je potřebí, aby v tomto případě byla podána nová žádost. Skutková podstata věci je tato:

Na žádost hlav. stát. zastupitelství v Bratislavě z 8. dubna 1924 čís. 4689/24 byl poslaneckou sněmovnou ve 315. schůzi, konané dne 16. prosince 1924, dán souhlas k trest. stíhání posl. Tomíka pro přečiny podle §u 14. čís. 3. a 5. a §u 15. čís. 2 zákona na ochranu republiky a pro přečin urážky na cti podle §§ú 2. 3 čís. 1. a 2., §u 9 čís.6. zák. čl. XLl z r. 1914.

Na základě toho byla také na posl. Tomíka státním zastupitelstvím v Bratislavě vznesena pravoplatně obžaloba z 27. srpna 1925 pro přečiny podle §u 14. čís. 3. a 5. zákona na ochranu republiky a pro přečin urážky na cti podle §§ú 2. 3 čís. 1. a 2., 9 čís. 6. zák. čl. XLI. z r. 1914. Trestní řízení o této žalobě nebylo však skončeno.

Skutková podstata je. že na schůzi konané v září 1923 sen. Tomík, tehdy poslanec, dopustil se činu trestného proti národnosti, zejména národnosti české tím, že nevybranými slovy se vyjadřoval o Češích, a dále, pokud se týče urážky na cti, že urazil na cti tehdejšího komisaře. (Sen. dr Heller [německy]: Co řekl ten senátor Tomík, to tam nestojí nikde!) Hned na to přijdu.

V říjnu 1925 byly obě sněmovny Národního shromáždění rozpuštěny a při nových volbách, konaných v listopadu 1925, byl Tomík zvolen do senátu Národního shromáždění.

Po volbě byl Tomík, nyní již senátor, dvakráte, a to v lednu a v únoru 1926, předvolán k hlavnímu roku o výše uvedené obžalobě jako obžalovaný. Před zahájením hlavního roku dne 10. února 1926 vznesl však sen. Tomík spolu se svým obhájcem námitku, že jeho imunita byla porušena, poněvadž není členem sněmovny, která dala souhlas k jeho trestnímu stíhání, nýbrž senátu. Na tuto námitku se sedrie v Bratislavě po slyšení státního zástupce, který návrhu obhajcovu neodporoval, usnesla, že námitka obžalovaného sen. Tomíka jest odůvodněna a že ke stíhání jeho pro trestné činy v obžalobě uvedené je potřebí vyžádati si souhlasu senátu. Usnesení toto nabylo moci práva, a sedrie v Bratislavě podala dne 14. února 1926 předsednictvu senátu N. S. žádost za souhlas k trestnímu stíhání sen. Tomíka pro činy trestné, v obžalobě uvedené.

Proti tomuto pravoplatnému usnesení sedrie v Bratislavě podala však generální prokuratura podle §u 441 uh. tr. řádu k nejvyššímu soudu opravný prostředek pro zachování jednoty práva s návrhem, aby bylo vysloveno, že jím byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny.

Nejvyšší soud usnesením z 31. května 1926, čís. Zm III. 415/26, rozhodl, že se opravnému prostředku generální prokuratury pro zachování jednoty práva vyhovuje a vyslovuje se, že pravoplatným usnesením sedrie v Bratislavě z 10. února 1926, čís. Tk 2184/26 byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny. Důvody tohoto usnesení jsou tyto:

ťImunita jest osobním právem poslancovým všeobecného rozsahu, jehož obsahem je nestihatelnost pro delikty. Toto osobní právo může býti pro určitý konkretní případ suspendováno tím, že jeho vydáním ke stíhání přestává toto osobní právo nestihatelnosti, a to pro určitý konkretní případ; jinak zůstává však toto osobní právo nedotčeno v celém svém ostatním obsahu. Suspense tohoto práva má však ten účinek, že vydaný člen sněmovny je v daném konkretním případě podroben ve všech důsledcích předpisům všeobecně a pro každého platným. Podle obecně platných předpisů musí býti zahájené trestní řízení zákonným způsobem skončeno. Když sněmovna, vydavši svého člena ke stíhání, ten stav vyvolala, že trestní řízení bylo pravidelně zahájeno, musí stav ten setrvati až do úplného skončení tohoto zahájeného trestního řízení. Vydáním poslance ke stíhání sněmovnou, v té době k rozhodování o tom příslušnou, vznikl státu nárok na jeho stíhání jako každé jiné osoby, která se proti právnímu řádu prohřešila, a obsahem tohoto nároku jest, aby provinilá osoba byla podle platných předpisů za svůj čin potrestána. Nárok ten na po trestání odůvodňuje důsledně požadavek na přirozené procesní dokončení zahájeného řízení. Další osud sněmovny, která obžalovaného vydala, je na další průběh věci bez účinku.

Opatření příslušné sněmovny, kterým určitá věc byla v otázce stihatelnosti člena Národního shromáždění definitivně skončena. podržuje svou účinnost na trvalo a nepozbývá jí případným zánikem této sněmovny. Rozhodnutí, kterým se dává souhlas k trestnímu stíhání, je zajisté opatření, kterým dotčená věc, předložená sněmovně v té době příslušné ku projednání a rozhodnutí, byla definitivně vyřízena. věc stává se tímto rozhodnutím takovou, ohledně které není už potřebí nijakého dalšího řízení. ani kdyby sněmovna dále působila. Nevyřízenou zůstala ta věc jen se strany soudu; tu však požadavek řádného procesního dokončení věci, jak už bylo výše odůvodněno, vylučuje jakékoli vnější zasáhnutí do pravidelného chodu trestního řízení.

Ale ani ta okolnost, že byl obžalovaný při volbách konaných dne 15. listopadu 1925 zvolen za člena nového Národního shromáždění, a to za člena senátu, nemá na další pravidelný běh této trestní věci nijakého vlivu. Již ze stylisace §u 24 úst. listiny se podává, že souhlas příslušné sněmovny daný ke stíhání člena Národního shromáždění - nikoli tedy člena této jednotlivé sněmovny - platí i pro ten případ, že jeho členství v Národním shromáždění je založeno v dalším stadiu trestního stíhání na příslušnosti do jiné sněmovny než té, která vyslovila svého času souhlas k trestnímu stíhání podle tehdy platné příslušnosti. Z §u 6 úst. listiny se podává, že zákonodárné právo členů Národního shromáždění, z kterého podle ratio legis prýští právě i imunita jeho členů, má základ jednotný, a z tohoto jednotného hlediska členstva Národního shromáždění nutno proto posuzovati i právo imunity z toho vycházející a platnost rozhodnutí jedné sněmovny v otázce imunity i pro případ přestoupení člena touto sněmovnou vydaného do členstva sněmovny druhé.

Uvážiti nutno i to, že při poslanecké imunitě, jak se poskytuje pro činy neúřední, t. j. takové činy, kterých se dopustil člen Národního shromáždění nikoli ve výkonu své poslanecké činnosti, nejde o nic jiného, než aby člen Národního shromáždění tendenčním zatknutím. které by se snad mohlo úmyslně státi v době, kdy jeho přítomnosti je potřebí ve sněmovně, nebo kterým by mělo býti dosaženo odstranění nepohodlného činitele ve sněmovně, anebo neodůvodněným zavedením trestního řízení, pokud by jím po případě bylo lze zbaviti určitou osobu pasivního práva volebního, nebyl odstraňován z účastenství v činnosti jako člen zákonodárného sboru. Ale když zákonodárný sbor, jehož členem byl toho času stíhaný, v určitém konkretním případu vyslovil svůj souhlas k trestnímu stíhání, vyřkl tím, že po prozkoumání celého stavu věci shledal. že tu nejde o tendenční stíhání, že nejde o pokus, aby stíhaný byl zúmyslně vzdálen od výkonu jeho mandátu, ale že jde o snahu v odůvodněném případu uspokojiti spravedlnost, která byla uražena.

Ze všech těchto úvah plyne, že, když příslušná sněmovna dala souhlas k trestnímu stíhání svého člena, platí souhlas ten do té doby, až je vyčerpán skončeným trestním řízením bez ohledu na případné změny, které v osobě stíhaného nastaly případnou novou volbou, a to i do druhé sněmovny Národního shromáždění, která už nemá rozhodovati znovu o souhlasu k trestnímu stíhání, když s konečnou neodvolatelnou a nezměnitelnou platností rozhodla tuto otázku už sněmovna k rozhodnutí tomuto v čas uděleného souhlasu příslušná. Podle toho porušilo usnesení soudní stolice v Bratislavě vyslovivši nutnost nového souhlasu senátu zákon v ustanovení §u 24 úst. listiny, a právem proto bylo navrženo, aby toto porušení zákona bylo vysloveno.Ť

Tímto rozhodnutím nejvyššího soudu nebylo však po rozumu §u 442 uh. trest. řádu zrušeno výše uvedené pravoplatné usnesení sedrie v Bratislavě. Proto vrchní státní zastupitelství v Bratislavě žádá senát za souhlas k trestnímu stíhání sen Tomíka pro činy trestné ve zmíněné již obžalobě uvedené s vyloučením přečinu podle §§ů 2, 3 čís. 1., 9 čís. 6 zák. čl. XLI z r. 1914, poněvadž mezitím byla obžaloba v tomto bodu vzata zpět.

Přečinu, pro který byl žalován, dopustil se tím, že na schůzi konané v Uherské Skalici 20. září 1923, volal: ťHanba Čechom, nepotrebujem ich, preč s nimi! Hanba zákonom, hanba republike! Ť

Imunitní výbor navrhuje, aby senát:

a) se usnesl, že imunita sen. Tomíka tím, že byl dvakráte předvolán k hlavnímu roku o výše uvedené obžalobě jako obžalovaný, byla porušena;

b) nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. Tomíka pro přečiny podle §u 14 čís. 3. a 5. zákona na ochranu republiky čís. 50/1923 Sb. z. a nař.

Důvody toho jsou: Pokud se týče otázky, že imunita byla porušena, jest jisté, že souhrn oprávnění příslušejících členů zastupitelských sborů, která dnes zahrnujeme jednotným označením imunita poslanecká, je podle svého historického vývoje vymoženost parlamentu, a že základ a účel těchto oprávnění jest. aby byla zajištěna přítomnost členů v parlamentu, a tím také dělnost parlamentu a zajisté i možnost úřad poslanecký vykonávati. Oprávnění tato jsou tudíž dána předem v zájmu parlamentu samého. Tato imunita poslanecká se v celém svém obsahu a rozsahu vyvinula v Anglii, v klasické zemi a kolébce všeho konstitucionalismu a parlamentarismu, a odtud byla přejata všemi ústavními státy světovými. Přirozeně imunita tato nebyla přejata šmahem, nýbrž s určitými, byť i v podstatě jen nepatrným i změnami: ovšem základní myšlenka imunity poslanecké zůstala nedotčena.

Podle ústavní listiny republiky Československé imunita poslanecká nemá jednotný obsah. nýbrž v ní jsou zahrnuta celkem tato práva členů Národního shromáždění: svoboda hlasování ve sněmovně a ve sněmovních výborech - § 23 prvá věta úst. listiny - naprostá nestihatelnost úřady a soudy republiky pro výroky učiněné ve sněmovně a ve sněmovních výborech při výkonu mandátu § 23 druhá věta úst. listiny - ochrana proti zatčení a uvěznění kromě případ u přistižení při činu - § 25 úst. list.- ochrana proti jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání pro t. zv. neúřední činy trestné kromě trestní odpovědnosti člena N. S. jako odpovědného redaktora - § 24 úst. list. - a právo odepříti svědectví o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny - § 26 úst. list. - Práva tato nemají stejnou povahu; jsou to jednak práva osobní - individuální - jednak práva hromadná - kolektivní - t. j. práva sboru. V prvou skupinu spadají svoboda hlasovací a svoboda slova ve sněmovně a ve sněmovních výborech při výkonu mandátu, ochrana proti zatčení a uvěznění kromě případu přistižení při činu a právo odepříti svědectví o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny; zbývající právo spadá ve skupinu druhou.

Je tudíž ochrana proti trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání po rozumu ústavní listiny naší republiky i podle své povahy a celého historického vývoje právem hromadným - kolektivním jinými slovy řečeno: je to výsada nikoli jednotlivého člena Národního shromáždění, nýbrž sněmovny samé. Tak rozuměti sluší předpisu §u 24 odst. 1. úst. list.: ťK jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí je potřebí souhlasu příslušné sněmovnyŤ. Sněmovna tedy sama rozhoduje, zda se trestní nebo disciplinární stíhání proti některému jejímu členu zavádí čili nic; dá-li souhlas ke stíhání, má to v zápětí, že člen, k jehož stíhání bylo svoleno, přestává býti pro daný čin trestný nebo disciplinární členem Národního shromáždění, a o něm rozhoduje již jen žalobce. vyšetřující soudce a soud.

Ze skutečnosti, že právo dávati souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění je výsadou resp. právem sněmovny, plynou tyto důsledky:

1. Každá sněmovna sama rozhoduje o svém členu a nemůže býti jí člen odňat bez jejího výslovného souhlasu.

Dávati souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání přísluší sněmovně samé, a o vydání ke stíhání rozhoduje ta sněmovna, jejímž členem ten.,o jehož stíhání jde, v daném okamžiku je. Souhlas daný sněmovnou ke stíhání znamená, že sněmovna vydává svého člena pro daný čin trestný nebo disciplinární v ruce orgánů spravedlnosti a že se takto - poněvadž, jak ještě níže podrobněji bude vyloženo, souhlas se vztahuje na celé řízení trestní nebo disciplinární a dále souhlas jednou daný sněmovna odvolati nemůže - o svého clena připravuje. Avšak sněmovna se může připraviti jen o svého vlastního člena; bylo by to tedy porušením výsady resp. práva sněmovny, kdyby byla o svého člena připravena nikoli na základě vlastního svého rozhodnutí, nýbrž na základě rozhodnutí sněmovny jiné.

2. Souhlas daný k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání víže jen tu sněmovnu, která souhlas dala, nikoli také sněmovnu jinou resp. druhou. Každá sněmovna může rozhodovati jen o svém členu, nikoli však o členu sněmovny jiné resp. druhé.

Nejvyšší soud je toho názoru, že souhlas příslušné sněmovny daný k stíhání člena Národního shromáždění platí i pro ten případ, že jeho členství v Národním shromáždění je založeno v dalším stadiu trestního řízení na příslušenství do jiné sněmovny než té, která svého času souhlas ke stíhání na základě tehdy platné příslušnosti dala, a vyvozuje tento názor z jednotného hlediska členství Národního shromáždění, kteréž je podle jeho soudu dáno v §u 24 úst. listiny obratem ťk jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromážděníŤ - a nikoli tedy člena jednotlivé sněmovny - ťje potřebí souhlasu příslušné sněmovnyŤ. Takto by sněmovna příslušná v době, kdy žádost za souhlas ke stíhání byla podána, rozhodovala v podstatě nikoli o svém členu, nýbrž o členu Národního shromáždění vůbec a jednala by nikoli jen jménem svým, nýbrž jménem celého Národního shromáždění.

Imunitní výbor tento názor nesdílí. Jest ovšem pravda, že na rozdíl od některých jiných států - Francie, Belgie, Italie a j. tvoří zastupitelské resp. zákonodárné sbory, poslanecká sněmovna a senát, u nás celek podle jména jednotný, Národní shromáždění. Avšak z tohoto jednotného označení nesluší již také souditi, že by Národní shromáždění bylo jednotný sbor, jehož částmi by byly obě sněmovny, tedy snad nějaký vyšší celek, oběma sněmovnám nadřazený. Ústavní listina republiky Československé neučinila v tomto směru nic jiného, než že prostě přijala a vyslovila soustavu dvoukomorovou, obvyklou v převážné většině států. Z podstaty soustavy dvoukomorové plyne však pojmová jednotnost obou sněmoven jen potud, že se za usnesení parlamentu pokládá jen to, na čem se obě sněmovny souhlasně usnesly, pokud ovšem podle ústavy samé v určitých výjimečných případech se usnesení jedné sněmovny nepokládá za usnesení celého parlamentu - jako je tomu na př. u nás podle §u 44 odst. 1. a 2. a §u 48 odst. 2. úst. listiny - jinak však tvoří obě sněmovny dva zcela samostatné, na sobě naprosto nezávislé sbory. Každá sněmovna sama se ustavuje, sama si volí své předsednictvo - pokud předseda některé sněmovny není dán přímo zákonem - a ostatní činovníky, sama si dává pravidla svého jednání, pokud jednací řád není dán zákonem. sama ověřuje volby svých členů, pokud o tom nerozhoduje zvláštní soud, sama vykonává disciplinární moc nad svými členy a přirozeně také sama rozhoduje o tom, zda některý její člen se vydává k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání. Každá z obou sněmoven je tudíž do té míry sbor samosprávný a autonomní, že jedna sněmovna nemůže svým usnesením zasahovati do vnitřního ústrojí sněmovny druhé, ani rozhodovati o jejích členech. Tak je tomu ve všech státech, které přijaly soustavu dvoukomorovou. Je tomu tak i tam, kde parlament byl původně sbor jednotný a teprve postupem doby se rozdělil v komory dvě - Anglie -; i v Anglii parlamentní výsady, které tvoří součást t. zv. lex et consuetudo Parlamenti, jsou výsady resp. práva nikoli parlamentu jako celku, nýbrž každé z obou sněmoven jako samostatných sborů.

l u nás jsou sněmovny dva samostatné, na sobě nezávislé sbory. Na této skutečnosti právní nemění ničeho, že ústavní listina zavedla pro ně jednotné označení a že obě sněmovny spojeny v jeden celek vykonávají také určitou pravomoc - §§ 6, 56, 59, 61, 65 ústav. listiny. - Zjev tento není ostatně ojedinělý. Ve Francii na př. se obě komory sestupují v jeden sbor, Národní shromáždění, k volbě presidenta republiky a k projednání změny ústavy - §§ 2, 8 ústavního zákona o organisaci veřejných mocí z 25. února 1875 - a zde není vůbec jednotného úředního označení pro obě komory.

Z jednotnosti označení nesluší tudíž vyvozovati důsledky, které by měly nepříznivý vliv na samostatnost každé z obou komor. To platí v tomto případě o výrazu ťčlen Národního shromážděníŤ. Imunitní výbor nepokládá za to, že by ústavní listina v §u 24 úmyslně volila výraz ťčlen Národního shromážděníŤ k tomu účelu, aby vyslovila, že souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění vůbec dává sněmovna, jejímž příslušníkem je člen Národního shromáždění v době, kdy se žádost za souhlas ke stíhání podává, resp. kdy se o této žádosti rozhoduje. Imunitní výbor naopak vycházeje z předpokladu, že členství Národního shromáždění je založeno v členství některé z obou sněmoven a samostatného právnického bytí nemá, dospívá k přesvědčení, že výraz ťčlen Národního shromážděníŤ - § 24 úst. list. - a ťčlen některé sněmovnyŤ - § 25. úst. list. resp. ťčlenové Národního shromážděníŤ - §§ 22, 23 úst. list. - a ťčlenové obou sněmovenŤ - §§ 21, 26 úst. list. - jsou výrazy souznačné, že výraz ťčlen Národního shromážděníŤ jest jen zkratka bez jakéhokoli právnického dosahu, a že tudíž všude tam, kde ústavní listina užívá výrazu ťčlen Národního shromážděníŤ, sluší, poněvadž, jak již výše bylo řečeno, členství Národního shromáždění nemá samostatného právnického bytí, tím rozuměti vždy ťčlen jedné z obou sněmovenŤ nebo ťčlen některé sněmovnyŤ. Přirozený důsledek toho ovšem pak je, že každá sněmovna si může rozhodovati jen o svém členu.

Pro tento důsledek mluví však také důvody politické. Nesluší přehlížeti, že pro výkon resp. obsah práva dávati souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání nejsou předepsána nijaká pravidla, nýbrž otázku, sluší-li dáti souhlas ke stíhání čili nic, posuzuje a řeší každá sněmovna úplně samostatně a výlučně podle volného svého uvážení. Odtud je zcela dobře možné. že se názor jedné sněmovny v této otázce odchyluje od názoru sněmovny druhé a že jedna sněmovna dá souhlas ke stíhání z důvodů, pro které by druhá sněmovna souhlas odepřela. Vedlo by tudíž k důsledkům pro vzájemný poměr obou sněmoven zajisté velmi nemilým, kdyby takto mohlo býti jednou sněmovnou rozhodováno o členu sněmovny druhé z důvodů, které tato druhá sněmovna neuznává.

3. Opětným zvolením při rozpuštění nebo vypršení volebního období člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas, pozbývá daný souhlas své účinnosti.

Dá-li sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění, má to v zápětí, že pravomoc orgánů spravedlnosti, která podle právního řádu je vázána souhlasem příslušné sněmovny, dopadá naň jako na každého jiného státního občana. Je samozřejmé, že souhlas sněmovnou daný se vztahuje na celé řízení trestní nebo disciplinární až do úplného jeho provedení a dokončení se všemi důsledky, nikoli jen na některé období nebo některé úkony jeho, ježto řízení trestní nebo disciplinární tvoří jeden v sebe uzavřený celek od jeho zahájení až do úplného provedení rozsudku. Rovněž je samozřejmé, že souhlas jednou daný je trvalý a konečný, t. j., že ani sněmovna sama z vlastního popudu nemůže jej odvolati nebo přezkoumávati, ani stíhaný resp. vydaný člen se nemůže proti jednotlivým úkonům trestního nebo disciplinárního řízení dovolávati ochrany sněmovny. Orgány státní, podle právního řádu k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání povolané, tím, že si vyžádaly a také dostaly souhlas příslušné sněmovny, splnily svou povinnost, kterou předpisuje ústavní listina. Odtud již nic nebrání tomu, aby řízení trestní nebo disciplinární bylo provedeno až do konce.

Nejvyšší soud v usnesení výše citovaném vyslovuje názor, že, když sněmovna, vydavši svého člena ke stíhá.ní, ten stav vyvolala, že trestní řízení bylo pravidelně zahájeno, musí stav ten setrvati až do úplného skončení tohoto zahájeného trestního řízení, i že rozhodnutí sněmovny, kterým byl dán souhlas ke stihání, podržuje svou účinnost na trvalo a nepozbývá jí zánikem této sněmovny.

Imunitní výbor ani tento názor nesdílí. Bylo řečeno již několikráte, že, dá-li příslušná sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání, na dotčeného člena Národního shromáždění, dopadá pravomoc orgánů spravedlnosti pro daný čin trestný nebo disciplinární jako na každého jiného občana státního. Ale jde-li o prostého občana státního, nepotřebují orgány spravedlnosti nijakého zvláštního souhlasu, nýbrž zakročují prostě podle své úřední povinnosti. Trestní řízení jednou zahájené musí býti podle obecně platných předpisů také skončeno. Avšak byl-li během řízení trestního nebo disciplinárního dotčený občan státní zvolen do některé sněmovny Národního shromáždění, nelze v zahájeném řízení trestním nebo disciplinárním pokračovati, nýbrž dlužno si vyžádati souhlasu příslušné sněmovny, a to nejen k pokračování řízení již zahájeného, nýbrž i k výkonu trestu pravoplatně již uloženého, pokud ovšem rozsudek v moc práva již vzešlý nemá v zápětí ztrátu volitelnosti, v kterémžto případě by ovšem volba byla neplatná. Nelze tudíž bezvýhradně tvrditi, že řízení jednou již zahájené musí býti podle obecně platných předpisů také v každém případě skončeno, kdyžte, jak z výše uvedeného patrno, zvolením státního občana. proti kterému jest již řízení zahájeno, do některé sněmovny Národního shromáždění se řízení až do doby, kdy je dán souhlas ke stíhání, staví, resp. byl-li souhlas odepřen, úplně zastavuje.

Za takovéhoto stavu věcí, když by souhlas příslušné sněmovny, daný k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění byl na trvalo účinný a platil až do úplného skončení trestního nebo disciplinárního řízení bez ohledu a případné změny, které v osobě stíhaného nastaly případnou novou volbou. jak je názor nejvyššího soudu, byl by člen Národního shromáždění, k jehož stíhaní byl dán příslušnou sněmovnou souhlas - a ohledně něhož řízení nebylo ještě pravoplatně skončeno - po novém zvolení do některé sněmovny Národního shromáždění na tom hůře, než každý jiný občan státní, který nebyl až dosud členem Národního shromáždění. proti němuž bylo rov něž zahájeno řízení trestní nebo disciplinární a který nyní byl zvolen do některé sněmovny. Neboť ohledně tohoto je k pokračování v řízení potřebí souhlasu příslušné sněmovny a, dokud souhlas není dán, řízení se staví, kdežto ohledně onoho se v řízení pokračuje bez ohledu na to, že byl znovu zvolen. Ale vycházíme-li, jak již výše bylo uvedeno, ze zásady, že daný souhlas příslušnou sněmovnou ke stíhání má účinek ten, že stíhaný přestává býti pro daný čin trestný nebo disciplinární členem Národního shromáždění a že pravomoc orgánů spravedlnosti dopadá naň nyní jako na každého jiného občana státního, kde je tu aequitas juris, když se ohledně každého státního občana zvolením do některé sněmovny Národního shromáždění řízení trestní nebo disciplinární staví, ohledně dosavadního člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl souhlas dán, však nikoli? Tu zajisté, nepřihlížíme-li k vývodům výše ad 1. a 2 uvedeným bylo by potřebí zvláště dovoditi, že ústavní zákonodárce tuto nerovnost právní nejen zamýšlel, ale také vyslovil. Je však tato nerovnost právní v ústavní listině skutečně také vyslovena?

Nerovnost právní tu bude, jestliže člen Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas zůstane i po opětném svém zvolení do některé sněmovny tímto souhlasem postižen, jinými slovy řečeno: jestliže souhlas daný příslušnou sněmovnou k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání je do té míry trvalý, že ani nové zvolení stíhaného do některé sněmovny nemá naň vlivu. Ale zachovává tento souhlas svou účinnost i přes případné změny v osobě stíhaného nastavší novou volbou?

V §u 24 odst. 1. věta druhá čteme: ťOdepře-li sněmovna souhlas, je stíhání navždy vyloučeno.Ť To znamená: odepře-li příslušná sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání svého člena, nelze vůbec zavésti řízení trestní nebo disciplinární, a to ani v tom případě, kdyby dotčený člen sněmovny po skončení volebního období sněmovny nebo po jejím rozpuštění znovu zvolen nebyl. Změny v osobě člena Národního shromáždění, k jehož stíhání souhlas dán nebyl, nemají na dotčené rozhodnutí sněmovny vůbec vlivu. Z ustanovení tohoto bylo by snad lze na první pohled dovozovat, že, podržuje-li rozhodnutí sněmovny, kterým se souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění nedává, svou účinnost na trvalo, podržuje takovouto účinnost i to rozhodnutí sněmovny, kterým se souhlas ke stíhání dává, a že tudíž případné změny, nastavší v osobě stíhaného snad novým zvolením, rovněž na toto rozhodnutí vlivu nemají. Ale dovozování takové bylo by mylné, poněvadž přehlíží zřejmý úmysl ústavního zákonodárce a pravý smysl výše uvedeného ustanovení. Účel a smysl tohoto ustanovení jest, aby člen Národního shromáždění, k jehož stíhání souhlas byl odepřen, byl proti orgánům spravedlnosti chráněn i v tom případě, když už členem Národního shromáždění býti přestal. Ustanovení toto jde nad rozsah práva resp. výsady sněmovny, poněvadž rozhodnutí sněmovny, kterým chrání tato svého člena proti orgánům spravedlnosti, podržuje svou účinnost na dobu, kdy dotčený člen už jejím příslušníkem není, je tudíž rázu tak výjimečného, že je na jiná rozhodnutí sněmovny vůbec vztahovati nelze; nicméně pro tento případ přece jen není bez ceny, neboť z něho lze souditi na úmysl ústavního zákonodárce v otázce imunity vůbec. Ustanovení toto chrání člena Národního shromáždění tehdy, když už tímto členem býti přestal a jeho pro činnost resp. dělnost sněmovny potřebí není, je tudíž obsahu pro bývalého člena Národního shromáždění tak příznivého, že mu zaručuje skutečnou již osobní výsadu nestihatelnosti pro - neúřední - činy trestné, k jichž stíhání sněmovna, když byl ještě jejím členem, souhlas odepřela. Bylo by lze z tohoto ustanovení vyvozovati, že ústavní zákonodárce zamýšlel sice chrániti státního občana, který členem Národního shromáždění byl, ale jím býti přestal, ale na druhé straně člena Národního shromáždění, k jehož stíhání pro čin trestný nebo disciplinární byl příslušnou sněmovnou dán souhlas a který nyní znovu byl zvolen do některé sněmovny, stavěti do postavení nepříznivějšího než jiného státního občana, který dosud členem Národního shromáždění nebyl, proti kterému však se rovněž vede řízení trestní nebo disciplinární a který byl nyní zvolen za člena Národního shromáždění? A bylo by lze snad dále vyvozovati, že ústavní zákonodárce chtěl chrániti bývalého člena Národního shromáždění, kterého sněmovna - poněvadž už není jejím členem - pro svou činnost resp. dělnost nepotřebuje, ale na druhé straně sněmovně bez její vůle a bez jejího vědomí nynějšího jejího člena, kterého pro svou činnost potřebuje, odnímati z toho důvodu, že jiná sněmovna dala svého času souhlas k jeho trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání? Kde je tu pak pravý smysl a účel imunity? Nebude zajisté nejmenší pochybnosti. že ani prvý, ani druhý důsledek nelze vyvozovati z výše uvedeného ustanovení §u 24 odst. 1. věta 2. úst. listiny. Ba sluší jíti dále a dlužno tvrditi. že ústavní zákonodárce. chrání-li - bývalého - člena Národního shromáždění nad potřebu sněmovny, chce tím více chrániti nynějšího člena Národního shromáždění pro potřebu sněmovny. Přirozený závěr toho je, že nelze přičítati ústavnímu zákonodárci, že by chtěl zavésti právní nerovnost mezi státním občanem, proti němuž je zavedeno trestní nebo disciplinární vyšetřování, který dosud členem Národního shromáždění nebyl, ale nyní do některé sněmovny byl zvolen, a mezi členem Národního shromáždění, k jehož trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas a který byl nyní znovu zvolen do některé sněmovny. Tato právní nerovnost by musila býti výslovně vyřknuta ústavní listinou, čemuž však tak není.

Ze všech tuto uvedených důvodů vyplývá, že opětným zvolením po rozpuštění nebo vypršení volebního období sněmovny člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas, do některé sněmovny se tvoří nový právní stav, jehož účinek je, že daný souhlas pozbývá své účinnosti. a orgány spravedlnosti jsou povinny od sněmovny. jejímž příslušníkem nově zvolený člen Národního shromáždění je, znovu souhlas ke stíhání si vyžádati. Při tom je naprosto lhostejné, byl-li dotčený člen znovu zvolen do téže sněmovny, jejímž příslušníkem byl v předcházejícím období volebním, nebo do sněmovny druhé; v tomto případě je nového souhlasu potřebí proto, že je to jiná sněmovna než ta, která svého času souhlas dala, v onom případě pak z toho důvodu, že rozpuštěním sněmovny nebo vypršením jejího volebního období se právní souvislost ruší, a sněmovna vyšlá z nových voleb není nějakým právním nástupcem sněmovny předešlé. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)

Na základě všech důvodů výše uvedených dospěl imunitní výbor k přesvědčení, že imunita sen. Tomíka tím, že byl dvakráte předvolán k hlavnímu roku jako obžalovaný, aniž by byl příslušnými orgány spravedlnosti předem od senátu vyžádán souhlas k trestnímu stíhání, byla porušena.

Ad b). Tím, že žaloba pro čin trestný povahy soukromoprávní byla vzata zpět, jedná se tu o činy trestné, rázu po výtce politického. Ale činy ty byly spáchány v září 1923. Od té doby uplynulo již více než pět let, paměť těch činů jest již zajisté dávno setřena, není v zájmu veřejném, aby provedením příslušného řízení trestního paměť jejich byla oživena, tím spíše, poněvadž se od té doby také politické poměry na Slovensku podstatně změnily. (Sen. dr Heller [německy]: To je také nějaký důvod! Tehdy oposice, nyní vláda!)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen. přikročíme k hlasování. Prosím zaujmouti místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby senát se usnesl, že imunita sen. Tomíka byla porušena, a aby nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Tomíka, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního se schvaluje.

Přikročím k dalšímu předmětu pořadu jednaní, jímž je:

4. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze ze dne 1. července 1928, č. j. Nt XXIII 22/28/2, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla pro přečin podle §u 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky (č. 6598/1928 předs.). Tisk 806.

Zpravodajem je pan sen. Dundr. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. Dundr: Slavný senáte Podle zprávy zemského trestního soudu v Praze referoval sen. Hampl dne 1. května 1928 na táboru lidu v Praze na náměstí Republiky a ve svém referátě a k jeho zakončení použil výroku: ťNechť žije vláda dělníků a rolníkůŤ.

V tomto výroku spatřuje státní zastupitelství skutkovou podstatu přečinu podle § 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky a zemský trestní soud v Praze žádá, aby senát dal souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla pro uvedený přečin. Imunitní výbor navrhuje, aby senát nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla pro přečin §u 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky, neboť v učiněném výroku nelze spatřovati rušení obecného míru a pobuřování proti státu pro jeho vznik, nebo proti jeho ústavní jednotnosti, nebo demokraticko-republikánské formě. Z toho důvodu navrhuje imunitní výbor, aby nebyl dán souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla.

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, prosím zaujmouti místa. (Děje se.)

Přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby senát nedal souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního se schvaluje a tudíž souhlas k trestnímu stíhání sen. Hampla se neuděluje.

Sděluji, že na místo zesnulé sen. Reichstädterové nastupuje do výboru kulturního sen. Pich,

do výboru sociálně-politického na místo sen. Roháčka nastupuje sen. Prošek,

do výboru rozpočtového na místo sen. Kroihera nastupuje sen. Olejník, na místo sen. Stodoly nastupuje sen. Hrubý.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v pátek dne 15. února 1929 o 10. hodině s tímto

pořadem jednání:

Zpráva I. výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 803) k vládnímu návrhu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Tisk 814

Jsou námitky proti tomuto návrhu? (Nebyly.)

Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze v 17 hodin 35 minut.