Nezapomínejme dále, když se mluvilo o >leges imperfectae<, že veřejný život neřídí se jen zákony. Když vezmeme náš veřejný život, vidíme, že jest upraven zákony jen as z polovice, ba několikráte bylo řečeno, kdyby lidé na světě řídili se jen zákony, že by bylo na světě hotové peklo. Proč? Poněvadž zákony neupravují všechno, máme vedle zákonů a předpisů právních ještě předpisy jiného rázu, předpisy rázu náboženského, mravního a společenského, máme třeba i předpisy o módě atd. Tyto předpisy víží někdy mnohem více, než zákon sám. Vezměme si na příklad Anglii. Anglie je zemí právního a přímo přísného právního přesvědčení a když zkoumáme veřejno-právní život, vidíme, že jest upraven nikoli jen zákony, nýbrž spíše ústavními zvyklostmi. Král na př. propouští a jmenuje ministry. Tak jest tomu podle práva, ale jak to ve skutečnosti vypadá? Ústavní zvyklost stanoví, že vůdce té politické strany, která při všeobecných volbách zvítězí, jest prvním ministrem, a nemůže to král odepříti, protože právo jmenovací jest čistě právem obřadním. V Anglii není pojmu státu v našem pojetí, stát, to je vlastně král, králi se slouží a platí daně. Dokonce v Anglii není úředně státních občanů, to jsou jen podaní jeho veličenstva a také slovo ministr není úřední názvosloví, nýbrž ministr je úředně služebník jeho veličenstva. Obřad, kterým nastupuje ministr, dává najevo, že je to soukromý služebník jeho veličenstva, neboť nastupuje úřad, líbá králi ruku a když úřad opouští, líbá ji po druhé. Kde je tu zákon a kde skutečný život? Ve veřejno-právním životě jsou zvyklosti, mravy, které jsou silnější než všechny zákony dohromady, a spíše se snese překročení zákona než překročení takového mravu. (Tak jest!) A vezměte to u nás: máme právo spolkové a shromažďovací upraveno zákonem z r. 1867. {Sen. dr. Witt: Ale vymáhá se!) Kdyby se vymáhalo, tak by tři čtvrtě lidí musilo být trestáno pro tajné spolčování, poněvadž politické organisace se vymykají ustanovení spolkového zákona, to platí pořád, poněvadž zákon nebyl derogován a na základě formální platnosti zákon zde platí.
Kol. dr. Witt mluvil také o volebním soudu. Mám také svůj názor o této věci. Ale přece jen je mi velmi divné, když pan kol. dr. Witt o tom volebním soudu mluvil a nechtěl býti advokátem těch, kdož byli zbaveni mandátu, že si nepovšiml posledního nálezu, aspoň pokud novinářské zprávy znějí - já oficielní oznámení ještě nemám. Tam stojí, že jsou zbaveni mandátu posl. dr. Hanreich a Mayer proto, že neposlechli usnesení svých klubů a tím že porušili závazek daný reversem. V §u 22 ústavní listiny máme v odst. 1.: >Členové Národního shromáždění... atd. nemají od nikoho přijímati příkazů< - tedy ani ne od svých klubů, ani od svých výkonných výborů atd. Přes to tvrdím, že tento nález volebního soudu s hlediska celkového našeho politického života je naprosto správný proto, že revoluční Národní shromáždění nám oddekretovalo politické strany, revoluční Národní shromáždění v neblahé instituci t. zv závazných listin stlačilo státního občana na částici volebního stáda, revoluční Národní shromáždění vlastně udělalo národ z politických stran, a to dnes platí, na základě toho máme všechny zákony o volebních řádech a volební soud rozhoduje podle těchto volebních zákonů. (Výkřiky sen. dr. Hellera.) Pane kolego, já jsem Vás nepřerušoval, nevyrušujte mně také! (Sen. dr. Witt: Citujte ustanovení zákona, podle kterého se poslanec může zbaviti mandátu!) Ale, pane kolego, vy zapomínáte, že podle §(u 13, lit. b) zákona o volebním soudu se už vůbec nerozhoduje, že prakse volebního soudu jde na reversy. Prakse volebního soudu uznala reversy za žalovatelné. (Sen. dr. Witt: Podle kterého zákona?) Prosím, jestli vás to zajímá, já ve své knize >Parlament a parlamentarismus< o tom šíře mluvím, tam se o tom můžete informovati.
Kol. dr. Witt mluvil dále o našem parlamentarismu. Nevím, chtěl-li ho hájiti, čili nic. (Sen. dr. Witt: Ne!) Dobře, ale já připomínám, že u nás úsudek o parlamentarismu je naprosto falešný. U nás totiž se říká někdy: Ten parlamentarismus se přežil, ale zapomíná se při tom, že nutno činiti rozdíl mezi institucí samotnou a mezi těmi, kdož v dotyčné době tu instituci vyplňují. (Velmi správně!) Parlamentarismus je nejsprávnější soustava vládní, parlamentarismus je vyvrcholením pravé demokracie. Národ si volí své poslance, z těch poslanců, z většiny parlamentu vychází vláda, která není nic jiného, než výbor většiny, parlamentu, takže národ si vlastně vládu volí nepřímo sám. A hlava státu v každém parlamentním státě, ať v monarchu nebo v republice - poněvadž v tomto směru není vůbec mezi těmito oběma státními formami rozdílu - hlava státu je jen symbolem té státní moci a státní jednoty, ale ve skutečnosti veškerou vládu ve státě vykonává vláda, která vychází z parlamentu. To je podstatou parlamentarismu. Ale, je-li skutečně toto podstatou parlamentarismu a má-li parlamentarismus míti také skutečnou úctu, tvrdím, že v první řadě mají míti úctu k té instituci ti, kdož v ní sedí. (Výborně!), a tu - já bych nerad rekriminoval, ale já jsem viděl na vlastní oči v poslanecké sněmovně scény, z nichž opravdu bylo viděti, že tu je velmi málo úcty k té instituci. A pak jsou to ti, kteří tvrdí, že parlamentarismus se přežil, to jsou ti, kteří zúmyslně tuto instituci zabíjejí a dělají ji takto života neschopnou. Tedy já pravím, že parlamentarismus je nejlepší forma státní.
A teď ještě dále. Mluvilo se o poměru senátu k poslanecké sněmovně. Je zajímavo, jak se rozchází pan sen. dr. Heller s panem sen. dr. Wittem. Oba totiž mluví o prestyži senátu, ale pan sen. dr. Heller tvrdí, že právě prestyž senátu vyžaduje, abychom nevyvolávali kontroversi mezi poslaneckou sněmovnou (Sen. dr. Heller: Konflikt, ne kontroversi!), abychom to jaksi nehnali na ostří nože - toho slova neužil, ale já si to tak představuji - nýbrž abychom jednoduše přijali usnesení poslanecké sněmovny. Téhož náhledu je pan sen. dr. Witt, jenže ten na to přichází s jiného hlediska, totiž nepodvolení se, ale s hlediska, že tu jaksi z ohledu věcných, ústavních atd. není možno nějakou změnu provésti.
Tedy prosím, nevidím v tom, proč by zde nějaký rozpor o prestyž měl vzejíti. Také nevidím důvodů, proč bychom tak učinit nemohli, a vůči tomu, co se tu tvrdilo, připomínám, že tu precedens již je ve prospěch náhledu mnou hájeného.
Ve zprávě ústavně-právního, branného a rozpočtového výboru senátu Národního shromáždění z r. 1924 o zákonu, kterým se zrušují dosud platné zákony o vojenské taxe, v důvodové zprávě čteme:
Poslanecká sněmovna se zabývala atd. otázkou, zda může, když byl senát její usnesení zamítl, zaměniti usnesení senátu s účinkem, že senát se nově o tomto usnesení radí, jako o zcela novém usnesení, nebo má-li toliko dvojí možnost, a to buď přijmouti usnesení senátu, nebo setrvati na svém původním usnesení. Poslanecká sněmovna došla pak k názoru, že dokud osnova zákona nestala se zákonem souhlasným usnesením obou sněmoven nebo dvojím stejným usnesením sněmovny poslanecké do té doby, že je pouhou osnovou zákona a že může na ní provésti sněmovna nebo senát jakoukoli změnu a takto změněná osnova může jíti zpět do sněmovny druhé.
Tedy vidíme, že tu určitý precedens je, a doufám, že nebude nikdo snad chtíti tvrditi, že poslanecká sněmovna se tu dopustila nějakého přestoupení ústavy. Dámy a pánové, není to nějaké přestoupení ústavy. Proč by senát nemohl změniti své usnesení? Tu nejde o prestyž senátu, tu jde o věc, která v podstatě je spravedlivá a slušná, a jen připomínám, pokud poměru obou sněmoven se týče, bylo zde řečeno panem senátorem dr. Hellerem, že prý beztak senát je jaksi vůči sněmovně poslanecké méněcenným, (Sen. dr. Kovalik: Senátor nemá tolik rozumu, jako dva poslanci! - Veselost.) a že prý moje tvrzení, že obě komory v soustavě dvoukomorové jsou si naroveň postaveny, není správné. Prosím, já ve své důvodové zprávě tvrdím, pokud zákon zvláštních výminek nestanoví, že i v našem právním řádě jsou si obě sněmovny postaveny naroveň. Jsou tu určité výminky, ale prosím, jakmile se jedná o ústavní zákon, o nejdůležitější zákon, o který může jíti v každém státě, nemůže jedna sněmovna přehlasovati druhou, nýbrž musí zde býti souhlasné usnesení obou sněmoven. A to je pro mne směrodatné.
Tedy tvrdím znovu, že tu je rovnoprávnost, pokud, jak pravím ústavní listina sama výminek nestanoví, ale zase z toho nelze dedukovati nějakou méněcennost senátu.
Tvrdím dámy a pánové, že každý sbor má tolik váhy a úcty, kolik si jí zjedná. (Tak jest!) A my to vidíme, prosím, v jiných státech. Vezměme si, dámy a pánové, Severoamerickou Unii. Tvůrcové ústavy Severoamerické Unie byli pevně přesvědčeni o tom, že senát bude vůči sněmovně representantů míti vždy podřízenější politické postavení proto, že sněmovna representantů se volí všeobecným hlasováním národa, kdežto do senátu vysílaly vždycky legislatury států až do roku 1912 po dvou členech za každý stát. Od r. 1912 se volí i do senátu přímo. Tedy tvůrcové ústavy počítali přímo s podřízeností senátu vůči poslanecké sněmovně. A co vidíme; (Sen. dr. Witt: Co vidíme u nás?) Prosím, čtete knihy o státním a ústavním právu atd. Severoamerické Unie a tam se dočtete: Ne senát, ale poslanecká sněmovna je na podřízenějším stanovisku vůči senátu proto, poněvadž v poslanecké sněmovně není ta úroveň, jaká je v senátě. {Sen. dr. Kovalik: Ve Francii je!) Přijdu k tomu. V senátě se hlasy nesčítají, nýbrž váží. Senát je sborem všeobecně váženým, kdežto o poslanecké sněmovně tak tvrditi nelze. Velmi pěkně o tom píše James Bryce ve spisu >The American Commonwealth<.
Dále připomínám, že jsou to jiné státy, Francie, je to Belgie, kde máme příklady, že se poslanecká sněmovna usnesla na určitých zákonech, ale senát nepřipustil ty zákony, senát může poraziti vládu atd. Prosím, ten senát má také určitou váhu, a vzejde-li otázka, má-li větší váhu senát či poslanecká sněmovna, nevím, zda rozhodnutí nepůjde ve prospěch senátu.
Prosím, pánové, nenaříkejme nad tím, že jsme nějakým sborem nižším, neboť každý sbor má takovou úctu, jakou si sám zjedná.
A nyní, prosím, ještě něco. Pan sen. dr. Heller užil zde výrazu >nepokroková většina< atd. Prosím, pánové a dámy, slovo >pokrokový a nepokrokový< je velmi relativní slovo. (Potlesk.) A já jsem přesvědčen, kdyby pan sen. dr. Heller měl nám definovati, co je pokrokové a co je nepokrokové, že by se mu ta definice nepodařila a že by mu to trvalo velmi dlouho, než by k tomu dospěl. (Potlesk.)
Já nevím, co je pokrokovější, zda chrániti společnost nebo chrániti toho, kdo útočí na tu společnost. Z toho my vycházíme a já na základě všeho, co jsem zde prohlásil, vás jménem ústavně-právního výboru prosím, abyste toto usnesení výboru přijali za své (Hlučný potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Prosím pány, aby zaujali místo. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli míním vzhledem k podaným pozměňovacím návrhům hlasovati takto:
o §u l podle zprávy výborové;
o §u 2 podle souhlasných návrhů sen. dr. Witt a, dr. Soukupa a soudr. a sen. dr. Hellera a soudr., budou-li zamítnuty;
o §§ 2 a 3 podle zprávy výborové;
o §u 4 podle souhlasných návrhů sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr. a sen. dr. Hellera a soudr., budou-li zamítnuty;
o §§ 4 až 14, o nadpisu zákona, jeho úvodní formuli podle zprávy výborové.
Jsou námitky? (Nebyly.)
Nejsou. Budeme tudíž tak postupovati.
Přikračujeme ke hlasování ve čtení prvém.
Kdo souhlasí, aby § l zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. {Děje se.)
To je většina. Přijímá se.
Kdo souhlasí, aby § 2 zněl podle souhlasných návrhů sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr. a sen. dr. Hellera a soudr., nechť zvedne ruku (Děje se.)
Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr., aby při hlasování o jejich návrhu k tomuto paragrafu byly hlasy sečítány. Návrhu tomu vyhovuji a žádám pány zapisovatele, a to sen. Prauseho, aby sečetl hlasy nalevo, sen. Stržila, aby sečetl hlasy uprostřed a sen. dr. Procházku, aby sečetl hlasy napravo, a výsledek hlasování mně sdělili.
Prosím pány, aby hlasovali.
Kdo souhlasí s návrhem sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr. a sen. dr. Hellera a soudr, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
(Po sečtení hlasů):
Pro návrh hlasovalo 41 senátorů, proti 63 senátorů.
Jsou tedy návrhy zamítnuty.
Kdo souhlasí, aby §§y 2 a 3 zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Přijímají se.
Kdo souhlasí, aby § 4 zněl podle souhlasných návrhů sem. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr. a, sen. dr. Hellera a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
Byl mně podán dostatečně podporovaný návrh sen. dr. Witta, dr. Soukupa a soudr., aby při hlasování o jejich návrhu k tomuto paragrafu byly hlasy sečítány. Návrhu tomu vyhovuji a žádám pány zapisovatele jako prve, aby hlasy sečetli a výsledek hlasování mně sdělili.
(Po sečtení hlasů):
Pro návrh hlasovalo 43 senátorů, proti 63 senátorů.
Jsou tedy uvedené návrhy zamítnuty.
Kdo souhlasí, aby §, 4 až § 14, nadpis zákona a jeho úvodní formule zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku (Děje se.)
To je většina. Přijímají se.
Tím byla přijata osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém podle zprávy výborové.
Přerušuji jednání.
Sděluji, že
do výboru branného nastupuje na místo sen. Kotrby sen. Kianička, za sen. Jokla sen. Reyzl, za sen. Šimonka sen. Donát a za sen. Sehnala sen. dr. Havelka;
do výboru sociálně-politického za sen. Fr. Scholze sen. dr. Hilgenreiner za sen. Jarolima sen. Löw, za sen. Sehnalovou sen. Sochor.
Navrhuji, aby příští schůze se konala za 5 minut po této za účelem přikázání došlých spisů.
Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.
Končím schůzi.
Konec schůze ve 21 hodin 20 minut.