Čtvrtek 6. května 1926

Schůze zahájena, v 9 hodin 40 minut.

Přítomni:

Předseda: Klofáč.

Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: Jaroš, Kavan. 134 senátoři podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Krčmář, dr Říha.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Prosím, pane tajemníku, račte sděliti, co bylo tiskem rozdáno.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 88. Návrh sen. Luksche a soudr. ve věci požární katastrofy v Mikulově.

Tisk 89. Návrh sen. Niessnera, Polacha a soudr., aby ihned poskytnuta byla pomoc obětem katastrofálního požáru v Mikulově.

Tisk 93. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze za souhlas k trestnímu stíhání sen. Šturce pro přestupek podle § 18, č. 1. zák. ze dne 19. března 1925, č. 50 Sb. z. a nař., (čís. 710 předs.).

Tisk 94. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Plzni za souhlas k trestnímu stíhání sen. Toužila pro přestupek proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. z. (čís. 871 předs.).

Tisk 95. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského soudu v Opavě za svolení k trestnímu stíhání sen Fr. Scholze pro přečin podle §§ 32, 58, I. 7 zák. čís. 125/20 (čís. 864 předs.).

Tisk 96. Zpráva imunitního výboru o žádosti sedrie v Prešově za svolení k trestnímu stíhání sen. Chlumeckého pro a) přečin rušení obecného pokoje podle §u 14 čís. l zák. čís. 50/23 Sb. z. a n., b) pro zločin výzvy k trestnímu činu podle §u 15 čís. 5 téhož zákona a c) pro přečin rušení obecného pokoje podle §u 14 čís. l a 5 téhož zákona (čís. 559 předs.).

Zápisy o 16. až 18. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 21., 22. a 23. dubna 1926.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému:

Tisk 80. Vládní návrh zákona o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního (o soudech pracovních).

Výboru iniciativnímu:

Tisk 88. Návrh sen. Luksche a soudr. ve věci požární kotastrofy v Mikulově. Tisk 89. Návrh sen. Niessnera, Polacha a soudr., aby ihned poskytnuta byla pomoc obětem katastrofálního požáru v Mikulově.

Předseda. Přikročuji k projednávání denního pořadu.

Navrhuji, aby odst. 1. a 2. dnešního denního pořadu projednávány byly současně.

Kdo s mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh je přijat.

První je

1. Zpráva I. sociálně-politického výboru, II. zahraničního výboru, III. rozpočtového výboru, IV. ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 20), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé Úmluva sjednaná v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou. Tisk 82.

Zpravodajové jsou: za výbor sociálně-politický sen. Pánek, za výbor zahraniční a rozpočtový sen. dr Karas, za výbor ústavně-právní sen. dr Klouda.

Prosím pana referenta sen. Pánka, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Vláda nám předkládá ke schválení úmluvu tohoto znění:

>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.<

Podstata této úmluvy je tato: Po převratu ukázala se potřeba nějakým způsobem vyřešiti otázku vyplácení pensijních a zaopatřovacích požitků oněch státních zaměstnanců a jejich pozůstalých, kteří před převratem vstoupili do pense a kterým zaopatřovací požitky a pense byly vypláceny bývalou rakouskou vládou, a konečně vyřešiti otázku zaopatřovacích požitků oněch osob, které sice v den převratu byly v činné službě, ale žádným z následnických států nebyly do činné služby převzaty.

Upozorňuji výslovně, že mírové smlouvy neyyřešily otázku rozdělení pensijního břemene. Článek 216 mírové smlouvy St. Germainské stanoví čistě negativně, že osoby, které požívají občanských nebo vojenských platů odpočivných od bývalého císařství rakouského a byly uznány, neb staly se podle této smlouvy příslušníky jiného státu než Rakouska - rozumí se nového Rakouska - nebudou moci v příčině svých platů odpočivných požadovati ničeho na vládě rakouské - rozumí se nové vládě rakouské. Mírové smlouvy neobsahují tudíž positivního ustanovení o tom, zda a respektive kdo má těmto osobám odpočivné požitky platiti. Ovšem z lidského stanoviska bylo třeba tuto otázku definitivně vyřešiti. Touto otázkou zabývá se článek 9 smlouvy mezi Itálií, Polskem, Rumunskem, státem SHS a Československem, podepsané v Sevres dne 10. srpna 1920. Tato smlouva byla námi ratifikována, ale nevstoupila ještě v právní účinnost proto, poněvadž nebyla všemi smluvními stranami ještě ratifikována. Podle tohoto článku bylo stanoveno, že výplatu veškerých civilních, církevních a vojenských pensí, náležejících dřívějším příslušníkům rakousko-uherským, čítajíc v to i bývalé příslušníky rakousko-uherské v Bosně a v Hercegovině, kteří se stanou příslušníky cesionářských států podle smluv, rozhodujících o osudu bývalého mocnářství rakousko-uherského, upraví zvláštní úmluva, která se má sjednat mezi státy, kterým nějaké území z mocnářství rakousko-uherského připadlo, nebo připadne.

K takovéto zvláštní úmluvě došlo na římské konferenci, konané začátkem roku 1922, jejímž úkolem bylo, aby vzájemnou dohodou mezi následnickými státy dospělo se ku provádění stanovení mírových smluv a k úpravě mnohotvárných vztahů právních, administrativních, hospodářských a finančních.

Jaký byl postup Československé republiky do této doby? Hned po převratu československá vláda vyplácela až do konce dubna 1919 pensijní nebo zaopatřovací požitky prostřednictvím poštovní spořitelny jako dříve, kde měla dotované určité částky. Ovšem měnovou rozlukou a také přerušením styků Československé republiky s poštovní spořitelnou ve Vídni bylo nutno tuto otázku vyřešiti také jiným způsobem. Stalo se to zvláštními pokyny, vydanými ministerstvem financí, kde byly stanoveny předpoklady, za kterých československá vláda bude až do definitivní úpravy těchto otázek vypláceti pensijní a zaopatřovací požitky zakládající se na služebním poměru zaměstnanců k bývalému rakouskému a uherskému státu. Pokyny tyto měly ovšem pouze charakter prozatímní. Byly sice uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení, ale mohly býti ovšem kdykoliv odvolány. V pokynech byly stanoveny podmínky přejímací, za jakých a kterých československá vláda chce vypláceti pensijní požitky. Přejímací podmínky spočívaly v podstatě na domovské příslušnosti v souvislosti s posledním služebním místem, resp. u některých kategorií státních zaměstnanců, na př. těch, kteří přímo vstoupili do služeb centrálních úřadů, také výhradně na domovské příslušnosti. Zároveň v těchto pokynech ministerstva financí bylo tehdy vyjádřeno, že ministerstvo železnic upraví pensijní a zaopatřovací požitky pro železniční zaměstnance zvláště, a stejným způsobem že se tak stane také i u příslušníků bývalé armády, tedy, že také zvláštním způsobem upraví požitky zaměstnanců vojenských ministerstvo národní obrany.

Pro převzetí železničních pensí uplatněna byla zásada teritoriality, to je pobytu percipienta na našem území v době rozhodné. U vojenských pensí rozhodovala zase domovská příslušnost. Kdežto civilní a železniční pense jsou dosud vypláceny pouze podle těchto prozatímních pokynů, vyřešila se otázka vojenských pensí již zákonem číslo 194 ex 1920.

Poněvadž v ostatních zúčastněných státech nebylo přijímání pensí prováděno ani současně a také nebylo prováděno jednotně, zbyla zde valná část zaměstnanců, tedy pensistů, kteří sice byli v naší republice, ale neměli občanského práva a byli bez jakýchkoliv prostředků. Proto vláda československá byla přinucena těmto zaměstnancům a jejich pozůstalým vypláceti zálohy na příští jejich pense, a konečně bylo učiněno opatření, aby těm poživatelům pensí a zaopatřovacích požitků bydlícím na našem území, jimž pense byly vypláceny cizími státy, ale se značně znehodnocenou valutou, vyplácena byla za určitých podmínek t. zv. valutová diference.

Ovšem tato opatření, která jsou dosud v platnosti, pominou v tom okamžiku, jakmile nabude právní působnosti Římská úmluva, o níž máme dnes rozhodnouti.

Jak jsem již pravil, k této úmluvě došlo r. 1922 v Římě, byla podepsána 6. dubna 1922 a obsahuje devět článků. V článku 1. se praví, že úmluva spočívá na zásadě státní příslušnosti, získané podle mírové smlouvy St. Germainské ať ipso facto, af opcí nebo reklamací. Vztahuje se na civilní a vojenské pense bývalého Předlitavska, pense bosensko hercegovské a na t. zv. společné pense civilní a vojenské osob příslušných do území bývalého Předlitavska, které byly v den příměří, t. j. dne 3. listopadu 1918 bývalou vládou rakouskou resp. bývalými společnými správami mocnářství rakousko-uherského a zemskou správou Bosny a Hercegoviny již poukázány. Smluvní státy přejímají tyto pense dnem 16. července 1920, kdy mírová smlouva St. Germainská stala se účinnou. Na pense uherské úmluva se nevztahuje a má býti jednáno o ní zvláště. Rovněž netýká se úmluva pensí státních železnic, o nichž sjednána byla zvláštní úmluva ve Vídni 30. listopadu 1923, o které dnes také bude rozhodováno.

V článku 2. bylo stanoveno, že pense, které byly v době od 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 jednotlivými státy vyplaceny, budou vzájemně kompenso vány, pokud v tom směru nebyly již sjednány zvláštní dohody mezi některými smluvními státy.

V článku 3. se stanoví, že pense převzaté nesmějí býti vypláceny ve výměře nižší, než byla stanovena bývalou správou.

Ovšem vnitřní zákonodárství, pokud se týče výplaty a výměry pensí a zaopatřovacích požitků, není tím dotčeno.

Čl. 4. modifikuje vzájemnou úhradu pensí, vyplacených na účet jiného státu po 16. červenci 1920.

Článek 5. upozorňuje, že všechny smluvní státy se zavázaly, že nepřesta nou vypláceti pense i v takovém případě, kde jde o spor o státní příslušnost pensistovu, ani nesníží běžné výplaty až do té doby, kdy státní příslušnost pensistova bude uznána.

V článku 6. je řečeno, že úmluva zahrnuje analogicky i pense vdov a sirotků, příspěvky na výchovu a úmrtné.

Rozhodnou je tu státní příslušnost státního zaměstnance zemřelého.

V článku 7. vyhrazena je úprava pensí správ zemských a obecných přímým dohodám mezi zúčastněnými státy.

Článek 8. výslovně konstatuje, že úmluva nedotýká se nikterak zákonů a vnitřních úprav poměrů mezi každou z vysokých smluvních stran a jejími vlastními příslušníky.

Dále článek 9. obsahuje ustanovení o ratifikaci, k čemuž nutno podotknouti, že Rakousko složilo ratifikaci této úmluvy 8. března 1924 a Itálie dne 11. března 1924, takže dnem složení naší ratifikace stane se tato úmluva ihned účinnou vůči Rakousku a Itálii.

Slavný senáte! Sociálně-politický výbor pojednal o této úmluvě a doporučuje slavnému senátu Národního shromáždění republiky Československé, aby vyslovil svůj souhlas s úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím SHS a Československem o pensích, poukázaných bývalou rakouskou vládou. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Dalším referentem je pan sen. dr Karas za výbor zahraniční a rozpočtový.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Předloha tato čís. 82 týče se pouze pensistů, kteří již 3. listopadu 1918 pensisty byli, vyjma pensisty železniční. Ti jsou vyloučeni a tvoří předmět smlouvy a jednání bodu následujícího. Jak již referent sociálně-politického výboru pravil, mírové smlouvy tento předmět neupravovaly. Pensisty nechaly, abychom tak řekli, výslovně ve vzduchu. Rozdělte se o ně vy, nástupnické státy, jak budete chtíti! A tento smutný stav jejich přiměl naši vládu, že ona začala vvpláceti svým příslušníkům i těm osobám cizím, které nezískaly našeho domovského práva, ale bydlily na území našem, jaksi předem tyto pense, a to příslušníkům našim domácím pensi úplnou a cizím alespoň 60 % jejich normální pense, tedy jakousi sustentační výpomoc.

Rozřešení krise nastalo konečně mezinárodní smlouvou touto, kterou vláda předkládá ke schválení. Smlouva tato dala za pravdu našemu jednání. To, co náš stát již v posledních 6 letech konal, přejímá za podklad právního stavu a tím jaksi odsuzuje ostatní státy nástupnické, které nechtěly jednati podle těchto zásad. Zejména Jugoslávie byla velmi přísná vůči našim příslušníkům v Bosně a Hercegovině, kteří třeba 30 let jako úředníci tam sloužili, nevyplácela ani haléře a nechala je úplně o hladu. Dnes tato smlouva donucuje ostatní státy nástupnické, aby se řídily těmi zásadami, kterými my jsme se řídili po 7 let, a v těch případech, kde my jsme zálohou jejich příslušníkům vypláceli jisté výpomoci, budou nám je musiti nahraditi.

Z toho je patrno, že naši vyjednávači na mezinárodním foru uplatnili zásady námi již dříve praktikované a že do pomohli zásadám námi hájenými skutečně k platnosti.

Z důvodu toho výbor zahraniční navrhuje schválení této smlouvy.

Pokud se týče výboru rozpočtového, je zde postavení jeho velice snadné, neboť jsem pravil, že vláda naše již skutečně praktikovala zásady této smlouvy, dotyčné výpomoci, nebo pense vyplácela, obnosy ty zařaďovala do státního rozpočtu celá minulá léta, parlament náš rozpočty schvaloval a tedy my vlastně jsme již v tom stavu právním, do kterého ostatní státy teprve přicházejí.

Následkem toho nejedná se o žádný nový náklad, ani o nějaký větší náklad, než byl. Pokud se týče letošního roku, nalézá se v rozpočtu kap. VIII., tit. 1. a není tudíž žádný jiný výdaj s provedením této smlouvy spojen. Naopak můžeme očekávati, že ostatní státy následnické nahradí nám ony kvóty, které byly za jejich příslušníky zaplaceny. Z toho důvodu uznáváme záslužnou činnost našich zástupců při mezinárodním jednání, že zájmy naše dobře hájili při těchto smlouvách, a proto rozpočtový výbor navrhuje slavnému senátu schválení této smlouvy. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Dalším referentem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr Klouda.

Zpravodaj sen. dr Klouda: Slavný senáte! Výbor ústavně-právní projednal úmluvu ze dne 6. dubna 1922 uzavřenou mezi řadou nástupnických států ve své schůzi dne 28. dubna 1926 a seznal, že smlouvou touto odklizuje se řada otázek dotud mezi následnickými státy sporných, že ukončuje se jí období prozatímnosti, které v otázce vyplácení pensí a zaopatřovacích požitků bývalých rakouských státních zaměstnanců a jejich pozůstalých po převratě trvalo, že se úmluvou touto zjednává bezpečná právní základna pro řešení velmi spletitých a naléhavých problémů poválečných, že tedy značí nesporně podstatný krok vpřed na poli stále se upevňujících mezinárodních vztahů, a z těchto důvodů usnesl se navrhnouti schválení této úmluvy v souhlasu se všemi třemi předchozími výbory. Doporučuji proto jménem ústavně-právního výboru, aby slavný senát přijal schvalovací usnesení, jak bylo výbory navrženo.

Předseda: Dalším bodem denního pořadu je:

2. Zpráva I. sociálně-politického výboru, II. zahraničního výboru, III. rozpočtového výboru, IV. ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 21), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé Úmluva sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922. Tisk 83.

Pan sen. Pánek je referentem za výbor sociálně-politický. Uděluje mu slovo.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Vláda nám předkládá v důsledku předchozí tak zv. Římské úmluvy další schvalovací usnesení tohoto znění:

>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.<

Jak jsem již byl referoval, úmluvou podepsanou v Římě dne 6. dubna 1922, týkající se pensí poukázaných bývalou rakouskou vládou, byly z úpravy této vyloučeny výslovně pense železniční a vyřešení této otázky, t. j. rozdělení pensijního břemene a jmění zaopatřovacích fondů odkázáno na novou konferenci, kde současně touto posléze uvedenou otázkou měla se vyřešiti i otázka požitků oněch zaměstnanců bývalého rakousko-uherského státu, kteří byli v den převratu ještě v činné službě, nebyli však převzati žádným z nástupnických států. Konečně měla se také vyřešiti otázka rozdělení pensijního břemene bosensko-hercegovských zemských drah a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin. K této konferenci došlo v říjnu 1923 ve Vídni, kde byla sjednána úmluva mezi nástupnickými státy ohledně úpravy různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.

Tato Vídeňská úmluva obsahuje čtyři části s 22ti články, jichž podstatný obsah jest asi tento:

Článek 1. jedná o úpravě poměrů bývalých civilních a vojenských státních zaměstnanců, nepřevzatých do služeb některého z nástupnického státu. Poměr vojenských osob nepřevzatých naším státem upraven byl zákonem čís. 194/20 Sb. z. a n., který podle článku 8. této úmluvy zůstává i nadále v platnosti, a který bude potřebí novelisovati, aby byl uveden v soulad rozpor spočívající v tom, že v článku 2. této úmluvy výslovně se uvádí, že pensisté obdrží zaopatřovací požitky od toho státu, jehož příslušníky stali se podle St.-Germainské smlouvy, kdežto zákon čís. 194/20 tyto osoby výslovně vylučuje.

Pokud se týče bývalých nepřevzatých zaměstnanců civilních, jimž podle prozatímní úmluvy mezi nástupnickými státy vyplaceny byly výpomoci v relaci 60 Kč ke 100 Kr cizích a později alimentace jen ve zvláštních případech, bylo smluveno, že se těmto osobám poskytne plná pense. Pro poskytnutí pense je rozhodující státní občanství získané podle St.-Germainské smlouvy a dále okolnost, že dotčená osoba měla v den 3. listopadu 1918 nárok podle tehdy platných předpisů buď na pensi, nebo odbytné.

Z této výhody byly vyloučeny osoby, které odmítly službu ve státě, jehož příslušníky se staly, které opustily svoji službu, nebo nevyhověly výzvě, aby nastoupily službu, a konečně jichž převzetí z veřejných důvodů bylo odmítnuto.

V čl. 3. úmluvy činí se opatření ohledně pozůstalých; v čl. 4. řeší se případy, týkající se osob, bydlících v cizině. Smluvní strany se zavázaly zkoumati s největší ochotou žádosti podobných osob.

Čl. 6. týká se výplaty pensí a vzájemného vyúčtování; čl. 7. řeší případy, kdy je sporná státní příslušnost; článek 8. jedná o platnosti vnitrostátního zákonodárství.

Část II. upravuje poměry bývalých dvorských zaměstnanců a zaměstnanců kabinetní kanceláře.

Část III. sub A upravuje právní poměry zaměstnanců bývalých c. k. státních drah a sub B rozdělení pensijního fondu bývalé správy c. k. drah.

Část IV. obsahuje závěrečná ustanovení.

Důležitá jsou také prohlášení smluvních států.

1. Smluvní strany prohlašují, že jsou ochotny zkoumati s největší blahovůlí žádosti o výplatu pensí v cizině;

2. italská delegace prohlašuje, že její vláda prozkoumá s veškerou blahovůlí otázky nabytí občanství italských zaměstnanců, jichž se úmluva týká; konečně za

3. smluvní strany prohlašují, že jsou ochotny sjednati dvoustranné dohody o úpravě požitků zaměstnanců, kteří byli propuštěni, ježto nenabyli občanství státu, jemuž sloužili po 3. listopadu 1918.

Sociálně - politický výbor pojednal o tomto usnesení a navrhuje slavnému senátu toto schvalovací usnesení ke schválení:

>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.<

Předseda: Referentem za výbor zahraniční a rozpočtový je pan sen. dr Karas.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Smlouvy, které jsou na pořadu pod č. t. 83, mají něco obdobného s předcházejícím předmětem. V tomto případě se jedná o aktivní zaměstnance, kteří 5. listopadu 1918 byli v aktivní službě buď státu rakousko-uherského, nebo Předlitavska, anebo správy bosensko-hercegovské a nebyli převzati žádným nástupnickým státem. Kromě toho jedná se ještě o železničáře, kteří byli vyňati ze smlouvy oné pod č. 83. Jako v prvém případě, tak i v tomto případě platí, že se netýče smlouva tato příslušníků Maďarské republiky, neboť maďarský stát odepřel jednání o tomto předmětě, a tedy že množství osob, zejména ze Slovenska, je dnes vydáno ještě nejistotě, která byla před těmito smlouvami. Zásady, podle kterých naši jednatelé při projednávání smlouvy této si počínali, jsou obdobné, jako u předmětu prvního a není třeba, abych se o nich podrobně zmiňoval. (Místopředseda dr Brabec ujímá se předsednictví.) Pouze o jednom bodě bylo by třeba učiniti zmínku, a to o pensích důstojníků, kteří 3. listopadu 1918 byli v aktivní službě, ale nástupnickými státy převzati nebyli. My jsme tyto pense upravili zákonem čís. 194 z r. 1920, kde jsme vyloučili jistý druh pensistů a omezili pense jejich pouze do VI. hodnostní třídy bývalého systému státních zaměstnanců, tedy důstojníci, kteří měli vyšší hodnostní třídu než VI., V., IV. a III. dostávají pensi pouze podle omezení na hodnostní třídu VI. Jestliže dnes tato mezinárodní smlouva nás nutí, abychom znovu zákon onen přepracovali, abychom přiznali nárok na pensi těm důstojníkům, kteří optovali pro náš stát, a které jsme oním zákonem čís. 194 vyloučili z pense, tu zajisté by bylo vhodno, aby tato bolest toho stavu byla současně vyřízena. Ovšem vláda minulá již v roce 1922 osnovu tohoto zákona předložila, ale parlament jí nevyřídil. Národní shromáždění bylo rozpuštěno, takže osnova ta padla. Bylo by tedy potřebí, aby dnes Národní shromáždění zase otázkou touto se zabývalo. Jak jsem již pravil, zahraniční výbor z motivů, které ho vedly v předchozí předloze, navrhuje slavnému senátu schválení této smlouvy.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP