Tedy kolegové z řad, které jsou, řekl bych, zásadně proti zemědělství, přinesli řadu čísel a statistik. Citovalo se zde, kolik je těch 2 ha nebo 1 ha, kolik je těch pěti hektarových, a takovým způsobem se dokazovalo, že pro tyto zájemníky není potřebí celní ochrany. Nebudu opakovati žádných statistik. Také bych si je byl mohl přinésti a na základě jich vypočítávati. To se dá na každé statistice. Ale všichni pánové, kteří mluvíte, jménem domkářů a malorolníků, nechte statistiky a jděte na venkov, jděte do obcí, do jižních Čech, na Pošumaví, do horských okresů a zeptejte se venkovských lidí, jak se jim vede, a nepotřebujete žádných statistik a čísel, poněvadž každý ten venkovský člověk řekne: Kdy pak už bude té mé bídě konec? Nemohu prodati kousek dobytka, nemohu nic utržit, tedy kdo pak se o mne postará, aby se ta cena těch mých produktů upravila? Tedy k tomuto důkazu, prosím, není potřebí žádných čísel, není potřebí žádné velké násobilky, k tomu stačí jen zkušenost, jíti mezi lid a potom zde mluviti, co ten lid povídá venku. (Výborně! - Potlesk.) Vážení pánové, když ještě hovořilo se o těch statistikách a dokazovalo se, kolik kde těch domkářů, ve které kategorii je, tedy tyto statistiky, které znám celou řadu let, nám udávali ta příslušná čísla. Někteří z řečníků zde dokazovali, že se prováděla 5 roků pozemková reforma. Zase nepotřebujeme žádného umělého sčítání ani násobení, abychom si dovedli spočítati, když byly tenkráte před pozemkovou reformou takové řekl bych statisíce a miliony těch malých zemědělců, že dnes, kdy jsme rozdělili takové latifundie půdy, že těch malých zemědělců je mnohonásobně více. Řeknu případ jen z jižních Čech, kde na Pošumaví a v jihočeských okresech dostalo se do rukou drobného zemědělského lidu 40 ha půdy, kde ten každý člověk se napínal, aby co nejvíce toho sousta dostal, kde si on vypůjčoval peníze, když na to neměl. A kdyby tento člověk dnes měl býti ponechán sám sobě bez veškeré ochrany ve své produkci, tedy to znamená naprosto jeho zkázu. (Výborně!) Tedy jestli jsme byli všichni v revolučním Národním shromáždění proto, že se má půda dáti lidu, tedy prosil bych také, aby dnes každý uznal, že také ti lidé, kteří tu půdu dostali, musí býti na té půdě živi, a nebyla by nic platná pozemková reforma, kdyby ti lidé tu půdu byli dostali, ale musili z ní utíkati, poněvadž by z ní namohli býti živi.

Vracím se k počátku, k té výtce, že se jedná o velkostatkáře. To je takové zajímavé slovo. Schwarzenberg a Lichtenstein a Fürstenberg, takoví lidé, kteří mají velké lesy, mají pily, mají rybníky, a průmyslové podniky, vážení pánové, ten velkostatkář, ten i bez těch cel bude pořád bohatým člověkem, ale náš rolník, náš chalupník, nebude-li chráněn ve své prvovýrobě, znamená to jeho naprostou zkázu. Totéž platí také o venkovských živnostnících, když se zde o nich mluvilo. Ten venkovský hostinský, kovář, kolář, ti všichni hledají základ svého živobytí v zemědělské práci, oni kolikráte vyrábí jen určitou dobu roční své živnostenské výrobky, a kdyby neměli zajištěný příjem z toho zemědělství, nemohli by vůbec existovati. Tedy je to v zájmu nejen těch malých zemědělců, ale je to také v zájmu malých živnostníků.

Bylo tu také pronášeno jedno tvrzení z řad odpůrců. Domkáři, ti že žádnou ochranu nepotřebují, oni nic neprodávají. (Hlas: Ale moc kupují!) Ano, oni všechno kupují, jak tady líčil kolega Petřík toho krejčího, ten jde a kupuje si látky na šaty a pro svoji rodinu podšívku, knoflíky, ten domkář všechno kupuje, ale žádný z těch pánů neřekl, kde na to vezme, kde dostane peníze. Ten jen stále všechno kupuje. Ale zase tak mluví lidé, kteří na venkově poměry neznají, poněvadž ten, kdo venkovské poměry zná a chce o nich hovořiti, nemůže tak mluviti jako zástupce sociální demokracie kolega Petřík, který hovořil o tom, co prý domkáři mají dobytka, že oni mají na každý hektar daleko více dobytka, nežli má ten velkostatkář. Prosím, ten domkář má v prvé řadě zájem na prodeji toho dobytka a na ceně toho dobytka, a je pochopitelno, když nemůže ten dobytek prodati, že se nalézá rovněž v těžké krisi. A zase není potřebí k tomu žádných cifer. Prosím, jděte pánové dnes na jarmarky, jděte se podívati na dobytčí trhy, jděte do jižních Čech, Písku, Budějovic, jděte na Moravu a všude slyšíte jeden a týž stesk: >My vedeme dobytek dvě, tři hodiny cesty najarmark a na jarmarku jej ani neprodáme a musíme vésti dobytek zpátky.< A jak se jim odpovídá: >Protože je laciné obilí, musí býti laciný dobytek.< To je zcela jasná odpověď.

Vážení pánové! Při té příležitosti nemohu zapomenouti, abych se zde totiž ještě zmínil o jedné věci, která naše jihočeské zemědělce také dostatek pronásleduje. Jen mimochodem připomínám, že jsou to nesvědomití obchodníci, tak zv. handlíři. kteří v poslední době zaplavují Jihočeské trhy, ovšem ozývá se to i z trhů jiných a naši lidé jsou připravováni nejenom o to dobytče, ale také i o ten krejcar, který za to dobytče dostanou. Na takové trhy měli by býti připuštěni obchodníci solidní, obchodníci takoví, kteří na to mají, jak se říká. Ale to jsou zpravidla lidé, kteří dali včas veškeren svůj nemovitý majetek přepsati, na svoje příbuzné a pak provádějí na takovém dobytčím trhu všechnu možnou neplechu.

Tomuto zjevu velmi ošklivému a velmi škodlivému měly by úřady věnovati větší pozornost, nežli se dnes děje. Vážení pánové! Další taková, řekl bych, výtka, anebo takové protitvrzení zde bylo, že teď, je doba nevhodná. My jsme rozhodně poučeni, že jsme přišli v dobu nevhodnou, prý by to bylo lepší, kdybychom to dělali později, snad až v měsíci září nebo říjnu, že by to bylo tenkráte pro ty domkáře lepší. Zase jako člověk, který na venkově poměry dobře zná, pravím: právě proto, že to chceme pro ty domkáře a malorolníky, proto to chceme teď. (Tak jest!) Poněvadž, kdo zná poměry na venkově, ví, když domkář, vymlátí, že s tím nečeká. Za dva měsíce máme žně a celá řada našich venkovských lidí čeká prosím na to, jak to bude zralé, a pak to poveze hned do mlátičky, hned se to poveze na trh. Nebudeme-li hledati ochranu dnes a v této době, znamenalo by to, že domkáři a malorolníci povezou obilí na trh za nízkých cen, které dnes jsou a již dříve byly, a pak bychom byli úplně hotovi. Až by přišly vánoční svátky, tak by socialisté řekli: Domkáři žádné obilí nemají, tedy je to zase pro velkostatkáře a statkáře, to pro ty malé není.

Jsme takoví lidé, že se dáváme pojistiti, než vyhoříme. Vy jste takoví, že chcete nám namluviti, abychom se dali pojistiti, až vyhoříme. (Výborně! - Veselost.)

Vážení pánové! Tady také operovalo se několika tvrzeními, že naše strana nedělala to, co se jí radilo, totiž abychom prý spolupůsobili k zlacinění zemědělské výroby, to že by byla ta nejlepší ochrana zemědělské práce. Já od r. 1919 každou neděli skoro jsem byl venku na schůzích. Nebylo snad jediného socialistického tábora nebo schůze, kde by se nebylo hovořilo takto: >Drahota se musí začíti odbourávati tam, kde začala. Až půjde dolů chleba a maso,potom půjde všechno dolů.< (Výborně!) Dnes píšeme r. 1926. Pročpak na vašich táborech a schůzích už to nikde nekřičíte? Jste potichu, poněvadž dnes ceny zemědělské produkce jak v obilí, tak v mase šly dolů úžasně, ale vy jste ještě pro zlacinění. Ostatní výroba průmyslová neudělala naprosto ničeho; dnes je železo drahé, uhlí stejně tak, šaty, prádlo a všecky výrobky průmyslové, které kupujeme. Všechno stojí v cenách vysoko. (Veselost. - Výkřiky sen. Šturce.) Přítel Šturc, když mluvil před dvaceti léty na schůzích sociálně-demokratických v Plzni, vždy tam říkali: Prosím tě, nemluv aspoň proti mléku. Oni by se nám ti domkáři odradili. (Veselost.) Tedy vážení pánové, my naprosto nemůžeme čekati a dáti se tím ukolébat, abychom vyčkali do podzimu, nebo do září, že potom najdeme nějakou ochotu. Kdo vidí to projednávání tu, které trvá již 4 neděle, a kdo slyší všechny ty široké obstrukční řeči, které se tu pronášejí proti, a kdo slyší, že ... (Hlas: Ukažte na Sáblíka!) Kolega Sáblík mluvil k věci, ale když se tu mluví o všech možných zahraničních projevech, to k věci nepatří.

Konstatuji, že právě v zájmu malých zemědělců musíme se domáhati bezodkladného provedení celní ochrany. Pravíme-li, že jsme demokratický národ, tedy to znamená, že té nejširší vrstvě demokratické poskytneme příležitost k slušné, zajištěné existenci.

Já vám tu pravím, .... (Sen. Hampl: Upraví-li se mzdy, bude se to díti také parlamentní cestou?) .... že to nebude jen ryze demokratický, ale také nejlepší čin sociální, když těm chudým baráčníkům po našem venkově zajistíme jejich chudý kus chleba a za mozolnou práci dáme jim také spravedlivou mzdu. Jsem hotov. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále sen. Plamínková.

Sen. Plamínková: Pane předsedo, slavný senáte! Otázka, kterou řešíme, totiž zavedení pevných agrárních cel v šestinásobku rakouském dává jisté řadu pohledů, .... (Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Plamínková (pokračuje): Některé z nich byly dnes již osvětleny. Dotknu se nejdříve první věci, totiž, že tato cla znamenají přímé zdražení nezbytných životních potřeb. Bezvýhradný jejich zastánce, pan prof. dr. Brdlík sám prohlásil, že se projeví dvěma třetinami v ceně konsumní. My, kdo jsme sledovali vývoj cen po válce, soudíme, že se projeví nejméně plným obnosem. (Tak jest!) To znamená Kč 1 na l kg mouky, Kč l-1,50 na dvoukilogramovém chlebu, Kč 2,70 na sádle atd., čili u dělnické rodiny, jak bylo vypočteno, Kč 17,50 týdně.

Toto státem zavedené zdražení - a o to jde - znamená ovšem docela opačný pochod, než ten, který byl slibován vládami, v jichž čele byl representant právě strany agrární, v době, kdy se snižovaly platy veřejným zaměstnancům. Tehdy se říkalo: Teď půjde drahota dolů. Agrární cla tak, jak byla vržena na stůl Národního shromáždění, znamenají zostření sociálních zápasů, zápasů za holý chléb. A to ovšem nám, zástupcům malých lidí, nemůže býti lhostejno.

Nutno si uvědomiti hladové mzdy šiček prádla Kč 50-60, nejvýše 80 týdně, cihlářů taktéž Kč 80; dělníci jiných oborů mají 120, nejvýše 240 Kč. Mně tak připadá, pánové, že jste již příliš daleko od toho lidu a že nevidíte právě ty skutečnosti, které vám tady v cifrách předvádím. Jinak byste se nemohli usmáti věcem, které jistě musí následovati po zavedení cel.

Tu nejde, prosím, o to, zda se bude míti někdo trochu hůře, u těchto lidí jde o samo zdraví, o podvýživu - tu jde o budoucnost národa, která je v sázce. A teď si představme, jak daleko jsme od úkolu novodobého státu, který je povinen zlaďovati zájmy občanstva tak, aby byl mezi nimi co možná největší počet spokojených a šťastných! Zdá se mi, že každým krokem, kterým zdražujeme živobytí, saháme na samý kořen existence státu, že zvyšujeme nespokojenost. A my právě, kteří se staráme, aby byl klid ve státě, abychom si ho udrželi, musíme na to poukazovati všude a vždy, že takovýmto způsobem otřásáme skutečně státem a že zvyšujeme počet těch, kteří stojí proti státu.

Nám je nepřijatelnou tato resoluce svojí unáhleností, ježto béře prostě bez dalších úvah sazebník z r. 1906, kdy za Rakouska byly zcela jiné výrobní a odbytové poměry. Tak ku př. jsme byli soběstační v pšenici, ve vepřovém dobytku atd. Tedy tento postup je prostě nepřijatelný. Ani výše koeficientu není přijatelná: neodpovídá naším výrobním poměrům, ani poměrům odbytovým. Konečně není možno vytrhnouti cla agrární z celého komplexu a řešiti jen je, nýbrž současně s nimi musíme řešiti ochranu průmyslovou, totiž při těch oborech, které u nás, nemajíce vůbec ochrany, nemohou se vyvinouti; my přece potřebujeme, - to všichni uznáváme - průmysl, aby ti lidé mohli i to zvýšení agrární platiti. Tak je potřebí zavedení nových cel třeba na umělé hedvábí, salycilové preparáty, superfosfáty atd., což není možno provésti nějakým nařízením, a jest jasno, že musíme usilovati o to, aby se úprava udělala zákonem.

Proto odmítáme první část návrhu, jak byl předložen; ale nemůžeme souhlasiti ani s druhou částí. Ačkoliv si přejeme, aby byl co nejdříve vypracován autonomní celní sazebník, poněvadž to znamená stabilisaci poměrů, nelze čekati se smlouvami až do jeho úpravy, nýbrž je potřebí co nejdříve otevříti hranice vývozu.

Proto nemůžeme ani s druhou částí návrhu souhlasiti. Ale jsme pro jednání o clech, ovšem věcné, neunáhlené, tak, jak tato vážná otázka zasluhuje. -

Jsme si dobře vědomi, že dnešní naše debata, celý zápas o cla, je vlastně důsledkem kdysi dojednaného koaličního programu. Avšak ten, kdo hodil poprvé na vážky heslo: Parita mezi cly zemědělskými a průmyslovými, si právě neuvědomil základní různosti podmínek obojí výroby; že jsme stát přeprůmyslněný, který musí chrániti průmysl proti invasi cizích výrobků, a že nejsme soběstační ve výrobě zemědělské. Je zajímavé, že tam, kde jsme soběstační, ve výrobě cukrovky, ječmene, chmele, naše výrobky jakostí mohou konkurovat v cizině a nemusí se báti nějakého dovozu a tím snížení cen. Je to viděti v ceně ječmene, jak se udržuje.

Jest jisto, že průmysl, pokud vznikl za Rakouska za jiné situace a nemá v zemi přirozených podmínek, musí se přeorientovati podle materiálu i odbytu. Zde zvláště upozorňuji, že jsme nedostatečně vyvinuli průmysl dřeva, papíru, umělého hedvábí, celulosy atd. Avšak toto přeorientování není věcí politiky, není možné v krátké době naší samostatnosti a v atmosféře nejistoty světového trhu, přeměny odbytišť a nového měření sil.

Ale nejinak je tomu v zemědělství. Pokles cen, o kterém se mluví, má daleko hlubší příčiny než návrh pana Donáta uvádí. Jest jím světová situace: Amerika se zařídila na produkci pšeničnou, státy snaží se býti soběstačnými, Srbsko, Bulharsko a jiné státy se přizpůsobily světovému trhu, Rusko se svou sklizní již se cítí na trhu atd. To jsou trvalé změny a my se musíme trvale přeorientoval a po případě i přeměniti své hospodářské zvyklosti, i konsum převychovati.

Problém agrární je tedy hlubší a musí se řešiti z větší šíře, než cly. Bylo nám československým socialistům vytýkáno se strany agrární a živnostenské, že prý hrajeme dvojí hru: Slibujeme prý ochranu zemědělství a při tom nepřijímáme cel, jak se navrhují. My vidíme podporu zemědělství jinde, než v prostém mechanickém zvyšování rakouských cel. Duševně probuzený, vnitřně svobodný člověk má problémy, člověk duševně zaostalý problémů nemá. Tedy my skutečně při té otázce máme problémy a vždy jsme se snažili je řešiti. To nejsou jenom slova. Snažili jsme se jíti k tomu, aby byla větší výroba, aby byla ulehčena zemědělská práce, aby přišel producent blíže konsumentu, tedy o to, co dnes tlačí i vás, protože proti meziobchodu dnes všichni mluvíte.

Tak hned pozemkovou reformou, pokud jsme byli připuštěni ke spolupráci, jsme se snažili, aby se zvýšila pracovní možnost malých lidí. Povolovali a vymáhali jsme subvence meliorační, regulační, na umělá hnojiva, elektrisaci venkova, stroje, stavby, náhrady škod, odborné školství, zkrátka starali jsme se poctivě, aby se urodilo více při stejné, nebo lehčí práci. To je cesta, kterou je možno definitivně pomáhati zemědělství. Totéž, co musíme žádati a žádáme od průmyslu, musíme žádati od zemědělce, totiž prohlubovati a zekonomisovati výrobu. Pan referent v rozpočtovém výboru řekl, že na to není peněz, aby si zemědělec mohl opatřiti stroje atd. Věc je taková: Je vždy nutno nejdříve začíti pracovati a potom budou peníze, ale i když o ty peníze by šlo, peněžní ústavy agrární strany mohly by akci tu hodně podpořiti, levným úvěrem, a bylo by velmi zajímavo podívati se, jaký ten úvěr z agrárních ústavů pro zemědělce je! (Sen. Kroiher: Na 5%!)

Dále: Zdokonaliti výrobu. To je další krok, který musíme žádati od zemědělců, zrovna jako od průmyslníků. Zajímavá věc je, že pan místopředseda Donát říkal nám: lacino se koupí dobytek, draho platíte maso, ale neřekl nikdy, že bere cenu za nejhorší kusy, za nekrmený dobytek, ale prodejní cenu masa že vezme u nejlepšího druhu masa. Až přijdu dále, ukáži, jaké ceny jsou na našem pražském trhu, a uvidíte, že to není tak zlé, ale musí býti ten dobytek dobře krmený, pak se zaň platí.

Další věc je družstevnictví. Pan referent Kroiher slíbil, že mi udělá zle, budu-li mluviti o Dánsku. Družstevnictví znamená tam vyloučení meziobchodu právě jako v Lotyšsku; tam hospodářská družstva provádějí nákup a expedici dobytka na zahraniční trhy. Je to potřebné. Víme, že v družstevnictví jsou začátky zlé jako všude. Bankovnictví má dnes miliardy peněz. (Výkřiky.) Pánové, bylo by dobře, když se tak posmíváte tomu družstevnictví, abyste si vzpomněli na historii našeho hospodářského obrození let šedesátých, na pivovarství, bankovnictví, cukrovarství; kolikráte se začínalo co se nepovedlo, ale potom přišel vývoj a povedlo se. Jakáž pomoc, když český národ se tak bojí papíru a tužky a nerad na takové věci jde, dělá pak těžké zkušenosti životní; ale fakt je, že družstevnictví je jedinou cestou chcete-li meziobchod vyloučiti.

Jiná věc, kterou jsme se snažili dostati producenty blíže ke konsumentům, byly obecní prodejny. Co jsem zrovna já zkusila od vaší strany za ty obecní prodejny, ale tam mělo býti měřítko pro občanský zisk a pro lichvu, kterého měřítka dnes vůbec nemáme.

Vždy jste říkali: volný obchod. Volná konkurence. To prý stlačí ceny. Tedy jsme se přesvědčili, co udělal volný obchod v roce 1921 při mouce. Všechny ostatní produkty prodělaly tutéž cestu: jak se uvolňovaly, kam až jejich ceny stouply! Dnes, to je zajímavé, přicházíte sami k tomu, voláte stát, aby teď nějak obchod svázal, aby producenti atd. neměli těch zisků. My jsme to panu Dubickému říkali v říšské hospodářské radě - však je tu starý Šturc, ten to ví - že přijde doba, kdy budete volati sami po vázaném obchodu. A máte ji zde. Jsem si dobře vědoma toho, že máme plně jiné hledisko, my socialisté a vy, ale je zajímavo, že my to hledisko měli od začátku, nemusíme uhýbati, nemusíme se vraceti, kdežto vaše hlediska se odbourávají, a přicházíte na hlediska naše. Zde vidíte tu vývojovou linii, která nám dává za pravdu a ne vám.

Řekla jsem několik věcí, které považujeme za dokonalou základní ochranu zemědělskou a bratr Čipera podal řadu návrhů, které ukáží, jak se staráme o to, aby zemědělcům bylo lépe.

Návrh pana Donáta a soudr. vychází z předpokladů, že nedostatek celní ochrany je jednou z podstatných příčin současné zemědělské krise. Ono je to pohodlné a staré, opravdu není potřebí na to mysliti - a ochrana tu bude. Že clo samo o sobě a značně vysoké neznamená zaražení cizí konkurence, dokazovala jsem v rozpočtovém výboru na průmyslu automobilovém. Jistě každému je známo, jaké ohromné clo má, 60%, při přepychovém produktu ještě 12% k tomu; jistě cifra úctyhodná a přece, když jdete po Praze, vidíte nádherné obchody cizích firem, hlavně amerických, které si obstarávají v nedostatku bytů a krámů velká skladiště, representační místnosti, mzdy representantů jsou velmi dobré atd. A při tom dovézti automobil až z Ameriky není maličkostí. Sumy za dovoz jsou ohromné a přece jen ta Amerika může konkurovat, ač vyrábí vozy pod daleko většími mzdami, které daleko vyvažují všechna sociální opatření v naší republice, o nichž se stále mluví. Představte si, že neučenému dělníku - nádeníku - dává Ford 6 dolarů denně nejnižší mzdy, která representuje aspoň 130 Kč. Vidíte, jaká test to úroveň platová a že skutečně je tím opatřeno všechno. Ten Ford ovšem dělal na podzim r. 1925 8500 aut denně, jiná firma Chrysler 750 aut a když se podíváme u nás, nevím co Českomoravská, nebudu říkati co Laurinka, protože nechci zrazovati obchodní a průmyslové tajemství, ale řeknu, že na spočítání stačí prsty obou rukou. Řeknete si, je možno, že tak malá výroba kryje režii závodu? A ona ji skutečně kryje! A nejen to! Českomoravská-Kolben vykazuje při 16 milionech kapitálu skoro 12 milionů zisku za rok, dává 50% dividendu; vidíte co vše ta malá výroba musí krýti. Důsledek je, že takový New York má denně na ulici 0,5 milionu aut, že se tam veliké opravy nedělají, kupují se auta nová, každý si to může opatřiti. A koloběh těch věcí dá, že výtěžek na jednom kusu je velmi skromný, ale v celku ohromný, při tom, že se zaměstnanci tam mají lépe nežli u nás!

My si patrně postavíme hlavu a půjdeme dále tou cestou: na jednom autu neb l q obilí vydělati tolik, abychom mohli vésti hospodářství způsobem, jak je vedli naši otcové. Nic námi nepohne, abychom se snažili o velký obrat, malý zisk. To je zásadní rozdíl mezi námi. Musíme říci, že považujeme tento váš postup za neschopný vývoje a proto za krátkozraký a hospodářsky záhubný. - Východisko všech argumentací jest tvrzení, že zemědělci tolik a tolik ztrácejí od loňska. Prosím, pánové, proč pak jste vyšli z roku 1925, proč ne raději z roku 1921, ony by byly ty ztráty - které nutno psáti v uvozovkách - ještě větší, protože ceny byly vyšší. A teď tedy dokazujete, kolik se ztratilo. V tom roce 1925 byla pšenice 9,4krát dražší než před válkou, žito 12krát, ječmen 14,2krát, oves 10,5krát. Chcete, aby toto byl nějaký standard, základ? Kdo chce býti aspoň trochu spravedlivý, musí vycházeti od srovnání s poměry ostatních vrstev a nikoli s tím, co ilusorně ztrácím!

Tedy to srovnání s těmi ostatními vrstvami. Dělník má sotva - bylo to zde už řečeno - 5 až 6krát větší příjem předválečný a jenom excelentní dělník anebo velmi zapracovaný člověk snad sedmkrát; dělník slevuje už 4 až 5 let, jak zde již bylo také dokázáno. Veřejným zaměstnancům byly odbourány platy v roce 1921, učitelům dvojnásobně. V roce 1922 usneseno, aby začali platiti veřejní zaměstnanci daně z příjmů a pensijní příspěvky. Učitelům jste dali reparační zákon, na měšťanských školách jste jim odbourali platy tak, že, ač je jich pár, sotva 5000, jste jim měsíčně vzali celý milion! V roce 1925 retrikčním zákonem byla vzata existence 38 tisícům lidí. A až bude provedena reforma platů veřejných zaměstnanců požitkovým systémem, tedy ve středních vrstvách nebudou míti ani úplný šestinásobek předválečných platů!

A tato reforma se děje pod přímým vlivem a řekla bych působením na dálku jako nějakého ducha svatého, pana ministerského předsedy dr Švehly, tedy representanta strany, která vede zápas o cla a zdražení a já jsem jista, s jeho vědomím. Porovnejte: Ani ne šestinásobek budou míti a jaké ceny máte při obilí ještě dnes? Při pšenici index 7,7, žitu 8,1, ječmeni 10,4, ovsu 9. A na pražských jatkách vepřový dobytek v prosinci se platil 8 až 8,60, dnes 10 až 11. (Sen. Hrejsa: To nedostává sedlák!) To je jiná historie, já jsem o ní již dříve mluvila, také mohla býti náprava, ale vy jste to byli, kteří jste byli proti vázanému obchodu, proti zásobovacímu ministerstvu, vzali jste mu možnost exekutivy snížením rozpočtu na směšné obnosy - a nyní se divíte, že někdo jiný má ty miliardy výtěžku. Tedy hovězí dobytek byl placen za 4,75 až 8 Kč, v prosinci a nyní 4,50 až 8,20 Kč.

Při tom si musíme znova zopakovati, nedělám to ráda, nechci vyčítat, kdo co zkusil za války a po válce? U toho zaměstnance a dělníka byla podvýživa, je-li pravda? A kdo si pomohl? Kdo se oddlužil a kdo se zadlužil? Kdo se vybavil výrobními prostředky, stroji, stavbami atd.? To jsou samá fakta. (Hlas: My jsme stavěli za své!)

Neříkám, za co jste vy stavěli. Právě, že jste stavěli za své, ale před válkou jste byli zadluženi, ani chalupy natřeny jste neměli. Nevyčítám. Jsme rádi, že jste mohly stavěti, ale ten zaměstnanec a dělník nemohl, všecko dosadil do živobytí!

Hlavní ústavy zemědělského peněžnictví, okresní hospodářské záložny v 21. roce měly vkladů 1,5 miliardy, k 31. březnu 1926 2 miliardy 400 milionů, tedy o 900 milionů více. Na konstatování těchto cifer pan referent Kroiher v rozpočtovém výboru řekl: My jsme pochopili, že máme dávati peníze do svých ústavů, to nejsou nové peníze, to bylo přeneseno. Tož jsem se pokusila zjistiti tyto věci a ukázalo se, že u ostatních peněžních ústavů nepoklesly vklady. (Výkřiky.) Těžko by to bylo dokázati, že jde jen o přesuny. Fakt je, že od roku 1921 ke dni 31. března 1926 je vkladů o 900 milionů více, je plus. Přebytky těchto ústavů jsou veliké a rovněž bylo ukládáno mimo v Agrární bance i u ústavů zemědělských. Tyto peníze jdou do průmyslu a obchodu a podporují meziobchod, proti kterému se nyní brojí. Zisky okresních hospodářských záložen roku 1925 jsou velmi slušné: Nové Benátky 119.806, Brandýs nad Labem 422.886, Čáslav 130.372, Hluboká n. Vlt., v chudém kraji jižních Čech, 87.274. Moravská agrární banka teď právě uveřejnila, že má 10 milionů čistého zisku. (Hlas: To není naše!) Těžko dokázati. A zatím už všecky obory práce překonaly svou krisi, přechod válečného hospodářství. Tak obchod a průmysl. Průmysl, prosím, jak ten trpěl roku 1922, jak Baťa musil sleviti 40%, chtěl-li, aby se hnul obchod. Kolik existencí se zakrvácelo, kolik konsumů pokleslo. (Výkřiky.) To je faktický stav, prosím. Dnes tento faktický stav musí rozhodovati. (Hlas: O živnostnictvu také!) Ano, živnostnictvo také. Agrární vrstvy ještě vlastně nebyly v depresi. Musí si uvědomiti: Že jestliže se snižuje životní úroveň všech lidí, těch dělníků, během 4 až 5 let těch zaměstnanců atd., jak to bylo řečeno, že jednou, když přijde špatný rok, nemůže přijíti hned se zdražováním, ale že musí snésti také částečné snížení úrovně. Musí si uvědomiti, že chléb je začátek, jak bylo řečeno. Půjdeme-li s cenami chleba nahoru, půjde vše ostatní také nahoru. (Hlas: Jděte s fabrikami dolů!) Bohužel, my fabrik nemáme a ten dělník, příteli, má velmi málo z toho, co má ta fabrika. (Výkřiky s agrární strany.) Půjdeme na to, pomožte nám. (Výkřiky.)

Pan posl. Najman napsal, Venkov to otiskl: >Proto,že se l kg mouky zdraží o 20 haléřů, máme říci, že nebudeme chránitirolníky?< Takový projev je znakem naprosté neznalosti poměrů v průmyslu a dosahu cel.

Nejde ovšem o 20 haléřů - to víme všichni. Pro ty, myslím, by agrární strana nehnala takovým útokem na klid ve státě, ale i těch 20 haléřů znamená mnoho pro zaměstnance, pro vdovy, jejich děti, malé živnostníčky.