Poukázal jsem již k tomu, že v zemědělství tvoří více než polovinu zaměstnanectva ženy a musím se proto znovu ještě jednou k tomu vrátiti, abych na konkretní skutečnosti dokázal, že stelné krávy požívají daleko větší ochrany u rolníka, než dělnice před porodem a po něm! Před několika týdny usnesl se slavný senát na novém zákonu o porodních asistentkách. Zvýšeným vzděláním, které se v tomto zákonu požaduje, má býti snížena úmrtnost kojenců. Všechna čest vyššímu vzdělání porodních asistentek; nicméně však je přece pravda, jak se domnívám, že příčiny úmrtnosti kojenců je potřebí hledati někde docela jinde, než v kusém vzdělání porodních asistentek. To platí všechně v celé republice, zvláště však pokud jde o poměry v zemědělství. Úřední zprávy o zemědělských nemocenských pokladnách to nevypočítávají, ale zjišťují v suchých cifrách ohromující skutečnosti, t. j. skutečnosti, které svědčí o neobyčejně špinavém jednání se zemědělskými dělnicemi před porodem a po něm. Jak pak se věci mají? Zákon o nemocenském pojištění stanoví pro těhotnou ženu dobu ochranu a ta činí 6 týdnů před a 6 týdnů po porodu. Po tuto dobu ochrany mají dotčené ženy nárok na léčebné. V případě, že své kojence samy kojí, mají dokonce nárok na poloviční nemocenské jako prémii za kojení. Tato doba ochrany nebývá u zemědělských nemocenských pojišťoven ani zdaleka využita. Výkazy těchto pojišťoven poučují, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku průměrná doba ochrany těhotných žen, aniž by musily pracovati, nyní před porodem 11,03 dne a v době porodu 29,3 dnů. Toto průměrné číslo praví, že většina žen koná těžkou práci zemědělskou až do porodu a velmi brzy po porod u zase se jí chápou. Nemůžeme se zajisté nikterak domnívati, že těhotné ženy a ty, které porodily, zříkají se z ryze sebevražedných úmyslů vyhražené jim ochranné lhůty. Uplatňují se tu tedy jiné důvody. Především hledí správy zemědělských nemocenských pojišťoven neobyčejně k tomu, aby se zbavily břemen. Kromě toho vykonávají zaměstnavatelé teror takovým způsobem, že ženy, které nenastoupí včas práci, musejí se obávati, že přijdou o práci. Tím se stává, že se nedodržuje ochranná lhůta a že téměř 15 % všech šestinedělek nekojí své děti, tedy nepoužívají jim vyhrazené možnosti získání prémie za kojení. Není to zajisté také žádnou náhodou, že v zemědělských krajinách, a to zvláště v krajinách německých, překračuje úmrtnost kojenců průměr republiku velmi značně.
Tak tedy vypadají sociální poměry venkovského dělnictva. Pokládal jsem za nutné, načrtnouti stručně tento neutěšený stav, abych dokázal, že se v tomto státě a jmenovitě dnešní vládní většinou řeší otázka majetková ze dvou různých hledisek. Podle našeho názoru je pracovní síla jměním dělníkovým. Toto jmění má a musí býti chráněno. To se však nechce, neboť kdyby se to chtělo, pak nemohlo by se sociálně politické zákonodárství tak potírati a zhoršovati, jak je tomu zde. Kde se však jedná o to, aby bylo chráněno hmotné vlastnictví majetných tříd, tam se uvede v pohyb celý státní aparát a dělá se možné i nemožné, aby zostřeny byly zákony, jen aby t. zv. posvátnost soukromého majetku byla chráněna.
Tato skutečnost projevuje se opět velmi důmyslně v projednávané předloze. Podle dosavadních předpisů mohli na př. udání o polním pychu učiniti pouze polní hlídači aneb dotyčné poškozené osoby. Teď tomu má býti jinak. Na základě předloženého zákona má každý, kdo nějak tuší, že došlo k polnímu pychu, býti oprávněn učiniti udání. Každý, kdo se snaží obrátiti k sobě příznivě pozornou polního hlídače, nebo určitého vlastníka, pospíší si použíti nejbližší vhodné příležitosti k tomu, učiniti se nějakou denunciací oblíbeným. Takové věci se již vždy dály. Tím se tedy otevírají denunciantství dveře dokořán. Celá řada věcí, které dříve nebyly pokládány za polní pych, je dnes označována jako polní pych i tehdy, kdy tím nikomu škoda nevzejde. Je zde tedy, alespoň teoreticky, možnost při každé příležitosti konstruovati polní pych. Postaví-li se na př. za deště někdo pod strom, který stojí na poli podél silnice, aby se uchránil před deštěm, dopouští se, dopadne-li ho polní hlídač, polního pychu. Nebo ulétne-li někomu za bouře klobouk s hlavy do pole a on za ním poběhne, může býti zlomyslným polním hlídačem stíhán pro polní pych. Nebo má býti nyní trestně stíháno, když chudé děti dělnické sbírají klasy a bramborovou nať a vůbec snad nějak paběrkují. To bylo starým zvykovým právem, ač ovšem mělo k tomu býti vyžádáno povolení vlastníka, což se však nikdy nedodržovalo. Toto zvykové právo zůstalo a sedláci mlčky souhlasili, poněvadž se tím přece nikomu škoda neděje. Bojovali jsme proti tomuto ustanovení v národohospodářském výboru. Ale pánové z většiny řekli, že tomu bude dále tak, jako dosud, že se při tom lidé právě prohlednou.
A potom řekl jeden z pánů, že ruka ruku myje, t. j. správně vyjádřeno, že si prohlédneme dělníky nebo děti při sbírání. Jak oni totiž budou stranickopoliticky agrárníkům vhod, tak se s nimi bude jednati při sbírání brambor a kláskování. Je vskutku strašné, že nutno ještě hájiti tento způsob uhájení nebo doplňování živobytí, neboť je to vůbec skandál a strašlivá věc, že existují dělníci, kteří rok co rok pracují a ještě potom jsou nuceni posílati ženy a děti, aby paběrkovaly brambory a sbíraly klasy, aby tak své živobytí doplnili.
Zvláště ostře ukazuje se agrárnická zpupnost při obsazování polních hlídačů. Podle § 5 zákona o ochraně polního majetku má obec povinnost ustanoviti polní hlídače. Při tomto ustanovováni nemá však obec volnou ruku, neboť v témže paragrafu se dále praví, že vlastníci mají jmenovati polního hlídače, který má býti ustanoven. (Sen. Löw [německy]: To nesouhlasí s finančním zákonem!) Částečně. Mohli bychom se snad domnívati, že se tím myslí většina majitelů. Ale chyba lávky! To není většina majitelů polí, neboť zákon praví, že vlastníci hospodářství, kteří mají nésti největší díl nákladu na vydržování polních hlídačů, jsou oprávněni jmenovati obci polního hlídače a rovněž mají i možnost žádati bez udání důvodů, aby polní hlídač byl ihned opět propuštěn. Je vskutku neslýcháno, aby veřejně ustanovení orgánové - to přece jsou polní hlídači, kteří jsou ustanoveni od obce - byli činěni odvislými od toho, jestli se některému vlastníku statku líbí nebo nelibí je ponechati. Dalo by se to ještě dále rozpřádati, aby se ukázalo, že ve skutečnosti mají jmenovati jen velkoagrárníci polní hlídače.
Jak by to v tomto směru vypadalo, kdybychom si představili celou Československou republiku jako jedinou obec, toho pozoruhodné doklady poskytují zprávy státního statistického úřadu. Podle šetření státního statistického úřadu bylo v Československu 1. července 1926 1,468.439 zemědělských vlastníků s 8 mil. 656.073 ha půdy. Z toho je 1,277.273 vlastníků s 3,614386 ha půdy; p poměrných číslech vyjádřeno, má tedy 88,93 % všech vlastníků 42,46 % veškeré půdy, kdežto na ostatních 11,07 % vlastníků připadá 57,24 % půdy. Kdyby tedy bylo Československo jedinou obcí, tu by si 11 % vlastníků ustanovovalo jen pro sebe veškeré polní hlídače. V praxi bude tomu tak, že si v jednotlivých obcích 1, 2 nebo 3 - snad se i stane, že často 5 nebo 6 - vlastnνkω v obci ustanoví a jmenuje polního hlídače, jehož pak obec má dosaditi jako veřejného činitele. Neslýchanější už tato věc nemůže býti!
A tu opět tvrdí agrárníci při nejrůznějších příležitostech, že se pokládají za oprávněné zastupovati zájmy domkářů a malorolníků. Toto však je namířeno proti zájmům domkářů a malorolníků, poněvadž tito nemají vůbec co mluviti do ustanovování polních hlídačů. O statně nejedná se s malorolníky a domkáři jinak, než s dělníky, poněvadž se ví, že jejich hospodářství je tak nepatrné, že jim nedává živobytí a že jsou tedy nuceni někde vypomáhati.
Konečně dochází i k podstatnému zhoršení v soudnictví. Dosud bylo to tak, že veškeren polní pych, pokud nejednalo se o delikty podle trestního zákona, vyřizovala obec, t. j. obce tvořily trestní senát. To bude nyní odstraněno. Soudnictví odejme se obcím a přikáže politickým úřadům. To se děje domněle proto, poněvadž prý jsou rozhodnutí politických úřadů spolehlivější, než senátů obecních. V národohospodářském výboru řeklo se to mnohem upřímněji, než v důvodové zprávě. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.) Tam řeklo se zcela otevřeně, že od dob všeobecného, rovného a přímého volebního práva do obecních zastupitelstev přežily se soudní senáty v obcích, poněvadž již nesledují a nehájí zájmy poškozených vlastníků. To je demokracie. Jinak, což bych ještě rád uvedl, bylo poukazováno také k tomu, že je samozřejmo, že věci nutno odkázati k rozhodnutí politickým úřadům, poněvadž politické úřady pracují mnohem nestranněji, spolehlivěji a klidněji. O tom nutno rozhodně pochybovati. Je možno, že politický úřad bude pracovati mnohem klidněji, poněvadž se právě všechno vyřizuje podle byrokratické šablony bez ohledu na to, jak se vyvinuly místní poměry. Neslýchaným je také ještě něco jiného. Soudnictví mělo býti totiž zostřeno ještě tím, že měl býti podle § 19 vládní předlohy politický úřad oprávněn, uložiti obecním starostům, aby ty, kdož dopustí se polního pychu, vystavili v obci pobytu na pranýř. (Sen. Hrejsa: To je škrtnuto!) Ano, je však nutno to zdůrazniti. Chci říci: Pánové v národohospodářském výboru dali si to po dlouhých diskusích přece vymluviti a pochopili, že nelze klesnouti nazpět do středověké justice. Jinak tomu však bylo v ústavním výboru, kde je většina právníků. Ti namáhali se velmi, aby toto pranýřování bylo zachováno v platnosti. Tedy toto pranýřování se nebude díti, je z předloženého zákona vyloučena. Je však přece nutno, k tomu poukázati, poněvadž to ukazuje ducha, který vládne v ministerstvu zemědělství. Říká se přece, a opětovně jsme to slyšeli a četli, že je pan ministr zemědělství velmi vyškolený a pokrokový člověk, a ten je s to, pokládati za oprávněný způsob výkonu práva, který leží již několik století za námi. Peněžní pokuty, ať již za polní pych, nebo jiné s tím související příjmy, byly až dosud vesměs přikazovány chudinským pokladnám. To nyní přestane. Všechny peněžní pokuty, jakož i jiné s tím související příjmy budou nyní plynouti do státní pokladny; také okolnost, která něco říká o sociálně-politickém smyslu naší vládní většiny, totiž to, že pánové z ní právě tak, jako se snaží na podkladě zákona o obecních financích odbourati v obcích všechna sociální zařízení, tak i tohoto případu používají, aby těch několik korun - nevím, mnoho-li to dříve činilo - které měly připadnouti chudinským poklad nám z polního pychu, jednoduše přikázali státní pokladně. Můžeme tedy býti jisti, že to bude v budoucnu více činiti, než dosud. Neboť podle toho, co jsme slyšeli v národohospodářském výboru, má býti systém polních hlídačů neobyčejně velkolepě vybudován; polní hlídač má býti opatřen různými poukázkami, jestliže se mu podaří, zmocniti se někde někoho v polní boudě, může ho pro polní pych zadržeti; předloží mu prostě poukázku na 5-10 korun jako zajištění. Tyto peníze může dotyčný obdržeti zpět, jestli předvolání vyhoví a dojde-li k výslechu. Ale je též možno a z 10 případů stane se tak devětkráte, že se raději zřekne zajišťovací prémie, aby neměl ještě další škodu.
Korunovány pak jsou obě tyto předlohy ustanoveními o samém polním hlídači. Ten bude jak jsem již uvedl, jen několika a ve mnohých případech také jen jediným vlastníkem jmenován a usnesením obce ustanoven veřejným orgánem. Samozřejmě bude pak též politickým úřadem vzat do přísahy. Do přísahy vzatý polní hlídač vystačí s velmi nepatrnou kvalifikací. Vše, co se od něho žádá, je, aby rozuměl něčemu z hospodářství a aby uměl dostatečně zacházeti se střelnou zbraní. Poněvadž je to se stanoviska veřejného orgánu pramálo, domníváme se, že musíme předpokládati, že by takoví lidé neměli býti ustanovováni za polní hlídače. Jedinou výzbrojí polního hlídače je, aby rozuměl něčemu z hospodářství a zacházeti a revolverem, to jsou jeho jediné atributy, které se všeobecně uplatňují téměř v celém Československu. Na veřejný orgán povýšený polní hlídač má vždy pravdu, o tom naprosto nelze pochybovati, právě jako již se stalo, že policisté velmi často říkali nepravdu a nemohli býti usvědčeni, že lhali, poněvadž vypovídali pod přísahou, a tak tomu bude i s polními hlídači. Celé tucty lidí mohou tvrditi, že věc měla se tak, jestliže však polní hlídač má na tom zájem, aby někoho zadržel pro polní pych, nic to nepomůže, a okolnosti nasvědčují tomu, že budou odměňováni od kursu a tím budou míti také zájem na tom, sháněti a zadržovati provinilce polním pychem.
Neslýchaným je také ustanovení, že polním hlídačům je dáno právo zadržené osoby prohledávati. Toto ustanovení bylo pak v ústavním výboru poněkud pozměněno, a to v tom směru, že polní hlídač může prohledávati pouze osoby stejného pohlaví. Jak se to má prakticky prováděti, není vlastně dosti jasno. Ve výboru národohospodářském vynořila se později tato otázka, ale nebyla vyjasněna. Vezměme si určitý případ. Někde 2-3 km za osadou zastaví polní hlídač nějakou ženu. Zdá se mu býti podezřelou, nebude ji však podle zákona prohledávati, nýbrž dovede ji nejprve na obec, tam se vyhledá osoba, která provede prohlídku ženy. Tím je vlastně prokázáno, co jsme tvrdili, že není naprosto potřebí, aby se taková prohlídka prováděla. Ve starém Rakousku vystačilo se po několik desítiletí bez prohlídky a nebylo naprosto nutno, vkládati do zákona toto zostření. Že pak nyní ústavní výbor učinil tuto změnu, lze vysvětliti pouze tím, že pánové pokládají za nebezpečné, dáti polním hlídačům právo, aby kohokoliv bez výběru mohli prohledávati.
Tedy, jak již bylo řečeno, toto ustanovení, které chtělo tam míti ministerstvo zemědělství, vypadlo; to tedy znamená malé zlepšení. Podali jsme v národohospodářském výboru řadu zlepšovacích návrhů. Ovšem, pánové z většiny tvrdili, že vše to, co oni navrhovali a co vláda předložila, značí zlepšení. To je ovšem různost mínění, neboť to, co je lepším pro agrárníky, je horším pro celek. Všechny naše návrhy, které směřovaly k zlepšení zákona, byly zamítnuty, až na jediný, totiž onen paragraf, jímž odstraněno bylo pranýřování pachatelů v obci.
Vzhledem k tomuto stavu, poněvadž zákon ani zdaleka neodpovídá našim názorům, nejsme s to, proň hlasovati. Nicméně opakujeme i zde své návrhy, které jsme podali v národohospodářském výboru, abychom vládní většině dali příležitost zaměstnávati se těmito návrhy.
Dámy a pánové! Nemůžeme býti pro tento zákon, poněvadž nenahlížíme a nepochopujeme, proč se mají tvořiti další zvláštní zákony, další trestní zákony. Trestních zákonů již jsme nadělali dost. I četnictvo a policie byla proti poměrům předválečným rozmnožena asi o 100 %. Tedy o bezpečnost je, pokud se četnictva týče, dostatečně postaráno. Staré Rakousko vystačilo se 14.000 četníky při asi 28 milionech obyvatelů. Máme polovinu obyvatelstva a stejný počet četníků jako staré Rakousko. Naše výdaje na četnictvo stouply o více než dvacetinásobek. Jestliže tedy jde o prostředky moci, o nichž stále tvrdíte, že zde musejí býti, aby morálka obyvatelstva byla zvýšena, tu právě tyto prostředky moci zde budou. Ale jak tomu bylo vždy, tak bude i nadále: Tento způsob morálky obyvatelstva, který chcete přivoditi, nedocílí se četníky a policií. Vracím se nyní opět k východisku své řeči, že politika sociální je nejlepší kriminální politikou, čili, jsou-li tu zločiny, že jsou to zločiny státu. (Potlesk něm. soc. dem. senátorů.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má nyní pan sen. Bodnar.
Sen. Bodnar (malorusky): Slávny senát! Nenasytný kapitalizmus chce pohltit všetko, čo pre setba ziskáva prácou, krvou a životom iných.
Nikedy nebol tak nenasytný ako teraz, keď reakčná občianska väčšina a najviac kurupčná agrárna strana už i tú špetku trávy a ztratný klas odoberá chudákom a zakazuje nemajetným to, čo dosiaľ ako odrobinky padalo s naplnených stolov buržoazných a ako žobrácky dar chudobným zostalo.
Agrárna strana nerozdeľuje pôdu, neprevádza pozemkovú reformu a naopak zaberá pasienky a zaberá pachty od tých obcí a zemedelských chudákov, ktorí ich dosiaľ užívali.
A teraz porušujú a ozbrojenou silou zakazujú sedliackemu ľudu i ten pradávny zvyk, z ktorého obce dosiaľ maly užitok. I tento ulúpili vo svoj prospech. Lebo je starodávnym zvykom, že ľud pásal svoj dobytok na medziach a strniskách, keď bola úroda sobraná a že po žatvách chudobné vdovy sbieraly klásky, ktoré tam zostaly; to už starý zákon priznáva a predpisuje toto právo, ktoré platí vo v šetkých štátoch. A teraz hlavne na Slovensku a na Zakarpatí v desiatom výročí republiky hliadači a nové persekučné súdy i to zakazujú.
Náš Pud so všetkých strán cíti kapitalistické požehnanie.
Náš ľud na verchovine trpí hlad súc obraný o všetko, nemá ornej pôdy, nemá priemyslovej práce, žil z chov u dobytka a chodieval na žatvy. Teraz sedliakom zabral pasienky a zalesňujú ich a chránia ich četníci, aby tam nepásli dobytok. To sa, stalo i u nás, v Hrušove, kde sme cez storočia pásli v lese dobytok za uhorskej vlády, ktorá nám neprekážala. A česká vláda vztiahla svoju ruku a tiekla ľudská krv od četnickych guliek.
Teraz znova nás provokujú, zabrali nám dobytok a jeden úrad svaľuje vinu na druhý. Tak chcú ulúpiť naše pasienky. Nesvedomití Česi nahovárajú ľudu, že ľud nepotrebuje pasienkov a že preto vraj treba ich zničit. Nech len príjdu títo znalci hospodárstva na naše hory, kde na útesoch ani tráva nerastie, lež len kosodrevina, kde každý les je štátny, kde divá zver sožerie celý osev, kde ľud musí cele leto vo dne i vnoci krikom a ohňom hájiť osev pred zverou. Nech príjdu hospodáriť k nám, kde nie je prevedená pozemková reforma. A nakoľko je prevedená, pôdu dostali. agrární kortešovia a ľudu bola väčšinau pridelená pôda v hrobe. A potom nech povedla, či je nutná smrt hladom na Zakarpatí.
Chudobnému zemedelskému ľudu zabrali pastviny a to väčšinou pastvin komposesorátné, urbariálné, v ktorých iba jedinci majú právo. Chudákova krava a koza pase sa len na cestách a strništiach a aj to zakazujú. Nezbýva nič iného, než aby náš chudobný Ukrajinec zabil seba i svoju rodinu, lebo pre sebe a svoju rodinu nezaistí ani trochu mlieka.
Náš ľud utiskujú najviac daňami takí nesvedomití exekútori, že odnesú i poslednú perinu a soberú posledné teliatko alebo prasiatko na trh, kde ho kúpi za mizernú cenu četník alebo s exekutorom dohodnutý žid, ktorý sa a ním rozdelí o zisk.
Náš ľud nestydate trestá za lesné škody svaljavský, terešovský, rachovský a sevljúšský náčelník. Náčelníkovi stačí ako jediný svedek lesník, a za trochu raždia alebo za pasenie dobytka v lese alebo za sbrieranie hríbov a malín, vsadí do väzenia alebo potrestá pokutou väčšou než 100 Kč ten chudobný, nešťastný, >osvobodený< ľud, ktorý sedí vo väzení na jar, v lete a na podzim a len škrýpa zubami zo zúfalstva.
Ale keď nášmu chudákovi štátna alebo panská divá zver sožerie osev a medvedi a vlci roztrhajú vo chlieve alebo na poli ovce, kravu, vola, kozu atď., nieto zákona, podľa ktorého by chudák dostal náhradu. A keď náš chudák za poškodenie, svojho osevu a za jeho zničenie divou zverou chodí z kancelárie do kancelárie, vysmejú sa mu tam a vyhodia ho. Je to pravda, že panská zver je pánom milejšia, než náš dobytok a my.
Poľovky patria českým pánom, a len oni smú nosiť zbraň. My nedostaneme dovolenie nosiť zbraň. Dostanú ho len agrární agitátori alebo nejaký panský špehún a to je ich radosť a naša obeť.
To sa deje v jubilejnom desaťročnom výročí republiky.
Náš ľud trestajú za lesy už od r. 1919, a to v obvodoch obcí Bilky, Hrušovo, Rachovo, Tiačevo, Chust, Sevljuš atď. i za pasienky. Všade nám zaberajú ukrajinské školy a počešťujú ich. Správnou reformou olupujú nás o našu samosprávu a o stieň tejto samosprávy a na místo toho zaviedli u nás úradnícku diktatúru a policajný stav. Potom - utrhnete chudákovi i posledné sústo od úst. Dali ste moc proti ľudu do rúk agrárníkom a policistom, ktorí môžu prehľadávať naše ženy a dievčatá. Brutálne vykorisťujete náš ľud pre politické uvedomenie a iba ľudia podobní dr Štefanovi môžu byť šťastní, lebo len agrární kortešovia dostávajú pôdu.
Nakoľko ide o pozemky, Zakarpatie je v najhoršej situácii v celej Europe. Majetky sú v rukách veľkostatkárov, bývalých maďarských a rakúskych lokajov, Schönbornov, Telekyov a iných. A druhá ohromná čast je dosiaľ v rukách štátu, cirkví, bohatých kňazov a kláštorných mnichov. Z tak veľkej a bohatej zeme pripadá na sedliavkov nepatrná časť a možno povedať, že na celom. Zakarpatí je sotva 50-100 roľníkov, krorí by mali 50-100 jutár pôdy. Iní majú 1-10 jutra alebo vôbec nič a takých je viac než 500.000. Prostrední roľníci majú od 1 jutra do 6 jutár.
Ako dôkaz uvádzam obce Hrušovo, ktorá úhrnom nemá ani 3.000 jutár; z toho štát má polovicu, takže na celú obec i s lesom, lúkami a ornou pôdou nepripadá ani 1.500 jutár. V tomto počte táto obec nemá vôbec žiadnych pasienkov. A obec má 2.500 obyvateľov a žije výhradne z chovu dobytka a roľníctva. Iného - priemyslného - prameňa zárobku nieto.
Táto obec pásla svôj dobytok od dob pradedov v dorostlom lese, spornom so štátom, pásla ho ako sa pase všade v obciach na Zakarpatí. Za okupácie českej buržoáznej vlády v r. 1920 celý pozemkový majetok bol pod ochranou a vo správe obce. Hrušova, ktorá ho užívala ako svojho majetku až do r. 1922. Česká buržoázna vláda v r. 1922 vyrvala nám z rúk četníkmi a vojskom tento majetok, vzala do svojích rúk správu a pokladnicu, čo dokazujú zápisy mám zabrané a nachádzajúce sa v mukačevskom županáte.
Obec užívala pasienkov pre svoj dobytok nepretržite i ďalej, lebo iných pasienkov nemala. Pasienkový zákon zo dňa 26. apríla 1924, č. 87 Sb. z. a n. mal platnosť na Zakarpatí a na Slovensku až do konca r. 1929, avšak tohoto zákona si nikto nevšíma, šľapajú po ňom. Tak na pr. dňa 17. mája t. r. lesný personál sobral zo sedliackeho dobytka na pasienku dobytok senátora Ivana Bodnara a protizákonne zahnal ho do súsednej obce, do Terešvy na trh, tam hladný dobytok bol držaný tri dni a tri noci, až tmoojší obecný úrad neshľadávajúc príčiny škody, pré ktorú by bolo treba dobytok ďalej držať, a shľadávajúc, že to je provokácia, dobytok prepustil.
Dňa 2. júna lesný správca v Tiačeve Horáček, a taxátor Růžička a četníkmi provokatívne sobrali zo sedlického dobytka a dobytka lesného personálu, ktorý sa pásol v lese, senátorovi Bodnarovi dve kravy a iným chudiakom štyry, t. j. úhrnom šasť kusov hovädzieho dobytka a divošským africkým spôsobom držali ho zavretý v lesnom chlieve, za živa hnijúci a zdochajúci nedostatkom a hladom. Denne tam krava dostane 2 kg zhnilého sena a nesvedomití úradníci protizákonne držia tento dobytok v ohromných mukách už 6 týždňov zavretý pod ochranou četníkov.
Takéto mučenie nikto nepamätuje ani z dôb divého uhorského mocnárstva. A takéto veci páchajú nám českí buržoazní divosi. Podívajte sa, českí vládci, čo sa deje na Zakarpatí. Svojích blbých úradníkov, vyhodených z vaších hraníc, úradníkov, ktorých nemôžete v Čechách použiť, ktorí u vás niečo spáchali, posielate na Zakarpatie a na Slovensko a oni pod vaším vedením ďalej páchajú svoje divošské činy.
Takých blbcov Komarinských a Horáčkov vezmite z Podkarpatia. Hľaďte, vládcovia, títo panáci ruka v ruke závistivo vošli do zmieneného lesa, kde obyvatelia od dôb svojích pradedov pasú svoj dobytok spoločne s dobytkom lesného personálu, a v tomto lese zistili akoby naschvál škody na 40.000 Kč, čo je úplne nespravodlivé.
Akým právom boly divošským spôsobom umučené až ku zdochnutiu zadržané kravy a to hladom a hnilobou v hnoji? To vy menujete zdravotnou morálkou?
O tejto zhovädilosti vedia všetky úrady počínajúc od ministetrstva až dolu; ale všetky vzaly vodu do úst a mlčia. Vám pánovia neide o trpiaci ľud na Zakarpatí a na Slovensku, ale iba o lúpiacich zlodejov.
Uvedomelé sedliacke robotníctvo jasne vidí a u nás pri voľbách svojím hlasovaním dokázalo, že nepotrebuje tarajšieho režimu, ktorý činí šťastnými iba kapitalistov. Chválime sovjatské hospodárstvo a prechádzame k nemu, kde každý zmučený má pravdu a môže žiť podľa svojej spravodlivej práce. A Vám pánovia povieme, že čím ťažší režim uviľujete na robotníctvo, tým rýchlejšie nadíde oslobodenie konečné pracujúceho ľudu. (Potlesk komunistických senátorú.)
Místopředseda Böhr: Nejbližším řečníkem je pan sen. dr Herz.
Sen. dr Herz (maďarsky): Ctený senát! Protestujeme čo najostrejšie proti policajným a četníckym brutalitám, ktorých použily politické vrchnosti voči ľudu, robotníkom a chudobným sedliakom čiste preto, že títo opovážili sa dať výraz svojmu protestu proti ich vykorisťovaniu, vyžieraniu a utlačovaniu. Protestujeme proti tomu, aby pre to boli robotníci a chudobní sedliaci bití gumovými obukami a pažbami, aby zatknutým bolo ubližované. (Sen. inž. Klimko [maďarsky]: Z toho sa ušlo i mne!) Aspoň viete, čo to je!