To je, prosím, v ministerstvu národní obrany. A v druhém ministerstvu, sociální péče, tam se nedělá nic jiného, než to, co strohý a suchý zákon nařizuje, nic více a nic méně. Za takového stavu věcí máte hlasovati o prodloužení zákona, kterým se stanoví hranice příjmu vylučující z nároku na důchod válečných poškozenců. Protestuji velmi důrazně proti tomuto režimu, upozorňuji ministerstvo sociální péče při nejmenším, aby alespoň tak briskně a krutě nepostupovalo. Pravda, nyní byl vydán výnos - nevím, jak je to přesně dlouho - zemským úřadům byl dán pokyn, aby přeplatky do 500 Kč, odpisovaly samy. Byl bych velmi povděčen, kdyby nejen zemský úřad v Praze, v Brně, Bratislavě, Užhorodě těmto přeplatkům, kde z 99 % jde o chudáky, žebráky, tímto způsobem dal zmizeti se světa. Tam, kde jde o vyšší obnosy - jsou to někdy obnosy vyšší 3.000 až 4.000 Kč, které dlouhou dobu onen invalida pobíral, kladu zvláštní důraz na to a žádám, aby byla respektována resoluce Národním shromážděním, oběma komorami již dvakráte přijatá. Ovšem raději bych slyšel, kdyby na tuto tribunu vystoupil pan ministr nebo jeho zástupce a řekl, co hodlá dělati, hodlá-li respektovati resoluce, nebo zdali to považuje za kousek popsaného papíru, který nemá žádné ceny. Žel, obávám se, že hlas můj bude hlasem volajícího na poušti, že jak ve výboru, tak i zde nevystoupí ani ministr, ani zástupce jeho, aby nám jednou sdělil, zda hodlá respektovati usnesení zákonodárného sboru. Ve stenografických záznamech je celá řada těch požadavků nejméně desetkráte opakována. Vím, že v ministerstvech je nikdo nečte, že se to nezaškrcuje, aby ministerstvo dostalo také příslušné stenografické protokoly a případně zaujímalo k jednotlivostem stanovisko. Budeme na to žalovati znovu. Když poměry půjdou tímto tempem, bude se to zhoršovat. Pánové, lásky k republice tím nezískáte u těch několika set tisíc válečných poškozenců, ani v nejmenším. A pak si naříkáte na nelásku k republice? V Pohořelicích na Moravě je náš největší invalidní institut, jiného totiž nemáme. Tam pracují invalidé za smluvenou pevnou mzdu 20 Kč denně. Invalidé ženatí za 20 Kč denně! Jednou bych také prosil pány, kteří dovedou tímto způsobem rozkazy vydávati, aby to tak 14 dní, nebo 3-4 neděle zkusili sami na sobě, zda je možno žíti životem člověka trochu důstojným za 20 Kč denně. Ale to nestačilo. Nyní je propustili. Kam půjdou jejich ženy, to se nikdo neptá. To byli ženatí invalidé, kteří si platili byt a stravu. Ona se řekne, že na Pohořelicku odírá se chudý lid bez nože, že tam pracují za 10 Kč denně a že tedy ministerstvo sociální péče jim platí ještě královskou mzdu, když platí 20 Kč denně. Tu je doklad, jak se tvrdě a bezohledně postupuje.
Byla by zde další otázka, o které jsem se již také zmínil, jakým způsobem konečně hodlá likvidovati ministerstvo soc. péče otázku válečných poškozenců, kteří se nepřihlásili do poslední lhůty zákonem stanovené, do 31. prosince 1923, zda bude klidně přihlížeti, aby těch několik tisíc sirotků i nadále žilo v největší bídě a strádání. Tedy prosím, to jsou otázky, které dnes kladu slavnému zákonodárnému sboru. Předem ve svém referátě pan referent také kladl důraz na tyto otázky - a když referent vládní strany žádá, aby konečně to bylo vyřízeno, kdo je zde a postaví se proti tomu? Pak mohou jedině vládní strany se vyjádřiti a musí také přiznati barvu, že to nemíní upřímně s válečnými poškozenci, když se přijímají resoluce a slibují se jim podpory, ale v praksi se to neprovádí. Pánové, nevytýkejte nic sociální demokracii, ministrům sociálním demokratům Habrmanovi a Wintrovi, že to, co dnes odhlasováváme, je zbytek, zákon z jejich doby. Ano, tehdy jsme se namáhali v tehdejší vládní koalici zákon zlepšiti, ale nepodařilo se nám to. Bylo to pravidelně - vždy úporné ministerstvo financí, které přímo proti ministerstvu sociální péče vystupovalo. Ale podařilo se tehdy v ministerstvu sociální péče aspoň to, že v řadě případů, cestou charitativní snažilo se těžký úděl a těžký život válečných poškozenců poněkud zlepšiti. My dnes po tom voláme a budeme velmi pečlivě sledovati, zdali konečně alespoň toto důrazné vyzvání, které je také v resoluci pojato >ministerstvo sociální péče důrazně se vyzývá<, bude míti částečný úspěch. Nebude-li míti toho úspěchu, nevykládejte nám ve zlé, že při příští prvé debatě, která se nám naskytne na tento tvrdý, bezohledný postup budeme znovu a znovu poukazovati. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Böhr: Nejbližším řečníkem je pan sen. Hubka. Má slovo.
Sen. Hubka: Slavný senáte! Před několika málo nedělemi projednávali jsme v tomto domě předlohu zákona o staropensistech. Projednávali jsme předlohu zákona, která měla napraviti existenční poměry jedné třídy obyvatelstva naší republiky, jistě třídy velice potřebné. Dnes předkládá se senátu Národního shromáždění nová předloha, která dotýká se rovněž stavu velice a velice ubohého, stavu, který ne z vlastní viny, nýbrž z válečných poměrů dostal se do takové hospodářské situace, že tato vyrovná se, ba dokonce je ještě horší situace staropensistů. Pročítáme výborovou zprávu výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového a pozorujeme z této zprávy, že rozpočtový výbor a výbor sociálně-politický jednomyslně dotýká se celé řady otázek a věcí, které od počátku trvání tohoto státu dotýkaly se záležitostí válečných invalidů, kde ale v této výborové zprávě dnešní předlohy se konstatuje, že všechny ty činy našich zákonodárných sborů neměly positivního výsledku, aby byly odstranily tolik křivd a tolik bídy, která provází právě stav válečných poškozenců.
První zákon o válečných poškozencích dán byl 20. února 1920. Od tohoto okamžiku šest zákonů projednávalo otázky válečných poškozenců a dnes, v červenci 1928, v jubilejním roce republiky, přichází se znovu s předlohou, která neznamená meritorně nápravu věcí, nýbrž znamená prodloužení trvání zákona z r. 1927. Je zajímavo, že v důvodové zprávě výboru sociálně-politického se povídá, že nebylo možno předložiti řádnou osnovu zákona, jelikož ministerstvu nebyla poskytnuta příležitost, aby takovouto osnovou se zabývalo. Rád bych opravdu slyšel od pana zpravodaje, aby nám věcně, objektivně vysvětlil, jaké to byly důvody, proč nebylo vládě možno, aby projednávala meritorně předlohu zákona a aby předložila zákonodárným sborům zákon ze základů nový, nýbrž aby znovu projednávala se osnova, prodlužující dosavadní mizerný stav. Byla to snad parlamentární technika, která znemožnila, aby řádný zákon byl senátu a poslanecké sněmovně předložen, nebo jsou tu snad jiné důvody, které překáží tomu, aby tato otázka tak eminentně významná pro tolik lidí byla projednávána se stanoviska objektivního? Pan referent uvádí nám ve své zprávě statistiku, jak vypadá dnes stav válečných poškozenců, a povídá, že od r. 1923 snižuje se průměrně o 31.000 ročně počet válečných poškozenců, že v r. 1927 je těchto invalidů něco přes 464.000. Budeme prodlužovati trvající zákony tak dlouho, až po třiceti jednom tisíci každým rokem ubývající váleční poškozenci znemožní nám vůbec upravovati jejich poměry ? Až váleční poškozenci vymřou? Či až váleční poškozenci snad po jiných cestách pomohou si z té hospodářské mizerie, ve které se dnes ocitají? Byla by to velmi špatná známka o porozumění pro sociální potřeby tohoto státu, velmi špatné vysvědčení o tom, jak republika Československá má v patrnosti určité, požadavky poměrně velmi značné vrstvy občanů tohoto státu a jejich hospodářské poměry, kdybychom měli čekati na to, až tento stav válečných poškozenců vymře.
Váleční poškozenci, budiž jim to řečeno ke cti, nežádají od státu a společnosti žádné almužny, nežádají žádných milodarů. Jejich snahou jest, aby v oborech životních povolání mohli sami přičiňovati se po cestách poctivé práce ke zlepšení své existence. Má se jim jen umožniti najíti ty cesty poctivé snahy. Vzpomeňte si, jak za starého Rakousku válečným invalidům se vycházelo vstříc.
V živé paměti jsou ještě ti invalidé a poškozenci, kteří ode vsi ke vsi, od obce k obci chodili s kolovrátky a pomáhali si tak k životu. Dnes přece jen ty kolovrátky by byly dokladem hrozných poměrů u nás. Má se tedy na jiných cestách a v jiných směrech vyjíti válečným poškozencům vstříc. Leč jakým způsobem se to koná? Jsou tu trafiky. Mohli by tedy váleční poškozenci prostřednictvím trafik nabýti určité existence. Ale uvážíme-li, že statistika, která přibližně udává počet trafik v Československé republice asi na 40.000, povídá, že z těch 40.000 trafik ani ne 50% něco přec 19.000 - pouze dostalo se od roku 1918 za posledních deset let do rukou válečných poškozenců, vidíme, že není tu opravdová snaha, aby snad pomocí těchto trafik válečným poškozencům umožněna bylo živobytí.
Kolegové přede mnou o tom promluvili a sám také z vlastní zkušenosti mohl bych přednésti zde slavnému senátu celou řadu případů, jak při přidělování, resp. vyvlastňování trafik postupuje se nespravedlivě, protekcionářsky. Postupuje se podle toho, jak někteří občané se zalíbí některému členu zákonodárných sborů a jak tento člen některého zákonodárného sboru dovede vyvinouti určitý tlak na příslušné místo, aby trafiku získal pro toho, kdo si ji nezaslouží. Mám sám jeden velmi markantní případ z Písku, kde vdova po vojenském zaměstnanci udává, že muž byl válečným poškozencem, ale lékařským zkoumáním vyšlo najevo něco jiného. Tato vdova, jíž se daří jinak velmi dobře, při své žádosti k okresnímu finančnímu ředitelství byla zamítnuta, u zemského finančního ředitelství byla zamítnuta, ale ministerstvo financí na zakročení jednoho z poslanců vládních stran této vdově trafiku přidělilo, co zatím celá řada opravdu velmi potřebných lidí, velmi těžce životem se protloukajících, 50%ních invalidů, na tuto trafiku marně čekala. Ani ne 50 % z dosavadních starých trafik mají dnes v rukou váleční poškozenci. Při dalším postupu při přidělování těchto trafik vidíme, že rozhodují docela jiné motivy, než hospodářské zájmy válečných poškozenců. Váleční poškozenci ve své snaze domoci se zlepšení svého hospodářského postavení po cestách vlastní práce domáhají se od státní správy zápůjček při kapitalisaci svého důchodu. V této věci postupuje se opětně neobyčejně přísně a rigorosně. V těchto otázkách válečných poškozenců nevychází se do té míry vstříc, aby ten životní zájem jejich byl v prvé řadě na zřeteli.
Kol. Ant. Novák zmiňoval se zde o přidělování kantin a o vystupováni ministerstva národní obrany vůči těm, kteří o kantinu se ucházejí. Opětný doklad o tom, že se strany státní správy není porozumění pro potřeby válečných. poškozenců. A co by se tu dalo udělat, ukázalo se jinde. Sousední státy udělaly opravdu obrovský kus sociální péče. Mnoho bylo by možno udělati ve prospěch válečných poškozenců při provádění pozemkové reformy. Kde provádění zůstalo? Tak věci daleko pokulhávají za touženým stavem, kde válečným poškozencům, ne žádnou almužnou, žádnými milodary, ale dobrými základy pro budoucí jejich hospodářský život, pro jejich pozůstalé mohlo by se působiti k jejich řádnému živobytí.
My pozorujeme po akcích válečných poškozenců, po té spoustě popsaného papíru, po těch resolucích, které jsou posílány vlivným činitelům tohoto státu, my pozorujeme při všech akcích veřejných, které váleční poškozenci před okny vlády, před dveřmi ministerstva sociální péče, před zrakem representanta tohoto úřadu vykonávají, po různých průvodech, schůzích a manifestacích, že ty nejprimitivnější požadavky válečných poškozenců zůstávají oslyšány. Lékařské prohlídky, lhůta k lékařským prohlídkám, orthopedické pomůcky, léčení vdov a sirotků na účet veřejný, zákon o přednostním zaměstnávání válečných poškozenců ve službách veřejných i soukromých, zákon obdobný zákonu legionářskému, výhoda vojenská pro syny válečných poškozenců, úprava požitkových zákonů atd. atd., tedy tyto věci, které v jiných státech a společnostech rozumí se samy sebou, zůstávají u nás nevyřešeny, odkládají se z roku na rok, odkládají se tak dlouho, že trpělivost našich válečných poškozenců skutečně již je napínána na krajní mez. Místo toho, aby se válečným poškozencům vycházelo v těchto věcech vstříc, přichází se se strany státní správy vůči válečným poškozencům naopak s pronásledováním válečných poškozenců, šikanováním těchto, na př. v otázkách přeplatků. My máme celou řadu zkušeností, o těchto věcech. Přicházejíce na venek mezi občany, dostáváme téměř denně žádosti a poukazy o tom, že úřady bezohledně postupují ve věci vrácení přeplatků, a to někdy do té míry rigorosně že uvádějí celou rodinu, zejména vdovy a sirotky po válečných poškozencích, do zoufalého stavu.
Bývá tu velmi často případem i přísnost při přiznávání důchodů válečným sirotkům, a ten případ, kdy válečný invalida hledal zde v Praze lékařskou pomoc a byl posílán z jedné nemocnice do druhé a kdy lékaři uznávajíce jeho nemoc za velmi nebezpečnou a infekční, konečně nechali jej v invalidním domě ležeti po celodenním strkání s místa na místo na chodbě, je charakteristickým dokladem toho, jak vůči válečným invalidům, válečným poškozencům i po této stránce, řekl bych humanitní, se postupuje.
Důvodová zpráva výboru sociálně-politického a výboru rozpočtového obsahuje také resoluce, které nejsou žádnou novou věcí, resoluce, které byly odhlasovány již v r. 1926, odhlasovány r. 1927 a odhlasováváme je nyní v r. 1928. Bylo zde mluveno o naprostém přehlížení těchto resolucí se strany vlády, o resolucích, které jsou usneseny nejenom výbory, ale také pleny obou zákonodárných sborů a které mají znamenati projev citu a projev vůle dotčených zákonodárných sborů, svědčí těm, kteří mají zákony prováděti, a jest opravdu charakteristickým pro současné poměry, že tyto resoluce jsou předkládány k odhlasování, aby pravděpodobně nebyl k ním hrán opět zřetel. Budeme velmi důrazně sledovati, jakým způsobem si vláda bude počínati se zřetelem k tomu, co, tak jak kol. Ant. Novák řekl, důrazně se znovu předkládá. Co důrazně se předkládá, to snad důrazně má býti zase opomíjeno? Opomíjeno v té věci, která by skutečně potřebovala zásadního důkladného řešení, a ne řešení resolučního? Kde by vláda měla sama, poněvadž je representována lidmi, kteří tvrdí, že mají sociální cítění, přicházeti s iniciativními návrhy včas a neměla by se nechati přinucovati zákonodárnými sbory k plnění svých povinností?
Tedy tyto resoluce pro nás nemohou býti jen kusem papíru, do těchto resolucí dáváme své iniciativní náměty, a budeme velmi důrazně žádati, aby duch těchto resolucí přešel konečně k definitivnímu předložení návrhu zákona, abychom konečně jednou, když ne v jubilejním roce, tož v nejblíže následujícím roce odklidili tyto velmi vážné výtky, týkající se válečných poškozenců.
A budiž mi dovoleno, abych při projednávání této otázky válečných poškozenců dotkl se ještě věci, která bývala velmi často opomíjena, a k níž se nyní vůbec nebéře zřetel. Je to otázka válečných poškozenců z plebiscitního řízení v Těšínsku. Při plebiscitním řízení těšínském nebylo jen tak lehkou věcí přihlásiti se k Československé republice. Ti, kteří se za plebiscitního řízení na Těšínsku k našemu státu přiznávali, byli pronásledováni na životě a majetku. A ještě dnes z této doby plebiscitního řízení na Slovensku máme celou řadu těch, kteří hospodářky trpí za to, že měli tolik odvahy, aby se přihlásili k Československému státu a aby pomohli nám řešiti velmi těžkou delimitační otázku, velmi těžkou věc, ohraničení našeho státu. Tito lidé se z lásky a s důvěrou přihlásili k Československé republice a správa československého státu nemá tolik pochopení, aby odplatila tu odvahu a tu lásku, se kterou se tito lidé k československému státu hlásili, aby je alespoň. částečně odškodnila v jejich hospodářském strádání. (Výborně!) Připomínám tuto věc zde v souvislosti s otázkou válečných poškozenců, poněvadž je také tato otázka velmi bolavá a vyžaduje velmi rychlého energického vyřízení.
Slavný senáte! My budeme snad ještě v tomto zasedání zde v senátě projednávati zákon, kterým se osvobozují dary na oslavu desetiletého trvání republiky Československé od kolků a poplatků, daně z obohacení, daně důchodové a všeobecné daně výdělkové. Slavný senáte! Domnívám se, že nebude v tamto slavném senátě žádný zásadní odpor proti teto vládní předloze zákona, neboť touto předlohou má se umožniti vybudování jubilejního fondu, z jehož pramenů mají býti podporovány různé instituce dobročinné, lidumilné a vyučovací. Nuže, předlohou zákona o osvobození od daní a poplatků z tohoto jubilejního fondu máme my v zákonodárných sborech projeviti smysl pro určité humánní, vyučovací a lidumilné podniky.
Slavný senáte, vedle tohoto zákona mohli bychom nyní projeviti opravdové sociální porozumění pro ty desítky nebo statisíce válečných poškozenců, vdov a sirotků, mohli bychom v jubilejním roce 1928 předkládati nejenom zákon, kterým se prodlužuje účinnost zákona z r. 1927, ale my bychom v tomto jubilejním roce republiky mohli předložiti opravdový sociální zákon, kterým by odklizeny byly křivdy na těch, kteří pro samostatnost československého státu přinášeli oběti na krvi a na svých hospodářských statcích. My, bohužel, v tomto jubilejním roce takových věcí neděláme. Snad alespoň v tamto jubilejním roce rozpomeneme se na potřeby těch ubohých, kteří volají po řádném řešení svých existenčních poměrů. Snad rozpomeneme se vedle těch slavností a manifestací a vedle těch slibů, také na sliby vůči válečným poškozencům domácím i na Těšínsku a v nejbližší době přispějeme jim v jejich hospodářské tísni tím, že donutíme vládu, aby konala svou povinnost, že donutíme ji k tomu, aby předložila konečný zákon upravující hospodářské a sociální poměry těchto našich zbídačelých spoluobčanů, a že přispějeme.také alespoň slibem, alespoň slovem k tomu, že v dohledné době upravíme ty to poměry a že tak zavážeme se my, členové zákonodárného sboru, v jubilejním roce republiky, že budeme konati konečně jednou svou občanskou sociální povinnost. (Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Reyzl.
Sen. Reyzl (německy): Slavný senáte! Dnešní debata není nám ničím novým. Každoročně při pořadě o prodloužení zákona o příjmové hranici válečných poškozenců používáme příležitosti k vylíčení útrap válečných poškozenců zde tomu, abychom promluvili většině do duše, aby přišla vstříc přáním válečných poškozenců. Nechci proto dnes znovu konstatovati, že Československo v otázce podpory válečných poškozenců stojí na posledním místě, že u nás sazby podpor jsou nejnižší a že i ve všech ostatních bodech péče o válečné poškozence je Československo pozadu. Chci se jen omeziti na jednotlivé věci, které s věcí souvisejí a chci je trochu blíže rozvésti. (Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.)
Víme a vzpomínáme si, že v minulém roce měla většina docela v úmyslu bylo o tom zcela otevřeně mluveno vy loučiti všechny válečné poškozence, kteří jsou do 400 invalidními, z péče o válečné poškozence. Bouře, která se tehdy rozpoutala nejen, v řadách válečných poškozenců, nýbrž i ve veškerém obyvatelstvu, přece jen zase odvrátila většinu od tohoto kroku. Avšak, pánové, to, co se každoročně děje s prodlužováním zákona, není přece ničím jiným, než systematickým odbouráváním. Jestliže zde dnes pan referent zdůrazňuje, že se zmenšuje ročně počet válečných poškozenců o 31.000 a jestliže každý m rokem prodlužujeme starý zákon, který značí nejtěžší břímě pro válečné poškozence, pak dojdeme v dohledné době k tomu, že nebudeme míti vůbec žádných válečných poškozenců a že jejich požadavky zůstanou zcela nepovšimnuty.
Nespravedlivosti ve hranici příjmové jsou tak příkré, že mohou si, jak doufám, ušetřiti, abych o tom mluvil, poněvadž přece váleční poškozenci posílají svůj list českým a německým poslancům a senátorům a tam dosti o tom píší, takže každý z nás ví, jak to vypadá s válečnými poškozenci. Chtěl bych však dnes uvésti některé zvlášť příkré případy, jak se zachází s válečnými poškozenci. Proto jednání je mnohem ostřejší a tvrdší, než by tomu po zákonu mělo býti. Válečným poškozencům neprokazuje se tak zv. benevolence, nýbrž uplatňuje se proti nimi zvláštní tvrdost. Nebéře se ohled na jednotlivé zvláště těžké případy, nýbrž vykládá se tento zaopatřovací zákon tak přísně, že není se možno diviti tomu, že každoročně o tolik a tolik méně válečných poškozenců dostává podporu, poněvadž při každé nejmenší maličkosti a pod zcela nepatrnou záminkou veliký počet jich je z péče vylučován. Důvodová zpráva mluví o tom, že prodlužováním zákona chce se válečným poškozencům přece něco dobrého učiniti a jim dar věnovati; neboť kdyby zákonodárné shromáždění se na tomto zákonu neusneslo, vstoupil by v platnost starý zákon, podle něhož hranice příjmová jest ještě nižší, a to Kč 4.000 pro hospodářsky samostatné a Kč 8.000 pro hospodářky nesamostatné. To jsou - promiňte mi ten výraz - plané výmluvy, a já se jen divím, že se nám zde opět tento starý škvár předkládá.
Řeči pánů zpravodajů lišily se dnes podstatně od dosavadních zpráv. Slyšeli jsme z úst samého pana zpravodaje, že se postupuje nesprávně při zadávání tabákových prodejen, že dnes ještě mají tabáční trafiky bohatí lidé, zatím co na drahé straně váleční poškozenci přes veškerou námahu nemohou trafiky dostati. Rád bych vám zde uvedl zvláštní případ, o nějž jsem se sám zasazoval. V jistém severočeském městě měla jistá paní 30 nebo 35 let tabáční trafiku. Paní ta zbohatla, má nejen velký modní závod a velký, dvoupatrový dům, nýbrž i zařídila svému synovi obchod lahůdkářský. Teto paní byla po intervenci zemského úřadu dána výpověď z trafiky. O tuto trafiku ucházela se chudá válečná vdova. Jednoho dne byla výpověď odvolána. Nevím, je-li to pravda, ale říká se všeobecně, že na zakročení našeho veleváženého pana místopředsedy Böhra byla oné paní ponechána tabáční trafika. Nemohu kontrolovati tuto pověst, ale pan místopředseda Böhr bude snad věděti, o kterou trafiku jde. Ona válečná vdova podala znovu žádost, ve které líčí majetkové poměry dosavadní držitelky trafiky a uvádí, že tato paní je bohatá, a poukazuje naproti tomu na své vlastní trudné poměry a na bídu, ve které žije. Po několika týdnech dostane se jí k její žádosti rozhodnutí, ve kterém se doslovně praví: >Poněvadž se existenční poměry paní A. dosud nezlepšily, není důvodu k nové výpovědi.< Pánové, to je přímý výsměch této válečně vdově. Poněvadž se tedy majetkové poměry oné bohaté paní ještě více nezlepšily, není důvodu, aby jí byla dánu z trafiky výpověď. Vyprávěl jsem minulého roku při rozpočtových poradách tento případ jednomu z úředníků dotčeného ministerstva; nestalo se však ničeho; ona bohatá paní podržuje trafiku a je nemožno, aby zmíněná válečná vdova oné trafiky nabyla. Uvádím tento případ jen příkladem, poněvadž se stalo mnoho takových případů.
Pokud týče se resolucí, bylo pro nás zadostiučiněním, když jsme slyšeli, že sami zpravodajové tento postup vlád odsuzují, že vlády klidně odsunu jí usnesení parlamentu a ničeho dále nečiní.
První přijatá resoluce praví že hranice příjmová pro hospodářsky samostatné a nesamostatné má býti stanovena stejně. V rozpočtovém výboru se již několikráte o tom mluvilo a byly vždy opět učiněny přípovědi, které pak nebyly dodrženy. Není předkládána novela, není předkládán zákon, který by tento stav změnil. Zajímavá věc udála se poslední dobou. Válečný poškozenec učinil podání na moravský úřad pro péci o válečné poškozence a odvolal se v něm na resoluce, které v poslanecké sněmovně a v senátu byly přijaty. Na to mu zemský úřad odepsal, že tam není ničeho známo o přijatých resolucích. Tak dbají naše úřady usnesení Národního shromáždění. Je to vyslovený skandál. Zvláštní kapitolu tvoří chování se zástupce ministerstva v sociálně-poltickém výboru. Slyšeli jste, jak zástupce tohoto ministerstva v posledním zasedání výboru, v němž tato předloha byla pro jednávána, nedal se pohnouti k tomu, aby padal nějaká vysvětlení, jež žádali členové výboru. Řekl, že není pověřen tím, aby nějaká vysvětlení podával. Táži se, proč vůbec přichází takový zástupce do zasedání výboru, není- li s to, podati členům výboru vysvětlivky a zodpovídati kladené tnu otázky? Doufám, že se takané věci příště už nestanou. Druhá resoluce požaduje, aby přeplacené částky, aspoň pokud dotyční nemají jmění do 13.000 Kč, nebyly vráceny. V tomto směru dověděl jsem se teprve minulého týdne o jednom příkladu: Jistá válečná vdova provozuje pekařství, které však jde velmi špatně. Tato žena je poukázána na cizí pracovní síly a má co dělati, aby se se svými dětmi protloukla. Po několik let brala poněkud vyšší důchod a má nyní vrátiti více než 10.000 Kč. Žena ta podala žádost, aby jí bylo sleveno toto splácení a líčila ve své žádosti své postavení s nadějí, že ministerstvo jí vyjde vstříc a nebude se dovolávati přísné litery zákona.