Schůze zahájena ve 20 hodin 25 minut.
Přítomni:
Místopředsedové: dr. Brabec, Donát, dr. Hruban, Niessner, dr. Soukup.
Zapisovatelé: Jaroš, Kavan.
125 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministerský předseda Černý; ministři: dr. Engliš, dr. Peroutka, inž. Roubík, dr. Říha, dr. Slávik, Syrový; za ministerstvo financí odborový přednosta dr. Vlasák, za ministerstvo vnitra ministerský rada dr. Holl.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.
Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.
Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 4 neděl panu sen. Reiterovi.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je přijat.
Z předsednictva přikázáno:
Zástupce senátního tajemníka dr. Bartoušek (čte):
Výboru rozpočtovému:
Tisk 164. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 277) zákona o dani z cukru (tisk 456).
Tisk 165. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 278) zákona o zvýšení daně z lihu (tisk 455).
Výboru zahraničnímu a národohospodářskému:
Tisk 166. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Obchodní úmluva mezi republikou Československou a republikou Polskou, sjednaná a podepsaná ve Varšavě dne 23. dubna 1925 s dodatky ze dne 3. července 1925 a 21. dubna 1926.
Výboru zahraničnímu, ústavně-právnímu a rozpočtovému:
Tisk 169. Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu (tisk 210) zákona o provedení úmluvy mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím, Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni, podepsané v Římě dne 6. dubna 1922, jakož i dodatečné dohody k této úmluvě, sjednané mezi uvedenými státy v Římě dne 23. února 1925 (tisk 314).
Výboru živnostensko-obchodnímu:
Tisk 170. Usnesení poslanecké sněmovny k návrhu posl. Najmana, Horáka, Anděla a druhů (tisk 208) na změnu ustanovení zákona ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z., jímž se mění a doplňuje živnostenský řád, a živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ze dne 10. října 1924, čís. 259 Sb. z. a n. (tisk 404).
Výboru rozpočtovému:
Tisk 171. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 14) zákona, kterým se prodlužuje účinnost zákona ze dne 4. července 1923, čís. 151 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 2. července 1924, čís. 163 Sb. z. a n., o poplatkových a dalších daňových úlevách při splynutí (fusi) nebo při přeměně právního útvaru podniků veřejně účtujících a společností s ručením obmezeným, dále při přeměně pravovárečných měšťanstev ve společnosti akciové (tisk 193).
Místopředseda Donát: Navrhuji, aby bylo uloženo výborům, aby o usneseních poslanecké sněmovny č. t. 164 a 165 podaly zprávu ve lhůtě 24 hodin a o vládním návrhu č. t. 166 a o usneseních poslanecké sněmovny č. t. 169, 170 a 171 ve lhůtě 3 denní.
Kdo s návrhem mým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj se přijímá.
Přikročíme k projednávání denního pořadu, a to k
pokračování v rozpravě o zprávě I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 146) k vládnímu návrhu zákona o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců, tisk 157,
dále o
zprávě I. výboru sociálno-politického, II. výboru kultúrneho, III. výboru rozpočtového o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 147) k vládnemu návrhu zákona o úprave platových a služobných pomerov učiteľstva obecných a občianskych škôl (Učitelský zákon), tisk 159,
a o
zprávě I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 148) k vládnímu návrhu zákona o platových poměrech státních, obecních (městských) a obvodních lékařů, tisk.158.
K slovu je přihlášen pan sen. Wágner. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Wágner: Vážený senáte, dámy a pánové! Předchozí řečníci ocenili význam právě projednávaných osnov v tom smyslu, že nejde zde toliko o státní zaměstnance samotné, o ukojení jich tužeb a přání, ale že projednávaná předloha má význam také celostátní, poněvadž nelze pochybovati o tom, že toliko uspokojení úředníci, klidní úředníci řádně mohou své funkce ve státě vykonávati, že administrativa státní je tím lepší, čím spokojenější a klidnější má státní zaměstnance.
Ujímám-li se dnes slova, činím tak proto, abych promluvil o druhé kapitole, která upravuje platové poměry soudců. Především prohlašuji, že litujeme, že byla předložena Národnímu shromáždění osnova upravující toliko platy soudcům a že nebyla předložena služební pragmatika soudcovská, jak to nařizuje § 97 ústavní listiny, která by vyhovovala duchu doby a významu, jaký má justice pro moderní demokratický stát. A lituji toho také, že jednání, které o soudcovské pragmatice v ministerstvu justice již nějakou dobu se vede, nevedlo dosud ke kýženému výsledku. Jsem přesvědčen, kdyby byla vydána moderní pragmatika soudcovská, že by se nemohl státi případ, aby proti soudci veřejně činnému zahájeno bylo disciplinární vyšetřování na základě anonymního dopisu. O anonymech má každý poctivý a slušný člověk své mínění. Stal se vskutku před lety případ, že na základě anonymního dopisu navrhováno bylo zahájení disciplinárního řízení proti soudci veřejně činnému s nešetřením jeho osobní cti a jeho osobních poměrů.
Používám této příležitosti, abych prohlásil, že služební pragmatika soudcovská je desiderium celého stavu soudcovského a že naprosto není možno, aby tyto snahy, které volají po moderní služební pragmatice, byly do nekonečna oddalovány. V tomto smyslu podává náš klub také příslušnou resoluci.
V předložené osnově, pokud jde o soudce, vyskytují se jisté nesrovnalosti, nikterak s úmyslnosti, a mám za to, že tyto nesrovnalosti vyskytly se následkem kvapu a chvatu, s jakým předloha tato byla projednávána. Předložená osnova ustanovením §u 196 dává vládě možnost, aby tyto nesrovnalosti odstranila. Nesrovnalosti týkají se soudců - radů, ustanovených u sborových soudu I. stolice. První případ je tento. Předloha jaksi zapomíná, že u sborových soudů I. stolice úřadují a přiděleni jsou jim také soudcové V. hodnostní třídy. Všem soudcům sborových soudů I. stolice bez ohledu na hodnostní třídu přísluší stejné funkční služné. A toto funkční služné činí v nejvyšším dosažitelném stupni Kč 6.300. Radové sborových soudů V. hodnostní třídy u I. stolice obdrží i s funkčním služným dohromady nejvýše dosažitelné služné v obnosu Kč 43.200. Oproti tomu konceptní úředníci správní V. hodnostní třídy následkem převodních ustanovení obdrží úhrnného služného 49.800 Kč, takže v neprospěch radů sborových soudů I. stolice V. hodnostní třídy objevuje se diference 6.600 Kč ročně.
Nemám v úmyslu, abych pro tyto soudce žádal něco zvláštního, ale mám za to, že už zásada parity vzdělání a zásada parity výkonu vyžaduje toho, aby tato nesrovnalost byla odstraněna. V tomto smyslu podáváme také resoluci.
Druhá nesrovnalost týká se radů sborových soudů I. stolice, kteří nyní jsou v VI. hodnostní třídě a kteří na základě převodních ustanovení osnovy obdrží nejvyšší funkční služné v částce 6.300 Kč. Rada VI. hodnostní třídy u sborového soudu I. stolice v devíti letech tedy vyčerpá toto nejvyšší dosažitelné funkční služné 6.300 Kč a z dalšího postupu do vyšší platové stupnice funkčního služného, tedy do V. platové stupnice, je prakticky úplně vyloučen.
Proč, vyjde z tohoto. Funkční služné pro rady sborových soudů II. stolice řídí se podle 5. platové stupnice funkčního služného. Radů u sborových soudů II. stolice v Praze jest jen asi 30, v Bratislavě asi 20, v Brně jen dokonce asi 15. Naprati tomu soudců v VI. hodnostní třídě u sborových soudů I. stolice je asi 2.500. Tedy porovnáme-li počet soudců, kterým náleží 5. platová stupnice funkčního služného, a počet soudců u sborových soudů I. stolice, vidíme, že teprve asi 160 soudce působící u sborového soudu I. stolice mohl by býti jmenován ke sborovému soudu II. stolice a dosáhnouti 5. platové stupnice funkčního služného.
Tedy žádáme, aby tato nesrovnalost byla jaksi odčiněna, poněvadž soudce, který vyčerpá poměrně v mladším ještě věku veškeré mu přináležející služné, nemá již nějakého dalšího počinu, ztrácí veškerou ambici a nakonec se stává z něho nespokojený soudce. Žádáme tudíž, aby pro soudce VI. hodnostní třídy u sborových soudů I. stolice vláda povolila zvláštní, do pense započitatelný přídavek v ročním obnosu 1.200 Kč. A konečně třetí nesrovnalost týká se přednostů okresních soudů do čtyř soudcovských oddělení. Poslanecká sněmovna změnila původní znění §u 40 vládní osnovy a poskytla okresním soudcům, kteří jsou přednosty okresních soudů, do 4 soudcovských oddělení funkční služné v obnosu 2.400 Kč ročně a týž přídavek také poskytla soudcům, kteří okresním soudům jsou přiděleni, takže stojíme před zjevem, že soudcové, kteří okresním soudům jsou přiděleni, mají stejné funkční služné jako přednosta okresního soudu do čtyř soudcovských oddělení.
Zajisté všichni si přejeme, aby přednosty okresních soudů jmenováni byli soudcové nejkvalifikovanější a aby také za odpovědnost, jakou tito přednostově okresních soudů mají, vždyť vykonávají také funkce administrační, byli podle toho honorování, nikoliv aby byli postaveni na roveň svým podřízeným soudcům, kteří dnešního dne třeba jsou i v IX. hodnostní třídě a tudíž začátečníky.
Také v tomto smyslu podáváme resoluci a prosím vážený senát, aby ji schválil. Jiná pochybnost vyskytuje se ohledně soudců, kteří nejsou jmenováni pro určité systematické místo, nýbrž kteří jsou jmenováni pro obvod vrchních soudů. Mám na mysli tzv. soudce létací. Valná část těchto soudců je nyní jmenována samosoudci, oni jsou přidělováni okresním soudům a funkci soudcovskou konají jako samosoudci, kterým systemisované místo bylo uděleno. A tu zajisté přáli bychom si, aby funkční služné podle hlavičky osnovy stanovené pro soudce na systemisovaných místech přiznáno bylo také těm létacím soudcům, kteří na systemisované místo sice jmenováni nebyli, ale kterým byla udělena samosoudcovská pravomoc.
Pokud jde o soudní administrativu, mohl bych s tohoto místa tlumočiti hojné stížnosti. Zmíním se však jen o některých. Jde v prvé řadě o to, že soudům ukládají se takové administrační práce, které soudce přímo odvádějí od jejich vlastní soudcovské funkce.
Neříhám, že by všechny tyto úkony byly zbytečné, ale jistě, že mnohé z nich lze zkrátiti, mnohé z nich lze zjednodušiti. Uvedu případ. Má-li se obsaditi i systemisované místo soudcovské nebo kancelářské, musí dotčený soud, kde má býti místo obsazeno, vyhotoviti výkaz o činnosti svého soudu za prvé pololetí r. 1914 a za právě běžné pololetí. Mám za to, že tato práce, která vyžaduje velké námahy, je úplně zbytečná, poněvadž soudy každoročně musí podávati velice obšírné výkazy o své činnosti, tento výkaz nalézá se u presidií dotčených soudů, která ona místa obsazují a stačilo by, kdyby, když o obsazení takového systemisovaného místa jde, takový výkaz ze šuplíku vytáhli a ho použili. Soudy mimo to musí vyhotovovati výkazy o vývoji a hospodářském výsledku psacího oddělení, dále roční velmi složitý výkaz o práci k sestavení ročního rozvrhu práce, podávati musejí nejrůznější zprávy a dobrozdání o různých námětech, dále trestní a lichevní výkazy a výkazy o podmínečném odsouzení. A když vidíme tu celoroční haldu výkazů, tu úžasnou práci, která musí býti precisní, tu se divíme, že v moderním státě nebylo ještě tzv. Vielschreiberei známé ze starého Rakouska, odstraněno, anebo zjednodušeno. Presidia vrchních zemských soudů a ministerstvo spravedlnosti vydávají řadu výnosů a toto vydávání výnosů se od doby převratu rozšířilo takovým způsobem, že stoly soudců jsou těmito výnosy zaplavovány přímo jako lavinou. Není skoro dne, kdy by jedna taková normálka nepřišla, Soudce, který, jak se všeobecně uznává, je přetížen svou vlastní soudcovskou prací, nemá často ani tolik času, aby si takovou normálku přečetl, zanesl, zapsal, aby ji po případě mohl použíti. Uvážíme-li nedostatečnou systemisaci soudcovských míst, uvážíme-li nedostatečnou systemisaci míst kancelářských úředníků, tedy úředníků kanceláře a oficiantů, pak se také nemůžeme diviti, že nalézání práva neděje se podle přesných procesualných forem, civilním řádem soudním předepsaných. Často jsme svědky, že soudce pro úžasné přetížení přípravné spisy advokáty podané nemůže při ústním jednání ani přečísti, čímž ovšem trpí zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti řízení, od které jsme si tolik slibovali.
Stejné přetížení sil je také u úředníků soudní kanceláře, zejména, restrikcí, která uprázdnila četné stoly,:učiněny byly obrovské díry. A uvážíme-li, že úředník kanceláře je věrným pomocníkem soudce, že soudci veškeru práci připravuje, pak mám za to, že nechybím, když s tohoto místa vyslovím se co nejpochvalněji nejen o obrovské práci, kterou soudy musí zmoci, ale že se vyslovím také ve stejném smyslu o práci, kterou podnikají úředníci soudní kanceláře a soudní kancelářští pomocníci.
Specialitou administrativy soudní je kvalifikační řízení, které je upraveno zákonem.
Senáty kvalifikují soudce a soudci oznámí výsledek tohoto kvalifikačního řízení, jak je který soudce kvalifikován. Ale tyto úřední kvalifikace při obsazování důležitějších míst, zejména při obsazování vedoucích míst nejsou rozhodujícím měřítkem. Měřítkem je to, co president krajského soudu písemně a soukromě nahoru napíše, a to, co podá soudní inspektor, o jehož úřadu pochybujeme, že se zakládá na ustanovení zákona.
Za těchto okolností je vlastně úplně zbytečné, aby při obsazování míst dávaly návrhy soudy sborové I. stolice, soudy sborové II. stolice a považujeme i za úplně zbytečné, aby o uchazečích na vyšší služební místa vyjadřoval se nejvyšší soud, poněvadž místo dostane ten, koho jmenuje sám ministr spravedlnosti.
Nemůžeme také souhlasiti a počiny ministerstva spravedlnosti, které se týkají soudců, kteří zastávají různé čestné funkce. Co se stalo? Soudcové působí ve spořitelnách, působí ve vlastních svépomocných podnicích, působí úplně zdarma, z nijakého titulu neberou nějaké odměny; a tu přišel výnos ministerstva spravedlnosti, o jehož kaprálském duchu se ani nebudu zmiňovat, a nařídil těmto soudcům, aby neprodleně složili tyto funkce, zejména ve spořitelnách a aby vlastnoručně podepsaným dopisem potvrdili, že vskutku tyto funkce složili. Soudcové nebyli ovšem spokojeni s tímto rozkazem, nemohli uznati, že vskutku taková funkce byla by nějakým vedlejším zaměstnáním, nějakým "Nebenbeschäftigung", jak stojí ve staré pragmatice, podali stížnost k nejvyššímu správnímu soudu a v nedávné době nejvyšší soud pro nezákonnost toto ustanovení ministerstva spravedlnosti zrušil.
A mluvím-li již o nejvyšším správním soudu, pak nemohu opomenout, abych nepoukázal na úplně zastaralý a zaostalý statut nejvyššího správního soudu, který se datuje asi z roku 1835. Na základě tohoto statutu odepřel nejvyšší správní soud mému právnímu zástupci, když se projednávala tato stížnost, nahlédnouti do justičních administrativních spisů. Vážený senáte, dámy a pánové, zvolím-li si nějakého právního zástupce, pak chci, aby mne obhajoval řádně. A řádná obhajoba může býti zde jen tenkráte, když právnímu zástupci přístupny jsou veškeré spisy, které spor, který zahajuji, vyvolaly. Tedy naše touha nese se i v tom směru; aby tento statut byl změněn.
Ale i v ohledu národním, já jako příslušník československého národa, chovám tísnivé obavy. Dosavadní platové poměry soudců nelákaly čekatele úřadu soudcovského, absolvované právníky, k justiční službě a tím se stalo, že ve veliké míře musili býti k soudům přijímáni uchazeči národnosti jiné, zejména německé. Ze mne nemluví nějaký národní šovinismus, ale jako člen strany, která národnost svoji hájila za Rakouska, a která ji také zdůrazňuje v dnešních velmi obtížných dobách, musím prohlásiti, že záleží nám na tom, aby naše soudy měly charakter národní, zrovna tak, jako aby národním zůstal náš československý stát.
Ke konci ještě několik slov bych rád pronesl. Známé okřídlené slovo justitia regnorum fundamentum platí vždy, pro každý moderní civilisovaný stát. Bez řádného vykonávání spravedlnosti nemůže existovati žádný stát. Toliko barbaři neznali pojmu spravedlnosti pro každého, v každé věci a v každý čas.
Teprve křesťanská morálka, teprve pokračující kultura vyzvedla heslo "spravedlnost proráží nebesa" a "spravedlnost vítězí" a pokračující civilisace vedla k poznání, že bez řádné justice není možnosti nějakého užitečného podnikání a užitečného výsledku ani pro jednotlivce ani pro celé lidstvo.
Žádáme-li od soudců, aby spravedlivě, bez ohledu nahoru i dolů konali spravedlnost, musíme také my býti spravedlivými. (Tak jest!)
Projednávaná předloha vyhovuje spravedlnosti potud, že dává soudcům, co jim stát poskytnouti může, a neposlouží jen soudcům samotným, ale také státu, jehož jménem soudci rozsudky pronášejí a spravedlnost vykonávají. (Souhlas.)
Místopředseda Donát (zvoní): Přerušuji schůzi na 15 minut.
Schůze přerušena ve 20 hodin 50 minut.
Schůze znovu zahájena v 21 hodin 15 minut.
Místopředseda Donát: Zahajuji schůzi.
K slovu je přihlášena sen. Plamínková. Prosím, aby se ujala slova.
Sen. Plamínková: Slavný senáte! Není díla, které může projeviti jasněji, přesněji a životněji duši národa, tohoto podivuhodného kolektiva, než zákon demokratického státu, jemuž zásada Lincolnova "vláda lidu, lidem a pro lid" není frází. Není demokracie, kde zákon není výrazem duše národa. To po stránce obsahové.
Po stránce formální, která se nedá odloučiti od obsahové, má zákon míti vlastnosti, jež činí jej hodným, aby byl vtesán do kamene: Jasný, stručný, plnoobsažný - ale předně jasný. A pro tyto vlastnosti zákony jsou charakteristikou národa. Mluvte o literatuře, hudbě, vědecké práci atd., jak se všecky složky kulturního života jmenují to není národ, to jest subjektivní dílo. Otevřete knihu zákonů, a znáte národ, znáte jeho ideový podklad, jeho mravní a myšlenkové hodnoty.
Z těchto hledisek soudí národ zákony, jež zde tvoříme, jako jsme je soudili my, dokud jsme byli venku mimo parlament. Tímto zorným úhlem soudím je i já.
Snad se vám bude zdáti, že s příliš velké dálky hledím na naši dnešní práci. Ale jen tehdy, jestliže díla dne má dálku, odpovídá nejvlastnějšímu principu našeho života, tvoříme budoucnost. Wilson řekl jednou, že zákon táhne se za fakty. Ale každý takovýto zákon je překážkou vývoje, neboť jednou z prvních povinností zákonodárcových je předvídati a každý z těch zákonodárců, kdo nepředvídá, je překážkou pokroku.
Zásady našeho zákonodárství jsou vloženy do ústavy. Jsou to zásady důstojné československého národa tak, jak si představujeme národ náš, když si vzpomeneme na historii, na Husa, na probojování se k svobodě svědomí a pravdivosti, když si vzpomeneme na české Bratry a konečně když si vzpomeneme na své osvobození, to osvobození od poroby po staletích, jež však přece nedovedla utlumiti v nás zásady naší historie, tak, že jsme je dovedli vložiti do ústavy.
Ale další zákony od té doby do značné míry vzdalují se zásad ústavy. Místo, aby ji naplnily, mají v sobě mnoho rakouské malosti, nehotovosti, nedomyšlenosti a nepřesnosti. Nám, parlamentním zástupcům a hlavně v senátě, není dán čas, abychom mohli o nich všichni pojednati a udělati z nich to kolektivní dílo, jakým zákon býti má.
Já jsem zde při první velké předloze, a proto musím vysloviti svůj podiv, že takovým způsobem děláme zákon, který měl, jak minulý ministr president Švehla řekl, aspoň na desetiletí odstraniti s parlamentního stolu požadavky zaměstnanců, učitelů atd. Děláme zde ten zákon, ale zároveň musíme předkládati resoluce, které mají připravovat nový zákon, novelisaci. Vím, že resoluce nebudou přijaty od většiny, ačkoliv kde kdo z nás cítí, že je potřebí, aby ten zákon byl v mnohých a mnohých věcech změněn. Bereme odpovědnost za ty zákony, které zdě děláme, ale tu odpovědnost nésti je velmi těžko, jestliže nemáme možnosti, jak bylo projeveno ve výborech, abychom na zákoně něco měnili. Možnost změn je nám formálně dána, ale to znamená, že bychom zákon odložili. Bylo prohlášeno přímo zástupcem vlády, že by byl uskutečněn někdy na podzim. Ale my si nemůžeme vzíti na svědomí odložení, a proto je potřebí oněch resolucí, abychom aspoň takto projevili přání občanů, jichž jsme representanty a připravovali opravu tohoto zákona.
Konstatuji, že tento zákon pro nás, československé socialisty, jest jen mírnou splátkou na dluh státu vůči zaměstnancům veřejným. Chci pojednati o některých stránkách předlohy učitelské v krátké lhůtě, která je mi vyměřena. Je to na prvém místě otázka parity učitelstva s úřednictvem stejného vzdělání. Po 30 let učitelstvo domáhalo se parity. To byla otázka mravní, uznání učitelské práce, aby nebylo těch případů - dnes se zde již někdo o té věci zmínil - že zvláštním zákonem, zvláštní úhradou učitelských platů, zvláštními opatřeními finančními - dejme tomu pivní dávkou - a že potom kde kdo věděl, že na př. "pije na kantory". A tak se po převratu, roku 1919 vyhovělo třicetiletému volání učitelstva a vydán tzv. zákon paritní, rovnostní, učitelstvo zrovnoceněno ve své práci s úřednictvem. Revoluční Národní shromáždění poznalo význam učitele jako tvůrce školy. Nechť se nikdo nemýlí, že něco jiného vytváří školu než učitel a jestliže dnes u nás česká škola je vzorem škol jiných národů a stojí vysoko nad školami i velkých národů, je to zásluhou českého učitele. Učitel je ve třídě suverénním pánem, a jak dovede působiti svojí osobností na děti, to je to, co dá dětem, nikoliv, co jim poví, význam má na prvém místě, čím sám je a jaký vztah má k dětem. Jako úřad je tvůrce, eventuelně strážce vnější autority státu, tak škola je tvůrcem, vnitřní autority státu a národa. Je smutným, že je nutno připomínati v demokratické republice Havlíčkova slova, který pravil: "Je to rozumné a důsledné, když stavitelé domů, úředníci, lékaři atd. jsou lépe placeni za svou práci nežli ti, kterým je vzdělání občanů na starost položeno? Jistě má moudře zřízenému státu stejně, ba více na tom záležeti, aby lid byl vycvičen a k dobrému naveden, nežli aby silnice a cesty byly v dobrém stavu, aby soudy byly spravedlivé atd." "Vycházím vždy od té zásady," - praví Havlíček dále - "že se jinak školy naše zlepšiti nedají, než tak, když učitelé budou vzděláním i platem rovni úředníkům státním. Odměna učitelova musí býti přiměřenou vzdělanosti a drahocennosti jeho práce."
To ovšem řekl Havlíček; my se velmi rádi dovoláváme Havlíčka, ale když máme dělati zákon, nevzpomínáme naň.
Revoluční Národní shromáždění v duchu Havlíčkově udělalo skutečně zákon rovnostní; zrovnoprávnilo učitele s úředníkem. Táži se: Oddálil se učitel od úkolu svého: sloužiti lidu a pracovati na všech polích lidovýchovy tím, že byl zrovnoprávněn se státním úředníkem? Nikoli! Naopak víme, že není jediného stavu - a to je nutno zdůrazniti - který by sloužil tak všestranně národu, jako učitelé národní školy. Nenajdete toho u profesorstva, nenajdete toho ani u ostatních veřejných zaměstnanců, že by cítili, že oni mimo tu práci v úřadě mají ještě působiti v národě lidovýchovou v sociální práci atd. A přece, ačkoliv takové je stanovisko, nebo bylo stanovisko českého národa k učiteli po převratě, v této nové zákonné úpravě byl opět učitel všemi možnými umělostmi vyloučen ze společného zákona, jeho parita se státními učiteli na školách odborných neuznána, vytvořen proň zákon úplně Oddělený a princip jeho parity, vsunut db několika vět, v nichž se mluví o duchu parity, duchu, který velmi těžko bude - aspoň jak můžeme souditi podle dnešní situace - nabývati těla.
Četli jste zajisté výklady v důvodových zprávách, proč nemohl býti učitel pojat do všeobecného zákona: Důvody historické. Ty ovšem budou mluviti vždy proti všem změnám. Ale, bohužel, už je to tak, že máme republiku místo Rakouska a že kantor už není poddaným vrchnosti, nevybírá sobotáles, nešumaří na pohřbech a svatbách, nehyne nedostatkem, jestliže dětem chce dáti vzdělání, nebo si chce koupiti knihu. To je historie učitelského stavu a od této historie ovšem musíme se hodně vzdáliti. Takový Havlíček, jak jsem ho dříve četla, to je také historie, ovšem již bližší a pro vás méně rozhodující.
Uvědomme si, že rovnostní zákon vznikl roku 1919. Bylo také řečeno, že nikdy nebyl na roveň postaven učitel veřejnému zaměstnanci. Dříve ne. Od doby rovnostního zákona poprvé se upravují poměry veřejných zaměstnanců ze základu a tedy byla to prvá příležitost, aby rovnostní zákon byl absorbován společným zákonem.
Druhý důvod: Nemohl prý býti učitel pojat do všeobecného zákona, protože není vlastně státním zaměstnancem a plat jeho jde z fondů zemských. Tedy podívejme se na tento důvod. 5.505 učitelů je státních učitelů. Na Slovensku všichni učitelé jsou státní. Na školách cvičných, při ústavech učitelských jsou učitelé státní. Na menšinových školách učitelé nejsou státními, ale školy jsou státní, a učitelé jsou placeni zcela státem. Státních učitelů je 5.505. Profesorů je všeho všudy necelých 5.000, ale ti byli pojati do zákona. To je samozřejmé, to jsou státní zaměstnanci. Pojati tam těch 5.505 učitelů už nebylo samozřejmé, ačkoliv se měl zákon udělati pro ně jako pro státní učitele a ostatní učitelé, na veřejných školách měli býti připojeni k tomu s poznámkou: "obdobným způsobem budou upraveny platy ostatních učitelů."
Třetí důvod byl, že nejen finanční věci, ale také služební poměry učitelstva se tímto zákonem pro učitele mění, pro státní zaměstnance jen finanční. I tato věc mohla býti velmi lehce provedena ve společném zákoně, poněvadž se to stejně provedlo způsobem tím, že se na učitele prostě aplikuje pragmatika učitelů po příp. úředníků státních.
Další důvody, že by zařazením učitelstva do zákona o státních zaměstnancích musil stát platit - časem - platy místo zemí. Je známo, že placení zemskými fondy už je pomalu jen fikcí, že 92% nákladu hradí stát zálohami, které nikdy nebudou splaceny, že existuje zákon z r. 1920, který přímo stanoví, že osobní náklad bude hrazen z peněz státu - a že jen nařízení nebylo vydáno, které uvedlo by zákon ve skutek!
V zákoně předloženém mluví se o duchu parity. To je velmi obtížná věc představiti si, co to je. Pohleďme, jak si je vykládají osnovy, o nichž jednáme. Jak víme, jsou založeny na tom, že hodnotí předběžné vzdělání a funkci, kterou kdo dělá. Učitel má vzdělání obdobné s úředníkem, ačkoliv je daleko vyšší než jen střední školu; počítá se mu však stejně jen za druhý stupeň vzdělání, tedy dnešní kategorie C, i když má zkoušku pro školu měšťanskou.
To je jedna parita. Ale funkce učitelova je rovnocenná funkci profesorů. Tedy musíme jeho paritu pozorovati s dvojího hlediska: vzdělání i funkce. A tu se podívejme, jak byla tato kombinace provedena v zákoně:
Důvodová zpráva píše: Odpovídá jen duchu a zásadám parity, jestliže se aplikuje na učitelstvo národní školy systém, kterého použito pro profesorstvo, tj. samostatné stupnice, a postup automatický. Ale jak to vypadá v cifrách, tato parita, když se přenese z profesorstva na učitelstvo? Ten rozdíl je nebetyčný a bude to jistě zajímati všechny z vás, kdo jste si přáli parity učitelské. Lituji, že zde není nikdo ze zástupců venkova, kde je vzdělání všeho lidu jen v rukou učitelstva, aby si uvědomili, že profesor má podle předlohy o 41% plat vyšší než učitel obecné školy, o 25% plat vyšší než učitel měšťanské školy, ačkoliv profesor středoškolský na nižším gymnasiu má žactvo stejného stáří a učí za okolností mnohem horších!
Ředitel gymnasia má o 43% vyšší plat, než ředitel měšťanské školy, a to i takových škol, jako třeba na Slovensku jsou školy o 15 třídách, 13 třídách. - Reichstädterová byla ředitelkou na škole o 10 třídách. - Při tom porovnávám služné profesorů a ředitelů středních škol po 27leté službě s platy učitelstva národních škol po 33leté služební době! Parita funkce s profesorstvem má nésti s sebou také stejné hodnocení práce. Ne, že bychom chtěli, aby učitel dostal to, co profesor, neboť mají jiné předvzdělání - to je ta druhá stránka - ale aspoň to, co ministerstvo rakouské projevilo ve svém výnose, že 2 hodiny kancelářské práce nebo knihovní rovná se jedné hodině učitelování, tedy že hodnotí se práce ve škole více než práce v úřadě. U profesorstva se to skutečně tak dělá. O 600 Kč má více než úředník se stejným vzděláním, konceptní na počátku služby: Učitel postupuje až do 21 let služby jako úředník kategorie C a jen o jeden rok postupuje rychleji, než úředník se vzděláním nižší střední školy. Tak se hodnotí při učitelstvu národních škol jeho práce!
Jako socialistka docela hájím, aby minimum bylo všem dáno stejné, a teprve od toho minima, že je možno hodnotiti vyšší vzdělání anebo vyšší funkci. Ale je patrno, že u učitelstva zůstalo jen u toho minima. U profesorstva se podle důvodové zprávy uznává, že mají stupnici pro všechny stejné, ať je ten profesor dobrý, méně dobrý atd., že nemají nároku na povýšení a proto se s tím počítá. Důvodová zpráva vám ukazuje sama, že profesor proti úředníku nepovýšenému téhož vzdělání má o 17,5% více, o 10,5% porovná-li se s úředníkem jednou povýšeným a o 51/4% více než dvakrát povýšený úředník. Při učitelích - důvodová zpráva - má sotva o 11/2% více, než úředník vůbec nepovýšený, ačkoliv ten učitel nemůže býti povyšován vzhledem k tomu, že ta funkce je stále stejná a že má pevnou platovou stupnici. Proti jednou povýšenému úředníku má už o 1/4% méně a můžete si představiti, co má proti úředníku dvakrát povýšenému! Dr. Engliš napsal, že není možno porovnávat učitele jednou s kategorií C a jednou s kategorií A. Je-li však vzat princip hodnocení z kategorie A, pak bylo nutno vyjádřiti také v cifrách tentýž princip, a hodnotiti obdobně jeho práci. Zdálo by se vám, když porovnávám podmínky učitelů a profesorů, že tu zase je závist a nepřejíčnost; nikoliv. Ale zde jde o nespravedlnost a ta vždy roztrpčuje. Veliká většina tohoto slavného sboru přeje si paritu učitelstva, aspoň to každý vyjadřoval. A proto jistě bylo potřebí, aby se tu ukázalo, jaká je ta parita a pracovalo k tomu, aby byla takovou, jakou jsme si ji přáli.
K tomu ještě musíte porovnati práci učitele a profesora; profesor má jen 40 žáků, my máme na měšťanských školách 75 žáků ve třídě a až po deseti letech bude míti nejméně 60 žáků. Profesor má méně hodin než učitelé, dále 30ti letou služební dobu pro učitelstvo 35 let - vybrané žactvo na střední škole, kdežto učitelé na měšťanské škole mají také vybrané žactvo, ale po té druhé stránce, poněvadž ti nadaní jdou na střední školu a méně nadaní zůstanou v měšťanské škole. Nezávidíme profesorům, naopak: podmínky, které jsou dány střední škole, jsou správné podmínky, kterých je potřebí, aby se dařilo školní práci. Zrovna tak je třeba, aby se dařilo školní práci na školách národních a proto si přejeme, aby podmínky dnes platné pro střední školy byly dány školám národním, aby se mohly rozvíjet.
Když si představíme, jak postupovaly zákony proti učitelstvu ode dne vyhlášení rovnostního zákona, vidíme, že situace je čím dále tím horší. Nejdříve byl to zákon z r. 1921. V tomto prosincovém zákoně byli učitelé nejvíce postiženi ze všech veřejných zaměstnanců. Roku 1922 udělali jste reparační zákon, kterým jste na př. učitelstvu na měšťanských školách vzali 1 milion Kč měsíčně, to je 12 milionů Kč ročně. Ale těch učitelů na měšťanských školách všech je pouze 5000; představte si, oč jste to poškodili jednotlivce!
Roku 1926 děláme zákon parity - jak jsem ukázala, velmi podivně. Ovšem, pokud jde o věci, které jsou nepříznivé v zákoně všeobecném, hned se přenáší do zákona učitelského a důvodová zpráva podtrhne - "provádí se tím parita důsledněji". Tak mluvila při rušení celibátního zákona který, bohudík, sněmovna do značné míry zachovala. - To znamená: Vezmeme učitelkám, čeho nechceme dáti ostatním ženám. Podobně přídavek na děti. Dodnes měly učitelky naň nárok, dnes se jim bere. Učitelka mohla znovu nastoupiti službu, když opustivši provdáním službu, byla stižena životním osudem, rozvodem, rozlukou, ovdověním; mohla se vrátiti a když zaplatila do pensijního fondu příspěvky, doba skutečně odsloužená se jí dle znění zákona započítala. Dnes se jí to bere. Sirotci po učitelkách měli nárok týž, jako po učitelích, na sirotčí plat. Z důvodů parity se jim bere. V době mateřství dosud měly všecky zaměstnankyně nárok na plný plat; ale zákonem bylo plné služné stanoveno jen u učitelek, u ostatních se dával z titulu parity. Nový zákon snižuje tento příjem na 80% - a zase z důvodů parity - ale s podporou dělnic v nemocenských pokladnách a k tomu zcela falešně vykládanou.
Pánové, tento zákon musí pohoršovati učitelstvo, protože se vysloví pro ducha parity, ale kde jen lze, vykládá se v neprospěch učitelstva k horšímu a ne k lepšímu. Tedy mám oprávněné obavy, aby tak, jak se zacházelo v tomto zákoně s duchem parity, nedálo se nadále a předem proti tomu protestuji. Teď se podívám na finanční stránku věci.
Zápas o učitelskou předlohu byl těžký. Rozpočet - a tu prosím, aby pan zástupce ministerstva financí slyšel to, co zde řeknu Rozpočet jak nám, vlastně poslanecké sněmovně, byl předložen, neodpovídá nákladu, kterého vyžaduje předloha učitelská. Dodnes se nikdo nedověděl, proč je rozdíl mezi našimi výpočty a výpočty min. financí o celých 46 milionů Kč. Já včera v rozpočtovém výboru jsem se dotazovala pana zástupce ministerstva financí, ale nedostala jsem odpovědi. Před zavedením skupiny míst D byl tento rozpočet, který byl v původní předloze, a s kterým manipuluji dnes, jest učitelstvu vzato 27 až 30 milionů Kč. Totiž víte velmi dobře, že právě v těch nejmenších obcích do 2.000 obyvatel je vždycky škola jedno-dvoutřídní atd. A tak učitelů je postiženo 32.000 ze 48.000 učitelstva vůbec. Všecky opravné návrhy, které učitelstvo podávalo k předloze, znamenaly toliko 18 milionů. Při tom, že rozpočet tedy mohl stačiti bez zvýšení nákladu, že se to vzalo v té kategorii D 27 až 30 milionů, nevyhovělo se učitelstvu skoro v ničem. Nebylo krejcaru, se kterým by se hnulo. Hlídám hodiny, protože jsem byla mnoho upozorňována, ačkoliv se o učitelích vůbec nemluvilo; že jsou pánové netrpěliví, Já na to však řekla, za to že jsme placeni, abychom tu byli, abychom tu dělali pořádné zákony. Ale přece jenom nechci zdržovati a mluviti k prázdným lavicím nejen to; do zákona se dostal nový odstavec §u 1, až v plénu sněmovním; ještě ve zprávě rozpočtového výboru, kulturního, sociálně-politického sněmovního, nemáte tohoto odstavce; ale nikdo, ani zástupci vlády neprotestovali, ačkoli ten odstavec stojí občanstvo 5 milionů Kč, jak nám včera prohlásil pan zástupce ministerstva financí v rozpočtovém výboru. To se stalo jen obratem ruky. Ale, jaký je ten odstavec, to rozhoduje! Co pak takový kantor na naší škole! V novém odstavci §u 1 jde totiž o školy církevní na Slovensku. To je kousek výkupného za cla, tak se tomu musí rozuměti. Dnes stát platil 95% toho nákladu, ale jenom zálohami a následkem toho ty školy, které podléhají pánům farářům, a velmi málo státní správě, musily se držeti jakž takž v mezích státem stanovených také v tom byl určitý základ, aby se mohly postátniti. Dnes odhlasujete pěkně první paragraf s tím laciným dodatečkem na 5 milionů Kč a dáváme tím školám všechno, celých 100%. Není důvodu, aby se na nás ohlížely, aby chtěly býti zestátněny atd. Druhá věc, která se tak nevinně vyrojila, je pak kongruová předloha. Jak průběhem jednání vyšlo najevo; jde o 35 milionů Kč. My si dáme potom dobrý pozor, co to bude skutečně státi! Ale jak byla původně myšlena, neměla tolik státi. No, ale ty peníze se na to najdou. Dokonce pan dr. Engliš řekl, že úhrada těchto 35 milionů není finanční otázka. Ale ovšem, když jde o školu - řekla jsem, že šlo o zlepšení na 18 milionů Kč - učitelstvo mohlo býti uspokojeno, tedy nelze! Přátelé, toto si musíme zapamatovati a nevím, jak nás přivítá národ, až mu budeme zase říkati, že všecko děláme pro něj. Skoro se mi zdá, že jen pracujeme pro část jeho, a nevím, že zrovna pro část, která je národu tuze věrná.
Důvodová zpráva také říká tuto věc tento návrh chce napraviti učitelstvu měšťanských škol křivdy, které se mu staly. Ne z lásky, ne z citu spravedlnosti, ale protože učitelstvo si rozmyslilo dělati zkoušky na měšťanskou školu za dnešních poměrů. Teď právě udělalo zkoušky na měšťanskou školu v Brně jen sedm učitelů z celkem přihlášených deseti! Poněvadž tedy je nedostatek - učitelstva na měšťanských školách, nedostává se jich na dva tisíce - tedy jsme chtěli dělati z nouze ctnost a přidati těmto učitelům. Jak to dopadla? Vracíme se prý k předválečným hodnotám. Před válkou měl učitel měšťanské školy oproti učiteli školy " obecné o 600 Kč více. To znamená v dnešní relaci 3.600 Kč. Ale my mu dáme 780 Kč! Na konci kariéry měl rozdílu 1.100 Kč, to by bylo 6.600 Kč, ale my mu dáváme 4.680 Kč. A tím chceme přitáhnouti učitele, aby dělali zkoušky Řekněte mi, který člověk se bude připravovati tři roky na nějaké umělecko-průmyslové škole nebo na universitě, na vysoké škole pedagogických studií, které si učitelstvo platí samo, aby pak dostal královskou odměnu 780 Kč ročně. Představte si učitelku ženských ručních prací! Má vzdělání sedmileté, povinné, ne dobrovolné, ale počítá se jí ovšem jen třetí stupeň vzdělání, jako když má vzdělání jen měšťanské čtyřtřídní školy, nebo nižší střední školu. A při tom na měšťanské škole, kam musí dělati zkoušku, je funkce vyšší. A funkce prý se v zákoně hodnotí! Industriální učitelka měšťanské školy nedostane ani těch 780 Kč. Vůbec ničeho nedostane, když tam přestoupí, a potom, při prvém postupu, dostane příplatek 120 Kč. To připadá na den 33 haléřů. Po šesti letech dostane 66 haléřů, po devíti letech 1 Kč denně! Ne, pánové, mně je stydno před těmi lidmi! A ještě v § 34 upravujeme jim pense, že znamenají pro ně veliké poškození.
Funkční služné ředitelů škol je zvýšeno jen třikráte. Relace je prý šestinásobek. Tedy to se obešlo takovým výkladem funkční služné je vlastně postup, protože skoro každý učitel se ustane ředitelem. Já sloužím 33 let, ale vidíte před sebou obyčejnou kantorku, ač jsem udělala zkoušku v nejkratší lhůtě za 22 dní po zkoušce stala jsem se učitelkou na měšťanské škole. (Sen. Klimko: Není vidět, že byste tolik sloužila!) No vidíte, sloužila! Ale nestala jsem se ředitelem. Ale tady se prostě říká, že skoro každý se stane správcem školy, poměry na jednotřídkách se generalisují na všechny ostatní a ti ať pak za to trpí! (Výkřik: Kde je jedna učitelská síla, to je správce i učitel zároveň!) Ano. Právě to se říká. Správce školy, to není titul, postup to je skutečná správa, nová další práce; takový správce na venkovské škole, já chodila také do dvojtřídky, tedy to náhodou znám, se musí starati o všechny hmotné poměry školní, musí všecko vyjednati, všecko dělati, aby byla škola v pořádku, to jsou práce mimo práci školní, je nutno dáti za tu práci plat mimo - není tedy správcovství nebo ředitelování postup.
Ale nejhůře pochodilo učitelstvo vedlejší, učitelstvo cizích jazyků. Těchto nešťastných lidí je v celé republice 232, ohromný počet, to by se byl zastavil ptát, kdyby se jim byly upravily poměry. Těm lidem v zákoně říkáme, že vstupují do služby, nemajíce nároku na jakékoli definitivní opatření. Přátelé, kteří se staráte o národní školy, já v tom vidím nebezpečí. Vy víte všichni, co to znamená dnes, když naši lidé jsou v častém styku s cizinou, naši dělníci, živnostnici; každá švadlena, modistka by potřebovala trochu přečísti nějaký francouzský žurnál, je-li pravda, vždyť ony podle toho pracují. Znám Čechy v cizině, kteří jsou tam řadu let a nenaučili se jazyku té země. Proč? Protože ať je to frančtina, jinak se čte a jinak se píše, ať je to angličtina, která se vůbec docela jinak čte nežli píše, ti lidé nemají podkladu gramatického a podstata věci jim uniká. Oni se často naučí mluviti, že tomu nelze rozuměti. Právě pro nejširší vrstvy lidové je potřebí, aby měly alespoň kousek základu ze školy v cizích jazycích. Vedlejších učitelů je, jak jsem řekla, 232 v celé republice. Tedy velmi malému počtu dětí dáme příležitost, aby se učily těm jazykům. A při tom zacházíme s učiteli jazyků, jako s dělníkem na výpověď, s nějakým neučeným dělníkem ovšem! Je jisto, že učitelé jsou vzdělavateli lidu. A my jsme to pocítili velmi trpce v r. 1921, když zákon prosincový učitelům ukřivdil, že jim vzal 20 až 30% drahotních a nouzových přídavků, zatím co ostatním zaměstnancům vzal jen z drahotních přídavků 20%. Učitelstvo řeklo: nebudeme dělati práci vedle školy, ať ji dělají ti, kteří nám takto naměřili. Tehdy všichni jste byli pobouřeni. Řekli, že je povinností učitele dobrovolná práce mimoškolní; zvykli jsme si na to. Ono je to s těmi učiteli jako s námi, státotvornými socialisty. Máme také sloužiti, protože jsme státotvornými a ostatní budou komandovati a smetánku z toho pěkně sbírati. A ti učitelé zrovna tak. Ti mají sloužiti i vedle svého zaměstnání ve škole, ale tu smetánku budou sbírati jiní. Ale obojí je pochybené. Jen tyran odměňuje ty, kterých se bojí, kteří mu ukazují zuby, ale demokrat odměňuje ty, kteří poctivě pracují. Ty nové zákony nejsou zákony demokratické, ani podkladem hodnocení práce, ani snahou po spravedlnosti, ani duchem, který vytírá z důvodových zpráv. Nevím, máte-li tolik času, ale přečtěte si ty důvodové zprávy i z výborů sněmovních, to stojí za to, ty ukazují velmi mnoho ducha těch, kteří připravují naše zákony. Ty zákony nejsou naplněním ústavy pokud jde o ženu, naopak drží se 151 let starého a životem přemoženého občanského zákoníka. Přezírá § 106 ústavy, zrušení výsad pohlaví, přezírá § 126, že mateřství je pod zvláštní ochranou státu. Zákony ty nejsou výrazem mravních sil národa, právě, že nejsou spravedlivé.
Věřím, že parlamentní representace národa je schopna i pro všední dny, pro hospodářské otázky, vytvořiti zákony, které budou výrazem ušlechtilé duše československé. Zdálo by se z toho, co jsem řekla, že tedy nebudeme hlasovati pro předlohy. Je velice trapné, hlasovati pro něco, čemu musíme vytýkati tolik nedostatků. Ale víme, že znamenalo by to oddálení částečné úpravy, jak jsem řekla, do podzimku. Nemůžeme si to vzíti na svědomí, zdůrazňuj i proto znovu, že považujeme tyto zákony za splátku. Nedosáhlo se tedy toho, co bylo původním účelem dáti klid zaměstnancům v práci, dáti klid učitelům v práci a dáti zákonodárným sborům klid od zaměstnaneckých otázek. Způsobili jsme to sami, a já jsem jista, že nedlouhá doba nás dělí od novelisace těchto zákonů. Jestliže jsem zde tedy o nich mluvila, pánové, mluvila jsem pro tu budoucí úpravu a nemyslete, že v tom bylo jediné slovo, které by nebylo pravdou. Jestliže se budete chtíti zamysliti nad mými slovy a nad zákony, jistě najdete cestu, jak opraviti to, co dnes nebylo už opraviti možno. (Výborně! - Potlesk.)