Odhlasujete kongruu priamo na rozkaz biskupov. Dnes majú meštiacke strany odvahy hájiť kongruu preto, že vraj sa tým koná dielo sociálnej spravodlivosti, že vraj sa tým umožňuje existencia kňazom nedostatočne plateným, ktorí nachodia sa vraj v trápnej hospodárskej situácii. Avšak tieto omlúvačky sú tak nejasné, že nie je snáď ani zapotreba sa s nimi zabývať. Veď každý vie, že akým ohromným majetkom vládnu cirkve. A ako každý vie, zvlášť rímsko-katolícka cirkev, tak, že by sa sama mohla docela dobre starať o svojich kňazov, ktorí by snáď boli situovaní hospodársky povedzme že špatnejšia ako tí ostatní. Avšak cirkev je lačná zlata a miesto aby zaviedla daň pre svojich veriacich, docieľuje spoluprácou s meštiakmi toho, že im bude platiť husitský štát kňazov. Je absurdum zaiste robiť zákon, ktorý nariaďuje, aby neveriaci platil na agitátorov veriacich.

Preto taká predloha kongruová budí taký odpor proletariátu, ktorý hádam z valnej väčšiny by prerušil akékoľvek spojenie s cirkvami, má dnes byť ešte vyssávaný aj kňazmi! Keď musia všetky politické strany svojich organizátorov a agitátorov sami platiť, nech tak robia i politické strany náboženské. Lebo dnes vlastne každý farár a každý kaplán je len agitátorom a jednotkou v organizačnom aparáte klerikálnych strán.

Bez toho i do dnes štátny výdavok na jednotlivé cirkve bol ohromný. Ak nahliadneme do rozpočtu pre r. 1925, vidíme tam, že cirkev rímsko-katolícka obdržala 51,899.589 Kč na kapitále, príspevky dostala 2,842.840 Kč, tedy celkom 54,741.429 Kč.

Cirkev grécko-katol. dostala 2,689.089, cirkev evanjelická 9,787.937 Kč, cirkev židovská 452.913 Kč, ostatné náboženské vyznania dostali 1,935.000 Kč.

To platil cirkvám štát. Keď by bolo podľa washingtonskej deklarácii, mala byť okamžite prevedená odluka cirkví od štátu a dnes husitský štát, jeho reprezentanti budú 6. júla prítomní oslavám Husovým práve tak, ako strany colnej väčšiny budú platiť kongruu.

Slovenský proletariát, ktorý proti klerikalizmu v Maďarsku bojoval, ktorý dúfal, že sľub učinený vo washingtonskej deklarácii bude v Československu uskutočnený a že odstránená bude vláda kňazov na Slovensku, dnes vidí, ako bol všetkým tým podvedený, keď musel a musí pozerať na to, ako miesto odluky bude uzákonená kongrua a že miesto poštátnenia cirkevných škôl bude prevedené poštátnenie farárov.

Ukázalo sa dnes dobre, že proletariát nemôže ničoho dobrého očakávať od tohoto systému, že proletariát má byť dnešným režimom hospodársky aj kultúrne zatlačený do horšej pozície, ako predošlé, keď patril k Uhrám. Chcem znova ešte českým stranám, keď si tak hovoria pokrokové, vytknúť tú veľkú zradu, ktorej sa dopustili na celom kultúrnom vývoji Slovenska tým, že znemožnili poštátnenie cirkevných škôl, poštátnenie cirkevných učiteľov. Pokrokové Československo, republikánsky, demokratický štát, ktorý by chcel o sebe vykladať, že ide v čele pokroku, nehanbí sa za to, že ešte dnes prevažná väčšina ľudových škôl a učiteľov na Slovensku sú cirkevní.

Meštiacke "vlastenecké" strany české a slovenské zcela kľudne prechádzajú skutočnosť, že nielen do prevratu, ale ešte dlho po roku 1918, ešte deväť desatín rímskokatolíckeho kňažstva na Slovensku bojovalo otvorene proti všetkým národným snahám slovenským, že bojovalo za monarchistickú a feudálnu reštauráciu. A tie pomery sa dnes mnoho nezmenily. A za týchto pomerov Slovensku ešte na 70% národného školstva je v rukách kňazov, v rukách cirkve.

Je to zaiste najväčším nebezpečím pre pokrok, aký si môžeme predstaviť. Nie je potom divu, že nebude možno pozdvihnúť úroveň slovenského školstva a tým ani kultúrnu úroveň Slovenska tak, ako by vyžadovala doba, ba ani nebude možno pozdvihnúť celkovú úroveň slovenského školstva na úroveň v historických zemiach.

A to všetko umožnili ste vy, pánovia, vy Česi, pokrokovci, ktorí ste chceli prebojovať pokrok na Slovensku. Vy, ktorí dnes miesto poštátnenia slovenského školstva poštátnite ľudáckych farárov, miesto odluky cirkví od štátu posilníte moc cirkví, miesto zabrania cirkevných veľkostatkov dávate kňazom kongruu. Vy, vlastenci českí i slovenskí a už ktorákoľvek väčšinová strana, miesto aby ste umožnili rozvoj národného školstva na Slovensku, poštátňujete kňažstvo a vrháte Slovensko zpät do tmy reakcie. Celý slovenský proletariát vám toto nezabudne a jestliže bola nedôvera k Čechom, ktorí na Slovensko prichádzali ako exponenti buržoáznych strán, ako exponenti českej buržoázie, od dneska tá nedôvera tmy viacej vzriastla a zapúšťa hlboké korene v radách slovenského proletariátu, ktorý už teraz vidí, že mimo hospodárskeho útlaku, že mimo hospodárskej zkazy Slovenska priniesla česká buržoázia Slovensku nie kultúrny pokrok, ale kultúrnu reakciu, a že v zásadných otázkach, v otázke školstva a v otázke pomeru cirkve a štátu postavila sa česká buržoázia spolu s buržoáziou slovenskou, nemeckou i maďarskou na stranu cirkevnej vrchnosti. Dali ste nielen národné školstvo do rúk reakčného kňažstva, ale ešte ste i tomu kňažstvu dali desiatky milionov.

Tak ako vy, príslušníci českých meštiackych strán zradili ste všetko, čo ste vykladali o svojej pokrokovosti a o svojom boji kultúrnej reakcii, zradili ste celý váš boj ľudákom i vy zástupci slovenskej buržoázie, či už mestskej alebo vonkovskej. Vidíme vás dnes v tesnom spojení a docela bratskom objatí so slovenskými ľudákmi, proti ktorým ste neoceniteľné chceli bojovať. Slovenskí klerikáli, ktorí prehlásili seba za jediného zástupcu slovenského národa a ktorí pri každej príležitosti agitovali pre autonómiu a proti nenávideným Čechom, veľmi ochotne vzali vás preto na milosť a zabudli na svoje autonomistické požiadavky v tom okamžiku, keď začalo sa jednať o kongruu, keď začalo sa jednať o platy kňazských agitátorov ľudovej strany. Slovenský ľud, pokiaľ ešte veril ľudáckym štvaniciam proti ostatným stranám a proti českej buržoázii, stojí dnes pred zrejmou zradou ľudákov a všetkých ich helotov. Za miliony, čo dostanú na kongruu a za to, že colná väčšina ponechá im v rukách národné školstvo, zabudli ľudáci na všetko to bezprávne páchanie na slovenskom proletariáte, na slovenskom chudobnom ľude českou buržoáziou, ľud, ktorý ľudácky volil, veril z veľkej časti úprimne, že ľudáci svoj boj proti Čechom - rozumiem to proti českej buržoázii - a za autonómiu myslia úprimne a bol udržovaný vo svojej domnienke systematickým štvaním časopisov ľudáckych, dnes však zcela názorne sa mu ukázalo, že mali sme pravdu my, ktorí od začiatku sme mu tvrdili, že celý ten pokrik ľudácky a celý ten boj tatíčka Hlinku a ostatných spolubojovníkov jeho nie je ničím iným, než bojom za účasť vo vláde, za účasť pri vykorisťovaní pracujúceho ľudu, bojom za vládné korytá. Dnes ľud'áci vydali slovenský národ, z prevažnej väčšiny skladajúci sa z maloroľníkov a robotníkov, hladu tým, že povolili clá na predmety dennej spotreby, ktoré musí si slovenský maloroľník a robotník kupovať pre svoju výživu a teraz ho zradzujú zase, keď miesto toho, aby z bohatých cirkevných fondov priplácali bez toho dosť veľkým príjmom farárskym, odhlasujete zákon, podľa ktorého majú byť kňazi platení z peňazí vymačkaných z pracujúceho ľudu. Ľudáci svojou zradou znemožnia sa pred slovenským ľudom a komunistická strana postará sa o to, aby do najzapadlejšej dedinky Slovenska dostala sa zpráva o tom, akým spôsobom v Prahe ľudáci predali slovenský národ za milióny, vydrené na daniach z chudákov slovenských. A jestliže až dosiaľ slovenský ľud veril tomu, čo hovorili ľudácki kňazi, jestliže až posiaľ veril, že ľudácki farári skutočne s ním dobre smýšľajú a že chcú pracovať pre jeho lepšie, dnes bude dokonale zklamaný a bude vedeť, že zabudli na všetko jeho utrpenie a necenia jeho ťažkého živobytia v tom okamžiku, keď dostanú ku svojim tučným platom nové prídavky z peňazí poplatníctva. Až tento slovenský ľud si uvedomí, že k tomuto veľkému bohatstvu, čo má na Slovensku v rukách cirkev, že ku všetkým tým bohatým farám bude pripojený nový zdroj príjmov pre kňazov, ktorí žijú dnes v pomeroch, o akých sa ani nesníva slovenskému robotníkovi, v pomeroch, keď porovnáme pomery ostatného obyvateľstva Slovenska, sú kňazi najlepšie položení, potom pozná, že ľudácka agitácia bola len maskou nenásytnosti kňazov slovenských, boháčov a slovenskej buržoázie.

Z týchto dôvodov vítame do istej miery uzákonenie kongruy, lebo ono otvorí oči všetkým slovenským proletárom a ukáže im, že v boji za zlepšenie svojich pomerov nemôžu sa spoliehať na ľudácku demagogiu a štvanice, keď sú to aj kňazi, ale že ich miesto v boji za lepšiu budúcnosť je jedine po boku robotníctva, po boku proletariátu všetkých národností v Československu, po boku komunistickej strany československej. (Výborně. - Potlesk u senátorů komunistických.)

Místopředseda Donát: Slovo má dále pan sen. Dyk.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Nebylo v úmyslu našeho klubu zúčastniti se této debaty o předloze, která znamená kompromis a nebylo to v úmyslu mém, v jehož duchu kompromis rozhodně není. Ale během debaty byly zde učiněny určité podněty, na které bych přece považoval za svoji povinnost reagovati, aby se nezdálo, že naše strana má nějaké důvody vyhýbati se výměně názorů a že její mlčení je snad určitou slabostí, přiznáním se k nějaké vině. Řeči, přednesené, vrcholily v lkání nad reakcí, která se dostavuje. A tu ovšem je povinností každého, kdo naříká, aby si uvědomil, není-li sám vinen tím, nač naříká, a není-li on strůjcem vlastního neštěstí.

Z tábora socialistického všech kuléru jsem slyšel nejpestřejší útoky od velmi prudkých až do umírněných a elegických. Ale je-li určitá chyba, a je-li nutno tuto chybu odstraniti, musíme věděti, v čem záleží. A lkají-li zastánci t. zv. pokroku nad přítomnou reakcí, musíme jim říci, že viní někoho jiného z chyb vlastních a že to byli představitelé toho t. zv. pokroku, kteří t. zv. pokrok diskreditovali, jako byly diskreditovány jiné idee o kterých se dnes hovořilo. Nutno říci, že právě politika, za níž řečníci mluvili, nemohla získati z vážných důvodů přízně lidu, že jejich pokrok nebyl dosti pokrokový, že jejich socialism nebyl dosti socialistický a že jejich demokracie nebyla dosti demokratická. A dovolte, abych tuto thesi jednu po druhé dokázal.

Především pokrok. Jak byl representován v této debatě? Co jsme tu viděli a slyšeli, nebylo nic jiného, než snůška táborových frásí a rčení dávno již omrzevších. (Hluk.) Tento pokrok, co vlastně mohl dáti konkrétního našemu lidu a naší politice? Je čistě negativní, útočí-li se na ideu, proti níž každý útok trvale musí ztroskotati. Je to volnomyšlenkářský útok na náboženství. (Sen. Dundr: Náboženství není idea!) To je vaše mínění. (Sen. Dundr: Vaše je jiné!) Ano, moje je jiné. (Sen. Dundr: To je subjektivní názor!)

Budiž mi dovoleno, abych vám, jejichž celý mravní názor basuje na materialismu, řekl, že z materialismu nemůže nikdy vzniknouti žádná morálka, že konečně stát i člověk potřebuje morálky a že kdyby tato morálka byla potírána, přivodí se rozvrat. (Výkřiky sen. Dundra.) Já nejsem advokátem živnobanky a možná, že máte daleko blíže k představitelům kapitálu než já. (Sen. dr Herz [německy]: Bohatí chrání popa!)

Dovolte, abych vysvětlil svůj názor. Z materialistických hledisk, která jste šířili z nenávisti a třídního boje, nemohla vzniknouti nijaká konstruktivní idea státní... (Hlas: Třídní boj to je!)... Ano, ale vy jste nehlásali pouze ten třídní boj, nýbrž vy jste propagovali nenávist, která pak konec konců musila ztroskotati jako veškeré destruktivní a negativní idee.

Váš pokrok v přítomné době spočíval v boji proti náboženství. A budiž mně dovoleno, abych přešel k taktické chybě, kterou činíte. Vy jste, bojovali proti náboženství jednomu. Ti páni, kteří sedí tam v těch lavicích (ukazuje do lavic komunistických).. v úplném nepochopení předlohy, o kterou běží, vylíčili tu věc tak, že nám zde představili karikaturu určitého pátera, který se zdaleka podobal Šmeralovi. (Veselost. - Potlesk.) Já se táži, není-li formálně vaše chyba v tom, že jste přehlédli, že neběží pouze o faráře katolické, že běží také o duchovní jiných věr a dokonce o něco, co pro určitou část těchto pokrokových lidí je sacrosanctum, že běží také o rabíny. (Potlesk. - Veselost. - Sen. Dundr: Máte je také ve své politické straně a nestydíte se za ně! - Církev, jako církev!) Kdyby byla u vás církev jako církev, tu bych s neobyčejnou zvědavostí očekával, že po karikaturách představitelů církve křesťanské se objeví také karikatury jiných věr, které jsou do kongruy pojaty. Ale jestliže vy se dotýkáte jen určité víry, sami chybujete v tom, že této určité víře dáváte postavení privilegované. (Souhlas.)

Konstatuji, že národní demokracie se chová se stejnou objektivností ke každé víře. Nechce, aby bylo privilegovaných věr. Ve všem hlásá zásadu snášenlivosti..... (Rozhořčené výkřiky sen. dr Witta: Vy jste farizej, když tak mluvíte! V Ostravě jste mi říkal něco docela jiného!) Pane dr Witte, já jsem neříkal v Ostravě nic hrozného, jen jsem říkal, že bychom si vyprosili, aby do našich vnitřních sporů se míchali představitelé cizího národa, byť by to byl národ vyvolený. (Potlesk.)

(Výkřiky sen. dr Witta. - Sen. Chlumecký: Myslíte, že to je dobrý vtip a zatím je to hloupost!) To je vaše mínění, každý oceňuje hloupost a vtip podle svého vtipu a ducha.

Tento váš pokrok mohl by býti mým pokrokem pouze tehdy, kdyby skutečně přinášel něco lepšího, ne pouze nového. Nejsem člověkem, který by hlásal nové jen pro nové, nýbrž chci také, aby toto nové bylo také lepší. Neříkám, že by nebylo individuelně možno odstraniti víru v Boha, ale jestliže kdo odstraňuje víru v Boha, tedy od něho žádám, aby dal místo toho Boha něco jiného. (Potlesk.) A tu právě se táži: Co jste dali tomu lidu místo toho Boha, kterého jste mu brali? (Sen. Dundr: Zeptejte se vašich kolegů, kteří to učili před 15 lety a s nimiž jste společně pracoval, zeptejte se pana kolegy Hajna, který tytéž názory hlásal a se kterým jste souhlasil!)

Místopředseda Donát (zvoní): Nevyrušujte řečníka!

Sen. Dyk (pokračuje): Po mém názoru je docela možno, aby se někdo, kdo skutečně je nadchnut citem vnitřní ušlechtilé odpovědnosti, skutečně měl morálku bez Boha. Jsou mnozí lidé, kteří jistě tuto mravní sílu měli a mají. Co vám vytýkám je, že vy jste této mravní síly neměli, že v celé vaší politice nebylo nic ušlechtilejšího, lepšího, že jste nehlásali nic, než třídní nenávist a že jste nespekulovali na nic, než na tuto nenávist. (Hlučný souhlas. - Sen. Dundr: Této nenávisti jste nás také učili vy!)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Dyk (pokračuje): Dovolte, abych řekl, že prakticky budu míti více smyslu pro pokrok než vy, a že budu míti také smyslu pro opravdový socialismus více než vy. (Hluk.) Ale váš socialismus byl naprosto nesociální. Vy jste se nestarali více o to, jestli této společnosti prospěl, nýbrž celá politika basovala na tom, aby se prospělo určité straně a z této strany určitým jednotlivcům. (Sen. Dundr: Vy jste se starali o silné jedince!)

Ano, ti silní jedinci v řadách socialistů ztratili kredit, ale ať si přičtou sami sobě proč jej ztratili. (Sen. dr Witt: Vy jste ztratili kredit, pohořeli jste při volbách!) Prosím také k tomu přijdu, pane dr Witte. Nechci prodlužovat debatu.

Třetí věc, kterou jste se oháněli, byla demokracie, ale že zrovna po těch kampaních, které jste dělali v jednotné frontě pro demokracii, proti fašismu atd. zrovna v této kampani přišla určitá doba, kdy jste si najednou řekli: Hrom do toho, pryč s demokracií, jestliže ta demokracie není taková, jakou my chceme! (Smích.) To je podmíněná demokracie, demokracie taková, která hájí určitý řád parlamentní potud, pokud jí tento parlament slouží a jakmile tento parlament sloužiti přestane, pak přestává také demokracie, přestává parlamentarismus. A potom se pane kolego docela fašisticky leze přes ministerské lavice a užívá se násilí. (Sen. Dundr: Kramář prohlásil, když to nepůjde s parlamentem, půjde to bez něj!) Vy, odmítajíce tento výrok, jste poskytli několik dní po té velice groteskní divadlo, když zastánci demokracie, kteří odsoudili tento výrok dr Kramáře, ač dále pravil, že strana učiní vše, aby tato demokracie byla možná, snažili jste se znemožniti, aby vůle většiny došla projevu legálního. (Sen. Dundr: Jedná se, jaká je to většina! - Veselost.) Pane kolego, pokud jste měli většinu vy, tak jste se nikdy nestarali o to, jak je tato většina utvořena a pokud jste uplatňovali svoje sobecké zájmy, jste se nestarali, jsou-li sobecké nebo ne. (Hlas: Lidovci také ne. - Agrárníci také. - Sen. Sechtr: A cožpak agrárníci nejsou již lidé? - Hlučná veselost. - Docela správně vám mrská žaket!)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid.

Sen. Dyk (pokračuje): Já se pamatuji, jak v prosinci roku 1918 zrovna na těchto místech volal kolega Kouša: My na vás přivedeme ulici. Co to bylo? Byla to demokracie? Já se pamatuji na březen roku 1919, kdy vy jste prohlásili: Buďto do týdne bude určitá věc celostátního významu vyřízena, anebo to všecko praskne. A prosím, po letech nyní nám kážete, že my promrskáváme určité předlohy, že je děláme způsobem, který je nepřiměřený. Já souhlasím, já bych si také přál, aby se tyto předlohy projednávaly klidně a věcně, abychom nemusili zrychleným tempem je projednávati, ale jestliže vy jste nás donutili k určitým věcem, je na vás, abyste řekli: chyba se stala, a ne abyste vinili druhou stranu, když se přizpůsobuje tomu, co jste vy do politiky vnesli.

A tu musím se vrátiti k tomu, o čem zde mluvil bývalý ministr kolega Habrman, který nám vytýkal, že my jsme to byli, kteří jsme způsobili rozvrat oné staré koalice, že my jsme to byli, kteří znemožnili, aby se utmelila zase národní většina. (Sen. Dundr: Obecní statek to byl!) Jestliže byla nějaká strana, která se ve své politice obětovala myšlence národní koalice, byla to národní demokracie a že jestliže jsme byli poraženi my při volbách, pane kolego sen. dr Witte, byli jsme poraženi proto, že jsme nebyli vůči vám a různým alotriím koaličního hospodářství dosti energičtí, že jsme koncedovali a mlčeli k lecčemu, k čemu jsme neměli mlčeti a proto nás voliči bili pruty železnými. Konstatuji, že ani jednou jsme to nebyli my, kteří jsme odmítali dohodu, že jsme to byli naopak my, kteří jsme žádali, aby se v této choulostivé době národní koalice udržela, ale předpoklad udržení této koalice nebyl u nás, strany nejslabší, nýbrž u stran silnějších a právě strana těch pánů, kteří na mne křičeli. Bez jejich dobré vůle nebylo možno udržeti něco, co bylo sice přáním naším, než ale co velice často jich přáním nebylo, poněvadž oni jako za války, tak po válce pěstovali politiku dvou želízek v ohni, jsouce jednak v národní koalici, ale naznačujíce nám, že je také jiná možnost a že by mohli, kdybychom my dostatečně neparírovali, co nejdříve sáhnout k druhé možnosti. A jaký obrat řízením božím? Tito pánové, kteří nepěstovali více, než politiku dvou želízek v ohni, za války i po válce, tito pánové nyní přicházejí a viní nás, zrovna národní demokraty, že jsme byli snad příčinou toho, že se rozbila jednání o cla, ač my jsme vůbec neměli příležitosti, abychom jako prostředníci zasáhli, viní nás z toho, že chceme proti socialistům, proti dělnictvu dělati určitou nepřátelskou, měšťáckou frontu. Tu musím říci za svůj klub a za svou stranu, že my do té chvíle, pokud bude možno dospěti k rozumné dohodě, budeme spolupracovati na této dohodě, že my nechceme, aby zde určitá složka našeho národa byla frivolně majorisována, ale představujeme si jednání jako rovní mezi rovnými a nemůžeme přistoupiti na to, aby diktát, který zde panoval po řadu let, byl určitými privilegiemi socialistických stran. (Výborně!) Rozumná dohoda, určité střízlivé vyrovnání, to jistě zůstane naším přáním, ale komando, bič určitých stran, při kterém my bychom prostě měli přisluhovati, to myslím, že náleží minulosti, byť by pánové sebevíce se hněvali.

Přicházím k jiné výtce, která zde byla přednesena, k výtce toho dohodování s Němci. (Sen. dr Witt: Říkal jste to, že se budete dohodovati!) Nebudeme se dohodovati, ale upozorňuji vás, že zrovna dnes ve sněmovně v kulturním výboru vaši páni čeští sociální demokraté, aniž by se s Němci dohodovali, hlasovali pro německé požadavky a utvořili tam menšinu, kterou vytýkají nám, česko-německou-maďarskou, nebo alespoň německo-českou. (Sen. dr Witt: My jsme pro dohodu, ale vy jste byli nacionalisty. Nechápete ten rozdíl?) Vy jste se velice nesprávně vyjádřil. Vy jste tvrdil, že my jsme byli nacionalisty; dosud jsme jimi a ničím jsme nezavdali příčinu k domněnce, že jsme změnili frontu. Orgán, který není podezřelý z přízně k národní demokracii, totiž "Národní Osvobození" - a to není zrovna poklonou pro vás, viní vás, že vy internacionálové v této věci se stavíte právě proti něčemu, co byste měli vítati. Konstatuji zde, pokud se tyto útoky obracely proti mně, jako proti domnělému představiteli fašismu, a pokud se tyto útoky obracely proti tomu, co se událo zde i ve sněmovně, konstatuji, že je veliký rozdíl, jestliže nastane určitá součinnost v hospodářských věcech anebo systém kompesačního placení za určité hlasování. Národní demokracie za toto placení, za tento systém kompensační z toho důvodu nemohla by vzíti na sebe odpovědnost, poněvadž, bohužel, ono shromáždění dalo minoritám národnostním více, než aby tyto kompensační obchody mohly býti beze škod našeho národa a státu možny. To je naše stanovisko. Jestliže nám vytýkáte, že v určitých věcech hlasovali Němci dokonce pro vydání poslanců, táži se, není-li to spíše výtka naším poslancům, není-li to vina našich poslanců, kteří tak zeskandalisovali parlamentarismus, tak, že bylo nutno, aby pomocí německých hlasů byli vydáni. Je to hanba těch, kteří přispěli k tomu, že byly vyvolány poměry tak nemožné. (Výborně!)

Jest ještě jiná věc. Jako nacionál zde říkám, je docela možno, abych stál jako příslušník národa v boji proti představiteli jiného národa, ale tento boj nemusí býti veden způsobem tak skandálním, tak hnusným, jako byl veden v parlamentě, a jestliže (Sen. dr Kovalik: Krvavým!) se strany německé se cítila nutnost proti tomuto... (Hlas: Vy jste nedělal nikdy demonstraci po ulicích? - Teprve tehdy, jestli jste snad nedělal nikdy demonstrací, máte právo takové případy krýti!) Já jsem, pánové, dělal demonstraci, dělal jsem ji proti Rakousku. Já bych připouštěl, že jako ty demonstrace jsem dělal proti Rakousku, mohl bych je dělati za republiky, ale že bych šel a užíval násilí proti našemu parlamentarismu, že bych šel a uváděl v nebezpečí nevinné stenografy, kteří nekonají nic jiného, než svoji povinnost, že bych šel a dopouštěl se činů, které mohou dobrou pověst naší republiky poškoditi, prosím, toho se ode mne nedočkáte. (Sen. Pichl: Fašismem tu dobrou pověst podkopáváte!) Kolego Pichle, já myslím, že v této konkurenci s fašisty nejste mravními vítězi. Vy jste vytýkali jim násilné methody a sami jste se jich chopili, ale na rozdíl od fašistů, nikoliv abyste zavedli pořádek, nýbrž nepořádek. (Tak jest! - Výborně!) Pane kolego Pichle, je to velká odpovědnost. Chová-li se tak příslušník strany extremní, u takového je to pochopitelné a přirozené. Že všemi prostředky bude potírati určitý stát, který se mu nezamlouvá, ale je to něco jiného, jestliže se násilně chová příslušník strany, do jejíž řad se hlásí zahraniční ministr. V takovémto případě odpovědnosti takového člověka jsou daleko větší a ještě větší, jestliže tímto způsobem se nechová obyčejný poslanec, ale trojnásobný bývalý ministr. (Sen. dr Klouda: Co jste dělali Staročechům?) To je ohromný rozdíl.

Kol. Pánku, já vám řeknu, jak to bylo r. 1897 za Badeniho jazykových nařízení. Proti těmto jazykovým nařízením obstruovali společně sociální demokraté a němečtí nacionálové. Šli ruku v ruce. A proti majoritě, která chtěla dáti Čechům určitá práva, socialisté s německými nacionály zahájili obstrukci. Proti většině tedy, i myslím, že jestliže bránila se většina, ze stanoviska demokratického nebyla v neprávu. Konstatuji a pan kolega Pichl mně to dosvědčí, že tenkráte nebyli ještě bývalí národní socialisté, nynější českoslovenští socialisté nadšeni postupem sociálních demokratů. Za bouří r. 1897 byli naopak proti tomuto postupu sociální demokracie české i německé, spojené s nacionály, ovšem ne ti páni, kteří tu dnes sedí, ale jiní, kteří vedli tenkráte národně-sociální hnutí. (Sen. Dundr: Ale tenkráte jste nebyl ani národním demokratem ani Mladočechem!)

To je veliký rozdíl, jestliže určité takovéto věci se inscenují se strany komunistické. (Hlas: Vám by byl Beneš vedlejší, ale jeho zahraniční politika vám nevoní!) Jestli se mně zde vytýkalo, že o této mluvím, tedy omlouvám se. Aspoň zde v senátě není možno tyto kroky brát tak příliš tragicky, poněvadž aspoň náš senátorský klub komunistický je poněkud chorý, on má trvale "Housera" (Veselost.) a proto činí dobře, je-li pod "Šturcem" (Veselost.)

My tedy tyto pány nebereme tak tragicky. (Ukazuje na komunistické senátory.) Ale horší věcí je, když v poslanecké sněmovně i vážná státotvorná strana se k tomu přidá, jestliže pan dr Veselý uzná za vhodné, aby v senátě tyto poměry hájil a omlouval. Jestliže se nám co vytýká, konstatuji, že to byla strana sociálně-demokratická, která se zálibou prohlásila, že mezi bývalými koaličními stranami je vykopána propast a byla to strana sociálně-demokratická, která po schůzi v Lidovém domě libovala si zástupy, kterým tam nenávistí hořely zraky. Tato strana, která pěstovala nenávist, ovšem, nyní přichází jakožto soudce a viní nás, že jsme zmařili bývalou národní koalici. Je tu ještě strana druhá. Čeští socialisté nemohou také popříti jednu věc, že k této desorganisaci národního bloku značnou měrou přispěli tím, že bohužel se dali pod vedení určitých živlů, které jim... (Sen. Pánek: To je drzost!) mnoho cti nenadělaly a jestliže pak je chtěli sestřásti z kabátu, byla to těžká věc: jakmile se dostane do kožichu určitá věc, tak se těžko setřese. (Sen. dr Macků: Takový způsob urážeti stranu, kde přišlo k těm projevům jenom právě proto, aby tato strana, která za státem stála, takovým hanebným způsobem byla urážena!)