Teprve před několika málo dny viděli jsme příklad vlivu Svazu průmyslníků, příklad, který každému spravedlivě myslícímu člověku musí vehnati krev do tváře, míním ony události ve schůzi poslanecké sněmovny, toho dne, kdy generální tajemník Svazu průmyslníků přichází do poslanecké sněmovny a zakazuje, aby dohoda uzavřená mezi většinovými a oposičními stranami, která jednomyslně, také hlasy většinových stran, v sociálně-politickém a rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny byla přijata, stala se zákonem, a celá vláda a celá vládní většina, od agrárníků přes křesťanské sociály až k národním demokratům a živnostníkům, sklapne před panem Hodačem jako kudla a činí, čeho pan Hodač žádá proti usnesení rozpočtového výboru a sociálně-politického výboru. Představte si, pánové, jakou moc asi má tento muž, který ovšem nepředstavuje moc jako osoba, nýbrž jako representant třídy, kterou zastupuje, třídy průmyslníků a především velkoprůmyslníků. Velkoprůmyslníci řeknou: jedenáctá mzdová třída nesmí býti zavedena, a 11. mzdová třída se nezavede. Právě totéž vidíme při projednávání cukerní otázky. Cukerní kartel, velké banky, které na tomto obchodě jsou zúčastněny částkou asi 100 milionů ročně, a velkoagrárníci poroučejí, a vláda poslouchá. Takové jsou poměry v našem státě. Nevím ničeho z toho, co řekl pan ministr Spina ve své řeči, kterou nedávno pronesl v Šumperku. Učinil krásné doznání a řekl, že je nyní na čase zanechati přísného rozdílu třídního, podle kterého se dosud vládlo, poněvadž takto dále vládnouti nelze. Pan ministr veřejných prací tedy doznal, že většina dosud postupovala podle přísné třídní zásady, tak to alespoň stálo v "Deutsche Landpost", na kterou se při této příležitosti mohu odvolati. On to byl, jenž přiznal, že dosavadní většina nevládla podle požadavku státu a veškerého obyvatelstva, nýbrž podle požadavku jednotlivých tříd v tomto státě, t. j. podle zájmů panující buržoasie. Kvitujeme toto přiznání, které je v naprostém rozporu s tím, co říkal pan ministr stále před tím. Ale zdá se, že se nepřidržuje plně pravdy, řekl-li, že se nyní upustí od přísného stanoviska třídního, neboť zase je to příkré třídní stanovisko tohoto měšťáckého státu, neboť zase je to jednostranné zastupování zájmů velkokapitalistů, velkoagrárníků a vysoké finance, kteréžto zájmy jak při projednávání novely sociálního pojištění, tak také nyní při projednávání cukerní otázky zvítězily, zase je to výhradně zájem velkokapitalistů, kterého se vláda a vládní většina, kterého se obzvláště také křesťanští sociálové a živnostníci ujímají - u agrárníků jsme tomu nebyli jinak zvyklí - kterého se tyto strany zastávají a který je výhradně směrodatným pro projednávání všech otázek. Ale cukerní otázka není tak jednoduchou, jak si to pánové představují. Jak dlouho myslíte, že budete ještě moci zvyšováním ceny cukru, zvyšovaním cukerní daně, která teprve roku 1926 byla zvýšena, anebo daňovými slevami udržovati náš cukerní průmysl? Kam to všechno má vésti? Pánové neuvažují, jaký je stav cukerního průmyslu na světovém trhu, neuvažují, že dnes je cena cukru na světovém trhu od doby války nejnižší, způsobená obrovskou zámořskou soutěží. Jediného dne bylo na burse v New Yorku nabídnuto 3/4 milionů pytlů k prodeji. Výroba cukru v Evropě činí úhrnem 80 milionů q, výroba cukru v zámořských zemích 160 milionů, v tom jsou země jako Kuba a obzvláště Jáva, která v posledních letech zlepšením výrobních metod, nízkými mzdami a výrobními náklady zaplavila cukerní trh cukrem tak, že cena cukru poklesla tou měrou, že výrobní náklady nelze krýti již ani v Kubě, natož pak u nás. Zvyšovaním ceny cukru a daňovými slevami nelze takovéto zjevy potírati. A musíme míti na mysli, že vývoz z Československa při této soutěži musí stále klesati, takže není možno udržeti takovýto vývoz, a že v Evropě nemůžeme odolati soutěži z Kuby a Jávy. Následek toho je, že vláda, která vládne a předvídá a nečiní jen opatření pro okamžik, musila by si předložiti otázku: jak můžeme tento tak důležitý průmysl - a není pochybnosti o tom, že cukerní průmysl je v našem státě nesmírně důležitým průmyslem - udržeti alespoň tak dlouho, dokud to podle situace na světovém trhu je vůbec možno? Tu podle mého mínění jsou možny jen dvě cesty. Především je to omezení osevu cukrovky ve prospěch osevu obilí. Dovážíme za sta milionů obilí z ciziny a máme příliš mnoho cukrovky. Toho však nezměníme, dokud vláda bude dávati řepařům dary. Druhé opatření je zvýšení konsumu v tuzemsku. Ovšem nelze zvýšiti konsum cukru při ceně 7 Kč za 1 kg v tuzemsku. Takovouto cenou docílíme odbytu 26 kg na osobu, proti odbytu přes 50 kg v Anglii a daleko přes 40 kg v ostatních kulturních státech. Naše cena cukru je dnes s výjimkou Itálie a Ruska nejvyšší, kde relativně jsme nejbohatší zemí cukrem v Evropě. Jak nebezpečnou je situace na cukerním trhu, ukazují poslední události v Berlíně. Dohoda, která byla uzavřena mezi Německem, Československem a Polskem, se rozbila. Byl učiněn pokus sjednati novou dohodu - zástupce Kuby se nedostavil. Konference v Berlíně byla bez výsledku a konference, která se v nejbližší době měla konati v Paříži, nebude se konati vůbec. Na cukerním trhu nastala derouta a desorientace, a proti tomu chce vláda zakročiti dary řepařům a cukerním průmyslníkům. Je to čiré šílenství, co se zde provádí. Kdybychom místo 26 kg cukru mohli to dovésti tak daleko, aby naše obyvatelstvo potřebovalo ročně 40 kg cukru, tedy jen o 14 kg na osobu více, odbyla by se již značná část přebytečně vyrobeného cukru v tuzemsku. To však je možno jen tehdy, sníží-li se cena cukru, a nikoli, stoupá-li tato cena neustále, jednou pro cukerní daň, po druhé pro dary cukerním průmyslníkům. Je to falešná hospodářská politika, která se provozuje v cukerní otázce, i varujeme vás s tohoto místa před pokračováním v této politice, která vésti musí ke zhroucení cukerního průmyslu a pěstování cukrovky v tomto státě. (Obrácen k sen. Millerovi): Vy se můžete smáti, jak chcete, máte-li těch 30 hal. v kapse. Přijde doba, kdy se již nebudete smáti, nýbrž kdy nahlédnete, jak hrubých chyb se dopouštíte dnes v otázce pěstování cukrovky. Ale jak obrovský význam má konsum pro obyvatelstvo, hlavně pro pracující obyvatelstvo, ukazuje, že 30% všech daní, které platí dělnická rodina, jsou spotřební daně, že 28% připadá na přirážky k činžovní dani a 18% na daň z obratu. Tyto tři daně dohromady činí 76% všech daní, které musí platiti dělnická rodina a obrovský vzrůst nepřímých daní proti přímým daním ukazuje, jak dokazuje náš rozpočet, jak obrovskou měrou přispívají dělníci, zaměstnanci a úředníci k hospodářství státu. V poměru k majetku a k příjmu platí dělník, úředník a zaměstnanec mnohonásobek toho, co platí majetné třídy v tomto státě na daních, a z těchto 30% připadajících na spotřební daně, připadá zase 30% na daň z cukru a asi 10% veškerých daní, které dělnická rodina platí, platí na dani z cukru.
Vím zcela dobře, že kážu hluchým uším, vím zcela dobře, že okamžitý prospěch
řepařů a dočasný prospěch cukerních magnátů a velkobank je důležitějším, nežli
určité zájmy národního hospodářsví, nežli zájmy pracujícího obyvatelstva
v tomto státě. Vím, že poskytnete cukerním průmyslníkům a velkobankám
obrovské dary v té neb oné formě na úkor konsumujícího obyvatelstva.
Varuji vás před pokračováním na této cestě, která je krátkozrakou a falešnou,
která spotřebu cukru musí zase ztenčiti, která musí přivoditi menší spotřebu
cukru a která nakonec nepovede jinam, nežli k obrovské zkáze cukerního
průmyslu vůbec. Dnes již má býti na jisto postavena odpovědnost za to, jaké
neslýchané břemeno ukládáte na bedra pracujícího obyvatelstva a odpovědnost za
to, že jste našemu národnímu hospodářství a tím státu a obyvatelstvu způsobili
novou těžkou ránu. (Potlesk a souhlas něm. soc. dem. senátorů.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má paní sen. Plamínková.
Sen. Plamínková: Vážený senáte! Mluvíme dnes o obchodní smlouvě s Teheranem, to znamená, o zahraničním obchodě. Jistě v našem státě zahraniční obchod je velmi důležitou věcí, ve státě vývozním, přeprůmyslněném atd. - ale žádný stát, jak zde bylo řečeno právě předešlým řečníkem, nesmí nedbáti také na vnitřní, domácí konsum, musí jej posilovati, vnitřní konsum by měl býti páteří průmyslu a obchodu země, A tu jsem u otázky cukru. (Zpravodaj sen. dr Havelka: Máme tu přeslazené ovzduší!) Řekla bych spíše, že máme zhořklé ovzduší. Ten cukr totiž může někdy velmi zhořknout - račte to znáti, třebas nejste kuchařkami.
Čím je odůvodněno zdražení o 60 hal.?
Bývaly doby v naší republice, kdy cukrovarníci chodili do zásobovacího ministerstva a vyjednávali o zdražení. Bylo to jistě osmkráte, co usilovali o zdražení během trvání naší republiky, ale vždy musili poradám s konsumenty předkládati doklady o pravdivosti svých požadavků, kalkulace atd., takové doklady, které ukazovaly, že jejich produkce a ne jen zisky jsou zasaženy. Čím dnes odůvodňují zdražení? Nevíme o tom mnoho. Je velmi zajímavo, že nebyli pozváni do zásobovacího ministerstva, že nebyla žádná anketa v žádném ministerstvu, aby občanstvo se mohlo dozvěděti, čím odůvodňují cukrovarníci své zdražení. Bylo prý jakési memorandum cukrovarníků - 6 měsíců, podle jiných 3 měsíce - v rukou vlády. My neznáme toho memoranda. Sama jsem se namáhala, abych se něco z něho dověděla, ale dověděla jsem se jen jméno úředníka, který je má v šupleti. Pokud jsem mohla zjistiti, je důvod k zdražení jen a jen Anglie, protože Anglie si udělala rozdílné clo na surový cukr a rafinádu a tedy ztížila dovoz naší rafinády. Ale to nám neříká, co je zasaženo tímto postupem Anglie, zda zisky cukrovarníků, anebo jejich výrobní kalkulace, je-li tedy ohrožena výroba cukru. Zdůrazňuji, dokud ministerstvo pro zásobování lidu bylo skutečně vypraveno tak, aby mohlo zasahovati do věci, a dokud bylo vedeno tak, že se interesovalo o každý takový útok na konsumenty, že vyřizovaly se tyto věci nejenom klidněji, ale hlavně ve prospěch konsumentů.
Vracím se k věci: Prý páni mají ztrátu, - opakuji znovu, nevím, zda nejen na ziscích - 180 až 200 mil. Kč - a my máme pánům těchto 180 až 200 mil. Kč nahraditi. Jde o 60 haléřů na l kg. Spočítejte, prosím, když je letošní domácí konsum ke 4 mil. q, jaké jsou to pěkné peníze. A nyní tedy vláda dosti pozdě vyjednává a vyjedná asi věc tak, že se dovíme, že "tato silná vláda donutila cukrovarníky, aby slevili na cukru". Již se nebude říkat, že to vláda dosadí snížením tarifů železničních, nebo odepsáním vnitřní obratové daně atd., čili že to zaplatíme jinou formou, ale pořád z peněz nás všech, poněvadž nemyslím, že pan ministr dr Engliš, nebo pan ministr Najman mají zvláštní kapsu se svými vlastními miliony, ze které by mohli tyto sumy dosazovati.
Cukrovarníci dostanou svoje, ať to bude v té či oné formě. Kdybychom měli zákon o dozoru nad kartely, o který usilovala moje strana již v roce 1926 - a to nejsou, prosím, jenom naše názory, nýbrž názory všech poctivých úředníků republiky, že je tohoto dozoru třeba - měli by tito úředníci i my všichni možnost podívati se do těch kalkulací a zjistiti, je-li oprávněno nějaké zdražení. Ale řekla jsem již, že dříve ministerstvo zásobování jinak postupovalo, když přicházeli páni cukrovarníci se zdražením. Vzpomínám zejména na rok 1923 za dr Frankeho. Cukr byl za 5 Kč a tenkráte přišli cukrovarníci s náhlým zdražením. Ihned, jakmile byla vyhlášena zvýšená cena, také gremium maloobchodníků se usneslo vyhlásiti zvýšenou cenu a učinilo tak. Ministerstvo zásobování však ihned uveřejnilo, že nikdo nesmí draže prodávat, než jaká byla cena před zdražením. Ale letos jste viděli, že staré zásoby okamžitě ve dvou dnech se prodávaly dráže. V r. 1925 současně počalo se vyvážeti takové množství cukru, že se u nás objevil nedostatek. Tehdy zastavilo ministerstvo zásobování okamžitý vývoz. Ve Velenicích samých bylo zastaveno na 800 vagónů, takže ministerstvo železnic si stěžovalo, že se zdržuje provoz. Ale znamenalo to pro naše cukrovarníky takové nebezpečí, že byli ochotni okamžitě vyjednávati. A za třetí: Ministerstvo zásobování tehdy určilo lhůtu, jestli do té doby a té hodiny nebude přijato stanovisko ministerstva, že použije §u 4 nařízení čís. 516 z r. 1920, které ještě dnes je v platnosti, o zabavení zásob. A že tato hrozba nebyla jen tak planá, bylo patrno z toho, že ministerstvo dalo okamžitě svolati předsedy velkých nákupních svazů českých i německých, a ti měli třetí den ráno přebírati cukr od Živnostenské banky. Zmiňuji se o těchto věcech z r. 1925, aby bylo jasno, jak tehdy se postupovalo na obranu konsumenta - a s jakým výsledkem - v tom okamžiku viděli pánové, že jde do tuhého, a samozřejmě okamžitě začali vyjednávati, ovšem jiným způsobem, než se vyjednává dnes, a ač vláda tehdy koncedovala již vyšší cenu za cukr, ministr zásobování vyslovil se proti, a i ta cena byla snížena. Je dobře, abychom si připomenuli tyto věci dnes. Stejný postup zdražovatelů, ale jaký rozdíl práce vlády! Tehdy práce pro všechen lid a dnes - práce jen pro určité vrstvy, a to ještě vrstvy hospodářsky silné. Za dobu této vlády 3krát se cukr zdražil. V r. 1925 byl za 5 Kč, 1. října 1926 se zdražil na 5.70, 1. ledna 1927 na 6.20 a nyní zase stojí 6.90 až 7.- Kč, vidíme tedy, že ve dvou letech jsou to dvě koruny - dík této vládě. Jsem si dobře vědoma, že v r. 1926 při úpravě platů zaměstnanců byla uložena daň 70 korun na cukr. To je v duchu této vlády, která daň uvaluje právě na denní nutné životní potřeby; pomáhá si spotřebními daněmi, které poškozují lid. Ale v tom roce 1926 cukrovka byla za 15 Kč, kdežto rok předtím byla za 20 Kč. Tedy zase zde byla určitá kompensace za daň cukerní. Opakuji znovu, že všechno by bylo jasnější, průběh jednání klidnější, kdyby státní správa a kdyby konsumenti mohli viděti do obchodování. K tomu sloužily právě naše návrhy, jak jsem již řekla, ten dozor nad kartely a návrh, který kdesi spí, o komorách konsumentských. Pamatujete si, že bývaly hospodářské rady, které umožňovaly dozor a tlak konsumentů proti těm, kdož chtěli zdražovati. Ty však byly odstraněny a o jejich zákonné náhradě, komor konsumentských, se nám ani nesní. Konsument je vydán na milost a nemilost zdražovatelům a uvádějí tím samu vládu do situace velmi nepříjemné. Vzpomeňme si na to jak kartely cukrovarnické se přímo vysmívaly vládě. Osmička se usnese, že nedopustí zdražení, a když, tedy nejvýše o tolik a tolik, a cukrovarníci jako na just, nemohu to jinak říci, vyhlásí zdražení o 60 hal., a to dva dny před zasedáním parlamentu, jako by chtěli vládě co možno hodně zatopiti.
Tedy i pro vládu by bylo daleko lépe, kdyby zde byla korporace, která by mohla působiti spolu s vládou na zdražovatele a nutiti je, aby takové pokusy vůbec nepodnikali. Je zajímavo, že se u nás pořád mluví o volném obchodě, že volný obchod bude znamenati snížení drahotní vlny. Volný obchod je - ale drahota? Pan náměstek vlády v parlamentě prohlásil o zdražení cukru také: "Když máme dnes volný obchod, nemůžeme zasáhnouti. Prosím vás, jaký volný obchod, v cukru, když je zkartelován cukr tak, že nemůžete dostati v žádném cukrovaru nic laciněji! To je přece vázaný obchod, jenže jinou formou, formou, která by umožňovala dozor vládní." Ale je zajímavo toto: Pánové chtějí míti volný obchod jen do té doby, dokud mají zisky, ale jakmile se dotkne něco jejich zisků, jakmile mají míti ztráty řeknou: "Pojď sem, státe a občanstvo, a risiko volného obchodu nes s námi!" Proto jsme také neviděli, že by si páni cukrovarníci dělali fondy pro případ ztráty. Bylo správně řečeno předešlým panem řečníkem, že rozvoj cukrovarnického průmyslu není zdravý, národohospodáři musili myslit, že se neudrží navždy to, co bylo v tučných letech poválečných, totiž, že jsme vyráběli 1/10 cukerní produkce celého světa a že bychom z toho mohli míti trvalé ohromné zisky. Ale právě proto, že se musilo počítati s tím, že přijdou jednou hubená léta, jistě měli páni cukrovarníci, jako každý obchodník s vlastním risikem mysliti na zadní kolečka a připraviti se i na ztráty. Já tu zdůrazňuji ještě jednou: Ano, volný obchod, dokud máme zisky, a socialisaci ztrát, když těch zisků je méně. Ovšem proti tomu se musíme rozhodně postaviti. Mohli bychom si vzpomenouti, jaké ty zisky cukrovarnické byly. Vzpomínáte na tu aféru, na př. na 20milionový úplatek, který měl způsobiti, aby vývoz cukru šel do Holandska, kde byl ještě dráže prodáván než jinde, tuším, za 12 Kč, aby ubohá Francie, náš spojenec, musila náš cukr kupovati z Holandska za vysokou cenu? Světová cena byla po řadu let vysoká; vzpomínáte si, že tehdy cukrovarníci chtěli vyrovnání a říkali, že není možno, aby světová cena byla vysoká a u nás nízká. Dnes, když je světová cena nízká, neříkají pánové, že se máme vyrovnati na světovou cenu, nýbrž docela dobře říkají, že můžeme býti nad světovou cenou. To musí bouřiti lid a právem. To není jen plané bouření, vidíme-li, že v Anglii i ten náš cukr je za Kč 4.10, v Rakousku 4.45, v Německu 5.30, v Polsku 6.05, ve Francii 6.75 a u nás za 7 Kč. To se musí jistě každého spravedlivě cítícího člověka velmi dotknouti, a zvláště když si uvědomíme, že mzdy od srpna 1921 do jara 1923 byly sníženy dohodou s dělníky o 30%. Slibovalo se dělníkům, sníží-li mzdy, že zase bude vláda se snažiti, aby bylo laciněji, a že dostanou za snížené mzdy to, co dostali dříve za vyšší mzdy, že nebude nezaměstnanosti atd.
Jak to vypadá dnes se mzdami? Za celou tu dobu textil nedostal nic více,
zůstal na nízké úrovni 1922, uhlokopové dostali 5% proti 30%, jež slevili a
kovopracovníci po velkých bojích 8% při velké zaměstnanosti kovoprůmyslu a při
30-40%, jež slevili do r. 1925 atd. Při tom úkolové platy se snižují. Vezměte
platy veřejných zaměstnanců. Ty jsou upraveny z r. 1926, tedy na základě
cen potravin z r. 1925. A teď vidíte, že od roku 1925 stoupá cena
potravin, jen cukr sám o dvě Kč. Dále podívejme se na výživu celou. Když pánové
dělali cla, dokazovali, že nebudou se obilní cla projevovati ve zdražení;
prohledněte si index potravin pětičlenné rodiny - ten mluví za knihy! 1. ledna
1926 800, v únoru 787, v březnu 765, v dubnu 761; již jsme si
myslili, že skutečně drahota bude klesati, ale tehdy se začalo mluviti o clech,
a hle, výsledek: 766, 772, červenec 1926 po clech 805 a teď rapidní stoupání:
809, 823, 837, 840, 849 - přeskakuji - 853, 865, 878 v červnu 1927. O 117
bodů výše než před hovorem o clech! Pak přišla výborná loňská žeň a my se
držíme pořád... 849, 846 a v červnu letošního roku 843. (Místopředseda
dr Brabec převzal předsednictví.)
Podívejte se na snížené mzdy a platy sestavené podle r. 1925, a porovnejte, jak tu stoupá, díky clům agrárním, výdej dělnické rodiny pětičlenné, ovšem i zaměstnanecké a středních vrstev vůbec.
A co byty? V bytech byl r. 1925 index 703, r. 1926 735 a r. 1928 - znáte 2krát po 20% přirážky. Tu ovšem již přicházíme do věcí, které dělá stát sám, neboť zákon bytový pomáhal jistě zdražovati.
Ještě několik slov o cukru. Jeden z našich senátorů - byla jsem velmi nerada, když jsem viděla, že odchází se senátu - vykládal při rozmluvě: "Vždy je to jen 28 Kč ročně. Ať dělník vypije o dvě sklenice měsíčně piva méně a má to doma." (Výkřiky. - Hlas: Senátor koaliční!) Koaliční, agrární, který je také v cukru namočen. A teď si představte, když takový dělník živí 7 členů rodiny! Násobte to sedmkráte a máte 196 Kč. Děti mohou v zimě choditi bosy, aby mohly pánům cukrovarníkům těch 28 Kč na hlavu dáti. Ale když si vzpomenete na ty dvě Kč za této vlády, je to poněkud vyšší cifra, kterou chudáci dosadili cukrovarům!
To není samotný cukr, to je řada věcí, které se tím zdražují. Okamžitě stoupla cena cukrovinek. Děti dělnické nebo malých zaměstnanců nemusí cukroví jísti, řekl by náš pan kolega. Okamžitě se zdražila čokoláda, samozřejmě marmeláda, limonády, to proto, když děláme protialkoholní akci, abychom to měli oslazeno. Zdraží se zavařování ovoce a povidla. Samozřejmě, zdražilo i pečivo sladké, t. zv. mastné. Tedy to není jen 28 Kč. A stále zdůrazňuji, že občanstvo je vydáno na milost a nemilost každému, kdo chce zdražovati. Odtud nutná nespokojenost, nejistota, ba strach, co bude dál. A podvýživa, úpadek zdraví... A nyní, jak vláda sama pomáhá ve zdražování. Cla byla začátek, potom přišly bytové zákony, teď vezměte stavební ruch, kde pánové si nedali a nedali říci, aby dělali zákon dlouhodobý, aby se nezdražily pozemky a stavební hmoty do úžasných cen. Marno. Teď máte další věci - zdálo by se to maličkostí - 2 haléře na nejhorší cigaretě. Říkali páni: Cena musí se dělit pěti, poněvadž nebudeme míti dvouhaléřů. Oni si to ti kuřáci vypočítali a nešli pro každou cigaretu zvláště! Za této vlády bylo zdraženo jízdné III. třídy. A nyní obecní dávky v důsledku zákona čís. 77/27. Podívejte se, kam chcete, zdražení, zdražení, dík vládě! a přirozeně, že pak soukromí zdražovatelé mají kuráž tím větší!
Musím se dotknouti ještě této stránky zdražování. Té totiž, že náš stát skutečně slouží z velké části zájmům velkých agrárníků. V tom tajném memorandu o cukru je také požadavek, aby se nepoškodila existence kteréhokoli cukrovaru, tedy i těch slabě vybavených, čili těch rolnických a porolničených. A dokonce bylo v tisku uveřejněno, že to byli právě zástupci rolnických cukrovarů, kteří si přáli, aby zvýšení činilo 60 haléřů, kdežto průmyslové cukrovary nešly na tuto výši. To bylo uveřejněno a nebylo dementováno, a já nemám příčiny, abych tomu nevěřila. A jestliže si připomenu, že náš agrární kolega tak houževnatě hájil zdražení, jak jsem uvedla, cítím, že v tom agrárníci mají jakýsi hřích.
Vládu a cukrovarníky následuje kde kdo. Zdražování je všeobecné! Máte mléko. Prý bylo sucho, není krmiv a následkem toho mléko zdražilo. Bund der deutschen Landwirte v severních Čechách se o to přičinil již od 1. září - je také součástí naší vlády dnes - tam mléko zdražilo o 20 haléřů. Mléka nedostatek není; při zásobování Prahy a velkých středisek průmyslových padá na váhu jižní Morava. Rakousko si udělalo cla na mléko a následkem toho jižní Morava nemůže tam vyvážeti, má přebytek mléka, jen šestina mléka se dává do konsumu a ostatní se zpracuje na máslo, sýry - při tom to máslo skočilo od června o 4-6 Kč. To je všecko následkem toho sucha. Dále jsou důkazy, jak se zpracovává mléka na galalit, náhražku kosti. Tedy přebytek mléka jest, ale nám se bude říkati stále, že bylo sucho, a následkem toho drahé mléko. Ale neřekne se, že sucho přišlo až po senách a že tu máme jiná náhradní krmiva atd. A zase při krmivech vidíme, jak vše se točí kol přání agrárníků.
Musíme si zvláště my, kteří jsme byli proti clům, zapamatovati postup jejich. Konstatovali: Máme sucho, bude málo krmení, kukuřice má clo 6 Kč na l q. Okamžitě se jim vyšlo vstříc a nařízením č. 146 prostě se slevilo clo na kukuřici na 50 haléřů! Ovšem to byl zájem agrární. Když je to zájem širokých vrstev lidových, aby se odbouralo na př. clo na cukr, pak se o tom ani nemluví. Jsou to tedy zrovna agrárníci, kteří první udělali průlom do agrárních cel! U vajec činí zdražení 30-40%, brambory zdraženy o 20 Kč. A teď máte maso. Při mase to zase souvisí se suchem. Dobře. Stěžují si prý malí zemědělci, že musí vyprodávati stáje. Překvapí vás jako mne, že šetření zásobovacího ministerstva zjistilo, že tomu není tak, že se na trhy dováží málo dobytka, že jsou trhy velmi málo obeslané, že v jednotlivých střediscích dovozu jsou ceny za živý dobytek odpovídající cenám masa. Ale dobře, když se vyprodává dobytek podle tvrzení agrárního, měli bychom to cítiti v laciném mase. Nebo se řekne, že se vyprodává horší druh dobytka; pak bychom to měli cítiti v uzeném zboží, když ne v syrovém mase. Ale necítíte zlevnění nikde, a to je pro naši zásobovací politiku charakteristické! Když se objeví sebemenší záminka nebo dokonce nějaký fakt, který by mohl sloužiti ke zdražení, okamžitě zdražení tu máte jako v tom suchu s tím mlékem, s tím máslem a masem. Ale když se projeví moment, který by znamenal snížení ceny pro konsumenty, ku př. výprodej dobytka, nevidíte slevy nikde! To jste viděli též u uhlí. Když r. 1923 snížil stát daň uhelnou, neprojevila se sleva nikde v drobném prodeji. Ale vidíte teď u cukru, jak zdražení se projeví okamžitě v drobném. Náš stát je dělán na skutečně stát kartelů, velkých kapitalistů, a lid, on zde sice je, bohužel, ale pro něho není vlády. Ještě jedna poznámka k vládě "agrární", mocných tohoto státu. Co tu bylo řečí o volnosti obchodu! O možnostech vývozu agrárních produktů! A najednou zavádí se znovu povolovací řízení! Jde o vývoz zadní mouky. To je věc velice vážná, pánové. Nebylo vůbec možno nalézti trhů pro zadní mouky a u nás pro ně nebylo upotřebení. Po dlouhé námaze konečně se nalezly trhy v Rakousku, Německu a Polsku; a najednou si zavádíme povolovací řízení, těžko dobyté trhy ztratíme a mimo to, když mlynáři nebudou míti možnost vyvézti zadní mouku, aby ta krmná tu zůstala "pro nedostatek píce", to znamená, že si mlynáři vynahradí ztráty zvýšením cen mouky jedlé! Samozřejmě můžeme očekávati, že také ostatní státy se proti nám postaví se stejnými opatřeními a dovoz sena z Bavorska a Švédska bude zamezen jako odpověď na naše povolovací řízení. S melasou je to také takové. Stálé dovolávání se sucha, výprodeje stájů, nízkosti cen živého dobytka atd. - to není jen snaha o zvýšení cen, to jsou přípravy k horším věcem! Mluví se o tom, že má býti zavedeno clo na maso, na produkci živočišnou. Bylo by velice důležité, abychom se již dnes na tu věc podívali, protože, až s tím přijdou, bude konec s výklady! Já myslím, že je to docela hotová věc, že přijdou páni agrárnici s těmi cly na živočišnou produkci. Ale my nejsme soběstačni ve výrobě masa a dobytka vůbec, zvláště vepřového. Já jsem si vybrala statistiku z doby před válkou z r. 1912, a to je přímo úžasné, že z celkového počtu vepřů, kteří byli dovezeni na pražské trhy - bylo to přes 1/2 milionu kusů - dovezlo se z Čech a Moravy sotva 3356 kusů! (Venkov se zásoboval přímo.)
V r. 1924 je situace jiná, neboť jsme dovezli do Prahy 291.900 kusů vepřů a z Československa (se Slovenskem dohromady) 86.000, ale vedle toho třebas jen z Polska bylo 100.000 kusů! A při tom vyvážíme své šunky a uzenářské výrobky z českých vepřů. Tedy vidíme, že nejsme soběstačni ve výrobě masa, a potom si tu budeme zaváděti cla na maso. Kdybychom vzali všechno maso dohromady, sotva 1/10 spotřeby kryjeme v republice. A pokud jde o tuky i s olejem, kryjeme jen 1/5 spotřeby a ostatní musíme dovážeti. Kdybychom si vyrobili tolik, že by nám přebývalo, pak ať pánové přijdou se cly na ochranu produkce živočišné; ale je-li takový nedostatek dobytka, co bude následovati clům? Zase zdražení masa širokým vrstvám lidovým! A ten náš kolega agrárník bude asi říkat: "Copak musí ten dělník maso mít? Tak ať je nejí, když na ně nemá." Zdá se mi, že nakonec nebude míti na nic.
A nyní uhlí! Ceny byly určeny 1923 a je zajímavo, že se prodává pod cenou! Proč? Protože se úhrada dovedla najíti jinde, totiž v záměně jakosti; tak se ku př. "Hedvika" prodávala za "Julius" a činí to hned skoro 2 Kč; dále na váze, takže na př. pražská prodejna si zavedla nucené vážení uhlí, které ji stojí 1 mil. Kč ročně, aby prý udělala pořádek, aby byli chráněni obchodníci, kteří jsou poctiví a nešidí na váze. A teď, prosím, nejnovější výnos zemské správy politické z 22. září; klidně zemská správa politická konceduje již 50 haléřů zdražení! Nekonceduje, co chtěli dále obchodníci uhlím, totiž ještě 30-40 haléřů na rozvoz, tedy dohromady 90 haléřů! Zemská správa politická konceduje zdražení 50 haléřů, jen ten rozvoz drží. Budeme viděti, jak s tím pochodí. Dnes nemáme žádné důvěry k zákroku vládních orgánů, když něco řeknou. Uhelné hospodářství je takového rázu, že by tu celou otázku měla vláda vzíti do ruky. A ovšem mělo by to býti zase na prvním místě ministerstvo zásobování, které by konečně přistoupilo k tomu, aby se cena uhlí určovala za kalorie, za výhřevnost a nikoliv podle prosté váhy, jak se děje dnes. Zdá se to být složité, ale ku př. v Lipsku zřídilo město t. zv. úsporu v domácnosti, kde každý dostane vyšetření výhřevnosti docela zadarmo. To je potom ochrana konsumentská. Vím, že ministerstvo zásobování je dnes velmi slabé. V rozpočtovém výboru minulého roku jsem na to poukazovala, že při rozpočtu, jaký má ministerstvo zásobování, těžko bude moci něco dělati. A pan ministr zásobování tehdy odpověděl, že rozpočet je přiměřený normálnosti poměrů zásobovacích! Máme-li si mysliti, že dnes jsou poměry zásobovací normální, pak to, o čem jsem tu mluvila a co všichni sami znáte, vždy ukazovalo, že může se malý člověk v této republice prostě poděkovati porozumění, jaké vládne u státní správy pro jeho těžký život!