K vývodům pana ministra Stříbrného pravím krátce. Svou řeč rozdělil na lékařskou pomoc, příčinu výbuchu a odčinění škod. Zajímavé je, když pravil, že za minutu po výbuchu nařízen byl v kasárnách poplach. To znamená, že za minutu po výbuchu to už vojenští páni tušili, že zde nebylo něco v pořádku, poněvadž už za takovou chvilečku všecko bylo zalarmováno. Ale on pravil dále, že všecko jinak bylo v pořádku. Vůz byl původně v pořádku, bedničky byly také všechny dobré, i zkoušky dopadly dobře, zkrátka a dobře všechno bylo dobré, a výbuch nastal vis major. Z řeči pana ministra jsme nabyli přesvědčení, že výbušný materiál byl a je výborný, spolehlivý a proto se bude voziti dále po pražských ulicích. Aspoň neřekl, že se už voziti nebude, nebo že udělá nějaké opatření proti tomu, takže rodiče vojáků musí se dále obávati, že jejich synové budou spáti vedle složených zásob třaskavin.

Pan ministr slíbil, že granáty budou dále vozeny po ulicích vedle škol, kde se vyučují děti a že budou dále občany ohrožovati na majetku a životech. Neprohlásil, že učiní se opatření taková, aby cos podobného nebylo možné.

Katastrofu v Truhlářské ulici nekritizujeme jen my komunisté, o kterých vy stále tvrdíte, že jsou podplaceni z Moskvy, ale mezi jinými i pan kolega Novák pravil a napsal do novin, že k ní došlo následkem šlendriánu a vyloženého lajdáctví, když za bílého dne vozí se po ulicích třaskaviny jako kyselé okurky, jež ohrožují životy občanstva. A docela právem pan kolega Novák jako koaliční stoupence zkritizoval řeč pana ministra národní obrany a nemohl s ní souhlasiti, on, který na místě se přesvědčil o okolnostech, které se tam sběhly, a vývody jeho prohlašoval za nepravdivé.

Náš klub by mne snad nebyl ani vyslal do této debaty, kdyby pan ministr nebyl uznal za vhodné odpověděti také na otázku soudruha Toužila, nač a proč se vozí do kasáren granáty. S granáty, pokud víme, co jsme byli na vojně, v kasárnách se necvičí. (Výkřik: Kde mají tedy býti, když ne v kasárnách?) Pane kolego, vy víte dobře, že zásobárna s prachem se nikdy nedává do města, ta je vždy za městem. Na to jsou také předpisy a jsou to konečně samozřejmosti. Pan ministr na dotaz sen. Skaláka vybuchl s >Na vás ne, na vás stačí pendreky.< Kdyby něco takového snad řekl nějaký občan někde v hádce při sklenici piva anebo při mariáši, byla by to přípustné a řekl bych jaksi i odpustitelné, ale aby ministr dal se unésti politickou zlobou své strany proti komunistům, je neslýcháno. Výrok jeho byl odsouzen i samými koaličními kolegy a dokonce i panu předsedajícímu byl silným šňupavým tabákem, takže musil pana ministra pokárati. V žádném případě nebyl výrok páně ministrův fair. Kdyby to bylo na jiném místě, tam by se nezdrželi, aby zůstali tak chladnokrevnými jako my, že jsme snad jiným výrazem nedali najevo své rozhořčeni nad vyhrůžkou, kterou nám vmetl do očí.

Když pan ministr s takovéhoto místa prohlásí, že stačí na nás pendreky, co má potom dělat a říkat takový policajt venku a co ti ostatní? Konstatuji, že rakouští policajti pendreky neměli. To je demokratická vymoženost v Československé republice. Ale promiňte, pánové, když odsuzujete násilí a stále se tu oháníte tím, že v Rusku je násilí, neslyšeli jste, že by takovými způsobem v Rusku týrali občany. (Hlas: Staví je ke zdi! Veselost.) Tam jsem vás chtěl dostat. Jestliže v Rusku týrají, jestliže tam zavírají a trestají zastřelením zloděje, darebáky, lumpy, tak to dělají docela právem, tady je však vyznamenávají, a to je ten velký rozdíl! Pracující občanstvo tam však není týráno. (Hluk. Výkřiky. Hlas: Jak to bylo v Hodoníně?)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Koutný (pokračuje): Já myslím, že to není na denním pořadu. Ale kdybyste si přáli, tak si dejte předložiti policejní relaci a přesvědčit se, že v Hodoníně ani za jediný haléř se nikomu nic neztratilo. Tak o tom nemluvte! (Hlas: Co se stalo Svobodovi?) Vůbec se mu nic nestalo s naší strany. (Hluk. Výkřiky.)

Místopředseda dr.Hruban (zvoní): Pánové, nevyrušujte!

Sen. Koutný (pokračuje): Nebýti výroku p. minstra národní obrany, snad by ta debata byla značně kratší. Ale chtěl jsem říci, co mají ti policajti dělat, když jsou posílání proti demonstrujícím občanům, kteří se domáhají snížení daňových poplatků, kteří se domáhají zvýšení mezd, nebo se brání proti drahotě, když takovým způsobem pan ministr s řečnické tribuny vyhrožuje. Tím oni sami tento zákonodárný sbor snižují na hospodu, kde si mohou lidé vzájemně všelijak vyhrožovati a nadávati. Myslím však, že v Československé republice fašistů již ani nepotřebujeme, poněvadž Mussoliniho manýry v Československé republice stále víc a více zdomácňují, jak řeč pana ministra dokazovala. Jestli pan ministr nám vyhrožuje pendreky, nechť nezapomíná, že pendreky nejsou tou nejspolehlivější zbraní. (Hlas: Ale u vás se osvědčily!) To je otázka. (Výkřiky. Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Nezapomínejte, že každému hrají chvilku. (Veselost.) My ohrazujeme se co nejrozhodněji s tohoto místa proti brutálnímu násilí, kterým nám zde bylo vyhrožováno, ohrazujeme se, aby vyhrožováno bylo pendreky občanům, na které uvalujete břemena daní přímých i nepřímých a jichž syny nutíte, aby byli ve vašich službách.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Thoř. Dávám jemu slovo.

Sen Thoř:Vážený senáte! Jestliže jsem se přihlásil do debaty o katastrofě, která se stala dne 5. března v Truhlářské ulici, nečiním tak z toho důvodu, že bych chtěl zkoumati příčiny, proč se tato katastrofa stala, poněvadž jednak bylo zde již předešlými pány řečníky dosti o této věci řečeno, a za druhé jako laik nemohu o té věci nějak mluviti. My také, vážení, nechceme snad debatovati proto, že bychom snad z toho chtěli nějak politicky těžiti. Jsme stranou, která v takových případech neumí nijakým způsobem politicky těžiti. A proto také promiňte, že se divím různým silným slovům, která zde byla pronesena řečníky, kteří musili dobře věděti, že žádná silná slova nejsou s to odčiniti katastrofu a že se těmi slovy naprosto nic nenapraví.

Jestliže jsem se přihlásil ke krátkému prohlášení, činím tak z toho důvodu. (Sen. dr. Heller: Že jste šli do vlády.) Vy byste tam chtěli býti a nemůžete, (Veselost.) poněvadž někteří jednotlivci z politických stran využívají této situace politicky. Nejsou to snad pouze komunisté, jsou to i jiní. Naši straně jde hlavně o to, (Hluk. Místopředseda dr. Hruban zvoní.) aby ztráty, které povstaly tamním živnostníkům tímto výbuchem, byly náležitě vyšetřeny a aby živnostníci byli náležitě na svých ztrátách odměněni. (Výkřik: To je to nejhlavnější!) To je jistě důležité, poněvadž je to existence každého jednotlivce. Myslím, že vy se také hájíte.

Byly komise, které nesprávně zjišťovaly škody. Stal se případ u jednoho obuvníka, kde první komise jistila, že má škod za 10 Kč, a přišla druhá komise a zjistila za 500 Kč škod. Z toho je viděti, že některá z těch komisí nepočínala si taktním způsobem, jak by si počínati měla.

S některé strany bylo tvrzeno, že v té komisi byl zároveň jeden náš příslušník. Připomínám, že ten příslušník byl vzat na potaz pouze ve dvou případech, a v ostatních nebyl vůbec přítomen.

Já sem to slyšel právě z úst pana ministra, že byl náš kolega Hadrbolec v té komisi, a dnes jsem zjistil od kolegy Hadrbolce, že tomu tak není, že zjišťoval jen 2 případy.

Ale, vážení pánové, ty komise přišly druhého dne ráno, kdy ještě poškozené obyvatelstvo bylo rozechvěno, kdy ještě nemohlo jaksi souvisle mysliti, kdy ještě nemohlo zjistiti škody. V té době tedy přišla komise, odhadla paušálně škody a nutila živnostníky, aby podepsal prohlášení, že jsou spokojeni. Tím se také stalo, že někteří živnostníci podepsali v tom rozechvění, aniž by uměli náležitou jasnost, kolik škody utrpěli.

V prvé řadě žádáme, aby ti živnostníci byli odškodněni jednak za ztrátu hmotnou, kterou utrpěli, ale aby se také uvážilo, že ti živnostníci utrpěli přerušením své živnosti. Dnes po 6 dnech šel jsem do těch bytů a viděl jsem to na vlastní oči, nedá se vůbec nic dělati, nemohou svou živnost provozovati. Přerušením své živnosti kardinálně utrpěli, a tu je potřebí, aby se vzalo v úvahu přerušeni živnosti, a aby také v tomto směru byli náležitě odškodněni.

Vážení pánové! Je potřebí, aby komise a zejména ministerstvo národní obrany postupovalo v této věci spravedlivě a aby živnostníci, kteří utrpěli poměrně největší škody, byli náležitě odškodněni.

Pokud se týče věci samé, litujeme, že k ní došlo. Odčiniti se dnes nedá, ale jsme si pevně vědomi, že není vinna armáda, že není vinno ministerstvo, že je to, jak to docela dobře pan kolega Novák řekl, věc náhody. My také nijakým způsobem nemůžeme viniti nikoho, poněvadž tu nemáme prokázáno, že by to byl někdo zavinil a ani to, co pan kolega Novák řekl, není dostatečným důkazem toho, že by někdo z toho ministerstva národní obrany nesl nějakou odpovědnost nebo vinu.

Z toho důvodu prohlašujeme, že budeme naší armádu podporovati. Chceme, aby naše armáda byla silná, chceme aby byl pořádek jak v armádě, tak také ve státě. Z toho důvodu pro prohlášení budeme hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Rozprava je skončena.

Ve smyslu §u 65 jedn. řádu je nám tuto rozpravu zakončiti hlasováním, zdali senát schvaluje prohlášení pana ministra čili nic. Senát může se však také usnésti, že hlasování odkládá, jelikož návrh na odložení hlasování mně podán nebyl, budeme hlasovati o schválení prohlášení pana ministra.

Prosím dámy a pány, aby se posadili na svá místa. (Děje se.) Budeme hlasovati.

Kdo schvaluje prohlášení pana ministra, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím senát schválil prohlášení pana ministra národní obrany.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Mezi schůzí bylo tiskem rozdáno.

Tisk 47. Naléhavé interpelace sen. Toužila a soudr. vládě o katastrofě v Truhlářské ulicí v Praze.

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Ve smyslu §u 68 jedn. řádu je nám rozhodnouti, zdali má býti přiznána této interpelaci pilnost.

Kdo souhlasí s tím, aby uvedené interpelací naléhavost byla přiznána, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Uvedené interpelací pilnost přiznána nebyla.

Pánové, byla to menšina. V tu chvíli, kdy jsem prohlašoval, byla patrna veliká menšina, poněvadž panové, kteří omylem zvedli ruce, vzali je zase zpět. Buďte ujištěni, že jsem konstatoval správně. (Sen. dr. Heller [německy]: Ne to byla většina. - Hluk.) Pánové, prosím o klid! (Sen. dr. Heller [německy]: Fuj! Vy jste porušili slovo! - Hluk.)

Já bych prosil pány o klid! Vysvětlím to. Poněvadž pan ministr národní obrany podal v dnešní schůzi před chvíli prohlášení o katastrofě v Truhlářské ulicí, domnívám se, že není třeba hlasovati o návrhu pana sen. Toužila a soudr., aby se pan ministr dostavil do dnešní schůze a podal zde zprávu. Je to ostatně bezpředmětné, poněvadž pan ministr ve schůzi nepřítomen.

Dnes byla tiskem rozdána naléhavá interpelace sen. dr. Hellera a soudr. na pana ministra vnitra stran jednání státní policie v Karlových Varech. Tisk 39.

Ve smyslu §u 68 jedn. řádu je nám rozhodnouti, zdali má býti přiznána pilnost této interpelaci.

Kdo souhlasí s tím, aby byla uvedené interpelací pilnost přiznána, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené interpelaci pilnost se přiznává.

Byl mně podán také návrh pana sen. dr.Hellera a soudr., aby byla o uvedené interpelaci ihned zahájena debata.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím je rozhodnuto, aby zahájena byla ihned debata. Navrhují řečnickou lhůtu 3/4 hodiny.

Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není žádných námitek. Zůstává tedy pří tom, co jsem prohlásil.

K rozpravě jsou přihlášení tito páni řečníci: sen. Löw, dr. Heller, Zimák, dr. Kovalík, Hartl, Böhr, dr. Šrobár, dr. Klouda, Dyk, Trčka, dr. Karas, Luksch a Kroiher.

Dávám slovo prvnímu přihlášenému řečníkovi panu sen. Löwovi.

Sen. Löw (německy): Slavný senáte! Tím, že jste dali souhlas k naléhavosti naší interpelace, poskytli jste nám možnost promluviti zde zcela objektivně o událostech v Karlových Varech a v policejním obvodu karlovarském. Ale je vlastně podivno, když tam máme hlavně co činiti s policejní klikou, která je ve znamení pendreku, že zde pří projednávání naléhavé interpelace jsme se dostali také do styku s pendrekem, byť ne ve skutečnosti, tož přece slovně, a že se dokonce panu ministrovi národní obrany zalíbilo holdovati zde pendreku, možno do jisté míry vysvětliti tím, že pro určitý počet senátorů považuje pendrek za nutný. Viděl jsem nedávno kdesi, že tam umístěna je bílá tabulka, na které v kruhu je zavěšen pendrek, a pod tím stojí psáno: >Toto jest žezlo Československé republiky.< Vypadá to skutečně tak, jakoby se opravdu v tomto státě nemohlo vládnouti jinak, nežli s pendrekem.

Co se vlastně stalo v Karlových Varech. Jazyková nařízení, nesmírné, neustálé potlačování pracujících tříd, vždy nová břemena, která se jím ukládají tím, že zvýšení platů státních úředníků nedovede se financovati jinak, nežli tím, že se dělníkům ukládají vždy nová břemena, prodloužení vojenské služební doby atd. atd. - všechno to vyvolalo ovšem v pracujících třídách, netoliko v německých, nýbrž také v českých krajinách nesmírné pobouření, i nesmíme se diviti, když pracující třídy vyšly na ulicí, aby protestovaly proti tomuto neslýchanému provokačnímu jednání vlády. Nejinak bylo tomu také v Karlových Varech. Jazyková nařízení způsobila, že právě my Němci v německém území musili jsme projeviti svoje mínění, poněvadž nemůžeme beze všeho přijmouti, aby němečtí dělnicí zde v tomto státě byli jaksi jen trpění, aby všechny svoje síly věnovali státu a za to byli zařazováni do poslední třídy obyvatelů tohoto státu. Tak tedy svolána byla na den 2. března v Karlových Varech veliká schůze, která se měla konati pod šírým nebem na náměstí v Karlových Varech a jen za špatného počasí ve Vřídelní síni. Ale z jedné schůze musily se udělati tři. Pobouření, které se zmocnilo přecházejících lidí, bylo tak velké, že nebylo brzy podobného hnutí, jako ono, které se projevilo v Karlových Varech dne 2. března. Schůze byla ohlášena a policejně vzata na vědomí a měla také důstojný průběh jak tomu také ani jinak nemohlo býti. Jsme zvykli za všechno, co pořádáme, osobně odpovídati a byly jíž za Rakouska doby, když se policie a četnictvo neukázalo, že udrželi jsme pořádek, ale jinak nežli tomu je zde dnes. Ale jen v tomto státě je možno, že policií a policejním komisařstvím vnesen byl do schůze nepořádek, my však byli vyloučeni, poněvadž jsme chtěli udržeti pořádek.

Po skončeni schůze, která, jak jsem jíž řekl, měla průběh co nejdůstojnější, musilo se - to musí přece každý připustiti - při velké množství lidí, v tak úzkých ulicích, jako jsou v Karlových Varech, pomýšleti na spořádaný odchod zástupů, a kdyby zde byli přítomní ministr Stříbrný, anebo generálové, musili by říci, že velké masy lidí nelze vésti zpět tudy, kudy přišly, nýbrž, že se musí pečovati o to, aby odešly jiným směrem. To nemělo býti žádnou demonstrací, nýbrž musilo, jak řečeno, býti postaráno o odchod mas, poněvadž jsme nechtěli míti žádné srážky, poněvadž jsme zvykli klidným a důstojným způsobem pořádati své demonstrace a přednášeti své stížnosti. Ale mělo se státi jinak. Policejní vládce dal uzavříti ulice u městského divadla. Představte si desetitisíce lidí, kteří jsou zvyklí choditi touto cestou, poněvadž vůbec skoro žádné jiné cesty není, musily jíti kolem okresního hejtmanství, musily se valiti na druhou stranu řeky Teplé, aby se netlačily proti druhým, aby si navzájem nezatarasily cestu. Když pak policie proti tomu zakročila, bylo nám jasno nebude-li ihned energicky intervenováno, že se musí stát neštěstí. Ihned také svolavatel schůze, tajemník naší strany Sacher, volal telefonicky policejního radu Wotavu, jenž na to také ihned ulici uvolnil. To bylo první. Ale nebylo lze více se dorozuměti, neboť v čele karlovarské policie stojí přece bývalý c. k. rytmistr inspektor Kasík, který je znám orgiemi, které dovede slaviti, ale nikoli před nepřítelem, nýbrž v kabaretech a nočních lokálech, muž o kterém se také vypravuje, že ráno v 10 hodin vypil již 11 sklenic piva. Takovémuto člověku svěřuje se udržování klidu a pořádku v Karlových Varech, o člověku tedy, který nedovede sjednati pořádek sám s sebou, o tom se domníváte, že udrží v pořádku desetitisíce lidí. Pak se konečně přece podařilo přesvědčiti ho, že musí ulicí uvolniti. Ale když se masy lidí valily dále, napadlo témuž muži zase naříditi, že masy nesmí jíti, a to proto, poněvadž mezi nimi bylo několik lidí, kteří chtěli přijatou resoluci odevzdati u okresního hejtmanství panu dr. Fiedlerovi. Okresní hejtmanství bylo uzavřeno, a poněvadž přece několik lidí chtělo jíti nahoru, nastal nyní zmatek. Policie jakoby vzteklá vyrazila s pendrky proti davu a tloukla kolem sebe způsobem, že si to hůře nelze představiti. Protlačil jsem se ihned kupředu a také Poslanci Hillebrand a de Witte se mnou, abychom pánům vyložili, co vlastně musí nastati, když se na jedné straně lidé pronásledují pendrekem a na druhé straně rovněž nemají žádného východu. Byly to strašné scény. Děti v nejútlejším věku byly sraženy k zemi, ženy, které přišly s sebou, tlučeny způsobem přímo neslýchaným. Všechno chtělo se dostati ven z bitky a tak se stalo, že dokonce mostní zábradlí musilo povoliti a část lidí spadla do hlubin. Když jsem policistům vytýkal, co tu vlastně tropí a aby s tím konečně přestali, byl jsem uchopen za rameno, které jsem měl v obvazu, a když jsem se proti tomu ohrazoval, bylo mi řečeno: "Proč pak jste nezůstal doma, vy zde nemáte co pohledávati." Ale mou povinností bylo tam býti, abych chránil lidi a velikému množství lidí řekl, co se zde děje. Když mlácení nechtělo bráti konce, byla část davu dirigována přes most na levý břeh Teplé. Ale sotva došli lidé na druhou stranu, přišla policie s druhé strany. Nyní si představte, u okresního hejtmanství na pravém břehu mlácení s pendreky, na levém břehu, kam se měli lidi dirigovati, přichází četa policistů, která bez příčiny znovu začne do toho bíti. Tak se stalo, že skutečně lidé musili skákati do Teplé, když se chtěli uchrániti před pendrekem, před tím pendrekem, o kterém pan ministr národní obrany před tím řekl, že ho chce také užíti zde na naše senátory. Policisté sáhli potom také k revolverům a vytáhli je. Můžeme si představiti, jak nesmírná panika z toho vzešla, všeobecný křik, a policie s pendrekem neustále do toho bušící. Namáhali jsme se uvésti pořádek do mas a svolali jsme důvěrníky. Po dlouhé námaze se nám to konečně podařilo a strážníci musili konečně nahlédnouti, že musí ustoupiti, a přišli k rozumu. Kdyby to byli učinili hned, kdyby nás nebyli vyrušovali, nebylo by padlo jediné nepěkné slovo. Schůze byla přece skončena.

Ale ještě to nepřestalo. Druhého dne to začalo teprve hodně znovu. Časně ráno již byli dělníci, o kterých byla domněnka, že se zúčastnili demonstrace, vytahováni z postele, a to proto, poněvadž prý pan Wotava,obdržel výhružná psaní. Mně samotnému dvě taková výhrůžná psaní ukazoval.

Jedno z nich bylo od nějakého idiota, nebo mělo aspoň jméno nějakého idiota, který vůbec neumí psáti, a druhé bylo od člověka, kterého nelze nalézti. Pan Wotava sám prohlásil, že na takové výhrůžné listy nic nedá. Přes to byli lidé časně ráno vytahováni z posteli a provnaděny domovní prohlídky, ovšem bez nějakého výsledku. Dělníci však byli přes to vedeni na strážnici, dokonce ze své práce, a také ženy byly dány do policejního vězení. Ale nyní přišlo to nejhorší. Tam v policejním vězení, kde dělníci jsou úplně bezmocní, kde vždy jsou odváděni po jednom, tam je strážníci ještě jednou ztýrali pendreky, takže rány a otoky bylo viděti ještě 3-4 dni později. Jistý dělník, jménem Karel Siegel, mladistvý dělník, který trpí záduchou, jenž následkem své choroby musil vzdáti se svého povolání jako zámečník, byl zatčen, poněvadž se prý házel o kamením. (Sen. dr. Macků: Dělal pohyb, jakoby dával kameny do kapsy!) Ani na Staré ani na Nové louce není, jak prokázáno, kamení, a co vy mně zde imputujete, je podlost a osočování dělníků. Neměli jsme žádné kamení v kapsách a sám pan Wotava musil doznati, že nebylo hozeno kamenem, že lhal a teprve později řekl, že to byla láhev od sodovky. Ale my nepřipustíme, aby se to svádělo na nás. Vy jste při tom nebyl, ale já jsem byl pří tom. Není tam žádného kamení a nikdo je také nevzal s sebou. Také policie nemohla předložiti žádný kámen. Nesmí se tedy lehkomyslně insinuovati něco, co nelze dokázati. Snad jste vy to, kteří házejí kamením. My toho nemáme potřebí. My se dovedeme jinak brániti. Siegel byl tedy zatčen pro něco, čeho neučinil. Když jsem se ho tázal, proč pak vlastně byl zatčen, řekl mi, že ho jistý strážník udeřil do obličeje. Když proti tomu protestoval, vrhli se na něho tři muži a zpracovali ho pendreky. Dal jsem si ho tedy příštího dne u okresního soudu předvésti a on mi ukázal svoji hlavu, kde byly těžké boule. Zřídili jsme státní policii v Karlových Varech proto, aby bylo lze lidí napolo utlouci? Ala ještě něco jiného. Jest správné, že nutno se brániti proti brutálnosti. Ale když se používá násilí, pak musí násilí státi proti násilí. Není nic více pobuřujícího, více ponižujícího, nežli když dospělý člověk, který se nemůže a nesmí brániti, je tlučen od lidí. Jestliže jste si to v tomto státě tak zařídili, pak pravím vám, co řekl Masaryk "Kdo s mečem zachází, mečem zajde!" A když s pendrekem zacházíte, pak pendrekem zajdete, a to bude také pravda.

A skutečně se stalo, že byla také zatčena žena, která má doma děti. Byla ponechána po celý večer a celou noc na mokré studené chodbě, poněvadž patrně nebylo místa, hodili jí tam slamník bez pokrývky a tak musila zůstati, a když druhého dne byla předvedena, před vyšetřujícího soudce a sobě stěžovala, poněvadž již dlouho je churava, nedovedl soudce, jehož jméno je mně známo, chcete-li je věděti, říci nic jiného, nežli "Proč jste nezůstala doma, žena patří do kuchyně!"(Sen Adamovský: To je zcela v přádku, paní patří do kuchyně a k dětem, a ne tam dělat virvál!) Je to skutečně vaše mínění, že žena patří do kuchyně? Když jsme ženám dali stejná práva, tu ony nemají vyjíti a hájiti svá práva? Tak jste vychovali své soudce? Tak to tedy vypadá v tomto státě. Ale toto mlácení do lidí nevzniklo dnes a nevzniklo včera. Od doby, kdy tam zřízena byla státní policie, mlátí se do lidí neustále. Chci přenésti něco z poslední doby. V listopadu byl jsem toho sám svědkem. Jistý kočí v Karlových Varech volal na strážníka, poněvadž nějaký lepší pán uhodil jeho psa, takže pes hlasitě naříkal, kočí chtěl dát zjistiti nacionále dotčeného pána. Poněvadž tento kočí má ve zvyku, když s někým mluví, že na něho sahá stále prstem, strážník ho zatkl, byl dán do policejního vězení a tam byl tento muž tak bit, že policejní lékař Janata, budete ho přece znáti, ve svém parere musil udati, že shledal na prst vysoké otoky, od pendreku 5 cm silnou tržnou ránu. To musel zjistiti policejní lékař. (Sen. Niessner [německy]: Mluví-li zde takto ministr, nedivíme se vůbec!) Jestliže ministr se zastává pendreku, nebudete se diviti, že se tak stalo. Ale ještě něco jiného. Dne 18. ledna t. r., tedy v nejnovější době, udělal si číšnický učeň, který se učí v Nejdku na tak zv. Plessbergu, výlet do Karlových Var, poněvadž měl volný den. Zdržoval se u svých rodičů a odešel večer od svých rodičů, aby jel domů. Patrně se ve společnosti déle zdržel, koupil si zpáteční lístek, a mezitím mu vlak ujel. Tento člověk 17 roků starý jménem Otto Hein si myslil, že počká na ranní vlak. Po 12 hodině ho sebrala policie, vzala ho s sebou a odvedla na strážnici a stloukla ho pendrekem, že v bezvědomí musel býti sanitním autem dopraven do nemocnice. (Hluk.) Mám zde chorobopis z nemocnice a tam stojí >Otto Hein, 17 roků starý svobodný číšník z Rybářů u Karlových Var, byl dne 18. ledna 1926 v noci dodán policií domněle otráven. Ihned předsevzaté vypláchnuti žaludku nepodalo nejmenšího výsledku, ale bližší vyšetření ukázalo, že má tržnou ránu, a když se pacient zotavil, stěžoval si na bolesti v uších a že na levé ucho ničeho neslyší.< Musil býti poslán k ušnímu lékaři a zde se pak praví dále, že další zpráva ještě nedošla. Tak se jednalo s tímto člověkem. Není-liž to nesmírnou obžalobou, nikoli proti policii samotné, nýbrž proti vládě, proti ministrům a obzvláště proti tomuto pánovi zde, panu Stříbrnému, který velebí a chce míti pendrek. Oni jsou odpovědni, musí býti obžalováni, na ně se bude hoditi pendrek lépe nežli pro ty venku, chtějí-li se skutečně tak zabývati pendrekem. To bylo to, co se odehrálo. Že za takovýchto okolnosti, slyšíme-li, jak tam v policejním vězení lidi bijí, v obyvatelstvu musí vzniknouti jistě pobouření, tomu nelze se diviti. A přes to dovedli jsme to tak daleko, že nelze zaznamenati ani jedno nepěkné slovo, nebo shluknutí, anebo něco podobného.

A náhle dne 4. března vyjde policejní nařízení, které vyhlašuje v Rybářích výjimečný stav. Když jsme si proto u pana Wotavy stěžovali a žádali, aby tento výjimečný stav byl odvolán, a vůbec se tázali, co je příčinou, tu sdělil nám purkmistr v Rybářích toto: V noci ze dne 3 na 4. šel policejní strážník přes most přes Ohři a zabočil k české škole. Tam prý stálo 15 až 20 osob a když policie kráčela k nim, volaly "Pozor, policie přichází". Nato prý policejní strážník Růžička šel k nim, lidé se rozběhli a jeden prý hodil kamenem. Poněvadž jeden z nich hodil kamenem, běžel Růžička za ním a v běhu prý padl a zranil se na noze. To byla příčina, proč se nad městem s více než 10.000 obyvatel vyhlásil výjimečný stav. Tak tedy se věc udála, a když jsme pana Wotavu upozorňovali, že vůbec nemá práva vyhlašovati výjimečný stav, poněvadž k tomu jest vždy potřebí úkazu presidentem vydaného, který dokonce musí podepsati dvě třetiny ministrů, poukázal na to: To přišlo od ministerstva. Tedy, pane ministře, můžete za to odpovídati, učinil jste to, je to důvod, když prý bylo hozeno kamenem, že se vyhlásí výjimečný stav a že se stáním občanům uloží domácí vězení? Ale, není tomu ani tak. V Karlových Varech byl již dne 3. března výjimečný stav. Považte, co se odehrálo. Dne 4. března měl býti pochován nejstarší hasič jakýsi Braun, poněvadž v pondělí zemřel. Velitel hasičů bylo vždy zvykem, že hasiči byli doprovázeni ke hrobu s hudbou a ve stejnokroji - velitel von Mattoni - nyní jednoduchý Mattoni jde k Wotavovi a ohlásí mu, že za příčinou úmrtí nejstaršího hasiče chtějí dne 4. března vyjíti in corpore, a to s hudbou. To bylo jíž dne 3. března zakázáno jakožto státu nebezpečné, a skutečně museli hasiči jíti bez uniformy, v civilu, v uniformě se nesměli ukázati. Vidíte, že jíž 3. března byl v Karlových Varech vyhlášen výjimečný stav. Již dne 3. března bylo hasičům, kteří vždy považováni byli za státu věrné, zakázáno vyjíti v uniformách. Tu si vzpomínám na 1. května 1890, když jsme poprvé v Karlových Vařech slavili 1. květen. Tu byli hasiči povoláni na pomoc, hasiči skutečně vytrhli se stříkačkou, když dělníci demonstrovali. Nyní však došlo tak daleko, že nesmí více doprovoditi svého mrtvého druha, že ho musí pochovati v občanském oděvu. Tak se věc měla. Tu musíme přiznati, že to způsobilo a musilo způsobiti pohoršení v celém policejním obvodu. Neboť co se zde odehrálo, je skutečně tak pobuřující, že to musí pobouřiti i člověka úplně chladnokrevného, že se proti tomu musí brániti. Ale přes toto nesmírné rozčílení nestalo se tam toho nejmenšího. Nebylo žádné příčiny, aby výjimečný stav dále trval, ale tato šikana hnána ještě dále. Šlo se tak daleko, že když vyšli občané bydlící v Rybářích, nebyli více puštěni do svých bytů. Mohu to prokázati. Žena starostova náměstka v Rybářích šla do Karlových Varů, poněvadž měla lístek do opery. Když chtěla večer jíti domů, nebyla, poněvadž v 9 hodin jíž byla uzavírací hodina, policií více puštěna přes most, musila si vzíti byt a přenocovati v Karlových Varech. Cestující, který jel do Mariánských Lázní, aby tam provedl své obchody, přijel posledním vlakem v 11 hodin do Karlových Varů, poněvadž předposlední vlak již nezastihl, když však chtěl jíti do svého bytu, ke své ženě a ke svým dětem, policie ho tam nepustila, ačkoli se mohl legitimovati, že v Rybářích je policejně hlášen, že tam od mnoha let bydlí a domovským právem přísluší.