Předseda: dr Hruban.

Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Krouský, Prause.

121 senátor podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek ministerského předsedy dr Šrámek; ministři inž. Novák, dr Tiso, Udržal.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi. Tiskem bylo rozdáno:

Žádám, aby bylo přečteno.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Zápisy o 150. až 153. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 12. a 13. listopadu 1928.

Těsnopisecká zpráva o 145. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 11. října 1928.

Výboru živnostensko-obchodnímu:

Tisk 782. Vládny návrh zákona, ktorým sa zrušuje zákonný článek XXV/1899 o štátnom dôchodku z výčapu nápojov, ďalej § 11 zákona zo dňa 10. decembra 1918, č. 64 Sb. z. a n., o mimoriadnych prechodných ustanoveniach na Slovensku, a doplňuje živnostenský zákon pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi.

Výboru národohospodářskému:

Tisk 789. Vládny návrh zákona o predaji vína vlastnej výroby držiteľmi vinohradov a ovocných sadov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi.

Předseda (zvoní):

Pan sen. Herlinger podal dne 18. října b. r. ve smyslu §u 69 jedn. řádu na mne dotaz o brutálním ztrýznění pana sen. Fijaly bratislavskou policií dne 14. října b. r.

V dotaze uvádí se v podstatě, že když pan sen. Fijala chtěl zmíněného dne dělníkům shromážděným na Rybním náměstí v Bratislavě, kde měl se konati veřejný projev komunistické strany, sděliti, že schůze podle povolení policejního ředitelství smí se konati jen na náměstí Jakuba Richtera, vrhli se naň policisté, tahali jej sem a tam, přesto, že se legitimoval jako člen Národního shromáždění, jej prohlásili zatčeným, a když se zpečoval dáti se odvésti, popadli jej za ruce a za nohy a vlékli jej přes promenádní náměstí do staré radnice.

Tamže musil projíti kordonem policistů, z nichž několik si dovolilo hrubé poznámky. V zadní temné části chodby pak že policisté tam rozestavení se naň vrhli a zasadili mu několik ran do těla.

Nejhrubším způsobem že byl pan sen. Fijala potom přijat policejním komisařem Jakuboczym, jenž užil proti němu hrubě urážlivých slov.

Následkem policejního trýznění a bitím že pan sen. Fijala omdlel a teprve po dvou hodinách nabyl v nemocnici, kam byl dopraven, vědomí a byl ošetřen lékařem.

Jak málo může policejní ředitelství v Bratislavě krýti hrubé chování svých orgánů, vysvítá z toho, že policejní komisař Jakuboczy ošetřujícího lékaře, když ještě dlel u lůžka pana sen. Fijaly, telefonicky volal a mluvil s ním, jak by se měl sepsati protokol. Pan sen. Fijala, že vyvrací také tvrzení policie, že by byl detektivu Filsingerovi roztrhal převlečník a strhl odznak.

Pan dotazovatel táže se mne, je-li mně tento případ znám a co jsem podnikl, aby pachatelé byli za tento čin vůči zvolenému zástupci pracujícího lidu přiměřeně potrestáni.

Na tento dotaz dovoluji si odpověděti takto:

Ihned, jakmile mně věc byla oznámena, požádal jsem ministerstvo vnitra, aby s urychlením nařídilo úřední vyšetření a zjištění celého případu a podalo předsednictvu senátu o výsledku šetření zprávu.

Dopisem z 14. listopadu 1928 sdělilo předsednictvo ministerstva vnitra podle dosavadního výsledku provedeného šetření toto:

Sekretariát komunist. strany v Bratislavě, zastoupený panem posl. Šafranko, požádal policejní ředitelství tamtéž za povolení k pořádání veřejného táboru lidu dne 14. října 1928 o půl 11. hod. dopoledne na Rybním náměstí v Bratislavě. Když bylo svolavateli policejním ředitelstvím při ústním jednání sděleno, že označené místo vzhledem k velké frekvenci k projevu se nehodí a svolavatel vybídnut, aby k uspořádání projevu zvoleno bylo místo jiné, prohlásil pan posl. Šafranko na tuto nabídku, že od tohoto místa ustoupiti nemůže, v důsledku čehož byla schůze na Rybním náměstí policejním ředitelstvím zakázána s podotknutím, že schůze povolena by býti mohla na jiném místě.

Dne 14. října, ještě před dobou proponované schůze, shromáždilo se na Rybním náměstí asi 50 osob, mezi nimiž byl též pan sen. Fijala. Přítomní byli stráží bezpečnosti vyzváni k rozchodu s upozorněním, že schůze je zakázána. Přítomní nechtěli se však rozejíti, pan sen. Fijala, ač měl k tomu příležitost, nepronesl ani slova o zákazu schůze, naopak, když stráž bezpečnosti zakročila a počala vyklizovati náměstí, zabraňoval stráži v úředním výkonu a polic. obvodnímu inspektoru Skopcovi křičel do očí "třeba by byla schůze zakázána, odbývati se bude". Ohroženému polic. inspektoru přikročili na pomoc polic. obvodní inspektoři Filsinger a Chmelár, který znovu shromážděné vybízeli k rozchodu a jmenovitě pana sen. Fijalu, kterého nikdo z přítomných bezpečnostních orgánů osobně neznal. Na žádost pana sen. Fijaly legitimoval se tomuto obvodní inspektor Filsinger ukázáním svého služebního odznaku. Jakmile pan sen. Fijala zpozoroval, že Filsinger je policejním orgánem, vrhl se na něho, uchopil jej jednou rukou za kabát na prsou, druhou rukou pod krkem a tlačil jej ke stěně, při čemž Filsingerovi roztrhl kabát a vázanku. Tento utrpěl na lokti pravé ruky bolestivé zranění, jehož zhojení podle lékařského nálezu vyžadovalo doby 6 až 8 dnů.

S orgány, spěchajícími na pomoc Filsingerovi a chtějícími pana sen. Fijalu předvésti, dal se pan senátor do rvačky, při čemž mu byl též poškozen kabát. Při tom křičel "já jsem senátor Fijala", legitimaci však neukázal, rval se s policejními orgány dále, takže byl vyzván, aby se odebral na policejní komisařství, kamž též ihned se stráží dobrovolně odešel a nebyl, jak se v dotazu uvádí, vlečen tam za ruce a nohy. Že by byl někdo ze strážníků pronesl o legitimaci senátorské slov v dotazu uvedených, nebylo zjištěno.

Na strážnici prošel pan sen. Fijala pohotovostí bezpečnostní stráže v chodbě, nikdo však na něho nepokřikoval, tím méně snad vztáhl na něho ruku, nebo jej udeřil.

Na strážnici, zatím co vyčkával úředního jednání, pan sen. Fijala omdlel; byl proto záchrannou stanicí dopraven do nemocnice, kde přišel ihned k sobě. Službu konajícím lékařem přes pečlivé ohledání nebylo na něm nalezeno žádných stop po zranění. Až do příchodu záchranné stanice dal policejní koncipista Jakuboczy uložiti pana senátora na postel v místnosti vedle úřadovny, kde pan senátor nebyl nikým obtěžován. Výrazů, v dotazu uvedených, jmenovaný úředník vůči panu senátorovi, podle výpovědi svědků, vůbec nepronesl.

Pokud jde o telefonickou rozmluvu dr Jakuboczyho s nemocničním lékařem, podotýká se, že jednalo se pouze o dotaz po výsledku lékařského vyšetření pana senátora a nebyla rozmluva vedena vůbec z toho důvodu, aby službu konajícímu lékaři byly dány nějaké pokyny ohledně sepsání protokolu o výsledku lékařské prohlídky. Po propuštění z nemocnice odebral se pan senátor vozem záchranné stanice na policejní ředitelství, kde intervenoval ohledně předvedených výtržností. O tom, že by byl pan sen. Fijala strhl některému policejnímu orgánu odznak, se při této příležitosti vůbec nemluvilo.

Podávám o tom výsledku úředního vyšetřování případu slavnému senátu zprávu a připomínám, že tento případ budu sledovati dále a že jako dosud i v budoucnosti chci se vší rozhodností starati se o ochranu imunity členů senátu.

Prosím, aby tato odpověď byla vzata na vědomí.

Přikročíme k projednávání pořadu jednání.

Budeme pokračovati v rozpravě, a to o části čtvrté, finanční.

Dávám slovo dalšímu řečníkovi, panu sen. Petříkovi.

Sen. Petřík: Slavný senáte! Při příležitosti projednávání rozpočtu chci přednésti několik požadavků nabyvatelů půdy, a to na pozemkový úřad. Drobným přídělcům velice záleží na tom, aby zaknihování přídělů provedeno bylo v době nejkratší. V odděleních, která provádějí zaknihovací práci, měl by býti personál rozmnožen tak, aby zaknihování přídělů mohlo býti provedeno v době nejkratší. Tento požadavek vznáší se nejen proto, aby nabyvatelé půdy měli jistotu, že se stanou vlastníky přidělené půdy, ale hlavně proto, že na přidělené půdě váznou nezaplacené daně a přirážky, a kdyby zaknihování mělo trvati ještě nějakou delší dobu, činily by dlužné daně a přirážky takovou částku, že by ji nabyvatelé ani zaplatiti nemohli.

Dále naléháme důtklivě na to, aby dodatky přídělového řízení na několika velkostatcích na českém západě byly konečně provedeny; je to hlavně velkostatek Spálené Poříčí a pak velkostatek Plasy.

Pokud jde o lesní reformu, trváme dnes, jako tomu bylo r. 1918, na tom, aby lesy přidělovány byly pouze státu, zemím, okresům a obcím, po případě svazům okresů a obcí. Zásadně se stavíme proti přidělování lesů družstvům, tedy lesním družstvům, jejichž členové jsou osoby fysické. Nemohou-li si obce a okresy opatřiti vlastními silami potřebné peníze na nákup lesů, je potřebí... (Výkřiky.) - se Sechtrem jsme v této věci jistě zajedno, protože to není Štolba. Sechtr a Štolba, to jsou dva lidé, každý jiný - aby zakročil stát, a aby opatřil pro tyto korporace peníze, tak jako je opatřil na silniční fond.

Tedy to je, pokud jde o pozemkovou reformu. Nyní pokud jde o daně, což je teď hlavní záležitostí, rozpočtu se týkající.

Letošního roku už pan ministr dr Engliš nepřednáší zde krásné řeči jako obhajobu a odůvodnění svého rozpočtu - už stojí za dveřmi, tak jako mnozí, kteří konali služby lidem, ku kterým nepatřili a na které měli býti dříve opatrni, ne důvěřiví. Za jeho ministrování udály se věci, které by nebyl chtěl uskutečniti žádný ministr financí, který je politikem. Toto byl ministr odborník, a proto právě snad se dá vysvětliti, že takhle ty věci odborně zpracoval a připustil. (Sen. Sechtr: Snad se v něm, pane kolego, probudil politik!) Ano, snad konečně dostal nějaké politické vlohy - napřed měl jen odborné vlohy.

Za jeho režimu uzákoněna byla vysoká zemědělská cla. A mohl jsem pozorovat, jak jsem chtěl a kde jsem chtěl, nikde jsem neslyšel ani jediného výroku, kde by se proti těm clům stavěl. Po dvou létech však přišel na to, že prý se neměla uzákonit vysoká obilní cla, že se měla zavésti vysoká ochrana živočišných výrobků, že prý ze živočišných výrobků, pokud byly chráněny anebo lépe zpeněženy, měli by zisk drobní zemědělci. V tom měl pan ministr dr Engliš na 100% pravdu, jenom že k té pravdě přišel teprve hodně pozdě, když už obilnářská cla byla zavedena. A za to, že na ten nápad přišel a že si ho dovolil také vysloviti, byl samozřejmě kaceřován, a to je také jaksi jedna z příčin, proč se mu znechutilo další úřadování jako ministra financí. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

A jeho daňová reforma! Tato daňová reforma měla býti co nějjasnější, co nejjednodušší, a to kdyby k ničemu jinému to nebylo bývalo nutné, jistě k vůli tomu, že finanční úřady byly přímo zablokovány daňovými nedoplatky z válečných a poválečných let, dávkou z majetku a přírůstku na majetku atd. Tedy aby se jednou ty úřady dostaly jaksi k čistému stolu, k vůli tomu měla býti provedena jasná a jednoduchá daňová reforma. To prý se také udělat chtělo, ale od jednoduchosti má to ohromně daleko a tak zablokují se berní úřady zase takovým způsobem, jako tomu bylo právě v těchto letech uplynulých. V těch předpisech, a zvláště v přiznáních k daním nevyzná se nikdo, (Sen. Sechtr: Řekni v tom hlavolamu!) nevyznají se v tom ani úředníci berních správ, ani berních úřadů, nikdo si s tím neví rady. A tak je tam jenom hromada papíru, nad kterým si berní úředníci lámou hlavu, a konečně musí se říditi vlastními úsudky a předpisují právě tak, jak to někdy, řekl bych, zoufalec udělat musí, když nemůže z toho vyjíti ven. A že věci takové jsou, je viděti z manifestační schůze finančních úředníků, konané v Brně. Lamentace, kterou tam tito úředníci přednesli, je těžko poslouchati, a myslím, že je to v sídle pana ministra vysvědčení, jaké jako student jakživ neměl a jako profesor by je tím méně měl dostati.

Prohlašovalo se velmi slavnostně, všechny koaliční strany to prohlásily, kolik jim připadne k dobru daňovou reformou. Průmysl prohlašoval, že na tom získá asi 500 mil. Kč, obchod jistě získal také nejméně 500 mil. Kč - to říkali živnostníci - zemědělství, protože byla daň pozemková valorisována pouze 1¹/₂kráte, musilo získati nejméně 700 mil. Kč, a tak získal každý. Ale, vážení přátelé, když se jich teď tážete po těch ziscích, kolik ušetří na nové daňové reformě, nebude se nikdo k tomu hlásiti, a všichni, hlavně ti prostřední a malí, začínají nesmírně lamentovat. Někdo by si snad myslil, že živnostníci politicky ztloustli tím, že neustále hauzírovali s vysokými daněmi. Protože je před volbami, zase s tím začínají hauzírovat. Ve skutečnosti to není. Daně jsou předpisovány ve vysoké míře.

Bylo-li někomu uleveno při daňové reformě, jistě ne malým ani středním, nýbrž těm největším poplatníkům, a proto se nemusil nikdo a zvláště ne pan ministr financí mnoho namáhat, neboť ti velcí, i když mají platit, neplatí. Berní úředníci právě na tom sjezdu prohlásili, že je nevybráno na 27 miliard Kč daní. (Sen. Havlena: To není správné!) Když to řeknou berní úředníci, nemohu to přece jíti na berní úřad kontrolovat. Někdy ani svou vlastní pokladnu si nezkontrolují. Je-li to pravda nebo ne, to je jiná věc. Já jsem oprávněn to prohlásiti, poněvadž to ještě dnes stojí v novinách. Nejen na dávce z přírůstku na majetku, nýbrž i na nevybraných daních je tolik dlužno. Tedy mají-li platiti velcí, neplatí.

Chci se dnes zmíniti, jak byla ujednána základna pro daň důchodovou u zemědělců. Všechny berní správy byly vyzvány zemským finančním ředitelstvím, aby vypracovaly návrhy k důchodové dani z pozemků. (Sen. Sechtr: Ono to také dopadlo!) Ano. Teď konečně byly práce dokončeny a na zemském finančním ředitelství mají nějaký takový vzorec, podle kterého se důchodová daň z výnosu pozemků předpisuje. Vím ovšem a věřím, že se předpisuje podle té šablony jen v těch případech, kde není možno zemědělce přinutiti, aby podal přihlášku nebo rozpočet o tom, jaké má výlohy. (Sen: Sechtr: Vždyť se ho ani neptají!) Možná, že se ho ani tázati nebudou. (Sen. Sechtr: Když se jich zeptá, tak řeknou, že to mají nařízeno!) Je to šablona, podle které se důchodová daň u zemědělců má předpisovati. A je to pravým unikátem, jak ten vzorec vypadá. Tak na př. v oblasti řepařské, u zemědělců, kteří nemají více než 5 ha pozemků, počítá se čistý zisk z 1 ha, 1.400-2.500, tedy zisk zdanění podléhající. U zemědělce v téže řepařské oblasti s výměrou 5-10 ha počítá se, že výnos na 1 ha činí 1.200- 2.300. U zemědělce 10-20 ha činí prý ten výnos 1.000-2.100 Kč a u zemědělce, který má 20-30 ha, činí ten výnos pouze 900 nebo nejvýš 1.900 Kč.

Prosím, ten malý zemědělec, tedy do 5 ha, má prý čistý zisk na 1 ha skoro o polovičku větší, skoro ještě jednou tak veliký, jako ten zemědělec veliký. Tedy malý 1.400-2.500 Kč v řepařské oblasti a 50 hektarový 900 Kč, nejvýš 1.900 Kč.

Nejkřiklavější však porovnání je tohle: V řepařské oblasti 30 hektarový má čistý výnos z 1 ha 900-1.900 Kč, ale ve druhé obilnářské, tedy ve špatné bonitě - jest první a druhá obilnářská oblast - tedy ve druhé ten, kdo má do 5 ha výměru, ten má z 1 ha čistý výnos 1.100-1.900 Kč. Tedy v obilnářské oblasti 5hektarový má výnos z hektaru větší než v řepařské oblasti ten, kdo má 30 ha. (Sen. Sechtr: To snad nemá, jenže to má předepsáno!) Ano, zde ti pánové, co to dělali, myslili, že to tak je. Já nevím, proč oni to myslí. Ale jestli na té věci mají trochu viny živnostníci - oni byli přece těmi, kteří daňovou reformu chtěli přímo hlídat, chtěli si ji udělat tak, aby nemusili buď nic platiti, anebo jen velmi málo - mají-li oni také na tom vinu, že takhle zdaňováni jsou zemědělci, pak bych se chtěl jich ptáti, zdali také obuvník anebo krejčí, kteří pracují bez placených sil, bez zaměstnanců, zda také čistý výnos u malých živnostníků je tak veliký proto, že neplatí žádné mzdy nikomu, že si všecko udělají sami, nemají žádnou režii, anebo velmi nepatrnou, kdežto velcí mají velkou režii, protože platí vysoké mzdy atd.? Protož když u zemědělce není režie, ježto on si dělá to zemědělství sám, není-li žádné režie u obuvníka, který nemá žádné dělníky, on také dělá všecky boty sám, které prodává, u krejčího, který dělá sám, má tedy ten obuvník nebo ten krejčí, konkretně tedy obuvník platiti z jednoho vyrobeného páru bot větší daň důchodovou než Baťa? Mně se zdá, že by se štětili velmi, kdyby se jim takový případ stal.

Ale pánové, já bych si myslil, že to nebylo tedy vůbec řádně uváženo, že malý zemědělec musí platiti větší daň důchodovou, než velký, protože pak je to přímo nemravné. V tom je přímo nemrav. (Sen. Sechtr: Já se podívám, až přijdeš domů, zuješ se, nemáš-li také Baťovy boty!) Nemám, mne tlačí ty od ševče, což pak ty od Bati!

Vážení, představte si, jak to s námi vypadá, když drobný zemědělec, řekneme do těch 5 ha, 17.5 strychů - jistě to mnoho není - když ten drobný zemědělec za to, že on se ženou pracuje od slunka do slunka, někdy ještě dříve než slunko vyjde, že děti neposílají řádně do školy, aby na tom zemědělství mohly s sebou dřít, že za to, že si ti lidé všechno odřou a ani se řádně nenajedí, koupí si jen levná jídla, za to, že takhle pracují, musí platiti státu více než velký zemědělec, který si na všecko najme lidi. Děti domkářů nemohou choditi do škol, poněvadž není na to peněz, nebo že je rodiče potřebují, zvláště když dorůstají. My všichni, kteří jsme ze zemědělství, jsme nechodili řádně do školy. Já jsem začal choditi do školy po posvícení a přestal jsem choditi na Josefa; když mi bylo 9, 10 roků, to už jsem do školy nemohl choditi. A my nebo naši lidé, kteří jsou po nás, my máme dopláceti velkostatkáři na to, aby si mohl pro děti držeti guvernantku? (Sen. Hubka: Chodils prý někdy za školu! - Veselost.) To jen když mi matka spatně zašila kalhoty, jinak jsem chodil rád. (Veselost.)

V tom je ohromná nemorálnost, že se tímto způsobem odůvodňuje, že drobný zemědělec může z hektaru odváděti státu více daně než zemědělec velký. Tohle se udržeti nemůže. Takové nespravedlnosti nemohou zajistiti trvalost zákona a tyto věci budou musiti býti měněny. Nenahlédl-li to p. ministr financí, nahlédnou to přece jeho nástupci, že to býti nemůže.

A teď hleďme, jak to je s jinými poplatníky. Dělníku-zemědělci, pokud pracuje ve větším podniku, strhuje se daň důchodová přímo v podniku, je to ta srážková daň důchodová. On má tedy jako dělník svou daň zaplacenu nebo přeplacenu v podniku. Avšak on je také zemědělec, dostal třeba půdu při pozemkové reformě, nebo zdědil po rodičích nějakou výměru půdy. Tento člověk, kterému jak živo nenapadlo, že by mohl platiti ze svých dvou strychů daň důchodovou, najednou dostane výměr 56, 40, 90 Kč daně. On se na to dívá celý polekaný a jde si do nejbližší poradny, třeba k nám, abychom mu vysvětlili, jak je možno, že má platiti daň důchodovou. My jsme ovšem na to připraveni a ptáme se, kde pracuje. Vidíme: protože pracuješ tam a tam, strhují ti v podniku z výdělku. Tedy se ho zeptáme: máš pozemky? - Mám! - Protože máš pozemky, máš platiti. - Ale vždyť já mám jen dva, tři strychy! Ano, ale oni ti to počítají, že máš takový a takový zisk. Kdybys měl jen 500 Kč zisku, musíš dávat daň důchodovou, ale protože máš větší příjem z toho hektaru, anebo tolik a tolik, vyskytuje se ti tu lehko 56 Kč. Budeme rekurovati. Rekurování by stálo polovinu toho, co má zaplatiti, někdo snad by platil ještě více. Když vidíme, že podle této šablony by bylo marné podávati nějakou stížnost, že páni rozumí tomu, jak mají předpisovati, tedy tomu člověku raději řekneme, aby toho nechal, že by se spravedlnosti, kterou on hledá, nemohl dovolati.

Vážení pánové, teď se podívejte, jak ty věci vypadají venku u člověka, který je zemědělcem, živnostníkem a samozřejmě majitelem chalupy. On má trojí předmět zdanění: daň živnostenskou, pozemkovou a daň domovní, třídní anebo činžovní. Dnes platí ve většině případů daň činžovní, protože ve všech vesnicích, které mají blízko k větším městům, předpisuje se daň činžovní vzhledem k ustanovením berní reformy. Daň z obratu platí z podniku, tedy z prodeje ve svém podniku, a z pozemku. A teď má přímé daně a přirážky ze všech tří věcí. Ten člověk je ubohý a už dnes, kdy daňové předpisy teprve docházejí, říká: "Já se jedné věci budu musiti vzdáti, vždyť je to hotový blázinec, co se mnou dělají." Na tři věci ho zdaňovati, to je opravdu hrozné. (Sen. Havlena: Ať se jde poděkovat živnostenské straně!) Myslím, že ano. (Sen. Sechtr: Pane kolego, jděte poděkovati těm důvěrníkům z berních správ, kteří podávají o něm dobrozdání!) Daňová reforma je opravdu něčím, co není možno dostatečně kritisovati, anebo nad čím není možno dostatečně lamentovati. Něco tak nepovedeného nemohl udělat nikdo než právě člověk, který o sobě říká, že je vědátorem atd. Mně se to opravdu protiví, když v novinách ho někdo chválí. Buď někdo chválu zasluhuje a uteče z takového Babylonu, kde se na něm tolika chce, anebo to dělá, a pak nese odpovědnost, a ta jeho minulost zapadá s tím. Každý musí za své činy do důsledků nésti odpovědnost a já mu tu odpovědnost nikdy neslevím.

Za něho byla zavedena kongrua. Na to na všecko peníze měl vždycky. Ale když se řeklo, že bude státi kongrua 47 mil. Kč, zuby nehty se úřady bránily proti tomu, a pamatuji se, že byly konfiskovány noviny pro těch 47 milionů. A přísný pán, který musil míti všechno propočítáno na haléř, než něco slíbil a dal to do rozpočtu, neví dnes, co kongrua bude státi, a na kongruu musí stát platiti! Dnes se mluví o 48 milionech Kč. Vojákům se po říjnu 1926 vzala koruna drahotního přídavku, ušetřilo se 36.5 mil. Kč, a kněžím se musilo dáti více než 45 mil. Kč. A jak vidíme, to všecko dělají lidi s takovou minulostí. Za něho byla usnesena generálská předloha, prosím, za tohoto odborníka! Kdo by se z politiků finančních ministrů odvážil toto všecko vzíti na svá slabá bedra, když nebyl příslušníkem žádné strany? Nikdo by to nebyl udělal, ale zde to možno bylo.

Ještě mu musila býti způsobena trpkost s tou sladkostí, s tím cukrem, než toho měl dosti. Cukrovarníci zdražili cukr bez ohledu na všecko o 1 Kč. A po tom zdražení vyjednávalo se s nimi celý týden, aby zdražení toto odvolali. Těmto věcem jsem také dobře nerozuměl. Buď stát musí mít nějakou prestyž, a tu má míti nejen proti nám dělníkům, nýbrž také proti továrníkům, anebo nepotřebujeme žádné prestyže, a tu nepotřebuje ji uplatňovati dole, když již nechce nebo nemůže uplatňovati ji nahoře. Kdyby byli zdražili pekaři nebo hostinští o 10 haléřů v dohodě se státem, jistě by nejbližší den nesměli za zvýšenou cenu prodávati. Ale cukrovarníci mohli prodávati dráže ihned a více než týden trvalo, než přistoupili na to, že stát jim dá na hotovosti obnos 170 mil. Kč a že cukr zdraží o 25 haléřů. S cukrem to má také svou stránku. V nejbližší době přijde sem zase zástupce vlády kanadské, který bude zjišťovati, zda provádíme nebo neprovádíme dumping. Je to druhý případ, kdy státy, s nimiž obchodujeme, posílají sem úředníka, zda neprovádíme t. zv. dumping. Pokud jde o cukr, mohl bych říci s čistým svědomím, že jej provádíme. Prodáváme-li cukr včetně dopravného do Hamburku nebo do Terstu asi za 3 Kč, a to z lepší rafinády, než se prodává u nás, a když se u nás chce od drobného člověka 7 Kč, a nyní 6.25 Kč za 1 kg, pak je z toho vidno, že prodáváte tak lacino, až na tom proděláváte a my vám to musíme domácím konsumem nahraditi (Sen. Sechtr: Snad zde nejsou cukrovarníci!) Snad tu nejsou, ale nevadí. To je jistě dumping. (Sen. Časný: Ale jsou tu zájmové strany!) Ale i kdyby se to těch netýkalo, není důvodu, abychom tu o tom nemluvili proto, že tu snad nejsou cukrovarníci. (Výkřik sen. Havleny.) My prodáváme z našeho státu se ztrátou do ciziny a místní obyvatelstvo musí tuto ztrátu nahraditi dvojnásobnou cenou. Chtějí-li se od nás dary, shovívavost a připlácení na určitý průmysl, tedy i těmto věcem dělnictvo rozumí. Kdyby se jednalo o průmysl nový, kterého by naše republika z jakýchkoli důvodů potřebovala, kdyby se jednalo o průmysl, ve kterém dělnictvo ještě není zapracováno, kde nejsou zavedeny nebo vyzkoušeny nejlepší druhy strojů, jsme ochotni na takový průmysl dopláceti určitou dobu placením dražších výrobků než v zahraničí, ale u našeho průmyslu cukrovarnického, který je nejvyvinutějším cukrovarnickým průmyslem v celém světě, nemůže nikdo dobře požadovati, abychom dopláceli. Nejvyvinutější průmysl nemá práva požadovati obět od obyvatelstva. Ten má právě býti podporovatelem místního obyvatelstva. Ale náš cukrovarnický průmysl podporuje cizinu svým laciným výrobkem, a nás svléká. Představme si, že průměrná spotřeba na obyvatele v republice je 25 kg. Vím, že dělnická rodina nespotřebuje 25 kg, poněvadž sní málo drahého cukroví, zavařenin nebo vod, ve kterých se cukr nachází. Ale přece jen každý člen rodiny, i dělnické rodiny spotřebuje průměrně 15 kg cukru, poněvadž nějaké to cukroví také snad někdy koupí. Počítám tedy průměr 15 kg. Zdražuje-li se jim cukr o 3,25 Kč na kg, dělá to v rodině, kde je, řekněme, muž, žena a 4 děti, 292 Kč za rok. To jest u nich velmi pěkný příplatek na cukrovarníky. Kdo připlácí na ně na chudáky? Zajisté, že nikdo. A nejhorší při tom je, že výrobky tohoto nejvyvinutějšího odvětví zemědělského prodáváme do ciziny lacino a výrobky druhého odvětví zemědělského, které nám nestačí, totiž žito a pšenici, kupujeme z ciziny draho. Nemůže-li se cukrovarnický průmysl udržeti vlastní silou (Hlas: I může!), pak ať se nějakým způsobem omezuje, ale ať se nepodporuje, a ať se půda, věnovaná cukrovce, věnuje tomu, co nám chybí. A tak, vážení pánové, jde opravdu při této věci o dumping, a o nic jiného.

Za ministrování pana dr Engliše byla také samospráva připravena až na žebráckou hůl. I mošnu ji vzali. Obce zatlačeny jsou do primitivních poměrů z let sedmdesátých. Chce-li si dnes obec upraviti cestu nebo založiti cestu novou, vysázeti v lese kultury, nebo chce-li podniknouti jiné věci, jest odkázána na to, aby své občany požádala, aby práce ty vykonali způsobem naturálním, t. j., aby jeden vzal motyku, druhý lopatu, třetí potah, poněvadž přirážkovým systémem se to opatřiti nedá. Chudí nemohou býti živeni dosavadním způsobem, vyplácením podpor. Budou musit zase choditi po střídě, jak tomu bylo v letech sedmdesátých a před tím. Ale to půjde zase jen v některých šťastných obcích. V obci, ve které bude třeba jen jeden velký poplatník, ten nepůjde dělati naturální práce na silnici, do lesa atd. Ani ho to nenapadne, protože vy byste mu, občané nebo zastupitelstvo obce ty práce rozpočetli podle předepsaných daní. Ale on neplatí na obecní potřeby podle předpisu daňového, nýbrž jen do té výše, do které sahá limit 200% přirážek. Kdyby to mělo býti opatřeno penězi a ne prací, musil by platiti 700 až 800% přirážek, ale on platí jen 200%. On tedy nedá vykonávati tyto práce naturálně a nebude také živiti chudé podle předpisu daňového, nýbrž jen z části. A tak ani ten primitivní způsob ze sedmdesátých let nemůže naše obce zachrániti.

Pro naši samosprávu je konec roku 1928 dobou urážek, dobou ponížení a smutku. Po ožebračení obcí dochází na zrušení 118 samosprávných okresů v Čechách. Škody, které vzniknou zrušením okresů, jsou nedozírné a nenahraditelné a čin ten bude musit být napraven odvoláním vládního výnosu ke zrušení samosprávných okresů.

Teď ještě něco politického. Asi tak pře 14 dny oznamovaly radostně časopisy strany agrární, že se pražský Spolek majitelů domů rozhodl přistoupiti oficielně ke straně agrární. Ve volbách spolek majitelů domů pražských bude voliti stranu agrární a bude ji tedy podporovati, (Sen. Sechtr: Jen jestli!) Stalo se ještě jiné. Strana Stránského se spojila se stranou českých socialistů a fašistický pan vůdce nařídil, že také fašisté mají voliti stranu agrární. To jsou věci, které nepadají tak velice na váhu, co jsem řekl, ale pokud jde o ten Spolek majitelů domů, chci se na věc podívati. Spolek majitelů domů má zde svého mluvčího pana. dr Havelku, tedy jistě má na tom také zájem. My, kteří na seskupování určitých zájmových skupin přihlížíme, tážeme se, proč se to a ono stalo. Tak se tážeme jistě u Stránského a tím více - když se o tam mluví tak hlasitě a když to s velkou minulostí a budoucností zejména kolega Viškovský vyhlašoval, člověk mně blízký, protože jsem s ním dělal pozemkovou reformu, a já se na to dívám, co dělá, buďto radostně nebo mrzutě - u majitelů domů, jaká idea majitele domů vedla k tomu, aby se spojili se stranou agrární? (Sen. Sechtr: Ty ses jich nezeptal?) Já myslím, že se jich nepotřebuji ptáti. (Veselost.) Jistě to nebylo nic ideového a také morálního, co je k tomu vedlo. (Sen. Sechtr: To je otázka!) Budeme viděti, jestli to bylo něco morálního.