Tak pečuje o nezaměstnané skutečná dělnicko-rolnická proletářská vláda.

Pan ministerský předseda dr Švehla ve své poslední řeči reklamoval pro stát to, co mu patří, lidově řečeno, dožadoval se, aby lid ve prospěch vládnoucí kliky měšťácké třídy platil jako mourovatý a o výsledky jeho práce aby se mohli kapitalisté podle platných buržoasních zákonů, klidně rozděliti. Potvrzujeme, že lid v této republice je daňovým šroubem vykořisťován do nemožnosti, že byla ponechána platnost dosavadní daně z příjmu ve stejné výši a že byla prodloužena platnost zvýšení daně cukerní a lihové a že dělníkům je strhována daň ze mzdy již z mizerných 140 Kč týdenního výdělku. Daňová politika Československé republiky je dokumentem jejího třídního charakteru, protože na drobných lidech jsou daně s největší brutalitou vymáhány, zatím co velkým kapitalistickým společnostem jsou daně v desítkách milionů odepisovány. (Sen. Šturc: Také odpouštěny! Viz brněnskou strojírenskou společnost!) Na základě toho, že dnes daňové existenční minimum je pouze 6000 Kč, zaplatí převážnou část výnosu přímých daní, který je vyznačen položkou 1.127,000.000 Kč, vesměs chudí lidé. Téměř ve všech státech je existenční minimum daleko vyšší, nežli v Československé republice. V sovětském Rusku dosahuje přibližně 21.000 Kč a pouze dělníci, kteří vydělají ročně nejméně 20.000 Kč, platí daně, zatím co dělník v Československu musí platiti daně z naprosto neexistenčního minima 6000 Kč. Vykořisťování pracující třídy na podkladě třídně vybudované daňové soustavy je zesíleno nízkými průměrnými mzdami, které jsou dělnictvu v Československu placeny. Na př. průměrná mzda textilního dělníka je 130 Kč týdně, u horníků při omezených směnách vydělá živitel rodiny 120 Kč, při plných směnách 190 Kč týdně.

Vezmeme-li v úvahu ještě den ze dne stoupající drahotu, máme před sebou hrůzný a strašlivý obraz hladu a bídy proletariátu tohoto státu, v němž jsou ceny obilí nejvyšší a mzdy nejnižší ve srovnání s poměry v jiných státech. O tom svědčí tato čísla: V Německu je levnější pšenice o 22 Kč, žito o 10 Kč na 1 q než v Československu, v Polsku je dokonce levnější pšenice o 63 Kč, žito o 62 Kč, a ve Francii je žito lacinější o 15 Kč. Vláda tohoto státu nejen že drahotu nepotírá, ale její vzrůst přímo podporuje, a proto jedno zdražení stíhá druhé. Zejména stoupá drahota nejnutnějších životních potřeb a potravin. Statistika dokazuje, že od roku 1924 byly zdraženy: brambory 15násobně, chléb 11násobně, bílá mouka 10násobně, vejce 14násobně, hrách 15násobně, oděv 15násobně, obuv 15násobně atd., t. j., že ceny životních potřeb stouply průměrně více než desetkráte, co zatím dělnické mzdy v předválečné hodnotě nejsou v průměru ani poloviční. V důsledku vysokého daňového zatížení, nízkých dělnických mezd a stále stoupajícího vzrůstu drahoty dostoupila bída pracující třídy v Československu svého vrcholu. A k tomu všemu mlčí vláda a celá správa Československé republiky. A pan dr Švehla vykládal ještě, že nejdůležitějším úkolem parlamentu je kontrola státního hospodaření a že nejnutnější jeho výsadou je právo kritiky. Skutečnost však dokazuje, že parlament je jen pláštíkem, pod kterým páše buržoasie tohoto státu v čele s vládou ty nejhorší zločiny na proletářské třídě. Že tomu tak skutečně je, dosvědčuje celá rozpočtová debata v poslanecké sněmovně, kde plenární schůze, rozpočet projednávající, byla zahájena Malypetrem za přítomnosti 24 vládních poslanců a kdy v předvečer hlasování o rozpočtu musila býti schůze ukončena, protože na vládních lavicích sedělo pouze 7 poslanců. Ostatní se na důležitost státní nezbytnosti československého rozpočtu prostě vykašlali. A pan ministerský předseda má ještě tu odvahu přijíti před rozpočtový výbor senátu a vykládati něco o vážnosti parlamentu a seriosnosti prací tohoto ubohého shromáždění, které si plije samo sobě do očí. Státní rozpočet vypracovala vysoká byrokracie podle přání kapitalistů, a většina sboru zákonodárného jej prostě odkývá. Jím zajišťují se bohatým privilegia a výhody, chudí se okrádají do posledního haléře. Toho nejlepším dokladem je rozpočet ministerstva sociální péče, který dosahuje pouze jedné desetiny celkových státních výdajů, co zatím ostatní převážná část je věnována buď přímo kapitalistům nebo na potlačení pracující třídy a posílení mocenského státního aparátu, který není ničím jiným, než organisovaným násilím vládnoucí kapitalistické třídy proti pracujícím masám.

Tyto důvody vedou nás k prohlášení, že budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Brabec: Dávám slovo panu sen. Klečákovi.

Sen. Klečák: Slavný senáte! Politické krédo k rozpočtu republiky Československé na rok 1927 proneseno bylo jménem československé strany národně-socialistické včerejšího dne kol. sen. Pánkem a proneseno bude ještě vůdcem strany sen. Klofáčem v závěru debaty o tomto rozpočtu.

Je tudíž mým úkolem věnovati se otázkám, spadajícím do prvé části celého státního rozpočtu, spadajícím většinou do otázek sociálního pojištění.

Rád bych zašel do nedávné minulosti, nechci však pracovati k tomu, aby se opakovaly včerejší scény mezi stranami senátu. Byl by to pěkný výlet do minulosti, zejména až bychom citovali, jak pěkně o republice Československé hovořili pánové z dnešních vládních stran německých, maďarských a žel bohu, svého času též jak mluveno bylo ze slovenské strany ludové. Snad jednou bude k tomu příležitost, abychom znovu si předvedli před oči všechnu tu líbeznost na př. od dnešního sloupu vládní většiny pana dr Ledebura, velkostatkáře na Kremýži, pronesenou vůči československému lidu a republice Československé.

Bude to pěkný názorný obraz, znázorňující, jak část československého lidu velmi záhy dovede zapomenouti, co bylo a co by býti nemělo.

Strana naše po celou dobu trvání senátu až po dnešní dobu velmi čestně konala své povinnosti vůči státu. Dosti často jednalo se o velmi bolestné chvíle pro pracující lid, my však v zájmu státu, v zájmu jeho budování dovedli jsme obětovati vlastní popularitu, jen abychom nepoškodili rozvoj vzkříšeného státu i národa. A co dnes? Místo naše ve vedení tohoto státu zaujaly německé strany, které ještě ani dnes nemají žádné chuti říci: Budeme v těžkých dobách republiku Československou brániti do poslední kapky krve.

Místo podobného prohlášení slyšíme zcela něco jiného. Tak na schůzi německé strany křesťansko-sociální, konané v Liberci, praví dnešní ministr spravedlnosti pan dr Mayr-Harting tato slova: "Vstupem Němců do vlády získáno pro Němce nesporné ulehčení v otázce úřednické, školské a pozemkové. Německé strany aktivistické musejí prý opatrně pokračovati: napřed ustálení poměrů a pak teprve budou moci zvolna postupovati k uskutečňování svého programu. Němci prý vstoupili do vlády bez slibů a záruk, protože zkušenost posledních desetiletí učí, že takové pakty jsou bezcenné. Němcům k úspěchu pomůže jen reálná práce. Zda se tento stát nazývá národní nebo národnostní, je lhostejno; hlavní věcí je, že v jeho čele stojí vláda, složená z Čechů, Němců a Slováků, účast českých a německých stran ve vládě a vládní většině je jakýmsi rozumovým sňatkem. Dostaví-li se úspěch, může toto manželství trvati dlouho. K tomu je potřebí mnoho trpělivosti a houževnatosti."

Tak mluví jeden německý ministr republiky Československé. A druhý německý ministr na schůzi německých zemědělců, konané v Lanškroune, pan prof. dr Spina, mimo jiné řekl: "My Němci nemůžeme vstupem do vlády nic ztratiti; můžeme jenom získati."

Jediného slova nebylo řečeno, z něhož by se dalo souditi, že zde je aspoň kousek lásky k tomuto státu. A přece mluvili tam vyškolení němečtí politikové. Jak asi musí býti mluveno vládními německými řečníky, když tito nejsou vázáni ohledem na křeslo ministerské?

Pak se ovšem nelze diviti, že nastává určité rozčarování u části dnešních vládních stran českých, zejména pak tam, kde hlava českého člověka kroutí se nad tím, kde jsme se to ocitli.

5. prosince konán byl v Olomouci sjezd lidové strany ze župy olomoucké za účasti předsedy senátu pana dr Hrubana. Na tomto sjezdu praví referent posl. Svetlík mimo jiné výslovně: "Strana lidová považuje stále systém všenárodní většiny a československé parlamentární vlády za nejvhodnější pro náš československý národní stát." Zcela jiná to mluva, než slyšíme na př. od některých vládních stran československých, které jsou šťastny, že socialistický svět je mimo vládu, a které nemají na práci nic jiného, než slibovati, jak socialistickému světu pomohou od t. zv. socialistických vymožeností.

Pánové, s touto politikou jenom začněte! Komu prospějete, nemusím snad nikomu prokazovati.

Ve vedení státu došlo k radikální změně. Strany, které náš stát pomáhaly budovati, jsou terčem ústrků, jsou považovány za strany, které nutno zničiti, strany, které se zbraní v ruce postavily se proti vybudování hranic republiky Československé, jsou dnes ve vládní většině.

Za takových poměrů projednáváme letošní rozpočet. Již v našem rozpočtovém výboru bylo viděti tíhu dnešních panujících poměrů. U nás konečně bylo to snad daleko lepší, než v poslanecké sněmovně, kde referent o kapitole ministerstva zahraničí spletl si poslání vládního člověka s posláním nejradikálnějšího oposičníka. A kolik noblesy bylo opačně u skutečných oposičníků při podávání referátů o svěřených jim kapitolách o tom neb onom ministerstvu! Celou dnešní rozpravu o státním rozpočtu nejlépe možno vycítiti ze zprávy ústředního orgánu nově tvořící se strany pokrokové, strany práce, v němž čteme: "Dobrým ministrem financí byl bezesporně národní demokrat inž. Bečka. Prokázal to sám v rozpočtovém výboru senátu, kde se ptal ministra financí dr Engliše, jak je to s 225 miliony, které byly ušetřeny v rozpočtu na rok 1925. Tento rozpočet dělal sám inž. Bečka a právě na základě jmenovaných úspor prohlašoval jej za aktivní. Když už se však ptal nynějšího ministra, co měl tehdy sám s 225 miliony udělat, dal mu dr Engliš odpověď sice zdvořilou, tím více však zdrcující: "Úspora z restrikce per 225 milionů Kč byla už zužita v rozpočtu na rok 1926 a není tedy měřítkem úspor, na které se poukazuje při sestavení rozpočtu na rok 1927." Toť obraz dnešní vládní většiny při projednávání státního rozpočtu, nehledě při tom k velmi ostré často kritice, pronášené se stran vládních, stran německých a slovenských; zejména pak včerejšího dne viděli jsme to u strany slovenské, u strany ľudové. Projednáváme kapitoly, na něž většinou upřeny jsou oči pracujícího lidu, ať již ten lid patří ke kterékoliv politické straně. Vážený pan děkan sen. Kroiher dal mně v rozpočtovém výboru lekci, že nikoliv jenom socialistické strany, ale také i ostatní strany mají četné dělníky ve svém středu. Věděl jsem to dobře, však taková lekce někdy neškodí. Budu velmi šťastným, až bohaté kruhy strany národně-demokratické vyhoví existenčním požadavkům svého organisovaného dělnictva. Aspoň bude to světlý vzor též pro ostatní zaměstnavatele. Jsme si dobře vědomi, že v republice Československé je 80% pracujících vedle 20% snad spokojených se svým životem, založeným po většině na těžké úmorné práci našeho dělníka neb malého úředníka, jemuž za tuto práci platí se někdy 60 Kč týdně, jako na př. to vidíme u dělnictva textilního. Podle toho potřebí u nás založiti celý hospodářský život. Nejsme pro zbytečné mrhání penězi, nejsme pro hospodaření, které přivádí těžký daňový systém, jsme pro úplné šetření; toto však nemůže býti tam, kde třeba podchycovati vše rozvrácené z doby minulé a kde třeba budovati spokojenost. S tohoto hlediska díváme se na rozpočet ministerstva sociální péče, kteréž v sobě zahrnuje sociální pojištění, péči stavební a bytovou, péči o mládež, úřadovny pro zprostředkování práce, živnostenskou inspekci, péči o válečné poškozence, péči o družstva konsumní a výrobní, dělnická, dále pak péči o přistěhovalce a vystěhovalce, jakož i péči o nezaměstnané. Náklady na tuto péči vyžadují 838,204.611 Kč. Více než polovina těchto nákladů určena je na podporu válečných poškozenců.

Při projednávání této kapitoly je potřebí věnovati několik slov sociálnímu pojištění, které vytvořeno bylo poslední koalicí československých stran.

Stálé útoky na sociální pojištění, jako kdyby neznamenalo ničeho, ihned v prvé době jeho života nutí nás k tomu, abychom řekli, že tomu tak není. Od 1. července, kdy sociální pojištění vstoupilo v platnost, do 6. prosince bylo hlášeno 826 úmrtí pojištěnců. Z tohoto počtu kladně vyřízeno 463 případů a přiznán nárok v celkovém obnosu 301.121 Kč. V 16 případech nárok odmrštěn, neboť nebylo k tomu zákonných předpokladů. Obnos 671 Kč nebo 764 Kč sice nezachrání pozůstalé před případným dalším těžkým existenčním životem, jedná-li se zejména o hlavu rodiny, je však aspoň kapkou ve chvíli nejtěžší. Uváží-li se pak, že povinnosti vůči pozůstalým porostou, tedy je jisto, že první etapa sociálního pojištění získá nám přátele, nikoliv snad v kruzích bohatých, ale v řadách pracujícího lidu, který má a bude míti příležitost sledovati další rozvoj sociálního pojištění.

Pan ministr dr Engliš ve svém, jistě odborném exposé, pronesl zásadu, že sociální vymoženosti pracujících vrstev v Československé republice zatěžují průmysl náš oproti průmyslu jiných států. Mám tu největší úctu před vysokou duševní výší schopnosti tak vynikajícího národohospodářského pracovníka v našem státě, jakým pan ministr dr Engliš je, chovám však obavu, že výše uvedená slova pronesl pan dr Engliš jenom jako člen vlády dnešní většiny, nikoliv však jako znatel sociálních vymožeností, které si pracující lid vydobude na podkladě svého nejenom politického, ale také i správného provádění hnutí odborného ve všech státech evropských, vyjma snad států zaostalých.

Což jenom u nás máme určité sociální vymoženosti? Což nemá sociální vymoženosti říše německá, což není život předčasného invalidy aneb zestárlého dělníka ve službách kapitálu francouzského aneb anglického trochu lépe upraven, než byl aneb je život dělníka v republice Československé? Či snad ta osmihodinová doba pracovní tolik pálí kde koho u nás, komu dobře se daří a vede?

Kolega Prošek včerejšího dne projevil uspokojení se stanoviskem pana dr Engliše a dovodil, že se něco státi musí, aby náš průmysl nebyl zatížen sociálními vymoženostmi našeho státu. Snad měl na mysli vedlejší německou říši, jistě že nikoliv na př. snad Turecko, Rumunsko, Bulharsko aneb Řecko.

Aby pana kolegu Proška srdce nebolelo, tedy jej upozorňuji, že našemu státu na základě podepsaných smluv nastává povinnost vypláceti našim spoluobčanům na Hlučínsku, bývalým občanům státu německého, invalidní i starobní pense. Tedy o dva a půl roku dříve, než se stane občanům republiky Československé. Zde tedy vidno, že sociální vymoženosti jsou též vedle nás, nikoliv jenom u nás.

Považuji za nesprávné, že ty sociální vymoženosti stále se nám předhazují, či snad převážná většina občanstva tohoto státu, náš pracující lid nemá práva na trochu klidnější život v případě předčasné invalidity, aneb nemá práva na klidnější večer svého života? Či snad ta almužna, dávaná naším vdovám, anebo kousek tohoto tvrdého, černého chleba, podávaného naším sirotkům, má zůstati věčným věnem pracujícího lidu? Žádný průmyslník, byť byl by sebe tvrdšího srdce, neřekl by to, co vysloveno bylo podřipským sedlákem kol. Proškem, že totiž sociální vymoženosti nesmí býti zatížením rozvoje průmyslu u nás.

Kol. Prošek ve své lásce k pracujícímu lidu šel i dále. Prohlásil, že dělnictvo zemědělské z 90% hlasovalo by proti dnešnímu sociálnímu pojištění, kdyby bylo povoláno k hlasování, a souhlasilo by pro ně jedině tehdy, kdyby nemusilo na to sociální pojištění ničím přispívat. Nevíme, kde vzal kol. Prošek svolení k tomuto prohlášení, neboť kol. Prošek jistě zemědělským dělníkem není. Tvrdá slova však jsou znovu jenom dokladem, jak mnozí u nás lidé dívají se na život světa malých lidí. Mnoho se mluví o novelisaci dnes prováděného sociálního pojištění. Ve směru samotném podány již, anebo budou podány určité návrhy. Též mnoho se mluví i těžkých nepravd. Tak ve včerejší schůzi řekl agrární senátor kol. Luksch - vzácný to přítel českého lidu - že režie bude v sociálním pojištění daleko větší, než budou činiti prémie. Jest viděti, že pan kol. Luksch velmi dobře rozumí celé administrativě sociálního pojištění. Stačilo by požádati některou německou nemocenskou pojišťovnu o zaslání výroční zprávy, a ta by ho přesvědčila o něčem zcela jiném. Ovšem pan sen. Luksch je povinen podle zákona platiti též za zemědělské dělníky, pokud je má zaměstnány, a proto ten strach, aby jako německý sedlák neschudl.

Sociální vymoženosti jsou prý překážkou rozvoje průmyslu u nás. Dovolte mně, abych mohl citovati několik průmyslových závodů akciových, abych tím mohl přesvědčiti veřejnost, jak sociální pojištění bude ničiti náš domácí průmysl.

Napřed prohlašuji, že jsem dalek toho, že bych tak činil z nějaké závisti, aneb abych závody ty poškodil. Toho v mé povaze není, nebylo a nebude. My saháme jenom k obraně toho, co vytvořeno bylo závazně minulou koalicí. Český akciový pivovar v Českých Budějovicích měl při počtu 300 zaměstnanců v r. 1925 čistý zisk 1,941.802 Kč. Základní kapitál činí 6,400.000 korun. Na sociální pojištění předepsáno bude za celý rok 108.000 Kč. Polovina připadající na zaměstnavatele činí tudíž 54.000 Kč, po odečtení těchto 54.000 Kč zbude ještě 1 mil. 887.802 Kč čistého zisku, více jak 30% čistého zisku. Továrna na čokoládu "Merkur" v Českých Budějovicích měla v r. 1925 čistý zisk 476.672 Kč při počtu 200 zaměstnaných. Základní kapitál činí 2 mil. 100.000 korun. Předepsáno bude za rok na 60.000 Kč na sociální pojištění. Na podnik připadne 30.000 Kč. Čistý zisk zůstane ve výši 446.672 Kč. Víc, jak 20%ní zisk.

Továrna na kovové zboží v Českých Budějovicích má akciového kapitálu 3 miliony korun, čistý zisk za rok 1921 činí 345.164 Kč. Předpis na sociální pojištění bude za rok činiti 50.000 Kč při počtu 165 zaměstnanců. Polovina činí 25.000 Kč, zbude čistý zisk 320.164 Kč. Víc, jak 10%ní zisk.

První jihočeská továrna v Českých Budějovicích má akciového kapitálu 3 mil. korun, čistý zisk při počtu 650 zaměstnanců činil v r. 1925 636.666 Kč. Předepsáno bude za rok 192.000 Kč. Polovina připadající na závod, bude činiti okrouhle 95.000 Kč. Zbude čistý zisk 541.666 Kč. Opětně jeví se 20%ní zisk.

Akciový pivovar na Smíchově měl při 4 milionech korun akciového kapitálu za rok 1925 čistý zisk 4,376.620 Kč. Zaměstnává přes 520 osob. Sociální pojištění bude ročně vyžadovati as 220.000 Kč. Polovina připadající na závod činí 110.000 Kč. Po odečtení zbude čistý zisk ve výši 4,266.620 Kč. Na jednu akcii vyplatilo se za rok 1925 celkem 62 a ¹/₂% čistého zisku. Jak je viděti, sociální pojištění jistě nepřivodí zhroucení tohoto našeho zdravého podnikání, Česká společnost pro průmysl cukerní vykázala čistý zisk 5,332.230 Kč. Členové správní rady obdrželi přes 40.000 Kč, úhrnem 397.165 Kč a akcionářům vyplaceno 17 a ¹/₂% dividendy čistého zisku. Sociální pojištění pro rok 1926 bude vyžadovati nákladu as kolem 100.000 Kč. Stačí, když pánové mezi sebe rozdělí o 100.000 Kč méně, akcionáři při tom nic neztratí a podnik bude jistě dobře zachráněn a upevněn. Při tom ještě nebude potřebí zvyšovati cenu cukru tak nestoudným způsobem, jako vidíme právě přítomné dny. Akciová továrna na výrobu usní v Novém Bydžově při počtu 180 dělníků vykazuje v roce 1925 čistého zisku 600.000 Kč. Předpis příspěvků pro sociální pojištění bude v roce 1926 činiti as 64.000 Kč. Polovina 32.000 Kč. Čistý zisk objeví se ve výši 568.000 Kč a akcionářům se dostane as 20% dividendy. Toť jenom kousek obrazu z toho značného počtu našich akciových a průmyslových podniků. Přiznávám, že jsou též podniky pasivní. Nutno však ihned dodat, že dělnictvo nemůže za to, když závod svěří se neschopnému člověku, který nedovede ani sám říditi, ani obchodně spravovati. Četné doklady jsou toho jenom důkazem.

Největší odpor proti provádění dnešního sociálního pojištění veden je ponejvíce z kruhů strany živnostenské. Zaplatiti ročně za učně 221,28 Kč, toho živnostník nesnese, tento obnos znamená úplné zhroucení existence malého, drobného živnostníka. Malý náš živnostník, který pracuje s jedním učněm, nesnese náklad 60 haléřů denně na tohoto učně. Proto je pojištění učňů úplně zbytečné. Stačí prý pojištění dobrovolné. Kolik těch pojištění dobrovolných by asi bylo?

Volá se po novelisaci zákona o sociálním pojištění. Volání toto je prý všeobecné. No, budiž, jsme zvědaví na návrhy, které na př. budou podány u nás v senátu. Předem prohlašujeme, že nebudeme se stavěti proti rozumným návrhům, na př. aby snížená byla hranice stáří, neboť věk 65 let je u nás vzácnou výjimkou a dělník je tělesně sedřen, duševní pak pracovník duševně zničen daleko dříve, než do stáří 65 let.

Ve volání po novelisaci sociálního pojištění a tupení všech těch, kteří toto veliké dílo tvořili a tvoří, vzpomínám si na slova vynikajícího českého pracovníka na poli vědy lékařské, dnešního ministra zemědělství a předního pracovníka strany republikánské pana prof. dr Srdínka. Jako generální zpravodaj k osnově zákona o sociálním pojištění dělnickém dne 16. září 1924 mimo jiné řekl: "Načrtl jsem v zrcadle čísel finanční dosah celé osnovy a vysvětlil jsem také dalekosáhlý politický její význam pro celý další vývoj poměrů vnitřních. V ohledu sociální ochrany slabších znamená osnova ohromný krok kupředu, neboť z 5 risik, kterými je zatížena námezdná práce dělnická, všech 5 risik u nás je sňato s jedince a přeneseno na kolektivní celek. Risika ta jsou: Nemoc - máme pojištění nemocenské, úraz - máme pojištění úrazové, nezaviněná nezaměstnanost - máme zákon o podpoře nezaměstnaných, invalidita - zavádíme pojištění pro případ invalidity, stáří - zavádíme pojištění pro stáří."

A dále praví prof. dr Srdínko: "Osnova zákona je naléhavým požadavkem širokých vrstev lidových, a to jak občanů, pracujících v námezdním poměru, tak občanů samostatně výdělečně činných. Je to doplněk velkého revolučního díla. Bez sociálního pojištění není možno považovati úkol prvního voleného Národního shromáždění za splněný. Je to dluh, převzatý z Rakouska, který musíme splniti. Je to otázka ohromného politického dosahu pro další vývoj státu, pro kterou musíme požadované částky povoliti, ale je to také řešení celkového problému státního, jak zachovati slovenskou krev pro stát a pro omlazení národa."Tak bylo mluveno r. 1924, jak jsem již řekl vynikajícím pracovníkem ve vědě lékařské panem prof. dr Srdínkem. A jak se mluví dnes? Zbytečno vzpomínati! Přidejte k politice celní ještě politiku pohřbení sociálního pojištění a budete moci se domysliti všech následků. Skutečně pracující lid počíná této politiky míti již dosti.

Pan kol. Thoř ve své neskonalé lásce k zaměstnancům nemocenských pojišťoven laskavě prohlásil, že právě dělnictvo je to, které nemůže přijíti těmto zaměstnancům na jméno. Děkuji panu kol. Thořovi za toto upozornění. Budu je tlumočiti na př. četným pracovníkům sokolských jednot v Čechách i na Moravě, zaměstnancům to nemocenských pojišťoven, aby tak poznali vroucí lásku pana kol. Thoře, vůči těm, jichž postavení je jedním z nejtěžších a nejzodpovědnějších v naší společnosti.

Na jedné straně se chce na nás, abychom šetřili penězi pojišťoven, a na druhé straně se nám vyhrožuje dělnictvem. Snad proto, že nemůžeme vyhověti, když zákon tomu nedovolí.

Slavný senáte! Chtěl bych při této příležitosti říci několik slov o zajištění našeho žurnalistického světa. Učinil jsem tak v rozpočtovém výboru a činím tak i zde. Rok od roku slyšíme jen sliby, skutků však nevidíme. A přece bylo by již jednou správné, aby našemu žurnalistickému světu se dostalo řádného zajištění pro případ předčasné invalidity, nebo trudného stáří. Nejsmutnějším dokladem o těchto neutěšených poměrech je sociální zabezpečení smluvních zaměstnanců Československé tiskové kanceláře. Tedy ani v podniku státním není žádného zabezpečení! Jak potom má vypadati zabezpečení žurnalistů, pracujících většinou ve službách soukromých majitelů novin?

Jsme zvědavi, zda přítomná doba konečně zjedná po právu naším žurnalistům, neboť věru bolestno je vzpomínati na některé poslední zjevy v řadách žurnalistů. Vždyť mnozí z nich zemřeli v pravém slova smyslu v hladu.

Slavný senáte! Považuji přímo za svoji povinnost, abych několika slovy zmínil se o sociálních úkolech měst a obcí. Před převratem, možno říci, že ta činnost byla velice chudičkou až na nepatrné zjevy. Jak chudičkou tato činnost byla, toho dokladem jsou téměř veškeré obce na okresu kladenském a slánském, pokud v těchto obcích byl majetek Pražské železářské společnosti. Není smutnějších památníků na tyto doby, než jsou obce na těchto okresích. I Unhošťsko a Novostrašecko jsou zjevy činnosti hrabivého jednání někdejší Pražské železářské společnosti.

A dnes, kdy vedoucí činitelé v těchto obcích snaží se odčiniti zločiny minulosti, nemají mnozí na práci nic jiného, než mluviti o špatném hospodaření. Pražská železářská společnost ročně odvážela ohromné miliony do celého světa. V místech, odkud se miliony valily, zanechala Pražská železářská společnost jenom poušt, bídu a nezajištěné stáří zestárlých horníků a hutníků, nezabezpečené existence předčasných vdov a sirotků.

Nikoliv bývalé Pražské železářské společnosti, ale socialistickému světu v uhelné pánvi kladensko-slánské dává se za vinu, že je zde poušť, která jenom pomalu začíná žíti novým světlejším životem.

Sociální úkoly a také i zdravotní jsou zde velmi značné. Chce-li někdo tomuto poslání učiniti přítrž, ať tak učiní, aspoň znovu se ukáže, jak dovedeme býti malými ve velké době. Či snad někomu slouží k závisti obnos 30 až 40 Kč, dávaný měsíčně potřebnému v ožebračených obcích této pánve? Zdá se, že ano!

Pan kol. Prošek pronesl vřelé přání, aby zákon bytový byl konečně upraven tak, aby byl spravedlivější proti majitelům domů, a poznamenal při tom, že majetník dvoupokojového bytu s kuchyní v Praze žádá 30 až 40.000 Kč odstupného. Nevím, jestliže o bytu dnes rozhoduje některý nájemník, mám dojem, že o tom rozhoduje majitel domu. Dobře tudíž bude, když tohoto upozornění budou si hleděti majitelé domů, tedy společnost, která je většinou mimo socialistický svět. Přání rozvázati dnešní bytový zákon je sice vroucím přáním určitých kruhů, je potřebí se ovšem ptáti, zda by to snesly naše pracující vrstvy. Snesl by to na př. textilní dělník, který v Bubenči bydlí a týdně dostává 120 Kč? Jistě, že nikoliv! Je potřebí zdravého stavebního zákona. Po tomto voláme a žádáme, aby se uskutečnil, aby tak odpomoženo bylo četné nezaměstnanosti. Náš dělník nechce almužnu v nezaměstnanosti, náš dělník chce práci a k této mu dopomoci, u dělnictva stavebního průmyslu a živností, je povinností vedoucích činitelů ve státě.

Slavný senáte! Péče o mládež, pokud prováděna byla v době minulé, vykazuje skutečně čestné úspěchy, jimiž může se pochlubiti náš stát. Je si přáti, aby na dráze započaté bylo setrváno, neboť zdravý dorost znamená též zdravou budoucnost. Péče o válečné poškozence vyžaduje sice velmi značný náklad, není však žádné pomoci. Nikdo u nás nemůže svoliti k tomu, aby v přítomné době došlo ke snížení této položky. Ti, kteří požívají této podpory, nezavinili svoje zmrzačení, nezavinili předčasný skon manžela neb otce rodiny, zavinili to ti, kteří se chtěli broditi po kolena v lidské krvi a také se brodili. Nám nezbývá nic jiného, než skrovně starati se o tyto oběti světové války.

Slavný senáte! Budiž mně dovoleno říci několik slov k zabezpečení stáří zestárlých horníků. Báňské pojišťovny jsou u konce svého finančního rozvoje na prospěch provisionistů. Jsou vyčerpány, dík nesprávnému dotování se strany majitelů dolů. Takové zajištění pro zestárlé dělníky chtějí též někteří pánové z vládních stran přivoditi změnou zákona o sociálním pojištění.

S povděkem kvituji rozhodnutí povolaných kruhů, věnovati čistý zisk ze státních dolů, předvídaný pro r. 1926 ve výši 12 až 14 milionů Kč, na zvýšení příjmů provisionistů, případně na krytí ztrát báňské pojišťovny. Aspoň zde bude názorný příklad pro soukromé majetníky našich dolů v republice Československé. Ti ovšem raději budou drancovat doly dále, jen když nebudou nuceni dáti z ohromných milionových výdělků o haléř více, než dávají dnes.

Ministerstvo sociální péče má býti spojeno s ministerstvem zdravotnictví. Je-li u nás dojem, že zdraví našeho občanstva již je na tolik upevněno, že ministerstvo zdravotnictví jeví se zbytečným, nechť se tak učiní. Jenom bych žádal, aby rušení tohoto ministerstva nedělo se vždy podle toho, kolik ministerských křesel je potřebí k tomu, aby se uspokojila ta neb ona vládní strana. Můj dojem je, že ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy dosud svého úkolu nesplnilo. Chovám obavu, že v ministerstvu sociální péče stane se zdravotnictví jenom Popelkou. Ono je beztak Popelkou v našem státním rozpočtu, neboť věnujeme na jeho poslání pro r. 1927 pouze 146,331.305 Kč. Z tohoto obnosu ovšem nemožno činit divy, vzhledem k zdravotním poměrům jak u nás, tak i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Chtěli bychom na př. vidět pro Velkou Prahu, vlastně pro celý stát, novou velikou státní nemocnici v Praze. Toho však se asi nedočkáme, neboť není dosti dobré vůle v přítomné době tak učiniti. A přece by se nemělo zapomínati, co taková moderní nemocnice bude znamenati pro občanstvo, a po stránce zdraví i pro stát.