A nyní máme přistoupiti k tomu, abychom počátek účinnosti, reformy tak nedemokratické a protiněmecké tendence odsunuli o několik měsíců. Ačkoli bychom ji rádi odsunuli na věčné časy, přece nemůžeme nalézti pádného důvodu, abychom souhlasili s tak krátkodobým odsunutím, které přece má jen za účel zabrániti tomu, aby se neshody v táboře vládní koalice ještě před vlastním jubilejním dnem státu nevybily způsobem navenek i uvnitř trapným. Na tom máme my tím méně zájmu, ježto se přece také proslýchá, že jest úmyslem volby do zemských a okresních zastupitelstev odložiti bez určitého termínu, což by mělo za následek přenesení práv těchto korporací na zemské presidenty a okresní náčelníky. Nová to nejvýše nedemokratická perspektiva ve státě, který sebe s tak podezřelou vtíravostí označuje za demokratickou republiku! Nepodařilo se mám svého času přivésti reformu správy k pádu. Odkládati počátek její účinnosti o několik měsíců zdá se nám bezúčelným. Ba je snad lépe, budou-li německému lidu brzkým počátkem platnosti reformy správy a jejími účinky otevřeny oči, aby poznal, jak beze všeho váhání se mu zastírají národnostní a hospodářská nebezpečí, jež tato reforma v sobě skrývá.

Při tam nesmíme nechati bez povšimnutí, že se všechny naděje na skutečné zlepšení našeho postavení v tomto státě ukázaly klamnými, všechny snahy pohnouti Čechy k obratu v jejich zpupné panovačné politice bezvýslednými. Což může všechno ta povídání o >zlepšeném ovzduší<, o >rovných mezi rovnými< a jak se všechny ty nezávazné nicotné fráze nazývají, vyvrátiti, anebo také jen zastříti každodenně se projevující skutečnost, že se protiněmecký kurs v české vládní politice s neztenčenou anebo dokonce se stupňovanou tvrdošijností zachovává? Věří dnes německý pan ministr spravedlnosti skutečně ještě ve slova vyřčená dne 5. prosince 1926 v Liberci, že >vstupem dvou Němců do vlády byly české strany vychovány k jakési skromnostiDošlo alespoň tak daleko, že se my Němci dnes můžeme cítiti jako plnoprávní občané< bude zajisté sami moci trvati jen tak dalece, že právě city jsou volné a nikomu je nelze zakazovati. Čechům může přece býti velmi příjemné, když se Němci přese všechno bezpráví a utlačování cítí jako >plnoprávní občané<. Za to je velice příznačnou episoda, která se nedávno udála v Bělehradě při česko-jihoslovanském sbratřování, kterého se nepochopitelným způsobem zúčastnili také dva vynikající členové parlamentu z >Bund der Landwirte<. Tam odsuzoval dr Kramář Mussoliniovu politiku odnárodnění proti slovanským menšinám v Italii a odůvodňoval své oprávnění takto mluviti poukazem na přítomnost dvou sudetskoněmeckých členů parlamentu, které považoval za živoucí důkaz toho, že v českém státě Němci nemají žádné příčiny ke stížnostem. A stejně dodal k tomu, nemohou si stěžovati Maďaři, že by byli jakýmkoli způsobem utiskováni.

Nevím, co oba němečtí pánové pociťovali, když viděli, že takovýmto způsobem voláni jsou jako korunní svědci pro spravedlivé zacházení se sudetskými Němci; tuším však, že přece v nich vznikl pocit, že stojí na zcela falešném místě.

Co pak se týče obzvláště reformy správy, věří pan ministr spravedlnosti dnes ještě tomu, co veřejně prohlásil koncem ledna a začátkem února 1927, že >v rámci reformy správy zjednána býti má plná platnost rovnoprávnosti národů<, a že také >v národnostním ohledu znamená pokrok, poněvadž tím německý živel v Čechách dostane zastoupení, jaké mu náleží

Všechen tento sebeklam a z toho vzešlé klamání našeho lidu vyvraceny jsou neustále tíhou skutečností. Když pan ministr dr Spina dne 25. září 1927 na sjezdu rolníků v Krásném Dvoře řekl: >Tento stát není žádným národním státem<, tu pospíšil si nynější šéf kabinetu dr Šrámek, aby v Brně dosti kategoricky prohlásil: >Naše strana nezměnila ničeho na programovém stanovisku, že náš stát je československým národním státem. Nedáme otřásati touto povahou našeho státu.< Toto prohlášení, které vzhledem k postavení dr Šrámka jakožto zástupce ministerského předsedy zpropadeně se podobá jakémusi pokárání, předstiženo bylo ještě řečmi dr Kramáře v Mladé Boleslavi a v Praze, ve kterých mezi jiným řekl: >Ať se děje cokoli, neupustíme nikdy od toho, že náš stát je naším státem a národním státem. Němci mohou zůstati ve vládě, postaví-li se bezpodmínečně na půdu našeho národního státu. My národní demokraté slibujeme, že nikdy nepřipustíme porušení nebo změnu národní povahy tohoto státu a že nikdy a v žádném případě neupustíme od stanoviska, že Československo je národním státem<.

Takovéto projevy věru nejsou žádným důkazem toho, že české strany byly vychovány německými ministry ke skromnosti. Zdali nenastal vzájemný účinek, nechci zkoumati. Čeští pánové však, kteří při každé příležitosti hlásají >tento stát je naším státem<, měli by přece uvážiti, že tím sami ostatním národům říkají, že tento stát nemají považovati za svůj. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)

Z tohoto nezměněného českého základního nazírání na stát vyplývá přirozeně neztenčené další zbavování práv a utiskování Němců, a tak dožíváme se tedy neustále nových silných útoků proti našemu beztak slabému postavení v tomto státě, obzvláště také proti našemu skrovnému právu jazykovému. Pražský starosta dr Baxa vydává neslýchané opatření, že v Praze vstupenky k německým plesům, koncertům, přednáškám a jinakým podnikům musí míti výhradně český text. Jádrem věci je: žádný německý podnik, žádná německá slavnost bez urážlivého ponižování Němců! A co se stane? Ani zemská správa politická, ani ministerstvo vnitra nezakročuje proti této právě tak zlobné jako svévolné urážce pražského Němectva. Ba zemská správa politická snaží se dokonce opatření dr Baxy odůvodniti sofistickými zdánlivými důvody, které nikdo nebere vážně. A tak tedy bylo Baxovo jazykové nařízení po prvé praktikováno právě při německé jarní slavnosti, která tradicionelně platí za podnik veškerého pražského Němectva, a aby doplněna byla míra pokoření, dali sobě němečtí ministři svými českými kolegy zakázati převzetí protektorátu nad touto nevinnou německou slavností. Ale dr Baxa byl včera ještě překonán členem městského zastupitelstva Fleglem, který si telefonicky volá právě dopravní podnik, poštu, aby měrou ještě vyšší nežli dosud neplnila svého vlastního úkolu, totiž pokud možno rychlé doručování dopisů a jiných poštovních zásilek, jakmile se pro to podle uvážení některého podřízeného orgánu objeví nějaký jazykový zdánlivý důvod. Je to špatný doprovod k smírnému tónu, jaký projevil včera pan president státu v jižní Moravě. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Není také příznačno, že proti vlídnému slovu presidentovu k říšskoněmeckým hostům, že sudetští Němci mají býti oceňováni netoliko jakožto menšina, nýbrž také jako organická součást státu, ostře bylo útočeno s české strany, ačkoli každému člověku zralého úsudku musí býti jasno, že opačné tvrzení, že Němci nejsou organickou součástí státu, bylo by přímo snižováním státu, které podle zákona na ochranu republiky je trestné. A nemusili jsme přes to pozorovati, že pan president krátce na to mluvil o Němcích, byť i se zdůrazněním jejich předností, zase jen jako o menšině?

Mnohem vážnější nežli Baxovo jazykové nařízení je přímá revolta proti rozhodnutím nejvyššího správního soudní, která chrání skrovné německé právo jazykové, kteréž se zúčastňují také vysocí státní funkcionáři a dokonce nejvyšší soud. Ba samo ministerstvo vnitra zaujímá ve svém posledním věstníku stanovisko proti nejvyššímu správnímu soudu! A přece nejde v této věci o nic jiného nežli o uznání práva, které Němcům v jazykovém zákoně je přiznáno.

Jako nevážnost musíme také pociťovati, že zástupce ministerského předsedy pan dr Šrámek ve své řeči při zahájení brněnské výstavy nepoužil jediného německého slova, ačkoli přítomni byli německý vyslanec, rakouský generální konsul a četní vynikající němečtí vystavovatelé a ačkoli předseda výstavy, pan dr Pluhař, ve své předchozí uvítací řeči ukázal, jak dlužno se zachovati v takovémto zcela jednoduchém případě.

Z takovýchto příkladů chápeme, že se v nejrůznějších oborech státní služby vzmáhá nepřátelské a urážlivé chování vůči německému jazyku. Němečtí členové parlamentu dostávají na své německé

přípisy k ústředním úřadům ještě častěji nežli dříve ryze česká vyřízení, ačkoli přece v úředním obvodě těchto úřadů tvoří Němci daleko více nežli 20 % obyvatelstva. I ústřední komise Léčebného fondu, který přece myšlen byl jako nepolitické lidumilné zařízení pro všechny veřejné zaměstnance, dopisuje si nejen s podřízenými okresními komisemi, nýbrž také s německými stranami jen česky a okresní úřady dostávají většinou jen jednojazyčné české formuláře, takže se od německých stran žádá, aby svá podání zapisovaly podle předtisku jim nesrozumitelného. Vezmeme-li k tomu ještě těžkopádné úřadování a přemrštěné poručníkování těch, kdož léčení vyhledávají, pak nelze se diviti, že obzvláště v kruzích německých úředníků a pensistů stále častěji slyšíme přání: kdybychom jen mohli ven z tohoto Léčebného fondu!

Ukazují-li nám uvedené příklady, že máme před sebou snahu systematicky omezovati platnost našeho jazyka a že se tato platnost skutečně také omezuje, pak dokazují jiné události, že také zjevný anebo skrytý boj proti naší kulturní a hospodářské državě nikterak nepozbyl prudkosti. Chci zde poukázati jen k tomu, že na velkém jubilejním sjezdu, který pořádala opavská jednota o svatodušních svátcích v Zábřehu, převedení německého průmyslu do českého majetku bylo označováno za nejdůležitější úlohu státu v druhém desetiletí jeho trvání. Ke správnému ocenění tohoto projevu dlužno si uvědomiti notorické, se vzájemným porozuměním prováděné spolupůsobení státních orgánů správních s různými Jednotami a vzpomenouti toho, že předseda správního výboru pozemkového úřadu, bývalý poslanec Laube, již před lety prohlásil jako program, že přidělování půdy v německém jazykovém území prováděno býti musí jen v dohodě s Jednotami. A je potřebí jen čísti výroční zprávy těchto počešťujících spolků, abychom poznali, jak nesmírný vliv vykonávaly na národní školské hnutí, na propouštění úředníků, na pozemkovou reformu a pod. Musíme však také míti na zřeteli, jak širokou měrou již došlo k počeštění německého průmyslu pod nátlakem vlády, a že zákon o civilních inženýrech, prozatím zase odvolaný, určen byl k tomu, aby provedl zničující ránu proti národní povaze německého průmyslu, jenž tímto zákonem uvnitř měl býti počeštěn.