Tedy my jsme také pány v této republice, poněvadž jsme jí zdědili, my historické země a slovenský díl našeho národa, Slovensko. My jsme za to trpěli, my jsme za to pracovali, my jsme za to obětovali a proto my jsme tu pány. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: My jsme tuto půdu naší prací získali! ) Pane kolego, s tímto důvodem si na mne nepřijdete. Vím, že Němci pracovali na té půdě, kterou přebrali v Českém království Čechům, neboť nikdo mi nebude moci, pánové, říci, že na př.... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: My jsme ji ale neukradli!) a my krademe, pane kolego, vám to málo sluší, říci, že my krademe!

Ale něco vám řeknu, pánové, oč se jedná, o velkostatkářskou půdu. Velkostatkáři tuto půdu dostali ve značné části od Ferdinanda II. za to, že mu konali různé válečné služby. A okrádali jeho a okrádali potom i své poddané. Podle tehdejších zákonů, když vymřel rod, když nebyl tu na statku syn, tedy velkostatkáři půdu vzali a dali si jí znovu zaplatiti. Tato půda byla mnohokráte kradena. Já už jsem před chvílí řekl - (Hluk. ) - nenuťte mne, aby moje řeč byla delší - že máme na př. Bezdružice, že pravděpodobně nebyly založeny Němci, a podobně také ne Křakov, Seměvice a celá řada těch měst, míst a vesnic, které mají tak tuze česká, slovanská jména, že ani za staletí se neponěmčila. A prosím, ta půda nebyla před tím vzdělávána, tu jste začali vzdělávati teprve vy? Pánové, my přece se vyznáme tolik v dějepise, abychom věděli, že to byli pošetilí králové, hlavně z rodu Přemyslovců... (Řečník je vyrušován poznámkami. ) - Mluvte k věci, já mluvím o voze a vy o koze (Veselost. ) - kteří brali českému lidu půdu a dávali ji německým kolonistům. Popřete to? (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To není pravda! ) Bohužel, že je to pravda. Byli to vaši krajané, kteří sami chtěli kolonizovati Čechy. My jsme je nepotřebovali, nýbrž naše knížata je potřebovala, aby měla víc peněz na podporování politiky německých císařů a to je skvrna a škoda naší celé historie. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Němců potřebovali, proto je sem přivedli! - Výkřik: Vy jste tenkrát nebyl...! ) Pane kolego vím, že byste někteří byli rádi, kdybych byl býval živ za časů Přemyslovců, poněvadž byste měli o jednoho protivného člověka méně.

Pan kolega Luksch se tu ještě s někým jiným rozčiloval proto, že prý jim předhazujeme iredentismus. Nerad bych křivdil komukoliv, ale to slovo iredentismus jste zde ještě ode mne neslyšeli. A pane kolego, račte dovoliti, je těžko uvěřiti v takovou revoluci duševní. Někteří u vaši kolegové, ne z vaší strany, dělali iredentismus i proti habsburskému Rakousku.
(Tak jest! ) Tenkrát křičeli: "Hoch Hohenzollern! " a říkali, že by chtěli do Německa. Bismarck musil je přímo odkopnouti, a tak není divu, jestliže si myslíme, jestliže měli olověné podešve za Rakouska, snad nyní by si přáli z Československé republiky tím spíše. Tedy my tím nejsme vinni, ta je vaše minulost vinna, že se u nás často to slovo iredentismus řekne. Pánové, vezměte na vědomí, že vám nemám za zlé ty řeči. Nemám za zlé celé vaše vystupování, poněvadž tolik musím býti poctivý, abych řekl: Vy konáte čistě svou povinnost, od toho jste oposice. Zrovna tak jako my máme své povinnosti jako vládní strany. A tedy toto právo, dělati oposici, to si s pánem bohem podržte. Řeknu vám také, že uznávám, že máte těžké postavení. Když někdo udeří na ten oposiční buben, musejí ze všech stavení ven, všechny strany se musejí do toho dáti, poněvadž žádná nemůže zůstati méně německá, méně taková, která by se zastávala práv svého lidu. (Sen. Toužil: Švehlův buben zní více! ) Dejme tomu, že máme také my takový buben, na který když Švehla udeří, my vyjdeme a jdeme za Švehlou. Ale jedno vám řeknu: Ten Švehlův buben není potažen oslí koží. (Veselost. - Sen. Sochor: Ale klerikální! ) To je naše starost. (Sen. Toužil: Pane kolego, to věřím, že není potažen oslí koží! Kdyby byl poražen oslí koží, tak by byla strana klerikální stáhnuta. ) Já nevím, kterak tato věc dohromady souvisí, a domnívám se, že páni lidovci a ovšem také klerikálové na straně německé, jakož i na straně české tu věc si vyřídí a možná, že také, dejme tomu, moskevská církev tu věc si srovná.

Tedy než přijdu k věci, prosím, abyste vzali na vědomí, že my naprosto nechceme podceňovati německý národ. A řekl-li kolega sen. Dyk, že sudetská větev u německého národa je dnes poněkud sterilní, tedy to není žádné podceňování. To se stane v nejlepších rodinách, že rodina je sterilní, třebas bez úmyslu, "kein Kinder system". Ale pravda to je, neboť vy jste si sami dali toho svědectví, že při poslední volbě pana presidenta republiky jste nenašli žádného Němce ze Sudetska, nýbrž jste si musili vzíti Bavoráka. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: On byl rektorem pražské university! ) Dobře, ale ten nebyl ani Sudetendeutscher, byl z "Raichu"; on měl to právo, to my nepopírali, to lze, abyste si sem pozvali Němce z "Raichu", ale to není list na větvi sudetských Němců.

Kolega Luksch nám tu vyčítal násilí. A nebyl v tom ohledu sám. Řeknu, kdybychom my jednou přemohli svoji povahu a začali užívati násilí, to by to vyhlíželo jinak. A kdybychom my chtěli dělati násilí, tak bychom je byli začali dělati hned, když jsme tvořili ústavu. Sen. Sochor: Tenkráte jste zde nebyl! ) Já jsem tu byl. To je viděti, jaký je to nerozum, když váš kolega nám chce citovati něco z Marie Terezie a Přemyslovců a nevíte ještě ani, kdo byl v revolučním Národním shromáždění. Co bylo před 6 lety nevíte a chcete věděti, co bylo před 200 lety. (Sen. Sochor: to by se vám ty šosy sakramentsky divně houpaly! )

Předseda: Pánové, prosím, abyste i poznámky drželi v linii vážnosti senátu. Nechávám najednou mluviti deset, ale to, prosím, už přesahuje meze. Prosím, ať je debata důstojná senátu.

Sen. Kroiher (pokračuje): Pan senátor Luksch byl tak laskav, že se dovolával proti našemu systému také různých českých profesorů spisovatelů, některé jmenoval, některé nejmenoval, a také mnohých českých novin. Já naprosto nepopírám, že jeho citáty jsou správné, ale, pánové, dovolíte mi, abych jménem, doufám, nás všech, řekl, že jsme nikdy netvrdili, že všech 100 % našich profesorů a žurnálů jsou lidé a žurnály rozumné, následkem toho nějaké to procento, které bychom mezi ty rozumné počítali, vám ze srdce přejeme. (Veselost. ) Ostatně, že to nebyla žádná vysoká kvalifikace, která by byla opravňovala příslušné pány, aby byli soudci nad českým národem, bylo viděti z toho, že pan kolega Luksch musil se dovolávati dokonce italského ministerského předsedy, jak jsou zde u nás Němci utlačováni. Italskému ministerskému předsedovi nelze upříti mnoho vlastností, hlavně silné ruky, ale řekl bych, že má poněkud slabý zrak, a že k nám do Československa dobře nevidí. A nač se potřebují naši Němci zdejší před námi zde dovolávati italského ministrpresidenta? Kdyby mohli opravdu něco dokázati, tak by to mohli dokázati vlastními důvody, které bychom popříti nemohli. Ale to je ta tragika celé naší oposice, že není nikdy na pevné půdě, že se vždy všecko pod ni viklá, že si musí pomáhati všelijakým umělými důvody. My jsme zde slyšeli z úst pana dr Hellera velmi mnoho o obsahu jazykových nařízení, při čemž citoval nejrůznější paragrafy. Já se přiznám, že v této věci s drem Hellerem nemohu naprosto polemizovati, já bohužel, anebo bohudík, ono je to těžké říci, nejsem advokát (Veselost.), v těch paragrafech se nevyznám. Ale jedno vám, pánové, řeknu: Jestliže prokáži, že v té argumentaci pana dr Hellera a těch druhých pánů bylo si pomáháno lži v některých věcech, tak myslím, že se potom zřítí celá jejich budova, když bude podtržen jeden sloup. A tu musím pánům říci že nám pan dr Heller zrovna jako pan kolega Luksch, vyčítali zrušení ministerského slova. Náš ministerský předseda slíbil kdysi jako ministr vnitra, že bude tato otázka prováděcích nařízení předmětem diskusí. (Výkřiky německých senátorů: Sliby! Sliby! ) Pardon, ještě povídal na to pan kolega Luksch: Za Rakouska zrušení slova by se nebylo stalo. - Zde bychom si jednou to Rakousko mohli odvyknuti. Pánové, my jsme toho svědky, že jsme dostali jednou neobyčejně slavnostní slovo, které s těchto míst bylo předčítáno k radosti celého československého národa tehdy, a tu toto slovo se potom vytisklo na klozetový papír, poněvadž nemělo větší ceny. (Veselost.) Tak, prosím, abyste to Rakousko nad nás nevynášeli.

Ale, pánové, já vám něco řeknu. Ona se tu stala křivda panu ministerskému předsedovi a vůbec naší vládě proto, poněvadž jazyková nařízení se stala předmětem diskuse s Němci. (Sen. dr Hilgenreiner: S kým?) Hned. Jenomže, pánové je otázka, pro koho se jazyková nařízení dělají. Snad pro politiky, aby měli tím způsobem větší možnost bouření a dělání obtíží? Myslím, že se jazyková nařízení dělají hlavně pro obecenstvo, a tu já vám, pane kolego, konstatuji, že vláda svým slibem se v této věci skutečně řídila, že má celou řadu dobrozdání od německých různých organisaci samosprávných, řemeslných a podobných a že také na jejich názory při sestavování jazykových nařízení bylo dbáno. (Sen dr Heller [německy]: O tom nikdo nic neví! ) Ale ti, co psali tato dobrozdání, ti o tom vědí. Že to neříkali německým politikům ti pánové, je konečně dosti vysvětlitelno, neboť my víme, že s vámi je do jisté míry - pardon, to není osobní - diskuse poněkud těžká, poněvadž vy máte již napřed své stanovisko, z něhož za žádnou cenu nechcete sleviti. Proto se říká u nás: Mluvte s nimi, když jsou Němci! Já jsem, pánové, znal dobře jednoho úředníka, který svého času měl cosi dělati na Chebsku, kde se konala nějaká meliorace a kde musili na jednom člověku žádati, aby dal větší kus pozemku k disposici, než bylo v jeho zájmu. Ten úředník mi vyprávěl, že určili tomu člověku cenu a nabízeli mu nějakou náhradu. Tázali se ho: Jste spokojen? On odpověděl: "Es ist wenig. " Proč? "Es ist halt wenig. " Tak z něho za celé půldne nic jiného nedostali než, to samé: "Es ist wenig! " A to je, pánové, celá ta diskuse, kterou my vedeme u nás s německými politiky. Pořád slyšíme, že se tu děje nějaké násilí, křivda a podobné věcí. Když přijde na záležitost samu, těžko prokazuji, že by měli pravdu. Řeklo se nám, že byla porušena jazykovými nařízeními smlouva SaintGermainská, která stanoví určitá práva menšin. Pánové, konstatuji, že našim menšinám nebylo vzato žádné právo, nýbrž že jazyku státnímu bylo přidáno právo, aby byl vedle jazyků menšin na určitých místech. Tím se Němcům docela nic neztratilo. Pánové, když nám tu přijde dr Heller a pohoršuje se nad tím, že je to porušení volebního práva a bůh ví jakého práva, když se žádá, aby v městech, která mají vlastní statut jako Liberec, uměl starosta nebo jeho náměstek česky, aby ovládal jazyk státní, tedy, pánové, to není žádné znásilňování, poněvadž ten starosta, račte prominouti, jakmile přijímá volbu za purkmistra v Liberci, nebo v městě s vlastním statutem, zároveň přijímá funkci správce politické správy I. instance. On je zástupce republiky oproti občanstvu, a to by scházelo, aby někdo řekl, že chce býti zástupcem republiky vůči občanstvu a aby neznal státního jazyka republiky! (Sen. Sochor: Baxa ho zná?) Já nevím. Dejte mu nějakou hodinu v mluvnici! Řekl nám dr Heller, že prý chudý člověk v kraji, kde je pod 20 procent německého obyvatelstva, kdykoliv chce jíti k nějakému úřadu, že musí vždycky hledati pomoci advokáta, poněvadž nezná případně alespoň v písmě jazyka státního. Nu, pan dr Heller může věděti z vlastní praxe, jak je to trapné a drahé, když člověk musí toho advokáta vyhledávati. (Veselost.) Ale já, pánové, tvrdím, že toho není potřebí, aby šel vždycky k advokátovi, my, co jsme kněží, učitelé, poštmistři na venkově, kteří ovládáme trochu péro, my i v českých krajinách jsme zaplavováni žádostmi, abychom těm lidem něco k úřadu napsali, přes to, že ti lidé znají česky čísti a psáti, neboť oni by tam napsali mnoho věcí, které úřad nepotřebuje věděti, a scházela by tam věc hlavní. Není třeba, aby ti Němci chudší šli vždycky k advokátovi. Ale, pánové, tentýž pan dr Heller, který se zde pohoršoval nad tím, že tam, kde není 20 % Němců, nemají možnost podávati německého podání u našich úřadů, ten najednou tu povídal hned druhým dechem: My jsme byli ochotni uznati jazyk menšin větších 20, 30, 40 % za jazyk jednací v obci. Tedy podívejte se, dr Heller, který jí hořký chléb oposice, který je utlačován, který náleží podle svého tvrzení k národu méně ceněnému od nás, je ochoten dáti menšině přes 20 možnost jednacího jazyka v obci a my, kteří si o sobě řekneme, že jsme tu pány, jsme vám to dali v těch jazykových nařízeních, že všude, kde je vás 20 % se již o tom neusnášíme a je němčina jednacím jazykem. Tedy vidíte, co dr Heller povídá, že je ochoten dáti jako příslušník potlačovaného národa, když moci nemá, to jsme my dali bez rozpaků, když moc máme. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Trochu rabulista. ) Já, že jsem rabulista, já nevím, co to je doslovně ta rabulistika, ale mám dojem, že je to jakési krobiánství. (Hlas: Chytráctví! ) A tak, chytráctví a já myslil, že je to nějaké rabiátství. Tak promiňte. (Veselost.) Ale škoda, že to neznamená to rabiátství, poněvadž by se mi to náramně dobře hodilo, já chtěl zrovna přejíti na to, že kdysi - já to pamatuji - pánové, nebyli Němci tak ochotni učiniti jazyk menšiny 20, 30, 40 % jazykem jednacím, nýbrž, že jsme měli celé kraje, kde jsme měli obce většinou české anebo 30, 40 % českého obyvatelstva, jenže to obyvatelstvo bylo chudší, náleželo třídám dělnickým, a tam se mohl tak někdo opovážiti a přijíti na radnici a zeptati se, je-li pan purkmistr doma, a zeptati se po česku. To by ho byl policajt jinak seřídil, nežli se to stalo v Karlových Varech Němcům, kteří v deputaci 10 tisíc lidí šli k okresnímu hejtmanovi. (Veselost.) Pánové, víte, že tehdy, když jsem já studoval, když jsem byl v semináři, že jsme měli nejednou takový případ, kdy český kaplan byl vyštván z německé obce proto, poněvadž se po pohřbu na prosbu pozůstalých pomodlil "Otče náš" po česku za toho nebožtíka. (Sen. Sochor: Pomohlo mu to?) To je vedlejší, vy nevíte, jestli mu to pomohlo, nebo nepomohlo, ale pozůstalí si přáli, aby bylo proneseno několik slov modlitby. (Výkřik. ) Prosím také, nevyrušujte. Oni při tom vyštvali toho kaplana, že těm chudým lidem vyhověl. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.) Kolik bylo v německých obcích povaleno křížů a pomníků na hřbitově, že tam dali český nápis. (Hlas Duchcov!) A tito lidé si troufají říci, že my je znásilňujeme a že oni jsou dědici nějaké demokracie, volnosti a Pán Bůh ví čeho. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vy to chcete ovšem lépe udělati!)

Pánové, dovolíte, abych přešel k vlastnímu předmětu, o kterém se jednati má, t. j. k událostem karlovarským. Pánové, přiznám se vám, že včera, když na těchto místech stál kolega Löw a když jsem pozoroval jeho hlavu s těmi přísnými rysy, se šedivými vlasy, když jsem viděl zkrátka takového muže, který dělal dojem naprosté pravdy, a to jeho vystupování dělalo dojem takového opravdového a oprávněného rozhořčení, věřte mně, pánové, že v té chvíli mně bylo smutno u srdce, když jsem si pomyslil, že u nás v republice může se státi něco podobného, jako nám kol. Löw líčil.

Ale my jsme, pánové, slyšeli vedle líčení kolegy Löwa také zprávu našeho ministra a vedle toho jsme si mohli také přečísti naléhavou interpelaci, kterou podal pan dr Heller. A tu, pánové, dovolím si upozorniti na jednotlivosti, které jsou zde nápadné, a také na nesrovnalosti. Tedy, co se stalo v Karlových Varech? Tam byla uspořádána demonstrační, tedy protestní schůze, a to hned na několik front, nejen na několika místech, ale na několik front: Proti drahotě, pro zvýšení mezd, proti utiskování národnostnímu a podobně. Tuto schůzi svolali ne nějací mladíci, ale - to není nic urážlivého, u nás je to obvyklý výraz - staří kozáci, kteří se v těch věcech náležitě vyznali, lidé, kteří zde říkali, že konali schůze a veřejné projevy pro všeobecné tajné hlasovací právo, a já bych řekl, že také konali svého času protesty proti jazykovým nařízením za Rakouska. (Veselost.) Tedy ti lidé mohli v tom uměti choditi. Ti převzali odpovědnost za pořádek. Řekli: my jsme tu poslanci a senátoři - to možná tomu pořádku škodilo - a my máme pořadatele. Oni však nevěděli, že vždycky na takový tábor, kde se sejde 10.000 lidí, přirozeně vmísí se živly neorganisované, živly, které nemají smyslu pro disciplinu, živly, které nemají ten úmysl, aby podporovaly snahy pořadatelů a těch, kteří tu schůzi svolávali. Že se to děje, že se mezi takovou demonstraci vždycky nepovolané živly vmísí, pánové, jestli jste to neviděli jak živi, pak jste to mohli viděti včera. Když zde se cítili kolegové z klubu komunistického dotčenými, vmísili se mezí ně někteří občanští Němci a dělali rámus mnohem větší, než komunisté a byl by pokoj mnohem dříve, kdyby tam nebyl býval kolega Hartl. (Sen. Sochor: Ministr Šrámek také křičel! ) Já ho znám delší dobu, ale Šrámek nekřičí, jak živ. Dovolte, abych vám řekl, že ti pořadatelé měli úmysl, že z tábora pošlou deputaci 10 tisíc lidí na okresní hejtmanství. (Hlučná veselost. ) přes to, že je jakýsi předpis, že deputace nesmí přesahovati číslo, nevím ani jaké. Ti lidé si pozvali, resp. trpěli na táboře lidu i v tom průvodu nejen muže, nýbrž také dětí, ženy a starce. To je, pánové, výslovně řečeno v interpelaci: Nešetřili dětí, žen a starců.

Pánové, myslím, že všechny strany v Československé republice, až na jednu, jsou přesvědčeny, že děti do politiky nepatří. (Odpor sen. dr Hilgenreinera. ) Pane kolego, já jsem nemyslel vás. Němečtí sociální demokraté měli se podle toho zaříditi a neměli děti tam trpěti. Podobně také starci ať jsou svědky toho, jak se mládež tuží, ale aby šli na demonstrace, toho je máte ušetřiti, pánové, němečtí sociální demokraté, a dokonce byste je tam neměli míti, když nenáležejí do vašeho tábora. Teď přijdou ženy. Neobyčejně se urazil pan sen. Löw tím, že správce okresní správy politické řekl jedné ženě: Proč jste tam chodila, žena patří do kuchyně. Kolega Löw se nad tím velmi pohoršoval. Povídám, že ten správce okresní správy politické neměl pravdu. Ta žena má politická práva, ona je úplně rovnoprávným činitelem v naší veřejnosti. Že dosud ženy nevykonávají těchto svých práv, to je vedlejší věcí. Ale ony ta práva mají. Ale prosím, pak se také pánové nesmějí nikterak pohoršovati nad tím, když se ty ženy účastní demonstrace, že se jim také jednou něco přitrefí. (Veselost. ) neboť nesmíme zapomenouti, že rytířství oproti ženám bylo úplně na místě tenkráte, dokud ženy nechtěly míti ve všem rovnost s muži. A když chtějí míti rovnost, tedy nejen v právech, nýbrž také v utrpení. (Výborně! - Potlesk. ) Tedy neschovávejte se za ženy, a vám, pane kolego, který z toho máte takovou radost, radím to tím spíše, poněvadž mi bylo sděleno, že na jedné vaší demonstraci v Moravské Ostravě dokonce byly v popředí ženy, na kterých bylo znatelno, že jsou v interesantním stavu. A když potom byl ten tábor lidu rozptýlen, tak na těch místech se našly malé peřinky, které aspoň to zdání působily. (Veselost. - Sen. Toužil: Jak tomu dobře rozumí páter! ) No tak vidíte, chcete, abych byl rozumný anebo nerozumný? Jak se vám mám zachovati, pane kolego? (Hlučná veselost. )

Kolega Löw anebo dr Heller nemají ve všem pravdu. (Sen. dr Heller: Vy jste tam nebyl. ) Já jsem tam nebyl. Vy mluvíte o moc věcech, kde jste nebyl. (Veselost. ) Kolega Löw povídá, že účastnící táborů, když se rozcházeli, musili - výslovně jsem si dal na to pozor - jíti okolo okresní správy politické. Tedy nemohli si pomoci. Ale naléhavá interpelace dr Hellera, na které tuším kolega Löw podepsán není, praví: "Po skončení schůze táhli účastníci počtem více než 10.000 kolem budovy okresní správy politické, aby tam odevzdali obsah resolucí úředníkům za účelem dalšího jich zaslání vládě. " Tedy dr Heller povídá, že tam šli s úmyslem aby odevzdali resoluci, kdežto kolega Löw povídá, že oni si nemohli pomoci, že oni tudy musili jíti. Tedy, pánové, do jisté míry je tu rozpor. Pánové teď se diví, že se jim postavila policie v cestu. Před tím šlo na okresní správu politickou 60 lidí s tím Rösslerem a provedli tam čin, o kterém je těžko říci, co to vlastně bylo. Velká většina lidí tvrdí, že to byl čin blázna, a Němci to tvrdí vesměs. Já jsem si pomyslil: Toto je sice pěkná známka, že se to uznává, (Veselost. ) ale nevím, jak to přijmou páni poslanci Kallina, a kteří tam ještě před tím rozdmychávali německé nadšení, že jen blázen dal něco na jejich slova. (Veselost - Potlesk. ) Tedy ten Rössler tam šel a s těmi svými 60 lidmi udělal nám do jisté míry ostudu po celém světě, poněvadž jinde si lidé myslili, že v Karlových Varech budeme míti nějaký novější sovět menší, ale přece neodvislý. (Výkřiky komunistických senátorů. ) Nedělejte si monopol na sověty. To může míti jiný také.

Pánově, když tam jde l0.000 lidí, tak policie, když před tím ti Němci neměli kuráž odsouditi Rösslera, nýbrž šli s Rösslerem, musí se domnívati, že nejde o jednoduché odevzdání té resoluce, nýbrž že se tu musí jednati o něco jiného. Ostatně se to potom také vidělo, že účastníci této deputace se domáhali slyšení způsobem poněkud neobvyklým, majíce v rukou klacky a mezi sebou také. (Sen. Sochor: A pendreky. ) Pane kolego, ten pendrek už byl v tolika ústech, že ho do úst vzít již nechci, je moc olízaný! (Bouřlivá veselost. )

Pánové, policejně bylo zjištěno, že demonstranti házeli kamením. Kolega Löw tvrdí, že tam daleko široko kamene vůbec není. Sen. dr Heller pak ve své interpelaci povídá opatrně, že na místě, kde se udály první srážky, není vůbec žádného kamení. Na toto nemusím zrovna odpovídati po celé šíři, protože už kolega Dyk na to jasně ukázal, že kámen se nemusí zvedati na tom místě, kde se s ním chce hoditi. Pamatujeme se, že za starých časů - totiž já jsem tenkráte o tom ještě nečítal, neboť jsem čítal ve slabikáři - dělávaly se v Praze demonstrace, kde dokonce prohledávali lidem, kteří šli do určitých ulic s úmyslem nadělati tam kočičinu, kapsy, a přes to vytloukli tito okna, poněvadž je vytloukali čtyráky. (Veselost. ) Tedy, pánové, na všechno se rada najde. A těch 10 tisíc mohlo míti mezi sebou řekněme 500 já to nechci odhadovati - takových lidí, kteří na všechno pomyslí napřed, a to stačilo.

Nyní, pánové, máme zde však tvrzení pana ministra, který na základě zpráv úředních nám zde řekl, že tam je rozkopaná ulice. Zde v interpelaci se praví, že chodník je při domech asfaltovaný. Ten asfaltovaný chodník je rozkopán a leží tam hromádky úlomků asfaltu a pod tím kousky štěrku, tedy kamení. Pánové, vy, kteří máte na tom takový interes, jděte se tam jednou podívati. Ta ulice bude pravděpodobně ještě rozkopaná a optejte se kteréhokoli domovníka v té rozkopané ulici a on vám po případě řekne, že tam toho materiálu před tou demonstrací bylo více. (Veselost. ) Já nevím, proč byla ta ulice rozkopaná a také nevím, zdali zrovna před touto demonstrací, nebo zda už delší dobu. (Sen. Sochor: Berou si přiklad z Prahy, ta je také stále rozkopaná. )

Ale vedle toho kamení mluvil pan ministr o laťkách z plotu, lahvích od sodovky, kterými bylo házeno na policii. Pánové, předpokládám, že ty láhve tam nerostou na té ulici. (Veselost. ) ani se tam nepovalují, ty byly pravděpodobné přineseny a nebáli se tedy ti demonstranti určitých obětí zrovna tak, jako svého času student, který házel čtyrákem do oken, ačkoliv by mu byl lépe sloužil k večeři. A tak také tito karlovarští Němci obětovali ten náklad, co stály ty dotyčné láhve, a ovšem s lehkým svědomím obětovali cizí plot.

Je zajímavá věc, pánové, že podle interpelace bychom mohli připustiti, že sice ti demonstranti házeli kamení, ale že za to nemohli, oni je, totiž to kamení, podle všeho - já to netvrdím - donášeli strážníci sami, neboť podle interpelace "Možno prokázati svědky, že jednotliví strážníci. "(Sen. Toužil: Kdyby vás slyšel Burián, tak vás bude angažovat! ) Chytrého člověka může potřebovati, já nevím, jestli by angažoval každého. (Hlučná veselost. ).. "aby si opatřili alibi, na druhém břehu Teplé, na místě od událostí zcela odlehlém, sbírali kamení. " Já jsem si myslil, že prokázati alibi znamená, že tam nebyl. (Veselost. ) Ale zde, jak to psali na čerstvo, to má znamenati, aby dokázali, že se házelo kamením, tedy ti policisti je tam sbírali a nosili na místo činu, aby se mohlo prokázati, že tam byly. (Sen. Toužil: Měly zápalky jako ty šrapnely? ) Já jsem sám šrapnel neviděl s blízka, obraťte se na odborníky, máte je ve svém vlastním klubu. (Veselost. ) Pánové, panem ministrem nám zde bylo řečeno, že bylo nadáváno z průvodu, pravděpodobně těm strážníkům "tschechisches Gesindel", " tschechische Hunde atd. " Němci se proti tomu neobyčejně ostře ohražovali a dokonce nám zde jeden z pánů povídal: Ta není možné, aby Němci takto křičeli. Pánové, nechme těch sporů, ale jedno si musíme říci - já to povídám docela vážně - že Němci mají mnoho vynikajících vlastností, ale, bohužel, mají také neobyčejné schopnosti vytvářeti nadávky, jak to nespraví nikdo na celém světě. (Veselost.) Bylo to nejlépe viděti na rakouských kaprálech kteří uměli nadávati tak šťavnatě, že to probíhalo humoristickými listy celého světa. (Veselost.) Pánové, já jsem byl sám svědkem toho, kterak si Němci nadávají navzájem "Schweinhunde" a pod. a kterak to tisknou o sobě. Je to zlé, že se může něco podobného státi. Já se z toho nikterak neraduji, poněvadž to, bohužel, svědčí o občasném propuknutí hrubšího rysu v povaze. Ale když nemůžete popřít, že mezi sebou slyšíte takové nadávky, pak budete říkat, že není možno, aby se takovým způsobem nadávalo policii!