Schůze zahájena v 9 hodin 50 minut.
Přítomni:
Předseda: Klofáč.
Místopředsedové: dr Brabec, Donát, dr Hruban, Niessner, dr Soukup.
Zapisovatelé: dr Krouský; Lukeš.
109 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády, ministři: dr Hausmann, dr Říha, dr Schieszl, za, ministerstvo spravedlnosti odborový přednosta dr Polák a tajemník dr Scholz.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič, jeho zástupci: dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 2 měsíců sen. Pastyříkovi.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je přijat. Přikročuji k projednávání dnešního denního pořadu.
1. Zpráva ústavně-právního výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 57) o vládním návrhu zákona, jímž se prodlužuje účinnost zákona ze dne 8. února 1922, čís. 50 Sb. z. a n., o obmezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi. Tisk 73.
Uděluji slovo panu sen. dr Baxovi.
Sen. dr Baxa: Slavný senáte! Stanovisko naší strany ohledně osnovy zákona o omezení působnosti porot na Podkarpatské Rusi je jasné. Strana naše plně souhlasí s důvody této osnovy, jak po stránce věcné, tak po stránce osobní, i řekl bych s hlediska všeobecně právního, a tudíž naše strana bude hlasovati pro tuto osnovu.
Ale ujímám-li se slova, není to jen z toho důvodu, nýbrž i proto, abych objasnil stanovisko naší strany vůči všeobecným vnitropolitickým událostem, které se tu sběhly od poslední doby. Je to v prvé řadě stanovisko naší strany vůči vládě. Naše strana uznává, že uvedení v úřad úřednické vlády v našem státě, který i podle samotné ústavní listiny jest a chce býti státem parlamentním, znamená úhonu po stránce ústavně-právní. Ve státě parlamentním, který je vyvrcholením státu demokratického, není parlament jen zákonodárným sborem, neboť jestliže v demokratickém státě veškera moc ve státě vychází z národa, jak také ústavní listina naše stanoví, tu ti, kdož v zastupitelských sborech jménem národa mluví, nedávají jen zákony, nýbrž vykonávají vlastně všecku moc, která podle ústavní listiny národu náleží. Odtud parlament je současně i sborem, ve kterém sbíhají se veškeré nitky státního života, je sborem, který udává také směrnice politického života a ze kterého vycházejí vlády, takže v podstatě vláda není nic jiného, nežli výbor většiny parlamentu. Odtud v parlamentním a demokratickém státě každá vláda může vycházeti jen z parlamentu. Jestliže tedy dnešní vláda vychází ne z parlamentu, nýbrž je vládou úřednickou, znamená to po té stránce úhonu nejen parlamentarismu, nýbrž, řekl bych, úhonu demokratismu našeho vůbec.
Ale naše strana plně uznává, že poměry byly takové, že nebylo jiného východiska. Veřejný život nelze narážeti na nějaké kopýtko právní, jde svou cestou, veřejný život si vždycky určitou pěšinku najde a náš stát, který je státem mladým, který nemá ještě za sebou těch ústavně-politických a parlamentních tradic, které mají státy, u nichž tradice jsou více než staleté, jako Anglie, Francie, Švýcarsko, náš stát stále ještě prodělává určité t. zv. děstké nemoci, náš stát musí teprve určité parlamentní tradice vytvořiti, aby skutečně ten náš pravý parlamentarism u nás se mohl ujati. Odtud my uznáváme, že jediné možné východisko z této dosti trapné a choulostivé situace bylo ustaviti vládu úřednickou, proto my, ač z důvodů ústavně-právních zamítáme tuto instituci, z důvodů všeobecně politických zařizujeme však stanovisko k této vládě podle jejích skutků, aniž bychom zásadně politicky stavěli se proti.
Při té příležitosti nutno také promluviti něco o krisi parlamentarismu, nebo o krisi parlamentu. I v našem státě - a slyšeli jsme to zde - mluví se o krisi parlamentarismu, nebo o krisi parlamentu. Ale jest otázkou, zda tyto náhledy, které chtějí tuto krisi uplatňovati a které ji zdůrazňují, jsou také správné. Podle mého soudu nikoliv, a to z toho důvodu, že názory ty přehlížejí ty všeobecné politické a, řekl bych, také národnostní poměry v našem státě, poměry, které určité instituce samy vyvolávají ze země a které ty instituce přímo diktují. Vidíme, že okolní státy, kde soustava parlamentní byla zavedena přímo ústavou, řekněme státy německé, Polsko, Rakousko, také prodělávají určité potíže, že ten přechod, který tu byl z té byrokratické soustavy do soustavy parlamentní - a právě Německo a Rakousko byly státy byrokratické par excellence - že ty potíže určitého rázu tu jsou, že ten přechod byl příliš náhlý, nežli aby se veřejný život mohl do těchto nových poměrů vpraviti. Jak jinak to vypadá v parlamentarismu anglickém a v těch nových t. zv. nástupnických státech.
A nyní pokládám ještě za svou povinnost, abych reagoval na určité názory zde projevené se strany německé. Slyšel jsem včera s německých stran všeobecné stížnosti na náš stát, na naši správu, řeči a názory, které celkem se opakují a které by mohly býti nazvány jakýmisi již stereotypními názory. Tvrdím, že tyto názory vyplývají z všeobecného stanoviska německého proti našemu státu, a řekl bych dokonce z té zvláštní psychy německé, která se během několika desetiletí, ba staletí vytvořila.
Je to nespokojenost s naším státem, nespokojenost, jejíž důvody ovšem neleží na naší straně, nýbrž na straně jejich. Německý národ během posledního staletí se úžasně vzmohl. Ta psycha německá se podle toho zařídila a přirozeně důsledky té německé psychy se uplatňují dnes, neboť Němci se ještě nedovedou vžíti v to postavení, které změnou všeobecných, dokonce mezinárodních poměrů je dáno. Jestliže Němci byli zvyklí ovládati jaksi tu všeobecnou, dokonce i mezinárodní politiku, nyní, když najednou mají se v určitých případech stavěti do role žadatele, připadá jim přirozeně ta jejich úloha velice těžká. A když dále v určitém státě, z národa vládnoucího mají se státi jen národem rovnoprávným, i tu přirozeně jim to přichází za těžko. Když najednou přes tu hrdou frázi >Wir Deutsche furchten Gott und sonst nichts auf der Welt<, zkušenost ukazuje, že je tu také ještě jiný činitel, kterého oni budou nuceni se obávati, když najednou ta pýcha německá posledními událostmi za světové války doznala značné újmy, nedivím se, že ještě dodnes do těch poměrů zaříditi se nedovedou. Ale je to málo platné. Po prvém míru versailleském přišel druhý mír versailleský a s tím ta změna všeobecných poměrů.
Je to také v našem státě. Ve starém Rakousku Němci ovládali tu polovinu království a zemí na říšské radě zastoupených, zrovna tak jako v zemích koruny uherské byli to Maďaři. To byla úplná dvojí hegemonie národnostní, německá v Předlitavsku, maďarská v Zalitavsku a tato hegemonie vedla tak daleko, že vlastně ostatní národnosti nemaďarské a neněmecké byly národnostmi porobenými.
Mohu zde jenom připomenouti to, co praví sám Němec v knize >Grundlagen und Entwicklungsziele der Osterreichisch-Ungarischen Monarchie<, jejíž autorem je Rudolf Springer, tedy nikdo jiný než dr Karel Renner, bývalý kancléř republiky Rakouské. Ten výslovně zde praví: >Von den zehn Volkern der Monarchie sind zwei souverän und reichsunmittelbar, die Deutschen und die Magyaren. Beide gliedern sich in je ein halbsouveränes, reichsunmittelbares Volk an: Die Deutschen geben den Polen relative Autonomie, die Magyaren den Kroaten. Die sechs anderen Nationen, Čechen, Ruthenen, Rumänen, Slovenen, österreichischen Südslaven, Serben und Italiener sind zur Aufsaugung bestimmt und dem geschichtlichen Untergang geweiht.< To praví sám Němec a nejinak bylo tomu tak v zemích koruny uherské, kde právě Maďaři samotní doznávají toto stanovisko. V knize, která je francouzským překladem časopisu >Huszadik század<, vycházejícího v Pešti, výslovně se praví o maďarisačních snahách uherských, že tyto maďarisační snahy neznamenají nic jiného, než udržeti aspoň jedno století ostatní národnosti ve státě polobarbarskými, bráti jim jakékoli vzdělání, a kde mluví se dále o politice národnostní vůči nemaďarským národnostem, kde dokonce statisticky se dokazuje, jakým způsobem soudy maďarské zakročují proti národnostem nemaďarským. Zde na př. se praví: Od 22. dubna 1906 až do 27. srpna 1908 souhrn trestů proti národnostem nemaďarským jenom s hlediska národnostního činí 181 rok 3 měsíce 6 dní žaláře a 99.087 K pokut.
Tedy prosím, takovéto stanovisko měli Němci a Maďaři v bývalé monarchii Lotrinské a když nyní přijdou naši Němci a chtějí nám mluviti o nějakém utlačování ostatních národností v Československu, bylo by záhodno, aby věc byla uvedena na pravou míru. Náš stát je státem národním, je státem národa československého. Zde národ československý je prvotním představitelem a vlastním nabyvatelem tohoto státu, zde národ československý, poněvadž nejen ten stát založil v minulosti, nýbrž také v době přítomné bez jakékoliv pomoci ostatních národností v této republice si jí dobyl, měl a má plné právo položiti základy právního a státního řádu, národ československý měl a má plné právo dáti ústavu, na základě které ostatní právní řády se vyvíjejí. Jistě při tom nenapadne z nás nikoho, chtíti měřiti Němcům a Maďarům tak, jako oni by nám měřili, kdyby byli světovou válku vyhráli. Mám zde zase malou knížečku, která má název >Forderungen der Deutschen Österreichs zur Neuordnung nach dem Kriege<, která je vydána ještě v době válečné, kdy nebylo ještě rozhodnuto, jak válka dopadne, ale prosím, zde Němci odhalili své ledví v otázce národnostní a jazykové. Všechny vysoké a střední školy pryč a národnostem neněmeckým by zůstaly jen obecné školy do 3. třídy, od 4. už rovněž vyučovací jazyk by byl německý. A nyní, prosím, jak jsme se my zachovali vůči Němcům a Maďarům? My jsme jim dali plnou rovnoprávnost. Naše republika šla dále. (Sen. Fritscher [německy]: Tomu přece nevěříte sám, pane doktore! - Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vždyť to není pravda. Jazykový zákon bere rovnoprávnost!) Prosím, neračte mne vyrušovati, já mluvím z plného přesvědčení. My jsme dali plnou rovnoprávnost, my jsme dali ještě více, nežli dokonce nařizovala nám smlouva st. germainská a mírové smlouvy vůbec. V nás smysl pro rovnoprávnost byl tak hluboce zakotven, že plnou rovnoprávnost jsme dali nejen v národnostní otázce, nýbrž také v politickém životě.
Mluvilo se o volebních řádech. Byl to zejména pan sen. Niessner, který mluvil o volebních řádech, které utiskují národnost německou. Ale zde bylo by třeba nastoupiti důkaz, zdali skutečně volební řády znamenají nějaké utiskování národnosti německé. (Výkřiky německých senátorů.) Jakmile je volební řád vybudován na soustavě poměrného zastoupení, není možné nějaké utiskování, a já výslovně poukazuji, že jsou to zejména dvě župy čistě německé, karlovarská a česko-lipská, které mají poměrně nejmenší číslo volební. A nyní, prosím, vezměme si, jak nám bylo měřeno Němci za starého Rakouska. Byly to volební řády Schmerlingovské, o kterých sám Němec - račte si to, pánové přečísti - Němec ze Švábska, dr Albert Schäffle, bývalý profesor národohospodářství na universitě vídeňské a ministr za éry Honenwartovy, potomní profesor na berlínské universitě, ve své knize >Aus meinem Leben< uvádí, že 24. října 1870 řekl císaři, že volební řády Schmerlingovské jsou pravou lží ústavní. To řekl prosím Němec! Pánové, račte si to přečísti a pak polemisujte.
Takto charakterisoval sám Němec tyto volební řády. Tyto volební řády byly vypočteny na to, aby Němci z minority se stali majoritou. Česká Lípa, která neměla tehdy ani 10.000 obyvatel, volila zrovna tak jednoho poslance do sněmu království Českého jako celé Vinohrady, celý Žižkov, celý Brandýs n. Labem a k tomu ještě čtyři soudní okresy, vinohradský, žižkovský, karlínský a brandýsský. Prosím, to není volební geometrie? To je zúmyslná volební geometrie. A kde je pak demokracie?
My prosím z toho neudělali jsme nic. Naše ústavní listina měřila všem stejně. Volební řády jsou pro všechny občany stejně spravedlivé. Volební řády u mně neznamenají nějaké utiskování, nýbrž znamenají úplnou rovnoprávnost politickou, a kdo o nějakém utiskování zde chce mluviti, musí ten důkaz napřed provésti.
Mluvilo se o tom že u nás utlačují se svobodné projevy. Pánové, já sám byl jsem svědkem toho, jak se dělají tak zvané svobodné projevy. V říjnu 1922, tedy před 4 roky jsme měli oslavu šestistoleté připojení Chebska k České koruně. Měl jsem příležitost při té slavnosti býti. Ale jak v Chebu se chovali Němci vůči té slavnosti, která znamená připojení Chebska k České koruně, nedá se vůbec popisovati. Jen tak mimoděk jsem si vzpomněl, zda mohli by se chovati Němci takhle řekněme ve Štrasburku nebo v Metách, kde také se mohlo mluviti o oslavě připojení těchto starých francouzských zemí k říši francouzské, zda Němci by se byli opovážili v Metách a ve Štrasburku dělati to, co dělali v Chebu, nebo co dělali v Ústí n. Labem v roce 1920, co dělali v Hustopeči atd. Zde nejde o svobodné projevy, o potlačování těchto svobodných projevů, zde jde o potlačování projevů protistátních. A já tvrdím, že stát má nejen právo, nýbrž také povinnost starati se o svou existenci a že je povinen jakékoliv projevy a jakékoliv činy směřující proti jeho existenci již v zárodku potlačovati. (Tak jest! - Výborně!)
Mluvilo se dále o šovinismu. Och, pánové, ne, u nás to není šovinism, u nás je to jenom vědomí národní, u nás je to, řekl bych, pýcha, že jsme příslušníky tohoto národa československého, který je představitelem tohoto státu, který tato sídla zaujal a jehož dějiny jsou dějinami českého státu.
Právě z tohoto pojetí vzniká naše pýcha, to uvědomení národní, ale to uvědomení národní je posilováno také tím, že základ tohoto státu je dán jím právě a že bez tohoto uvědomení existence státu nebyla by ani možná. A jestliže dnes to uvědomení národní se vzmáhá, jestli dnes se dokonce začíná mluviti o fašismu, tedy prosím, není to naše vina, nýbrž je to vina těch, kdož úmyslně chtějí oslabiti to vědomí národní, kdož chtějí, aby místo vědomí národního zde nastoupilo nějaké vědomí stranické, nebo vědomí stavovské atd.
My nejsme zakladateli fašismu, ale naše stanovisko k fašismu je také jasné. Přirozeně víme, že mezi fašismem italským a mezi fašismem naším je hluboký rozdíl, poněvadž podmínky jsou zcela odlišné. Proč vyrostl ten fašismus italský? Zde právě by bylo jíti na kořen toho, a nikoli vysmívati se hnutí, nebo nějakým způsobem je podceňovati. Když ta Itálie děkuje svojí existenci jenom národní myšlence. Je to právě Itálie - v letech sedmdesátých bylo to Německo, kde myšlenka národní objevila se státotvorným činitelem - a když ta národní myšlenka po světové válce ještě vzrostla, a nyní přijdou vrstvy, které dokonce tu národní myšlenku podceňují, které proti tomuto nacionalismu hlásají dokonce něco jiného, hlásají internacionalism, který, jak historie dokazuje, doposud nebyl schopen vytvořiti nějaký státní útvar, nedivte se, že národní vědomí italské se vzepnulo a že to národní vědomí vyvrcholilo ve fašism. A jak poměry stojí, fašism dovedl zjednati pořádek. Odtud to, co v Itálii pod jménem fašismu vyrostlo, je dáno čistě italskými poměry, které ovšem na naše poměry přenášeti nelze. Ale na druhé straně i zde bylo by záhodno; vzíti si poučení z věci samé. Proč u nás vzniká to hnutí fašistické? Jak jsem již řekl, právě z toho důvodu, že to vědomí národní, které je podkladem existence našeho státu, to vědomí národní je podceňováno. Když víme, že naše vědomí národní to bylo, ten nacionalism to byl, který ten stát vytvořil, řekl bych, ten idealismus národní a najednou se proti tomuto idealismu národnímu začíná mluviti, nedivte se, že se dostavuje reakce, neboť o jednom nebude mezi námi, doufám, sporu, že snaha po vybudování samostatného státu československého nebyla ani tak vyvolávána nějakými ohledy hospodářskými, nýbrž právě důvody národními, snahou býti jednou doma ve svém státě, míti právo zařizovati se tak, jako ve svém vlastním domácím státě. (Sen. Fritscher [německy]: To stane se neštěstím státu! - Sen. Toužil: Ferda Zahrádka, který je vlastně vyvolavatelem fašismu v Praze, je obyčejný gauner a vy chcete dokazovati, že je schopen národní myšlenky!) Volati vás k pořádku, pane kolego, to není moje věc.
Pánové, a nyní bych ještě něco řekl o slovenské otázce. Pan kolega dr Kovalik mluvil zde o poměrech na Slovensku. My nepřehlížíme jednu věc, že Slovensko bezmála tisíciletým vývojem šlo odlišnou cestou, nežli my. Je tu odlišný vývoj ústavní, je tu odlišný vývoj právní, je tu odlišný vývoj politický. Tedy přirozeně ty rozdíly musily míti v zápětí, že při vrácení té slovenské větve československého národa k svému původnímu kmeni, ty rozdíly zde zůstaly a přirozeně na první okamžik překlenuty býti nemohly.
My dále jsme si plně toho vědomi, že právě poměry čistě poválečné to byly, řekl bych, ty zvláštní poměry, čítaje v to i tu psychosu poválečnou, které zde zavdaly příčinu k určitým trpkostem; my jsme si dokonce i vědomi, že jistě některé přehmaty se tu staly, ale na druhé straně nemůžeme nikdy zapomenouti, a to nám jistě Slováci přisvědčí - že na druhé straně zase jsme měli společný osud: oni v zemích koruny uherské, my v tom t. zv. Předlitavsku. I jejich dějiny se falšovaly, tak jako se úředně falšovaly dějiny naše. I jim se upíralo právo autochtonství jako nám. Vždyť máme u nás spisy, které tvrdí, že ne my Češi, nýbrž Němci jsou zde prvotními obyvateli a že my jsme přistěhovalci a v zemích koruny uherské byl to zejména dr Karácsonyi ve svém spise: >A Magyar nemzeti története< tvrdí, že Maďaři jsou živlem autochtonním a Slováci se teprve po zaujetí sídla Maďary přistěhovali do Uher.
Vidíme, že v tomto směru se falšují dějiny, a osud politický a právní byl celkem totožný až na to, že my jsme měli postavení lepší, že alespoň v ohledu kulturním jsme mohli žíti samostatným životem, kdežto maďarisační politika brala postupem doby Slovákům veškeré školy; v roce 1875 přes znění zákona čl. 44 z roku 1868 Maďaři zavřeli všechny střední školy počtem čtyři, zkonfiskovali jmění Matice Slovenské, jejíž členem byl sám král uherský. A v roce 1901 byl vydán zákon o opatrovnách a roku 1907 přicházejí školské zákony Apponyiho, které znamenají úplnou maďarisaci. A sám Rudolf Springer příležitostně o této maďarisaci praví: >Die Magyarisierungspolitik bedeutet, wenn sie siegreich sein soll, für die Hälfte der Bevölkerung mindestens zwei Generationen des Analphabetismus und der wirtschaftlichen Verelendung, vor der sich immer nur Einzelne, nie die Massen retten können.< Tedy, prosím, ten osud nám byl společný. Ovšem, pravím, že náš osud byl přece jen poněkud lepší. A nyní, když ty dvě větve spolu se zase sešly po bezmála tisíciletém odloučení, není žádného důvodu, aby se nenašly styčné body, poněvadž styčné body se musí najíti, neboť takový poměr nadále udržitelným není. Snad, možná - bylo by lze říci, že právě proto, že jsme bratry, tu a tam. dovedeme se škorpiti, ale jest už nejvýše na čase, aby to škorpění přestalo a aby při dobré vůli nastal zde ten poměr který zde býti musí, neboť je-li to republika Československá, je to i národ celý československý, který musí vládu v tomto státě převzíti.
Mám ještě několik poznámek: Slyšel jsem v úterý od pana sen. Průši výraz >buržoasní právní řád<. Mohu říci, že tomuto výrazu naprosto nerozumím, poněvadž u nás není buržoasní právní řád, u nás je právní řád demokratický a na tomto právním řádě a na podkladě tohoto právního řádu, t. j. na ústavní listině, pracovaly všechny strany české. Prosím, ta ústavní listina byla přijata jednomyslně v revolučním Národním shromáždění, to znamená všemi členy a byli mezi nimi také ti, kdož nyní jsou příslušníky strany komunistické a kdož ústavní listinu a právní řád prohlašují za buržoasní. Tomu nerozumím. Buď ten právní řád byl buržoasní již tehdy, a pak jej přijímati neměli, ale přijali-li jej s plným přesvědčením, přijímali jej proto, že je to skutečně řád demokratický. (Sen. Dyk: Výborně!)
Páni řečníci z německého tábora mluvili jaksi o možném dorozumění. Zajisté. My nemáme nejmenšího důvodu, abychom nějaké dorozumění odmítali. Ale máme plné právo žádati, aby to dorozumění bylo poctivé, aby nedělo se s nějakými výhradami. Ale na mne to velmi divně působí, když pan sen. Niessner prohlásí, že polovice, ba více než polovice obyvatelstva je v oposici proti státu. My doposud jsme myslili, že jsou v oposici proti vládě a vládnímu systému, a najednou jsme slyšeli, že jsou v oposici proti samotnému státu. Tu věřte mi, je těžko dorozuměti se s někým, kdo je v oposici vůči státu samotnému. A tu nikoliv my, nýbrž oni jsou povinni změniti svoje smýšlení a taktiku. Ta psycha německá musí se konečně zaříditi do nových poměrů, musí konečně počítati s danými poměry a kdo s danými poměry nepočítá, ten vůbec reálným politikem není.
A já jen namátkou připomínám zase německého spisovatele, který tak dobře vystihl tu psychu německou, zejména pokud se týče její snášenlivosti vůči ostatním národnostním menšinám. Není to nikdo jiný než kulturní historik Friedrich von Hellwaldt, který ve své >Allgemeine Kulturgeschichte<, ve které, mimochodem řečeno, velmi nepříznivě se vyjadřuje o t. zv. Němcích rakouských, má větu: >Die Deutschen werden allerorten geachtet, aber nirgends geliebt.< Prosím, zde je nutno, aby poměry byly změněny, aby také názory byly změněny, ale nemohou býti změněny na naší straně, nýbrž na straně jejich, zrovna tak jako na straně maďarské. My se svého hlediska a stanoviska národního státu českého nemůžeme změniti ničeho. (Výborně!) My jsme menšinám dali všecka práva a já jen ptal bych se pánů Němců, zdali oni tatáž práva, která mají zde, dali oni, řekněme, lužickým Srbům, já bych se dále tázal Maďarů, zdali tatáž práva; která mají oni zde, mají také Slováci v Maďarsku atd. (Hlas: Nemají!) To by byly otázky, na které by bylo nutno odpověděti, aby stanovisko bylo jasné. Tvrdím ještě znovu, že my na tom stanovisku našeho národního státu nemůžeme nic změniti proto, poněvadž bytí našeho státu právě tímto základem jest oprávněno. A jestliže nám Němci prohlašují, jak zde se stalo, že byli před tím státem a budou po tom státě, můžeme my prohlásiti totéž, že národ český, který přetrval Bílou Horu, který přetrval germanisační úsilí a persekuce za Marie Terezie a Josefa II., že národ český, který se vzchopil v XIX. století k novému životu, podle výroku Palackého >byli jsme před Rakouskem a budeme po něm<, že ten národ český dovede si tu samostatnost českou udržeti proti všem, vždyť naše historie ukazuje k tomu. Vezměne XV. století, kolik bylo těch našich nepřátel, ale ten český stát a národ se udržel proto, poněvadž měl pevné národní vědomí, a já tvrdím, že když naši Němci říkají, že byli a budou, že i právě tak národ československý, který ten stát si vybudoval, dovede si jej udržeti. Ten národ československý tu odpovědnost musí na sobě cítiti, ale ta odpovědnost musí býti nejenom cítěna, nýbrž také v praxi uplatňována, musí býti uplatňována také v politice, také v parlamentě a také ve vládě, a pak my hrdě můžeme říci: Ano, my jsme byli a budeme a také ten národní ráz československého státu zůstane zachován. (Výborně! - Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. dr Veselý.
Sen. dr Veselý: Vážený senáte! Dovolte, abych při této příležitosti promluvil také několik slov o Podkarpatské Rusi. Otázka, zdali poroty na Podkarpatské Rusi budou fungovati či nikoli, není z nejdůležitějších a nejpřednějších otázek, které by zajímaly Podkarpatskou Rus a lid na Podkarpatské Rusi. Ale přece jenom je nutno jí věnovati pozornost, poněvadž je to bod, na kterém se projevuje stav nejenom lidové kultury, nýbrž vůbec veřejného života podkarpatoruského.