Místopředseda Böhr (zvoní): Nejbližším řečníkem je pan sen. Pavelka. Dávám mu slovo.

Sen. Pavelka: Slavný senáte! Projednáváme v této chvíli státní rozpočet republiky Československé pro r. 1929. Nelze upříti, že vláda s poctivou pečlivostí se starala o konsolidaci hospodářských a finančních poměrů a že tato snaha byla do jisté míry také korunována plným zdarem. Říkám úmyslně ťdo jisté míryŤ, poněvadž si musíme doznati, že setkáváme se v jednotlivých resortech státní správy ještě s mnohými dosti vážnými nedostatky, které musíme odstraniti v době co nejkratší. Není u nás vše doposud tak upraveno, jak bychom si přáli, musíme leccos zlepšovati jak ve pospěch státu, tak také ve pospěch občanů.

Chci mluviti o rozpočtu ministerstva železnic. Ovšem nepustím se do detailů, chci jen naznačiti a nastíniti vše to dobré, případně i to špatné, co bylo doposud provedeno, abychom posoudili celkový stav našich železnic a z toho si upravili vše to. co upraviti se musí.

Je všeobecně známo, že železnice v každém státě jsou nejdůležitějším faktorem pro jeho rozkvět, že jsou hlavní tepnou jeho hospodářského života a proto upíná se k nim interes nejenom domácího obyvatelstva, ale také ciziny, která podle stavu drah obyčejně také posuzuje celý stát.

Podle zprávy, kterou podalo ministerstvo železnic k rozpočtu, nelze upříti, že toto ministerstvo vykonalo pro rozmach našich státních drah úctyhodný kus práce. Kdo zná poměry na železnicích krátce po převratu a poměry dnes, ten zajisté shledá značný pokrok. Můžeme býti tedy s touto vykonanou prací spokojeni a přejeme si jen, aby ministerstvo železnic na této blahodárné cestě vytrvalo a tak dobudovalo tento podnik v každém ohledu vzorný.

Máme-li však býti spravedliví, musíme se také zabývati jistými otázkami, které značí nedostatky a proto chci také v tomto směru několik poznámek učiniti.

Není u nás na našich drahách všechno ideální. Různé poměry budou museti býti opraveny. Řešení mnohých problémů zajisté vyžádá mnoho obezřetnosti a setkáváme se zde s velikými obtížemi. Toho si musíme již dnes býti vědomi. Není však sporu o tom, že účelnou a cílevědomou prací vykonáme i toto veliké a významné dílo ke spokojenosti všech. Má-li náš podnik čsl. dráhy prosperovati v každém ohledu, a má-li skutečně sloužiti ku prospěchu obecenstva a státu - a to si zajisté přece všichni přejeme - pak musíme odstraniti vše, co brzdí další rozkvět našich drah.

Jeden z velmi citelných nedostatků je stav našich stanic, hlavně stanic významných. Domáháme se rozšíření těchto stanic, poněvadž svým nedostatkem zasahují do pravidelnosti dopravy a také ohrožují životy jak obecenstva, tak také zaměstnanců. Na prvním místě poukazuji na známé neblahé poměry ve stanici Olomouc-hlavní nádraží. Tyto poměry stávají se hotovým nebezpečím jak pro cestující, tak také pro obecenstvo a dokonce i pro železniční zaměstnance. Tato stanice zdolává velmi hustou dopravu denní osobní frekvence, počítáme-li přijíždějící, odjíždějící a přestupující obecenstvo, a dovršuje číslice 33.000 osob denně.

Pro nedostatek místa vyskytuje se velmi povážlivá situace, a výpravčí musí mnohdy přikročiti k disposicím, které směřuj í proti zákonům, proti předpisům jen proto, aby v dané situaci zdolal všechny veliké požadavky, které doprava naň klade. Obecenstvo je při takových skupinách osobních vlaků téměř neustále ohrožováno na životech a musíme skutečně upřímně děkovati těm železničním zaměstnancům této stanice, kteří svou obětavostí, svou horlivostí a svou obezřetností zabraňují velikým nehodám. Ale, velevážení, tento neobyčejně napínavý výkon vysiluje náš personál a nebylo by divu, kdyby ten neb onen zaměstnanec v daném okamžiku něco opominul a tak přivodil katastrofu podobnou hrozné katastrofě v Zaječí.

Velevážení! Je zajímavé, že projekt přestavby a rozšíření olomouckého nádraží byl ministerstvem železnic vypracován a schválen již r. 1924. Politická pochůzka konala se r. 1925 a bylo dosaženo vzájemné dohody jak se strany železniční, tak také stran ostatních zájemců. Poslanci a senátoři olomouckého kraje domáhali se četnými intervencemi u ministerstva, aby k úpravě olomouckého nádraží konečně přišlo, ale přesto přese všechno nedošlo k uspokojivému splnění tohoto tak důležitého požadavku.

Pro výstavbu stanice Olomouc s velkou. jak jsem naznačil, frekvencí, dosud ministerstvo železnic peněz nemělo, a je zajímavým zjevem, že na př. stanice Česká Třebová, která proti Olomouci má nepatrnou frekvenci, byla pro osobní dopravu nádherně vybudována. Zde zajisté hrála jistá protekce významnou roli, a nepřejeme si, aby bylo takovým způsobem i do budoucna postupováno.

Znovu zdůrazňuji, že není dobře myslitelno, aby přestavba olomouckého nádraží byla stále oddalována. Situace v této stanici volá po rychlém provedení bezpečnostních opatření, a proto musí ministerstvo železnic projekt přestavby a rozšíření hlavního olomouckého nádraží s největším urychlením uvésti ve skutek, aby odstranilo nebezpečí, které jednak ohrožuje životy lidské, ale jednak také žene naše obětavé zaměstnanectvo do nebezpečí a neštěstí.

Co jsem řekl o Olomouci, platí také ještě o dalších nedobudovaných stanicích a bude na ministerstvu železnic, aby si podle významu těchto stanic pro dopravu upravilo jakýsi program, podle kterého by práce postupovaly.

Chci se také zmíniti, slavný senáte, o personálních poměrech u našich státních drah. Upřímně musím doznati, že se po této stránce spáchalo mnoho křivd, snad ne úmyslně, ale příčinou těchto křivd byla a je nedostatečná zkušenost zpracovatelů příslušných zákonů a nařízení. Tím se pak dostala do kolise prakse s teorií, což mělo v zápětí všeobecnou nespokojenost našich železničních zaměstnanců. O čem se při této příležitosti zmíním při železničních zaměstnancích, platí také do jisté míry o všech zaměstnancích státních. Připouštíme-li právě, že tyto křivdy se staly neúmyslně, že se staly pro nezkušenost zpracovatelů, je nezbytnou nutností, abychom všechny tyto křivdy co nejdříve odstranili.

Vzpomínám především, slavný senáte, na zákon restrikční, který svým nepromyšleným provedením neblaze zasáhl do klidných poměrů našich železničářů, který vzbudil všeobecnou nespokojenost a také konečně myšlenku, že tento zákon byl zpracován pro záchranu lehkomyslných zaměstnanců a pro záhubu zaměstnanců poctivých. Byl totiž v tomto zákoně jedním z důvodů pro restrikci majetek jednotlivců, ale nikde nebylo vytčeno, jaký majetek má míti ten, kdo má býti považován za majetného. A tak se stalo, měl-li zaměstnanec několik měřiček pole a domek a více služebních roků za sebou, že byl považován za dobře situovaného zaměstnance a navržen k restrikci. Tak mnohý, ve službě velmi spolehlivý a zkušený zaměstnanec, který svou vlastní pílí, šetrností a odpíráním si všeho nastřádal si takový malý majeteček, odešel do pense, kdežto jiný, který nejen že si ničeho nenašetřil, nýbrž mnohdy lehkomyslně upadl i do dluhů, byl ve službě ponechán, protože majetku neměl, ačkoliv snad službu k plné spokojenosti ani nevykonával. Mnoho mladých zaměstnanců bylo restringováno pro lehkomyslný nebo snad nedbalý výkon služební. Tak se stalo, že na př. 35letí zaměstnanci jsou dnes v pensi, dostávají pense něco přes 400 Kč měsíčně za to, že svého času řádně službu nekonali, Takový postup také zatěžuje velmi pensijní fond, který je pomalu již vyčerpán. Místo, aby se byl takový nedbalý zaměstnanec propustil, dává se mu jako odměna pense. Velevážení, musím také říci několik slov o vládním nařízení č. 15 ze dne 5. března 1927 k zákonu 103 z 24, června 1926. I toto nařízení nasvědčuje tomu, že zpracovatelé jeho neznali důkladně poměry na dráze, nebo jich snad znáti nechtěli. Důležitý a významný výkon jednotlivých kategorií zaměstnaneckých nebyl správně oceněn a proto byly tyto kategorie zařazeny nespravedlivě do nižší třídy. Kdyby se bylo vládní nařízení připravovalo společně s přivolanými, na slovo vzatými odborníky, dlouholetými a osvědčenými pracovníky ve službě exekutivní a ú střední, nebylo by rozhodně došlo k tak nespravedlivému ohodnocení služebních výkonů. Také nebylo účelné a správné, že nebyla určena přechodná doba pro provádění tohoto vládního nařízení tak. jak žádala resoluce vládní většiny. Všechna tato opominutí musí nám býti výstrahou pro budoucnost a ukládají zpracovatelům tak dalekosáhlých nařízení velice vážnou povinnost, aby nepřipravovali nic bez předběžné důkladné průpravy se zkušenými odborníky. Tyto nedostatky, které ovšem objevila pak prakse, nutí nás, abychom v době nejbližší pomýšleli na novelisaci tohoto zákona a nařízení. Konečně, slavný senáte, měla nová systemisace ve značné míře všem těm napáchaným křivdám odpomoci, ale, bohužel, musíme i zde říci, že pozoru jsme neblahý vliv nedostatečných zkušeností pracovníků v tomto směru. Svstemisace opět z těch uvedených důvodů znehodnotila důležitý a odpovědný výkon význačných pracovníků téměř všech kategorií zaměstnaneckých jak v ministerstvu, tak v ředitelství a na trati. Poukazuji na příklad na svstemisaci přednostenských míst v 7. platové stupnici. Je samozřejmé, že tato systemisace musí býti pro přednosty rozhodně zvýšena. Rovněž v ředitelství máme místa, která jsou ohodnocena jako místa 7. platové stupnice, přesto, že se žádá od každého úředníka, který má přijíti do ředitelství, že musí míti za sebou alespoň 5 let prakse. Tedy vidíte, jak nepromyšleně se zde systemisovalo. Velevážení, nedostatek svstemisovaných míst v 5., 4. a 3. stupnici má v zápětí, že mínisterští úředníci utíkají pro nedostatek systemisovaných míst do ředitelství zpět a ředitelští úředníci na trať, což ovšem budí všeobecnou nevoli mezi úřednictvem těchto služeben, poněvadž tito kolegové jim ubírají místa vyšší, na která si vydobyli svou prací a svým chováním plného nároku. Bylo vždy vyznamenáním pro každého jednotlivce, byl-li povolán do ředitelství, neřku-li do ministerstva. Do těchto úřadů dostali se vždy jen nejzdatnější a nejschopnější úředníci. Byla to jakási zasloužená odměna za prvotřídní výkon služební na trati, případně v ředitelství, s kterou byly spojeny také jisté výhody, rychlejší postup, větší remunerace atd.

Velevážení! Podle nynějšího stavu věcí má zaměstnanec jak v ministerstvu, tak také v ředitelství, kam se z těchže důvodů dostal, jak jsem již dříve naznačil, pouze větší práci a více starostí a je k tomu ještě hmotně poškozen. Všeobecná nespokojenost je také z těchže uvedených důvodů mezi úřednictvem statusu III. mez podúředníky, pomocnými zaměstnanci a smluvními dělníky. Příslušníci statu III. vykonávají mnohdy službu na místech normovaných pro status II., středoškolský, aniž by byli za tento větší výkon nějak odměněn.

Dělníků potřebujeme u nás na dráze nevyhnutelně asi 11 tisíc. Přesto však bylo definitivně usazeno pouze 5 tisíc. Nelze pochopiti, proč nebyli všichni dělníci, když jich je nutně potřebí, jmenováni pomocnými zaměstnanci? K tomu ještě nutno zdůrazniti, že ti, kteří byli jmenováni pomocnými zaměstnanci ze stavu smluvního dělnictva, byli tímto jmenováním na příjmech poškozeni, dostali menší plat, než jej měli po dobu, kdy byli smluvními dělníky.

Také poškozuje zaměstnance naše doposud činná vojenská služba. Máme nesčetně mnoho případů, že byl železniční zaměstnanec, stálý dělník, povolán k vojenské službě, tam konal svou povinnost vzorně, a když se vrátil, musil mnohdy drahnou dobu čekati, než byl znovu umístěn. A když se konečně tak stalo, musil svou kariéru opětně začínati tam, kde ji počal, byl totiž přijat jako smluvní dělník. Ve výhodě jsou pak všichni ti, kteří nemusí vojenskou službu nastoupiti, poněvadž jim je započítána celá služební doba pro eventuelní postup i jmenování.

Velevážení! Další nevyhnutelnou nutností jest úprava mezd dělnictva na drahách, poněvadž skutečně naprosto nevyhovují potřebám dnešní doby. Jeví se veliký rozdíl mezi mzdou dělníka u dráhy, která činí 16 až 18 Kč denně, a mzdou dělníka v závodě, který vydělá 30 Kč denně a více.

Neobyčejné péče zasluhuje si také otázka bytová. Jestliže někdo potřebuje zdravý a prostorný byt, je to železničář. Vyžaduje to již jeho služba, poněvadž je mnohdy po své noční práci nucen odebrati se ke klidu i ve dne a nelze uznati pro takového pracovníka, železničáře, za dostatečný byt jeden pokoj a kuchyň, obzvláště tehdy, má-li železničář větší rodinu, poněvadž děti mu zajisté ve dne klidu nedají. Sává se pak, že takový železničář přichází do služby, aniž by si byl náležitě odpočinul, jak tato velmi důležitá služba železniční jistě vyžaduje.

Také honorování práce přes čas neodpovídá. Je upraveno podle washingtonské úmluvy a vypočítává se ze starých příjmů před vládním nařízením. A já nejen jako člověk, který poměry u drah dobře zná, nýbrž i jako stoupenec strany lidové považuji za svoji povinnost poukázati na tyto nedostatky a domáhati se důkladné nápravy všech zmíněných nedostatků. Moje strana prohlašuje, že bude s plnou ochotou pracovati se všemi těmi, kdo to se zaměstnanectvem poctivě smýšlejí a odmítá pouhé fráze a bohapustou demagogii.

Jsme si plně vědomi, že náprava poměrů mnou vylíčených vyžádá si jisté doby, ale tuto dobu chceme co možná zkrátiti. Poněvadž béřeme odstranění všech těchto nedostatků vážně, musíme se také poctivě zabývati otázkou, jak opatřiti potřebný hmotný náklad k úpravě nesnesitelných poměrů, aniž by obyvatelstvo bylo zatíženo novými břemeny. Každá ze zmíněných úprav vyžaduje jistého finančního výdaje. Je to tedy otázka velmi vážná a musí býti pečlivě prostudována, abychom jednak strádajícím pomohli, jednak neukládali občanstvu nových břemen.

Mám zato, že bude nejúčinnější, když se budeme zabývati zjednodušením státní správy a hleděti úsporami získati potřebné obnosy. Ale i tato spořivost nemůže ovšem jíti do nekonečna. A tu pozorujeme hlavně u podřízených úřadů, ze se z rozkazu vyššího úřadu příliš spoří, dokonce na úkor zaměstnanců. Zdá se mi, že každý z představených chce se nějakou úsporou zalichotiti u svého vyššího představeného. Ministerstvo d á nařízení, aby se spořilo všeobecně a ředitelství pak dává podrobné směrnice v tom neb onom směru. Podřízení, aby s nahoře udělali dobré oko, hledí každým způsobem uspořiti a konec konců je, že skutečně tato úspora zasahuje již tak hluboko do života železničáře, že ho příliš ve službě zatěžuje a tím do jisté míry ohrožuje plný výkon. Představený může podřízenému vždy ještě přiložiti nějakou práci, nezbývá mu nic než přijmouti ji a on ji přijme a vykoná co nejobezřetněji a nejsvědomitěji, ale toto přetížení má pak v zápětí, že v poměrně krátké době stane se neschopným ku práci a jde do pense. To znamená, že jeho nabyté zkušenosti odcházejí s ním, a my pak máme na drahách vesměs mladý personál, který, poněvadž je nezkušený, provádí mnohé skutky, které vedou k neblahým zjevům.

I systemisace, o které jsem mluvil, by se byla dala podle mého názoru velmi účelně provésti, kdyby bylo tehdy bývalo ministerstvo nařídilo, že se může po uveřejnění systemisace každý jednotlivec ucházeti o místa, která byla znovu systemisována. Kdyby se to bylo stalo, pak by nebyli poměrně velmi mladí úředníci přišli na velmi vysoká místa... (Sen. Pánek: Zcela správné! Postupuj lépe, než bývalí arcivévodové v rakouské armádě!) Prosím. upozornil bych jen na tuto jednu okolnost: My starší, kteří sloužíme už 25, 27, 30 let, jsme po této služební době přišli tam, kde mladíci se služební dobou 8letou jsou už dnes. Kdyby bylo tedy umožněno po uveřejnění systemisace všem, aby se o místa ucházeli. pak by se byli ti starší, kteří dnes úplně oprávněně reptají, dostali na místa, která jim přísluší, a mladší úředníci bv měli ještě dosti času přijíti na místa, která zabírají dnes starším kolegům.

Velevážení! Bylo by také rozhodně už na čase, aby ve všech úřadech bylo konečně upuštěno od rozvláčné a nákladné písemné agendy. Velmi mnoho se dá provésti bez sáhodlouhých písemných zpráv, ve kterých se nakonec nikdo nevyzná. Bylo by zajímavé podívání, kdyby všechen ten popsaný papír z našich úřadů byl snesen na jednu hromadu. Myslím, že bychom se všichni této hromady zhrozili, jakož i toho, co vlastně bylo nebo nebylo v celé této hoře papíru vyřízeno.

Záleží nám velmi na tom, aby naši státní zaměstnanci byli spokojeni, poněvadž víme, že spokojený zaměstnanec jest jedním z nejpevnějších pilířů každého státu. Přál bych si, aby všechny strany dobré vůle sešly se tu ke společné práci, ovšem že tato práce nesměla by vrcholiti ve vynalézání snad líbivých, ale planých hesel.

My budeme podporovati všechny poctivé snahy a náměty, jež směřují k dobru státních zaměstnanců. Máme plné pochopení pro požadavky strádajících a těch, kterým se stala křivda. Chceme pomoci všem, tedy i těm, kteří po dlouholeté poctivé práci odešli na zasloužený odpočinek. Chceme klid a pořádek a spravedlnost ke všem a ve všem. Dej Bože těmto našim poctivým snahám plného zdaru! (Potlesk.) -

Místopředseda Böhr (zvoní): Nyní má slovo pan sen. Hampl.

Sen. Hampl: Páni a paní! Včera ve slavnostní schůzi senátu jeho předseda dr Hruban vzpomněl dne, kdy po prvé před 10 lety předstoupilo Národní shromáždění, kdy byla prohlášena habsburská dynastie za sesazenu a vyhlášena demokratická republika Československá Pro toho, kdo nemůže zapomenouti ani při takových příležitostech živých skutečností, pro toho, kdo pro slavnostní výzdobu této síně nemůže zapomenuti na bídu pracujícího lidu mimo ni, zněly dutě fráze p. předsedy senátu o demokracii a republikanismu. A protože nebylo pochybnosti o tom, že nejsou míněny ironicky, byly přímou provokací pracujícího lidu, který poznal na vlastním těle, co je to měšťácká, demokratická republika.

Ne proto, že bych přeceňoval význam osob, ale proto, že osoby v tomto případě dobře symbolicky vyjadřují pravý stav, chci připomenouti fakt velmi charakteristický. Několik dní před tím, než v této síni dr Hruban, který se až do 28. října 1918 přímo honosil svojí věrností habsburské dynastii, přednášel oslavnou řeč na její sesazení a vznik měšťácké demokratické republiky, vyšel v některých listech projev pěti českých spisovatelů, Antala Staška, Machara, prof. dr Františka Krejčího, prof. Zdeňka Nejedlého a prof. Šaldy, pěti českých spisovatelů, kteří podepsali také známý projev r. 1918. Nebude snad na škodu, když přečtu tento projev i zde v senátě, protože ukazuje, jak o dnešním stavu soudí mužové, o jichž významu pro rozvoj české kultury nemůže býti pochybnosti.

(Čte): ťDruhé desetiletí zahájila naše vládnoucí společnost smutným činem: zastavováním časopisů, jí nepohodlných. Není to, bohužel, nahodilý čin. Je v tom systém, systém nejsmutnější reakce, jaká kdy ohrožovala český duchovní život. Prožili jsme hrozné doby staré rakouské reakce. Ale ani ta si nikdy nedovolila dusiti náš duševní život tak, jako je tomu dnes v Československé republice. Tak rakouská censura dovedla jistě mnoho, ale teprve čsl. censuře bylo vyhrazeno zabavovati nejen Havlíčka, ale i Nerudu, Vrchlického, Masaryka, ano i Mikuláše Alše! Ale to bylo ještě málo. Ve druhém desetiletí budou se patrně ničiti přímo existence listů, jichž vládnoucí reakce nemůže potřebovati, jako se již ničí, a ne pro činy, ale pro pouhé jen přesvědčení, existence lidí. Děje se tak pod záminkou boje proti socialismu, komunismu. Je to však především zbabělý útěk měšťáctva samého i od nejprimitivnějších zásad pouhého liberalismu minulého století. A proti tomu protestujeme jménem všech, kteří dosud nezapomněli, co nás vždy činilo silnými: volné slovo, volný tisk a nebojácná kniha

Stydíme se, že dnes po desíti letech samostatného státu, v němž naopak měly býti uvolněny všechny tvůrčí síly národa, jsme za lety šedesátými minulého století, místo abychom slavné to dědictví rozvili a uplatnili, daleko zpět, na velkou naši hanbu i škodu.

A proto pokládáme za svou čestnou povinnost zvednouti svůj hlas, abychom se po cestě takto vykládané demokracie nedostali v duševní otroctví, horší než bylo ono, z něhož jsme se dostali 28. října 1918.Ť

Kdo umí číst a chce rozuměti slovům těchto mužů, tomu je a musí býti jasno, že tito spisovatelé se hrozí toho, že jsou dnes v měšťácké demokracii znemožňovány a konfiskovány i projevy těch lidí, kteří představují lepší minulost měšťácké třídy. To není náhoda, že připomínají konfiskace Havlíčka, Nerudy, předválečného Masaryka, Vrchlického, ano i Mikuláše Aleše, a není také náhoda, jakým způsobem měšťácký tisk a měšťácká veřejnost - i tak zvaná pokroková na tento projev reagovala. To má své hluboké a vážné příčiny, na něž ještě ukáži. Zatím chci pro náležité osvětlení skutečného stavu věci vzpomenouti několika jiných případů a zjevů.

Pánové, u nás se konfiskuje Havlíček a za přednesení Havlíčkova epigramu mohla býti v demokratické republice odsouzena pokroková učitelka ke 14 dnům vězení. (Slyšte!) Je potřebí, abych při této příležitosti vzpomněl, jakým způsobem postupovalo byrokratické, zpátečnické a vojácké Rakousko proti Havlíčkovi. R. 1849 za stavu obležení nad Prahou vydával Havlíček v Praze ťNárodní novinyŤ. Doporučuji všem, aby si vzali Havlíčkův ťDuch národních novinŤ, a četli si jej. Doporučuji všem, aby si vzali při této četbě k ruce zákon na ochranu republiky a zjišťovali, kolika zločinů a přečinů podle tohoto zákona se Havlíček dopustil.

V ťDuchu národních novinŤ naleznete i tato slova Havlíčkova: ťChcete se jen ustavičně ukrývati za bajonety? Pomněte, že vojsko vaše jsme my sami a třeba ještě letos všechno vojsko naše slovanské necítilo v sobě důstojnost slovanskou, však ji bude cítiti za rok, za několik let; čas nyní silně běží...Ť (Slyšte! - Sen. Šturc: To by byla dnes velezrada!)

Stačí jen, abychom místo slov ťdůstojnost slovanskouŤ použili slov ťdůstojnost dělnickouŤ, aby každý z pánů pochopil, ze tato slova podle zákona na ochranu republiky zakládají zločin podle §u 15, odst. 3 a že by za ně Havlíček v demokratické republice Československé byl odsouzen nejméně na 6 měsíců do těžkého žaláře. Při tom by ovšem neměl ani práv politických vězňů a měl by potěšeni seděti v jedné cele se sprostými zločinci, aniž by měl právo číst anebo snad dokonce literárně pracovati. Windischgrätz zastavil sice po tomto článku ťNárodní novinyŤ, toto rozhodnutí však v několika dnech zrušil a Havlíček byl za tento článek odsouzen na 8 dní k panu profousovi, avšak pan komandující tento trest mu odpustil Připomínám tento fakt pouze proto, aby si pánové při tom vzpomněli také na to, jaká byla jubilejní amnestie československá. (Sen. Sochor: Pod psa!)

Nejde však jen o svobodu tisku a o svobodu slov. Vrátil jsem se právě dnes ze sklářského obvodu jabloneckého, kde je stávka. Četníci obcházejí byty stávkujících a nutí je, aby nastoupili práci. (Výkřiky komunistických senátorů.) V tomto obvodě došlo již k několika srážkám mezi četníky a stávkujícími dělníky, při nichž bylo nejen mnoho dělníků zatčeno, ale také ztlučeno pažbami a ohrožováno četnickými bodáky. (Výkřiky komunistických senátorů.) Není to dávno, co stejným způsobem řádila policie a četnictvo proti stávkujícím horníkům na Kladensku a Rosicku. A to bylo opět jen opakováním toho, co dělala policie a četnictvo proti stávkujícím horníkům v revíru mosteckém. Je snad potřebí, abych jen připomněl rozpuštění stávkových výborů stavebních dělníků v Liberci a v Košicích, zatýkání stávkových hlídek a věznění dělníků, kteří se neprovinili ničím jiným. než že bojovali za větší skývu chleba a že se bránili proti tomu, aby několik ničemů jim vpadalo vzad a pomáhalo jejich vykořisťovatelům, aby mohli jejich boj udusiti? Vláda, která hájí právo na svobodu stávkokazů, jest ochráncem a podporovatelem kapitalistických kartelářů.

A vzpomeňte, pánové, událostí v Boroňavě na Podkarpatsku a v Rozdělově na Kladensku. Tyto události mluví opravdu za celé knihy a proti nim jsou všechny fráze o demokracii naprosto bezvýznamné. Zkrvavená těla dělníků, kteří se ničím jiným neprovinili, než že byli přesvědčenými obhájci zájmů své třídy, kteří nijak neporušili ani vaše měšťácké zákony, protože ani podle nich pouhé přesvědčení není trestné, jsou lepším vyjádřením 10 letého vývoje než všechny slavnostní řeči. Nebudu dále vyjmenovávat jednotlivosti, jest jich příliš mnoho a jsou známy. (Výkřiky komunistických senátorů.)

V těchto dnech konají se volby do zemských a okresních zastupitelstev, které mají býti představitelem samosprávy měšťácké demokracie. Nestačilo, aby bylo zhoršeno pouze volební právo hlasovací pro pracující lid. Celá třetina těchto zastupitelstev bude jmenována vládou. V této demokracii stačí, aby vláda získala o několik hlasů více než 1/6, aby měla tím zaručenu většinu v samosprávných sborech. A jaká je pravomoc takto sestavených zastupitelstev? Ani předsedu si nesmí voliti sama. Nemohou prakticky také o ničem rozhodovat. Jsou pouhými poradními orgány občanskými pro okresní hejtmany a zemské presidenty, jmenované ministerstvem vnitra.

Když už mluvíte o sesazení Habsburků, je potřebí říci, že právě v jubilejním roce vydáváte celou samosprávu těm, kteří se za světové války, kdy monarchistická reakce byla nejhorší, učili ťsprávnímu uměníŤ. Ti, kteří za války dávali stříleti do hladových dělníků, ti, kteří prováděli rekvisice, jsou skutečně rozhodujícími činiteli v celé správě a volení občané mají býti jejich pouhými poradci. V r. 1854, tedy právě v šedesátých letech jež připomíná projev spisovatelů, vyšel známý císařský patent o policejním právu trestním, patent, který dostal posměšné jméno ťPrügelpatentŤ. V těchto dnech vstupují v platnost nová ustanovení o policejním právu trestů, přijatá představiteli měšťácké demokracie v Československu, která daleko předstihují svojí tvrdostí to, co obsahoval starý, posmívaný a nenáviděný patent císařský,

Bylo by nesprávno domnívati se, že k tomuto zákonu došlo snad jen proto, že se změnily parlamentní kombinace. Tak tomu není. Tento zákon je docela přirozený a logický článek řetězu, v němž se stkví zákon na ochranu republiky, náhubkový zákon tiskový - restrikční zákon státně zaměstnanecký, zákon proti teroru, zákon o právu četníků používati zbraně, změněný zákon o disciplinárním právu trestním v armádě, do něhož má býti v nejbližší době připojen zákon o pracovních koloniích a policejním dohledu - abych vyjmenoval aspoň nejznámější.

To jsou jen některá a nenáhodná fakta, která se neodstraní se světa žádnými frázemi a která mluví jasně a opravdu charakterisují dobře. Bylo by k nim ještě potřebí uvésti velkou řadu korupčních afér a způsob, jak proti nim měšťácká demokracie zakročila. Když mluvíte o parlamentarismu, bylo by potřebí vzpomenouti na př. jen nedávného případu, který je znám veřejně, kdy stačilo zakročení Svazu průmyslníků, aby byla ihned změněna předloha o zhoršení sociálního pojištění dělnického, schválená již ve všech výborech. Bylo by třeba vzpomenouti známé aféry s ustanovením pro Koburky, aby bylo viděti, odkud pramení veškerá moc v republice Československé.

Nestačí však jen připomínati tato fakta. Je potřebí se ptáti, kde jsou kořeny tohoto vývoje měšťácké demokracie. (Výkřiky sen. Šturce.) Ptejte se dělníků, jak je to možné, aby vedle sebe stál domek, v němž bydlí hladovící rodina nezaměstnaného a vila fabrikanta, v níž odnášejí plné mísy se stolů. A každý vám přisvědčí, když mu řeknete, že je to možno jen proto, že mezi tímto domkem a vilou stojí četník, policajt, soudce, stojí stát. Čím větší je rozpor mezi pracující a vykořisťovanou třídou a mezi vykořisťovateli, tím silnější musí býti státní organisace, tím více musí dusiti každý projev nespokojenosti, tím násilněji musí vystupovati nejen proti pracujícímu lidu a proti těm, kteří jej chtějí vésti do boje za jeho osvobozen í, nýbrž také proti každému svobodnějšímu projevu, který by mohl uvésti v pochybnost anebo v posměch násilnou organisaci státní, sloužící k udržování třídního panství vykořisťovatelů. Záleží všechno na stupni třídního napětí a málo nebo nic na formálních předpisech právních, ať už se jmenují ústavní listina nebo jinak.

Šedesátá léta minulého století byla léty rozkvětu kapitalismu. svobodné konkurence. Byla lety buržoasního odboje proti zbytkům feudalismu a obsah těchto let určují nějaké ne všeobecné idee. Od sedmdesátých let minulého století, od počátku vývoje kapitalismu svobodné konkurence ke kapitalismu monopolistickému. nastává obrat.

Změna hospodářského základu znamená i hlubokou změnu ve vývoji právním, ve vývoji veřejné správy a ve vývoji ideovém. Poslední léta světové války a krátká doba po ní mají svůj zvláštní charakter. Imperialismus, zapletený v nesmiřitelné rozpory, musil voliti jiné methody k tomu, aby se zachránil. Bylo potřebí sociální politikou a používáním hesel politické demokracie otevříti ventil, jímž by byla vypuštěna přebytečná pára, aby se neroztrhl kapitalistický stát. To není zvláštní vynález československý, to je světový zjev. Byl to náraz proletářské revoluce na imperialistický svět, zapletený v nesmiřitelné rozpory, který způsobil, ze se znovu dostala ke cti hesla sebeurčení národů, svobody projevu, svobody slova, politické demokracie, že se dostala ke cti hesla sociálně-reformní politiky. Stačilo několik let k obnově mocenského aparátu buržoasie, několik let, kdy i část proletariátu se stala státotvornou, t. j. spolupracující na znovuvybudování kapitalistického státu, aby se i pro české spisovatele postavila otázka, zda se neřítíme do většího otroctví než bylo ono, z něhož jsme vyšli 28. října 1918.

Kapitalismus hledal a musil hledati záchranu z hluboké krise, stupňované světovou válkou, v dalším rozvoji své monopolistické organisace, musil přikročiti k racionalisaci výroby a prováděti ji s veškerou bezohledností. Výrobní racionalisace je však další mohutnou pohnutkou k rozvoji kapitalistických monopolů. Stupňovaným vykořisťováním dělnické třídy se podařilo za pomoci racionalisace a monopolistické organisace výroby překročiti výrobní stupeň předválečný. To má za následek stupňování vnitřních rozporů kapitalismu, vede nejen k zostření rozporů mezi třídou vykořisťovatelů a třídou vykořisťovaných, které se projevuji v poslední době zejména vlnou stávek a houževnatě vedených mzdových bojů, k stupňování rozporů mezí koloniemi a zeměmi je ovládajícími, mezi potlačovanými národy a národy vládnoucími, mezi Sovětským svazem a kapitalistickým světem. nýbrž i k vzrůstu rozporů mezi skupinami imperialistických států.

Blížíme se mílovými kroky k druhému vydání světové války. Potvrzuje se předpověď Leninova, že neskončí-li světová válka světovou revolucí, nebude světovou válkou poslední, nýbrž že dočkáme se jejího druhého vydání, Na tomto faktu nic nemění všechny projevy pro zachování míru, pro odzbrojení, všechny projevy pacifistické. Naopak. Stačí jen poctivě sledovati události. abv bylo viděti, že právě celý tento pacifismus je jen jednou z forem válečných příprav. Nebezpečí světové války je osou světové situace. jak bylo správně konstatováno na posledním kongresu komunistické internacionály.

Světová válka a bolševická revoluce poučila kapitalisty dostatečně o tom, že období imperialistických válek je také obdobím revolučním. Je proto pochopitelné, že příprava války proti Sovětskému svazu a persekuce revolučního dělnického hnutí v celém světě je prvním bodem programu těch, kteří novou světovou válku připravují. Vědí velmi dobře, že nebezpečí revolucí v druhém vydání světové války bude mnohem větší, nežli bylo ve světové válce, skončené před 10 lety. Proto všechny kapitalistické státy z období kapitalistické racionalisace používají fašistických a polofašistických metod, proto se těchto metod používá i v Československu.

V přípravě války proti Sovětskému svazu přísluší malým státům střední Evropy zvlášť důležitá úloha. Mají za podpory a vedení imperialistických velmocí válku skutečně vésti, mají býti výkonným orgánem Anglie a Francie, vedoucích velmocí, v přípravách války proti SSSR. Návštěva francouzského generála Le Rondea ve Varšavě, v Bukurešti a v Praze, vzájemné porady generálního štábu polského a rumunského jsou v úzké souvislosti s těmito přípravami, Bylo již pověděno jiným z komunistických řečníků v poslanecké sněmovně, že v přípravách k této válce byla přisouzena Československu zvláštní úloha. Má zabezpečiti na svých tratích spojení mezi Polskem a Rumunskem, má býti válečným zázemím pro oba tyto státy, má celý svůj průmysl poskytnouti k disposici válce proti SSSR.

Pro stupeň čsl. příprav pro válku a pro splnění funkce, kterou ve válce proti SSSR má Československo míti, e příznačná koncentrace všeho zbrojního průmyslu v Československé republice v rukou Škodovek. R. 1924 došlo ke spojení Škodovky s brněnskou Zbrojovkou. R. 1926 továrna na letadla, náležející firmě Miloš Bondy a spol., se osamostatnila a pod názvem Avia dostala se pod vliv Škodových závodů. R. 1927 byla ke Škodovým závodům přičleněna společnost vzduchoplavecká; letos byla brněnskou Zbrojovkou převzata strojní továrna v Adamově, která počíná se přeměňovati také na zbrojovku. Škodovy závody plzeňské, které zaměstnávají asi 19.600 dělníků, mají v oddělení pro výrobu válečného materiálu 6000 až 7000 dělníků a v ostatních odděleních se také z části na výrobě válečného materiálu pracuje. Pracuje se teď na velkých seriích děl. Nyní se právě dohotovuje serie 360 děl. Tanků se vyrábí větší množství, než kdykoliv před tím. Většina objednávek jest určena pro Polsko a pro Čínu. Ve Zbrojovce se pracuje 12 hodin denně, rovněž v neděli a ve svátek je veliká část dělníků zaměstnána, Dělníkům celého závodu jsou vydány legitimace, kterými se musí vykazovati při vchodu i východu z práce. V celém závodě pracuje řada špiclů, kteří sledují každý pohyb dělníků. Výrobní schopnost Škodových závodů je velmi zvyšována rychle pokračující racionalisací, která umožňuje závodu, aby přijímal mnoho žen a mladistvých dělníků. Poměry v závodě vedly ve čtvrtek k výbuchu stávky, která byla v pátek však již likvidována. Šlo v podstatě o následky racionalisace a bídné kolektivní smlouvy, která na místo zvýšení přivodila značné snížení mezd. Ve Škodových závodech v Praze, kde se až dosud na zbrojním materiálu vůbec nepracovalo, začíná se s výrobou vozíků pro munici a také zde jsou nasazováni mezi dělníky špiclové a utužuje se racionalisační systém. Včera došlo k spontánnímu výbuchu stávky ve Škodových závodech pražských a dělníci odmítají dále pracovati, pokud nebude propuštěn špicl, který byl z Plzně přesazen a dán do šatny závodů, a dokud nebudou odstraněna opatření, která ještě uměle prodlužují pracovní dobu dělníků.

V rukou jediné společnosti se však nekoncentruje toliko zbrojní průmysl v Československu, nýbrž také v Polsku a v Rumunsku, tedy ve státech, které pro přípravu války proti sovětské Unii přicházejí především v úvahu. Velké zbrojní továrny v Polsku a Rumunsku byly již převzaty Škodovými závody. Na př. v Polsku tak vznikly ťPolské základy ŠkodyŤ a v Rumunsku byla převzata velká zbrojní továrna a uzavřena s rumunským arsenálem smlouva o dodávkách zbrojního materiálu. Je snad třeba ještě říci, že ve Škodových závodech rozhodující roli hraje francouzský kapitál skupiny Schneider-Creuzotovy a také z části kapitál anglický. Skupina Schneider-Creuzotova i kapitál anglický je rovněž zúčastněn na českých továrnách pro výrobu dusíku a výbušin, které vznikají v poslední době. Vidíme zde tedy při práci touž imperialistickou skupinu, která připravuje dohodu generálního štábu polského a rumunského a vyjednává o použití čsl. drah pro polskou a rumunskou armádu v případě války proti sovětské Unii. Tyto přípravy k válce proti Sovětskému svazu jsou urychlovány tím více, čím je více patrno, že konflikt mezi imperialistickými státy se nedá na příliš dlouhou dobu oddalovati, že rozpor mezi imperialismem americkým na straně jedné a imperialismem anglickým na straně druhé nelze překlenouti a že povede nutně k válce, která bude novou imperialistickou válkou světovou. I zde je Československo spjato příliš pevnými pouty s osudy imperialismu velkých mocností, než aby se mohlo této válce vyhnouti. Rozumí se samosebou, že persekuce revolučního dělnického hnutí a násilné potlačování každého projevu, třeba i z řad maloměšťáckých intelektuálů, který je v rozporu se zájmy monopolistického kapitalismu, který byl Leninem správně označen jako podstata a synonym imperialismu, je u nás zakrývána vlasteneckými a republikánskými frázemi. Musíme říci čsl. dělníkům nejen, jaká je pravá podstata této politiky, nýbrž také, k čemu by tato politika nutně vedla, kdyby druhé vydání imperialistické války neskončilo proletářskou revolucí. Rakousko-Uhersko nebylo rozbito proto, že to bylo programem některé z velmocí dohodových. Ne bylo rozbito také pouhými národnostními boji. Naopak, těsně před světovou válkou jsme viděli. že buržoasie potlačovaných národností se stala oportunistickou v-poměru k Rakousko-Uhersku a že až do výbuchu ruské revoluce nebyla schopna vážnějších protistátních akcí. Bez výbuchu proletářské revoluce, bez nárazu proletářské revoluce na imperialistický svět nemohlo býti Rakousko-Uhersko rozbito, nýbrž pouze jinak přeformováno a upraveno. V období kapitalistických monopolů vznik malých národnostních států souvisí vždy s protiimperialistickou revolucí proletářskou.

Je ovšem pravda, že imperialistická diplomacie nevytvořila opravdové samostatné státy národní, nýbrž že k nim přičlenila území národnostních menšin podle přání imperialistické buržoasie nových států. Touto politikou připoutala pak nové státy pevně k sobě a učinila z nich nástroj své politiky.

Nové státy střední Evropy, jichž vznik byl podmíněn proletářskou revolucí, staly se po světové válce nástrojem protirevoluční imperialistické politiky. Je v tom kus podivné tragedie. Čím více tyto státy splňují svůj úkol, čím více se jim daří konsolidace nejen vnitřní, nýbrž i v jejich okolí, tím více ztrácejí na významu. V období monopolistického kapitalismu nemůže tomu býti jinak. A kdyby se jim zdařil i jejich poslední útok, kdyby jejich válka proti SSSR skončila vítězstvím a kdyby nová válka světová neskončila revolucí, pak skončí zánikem těchto středoevropských státečků.

Vzrůst policejního násilnictví, úpadek politických svobod, persekuce revolučního hnutí je tedy přirozeným následkem vzrůstu rozporu kapitalismu, a ti z řad měšťáckých intelektuálů, kteří jsou právem pobouřeni nad tím, co se u nás děje, budou během času buď donuceni, aby přešli do tábora revoluce, nebo se připojí k těm bývalým pokrokářům a liberálům z měšťáckého tábora, kteří na ně podnikli útok pro jejich poslední projev. Ti, kteří mluví o obraně demokracie měšťácké proti fašismu i proti proletářské revoluci, zapomínají, pokud vědomě neklamou proletářské masy, že měšťáckou demokracii zachrániti nelze. Není otázka měšťácká demokracie anebo revoluce, je jen otázka, kam od měšťácké demokracie: k otevřené a neskrývané fašistické diktatuře kapitalistických monopolů anebo k proletářské diktatuře?

Při této příležitosti je potřebí si povšimnouti úlohy socialistických stran reformistických. Postavily se ihned po převratě plně a bezvýhradně na půdu měšťáckého kapitalistického státu. Staly se státotvornými, to jest, spolupracovaly s měšťáky na rekonstrukci a zdokonalení státního aparátu, vybudovaného pro potlačování proletariátu a udržování a hájení kapitalistického řádu. Odmítají nejen každou kritiku měšťáckého státu a měšťácké demokracie, ale zúčastňují se s buržoasií na násilném potlačování každé takové zásadní třídní kritiky. Hájíce měšťáckou demokracii proti útokům revolučního předvoje dělnické třídy i v době, kdy buržoasie zřejmě používá stale systematičtěji fašistických metod, pomáhají často v praksi přímo fašistické buržoasii v její politice. Místo aby odhalovaly třídní rozpory v kapitalistické společnosti, aby vedly proletariát do boje proti třídnímu panství buržoasie, proti novým přípravám k imperialistické válce, stávají se nástrojem buržoasie v řadách proletariátu. Srostly úplně s buržoasním státem a staly se levým křídlem buržoasie.

Kdo opustí pevnou třídní základnu ve směru jednom, musí ji opustiti vůbec. Sociálně-reformistické strany a jejich odborové organisace mění se proto i v mzdových zápasech dělníků přímo v žluté stávkokazecké a zrádcovské organisace. Viděli jsme to v poslední době zejména zřetelně v boji stavebních dělníků na Liberecku, kdy reformistické svazy Tetenkův a Hausmannův, tedy česko-německá sociálně-demokratická internacionála, uzavřely přímo dohodu se staviteli o provádění výluky proti příslušníkům organisace, která v libereckém obvodu vedla stávku. Viděli jsme to později v boji kovodělníků, kdy Hamplův svaz, Šťastného sdružení kovopracovníků a Kaufmannův svaz německý vstoupily v dohodu se zaměstnavateli a za to, že zaměstnavatelé vyloučily ze smlouvy rudé odborové organisace, uzavřeli s nimi kolektivní smlouvu, která znamená, jak se nyní v praksi ukazuje, vlastně ještě snížení mezd. V boji horníků sociální demokraté místo aby vedli dělníky do boje za zvýšení mezd, nedělali nic jiného, než že v dohodě s těžaři isolovali bojující revíry a starali se přímo o to, aby jejich posici co nejvíce zhoršili. V těchto dnech stávkují horníci na Rosicku. Soc. demokraté spolu s klerikálním svazem vyzvali své příslušníky, aby se stali stávkokazy. Jejich vlastní příslušníci je však neuposlechli, stávka na Rosicku trvá a rozhořčení dělníků proti této zradě je tak silné, že byl počet stávkokazů dokonce snížen.

Místo abv vedli dělníky do boje proti racionalisaci, která neznamená nic jiného, než stupňování vykořisťování dělníků, radili soc. demokraté a národní socialisté dělníkům, abv přímo kapitalisty v jejich racionalisačních snahách podporovali. Jsou spoluvinni za vše, co bylo racionalisací způsobeno. Ještě nyní, když již se dělníci ve všech závodech spontánně bouří proti racionalisačním metodám a kdy jedna spontánní stávka stíhá druhou, ještě nyní po obrovské katastrofě na Poříčí, kde následkem racionalisačních metod bylo zabito přes 50 dělníků, reformisté soustavně se snaží překážeti v jednotném boji dělníků proti racionalisaci.

Že jsou pouhým nástrojem buržoasie v dělnické třídě, to dokázali reformisté přímo klasicky tím, jak rozbili jednotnou frontu dělnickou proti zhoršení sociálního pojištění a svým postupem umožnili, aby bylo skutečně projednáno a přijato. Právě na tom dělníci velmi dobře mohou poznati, že v poslední době vývoj reformistů v otevřené žluťáky pokročil již tak daleko, že není možno spoléhati a dohodu s reformistickými vůdci a že je nutno v boji za dělnické požadavky se spoléhati pouze na jednotnou frontu zdola, která se tvoří a která, jak dokazuje revír rosicko-oslavanský, je s to odolávati i přímé zradě reformistických vůdců. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví,)

Svoji zradu na zájmech dělnické třídy skrývají ovšem za demokratické fráze. Ukázal jsem již, že měšťácká demokracie je mrtva, že musí v kapitalistických státech ustupovat i fašismu, ať legálnímu nebo nelegálnímu.

Praktické zkušenosti posledních let potvrzují stále pravdy Marx-Leninovy theorie státu. Potvrzují se ve všech kapitalistických státech, i v Československu. Potvrzují se před očima všech dělníků, všech chudých rolníků, chudých malovýrobců, všech poctivých intelektuálů, Vedou nás nejen k tomu, abychom odmítali tuto vládu i její rozpočet za všechno zlo, které pracujícímu lidu v republice přinesla, nýbrž i k tomu, abychom odmítali celý lžidemokratický. kapitalistický československý stát, abychom vedli zásadní a neúprosný boj za zničení států kapitalistických, za vládu dělníků a rolníků, za diktaturu proletariátu a s nimi spojených, utiskovaných a v kapitalismu trpících tříd. (Potlesk senátorů strany komunistické.)