Jak maďarské, tak i německé strany měly proti projednávané osnově co nejmenší námitky. A právě strany - vlastenecké. Nikdy nebylo mezi Maďary i těmi, které ani papeži se nepodařilo přiměti k vlídnějšímu poměru k republice, tolik klidného vyčkávání, ba spokojenosti, jako teď. Vždyť osnovou dostává se jim tolik výhod, že jen s největším napětím se přemáhají a vykládají jakési námitky k osnově jen tak, aby se neřeklo. Naše menšiny doplatí na tento ústupek, který se stal Němcům. Ovšem naše menšiny nemají boháčů a osnova není vyráběna pro chudé. Proto sáhlo se tak nešetrnou rukou na volební právo a podmínky k jeho nabytí, poněvadž jde o to, omezit vliv těch statisíců drobných českých a slovenských lidí, kteří musí zápasit s Němci a Maďary o každý kus svého národního práva. Ještě nikdy nebyl význam hlasovacího práva tak snížen, ještě nikdy nebylo hlasovací právo tak ostře postaveno proti lidu, v jehož jménu zahajují se slavné úvodní kapitoly naší ústavy tak jako teď. Protest, který vznesli naši hraničáři, je protestem, jehož význam je přímo manifestační. V devátém roce republiky musili čeští lidé z německého území po druhé protestovat proti tomu, že dávají se v šanc každému nacionálnímu útisku, poněvadž vláda republiky, kde jsou všecky "vlastenecké strany", aby zajistila si pomoc Němců, odňala volební právo i vojenským gážistům a četnictvu a otesala volební právo lidu tak, že desetitisíce občanů nebudou mít vlivu na běh událostí ve svém kraji a v zemi, v níž se narodili. Přes to tito dekapitovaní voličové budou musiti platit daně, přesto právě na tom lidu, proti němuž celá tato reforma je namířena, leží tíha veřejných břemen. A také přesto, že vždy to bude jen tento lid, který v osudové chvíli státu bude povolán, aby obhájil republiku, pro kterou nastavil krk už tehdá, kdy nynější pomocníci našich "vlastenců" přemýšleli o nové rakouské ústavě, která by ztlačila význam našeho národa na minimum.

Opuštěna byla reforma župní, jejíž krásnou myšlenkou bylo vytvořit jednotný stát, který by neznal ani Čechů, ani Slováků, ale jen Čechoslováky, jen jeden národ, v jediném území, na němž mohl by vyvíjet se podle svých nejlepších sil a obohatit sebe i svět novými kulturními hodnotami. Chtěli jsme jen jednu zemi, která ke všem by byla stejně laskavou, která by hodnotila rovným právem, rovnou spravedlností i toho nejposlednějšího občana ve státu. To bylo smyslem župního zákona. Dnes však budeme mít zemi rozdělenu způsobem, který zůstane v historii zaznamenán jako počin neblahý. Nicotnými důvody potírá většina župní zákon. Je trapno číst ve zprávě ústavního výboru posl. sněm. na př. to, že bylo za těžko nalézt pro všechny župy kvalifikované odborné úředníky, současně však pozorovat, jak rychle přesouvá se veřejná moc na byrokracii. Pro župy že by se nenašli schopní úředníci, toť tvrzení, proti němuž měli by protestovati ti úředníci, kteří musí spravovati velké sekce v ministerstvech, kteří dokonce stávají se ministry. To se týká ovšem i všeho ostatního úřednictva.

Na druhé straně osnova, jejíž výborová zpráva tak mála lichotně cení schopnost úředníků spravovat župy, s největším klidem dává byrokracii takovou moc, že i odborné kruhy právní musily protestovat, poněvadž je tu nebezpečí šikan a jiných nepříjemností se strany úřadů. Vládní majorita, jak se zdá, spoléhá více na policii, než na zdravý rozum občanů. Devět let republiky jsou léta poměrného klidu. Nestalo se nic, co by bylo vyžadovalo zcela výjimečných opatření. Nikde na světě není tolik pochopení pro svobodu projevů a jednání, jako v našem lidu. Ani komunistické demonstrace nepřesahovaly hranic, kde by si s nimi nebyl věděl rady každý okresní hejtman. Nynější vládní majorita vidí však do budoucna velmi černě, věnovala-li tolik pozornosti otázkám bezpečnostním a moci policejní. Je dokonce tak bojácná, že nechce ani lidu svěřiti celou správu okresů a zemí, ale rozhoduje se pro jmenování t. zv. odborníků, co je - při tom, jak majoritu známe - jen jiný výraz pro přání zvýšit moc a vliv pomocí těchto odborníků, kteří budou mít povinnost vzít na svá bedra to, k čemu volení nebudou chtít dát svůj souhlas.

Se stran většiny odůvodňuje se osnova také tím, že se unifikuje veřejná správa. Je to pěkný argument, ale jaká pak unifikace, když se při tom rozděluje. Stát dělí se na uzavřené celky a ta vychvalovaná unifikace vypadá jen tak, že každá z těch čtyřech částí půjde za svým jen podle stejných předpisů, jako druhá. Jde jen o to, zda se sejdou vždy v zájmu státním. Ludová strana je už půl roku ve vládě a rok už sekunduje našim stranám buržoasním, ale sotva bychom mohli říci, že vyzrála na stranu, která by viděla blaho lidu vždy a ve všem. Naopak, nezřízená agitace, tupení osob i věcí, fráze ba i demagogie - to můžeme dnes a denně slyšet z projevů luďáckého tisku i ze schůzí této strany, která neuznala za vhodno krotiti svůj temperament, ani když se jí dostává presentu v podobě t. zv. autonomie, v níž luďáci chtějí hrát prim. Uvidíme ještě, jak tato strana pochopila problém unifikační. Přáli bychom si být raději zklamáni, než dožít se toho, jak vlivy autonomistického radikalismu budou leptat pokojný život Slovenska.

Stejně tak u nás, v zemích historických. Domnívá-li se majorita, že touto osnovou přinese klid a mír do veřejné správy, máme my za to, že se velmi klame. Je zde tolik rozkladných prvků, které nemohou působit uspokojivě na mysli lidu, naopak budou leptat, poněvadž se budou cítit důsledky tvoření nových poměrů mezi národnostmi, republiku obývajícími, poněvadž se bude vidět, jak ten český lid, který nese odpovědnost, je stavěn až za ty, kteří do nedávná dávali souhlas k heslům o iredentě. Nejen to volební právo je velkým darem Němcům, kteří budou zbaveni českého vlivu ve svých okresech, po případě, dík ustanovením osnovy dovedou se ho zbaviti, ale jim dostává se ještě cennějšího daru v tom, že se německému úředníku promíjí povinnost znáti státní jazyk. Co bylo bojů o státní jazyk právě se strany pana zpravodaje o osnově v posl. sněmovně, a hle, když jde o jeho důsledky, pak přechází se přes něj k dennímu pořádku. V tom je vše jiné, jen ne respekt k zákonu, který tvoří součást ústavní listiny. Němcům dává se pojednou příliš ústupků a právě ve věcech, ve kterých by jich být nemělo. A že Němci dobře dovedou těžit z třídního elánu svých spojenců, je patrno z toho, že už teď domáhají se změny jazykového zákona v tom smyslu, aby sníženo bylo procento, kterým začíná být menšina menšinou kvalifikovanou. Kde jsou teď "integrální" nacionalisté, aby obhájili práva, daná ústavou a mírovými smlouvami, aby zajistili právo většiny ve státě proti jinorodcům? A kam až půjde dnešní majorita ve svých koncesích Němcům, jen aby uhájila svou moc většiny? To jsou otázky, které nutno klásti nyní při jednání o osnově, která nemůže přinést státu ten pravý organisační rámec, která také nemůže zabezpečiti pokojný rozvoj ve státě, poněvadž hoví snahám separatistickým a snahám těch, kteří ještě dnes živí nebo trpí ve svých řadách iredentism.

To jsou pravé tendence tohoto zákona, jimi zeslaben bude vliv našeho národa, který je odpověden za tento stát, jimi dostává se odměn všem těm, kdož po léta provozovali nejzuřivější kampaň protičeskou, jimi pardonuje se všecko to, co bylo i za republiky natropeno proti českým lidem v menšinách, a tyto menšiny ještě k tomu řadou ustanovení nejpovážlivějšího rázu dávají se v nebezpečí dalšího martyria, protože volební řád je sestrojen tak, aby umožnil šikany a znemožnil výkon hlasovacího práva lidem hospodářsky slabým. Či lze čekat, že se českému dělnictvu ve smíšeném území bude trpět jednoroční pobyt v obci, až půjde o volby do okresů a zemí? A ochrana, poskytovaná vládní mocí? Jaká bude, když už teď činí tak zásadní ústupky Němcům, když už teď dává souhlas, že německý úředník nebude musit znát státní řeč a když na obzoru je nová úprava menšinového práva, podle přání, Němci už vysloveného, a jehož splnění je už teď vymáháno.

Ovšem - vládní majorita má prostý recept. Pamatovala naň v osnově, když tam vsunula tolik ustanovení o moci policie, že musíme se ptát, zda u nás policejní právo je prvním právem. Je přímým porušením právního řádu, když osnova dopouští, aby křivá přísaha byla stíhána jen pokutou, a je nebezpečím pro právní jistotu, když úřadům politickým dává se právo chtít ve věcech správního řízení jistotu k zajištění nákladů řízení. Kde se potom bude moci dovolat nemajetný občan svého práva, nebude-li mít na složení jistoty? To-li je demokratická reforma, která dopouští podobná ustanovení? A lze od takové reformy čekat příznivý vliv na běh veřejných věcí u nás? Ne, tudy nemůže vést duch reformující k lepšímu, tudy jde reforma ad peius, která nemyslí na budoucnost, ale která chce hověti momentním konstelacím mocenským, tedy těm, které s hlediska státního zájmu nutno odmítnout, a to tím důrazněji, s čím větší okázalostí vystupuje se s dílem, jež je vším možným, jen ne demokratickým zřízením správním. Tato reforma nezrodila se také v tvořivé hlavě správního talentu, v hlavě, která by hleděla kupředu, ale je dílem dne, dílem vynucení. Tvůrci její neodvážili se ani toho, aby ji vybudovali od základu, ale pustili se do předělávání župního zřízení. Na tělo tohoto díla, o němž spolupracovali odborní znalci, přidělává se něco, co je v přímém rozporu s duchem župního zákona, který konstruován byl na myšlence rozumné a účelné decentralisace správy, kdežto země, ať o tom zpráva důvodová i výborová vykládá cokoliv, nemohou být nikdy tím, co umožňuje dělbu práce a účelnou samosprávu občanstva. Autonomie, která systémem zemí se zavádí, není výrazem idee občanské samosprávy, myšlenky kooperační, ale výrazem politické agitace, která zde dostává jenom svou sankci. Agitace zde potřela rozum, davový politik odborného znalce. Jde nyní o to, zda bude uspokojena vášeň, která i v politice je stejně nenasytná. Už dnes slyšíme hlasy nespokojenců ze Slovenska, kteří hlásají, že to není ta autonomia, o jakou stojí. A co když budou stupňovat svoji agitaci, která vynesla tak krásný úspěch, že aspoň v zásadě uznala právo "slovenské krajiny", že vymohla to, co slibovali slovenskému lidu Maďaři ve chvíli nejstrašnější tísně, když jejich stát pod rukama se rozpadával. Co potom? Půjde se dál v tvoření autonomistických území? Zde je nebezpečí pro stát, jež nevyvrátí ani umně stilisované výklady sněmovních tisků, ani vychvalování díla, které zapřelo program, o který se opírala naše revoluce.

Ano, zde po prvé srazila se tak zvaná pittsburgská dohoda s washingstonskou deklarací a odnáší si kus vítězství. Ustupuje se od cesty, ražené odbojem domácím i zahraničním a dává se za pravdu těm, kteří získali víc, než je hodnota pittsburgské dohody. A muziku při tom tvrdí ti, proti jejichž vůli vznikla republika. Nezdá se, že je tu nebezpečí dalších svodů? Nejen luďáci, také Němci mají autonomistický program! A nedává se jim příklad, kudy mají jít, aby nějaký teplický nebo liberecký program vtělili do rámce státu? Je snazší udat heslo, než ubránit se jeho důsledkům. A my se obáváme, že zde udělal se příliš velký krok, jehož konce při politické primitivnosti jedněch interesentů a rafinovanosti druhých mohou být nebezpečné i samému státu.

Shrnujeme: Správní reforma, která se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění, není tou reformou, kterou stát pro vnitřní organisaci potřebuje. Nepředstavuje uceleného systému administrativního, který by vycházel ze všeobecného zájmu státního a pokračoval v úpravě potřeb a zájmů ostatních složek správních tak, aby tu byla zjevná a zabezpečená superiorita státní moci. Správní reforma nebyla také navržena z pohnutek povahy věcné, ale je výsledkem jednostranné agitace a náhodné mocenské konstelace. Tvůrci osnovy dobře cítili tuto slabinu a proto ani reformu nebudovali od základu, ale očkují ji na zákon župní, konstruovaný na myšlence naprosto odlišné, té, jakou představuje systém zemí. Župy organisovaly občanskou samosprávu, země mají ráz politické instituce, což při temperamentu ľudové strany a vlivech na ni působících nese nebezpečí, že vzroste u nás separatism, který nám škodil i tehda, když uměle byl budován rozpor mezi Čechami a Moravou. Tyto dvě země, dnes cítící tak příkladně i jednotně, budou nyní od sebe zase oddalovány, o Slovensku ani nemluvíc. Správní reforma uzákoňuje se za činné patronance německých stran, v jichž prospěch vložena do osnovy tak nebezpečná ustanovení, jako ono, které dopouští, že do státních služeb převzatí němečtí úředníci okresů nebudou nuceni skládat zkoušek ze znalosti státního jazyka. Důsledky toho jsou zjevné a zvláštního osvětlení dostává se jim v nejnovějším úsilí Němců snížit procento pro kvalifikaci menšiny jinonárodní.

Osnova neznamená pokrok, ale reakci. Neunifikuje systém veřejného práva v duchu moderní vědy, ale přenáší zastaralý systém zemí vybojovaný proti Rakousku i na Slovensko, čímž znemožňuje nebo aspoň oddaluje úplné splynutí obou větví našeho národa v jediný celek, sledující jeden cíl. Je posílením všech separatistických choutek, neboť klade základ k tak zvané autonomii - po politickém nátlaku - čímž dává nebezpečný příklad k následování respektive k dovršení autonomistických cílů, které jsou ve svém vrcholu totožny s dualismem. Osnova je popřením všech snah o unifikaci právního řádu v republice právě tím, že tvoří čtyři uzavřené celky, spojené jen dohlédací činností ministerstev, vysazených vlivům politickým.

Osnova ve svých podrobnostech představuje dílo, které zkracuje silně občanská práva ve prospěch profesionální byrokracie resp. policie, která zde dochází práv, jež těsně a povážlivě dotýkají se právních zásad pro výkon spravedlnosti před soudy. Tím, že osnova mění věkovou hranici pro dosažení volebního práva do okresů a zemí a že zhoršuje podmínky k jeho udržení, dokazuje, že tvůrci osnovy, respektive za osnovu odpovídající většina, sledovali cíl zeslabit vliv širokých vrstev lidu pod nicotnou záminkou, že okresní a zemská zastupitelstva jsou sbory nepolitickými.

Důvody tyto nemohou obstáti, když pro sbory ještě méně politické, obecní zastupitelstva, platí podmínky k získání a udržení volebního práva stejné, jako u sboru nejpolitičtějšího, u parlamentu; leda že většina činí zde první průlom k okleštění hlasovacího práva vůbec. Zde projevuje se přímá reakce, z níž prospěch budou mít hlavně Němci a na kterou těžce doplatí naše menšiny. Zdá se, že hlavně v zájmu Němců se volební právo takto zkracuje, už po druhé! Reakce je zřetelná také v tom, že zastupitelské sbory voleny budou jen z části a z části jmenovány - pod rouškou zodbornění správy, což při "vůli k moci" u majority lze vyložit velmi rozmanitě.

A v závěru: Osnova představuje první čin, lámající idee, v nichž rostlo naše osvobození. Nesprávně vykládaný separatistický Pittsburgh staví se tu proti synthetisujícímu Washingtonu! A prvému dána přednost, jen aby byly ukojeny vášně rozpoutané neodpovědnou agitací.

Z těchto všech důvodů, které nemohou si činiti nárok na vyčerpání všeho, co by bylo uvést proti osnově, nemůžeme dáti souhlasu k takové správní reformě. Pojem lidovlády, pojem demokracie a také pojem samosprávy je nám příliš drahý, než abychom mohli, byť nepatrně, jej zakaliti, natož tolik jej zkarikovat, jak to činí projednávaná osnova.

I jsme přesvědčeni, že dílo dnešní koalice nepřinese prospěch státu a národu a že ještě jednou budeme musit dělat správní reformu, tentokrát však opravdovou, vyrůstající ze zásad demokracie a směřující k blahu, jak celku republiky, tak i všech jejích složek. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo panu sen. Trčkovi.

Sen. Trčka: Slavný senáte! Budiž mně laskavě dovoleno, abych stručně promluvil o předloze právě projednávané. Podle všech známek je jisto, že přes všecko bouření našich pánů z oposice jest i většina ve svém nitru přesvědčena, že právě projednávaná předloha o organisaci politické správy je rozhodně lepší a účelnější starého zákona župního, jehož zásadním vadám se tato nová předloha vyhýbá. (Sen. Kučera: Kterým?) Přijdeme k nim, pane kolego. Vodítkem při tvoření a sdělávání tohoto zákona o nové organisaci politické správy bylo její zjednodušení, sjednocení a zlevnění, jasná a určitá kompetence toho kterého úřadu, instanční zkrácení a tím rychlejší rozhodování případů a sporů v samosprávě se vyskytnuvších, jakož i svedení laického živlu k spolurozhodování a spolupráci se živlem úřednickým, což odpovídá správně modernímu názoru republikánskému a poctivé demokracii.

Skutečnost, že strana ludová - jak bylo před chvilkou řečeno panem kol. Pichlem - a vládní skupina Němců, rozhodly se hlasovati pro tuto předlohu zákona, dává tušiti, že ministerský předseda Švehla dal každému jen to, co mu po právu náleželo, a nemám naprosto žádných obav, že se nějak zle prohřešil na zásadách nezadatelných práv našeho národa a státu, jak píší a řeční odpůrci této předlohy.

Připoutání našich Němců k plodné práci a k spoluúčasti na vybudování našeho státu a tím značné oslabení iredenty je veliké plus pro stát a může značiti slibný počátek k likvidaci zbytečných národnostních sporů a třenic, čímž získalo by zejména naše živnostnictvo a obchodnictvo ve smíšeném území, které jimi tolik trpělo a dosud trpí.

A o Slovensko se teprve nebojím. Tím, že Slovensko stává se rovnocenným činitelem ve státě jako země ostatní, přebírá také stejnou odpovědnost za své osudy a osud celého státu. A ten, kdo měl příležitost poznati blíže duši a srdce slovenského brata, musí se mnou doznati, že všecky pochyby o věrnosti a lásce jeho k rodné zemi a státu jsou jen nízké pomluvy a tendenční štvaní. Že tu a tam našinec nějaký ten štuchanec na Slovensku dostane, je pravda, ale buď si jej zaslouží, nebo spíše je to ještě zbytek mentality lidu, prýštící z oné nevidomé prvopočáteční stranické politiky popřevratové. Kdyby té nebylo, nebyl by nikdy vznikl tak prudký odpor proti všemu českému, ba naopak český učitel i úředník byli by bývali vítáni a ctěni, jako se to ve velmi mnohých případech stalo. O tom jsem já velmi pevně přesvědčen. Ostatně vážné a resolutní prohlášení, které učinil v tomto směru p. sen. dr Krčméry ve výboru ústavně-právním, potvrzuje tyto názory, a já mu také plně věřím.

Odpor u našich některých stran, hodně předstíraný a umělý a u německých nacionálů opravdový, je veskrz pochopitelný, protože přijetím této osnovy zákona se učiní jistě ošklivý škrt přes všecky jejich politické plány a rozpočty po úplném politickém ovládnutí některých žup a jejich diktátů v nich, jak to již ostatně prohlásil dnes p. sen. dr Witt.

Tyto strany, jakož i nacionálové bouřili a svolávali lid k protestům proti zločinu na státu a na lidech, proti zločinu na demokracii, svobodě a volnosti, a lid na tyto výlevy politické, zejména u strany komunistické, vůbec nereagoval nebo velmi slabě, a tak z batailonů sešlo i u našich komunistů. Totiž myslím, že lid jest již syt vší demagogie, křiklounství a slibů. Ten lid také vidí, že násilím jen škodí sobě i jiným a že křikem Jericho již dnes nezboří. A věří také, stojí-li většina národa, skládající se ze všech vrstev lidu, za tímto zákonem, že je dobrý. Úplně bez vady přirozeně není žádné lidské dílo a tedy ani tento zákon. Převládají-li však dobré stránky jeho nad méně dobrými, tedy je přijatelný. (Hlas: Pro vás!) Praktické jeho používání ukáže snad, kde je chyba - a ta po čase může se odstraniti a také odstraní, tak jako se odstranila u celé řady jiných zákonů.

Každý soudný a rozumný člověk schválí směr politiky, který vede k odstraňování poválečných chyb a škod, zejména v ohledu finančním. To se také, bohudíky, děje ve všech směrech. Ministr dr Engliš trvá také neúprosně na největší šetrnosti ve všech oborech státní správy. Je to ostatně viditelno ve všem a všude, a kdybychom takovým způsobem byli šetřili hned po převratu, tož neměli bychom dnes jistě ani polovinu dluhů a ani polovinu tak tíživých daní. Bohužel, že při této příležitosti musím vznésti s tohoto místa apel na šetrného našeho pana ministra financí, aby svým podřízeným orgánům nakázal, zejména berním správám... (Sen. Kučera: Aby malé dřeli a velkým odpisovali!)... dnes, kdy z našeho poplatnictva vytáhli opravdu nejen všechnu mízu, ale když sahají již na kořeny existence našich živností, obchodu a řemesel - trochu uznalosti a rozumu. Dnes přece není již rok 1919, 1920, nebo 1921 a příjem našich lidí není ani čtvrteční a někde není vůbec žádný. A jsou přece případy, že loňské předpisy se zvyšují ještě u výdělkové daně také až o celou, třetinu; příkladů a stížností bych mohl uvésti celou řadu. Vymáhání děje se berními úřady namnoze úplně bez rozumu (Hlas: A bez ohledu!) a bez ohledu, ovšem jen u menších živnostníků. Mám důkazy, že u velkoprůmyslu, u velkostatkářů se to neděje, na př. budu jmenovati našeho velkoprůmyslníka Waldesa, u Vítkovických železáren, nebo u cizích hrabat a knížat z jiných států, kteří u nás vlastní průmyslové závody a velké latifundie. (Sen. Sochor: Ale pan ministr to popírá!) Já dokazuji. Vím, že toho potřebí není, aby tak bezohledným způsobem zacházely úřady s malými, ale dobrými poplatníky, kteří dluhují nepatrné obnosy. Bylo by záhodno malým dlužníkům ty malé nedoplatky odepsati, poněvadž dnes již nemohou platiti, neboť namnoze již nemají ani provozního kapitálu, a nějaký úvěr opatřiti si nijakým způsobem nemohou. Vždyť má pan ministr stamilionové přeplatky daňové z let předešlých. Odpisy a úlevy daňové nemohou se přece jen týkati jedné strany a jednoho stavu. Naši lidé si dávno a mnohokráte přeplatili, co nepatrně dnes ještě dluhují. Tedy trochu lidskosti, rozumu a spravedlnosti najisto očekávám.

Z řady vážných důvodů jiných byla totéž, jak jsem řekl, úspornost, která kategoricky kázala sáhnouti k systému zemí a odmítnouti zřízení župní. Při tom je i v zákoně samém dbáno ovšem toho, aby nebylo ukřivděno těm okresům, kde není okresní správa politická, ale jsou tam okresní zastupitelstva. Podle tohoto zákona je na tyto okresní místa pamatováno tím, že tam budou zřízeny okresní komise k obhospodařování stávajících okresních podniků, k nimž připadnou i okresní silnice a pod. Jde nám o to, aby zrušením okresních zastupitelstev nebyl poškozen vývoj hospodářských poměrů v dnešních okresích a aby živnostnictvo v těchto místech nebylo hospodářsky snad zeslabeno. Ovšem jsou některé okresy v historických zemích s malým počtem obyvatelstva. Tak na př. mnohé nemají ani 10.000 obyvatel. I na ty musí býti pamatováno, třeba i jiným způsobem a musí býti přihlíženo k tomu, aby se nejen na nynější výši udržely, ale naopak, aby zesílily hospodářsky.

Kdybychom všude tam chtěli zříditi okresní zastupitelstva s náčelníkem okresním v čele, musili bychom také snésti ony nové stamiliony, kterých by bylo potřebí na množství nových budov pro úřady a zaměstnance, pro jejich udržování a pro jejich platy. To by ovšem nebyla reforma správy politické ve směru zjednodušení a zejména zlevnění, nýbrž hodně zdražená a zkomplikovaná. Restrikcí státních zaměstnanců chtěli jsme docíliti úspor ve státním rozpočtu a tímto způsobem bychom docílili na jisto pravého opaku. Ostatně máme již tolik státních zaměstnanců a k tomu naši socialisté svými novými a novými návrhy pořizují nová a nová služební odvětví, že mám odůvodněnou obavu, že tímto způsobem dojdeme k tomu cíli a skutečnosti, že větší polovina národa nebude chtíti nic jiného dělati, než sloužiti.

Při korekturách zastupitelských obvodů nebo slučování menších okresů nesoběstačných ve větší celky lze se bezpečně nadíti, že se bude přísně přihlížeti k místním potřebám, dbáti hospodářských zájmů měst postižených a jinou formou dáti jim náležitou náhradu. Ostatně i v zákonu samém mluví se o zřizování expositur při okresních zastupitelstvech. Tím i tato bolavá stránka jmenovaného zákona se do jisté míry zmírňuje a hojí.

Reforma volebního řádu pro zemská a okresní zastupitelstva je proti stávajícím poměrům bezesporně veliké plus. Zvýšení hranice věkové s 21 na 24 let jest ustanovení nejvýš rozumné a cenné, zajišťující klidný vývoj poměrů v obcích a okresech do daleké budoucnosti. Vymizí jistě onen štvavý tón dnešních planých polemik, neboť o věcech denního života hospodářského budou napříště rozhodovati hlavy méně horké, chladnější rozum a větší životní zkušenosti, což je zárukou rozumného hospodaření a snesitelnějšího soužití všech vrstev občanstva. Jistě také nebude se plýtvati napříště obecním a státním majetkem, jakož i s majetkem spoluobčanů. (Výkřiky komunistických senátorů.) Pánové, kdybychom šli podle vašeho, nejsme daleko skutečnosti, že byste sáhli s 21 na 18 a potom na 15 let atd. Podobných extratur v politice nemůžeme naprosto dělati. Výdaje okresů a obcí jistě se také omezí na míru snesitelnou, aby tak stav přirážek byl úměrný hladině obecních příjmů. (Sen. Sochor: Čím stát přispívá na samosprávu?) Velmi mnoho, samosprávy mají příděly z obratové daně. (Výkřiky.) Beze sporu je, že náš stát, naše obce, města a okresy se velmi zadlužily. Račte vzíti na vědomí, že bychom si mohli klásti otázku, co se za ty ohromné stamiliardy, které odevzdalo poplatnictvo státu, vykonalo, kam se poděly? (Sen. Sochor: To také chceme věděti!) Já bych také rád věděl, aby obce... (Sen. Kučera: Ani jeden socialista nebyl ministrem financí!) Pánbůh chraň, ještě tohle, to bychom byli rychle hotovi!

I nový předpis o delším pobytu v obcích ze 3 měsíců na jeden rok je hodnotný a moudrý, poněvadž tím vyslovuje jasně vůli, aby o obce a okresy starali se zejména ti, jimž blaho obce a okresu leží poctivě na srdci a kteří jsou k svému rodnému krovu a své rodné hroudě s láskou a pevně připoutáni. Stejný účin bude míti při pasivním volebním právu zvýšení na 30 let. Tím splní se základní hospodářská zásada, že úspěšně hospodařiti může jen ten, kdo umí hospodařiti a my nemůžeme dělati experimenty, aby pánové, kteří nikde nehospodařili a žádné odpovědnosti nikdy neměli, se učili hospodařiti na úkor občanstva a jeho kapes.

Trpké zkušenosti nás naučily znáti potřeby státu a proto vidíme nutnost učiniti taková opatření, aby republika byla proti všem možným nebezpečím zabezpečena. Nejsme přáteli takových opatření, kterými musí býti občané donucováni ke konání svých povinností, leč, bohužel, poválečná psychologie, která ještě dodnes ovládá mnohé jednotlivce a která ještě dnes je považována jako ultrademokracie, ale ve skutečnosti je zneužíváním poctivé demokracie, musí býti krátce a dobře zákonitou cestou vnesena do prostoru rozumu a rozvahy.

Tímto zákonem není nikdo poškozen, tím méně ohrožen na svých právech a na své svobodě, poněvadž práva zůstávají všem občanům republiky! (Hlas: Kriminál a bída mluví!) Prosím, chceme-li nějak z té bídy se vybaviti, věřte, že žádným zázrakem nikdo nepomůže obyvatelstvu, nýbrž jediná práce a šetrnost jsou principy hospodářského života, nic více a nic méně. (Výkřiky sen. Šturce.) Kdybyste byli dělali poněkud chytřejší politiku hned po převratu, kdybychom byli bývali trochu rychlejší, pane kolego, než jsme byli tenkráte, když Německo bylo ještě rozbito, nevědělo, čeho se chopiti, když Anglie a Amerika byla ještě v poválečném chaosu, mohli jsme tenkráte kupovati lacinější bavlnu z Ameriky a mohly se nám točiti veškeré stroje, my jsme mohli chytit svými výrobky Orient atd., ale my jsme místo pilné práce začali řešiti, co je to demokracie... (Sen. Šturc: Ve volbách jste říkali, že budou daně zrušeny!) To vy jste říkali! Kdykoliv jsem měl příležitost, nikde jsem neprohlásil, že nebudeme platiti daně, poněvadž každý soudný člověk bude věděti, že státní správa potřebuje prostředky, a ty se musí sehnati. Já jsem vždy říkal, aby rozdělení břemen daňových dálo se stejnoměrným způsobem. Na to poukazuji ještě dnes, že velikým průmyslovým závodům, velkým latifundistům na Slovensku se vyměřuje dávka z majetku ještě dnes, kdežto naši poplatníci už ji mají dávno zaplacenou a proto jsem plným právem žádal, aby našim poplatníkům, kteří mají malé nedoplatky, to bylo odepsáno, poněvadž oni to dávno přeplatili. My nechceme nic, než aby každý platil podle toho, co vydělá, kdo má jaký příjem, z toho ať platí. Zatím ovšem k tomu ideálnímu cíli nemůžeme dojíti, abychom řekli: Tyto všechny daně a způsob zdanění škrtneme a budeme míti tu ideální vzestupnou daň z příjmů. Musíme hleděti, aby všechny křivdy nějakým způsobem zmizely, aby nadešla poctivost a spravedlnost. (Výkřiky sen. Sochora.) Vždyť nevíte její účiny a nemůžete poctivě na své svědomí říci, že je to něco škodlivého. Krátce a dobře... (Hlas: To nemá s předlohou nic společného!) Já jsem odbočil, když jsem mluvil o šetrnosti.

Tož tedy trvám na tom, že tímto zákonem nikomu nebude ublíženo a zejména v obcích přece jen dojde ke klidnému soužití, budou-li tam rozumnější lidé, než dříve ti mladí lidé s rozpálenou hlavou. Takové obecní hospodářství a hospodářské otázky nelze řešiti lidmi, kteří nemají o hospodářství ani potuchy, tam musí přijíti lidé, kteří byli hospodářsky činní, zejména - kladu na to hlavní důraz, o cizím může a smí rozhodovati ten, kdo ukázal, že dobře hospodařil se svým. Člověk, který špatně hospodařil se svým, špatně hospodaří také s cizím.