Středa 17. března 1926

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. Stolberg.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! Smlouvou s republikou Polskou, která předložena byla k ratifikaci, má býti vyhověno potřebám úpravy politických, hospodářských a kulturních poměrů obyvatelstva tohoto území, jež těžce bylo poškozeno dobou plebiscitu a potom rozdělením východního Slezska. Tuto úpravu je zajisté uvítati. Smlouva obsahuje také několik zásad o právu menšin. Pan zpravodaj řekl, že tyto zásady neobsahují nic nového. Se stanoviska přirozeného práva, lidskosti a mezinárodního práva menšinového není v těchto zásadách skutečně nic nového obsaženo. Pro poměry panující u nás však obsahuje tato předloha zásady, které přece jen znamenají pozoruhodnou novinku. Vyslovuje se, že s menšinami dlužno zacházeti blahovolně. Vyslovuje se, že je protizákonným každý nátlak na rodiče, aby posílali děti do škol s jiným vyučovacím jazykem, než jest jejich mateřský jazyk. Vyslovuje se, že pro zjištění národnosti resp. mateřského jazyka je směrodatným prohlášení dotyčné osoby, po případě jejich soudního zástupce. Vyslovuje se konečně, že hájení menšinových práv nesmí býti považováno za neloyálnost.

Pan ministr věcí zahraničních pokusil se ovšem tomuto poslednímu ustanovení v zahraničním výboru poslanecké sněmovny dáti poněkud rabulistický výklad; mínil, že nikoli hájení menšinových práv bude se považovati za neloyálnost, ale po případě způsob a prostředky tohoto hájení. Myslím, když někdo je nucen se brániti, že pak není neloyálnost na jeho straně, nýbrž na straně toho, proti komu se musí brániti. Doufám však pevně, že evoluční vývoj mezinárodního práva menšinového nebude zastaven takovýmito sofistickými výklady.

Dlužno však zdůrazniti, i dovoluji si obrátiti pozornost slavného senátu k tomu, že v mnohém ohledu tato smlouva přinesla obyvatelstvu části východního Slezska, která zde zůstala, těžké zklamání. Doufalo a očekávalo, že zároveň se smlouvou s Polskem nastane také částečná náprava utrpěné hmotné škody. V tomto očekávání vidí se obyvatelstvo zklamáno. Za doby prozatímního panství Polska ve východním Slezsku bylo obyvatelstvo nuceno zaměniti své peníze za polské marky. Nuceně byly také peněžní vklady u bank a spořitelen proměněny v polské marky. Byla-li již tato přeměna ztrátou, tož stupňuje se tato ztráta k úplnému znehodnocení vkladů úpadkem polské měny. Když konference velvyslanců vydala rozhodnutí ze dne 28. července 1920, snažila se vláda nařízením ze dne 3. srpna 1920, č. 466 a Stálý výbor nařízením ze dne 8. října 1920, č. 583 tuto škodu, způsobenou československým státním občanům ve východním Slezsku, částečně zase napraviti tím, že nařízena byla zpětná výměna a přiměřené zhodnocení polské marky, kteráž obyvatelstvu byla vnucena. Ale tato ustanovení docilují jen nepatrnou měrou svého účelu, neboť obyvatelstvo mohlo jen nepatrnou měrou předložiti polské marky k výměně. Na radu československého delegáta u plebiscitní komise pana dra Mattouše vložilo a ponechalo obyvatelstvo své peníze u peněžních ústavů, bank a spořitelen. Nemá to býti naprosto žádnou výtkou pro delegáta československé vlády, neboť byla to podle tehdejší situace skutečně nejlepší rada, kterou mohl dáti. Tyto peněžní ústavy, jež přicházejí pro tamní obyvatelstvo v úvahu, leží však skoro vesměs v polské nyní části východního Slezska, v polském Těšíně a Bielsku. Polská vláda uzavřela tyto vklady československých vkladatelů, československá vláda zapověděla dovoz polské marky atak propadly tyto vklady zdejších střádalů osudu polské marky. Vkladatelům nebylo možno užíti výhod nařízení zpředu zmíněného. Ministerstvo financí upozornilo tehdy na tyto okolnosti a žádalo odpomoc, slíbilo, že se starými vklady u peněžních ústavů bude jednáno stejně jako s hotovými penězi, nabízenými k výměně. Skutečně vyplývá také z ustanovení §§ 10 a 11 nařízení Stálého výboru ze dne 8. října, že výměna těchto vkladů má se díti stejným způsobem, jako výměna hotových peněz. Ministerstvo financí bylo také zmocněno, aby brzy poskytovalo na takovéto vklady zálohy až do 30 Kč za 100 polských marek. Konečná úprava byla však vyhrazena zvláštnímu vládnímu nařízení. Ale ministerstvo financí tohoto zmocnění skoro vůbec nepoužilo a deputaci zájemníků bylo ve finančním ministerstvu dáno na srozuměnou, že dlužno vyčkati teprve mezistátní úpravy. Smlouva, předložená nyní slavnému senátu k ratifikaci, nepřináší však řešení této otázky, naopak tato smlouva obsahuje velmi nepříznivá ustanovení pro vkladatele zdejší státní příslušnosti. Zdejší vkladatelé u peněžních ústavů polské části obdrželi by své vklady zpět ve starých rakouských korunách v kursu 1 zloty za 1,800.000, kdežto polští vkladatelé obdrží ve zdejších peněžních ústavech za své staré vklady plný obnos v československých korunách. Je nyní naléhavě potřebí, aby vláda pokud možno brzy vydala nařízení stran konečné úpravy těchto vkladů, slíbené v §u 10 nařízení Stálého výboru, a aby se při tom dala vésti stejnými zásadami práva a spravedlnosti, jakých užito bylo při výměně hotových peněz.

Likvidace městských spořitelen, zmíněná v konečném protokolu ke druhé části smlouvy, z nichž pro nás přichází v úvahu jen spořitelna v polském Těšínsku, měla by podle možnosti býti urychlena, vklady přeneseny na tuzemskou spořitelnu a tyto vklady přepočítány ve smyslu §u 7 zmíněného nařízení, to jest vklady až do 26. února 1919 v poměru 1 stará koruna -1 Kč, pozdější vklady v poměru 250 polských marek -100 Kč, při čemž bude dlužno této spořitelně poskytnouti příspěvek v §u 7 zmíněný. Ohledně vkladů, které se nalézají u jiných peněžních ústavů v polském Slezsku, bylo by vkladatelům zabezpečiti právo, aby je nyní vyzvedli, sem dovezli a podle §u 1 téhož nařízení u příslušného berního úřadu předložili k výměně.

Ještě na jiný bod smlouvy chci upozorniti slavný senát. Smlouva poskytuje amnestii za přestupky spáchané v době plebiscitu. Je zajisté správno, když se udělá čára přes tuto temnou a smutnou kapitolu v dějinách východního Slezska. Tím však není vyřízena otázka odškodnění pro osoby, které v této době byly okradeny, oloupeny a vyloupeny. Právě toto tehdy tak týrané obyvatelstvo východního Slezska, také německá jeho část, zasloužilo si vysokou měrou díky československého státu. Tehdy také nebylo šetřeno sliby stran odškodnění. Ačkoli se zákon z 18. března 1920 zmiňuje e poskytování náhrad pro tyto případy, čekají přihlášky škod východních Slezanů stále ještě na vyřízení. Nevím, zdali vyřízení brání pochybnosti formální anebo materielní. Vyloupeni a týráni byli ti, kdož se v době plebiscitu zasazovali pro připojení východního Slezska k Československé republice. Pro formální anebo materielní pochybnosti neměla by vláda zapomínati na díky, kterými jest povinována východním Slezanům. Východní Slezané tak lehko nezapomenou, co tehdy museli vytrpěti, nezapomenou také na sliby, které jim byly dány. Kéž také vláda na své sliby nezapomene! (Potlesk a souhlas stoupenců.)

Místopředseda Donát: Pan sen. Pastyřík.

Sen. Pastyřk: Slavný senáte! Vážené dámy a pánové! Ujímám-li se slova ponejprv ve slavném našem sboru a u příležitosti schválení smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou, nečiním tak, abych dlouhou řečí rozebíral otázku právnickou a finanční této smlouvy, nýbrž přihlásil se za tím účelem, abych jménem našeho klubu živnostensko-obchodnické strany středostavovské učinil prohlášení radosti nad tím, že konečně po 71/2 roce naší a polské samostatnosti přistupujeme k tomu, abychom s bratrským národem uzavřenou smlouvu schválili. (Výborně!) A to učiníme jistě všichni velíce rádi, (Tak jest!) nejen se stanoviska národohospodářského, středostavovského, ale také se stanoviska slovanské vzájemnosti. Nemohu jinak, nežli při této příležitosti vzpomenouti zájezdu středních stavů z koruny svatováclavské u příležitosti velké výstavy Čenstochovské v letech 1912. Tenkráte císařstvím rakouským utlačovaný český národ vyslal velkou deputaci čítající přes 150 osob k neméně utlačovanému národu polskému, carismem ruským. Delegace naše ve Varšavě byla uvítána královsky, neboť zdeptaný a ujařmený národ polský, nad kterým carská knuta ve Varšavě držela vojenskou pohotovost čítající 300.000 mužů, vítal nás jako své ujařmené bratry slovanské způsobem, jakým vítá milující bratr svého bratra. Starší pamětníci varšavští tvrdili tenkráte, že v ulicích varšavských nebylo tolik radostí zářících lidí od doby poslední korunovace krále polského. Vjezd náš do města byl triumfální a neplatil jen nám, kteří jsme byli zúčastněni tohoto zájezdu, ale platil tenkráte celému našemu českému národu. Naším příchodem bratří Poláci byli na tři dny uvolněni z okovů, které je svíraly. Měli právo s námi slovansky mluviti a slovansky cítiti. Nedá se popsati, nedá se pověděti to nadšení a ta láska, která nám šla vstříc. Každý ať starý, nebo mladý, ať muž či žena, přál si viděli slovanské bratry české. Každý chtěl aspoň pravici nám stisknouti. Matky zvedaly svá pacholata, aby jim ukázaly členy bratrského národa. Neskrblily pozdraven, neskrblily vzácnými květy, kterými vozy naše v pravém slova smyslu byly zasypány. Každý, ať chudý neb zámožný, staral se o to, aby nějakým způsobem vyjádřil svoji lásku ke slovanské větvi sousední.

Dámy a pánové! Byl to tenkráte také střední stav, který takovou náladu v polském národě svoji návštěvou vyvolala náš ujařmený národ v očích bratrů Poláků pozvedl. Bohužel, probuzená tato láska k velké slovanské vzájemnosti nezůstala pro bratry Poláky bez nepříjemných následků, neboť byli po našem odjezdu pronásledováni, a stalo se i to, že kapelník Čech v ruské kapele, za to, že dal hráti naše hymny "Kde domov můj" a "Hej Slované" a hymnu polskou "S dýmem požárů", byl za tuto smělost ruskými úřady tenkráte citelně potrestán. Nic nepomohlo; doba hrůzy válečné přišla, vlna tato se přivalila a pomohla nám i bratrům Polákům, že jsme vlastní silou se vymanili z okovů carismu i císařství, stojíme dnes vedle sebe jako dvě svobodné slovanské republiky. Nemohu opomenouti a musím poukázati na velké nadšení, které vyvolalo tenkráte v tamější velké opeře vystoupení na jedné straně jeviště povozu s polskými herci v jejich národních krojích a na druhé straně povozu s herci v krojích naší krásné "Prodané nevěsty". Neutuchal potlesk, neutuchalo nadšení, když hudba zahrála od našeho nesmrtelného Smetany a kdy zapěno bylo "Věrné naše milování". Celým sálem zaburácela slova této naší opery a přál bych si, aby utužena byla láska, kterou jsme si tenkráte slibovali a aby na věčné časy udržena byla věrnost, kterou jsme si přísahali.

Vážené dámy a pánové! Strana naše vždy, i když jsme byli v tak zvané oposici, schvalovala mírumilovnou práci našeho zahraničního ministra dr. Eduarda Beneše a vítali jsme s radostí každou úmluvu se sousedními státy. S tím větší radostí vítáme úmluvu se slovanskými našimi sousedy a přáli bychom si, abychom v brzké době dočkali se uzavření smlouvy všeslovanské. Mám naději, že mírumilovné snaze dr. Beneše, kterou právě zase zářivým způsobem ukázal na poradě Svazu Národů v Ženevě tím, že chtěje uplatniti a dokázati svoji mírumilovnost vůči veškerým státům a zvláště Slovanským, dal dobrovolně k disposici své členství v Radě Svazu Národů, aby se tohoto bratrům Polákům dostati mohlo, načež jemu jistě všichni budeme vděčni, podaří se v krátké době, aby celá slovanská rodina měla mezi svými úmluvami shodu a úplnou spokojenost.

Proto doporučuji jménem našeho klubu schválení této smlouvy a volám bratrům Polákům "Na zdar!" a "Czolem!" (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr. Veselý.

Sen. dr. Veselý: Vážený senáte! Pan kolega Pastyřík docela správně ukázal na to, že teprve po 7 letech republiky přistupujeme k tomu, abychom uzavřeli obchodní a finanční smlouvy se sousedem nejbližším, s národem nám nejbližším a abychom upravili poměry se sousedem, se kterým máme velmi dlouhou hranici podél celého Slovenska.

Náš president Masaryk již v prvém poselství, které předčítal 22. prosince 1918 praví: "Sousedství a obdobná dějiny odkazují nás k politickému přátelství s Poláky a vynasnažíme se dospěti k dohodě hospodářské v zájmu nás obou, aby každý z nás byl co nejsilnější." Jsem povděčen tomu, že aspoň nyní se upravuje cesta, po které bude možno dále jíti a která má nás dále vésti k užšímu přátelství a bratrským stykům s Rzeczí Pospolitou.

Senát polský vyřizoval tyto smlouvy mezi republikou Československou a mezi Rzeczí Pospolitou již v létě 1925 a při jednání tom byla učiněna velmi zajímavá a pro nás důležitá prohlášení. Ve sněmu polském předseda konstatoval, že byly přijaty smlouvy se sousedním státem, "se kterým chceme žíti vždycky v přátelství" - tedy, se kterým národ Polský chce žíti v přátelství a toto prohlášení předsedy sejmu polského bylo přijato radostně a s potleskem. Rovněž tak v senátě, když smlouvy byly přijaty, bylo žádáno některými senátory, aby byla konstatována jednomyslnost celého senátu při onom usnesení. Předseda ji konstatoval a toto zjištění bylo radostné celým senátem přijato potleskem. Ovšem byla projevena také různá přání. Sen. Buzek, který byl zpravodajem o těchto smlouvách, pravil, že tyto úmluvy jsou logickou konsekvencí mírové polské politiky, a pravil dále, že Rzecz Pospolitá a Československá republika mají společné odpůrce, kteří ohrožují stejně celistvost a samostatnost obou států. Toto tvrzení je pravdivé. Je potřebí, abychom si je také uvědomili. Celými dějinami jdou Rzecz Pospolitá i československý stát vedle sebe. Osud jejich je paralelní, osud jejich má vzájemný vliv. Není náhodou, že po bitvě u Grunewaldu, kde byl poražen křižácký německý řád, nastal také rozkvět českého státu, a že společně Polsko i Čechy tehdy zadržely vývoj Německa na východ. Není lhostejné a nelze přehlížeti, že potom, když nastal úpadek českého státu, došlo také na stát polský, Kdyby nebylo bývalo roku 1620, nebylo by bývalo také došlo k dělení Polska roku 1771. Vizte, prosím, že stejně děje světové, stejně výsledek světové války daly zároveň svobodu i Polsku i Československé republice. Ať chceme nebo nechceme, naše osudy jsou svázány, my dějinami Evropy jděme těsně vedle sebe. (Předseda Klofáč ujímá se předsednictví.)

Sen. Buzek jako zpravodaj senátu Rzeczi Pospolité projevil, že Československá republika projeví také své pravé smýšlení a přátelství k polskému lidu tím, jak upraví poměr polské menšiny k Československé republice. Polská menšina u nás čítá asi 70.000 hlav. My nemáme příčiny, abychom ji utlačovali, abychom snad Poláky počešťovali, naprosto ne. Poláci se chovají u nás jako loyální, řádný živel a já hned při tom konstatuji, že také o české menšině v Polsku i vládními polskými kruhy je zjištěno, že jsou to občané přičinliví, státu polskému oddaní a věrní. My nemáme příčiny nějak Poláky utlačovati. Myslím, že svůj poměr jsme projevili nejlépe ve školství. Pro 70.000 polského obyvatelstva máme 75 škol obecných, 2 školy občanské. Pro 9.942 dětí máme učitelů 324, tříd 265 na obecných školách, na občanských pro 541 dětí polských máme 17 učitelů, škola u nás připadá, což je zajímavé, na 797 děti, kdežto v polské části Těšínska připadá teprve průměrně na 1035 dětí. Jedna třída připadá u nás na 232 polských obyvatel, na polském Těšínsku teprve na 311. Žáků je u nás na české škole 135 průměrně, na polském Těšínsku 152. Na jednu třídu u nás připadá polských dětí 38, kdežto na polském Těšínsku 46. Vidíte z toho, že poměry školské jsou u nás značně příznivější, než v polské části Těšínska. Tím projevujeme své přátelské smýšlení k polskému lidu, tím projevujeme, že usilujeme upřímně, aby kulturní výše polského lidu byla udržována a zvyšována.

Mluvilo se o tom také v polském senátě, že obchodní a hospodářské styky jsou ku prospěchu oběma státům, že polský stát, jako stát zemědělský, může k nám dovážeti své zemědělské výrobky, kdežto naopak Česko slovenská republika, jako stát značně průmyslový, může své průmyslové výrobku dovážeti do Polska. Ano, rádi vítáme tento projev také na poli hospodářském a doufáme, že polské styky hospodářské povedou také dále k přátelským stykům politickým, a že povedou i k stykům lidovým, kterých je potřebí, abychom se navzájem poznali a aby toto přátelství polsko-československé bylo náležitě upevněno.

V polském senátě byla také projevena naděje, že řádné plnění smluv a loyální dodržení ducha smluv povede k tomu, že dojde k jednotné frontě obou států v zahraniční politice a že tento postulát rozumu se stane také postulátem citu obou národů. Také tyto projevy jsou potěšitelny a my je s radostí vítáme. Myslím, že naše zahraniční politika vždycky, a právě v poslední době, projevovala také porozumění pro tuto solidaritu Rzeczy Pospolité a republiky Československé, a že shoda totožnosti zájmů československých a polských je dána již našimi odpůrci, kteří stejně vystupují v zahraničí jak proti Československé republice, tak proti Rzeczy Pospolité, Polsku. A jsou správná slova našeho presidenta Masaryka, který nejen za války, ale i po válce v "Nové Evropě" napsal, že bez svobodné Polsky nebude svobodné Československé republiky, a naopak, že bez svobodné Československé republiky nebude svobodné Rzeczy Pospolité. To je vzájemnost a paralelismus politiky, který je celými dějinami prokázán. Společné nebezpečenství v přítomnosti i budoucnosti musí oba národy spojiti k společnému promyšlenému postupu.

Je rozumno a potěšitelno, že naše styky se upravují ve věcech hospodářských, pohraničních, politických i finančních. Jen tak může vzejíti úplné sblížení politické.

Dnes u nás debata naše nebyla tak jednomyslná jako v polském sněmu a v senátě. U nás ale, konstatuji, nebyla pronesena ani jediná námitka proti obsahu smluv, arci jediný z řečníků, který se tu přihlásil ke slovu, neprokázal, že by snad byla smlouva špatná, státu nebezpečná a škodlivá, nikdo nenavrhoval pro obsah smluv snad jejich zamítnutí. Bohužel, jak u nás vnitřní poměry jsou, řečníci tu vyřizovali naše vnitřní spory s komunisty, s německými poslanci a také s slovenskými luďáky se tu vykládaly, ale proti obsahu smlouvy nikdo nemluvil. Nemůžeme-li my tyto smlouvy přijmouti tak jednomyslně, jak se k našemu potěšení stalo v sněmu polském a zejména v senátě, aspoň konstatujeme, že tu nebyla žádná vážná námitka pronesená proti obsahu smluv a žádná námitka proti opravdu srdečnému sblížení mezi národem československým a mezi národem polským. (Výborně!) Tu bratrskou ruku, kterou nám sněm polský a senát polský podal schválením všech smluv upravujících poměr mezi Československou republikou a Rzeczy Pospolitou, tu my radostně přijmeme a radostně tiskneme a přejeme si vroucně, aby v novém období svobody a samostatnosti polské a československé národ československý a polský bratrsky ruku v ruce společně pracovaly o politickém, sociálním, kulturním i hospodářském povznesení obou států. (Výborně!)

Předseda (zvoní): Debata je skončena. Byl mi podán, pozměňovací návrh pana sen. dr. Kovalika a soudr. k tisku č. 36. Prosím, aby byl přečten.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

"Pozmeňovací návrh níž podpísaného sen. dr. Kovalika a spol. ku vládnemu návrhu, ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu úmluva medzi Československom a Poľskom o usnadnení pohraničného styku, tisk 11.

V článku 1. miesto vety: "Zpravidla nemá šírka pohraničného pásma presahovať 15 km na každej strane hraničnej čiary, môže však v miestach, kde toho budú vyžadovať miestne pomery, činiť viac než 15 km" - má stáť: "Zpravidla nemá šírka pohraničného pásma presahovať 50 km na každej strane hraničnej čiary; môže však v miestach, kde toho budú vyžadovať miestne pomery, činiť viac než 50 km."

Předseda: Přeje si pan referent slova?

Zpravodaj sen. dr. Witt: Dámy a pánové! Je potěšitelno, že obě smlouvy mezi Československem a Polskem vyvolaly v našem středu tak veliký zájem, což patrno z toho, že se přihlásila řada řečníků. Jak již předešlý pan řečník řekl, všechny tyto jejich projevy neodnášely se k těmto smlouvám, byly poněkud širšího významu, poněkud se zase týkaly věcí, které nemají se smlouvou nic společného. Chci reagovati jen na některé vývody, pokud mají souvislost se smlouvou.

Předně pan kolega dr. Kovalik nám tu přednesl pozměňovací návrh k článku I. úmluvy o usnadnění pohraničních styků. Panu kolegu dr. Kovalikovi se nezdá, že by to pásmo 15 km bylo dosti široké a že by vyhovovalo svému účelu a navrhuje proto, aby článek I. byl pozměněn a aby pásmo přesahovalo aspoň 50 km.

Vážené dámy a pánové! Prosil bych, aby tento návrh pana kolegy dr. Kovalika nebyl přijat, ne toliko z těch věcných důvodů, nýbrž z důvodů formálních. Smlouva, o které zde jednáme, je uvedena v prozatímní platnost, a kdybychom ji, pánově, pozměnili, ztratila by platnost, a důsledek toho by byl; že by občané těch výhod, které již smlouvou provisorně aspoň získali, byli zbaveni, a nevíme, co by z toho nastalo. Vždyť, jde-li panu sen. dr. Kovalikovi vážně o to, aby smlouvu zlepšil, mohl voliti jinou cestu, totiž obrátiti se na naši vláda, aby jednala s vládou polskou a snažila se docíliti zlepšení. Tím nebudou dotčeni obyvatelé v pohraničním pásmu na svých již získaných právech a mají tu možnost, že přičiněním pana dr. Kovalika získají ještě více, ačkoliv říkám, že za daných poměrů by se dalo sotva očekávati, že Polská vláda by na to přistoupila.

Pokud se týče vývodu pana dr. Kovalika o tak zv. unii Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů, prohlašuji, že by mně jalo sociálnímu demokratovi, byla jistě velmi sympatickou, ale, vážení pánové, bráti vážně úvahu v době, kdy tu ještě nevidíme nic konkrétního, a když nám sám pan dr. Kovalik nedovedl žádného reelního podkladu pro takovou, abych řekl, konstelaci právní dáti, je náramně těžko. Prosil bych pana dr. Kovalika, aby to zkusil alespoň v jednom směru, totiž v tom, jestli dovede vytvořiti dnes federaci mezi Poláky a Rusíny, když považoval za vhodné zde demonstrovati před Polskou republikou, že není ani tak snadno vytvořiti federaci mezi námi a jimi.

Pokud se týče vývodu pana sen. Polacha, chci toto říci: Pan kolega Polach díval se na tuto smlouvu zcela odlišně od kolegy Stolberga. Pan kolega Stolberg, to je zajímavé, řekl: "Musíme uznati, že otázka jednání s minoritami je této smlouvě s hlediska lidského velmi sympaticky řešena," a asi v tomto smyslu mluvil.

Pan kolega Polach zase prohlásil, že "difficile est satiram non scribere" a on tuto potíž, nepromluviti tuto satiru nepřekonal. Panu kolegovi Polachovi musím jedno vytknouti. Totiž to, že on se domnívá, že tato smlouva přináší nějaké nové právo. Tato smlouva neotevře žádných norem ani pro minoritu, ani pro oba státy, tato smlouva má, řekl bych, jen jistý deklaratorní ráz, nikoliv právní, konstitutivní. Ona zde prohlašuje jen motivy naprosté loyality a nic více.

že by se tvořilo nějak odchylné právo pro Poláky od ostatních minorit, jak německé, tak maďarské, to rozhodně pravda není. Mám za to, že pan kolega Polach v tomto směru význam smlouvy, její podstatu a povahu správně nevystihl.

Jedna výtka, pánové, řekněme si to upřímně, a té se také dotýká pan kolega Hampl, by byla snad oprávněná, totiž výtka, která se týče odstavce "Státní občanství".

Velectění pánové! O tom bylo již ve výboru mluveno. Ta smlouva tedy zde opakuje dřívější předcházející smlouvu, která nebyla ratifikována, ani nás ústavně projednána. A prohlašuji současně, že tato část úmluvy je konsumována a to konsumována tím, že naše vláda již podle ní v těch lhůtách, které jsou tam vytčeny, jednala.

Tedy, velectění pánové, ústavně-právní výbor nečinil žádných námitek. V zahraničním výboru zase o této věci bylo jednáno a pan ministr zahraničí přiznal se, že je tu jistá iregularita. Výbor nekladl na tuto výtku tak dalece váhu, že by byl smlouvu odmítl, a to prostě z toho důvodu, poněvadž zde jde, řekl bych, víceméně o iregularitu v našem administrativním, v našem formálním právu, než v našem právu materielním. Já nevím a říkám to docela otevřeně, jestliže náš nejvyšší správní soudní dvůr o té věci bude snad míti jiný názor, snad takový, jako měl kolega Hampl nebo Polach, bude míti tu možnost, když jednotlivci budou uplatňovati odchylný názor, ten právní názor prozkoumati a podle toho rozhodnouti. Jinak mohu říci, že jsem zcela podstatu těch výtek, které činil pan kolega Hampl, nepostihl, alespoň jsem v každém směru nepostihl jejich souvislost s touto smlouvou. Pokud se týče pana kolegy Stolberga, dlužno uznati, že on cenil úmysly, které oba státy při uzavírání této smlouvy sledovaly, zejména pokud se týče ochrany menšin, velmi loyálně.

Ještě jednou prosím jménem výboru, aby slavný senát schválil oba vládní návrhy.

Předseda: Ke slovu se ještě přihlásil druhý zpravodaj, pan sen. dr. Krupka.

Zpravodaj sen. dr. Krupka: Slavný senáte! Jen několik slov. K slovům pana kolegy dr. Veselého, který zcela správné vystihl náladu našeho parlamentu při projednávání této pro nás tak vysoce důležité úmluvy, dovoluji si jen připomenouti toto své pozorování. Průběhem celé debaty, mohu říci, jevil se zde projev vřelých sympatií ve prospěch bratrského našeho národa polského a nevyjímám z toho ani aposici. Ani oposice německá nenalezla slov, která by snad čelila proti polskému národu, a ta je jen zárukou, že celý náš parlament sdílí přáni a to nejvřelejší přání, aby tyto styky, které nyní byly tak šťastně zahájeny nynější smlouvou, nadále byly prohlubovány ke prospěchu našemu i ke prospěchu polského národa, od nichž očekávám, že i v dalších svých důsledcích budou působiti jen ke prospěchu obou států. Přihlédaje k jednotlivým výtkám, které zde byly proneseny, chci se jen několika slovy zmíniti o výtkách pana, kolegy Polacha, za jeho vývodů, kterými kritisoval a zejména velice příznivě kritisoval otázku menšin, jak rozřešena byla smlouvou. Očekávali jsme, že zajisté bude hlasovati pro tuto smlouvu, poněvadž nám ji přímo kladl za vzor, zejména v těch otázkách, jak máme s německými minoritami zacházeti. Na druhé straně ovšem vyvozoval z toho, jako kdyby skutečně se děla německému národu, pokud se týče otázky menšin, jakási křivda. Nepotřebuji připomínati ještě to, co už bylo předmětem dřívější jazykové debaty, že zajisté loyální smýšlení německých občanu nebude nikdy na překážku našemu národu, připustiti jim vždycky plně jejich práva, která jim patří, Ale pánové, nemůžeme mluviti o loyalitě, když se na druhé straně mluví o klosetovém papíru, když se dostavují k úřadům deputace v takovém počtu, že je to až hrozivé, nebo kde se hlásá odtržení od naší republiky, a mírové smlouvy se šmahem vůbec jako nesmyslné přímo zamítají. Co se týče výtky pana kolegy Hampla, tu musím říci, že vládě skutečně křivdil, a prohlašuji to s plným svým přesvědčením, neboť naší vládě v prvé řadě záleželo na tom, aby těm chudákům, kteří finančně neurovnanými poměry nejvíce trpěli, co nejdříve bylo odpomoženo, a to ji nabádalo dokonce k tomu, aby porušila ústavu.

Vážení pánové! Ta výtka jí byla učiněna také ve výboru, že porušila ústavu, že pouhým nařízením vlády přiznala určitá práva, určitá uspořádání těch finančních poměrů, a tu právem poukázáno bylo k tomu, že my jsme tak učinili jedině z té příčiny, poněvadž jsme chtěli těmto chudákům a jejich neurovnaným a trpkým poměrům učiniti zadost. Ta zasluhuje chvály a nikoliv hany. Trvám tudíž na návrhu, který jsem dříve učinil. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Debata je skončena, prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Vzhledem k podanému pozměňovacímu návrhu sen. dr. Kovalika a spol., hodlám dáti hlasovati a schvalovacím usnesení ohledně úmluvy mezi Československem a Polskem o usnadnění zahraničního styku tak, že nejprve bychom hlasovali o čl. I. podle uvedeného pozměňovacího návrhu a pak teprve o dalším jeho obsahu podle zprávy výborové.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Nejsou. Budeme tudíž takto postupovati.

Kdo souhlasí, aby čl. I. uvedeného schvalovacího usnesení zněl podle návrhu sen. dr. Kovalika a spol., nechť zvedne rulu. (Děje se.)

To je pouze jeden hlas. Zamítá se.

Kdo souhlasí, aby uvedené schvalovací usnesení v celém svém obsahu znělo podle zprávy výborové, vyznačené v tisku 36, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění ve čtení prvém.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením ohledně smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o otázkách právních a finančních i s uvedeným závěrečným protokolem, jak je vyznačeno ve zprávě výborové, tisk 40, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

S radostí konstatuji, že také tato smlouva přijata byla imponující většinou a že schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění ve čtení prvém. (Potlesk.)

Nechť smlouvy, které slavný senát dnes odhlasoval, posílí přátelství mezi republikou Polskou a republikou Československou, z nichž každá má životní zájem na tom, aby obě republiky po každé stránce byly silné a aby obě nově nabyté svobody pokud možno nejvíce využitkovaly pro zajištění své politické samostatnosti a šťastné budoucnosti. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Na denním pořadu je dále:

8. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Chebu za souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa pro přečin podle §§ 488 a 491 tr. zákona, spáchaný tiskem (čís. 536/26 předs.). Tisk 41.

Zpravodajem je pan sen. Dundr.

Zpravodaj sen. Dundr: Slavný senáte! Imunitní výbor jednal o žádosti krajského soudu v Chebu za souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa pro přečin podle §§ 488 a 491 tr. zákona, spáchaný tiskem (čís. 536/26 předs.) a předkládá tuto zprávu:

V časopisu "Volkswille" ze dne 7. ledna 1926, č. 5, vycházejícím v Karlových Varech, uveřejněn byl článek pod nadpisem: "Pravda o Rusku za komunistické peníze", v němž bylo uvedeno, že "sociálně demokratický" člen dělnické delegace z Československa v Rusku, Emil Dörfler, dělník v Nýdku, přijímá od komunistické strany peníze a diety, za něž pak jako sociální demokrat vykonává práci ve službách komunistické strany. V článku byl otisknut dopis celostátního výboru závodních rad v Československu, jímž se Em. Dörflerovi oznamuje, že je mu posíláno 1200 Kč a připomíná se, že mu budou poslány diety. Dörflerovi se vytýká, že po svém návratu z Ruska zakoupil si na delší dobu známky strany, aby na veřejných schůzích komunistických, odvolávaje se na příslušnost ke straně sociálně demokratické, mohl pracovati pro stranu komunistickou. Je mu zároveň vytýkáno, že jezdil a jezdí ve službách komunistické strany a za svoji činnost je placen ústřednou komunistické strany Československa. Jeho činnost jest srovnávána s činností jiného delegáta sociálně-demokratického, jenž uznal svůj omyl, kdežto on - Dörfler - je zde jako lump.

Tímto článkem cítil se Emil Dörfler na své cti dotčen a podal trestní oznámení pro přečin podle §§ 488 a 491 tr. zákona spáchaný tiskem jak proti odpovědnému redaktoru časopisu "Volkswille" Václavu Hornovi, tak proti vydavatelům téhož listu Osvaldu Hillebrandovi a sen. Löwovi.

Výbor imunitní navrhuje, aby v této věci senát odepřel souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa pro přečin podle §§ 488 a 491 tr. zákona, spáchaný tiskem.

V odůvodnění se praví:

I když je tu podezření, že obsahem článku časopisu "Volkswille" soukromý žalobce uražen byl na cti, neshledává přece imunitní výbor důvodu, aby vydavatel časopisu "Volkswille", sen. Löw, byl vydán k trestnímu stíhání a tím odnímán své činnosti jako člen senátu Národního shromáždění, poněvadž soukromý žalobce má možnost zjednati si satisfakci proti odpovědnému redaktoru časopisu "Volkswille" V. Hornovi.

Předseda: Nikdo není ke slovu přihlášen. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby senát odepřel souhlas k trestnímu stihání sen. Löwa, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního, aby odepřen byl souhlas k trestnímu stíhání sen. Löwa, se schvaluje.

Denní pořad je vyčerpán.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Výbor inkompatibilitní se ustavil takto:

předsedou: sen. dr. Veselý František,

I. místopředsedou: sen. Lukeš Josef,

II. místopředsedou: sen. dr. Krupka Luděk,

III. místopředsedou: sen. Zimák František,

zapisovatelem: sen. dr. Procházka Adolf.

Předseda: Sděluji, že do výboru národohospodářského nastupuje za sen. Jarolima sen. Beutel.

Navrhuji, aby bylo předsednictvo zmocněno svolati příští schůzi podle §u 40 jedn. řádu písemně nebo telegraficky a stanoviti její denní pořad.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.)

Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze v 15 hodin 35 minut.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP