Bylo by daleko účelnější, kdyby se tohoto peníze použilo na meliorace. Mohlo by se při příspěvku státu per 2500 Kč na 1 ha odvodniti 1200 ha polí, tedy 2 slušné katastrální obce. Tu by se vynaložený náklad nejdéle v 5 letech vrátil zpět ve zvýšené úrodě, tedy velmi záhy, kdežto půjčka Jockey-clubu bude hodně dlouhá a možno, že to bude půjčka na věčnou oplátku. Poněvadž v ministerstvu zemědělství máme také dobré počtáře, doufám, že vícekrát podobně nevýhodné obchody uzavírány nebudou.
O sociálním pojištění, ač se o něm zmiňuje důvodová zpráva ministerstva zemědělství, nebudu se šířiti, ponechávaje si při projednávání dotčené předlohy osvětlení stanoviska našeho klubu.
Pozemková reforma má v rozpočtu zvláštní kapitolu č. 12. Celkem je viděti, že veliké dílo sociální reformy spěje ke konci. Účel pozemkové reformy nebyl dosažen pouhým rozdělením a změnou vlastníka, nýbrž hlavní věcí nyní je umožniti novým nabyvatelům řádné hospodaření. Pomoci zejména zasluhují nabyvatelé půdy ze řad bývalých zaměstnanců, jakož i nabyvatelé ze řad domkářů a malozemědělců. Bývalí zaměstnanci, kteří dostali zbytkové statky nebo nedíly jsou v mnoha případech na pokraji úpadku, zejména v případech, kde mokrý rok 1926 byl pro ně katastrofální. Někde přistoupila k tomu ještě slintavka a zpuchřelost kostí u dobytka a jiné pohromy, takže situace jejich je velmi prekérní. Tito nabyvatelé půdy potřebují především odsunutí splátek úvěru hypotekárního a poskytování levného úvěru provozovacího nejméně na dobu 15 let na místo dosavadních 5 let. Podporou družstev úvěr provozovací poskytujících budiž umožněna co nejmenší úroková míra. Zvláštní zřetel budiž brán ministerstvem financí při poskytování daňových úlev nabyvatelům půdy ze řad zaměstnanců. To jsou minimální požadavky a jen plným jejich splněním bude možno, aby se bývalí zaměstnanci na přidělené půdě udrželi.
Malozemědělci potřebují především rychlé zaknihování přídělů. Dále je potřebí, aby nebylo ztěžováno poskytování provozovacího úvěru malozemědělcům, co se děje požadavkem knihovního zajištění poskytnutého úvěru provozovacího. Poněvadž jde o obnosy malé, je na místě, aby státní pozemkový úřad úvěry do Kč 10.000 této povinnosti zprostil.
Co se týče lesní reformy, je důvodová zpráva státního pozemkového úřadu dosti málomluvná. Praví sice, že náš stát vlastní nyní v historických zemích 3.8% lesů, na Slovensku 12.9%, na Podkarpatské Rusi 46.9% lesů. Není ani udáno číslo průměrné, kolik všech lesů i po vyvlastnění do dnešní doby stát náš vůbec drží. Pak se všeobecně praví, že stát bude hlavním vyvlastňovatelem zabraných lesů. Zdá se, že je to mlčení z rozpaků. Provésti zdárně lesní reformu je nejobtížnější otázkou pozemkové reformy vůbec. Musí se prováděti opatrně, aby špatně provedená nepoškodila našeho národního hospodářství, aby nebylo zmenšeno bohatství, které mají naše země v krásných svých lesích. I v této otázce vysvětleno bude stanovisko našeho klubu u příležitosti projednávání zákona o ochraně lesů.
Státní pozemkový úřad místo žádaného seznamu o přídělu zbytkových statků podává sumární výkaz. Z něj je viděti, že dosud bylo přiděleno 1.473 zbytkových statků. Uspokojuje, že 910 statků dostalo se poškozencům z pozemkové reformy, nájemcům a bývalým zaměstnancům velkostatku, t. j. 62.5% všech. 168 statků dostali praktičtí zemědělci, čili 11.4%. Zde se již ukryl mnohý "praktický" zemědělec, který neměl jiného nároku, než příbuzenství krevní neb politické s těmi, kteří v pozemkovém úřadě rozhodují. V posledních týdnech vyšlo najevo, že bylo nutno toto příbuzenství dosvědčovati tuséry a úplatky. Ještě více těchto nepěkných zjevů se tuší z rubriky "Ostatní uchazeči" počtem 34.
Nebudu se tímto vředem pozemkové reformy šíře zabývati, jen podotýkám, že nyní je nám jasno, proč se pánové tak houževnatě brání reorganisaci státního pozemkového úřadu, kde rozhoduje kusý správní výbor s dávno prošlou dobou zákonné působnosti.
Nechci se nikterak zastávati republikánské strany, nechť ona sama ospravedlní se z toho, z čeho je obviněna při přidělování zbytkových statků, upozorňuji však, že žalobce, strana sociálně-demokratická, je spolurozhodujícím faktorem ve Státním pozemkovém úřadu, neb zástupci stran národně-sociální a lidové ve správním výboru resignovali a také zástupce naší strany se jednání již nezúčastní. Bylo by účelnější vytýkaným nešvarům dříve zabrániti, než když potom byly spáchány, na ně žalovati. Žádá se podrobná statistika o zbytkových statcích, zač a kdo je obdržel. Plně se k tomuto požadavku připojujeme, neb nechápeme, proč by tato věc měla býti tajena. Seznam by však nebyl úplný, kdyby k němu nebyla připojena zpráva, jak se hospodaří na dvorech, kde byl podniknut pokus kolektivního hospodaření. Mně je jako členu až do letoška "Poradního sboru fondu pro vnitřní kolonisaci" známo, že výsledky ty jsou, jak jsme předvídali, fiasko. Hospodářství to udržuje se jen štědrými půjčkami ze jmenovaného fondu nízko zúročitelnými, ze kterých se úroky namnoze neplatí. My pohlížíme na toto hospodářství jako na pokus, že kolektivní podnikání v zemědělství nemůže nikdy prospívati a obstáti vedle soukromého. Škoda je těch 22 milionů, určených na vnitřní kolonisaci, které byly rozpůjčeny na dvory, na nichž socialisté svými družstvy hospodaří. My nyní teprve pociťujeme, když se nedostává peněz na opravdu potřebnou a užitečnou kolonisaci vnitřní, že to byl trošku drahý pokus. Zvláště ve zněmčeném území, kde projektované nedíly se těžko obsazují, poněvadž reflektanti nemají dostatek peněz na výstavbu hospodářských budov. Půdu ještě zaplatí, ale výstavba budov je jim bez veřejné podpory nemožná. (Místopředseda dr Brabec převzal předsednictví.)
Přál bych si, aby k naší pozemkové reformě, velikému to dílu sociální reformy, nepřipojovaly se škaredé zjevy korupce, ani hamižný stranicko-politický obchod. Nemylme se! Cizina bedlivě sleduje všechny naše počiny na tomto poli, zvláště v Anglii, a myslím, že její veřejné mínění nemůže nám býti lhostejno. Velmi těžko se dávají přesvědčiti o nutnosti tak pronikavého zásahu do soukromého vlastnictví, jakým konec konců pozemková reforma je. My pozemkovou reformu můžeme odůvodniti a jako oprávněnou vylíčiti důvody státními, sociálními, národními i hospodářskými, ale nikdy ne tím, že by se jednotlivci při ní obohatili, anebo že by některá politická strana použila jí k rozmnožení hlasů.
Navazuji hned na příbuzný úkaz, a to na zpolitisování veřejných institucí. Tento nešvar roztahuje se hlavně v odborných institucích zemědělských. To jsou domény republikánské strany a okatě se dává najevo zemědělcům, příslušníkům jiných politických stran, že pro ně nejsou zřízeny, odpírá se jim to, nač mají podle zákona právo. Při tom se to na venek odívá formou zákona, odvolává se na dobrozdání delegátů zemědělské rady nebo odborných sdružení, kde ovšem rozhodují zase titíž lidé a podle zakořeněného zlozvyku zase výhradně se zřetelem k politické příslušnosti.
Jako markantní případ uvádím to, že při rozdělování podpor na živelní pohromy loňského roku na okresu Bechyně prohlásil býv. místopředseda "Domoviny" p. Benda před radou a úředníky politické správy ke členům Národní rolnické jednoty s notnou dávkou cynismu: "Ať máte škodu nebo ne, vy nejste u naší strany, vy nedostanete ani haléře!" A také nedostali, ač byli mezi nimi zemědělci na své existenci povážlivě ohroženi.
Musím žádati pana ministra zemědělství, aby poučil podřízené orgány i správy zemědělských institucí ministerstvem zemědělství podporovaných, že nestrannost je první podmínkou řádného vedení úřadu a věcná podstata jediným zdravým vodítkem rozhodování.
Ministerstvo zemědělství vydává na zemědělské školství 24 mil. Kč. Mimo to ještě přispívají země, okresy a obce. Dovolte, abych u položky této se poněkud zastavil.
Je faktem, že hospodářské, lépe zemědělské školství bylo u nás dosti dlouho zanedbáváno. Mělo to své přirozené příčiny v tom, že nejpočetnější složka zemědělského stavu teprve v r. 1848 osvobozena byla od posledních pout poddanství - roboty. Selský stav musil se nejprve orientovati a přizpůsobiti hospodářské svobodě, které se mu dostalo. Vyšší úroveň obecného vzdělání ve škole národní dosti dlouho postačovala jeho touze po poučení.
Vývoj českého vyššího školství zemědělského byl brzděn tím, že výhodnější bylo pro české lidi studovati na ústavech německých, když vnitřní správa velkostatků, kde po odbytí studií hledali zaměstnání, byla německá. Z toho byly sporadické výjimky a starší z vás se pamatují, že bylo pokládáno za národní úspěch, když některý šlechtic, platící za českého národovce, zavedl na svých statcích vnitřní českou správu.
Dlouho nám Čechům musili postačiti tři střední školy hospodářské, v Roudnici a Chrudimi, na Moravě v Přerově. V táborské akademii měli jsme zvláštní typ hospodářského učeliště, něco více než střední škola hospodářská a něco méně než vysoká škola zemědělská. Nám ovšem musila tato zastupovati učení vysoké, když nám téhož nedopřála rakouská vláda vzhledem k vysoké zemědělské škole ve Vídni.
Nutno uznati, že republika přinesla značné oběti pro zemědělské školství a jsme jí vděčni za tuto péči. Máme nyní vysokou školu zemědělskou v Brně, jednu stolici zemědělského inženýrství při vysoké škole technické v Praze, 11 vyšších škol hospodářských s vyučovacím jazykem československým, 4 vyšší hospodářské školy s vyučovacím jazykem německým. Mimo to rolnických škol je 23 s vyučovacím jazykem československým, 7 s německým a 1 s maďarským. Odborných škol hospodářských československých je 93, německých 26, ruská jedna. Lidových škol hospodářských s vyučovacím jazykem českým nebo slovenským 497, s německým 103, polským 4, maďarským 7. Na Podkarpatské Rusi je 112 škol s vyučovacím jazykem ruským.
Co nyní řeknu, tím se vydávám v nebezpečí, že nazván budu reakcionářem. Je to u nás tak snadným a zaběhlým zvykem, dovolí-li si někdo kritisovati stav školství v jakémkoliv oboru, se strany těch, jimž tato kritika není vhod, porážen bývá ne věcnými důvody, ale příhanou zpátečnictví a zkostnatělého konservatismu. Nechci viniti ministerstvo zemědělství, že samo způsobilo nevyhovující stav našeho hospodářského školství. Působilo tu mnoho vlivů. Zvláště ctižádost našich okresů a měst míti také nějakou střední školu. Neubírá jim to na dobré vůli, že měli též hmotný prospěch okresu a města na zřeteli, ten si namnoze musili předem zasloužiti značnými příspěvky na zřízení takové školy. Povolnost však jmenovaného ministerstva přece jen způsobila, že máme nadpotřebu škol vyšších a nedostatek škol odborných - nižších.
K bolavému místu těchto nižších škol se ještě vrátím. Vysoké školství má vychovati vědce a badatele v oboru hospodářství polního, pak učitele nižších škol.
Ti z posluchačů vysokého zemědělského školství, kteří nemají osobních touh a snad ani způsobilosti k vědeckému bádání, uplatnili se jako správci a ředitelé velkoekonomií, neb v dozorčí službě státních institucí zemědělských.
Střední, nyní vyšší, nazvané hospodářské školy za hlavní úkol měly vychovati správce i vyšší úředníky správy velkostatku. Tu a tam některý z absolventů českých škol vstoupil do státní služby a velmi mnozí z nich ujali se hospodářství na svých statcích. Tu bývalé střední hospodářské školy vykonaly veliký kus osvětové práce hospodářské. Synové statkářů a v blízkém okruhu takovéto školy, kde absolvování bylo možno spojiti s pobytem u rodičů, i synové středních a menších rolníků uplatnili získané vědomosti v racionelním provozu svého hospodářství. Byli bezplatnými, ale velmi účinnými učiteli svého okolí.
Bylo to pak v místě znáti a pokrok zemědělství znamenal se zřetelně v okruhu bývalých středních škol hospodářských.
Kdybychom vycházeli z tohoto hlediska a z této zkušenosti, musili bychom zhuštění sítě hospodářských vyšších škol bezvýhradně vítati. Tím by se posloužilo zemědělskému pokroku v celém státě. Avšak právě tomuto druhu posluchačů vyšších škol hospodářských byla návštěva jich ztížena rozšířením studia ze 3 let na 4. Bývalé střední školy 3leté plně svému účelu vyhovovaly, a tu mělo se více přihlížeti k posluchačům těchto škol, kteří po absolvování hospodařili na svých vlastních statcích nebo pro ty, kteří na tuto školu vstupovali s úmyslem, že si najdou zaměstnání na velkostatcích, byla vyhlídka tato velmi ztížena, ne-li zcela zmařena rozparcelováním velkostatků.
Snad se namítne, když je přísloví "5 jako 6", že 3 neb 4 leta nejsou tu rozhodující. Praxe životní ukazuje jinak. Statkáři a ještě více střední a menší rolníci pokládali za stinnou stránku delšího teoretického vzdělání svých synů odtržení těchto od praktického výkonu prací zemědělských. Přidržovali je proto v prázdninách k práci pravidelně a tím tužeji, čím menší byl rozsah jich hospodářství. Rentabilita hospodářství menšího rozsahu nesnese vedoucího, který by jen poroučel a řídil, ten musí sám v práci vypomoci. A tu již za 3letého studia byla zřejmá odvyklost fysické práce u absolventů, která dříve neb později podle osobních vlastností musila zmizeti tehdy, když život učiti počal tvrdému řádu, že bez práce nejsou koláče. Otcové se nyní obávají, že za 4letého studia se věc ještě zhorší, a to ne o tu početní 1/4, ale ve čtverečném poměru vzhledem k tomu, že v dospělejším věku mladého muže se to také tak uplatní. To ještě více vynikne, když absolvent vyšší hospodářské školy nedosáhne životní vyhlídky, aby získal službu, a musí se zaměstnati na docela malém hospodářství. Tu mimo rozmrzelosti ze zklamaných nadějí přistoupí litování zmařeného, a jak se nyní s plnou vírou usuzuje, i zbytečného 4. roku studia.
Školy rolnické a odborné školy hospodářské, dříve "zimní", mají první a hlavní úkol vzdělati a na život připraviti samostatné hospodáře na středních a menších podnicích. Školy tyto vyhovují jak rozsahem učiva, školy odborné pak zvláště tím, že po dobu klidu práce v zemědělství umožňuje se návštěva i těm, kteří spolupracují stále v hospodářství. A přece návštěva není taková, aby uspokojila. Posavad pobídka k návštěvě těchto škol děje se propagací. Výsledky nejsou valné. I hledají se jiné cesty, aby návštěva těchto opravdu užitečných škol byla zvětšena. A tu při vyhledávání tomto přijde se na prostředky dosti absurdní. Namane se hned první a nejradikálnější: Prohlásiti nucenou návštěvu těchto škol.
To by nešlo, protože tolik těch škol nemáme. A pak by musily býti v každém okresu, a to ještě s pobočkami. Na to nelze tedy mysliti, zvláště když nemáme ani odvahy prohlásiti nucenost návštěvy lidových škol hospodářských, ač to zavedeno u dorostu řemeslnického.
Pak se hledalo východisko jiné, končící až v průkazu způsobilosti pro povolání zemědělské. Vzory tu jsou opět: živnosti a obchod. Tu by se snad přestřelilo, dáti zemědělství pod paragrafy nějakého zemědělského řádu. Těžko dal by se provésti i fakultativní průkaz způsobilosti, že by se ti, kteří nemají předběžného odborného vzdělání, vyloučili z práva nájmu alespoň veřejných pozemků obecních, nadačních, zádušních a z nájmu pozemků zabrané půdy. To by se ovšem provésti dalo po době nejméně 10 let s dispensí pro starší. Další lákadlo, kterého se užívalo i v Rakousku, úlevy při konání vojenské služby, to nelze nyní užíti, vždyť byla vojenská služba tak již všeobecně omezena na nejnutnější dobu.
Tak nám nezbývá nic jiného, než propagace a naděje, že se porozumění, a to lepší než dnes, pro odborné vzdělání i při zemědělství přece dostaví.
Co se týče vyšších škol hospodářských, obtíže při umístění absolventů budou zcela jistě působiti na návštěvu těchto škol. Nebudeme jich tedy množiti. Aby však úbytek žactva poněkud byl nahrazen, nutno zkoumati otázku, zda by nebylo záhodno vrátiti se ke studiu 3letému. To by přispělo k rozmnožení návštěvy synků statkářů a rolníků.
Jako první ukázku přílišnosti v politických snahách uvádím stranu komunistickou. Ta nemá hospodářského programu, má jen jeden jasný politický cíl: Diktaturu proletariátu. Co bude potom dál, to si musí každý domysliti, anebo to jít okouknout do Ruska. Nyní naši komunisté mají dvě želízka v ohni. Tomu jednomu říkají "jednotná fronta dělnictva" a tomu druhému "vláda dělníků a sedláků". Tou jednotnou frontou vábí dělníky, aby tito sklonili šíje pod jejich vládu a čekali na to požehnání "diktatury proletariátu". Jestli naše dělníky nepřesvědčil výstražný příklad ruský, jak se tam dělnictvu vede za diktatury, pak možná, že se té jednotné frontě čili vládě komunistů podřídí. To je ostatně jejich věcí, já chci poněkud povytáhnouti z ohně to druhé komunistické želízko: "Vláda dělníků a sedláků." To je podivně zkroucené. Sedláci, i ti nejmenší, kteří vlastnoručně pracují na svých políčkách, ti jsou u komunistů "kapitalisté", buržujové a nenasytní hladovci. Po každé, když na burse přitlačí žitu neb pšenici o korunku, čteme přes celou stranu "Rudého Práva": "Chrapouni opětně zdražili chléb chudému lidu" a pak další nadávky ještě šťavnatější. Když ale to komunistické nebe, vlastně peklo, se stále neotvírá, tu černokněžníci komunismu malují netrpělivým krásný obrázek vlády "dělníků a sedláků". A tu bych si vyprosil jednou provždy, neberte jméno českého sedláka nadarmo! Ten český sedlák malý neb velký nesedne nikdy na komunistickou vějičku. Nechte nás na pokoji. A kdybyste přišli někdy s tou vaší vládou k nám do vesnic, tu se s vámi důkladně selský lid vypořádá. Těch 6 milionů československých sedláků bude pro vás větší sousto, než těch 80 milionů ruských mužíků. O uvědomění našich zemědělců roztříští se všechny komunistické utopie. "Ti chrapouni" v Československu, to bude pro vás komunisty tvrdý ořech, na němž si nejspíše zuby vylámete. Ještě jednou žádám a varuji, neberte jméno našeho sedláka nadarmo.
Dalším dokladem, že političtí potřeštěnci neváhají sáhnouti vysoko, až k základům naší státní a národní samostatnosti, je propagace hesla o t. zv. selské republice. Profesor Sedláček ve "Venkovu" v několika článcích rozvádí myšlenku nové ideové základny našeho státu. Všechny dosavadní vzpruhy, které nadchnuly masy k touhám i činům, hází pan profesor jako staré nepotřebné haraburdí do koše, ať je to idea národní, náboženství neb socialismus.
Zdá se, že pan profesor dal se svésti s cesty zdravého úsudku o ideové základně našeho státu přítomným politickým stavem, kdy ve vládní většině patrná jest převaha zemědělců. To souhlasí i s rozvrstvením obyvatelstva našeho státu podle zaměstnání. Bylo by však chybou a velmi škodlivé, aby měnivý stav politických sil vzat byl za trvalou ideovou základnu státu.
Mně, jako výkonnému zemědělci mohlo by opravdu s hlediska stavovského lichotiti, že naše zaměstnání má býti povýšeno na ideovou základnu. A když hledíte k důležitosti i k národní tradici, zásluhám z doby probuzenské, snadný by tu byl svod následovati bludné heslo.
Jako vždy a stále bojovati budeme proti tomu, aby naše republika přetvořena byla na republiku třídně socialistickou, tak také nebudeme podporovati snahy o utvoření stavovské republiky selské.
Ti, kteří ihned a bez rozmyslu přitakali návrhu profesora Sedláčka, jako on, mýlí se v jedné věci: Z podstaty existence národa vzali věc druhého řádu důležitosti a na této vystaviti chtějí celý rozsah oprávnění celého národa k životu.
Právo národa na život plyne již z pouhé jeho existence. K tomu se přičleňuje povinnost, vykonávati toto nezadatelné právo tak, aby ono srovnávalo se se zásadami obecné mravnosti. Přirozené právo národa na život a vývoj přináší s sebou další oprávnění, zřizovati a užívati všech seskupení jedinců, všeho, co individua v jeden nerozborný celek pojí, aby existence národa obhájena byla, aby trvání toto sankcí morálního oprávnění bylo podepřeno.
A tato morální sankce, to jest ono usilování, aby každý národ vyplnil svoji povinnost ve velikém společenství lidstva, podle sil svých přispěl k tomu, aby život lidský ulehčen a zkrášlen byl.
A to je základní a veliká idea národní existence. To je také nedosažitelný ideál všelidství. Nedosažitelný proto, že přirozená povaha lidí, sobectví, přenáší se i na národní celky. A proto nejvyšší organisace lidská - stát, má bohužel ráz nejprv obranný - a teprve pod záštitou této obrany národ může plniti své poslání.
Stát, spočívaje na semknutí jedinců stejného jazyka a rodu i stejných zájmů, nemůže míti jiného ideového základu než národnost. A ať přemýšlíme jakkoliv, není jiné základní idee pro trvání státu, než svébytnost národa.
Nemůže touto ideou býti ani náboženství, ač v minulosti náboženství, pokud nebylo vědomí národního probuzení, ideu národní nahrazovalo. Nemůže býti základní ideou státní ani socialismus, ač tento v sobě tají velikou otázku úpravy společenského řádu, a to proto, že pravidla a řády společenské, pevné a prospěšné, vytvořiti možno jen v rámci hotového státního zřízení. Základní právo k životu je první a přední, jak žíti, již jen podružnou otázkou.
Nemůže základní ideou státu býti zaměstnání obyvatelstva. Není možno tříštiti celek národa, jak kdo obživu svoji vyhledává. Všechny obory výroby, všechna zaměstnání jsou složitý mechanismus, nerozlučně spojený v proces výroby národního celku, hranice státu pak tmelem zájmů bez ohledu na druh výroby.
Je nemyslitelno jedno zaměstnání vyvyšovati a druhé ponižovati. Všechna mají stejnou důležitost. Blahobyt všeho lidu, jeho bezpečnost, možnost pokroku a vývoje, to vyrůsti může jedině ve státě, jenž má za základ soubor jedinců.
Vzájemný poměr jednotlivých druhů výroby, to je opět jen otázkou druhého řádu ve státě, na idee národní vytvořeném. Neubírá se tím významu žádné z nich, nejméně zemědělství. Zemědělství není ideou, která drží stát pohromadě, ale kdo by se odvažoval popírati prvenství její celku výroby? Moudrá správa státu hledí vyrovnati různice se zájmy výrobních odvětví. Vyhledává společnou linii, která končí v jednom bodě: ve společném prospěchu. A to je také jediná cesta k ideové státnosti.
Stavovské selství i třídní socialismus nejsou ideami národního státu, protože značí nadpráví jedněch a utiskování druhých. Na tom nic nemění, že zemědělci, vzdělávajíce půdu, jsou v nejtěsnějším vztahu k pojmu vlast, k onomu koutku zeměkoule, kde národ sídlí. Na tom nic nemění, že dělnictvo je výkonem a ztělesněním národní práce. Oba tito jsou jen údy z národního těla.
Kdo by těleso toto roztrhal na jednotlivé díly, usmrtí jich, a zhyne i idea státu. Nechť sebe prudčeji hárají spory mezi námi o nový společenský řád, vysoko nad tím vším stojí idea našeho národního státu. Celému světu je zřejmé naše svaté právo na samostatný náš stát. A my svojí prací i svojí vůlí k činnosti v budoucnu chceme sloužiti sobě i lidstvu, abychom tento nárok právně podepřeli. Nám netřeba hledati jiné ideové základny našeho státu a my ji také hledati nebudeme. (Předsednictví se ujímá předseda dr Hruban.) Celá tradice zemědělství až do r. 1926 bylo zápolení o rovnoprávnost. My zemědělci zpronevěřili bychom se této tradici, kdybychom uposlechli vábení a chtěli sami sebe povyšovati nad spolupracovníky v lidu našem.
A kdyby zahrozilo nebezpečí naší samostatnosti, zda bychom tu měli času vzpomenouti toho, zda naše republika má býti občanská, socialistická, sovětská neb selská. Nebezpečí, jako vždy dosud, srazilo by nás v jednotný šik, abychom svorně hájili ideály národa. A tu teprv objevila by se rozlučovací taktika v celé své příšerné lehkomyslnosti, jak ona vyrostla z chamtivého sobectví jedinců, kteří se kryli za stav, třídy nebo politické strany. Ne stavy, ne třídy, byť byly sebe početnější, ale celek národa, jedině ten je s to uhájiti sama sebe. Všech mozků i všech rukou našeho národa bude potřebí, kdyby v temnu osudu budoucna napsáno bylo, že zaburácí nová bouře světová, ve které by se potápěti počala lodice naší státní a národní samostatností.
Proto se budeme neochvějně držeti pojetí, jaké vyrostlo ze srdcí milionů našeho lidu, že základní ideou našeho státu je samostatný, svobodný, ve všech svých údech rovnoprávný národ.
Ke konci chci se vrátit opětně k záležitostem hospodářským. A to nejprv k ohlášení zákonných předloh ministerstva zemědělství. Můžeme s nimi souhlasiti jen potud, pokud ony značí buď nápravu neosvědčivších se zákonů doby popřevratové, aneb zavésti mají nové zákonné předpisy v duchu zkušenosti, že soukromé podnikání tvoří jedině spolehlivou bási hospodářského rozvoje.
Z tohoto důvodu vítáme předlohu o lepší ochraně polního majetku, kterou naše kluby již před rokem reklamovaly. Dále nové předpisy o pracovních výkazech pro zemědělské dělnictvo. Souhlasíme též s novým zákonem honebním, pokud v něm najde výrazu zásada, že právo honební je součástkou práva vlastnického. Z tohoto důvodu souhlasíme s ponecháním samostatných honiteb, na nichž bez zasáhnutí v cizí práva možno racionelně honitbu provozovati. Tu musí býti dány záruky, že stav zvěře na těchto samostatných honitbách nebude poškozovati provoz zemědělský. Považujeme přiměřený stav zvěře za užitečný jako doplněk polního a lesního hospodářství a předmět zdravého a společensky život podporujícího sportu.
Souhlasíme i s předlohou, která postaví zemědělské rady na novou základnu. Zemědělským radám dán byl charakter úřadu veřejno-právního, když daňovou reformou bylo těmto přiděleno rozhodování o státních penězích. Spolkový základ, na němž dosud spočívají, nemůže déle trvati. Hlasovací právo pro zemědělce do výměry, která zaručuje převážný zájem zemědělský, poměrné volební právo, to přinese zastoupení všech kategorií zemědělských podnikatelů a přispěje, doufáme, k odpolitisování těchto důležitých institucí.
Zákon o scelování pozemků je nutný, aby ve všech krajích po scelení půdy mohlo býti použito všech vymožeností hospodářského pokroku, hospodářství ulehčeno a režijní výlohy zmenšeny. Také by přibylo půdy dosud rozplýtvané na meze, cesty neb jiná oddělovací znamení. Poněvadž poměry jsou tu různé, některá obec potřebuje scelení naléhavě, jiná opět nikoliv, budeme žádati, aby do zákona bylo dáno ustanovení, že popud ke scelování musí vycházeti vždy ze středu držitelů půdy. Odmítáme kategoricky nucenost takovou, že by jakýkoliv úřad mohl té které obci scelování nařídit.
Z předloh ministerstvu zemědělství předložených odmítáme ony, které v sobě tají prvky t. zv. státního socialismu, neb neblaze proslulého vázaného hospodářství. Proto odmítáme nucené živelní pojištění v přesvědčení, že by zemědělství uložena byla nová tíživá břemena. (Sen. Průša: A ohroženy by byly soukromé pojišťovny!) Ty z toho krupobitního pojištění mnoho nemají. Konečně co je mi do pojišťoven. - Tento náš názor utvrzuje neúspěch kolektivního sociálního pojištění dělnického, jakož i ta okolnost, že není odvahy aktivovati sociální pojištění samostatně výdělečně činných. Zaváděti nové kolektivní pojištění po těchto smutných zkušenostech neposloužilo by věru zemědělské výrobě.
Mezi ohlášenými předlohami ministerstva zemědělství, a je to vlastně povinností celé vlády, zejména vlády občanské, postrádám jedné: odškodnění starousedlíků. Politické dějiny naše v první rok republiky poskvrněny jsou konfiskací majetku, jedinou sice, ale tím více zahanbující, že postihla stav, na němž zbudována je bezpečnost společenských řádů, stav střední a k tomu střední stav zemědělský. Je povinností vlády, jest i povinností občanské koalice, aby křivda tato byla napravena odškodněním starousedlíků. Podal jsem v této věci návrh a prosím občanské strany o jeho podporu.
Státní náš rozpočet celou svojí strukturou spěje k ideálu, který každý národ, každý stát chovati musí: k soběstačnosti, a to ve všech směrech, v oboru kultury i práce, abychom co nejméně odkázáni byli na blahovůli sousedů. On je také krokem na dráze ke konsolidaci. Všichni, kteří chceme šťastnou a dobrou budoucnost našeho státu, musíme snahy tyto podporovati. Proto bude klub, za nějž mám čest mluviti, pro státní rozpočet na r. 1928 hlasovati. (Potlesk.)