II. volební období. | 8. zasedání. |
Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:
Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:
Die Nationalversammlung der Čechoslowakischen
Republik hat folgendes Gesetz beschlossen;
Die Gültigkeit der Bestimmungen des VI.
Abschnittes "Bestimmungen über die Ruhe- und Versorgungsbezüge"
(§§ 153 - 165) und des VII. Abschnittes "Die Überführung
in die neuen Gehälter" (§§ 166 - 208) des
Gesetzes vom 24, Juni 1926, Nr. 103 Slg. d. G. u. V. wird auf
alle im § 1 dieses Gesetzes genannten Angestellten ausgedehnt,
welche vor Wirksamkeit dieses Gesetzes in den Ruhestand versetzt
wurden, ferner auf die Hinterbliebenen nach Angestellten, deren
Bezüge in dem genannten Gesetze nicht geregelt wurden, sofern
sie nach den geltenden Vorschriften auf Ruhe- und Versorgungsgenüsse
Anspruch haben, endlich auf jene Personen, welche erst nach dem
Wirksamkeitsbeginn des Gesetzes 103/26 in den Ruhestand versetzt
wurden, auf welche jedoch die Bestimmungen dieses Gesetzes nicht
angewendet worden sind.
Unter den gleichen Voraussetzungen wird die
Gültigkeit der Bestimmungen des vierten Teiles "Ruhe-
und Versorgungsgenüsse" (§§ 32 - 35) und des
fünften Teiles "Überführung im die neuem Gehalte"
(§§ 36 - 44) des Gesetzes vom 24. Juni 1926, Nr. 104
Slg. d. G. u. V. auf alle Lehrer der Volks- und Bürgerschulen
in Böhmen, Mähren und Schlesien, auf alle staatlichen
und nichtstaatlichen Lehrer der öffentlichen Volks- und Bürgerschulen
in der Slowakei und Karpathorußland, auf die Pflegerinnen
der öffentlichen Kinderpflegeanstalten in der Slowakei und
Karpathorußland, auf die nicht staatlichen Professoren öffentlicher
Mittelschulen, Lehrerbildungsanstalten und anderer höherer
Lehranstalten in der Slowakei und Karpathorußland, sowie
auf die Hinterbliebenem nach diesen Personen ausgedehnt, auf welche
sich bisher die Bestimmungen des Gesetzes 104 26 noch nicht beziehen.
Alle in Hinkunft zu erlassenden Bestimmungen
über die Ruhe- und Versorgungsgenüsse beziehen sich
auf alle Kategorien der Angestellten im Ruhestande und deren Hinterbliebenen,.
Bei Zusammentreffen eines Ruhe- und Versorgungsgenusse
mit einer Unfallversicherungsrente werden keiner dieser Bezüge
gekürzt. Die Unfallversicherungsrenten werden durch ein besonderes
Gesetz den bestehenden Gehalts- und Teuerungsverhältnissen
angepaßt.
§ 6 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924,
Nr. 287 Slg. d. G. u. V. und § 28 des Gesetzes vom 22. Dezember
1924, Nr. 288 Slg. d. G. u. V. treten außer Kraft.
Die staatlichen Ruheständler genießen
volle Freizügigkeit gleich allem anderen Staatsbürgern.
Die Ruhegenüsse der Angestellten der Selbstverwaltungskörper
und der von ihnen verwaltetem Anstalten, Unternehmungen und Fonds,
bezw. anderer öffentlich-rechtlicher Korporationen und die
Ruhegenüsse der Hinterbliebenen nach solchen Personen dürfen
nicht niedriger sein, wie die Bezüge der staatlichen Ruheständler
(Hinterbliebenen) der gleichen oder gleichen oder gleichberechtigten
Kategorie.
Der mit der Durchführung dieses Gesetzes
verbundene Mehraufwand ist für das Jahr 1929 aus den Voranschlag
übersteigenden Überschüssen der Tabakregie zu decken.
Vom Jahr 1930 an sind die erforderlichen Beträge
in den Voranschlag einzureihen. Der den Selbstverwaltungskörpern
erwachsende Mehraufwand ist durch erhöhte Überweisungen
zu decken.
Dieses Gesetz tritt mit rückwirkender
Kraft am 1. Jänner 1929 in Wirksamkeit, Mit seiner Durchführung
sind sämtliche Mitglieder der Regierung beauftragt.
Nach § 3 des Gesetzes vom 22. Dezember
1924, Nr. 286 war der Regierung und den gesetzgebenden Körperschaften
die gesetzliche Pflicht auferlegt, zugleich mit der Regelung der
Staatsangestelltengehalte auch die längst überfällig
gewordene Regelung der Pensionen zur Gänze in dem längst
Gesetze vorzunehmen; denn bei dem ursächlichen, unlösbaren,
durch die Person des Staatsbediensteten naturgemäß
bedingten Zusammenhange des Aktiv- und Ruhestandes bilden auch
die Aktiv- und Ruhebezüge der einzelnen Staatsbediensteten
ein unteilbares Ganzes, Nichtsdestoweniger haben die Gehaltsgesetze
vom 24. Juni 1926, Zahl 103 und 104, nur die Ruhebezüge der
nach dem 1. Jänner 1926 Pensioniertem geregelt. Alle früheren
Pensionistenkategorien wurden gänzlich außer Acht gelassen.
Die Gehaltsgesetze vom 24. Juni 1926, Nr. 103
und 104 und die dadurch geschaffenen höherem Bezüge
der Staatsangestellten wurden von dir Regierung im Motivenberichte
damit begründet, daß sie notwendig seien, "damit
die Staatsangestellten leben können", Diese Begründung
wirft ein doppelt scharfes Streiflicht auf die trotzdem erfolgte
Ausschließung aller früheren Pensionistenkategorien
mit ihren alt mehr als dreimal kleinerem Pensionen von den Vorteilen
des Gehaltsgesetzes. Im Motivenberichte zum Gehaltsgesetz wurde
zwar von der Regierung ausdrücklich ein allgemeines Pensionsgesetz
"in absehbarer Zeit" in Aussicht gestellt, doch sind
seither mehr als zwei Jahre verflossen, ohne dass dieses Versprechen
bisher zur Durchführung, gekommen wäre.
Im November 1927 erklärte der damalige
Finanzminister Dr. Engliš im Budgetausschusse ausdrücklich,
"daß das allgemeine Pensionsgesetz in Vorbereitung
sei und von der Regierung bereits ausgearbeitet wird". Es
muß daher angenommen werden, daß dieser Regierungsentwurf
für das vereinheitlichende, allgemein Pensionsgesetz längst
fertiggestellt sein muß.
Die aktiven Staatsangestellten verlangen trotz
der im Jahre 1926 getroffenen Regelung unter Berufung auf die
Teuerungsverhältnisse und die beträchtlichen Mietzinserhöhungen
eine neuerliche Aufbesserung ihrer Bezüge, Kann dieser Forderung
die Berechtigung nicht abgesprochen werden, so ist es umso selbstverständlicher,
daß die Pensionisten mit ihren weit geringeren Bezügen
erst recht das Auslangen nicht finden. Im Budgetausschuß
des Senats hat der gegenwärtige Finanzminister Dr. Vlasák
ausdrücklich anerkannt, "daß die Altpensionisten
eine weitere Verbesserung ihrer Lebenstage dringend brauchen."
Mit solchen parlamentarischen Erklärungen ist jedoch den
hungernden Altpensionisten nicht gedient. Wirkliche Abhilfe kann
nur dadurch geschaffen werden, wenn wenigstens die Bestimmungen
der Gesetze 103/26 und 104/26 auf alle Ruheständler ausgedehnt
werden. Diesen Grundsatz will der vorliegende Antrag verwirklichen.
Das Verlangen im § 5 erscheint dadurch
gerechtfertigt, daß die Auszahlung einer Unfallsrente illusorisch
wird, wenn aus diesem Grunde die rechtmäßig erworbene
Pension eine Kürzung erleidet. Überdies stellen "Pension"
und "Unfallsrente" zwei selbständig erworbene,
gesetzliche Rechte dar, welche einander nach Gesetz und Vertrag
nicht ausschließen und nebeneinander zur Auszahlung kommen
müssen, wenn sie ihren gedachten Zweck erfüllen sollen.
Die im 6 geforderte Aufhebung der Beschränkung
der Freizügigkeit der Ruheständler und ihrer Hinterbliebenen
ist allein schon dadurch vollauf begründet, weil diese Beschränkung
dem Verfassungsgesetze vom 29. Feber 1920, ZI. 121, welches allen
Staatsbürgern die gleiche Freizügigkeit zusichert, widerspricht.
Schon aus diesem Grunde muß nach dem Verfassungsgesetze
selbst, als mit ihm in Widerspruch, die gesetzliche Aufhebung
nach Art. I des Verfassungsgesetzes vom 29. Feber 1920, Nr. 121
erfolgen. Ein weiterer Grund liegt darin, daß diese Beschränkung
der Freizügigkeit der staatlichen Ruheständler eine
demütigende Zurücksetzung hinter den aktiven Staatsangestellten,
ja selbst hinter den Pensionisten der Gemeinden, der Bezirke und
des Landes bedeutet, da für diese die Beschränkung der
Freizügigkeit nicht gilt. Auch muß gefordert werden,
daß bei behördlich bewilligtem, dauerndem Aufenthalte
im Auslande für den Staatspensionisten der Bezug rund Genuß
der rechtmäßig erworbenen, ungekürzten Pension
sichergestellt wird, in gleichem Ausmaße, wie sie die Staatspensionisten
im Inlande beziehen.
Was die Bedeckung des mit der Durchführung
dieses verlangten Gleichstellungsgesetzes verbundenen Mehraufwandes
anlangt, wird darauf hingewiesen, daß unter Zugrundelegung
der amtlichen Ausweise und Daten über das Absterben der Pensionisten
und die Verminderung der Erziehungsbeiträge durch Versorgung
der Kinder von den Pensionistenorganisationen errechnet wurde,
daß zur Gleichstellung aller Kategorien der Staatspensionisten
der Betrag von 200 Millionen Kronen, wie dies auch der Herr Finanzminister
Dr. Vlasák am 5. November 1928 im Budgetausschlusse des
Senates selbst aussprach, genügen würde. Diese 200 Millionen
Kronen vermindern sich noch durch die in den Staatsvoranschlag
für das Jahr 1929 eingestellten 120 Millionen Kronen für
Pensionen, sodaß lediglich ein Betrag von nicht ganz 120
Million Kronen unbedekt bliebe.
Nach den bisher bekanntgewordenen Ergebnissen
der Gebarung des Jahres 1928 wird der Reinüberschuß
der Tabakregie nicht 1000 sondern 1500 Millionen Kronen betragen.
Dieser Mehrertrag ist nicht, wie dies bei der Umsatzsteuer der
Fall ist, für den Fond zur Konsolidierung der schwebenden
Schulden gebunden, sondern steht der Finanzverwaltung zur Verfügung.
Ein Bruchteil dieses Gebarungsüberschusses würde hinreichen,
um den nach unserem Antrag erfordelichen Mehraufwand für
das Jahr 1929 zu decken. Daß dieses günstige Ergebnis
sich aller Voraussicht nach auch in Zukunft wiederholen wird,
dürften auch in Hinkunft keine neuen Steuern notwendig sein,
um die alte uni in ihrer prinzipiellen Berechtigung von niemanden
bestrittene Forderung der Pensionisten nach Gleichstellung zu
verwirklichen. Bei dieser Gelegenheit muß darauf hingewiesen
werden, daß unsere Finanzverwaltung selbst in letzter Zeit
des öfteren imstande war, sozusagen über Nacht Beträge
von vielen Millionen zur Verfügung zu stellen, deren Bedeckung
bisher keineswegs vorgesehen war und welche auch nicht etwa für
Notleidende Verwendung fanden. Der Finanzminister Dr. Engliš
hat bei Vorlage des Staatsvoranschlages für das Jahr
1929 im Abgeordnetenhause am Schlusse seiner Ausführungen
ausdrücklich erklärt, daß die Čechoslovakische
Republik "auf den Stand der Konsolidierung der Staatsfinanzen
stolz sein kann, daß sie sich in Bezug auf die Finanzwirtschaft
in aufsteigender Linie befinde, auf ein erfolgreiches
Finanzjahr zurückblicken könne."
Daß dieser günstige Stand der Staatsfinanzen
der Staatsverwaltung auch soziale Pflichten auferlegt, scheint
die Regierung nicht begriffen zu haben.
Die Rückwirkung ab 1. Jänner 1929
ist angesichts des Umstandes, daß die hier verlangte Regelung
bereits seit Jahren hätte getroffen werden sollen, sicher
das Mindeste, was die Pensionisten in dieser Richtung erwarten
können,
Was die Pensionisten der Selbstverwaltungskörper
anbelangt, so gelten die sozialen Gründe, welche für
die Gleichstellung aller Staatspensionisten sprechen, auch hier.
Nicht ebenso steht es mit der Frage der Bedeckung, da das Gesetz
77/27 den Selbstverwaltungskörpern jede Möglichkeit
sozialer Mehraufwendungen verschlossen hat. Es muß daher,
um die Pensionisten der Selbstverwaltungskörper nicht leer
ausgehen zu lassen, die Überweisung der entsprechenden Anteile
aus Staatsmitteln verlangt werden.
In formaler Beziehung beantragen wir die Zuweisung
dieses Antrages an den sozialpolitischen und den Budgetausschuß.
II. volební období. | 8. zasedání. |
Podepsaní navrhují:
Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Platnost ustanovení VI. části "Ustanovení
o odpočivných a o zaopatřovacích platech"
(§§ 153 - 165) a VII. části "Převod
do nových platů" (§§ 166 - 208) zákona
ze dne 24. června 1926, čís. 103 Sb. z. a
n. rozšiřuje se na všechny zaměstnance
uvedené v §u 1 tohoto zákona, kteří
byli přeloženi do výslužby před
počátkem účinnosti tohoto zákona,
dále na pozůstalé po těchto zaměstnancích,
jejichž platy nebyly tímto zákonem upraveny,
mají-li podle platných předpisů nárok
na odpočivné a zaopatřovací platy,
konečně na osoby, které byly přeloženy
do výslužby teprve po počátku účinnosti
zákona č. 103/26, pro něž však
nebylo použito ustanovení tohoto zákona.
Za stejných předpokladů rozšiřuje
se platnost ustanovení IV. části " Odpočivné
a zaopatřovací platy" (§ 32 - 35) a V.
části "Převod do nových platů"
(§§ 36 - 44) zákona ze dne 24. června
1926, čís. 104 Sb. z. a n. na všechny učitele
obecných a občanských škol v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, na všechny státní
a nestátní učitele veřejných
obecných a občanských škol na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi, na pěstounky veřejných
mateřských školek, na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi a na nestátní profesory veřejných
středních škol, ústavů pro vzdělání
učitelů a jiných vyšších
učebných ústavů na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi, jakož i na pozůstalé po těchto
osobách, pro něž ustanovení zákona
čís. 104/26 dosud neplatí.
Všechna ustanovení, která budou příště
vydána o odpočivných a zaopatřovacích
platech, platí pro všechny kategorie zaměstnanců
ve výslužbě a jejich pozůstalé.
Při konkurenci odpočivných a zaopatřovacích
platů s důchodem z úrazového pojištění
se žádný z těchto platů nesnižuje.
Důchody úrazového pojištění
přizpůsobí se zvláštním
zákonem nynějším platovým a drahotním
poměrům.
§ 6 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís.
287 Sb. z. a n. a § 28 zákona ze dne 22. prosince
1924, čís. 288 Sb. z. a n. se ruší.
Státní zaměstnanci ve výslužbě
požívají plné svobody jako všichni
ostatní státní občané.
Odpočivné platy zaměstnanců samosprávných
svazků a jimi spravovaných ústavů,
podniků a fondů, jakož i jiných veřejnoprávních
korporací a odpočivné platy pozůstalých
po těchto osobách nesmějí býti
nižší než platy státních zaměstnanců
ve výslužbě (pozůstalých po nich)
téže nebo rovnocenné kategorie.
Větší náklad spojený s provedením
tohoto zákona budiž za rok 1929 uhrazen z přebytků
tabákové režie nad rozpočet.
Od roku 1930 buďtež potřebné částky
zařazeny do rozpočtu. Větší náklad
samosprávných svazků budiž hrazen zvýšenými
příděly.
Tento zákon nabývá účinnosti
se zpětnou platností od 1. ledna 1929.
Jeho provedením pověřují se všichni
členové vlády.
Podle § 3 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís.
86 Sb. z. a n. bylo vládě a zákonodárným
sborům zákonem uloženo za povinnost, aby zároveň
s úpravou platů státních zaměstnanců
v témž zákoně provedla také úplnou
úpravu odpočivných platů, které
měly býti upraveny již před dlouhou
dobou. Neboť při původní nerozlučitelné
souvislosti činných a odpočivných
platů, podmíněné ovšem osobou
státního zaměstnance, také činné
a odpočivné platy jednotlivých státních
zaměstnanců tvoří nedělitelný
celek. Přes to však platové zákony ze
dne 24. června 1926, čís. 103 a 104 upravily
jen odpočivné platy zaměstnanců, přeložených
do výslužby po 1. lednu 1926. Ke všem dřívějším
kategoriím pensistů se vůbec nepřihlíželo.
Platové zákony ze dne 24. června 1926, čís.
103 a 104 a vyšší platy státních
zaměstnanců podle něho odůvodňovala
vláda v důvodové zprávě tím,
že jest jich třeba, "aby státní
zaměstnanci mohli žíti". Toto odůvodnění
vrhá dvojnásob ostré světlo na vyloučení
všech dřívějších kategorií
pensistů z výhod platového zákona,
k němuž přes to došlo, ačkoliv
jejich odpočivné platy jsou často až
třikráte nižší. V důvodové
zprávě k platovému zákonu slíbila
sice vláda výslovně, že "v dohledné
době" vydá všeobecný pensijní
zákon, než od té doby uplynulo již více
jak dva roky, aniž tento slib byl dosud proveden.
V listopadu 1927 prohlásil tehdejší ministr
financí dr Engliš v rozpočtovém výboru
výslovně, "že všeobecný pensijní
zákon se již připravuje a že jej vláda
již vypracovala. Dlužno tedy míti za to, že
tento vládní návrh na sjednocující
všeobecný pensijní zákon musí
již býti dávno hotov.
Činní státní zaměstnanci přes
úpravu v roce 1926, dovolávajíce se drahotních
poměrů a značného zvýšení
nájemného žádají znovu o zlepšení
platu. Nelze-li upříti oprávnění
tomuto požadavku, jest tím pochopitelnější,
že pensisté se svými daleko nižšími
platy nemohou teprve vystačiti. V rozpočtovém
výboru senátu nynější ministr
financí dr Vlasák výslovně uznal,
"že staropensisté naléhavě potřebují
dalšího zlepšení jejich životního
stavu". Takovýmito parlamentními prohlášeními
se však hladovějícím staropensistům
neposlouží. Skutečnou nápravu lze zjednati
jen tím, budou-li aspoň ustanovení zákona
103/26 a 104/26 rozšířena na všechny pensisty.
Tuto zásadu chce uskutečniti tento návrh.
Požadavek §u 5 jest odůvodněn tím,
že nemá smyslu vypláceti úrazový
důchod, jestliže se tím řádně
nabyté odpočivné platy sníží.
Vedle toho "odpočivné platy" a "úrazový
důchod" jsou dvě samostatně nabytá
zákonitá práva, která se podle zákona
a smlouvy nevylučují a musí býti vyplácena
vedle sebe, mají-li splniti zamýšlený
účel.
Požadavek, aby bylo zrušeno omezení svobody pobytu
pensistů a jejich pozůstalých, jehož
se dožadujeme v §u 6, jest již plně odůvodněn
tím, že toto omezení odporuje již ústavnímu
zákonu ze dne 29. února 1920, číslo
121, který zaručuje stejnou svobodu pobytu všem
státním občanům. Již z tohoto
důvodu musí býti podle ústavního
zákona, jakož vjemu odporující zákonem
zrušeno, podle článku 1 ústavní
listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb.
z. a n. Další důvod záleží
v tom, že toto omezení svobody pobytu státní
pensisty ponižuje a odstrkuje proti státním
zaměstnancům v činné službě,
ba dokonce proti pensistům obecním, okresním
a zemským, poněvadž pro ně toto omezení
svobody pobytu neplatí. Musíme také žádati,
aby státním pensistům, je-li úředně
povolen trvalý pobyt v cizině, byly zabezpečeny
po pávu nabyté, neztenčené odpočivné
platy v téže výši, jako dostávají
státní pensisté doma.
Pokud jde o úhradu většího nákladu,
spojeného s provedením tohoto dožadovaného
zákona o zrovnoprávnění pensistů,
poukazujeme na to, že podle úředních
výkazů a dat o úmrtnosti pensistů
a klesání příspěvků
na vychování, tím že jsou děti
zaopatřeny, organisacemi pensistů bylo vypočítáno,
že by na zrovnoprávnění všech kategorií
státních pensistů stačilo 200 milionů
Kč, jak také prohlásil v rozpočtovém
výboru senátu sám pan ministr financí
dr Vlasák 5. listopadu 1928. Těchto 200 milionů
Kč snižuje se ještě o 82 miliony zařazené
do státního rozpočtu pro rok 1929, takže
zůstává neuhrazeno necelých 120 milionů
Kč.
Podle dosud známých výsledků hospodaření
roku 1928 bude činiti čistý přebytek
tabákové režie nikoliv 1000 milionů,
nýbrž 1500 milionů Kč. Tento větší
výtěžek není vázán tak
jako u daně obratové pro fond ke konsolidaci nesplacených
dluhů, nýbrž může jím disponovati
finanční správa. Zlomek tohoto hospodářského
přebytku by stačil, aby uhradil větší
náklad potřebný podle našeho návrhu
pro rok 1929. Poněvadž se tento příznivý
výsledek podle vší pravděpodobnosti
bude opakovati také v budoucnosti, nebylo by třeba
ani v budoucnosti žádných nových daní,
aby byl uskutečněn starý požadavek pensistů
- zrovnoprávnění - jehož oprávnění
v podstatě nikdo nepopírá.
Zde dlužno poukázati k tomu, že naše finanční
správa v poslední době byla častěji
sama s to, aby takřka přes noc poskytla mnoho milionů,
na jejichž úhradu nebylo dosud nikterak pamatováno
a jichž se také nepoužilo snad pro lidi strádající
nouzí. Ministr financí dr Engliš předkládaje
státní rozpočet pro rok 1929 poslanecké
sněmovně prohlásil na konci svých
vývodů, že Československá republika
"může býti hrdá na stav konsolidace
státních financí, že její finanční
hospodářství jest na vzestupné čáře,
že má za sebou úspěšný finanční
rok".
Že tento příznivý stav státních
financí ukládá státní správě
také sociální závazky, zdá
se že vláda nepochopila.
Zpětná platnost od 1. ledna 1929 jest vzhledem k
tomu, že zde požadovaná úprava měla
býti provedena již před léty, jistě
to nejmenší, co mohou pensisté v tomto směru
očekávati.
Pokud jde o pensisty samosprávných svazků,
sociální důvody pro zrovnoprávnění
všech státních pensistů platí
také zde. Jinak jest tomu však s otázkou úhrady,
poněvadž zákon čís. 77/27 znemožnil
samosprávným svazkům jakékoliv větší
sociální náklady. Aby tedy pensisté
samosprávných svazků nepohořeli, musíme
žádati přikázání náležitých
přídělů ze státních
peněz.
Po strance formální navrhujeme, aby tento návrh
byl přikázán výboru sociálně-politickému
a rozpočtovému.