Předseda: Klofáč.

Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: Jaroš, Kavan.

131 senátorů podle presenční listiny.

Zástupce vlády: ministr dr Mayr-Harting.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Zahajuji schůzi.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte): Tisk 273. Zpráva I. výboru zahraničního, II. výboru rozpočtového, III. výboru ústavně-právního o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé "Druhý dodatečný zápis k úmluvě mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách ze dne 18. června 1924", podepsaný v Praze dne 17. září 1926 (tisk 267).

Tisk 279. Zpráva imunitního výboru o žádosti soudní tabule v Bratislavě ze dne 3. března 1926, č. j. Tl IX 107/24, aby dán byl souhlas k trestnímu stíhání sen. Kalčoka pro přečin pomluvy podle 1, 3 lit. 1 zák. čl. XLI/1914 (č. 872 předs.).

Tisk 280. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu pro přestupky v Praze za souhlas k trestnímu stíhání sen. Sehnalové pro přestupek podle § 3 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, č. 135 ř. z. (č. 1201 předs.).

Tisk 281. Zpráva imunitního výboru o žádosti sedrie v Rimavské Sobotě ze dne 22. července 1926. Tk III za souhlas k trestnímu stíhání sen. dr Törkölya pro přečin

porušení obecného míru podle bodu 5. §u 14 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., (č. 1876 předs.).

Tisk 282-282/5. Interpelace sen. A. Nováka a soudr. na p. ministra národní obrany ve věci katastrofy v Truhlářské ulici v Praze a vyžádané odpovědi na dotaz z 25. června 1926.

Tisk 282/1. Interpellácia sen. dr Herza a spol. celej vláde vo veci uvoľnenia záboru veľkostatku Forgácsového.

Tisk 282/2. Interpelace sen. Hartla a soudr. na pana ministra železnic stran nedostatečných zařízení na osobním nádraží v České Lípě.

Tisk 282/3. Interpelace sen. Pánka a spol. na ministra financí ve věci zavedení nové výzbroje pro pohraniční finanční stráž.

Tisk 282/4. Interpelace sen. Wagnera a spol. k panu ministrovi vnitra v příčině oddalovaného jmenování okresní správní komise pro samosprávný okres kutnohorský.

Tisk 282/5. Interpelace sen. Jokla, dr Hellera a soudr. na pana ministra sociální péče stran četných případů otravy plynem ve Vítkovických železárnách.

Tisk 283. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského soudu v Opavě ze dne 20. října 1926 za souhlas k trestnímu stíhání sen. F. Scholze pro přečin podle §u 32, 58 I. 7 zák. čís. 123/20 (čís. 2275 předs.).

Tisk 284. Zprávu imunitního výboru o žádosti okresního úřadu v Bánovciách za svolení k trestnímu stíhání sen. Podoby pro přestupek podle §u 29 zák. čl. XIV/1914 (čís. 1618 předs.)

Tisk 286. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového, III. výboru zahraničního o vládním návrhu, jímž se předkládá Národnímu shromáždění úmluva mezi republikou Československou a královstvím Italským o plnění smluv o pojištění na život a důchody, které sjednaly italské pojišťovny s pojistníky československými a československé pojišťovny s pojistníky italskými, podepsaná dne 4. května 1926 v Praze se Závěrečným zápisem téhož data (tisk 265).

Tisk 287. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového, III. výboru zahraničního k vládnímu návrhu, jímž se předkládá Národnímu shromáždění úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody, které sjednaly rakouské životní pojišťovny s pojistníky československými a československé pojišťovny životní s pojistníky rakouskými, podepsaná dne 29. května 1925 v Praze se závěrečným zápisem téhož data (tisk 266).

Zápisy o 47. až 49. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto v předepsané lhůtě nebyly žádným panem senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Výboru imunitnímu:

Žádost vrchního státního zastupitelství v Bratislavě s žádostí okresního soudu v Bratislavě za souhlas k stíhání sen. Fijaly pro přestupek podle §u 15, č. 4. zák. na ochranu republiky a pro přestupek podle §u 46 zákona o přestupcích.

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Na dnešní schůzi je omluven pan sen. Klečák neodkladnými záležitostmi.

Budeme projednávati jednací pořad:

Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, kterým je pan sen. Dyk.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Pan zpravodaj poslanecké sněmovny uvedl, kolik schůzí konal subkomitét staré a nové poslanecké sněmovny, kolik znalců slyšeno, jak osnova zákona musila vzíti zřetel na pokrok vědy a nové zákony o právu autorském. Přes tuto všecku vykonanou práci zpravodaj senátu netají se, že tato předloha není dokonalá a že pravděpodobně bude záhy potřebí sáhnouti k jejímu novelisování. Také já jako mluvčí syndikátu českých a slovenských spisovatelů nemohu se vyjádřiti s bezvýhradným souhlasem o textu přítomné předlohy. Na př. § 7, který mluví o osobním přednesu děl literárních a hudebních pro nástroje určené k jejich mechanickému přednesu, nechrání před ev. šířením literárních děl rozhlasem a § 23, pravící, že do původského práva nezasahuje, kdo zpracovav cizí dílo v nové dílo původní, nakládá svým zpracováním způsobem vyhrazeným původci, což se kryje s ustanovením §u 24 o dílech hudebních a § 33 o dílech výtvarných, vzbuzuje rovněž vážné námitky.

Do jaké míry může býti toto nové dílo považováno za původní, a není-li tento paragraf způsobilý, aby v konkretním případě podporoval spíše sklon k obratným plagiátům, je praktickou otázkou. Budou nuceni rozhodovati znalci. Ale toto rozhodování může býti v některých případech dosti choulostivé a dosti sporné. Po mém rozumu bylo by vůbec správnější v takovémto případě, když někdo, sáhnuv k cizí myšlence, anebo k cizí invenci, sám ji samostatně zpracovává, kdyby postavení jeho se rovnalo postavení spolupůvodce díla podle §u 10, nežli kdyby se mu ponechalo právo disposiční při něčem, při čem se opíral o cizí myšlenku a cizí dílo.

Za to dlužno se souhlasem uvítati ustanovení §u 16, jehož ustanovení chrání dílo ne pouze proti nabyvatelům práva autorského, ale ve třetím svém odstavci, dokonce chrání dílo již naprosto uvolněné proti zneužívání. Dříve bylo toto dílo nechráněno vydáno všem i méně příjemným situacím. Stal se případ, že někdo, sáhnuv k populárnímu textu "Prodané nevěsty" udělal z něho film, který naprosto neodpovídal těm citům, se kterým velká část národa k tomuto velkému dílu Smetanovu pohlíží. Dokud zde nebylo žalobce, nebylo soudce, nyní však je žalobce, totiž, když proti tomuto nevystoupí dědic, anebo když není dědice, jsou zvoleny ještě určité orgány, zase kulturní, které mají právo vystoupiti v takovémto případě jakožto obránci díla proti zneužívání.

Já bych šel ještě dále. Myslím, že by bývalo vhodné, aby vážený subkomitét, který konal tolik schůzí, tuším, že jich bylo 26 či 27, kdyby tento subkomitét byl věnoval ještě jedné otázce svoji pozornost. Je totiž možno, že ten, kdo nabyl autorského práva jakožto dědic, nevystupuje ve smyslu §u 16, tak totiž, že něco připojoval, něco zpracoval anebo měnil na díle samotném, ale může proti tomuto dílu vystupovati způsobem daleko vražednějším. A snad to vypadá paradoxně, poněvadž on takto si počínaje, ohrožuje svoje materielní zájmy. Ale ta věc, která zní paradoxně, není ve skutečnosti vzácná. Dejme tomu, že dědicem určitého díla, konkretně řečeno - ducha bocacciovského - se stane nástupcem dědic, který je chmurného ducha Savonarelly, jinými slovy, který se dívá na dílo svého dědečka nebo otce jako na kus rodinné hanby, který v tom, v čem vidí velký počet lidí jen pouhý projev radostné smyslnosti renesančního ducha, vidí jen ohavnost a spuštění. V takovém případě je možné, že takový dědic učiní toto dílo nepřístupným, a jest otázka, nebylo-li by v tom případě vhodno, když vlastně toto dílo se veřejnosti odnímá svémocným rozhodnutím dědice, aby se nějakým způsobem také bránilo. A není to jen případ ojedinělý. Vždyť vidíme denně, že dědic určitého spisovatele, který napíše něco na způsob Sládkových veršů, "Já nevěřím v tu kněžskou víru" i s tím koncem, "je řemeslo to jako jiné", já nevěřím, nevěřím, že ten dědic, který měl předchůdce tohoto protináboženského ducha, cítí hluboce nábožensky a že z těchto náboženských citů třeba s tím nejopravdovějším přesvědčením je toho mínění, že učiní chvalitebný skutek, když zabrání publikaci tohoto díla. To je pouze jeden příklad, ale připusťme na př. také, že náš kolega Toužil by byl kromě autorství různých výkřiků také autorem vynikajících děl a že jeho potomek by došel k tomu názoru, že názory kol. Toužila o organisaci společnosti naprosto neodpovídají zdravému rozumu. Já nechci tvrditi, že je tomu tak, ale dejme tomu, že by tak soudil dědic. Mohlo by se státi, že tento dědic by si řekl: Udělám společnosti jedinou službu a nejlepší, když zabráním, aby toto dílo se stalo přístupným veřejnosti. To není ojedinělý případ, jistě je možné, že tento dědic odliší se svým názorem světovým a že také má i soukromé důvody k tomu, aby dílo potlačil. Ty soukromé důvody mohou býti povahy rodinné, on vidí na př. v určité věci prozrazení nějakých rodinných intimit, na které klade zvláštní váhu a při tom to dílo, které snad jím je vykládáno jako prozrazení určitých intimit, nebo dílo klíčové, má takovou uměleckou hodnotu, že jeho potlačení by bylo škodou. Při novelisaci by bylo velmi záhodno, aby se příslušné orgány také touto stránkou zabývaly a položily si otázku, není-li při současné ochraně pekuniérních zájmů dědiců, za kterou se přimlouvám, rozřešiti ochranu tohoto díla i proti eventuelním těmto dědicům.

V této debatě se mluvilo o jediném paragrafu osnovy, o §u 38, který vymezuje dobu ochranného práva autorského na 50 let. A jako jsem rád přistoupil na omezení disposičního práva dědiců ve směru označených v §u 16, tedy zase musím viděti v tomto ustanovení pokrok. Zdá se mi, že ten případ, který zde uvedl na př. sen. kol. dr Heller, je případ kasuistický, že se ovšem může státi, že autor cenného díla napsaného v 20 letech dožije 70 let a ježto dílo je chráněno 50 let, že je toto dílo 100 let chráněno, ale tento případ kasuistický nestačí. Nevidím v tom pohromu, jestliže se tomu, kdo dílo stvořil, poskytuje možnost, aby z něho určitým způsobem těžil. Vidím v tom naopak kus sociální spravedlnosti, poněvadž je málo těch autorů, který by byl takovým Kroesem, pro něhož by honorář za toto dílo nic neznamenal, a který by mohl svému dědici zaručiti takové jmění, aby lehko postrádal určitého příspěvku z díla původcova. Jestliže snad se tím dílo zdražuje, konstatuji, že to zdražení není tak značné v tom směru, že by se mohlo zjistit, že je zájem veřejný tak nutný, aby se proti tomuto zdražení zakročilo. Jsou jiní činitelé, kteří knihu zdražují daleko více, a o těch se tak nemluvívá. Je to při věci nejbolestnější, že tato otázka zpravidla se vyhrocuje proti tomu, kdo dílo stvořil, ačkoliv jsou tu jiní, kdož z díla kořistí. Spravedlnost žádá, aby původce díla byl chráněn, pokud se týče jeho osoby i jeho dědiců. Jestliže jsem se zmínil o případu dr Hellera, o těch 20 letech, konstatuji, že velká pravděpodobnost toho není. Málo kdo stvořil ve 20 letech takové veledílo, o kterém by se dalo souditi, že zůstane po desetiletí. Jestliže se tak stalo, byl to plod předčasného dozrání, který zpravidla v životě znamená předčasný skon. To je na př. případ Máchův. Ale když jsme u případu Máchova, představte si tu situaci, kdyby dílo Máchovo bylo ještě více prosperujícím, než bylo, poněvadž - netajme si to - dědic knih veršovaných nebo určitého nedokončeného torsa nemůže nikdy počítati na takové příjmy, jako dědici autorských práv Alexandra Dumasa. Zdá se mi trapným případ, kdy autor zemřel a zanechal potomka žijícího v době, kdy kolem jako na př. v případě Máchově tvoří se Májová družina a kdy začíná jeho skutečná popularita po počátečním dosti nevlídném přijetí a tento descendent v té době, kdy dílo otcovo se těší pozornosti, nemá už nároku na honorář. Je to právní stav, který bych nepovažoval za odpovídající sociální spravedlnosti, na kterou také duševní pracovníci mají plné právo.

Analogický případ vezměme ze světové literatury na př. případ Stendhalův. Stendhal byl autor současnosti neznámý a v soudobé době jeho díla nebyla zlatodolem. Po jeho smrti, hodně dlouho po ní jeho dílo stouplo v kursu, stouplo v hodnotě a stalo se předmětem obchodu, který také něco nesl. Táži se, jestliže v takových případech, kdy skutečně se dostaví úspěch tohoto díla autorova, s čímž možno počítati teprve později, je-li spravedlivo, aby ani ten autor sám, ani jeho dědicové z knihy, která dodatečně skutečně byla výnosná, ničeho neměli. Je tu jiný prostředek oproti tomu, aby kniha činila se nepřístupnou. Rozuměl bych s hlediska kulturního tomu, kdyby páni socialisté se dožadovali, aby takové dílo se stalo přístupným i těm, jichž nákupní síla na koupi nestačí, aby bylo ve veřejných knihovnách. Ale chtít na dědicích autora, aby umožnili zlevnění knihy tím, že jejich dědické právo se krutým způsobem omezí, to bychom my původcové musili považovati za křivdu. Upozorňuji na to: Jistě to nebyli původcové duševní, kteří obtěžovali přespříliš parlament svými nároky, a jistě nenáleželi do kategorií těch, kdož příliš bušili na dveře sněmovny, ale myslím, že tato reserva snad až příliš ušlechtilá, nemůže jíti tak daleko, aby se v takových případech, kdy se nároky těchto duševních pracovníků kryjí se zásadou ekvity, se zájmy sociální spravedlnosti, aby ani v tomto případě se jim nevěnovala taková pozornost, na kterou jistě mají právo všude a na kterou mají právo zvláště v československém státě - vzpomeňme si na to, který má největší důvody děkovati těmto duševním tvůrcům za to, že žije a že je svoboden. (Výborně!)

Pan kol. sen. Hampl prohlásil zásadní nemožnost, aby v kapitalistickém státě se rozvíjelo umění, a odkazuje tudíž tyto autory, tyto původce děl na lepší organisaci společnosti, ale již zpráva poukázala na to, že spisovatel nemá tak mnoho možnosti čekat, že tu jsou praktické důvody, že tu je nutná dohoda s Amerikou, že je tu nezdravý stav, za něhož tito původcové mnohdy ztrácejí ať spisovatelé, ať hudebníci, ať dramatikové. Již v zájmu skoncování jednání s Amerikou je nutno, aby se přijala třebas i nedostatečná dnešní osnova, aby se místo prodlužování aspoň částečná spravedlnost dala dílům původců s tím, že se bude uvažovat ještě o dalších možnostech, kterými by se reparovaly náležitě zbylé nedostatky.

Ježto již kol. Hampl mluvil o té kapitalistické společnosti a poměru umění k ní, ježto se zabývá tolik uměleckými problémy, táži se, nebyla-li mu nápadná situace duchovních pracovníků v Rusku. Pokud je mi známo, tam se stalo prostě to, co konečně u nás přece se neděje, že panující vláda potlačila prostě tisk veškerého druhu, který byl nepohodlný, který hlásal názory od názorů panujících činitelů odchylné. To znamená, že vláda bolševická tolik a tolik duševních pracovníků donutila buďto se přizpůsobiti přítomnému stavu, anebo pojíti hladem.

A ne pouze to. Situaci Sovětského Ruska po té stránce ilustruje ještě jedna věc: Nápadný veliký počet literárních sebevražd v Rusku, a to ne literátů podružných, ale mnohdy autorů opravdu vynikajících. Zdá se tudíž, že ani nyní v Sovětském Rusku není kulturu tvořícím lidem dosti veselo. Zbývá mi ještě, abych se zmínil o resolučním návrhu k §u 62 osnovy: Vláda se vyzývá, aby při zřizování znaleckých sborů podle paragrafu tohoto vzala zřetel na národnostní poměry. Ježto mohl by být tento resoluční návrh poslanecké sněmovny chápán špatně, upozorňuji, že nemožno vzíti za základ klíče národnost podle počtu obyvatelstva, nýbrž skutečný podíl národností menšinových na duchovní produkci československé. Jinak by se stalo, že by skutečně jinonárodní menšiny rozhodovaly v případech, které většinou se týkají nás Čechů, Budiž mi dovoleno, abych se nedotýkal toho, čemu byla věnována pozornost se strany kolegy sen. dr Hellera i sen. Hampla, totiž hledání tajemného otce známého lex Cyrill. Myslím, že při tomto bodu programu není nutno se zabývati těmito věcmi a třeba by to snad odbočovalo od rázu dosavadní debaty, omezuji se na předlohu samotnou. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban: Dávám slovo panu sen. Pichlovi.

Sen. Pichl: Vážený senáte! Uzákoněním autorského práva na principech, vyslovených v mezinárodní konvenci bernské, splňuje se dlouholetý požadavek našich kruhů literárních a uměleckých, splňuje se také v žádoucí míře povinost, kterou má stát a jeho ústavní orgány vůči těmto prvním činitelům v národní kultuře. Při odůvodnění nutnosti této ochrany uměleckého díla vůbec není třeba se dovolávati ani závazku, který naše republika převzala v mírových smlouvách, poněvadž moderní úprava autorského práva prostě plyne sama již z demokratického stanoviska ke každé kulturní hodnotě, tím spíše pak k těm, kteří kulturu tuto v prvé řadě tvoří a rozmnožují.

Vítáme proto tento zákon jako demokraté i jako socialisté, kteří povždy hájili princip veřejného zásahu tam, kde jde o pozvednutí kulturních sil národa, o zlepšení podmínek všech činitelů pokroku. Sluší také oceniti práci, kterou vykonali členové senátu pro uzákonění tohoto moderního práva autorského, když poprvé byla jim osnova tohoto zákona předložena, a bez které sotva by bylo možné hladké projednání tak obtížné materie, jakou obsahuje právě tento zákon, jak ve sněmovně poslanecké, tak i senátem. To také umožnilo velmi podrobné propracování osnovy.

Jestliže tedy sluší vřele vítati uzákonění moderního autorského práva v naší republice, jestliže možno při tom vysoko ceniti přednosti a důkladnost projednávané osnovy, přece jen nelze na tomto místě nevysloviti některých obav vzhledem k důsledkům, které praktikování zákona podle jeho litery by mohlo míti, a dále nevysloviti některá přání pro budoucí praxi zákona.

Sluší především upozorniti na některé nejasnosti, které se v osnově vyskytují a jichž podrobnější výklad bude třeba učiniti při vydání prováděcího nařízení. Uvádím jen nejasnosti, které jsou obsaženy v §§ 32 a 33 osnovy, tam, kde se určuje, kdy nastává zásah do původského práva a tam, kde jde o dovolené užití díla. V §u 32 mluví se, že "do původského práva zasahuje zejména, kdo bez svolení oprávněného napodobí původní dílo..." V § 33 se praví, že "do původského práva nezasahuje, kdo: 1. vytvořiv za volného užití cizího díla výtvarných umění nové dílo původní..."

V prvém případě mluví se tedy o "napodobení" - které je zásahem - v druhém o "volném užití" - které není zásahem - Upozorniti sluší, že oba tyto termíny jsou a zejména v praxi budou si velmi blízké, a proto bude třeba v prováděcím nařízení blíže precisovati oba tyto pojmy, Z §§ů 32 a 33 dosti jasně to nevyplývá. Záležeti bude právě na stanovení rozsahu "volného užití", resp. "napodobení", aby bylo zřejmo, kdy jde a kdy nejde o zásah do původského práva. Podobně nejasný je i § 22, odst. 2., pak § 23, odst. 1., § 36, odst. 3. Nebylo-li možno věc formulovati jasně v zákoně samém, bude na prováděcím nařízení a hlavně praxi záležeti, aby ustanovení tato nevedla ani k porušování autorského práva, ani k šikanám.

Dále třeba upozorniti na § 30 osnovy, kde se jedná o honorářích za provozování děl hudebních. V odstavci 2. věta poslední praví se, že mimo případy, blíže specifikované v odst. 1. a 2. věta prvá, je "rozhodna sazba honorářů tuzemského sdružení původského, schválená ministerstvem školství a národní osvěty a vyhlášena v prvním čtvrtletí každého roku v Úředním listě republiky Československé."

Tušíme, že tato sazba bude rozhodnou pro největší počet případů nároků na zapravení provozovacího honoráře, že zejména bude směrodatnou pro velkou většinu podniků hudebních, pořádaných na venkově a různými organisacemi s kulturním posláním. Proto na toto ustanovení upozorňuji. Máme dnes zvláště na venkově mnoho drobných kulturních institucí, které své cíle plní s krajní obětavostí svých členů, máme také mnoho malých hudebních spolků a i hudebníků, pro něž výše provozovacího honoráře bude mnohdy položkou v jejich rozpočtu velmi na váhu padající. Bylo by jistě škodou i ve smyslu kulturním, kdyby z důvodů provozovacího honoráře měla utrpěti činnost těchto kulturních spolků, po případě i existence těch mnohých muzikantů v našich zemích, kteří udržují tradici české hudby mezi lidem a pomáhají vychovávati národu nové talenty hudební.

Vítám ustanovení o tom, že ministerstvo školství bude vydávat honorářový tarif ve smyslu §u 30, odst. 2. osnovy, právě z důvodů které jsem uvedl. Přál bych si však, aby stanovení tohoto tarifu dálo se v dorozumění se všemi zúčastněnými činiteli, tedy jak se zástupci interesovaných kruhů uměleckých, tak i se zástupci zmíněných kulturních organisací a organisacemi hudebníků. Vidím v tom záruku objektivního uplatnění zájmů materielních, které mají kruhy umělecké, i kulturních, representovaných různými těmi korporacemi. Mám za to, že tato cesta bude také v souladu s intencemi zákona a zaručí jeho hladké uplatnění bez zbytečných snad procesů. Apeluji proto na ministerstvo školství, aby tento tarif vydávalo v dohodě se všemi korporacemi, které zde mají zájem, ať jde o příslušníky z kruhů uměleckých, nebo o činitele kulturní, nebo o ty, jimž hudební produkce jest existencí, často nikoli skvělou.

Pokládal jsem za nutné učiniti těchto několik poznámek k projednávané osnově, veden snahou, aby zákonu dostalo se dobrého přijetí i od těch, kterým z dnešního stavu plynuly jisté výhody, jež napříště zmizí. Aspoň pro dobu, než zákon bude plně vžit, bylo by vhodno, aby jeho praxe byla nesena víc duchem, než literou.

Vidím v projednávaném zákoně nesporný pokrok a proto je třeba, aby byl vhodně uplatněn. Jako novinář cením osnovu také proto, poněvadž v ní je také oceněna práce žurnalistická jako duševní tvorba, která má právo na určitý respekt, které nelze tedy libovolně používat. I to je našich poměrech kus pokroku, který třeba uznat a ocenit, byť bychom měli, vzhledem k praxi zákona ty obavy a přání, jež jsem si zde dovolil přednésti. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Rozprava je skončena. Dávám slovo panu zpravodaji k doslovu.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! S povděkem konstatuji, že byla uznána důležitost předložené osnovy zákona a že velikou většinou pánů řečníků bylo také uznáno za nutné již ukončiti toto zákonodárné dílo a tím uvésti v soulad zákonodárství celé naší republiky ohledně práva autorského, jakož i uvésti v soulad tyto naše zákony s bernskou úmluvou.

Se strany ctěné oposice byla pouze jedna věcná námitka učiněna, a to panem sen. dr Hellerem ohledně trvání ochranné doby. Bylo namítáno nynější osnově, že stanoví ochrannou dobu 50 let, kdežto původní usnesení senátu znělo pro 30 let. Mám za to, že tato námitka není odůvodněna a že můžeme s klidným svědomím hlasovati pro usnesení ve znění poslanecké sněmovny, obsahující též ochrannou dobu 50tiletou. Je správné, že senát se usnesl původně na ochranné době 30tileté, ale podotýkám, že původní osnova vládou předložená zněla na ochranou dobu 50tiletou. Vládní návrh v odůvodnění výslovně praví: že sice pro dobu 30 let mluví to, že ochranná doba byla v zákoně z r. 1893 zpravidla 30 let, že německé zákony z r. 1901 a 1907 přijaly též 30letou dobu; dále, že doba 30 let považuje se za lidský věk a že se může za to míti, že stačí chrániti dílo ještě po tento věk; veřejnost že má také velký zájem na tom, aby se stala díla velkých mužů národa co nejdříve přístupnými za přiměřenou cenu, a že konečně bude to i úmyslem původce samého. Naopak však zase vládní osnova praví ve svých důvodech, že pro prodloužení doby ochrany na 50 let mluví to, že i v jiných státech, jako v Anglii, Belgii, Francii, Švýcarsku byla stanovena ochranná doba na 50 let po smrti původce, že tedy většina kulturních států stanovila delší dobu ochrannou, kterou povoliti má tudíž i stát sebe menší, ale kulturně stejně vyspělý, dále že větší doba ochranná bude podnětem nakladatelům poskytnouti pronikajícím talentům lepší honoráře, poněvadž mohou počítati, že déle svého práva využijí a pak že prodloužení ochrany je také přání našich kruhů literárních a uměleckých.

Senát ve svém původním usnesení přijal však, jak jsem již podotkl, ochrannou dobu 30 let po smrti původcově z toho důvodu, že to vyžaduje zlidovění díla vynikajících osob národa a přístupnost díla za nízkou cenu. Postavil se tu tedy senát více na stranu nakladatelů a proti původcům. Poslanecká sněmovna pak restituovala dobu 50 let trvání práva původcova, a to jednak z toho důvodu, že je to jednomyslné přání projevované z kruhů interesentů, a jednak, že novější zákonodárství o právu autorském všude, jako na př. zákon italský, přiklonilo se k delší ochranné době.

K tomu ještě připomínám, že bernská úmluva sice dovoluje stanoviti kratší ochrannou dobu, ale zásadně stanoví tuto dobu na 50 let, a že lze očekávati, jak již v novějších zákonech všude je uvedeno, že revisí bernské úmluvy bude stanovena ochranná doba na 50 let. My tedy přikloňujeme se v tomto směru k ochranné době většiny kulturních států, my anticipujeme tu ochrannou dobu, která patrně bude revisí bernské smlouvy stanovena, a přistupujeme také na větší ochranu autorů, jejichžto práva zajisté vyžadují ochrany větší, nežli to potřebují nakladatelé. Jiná věcná námitka učiněna nebyla. Přání vyslovená ohledně toho, aby prováděcím nařízením byla na pravou míru uvedena jednotlivá ustanovení zákona, pokud možno z nich vyvozovat různé výklady, jsou zcela oprávněna. A ovšem, jako při každém díle právnickém, bude to záležet teprve na praksi, na provádění praktickém, na rozhodnutí nejvyššího soudu našeho, jakým způsobem zákonná ustanovení se budou vykládat.

Chci ještě se zmíniti o tom, co jednotliví oposiční řečníci při projednávání zákona uvedli. Mám za to, že ta causa dr Eisler vůbec sem nepatří. Jestliže určitá strana oposiční nemá důvěry k vládě a vládní většině, je to její věcí, ale skrývati se za nějakou causu dr Eisler a přitahovat do tohoto jednání ještě jiné okolnosti k odůvodnění toho, že se bude hlasovati proti tomuto zákonu, není podle mého názoru správné. (Hluk. - Místopředseda dr Hruban zvoní.)

Rovněž není odůvodněno stěžovati si na provádění censury, dejme tomu ohledně filmu "Křižník Potěmkin", nebo uváděti proti zákonu nákladu, vkus, nebo názor obecenstva na určité hudební dílo, jak se stalo s Bergovou operou " Wojcek".

Zde nejde o ustanovení o ochraně určitého hudebního díla proti náladě, nebo vkusu obecenstva, nýbrž o ochranně práva autorského proti zásahu osoby třetí do tohoto práva. Podotýkám, že jde tu také o malé lidi. Tento zákon není vůbec zákonem politickým, je zákonem náramně sociálním, který vyžaduje, aby byla do ochrany vzata - jak zejména to definuje § 4 - díla autorů ať jsou to literáti nebo hudebníci, umělci výtvarní, sochaři, kreslíři, malíři, grafici, rytci, medailéři, plastikové, stavitelé, litografové atd., nebo umělci, kteří tvoří podle umění užitého, jako gobelináři, zahradní architekti, fotografové atd. Jsou tedy mezi nimi i malí lidé, a jako vůbec vyžaduje každý výtvor umělecký ochrany, tak zvláště vyžaduje jí dílo toho malého člověka, který také žádá, aby byl chráněn proti zásahu třetí osoby. Odůvodňuje proto tendence zákona, aby pro něj hlasovaly i ty strany oposiční, které se pokládají za ochránce malého člověka. Tím, že budou hlasovati proti přijetí zákona, dokáží, že neochraňují toho malého člověka, nýbrž že se staví proti němu.

Jinak doporučuji váženému senátu, aby přijal osnovu zákona tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, a aby ukončil tím již jednou toto zákonodárné dílo, které se táhne skoro již 6 let; jest opravdu již nejvýš nutno, aby bylo uzákoněno. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Budeme hlasovati. Prosím, račte se posaditi. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

O osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisu jednotlivých částí a paragrafů a jeho úvodní formuli hodlám dáti hlasovati, není-li námitky, najednou. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Budeme tedy hlasovati tak, jak jsem prohlásil.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a paragrafů a jeho úvodní formulí ve znění usnesení poslanecké sněmovny podle tisku č. 222 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých částí, resp. paragrafů a úvodní formule přijímají se ve znění usnesení poslanecké sněmovny podle tisku 222 ve čtení prvém.

Nyní budeme projednávati bod další, jímž je: