II. volební období. | 7. zasedání. |
Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen
Republik wolle nachstehendes Gesetz beschließen:
Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen
Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:
Die Gültigkeit der Bestimmungen des sechsten
Abschnittes "Bestimmungen über die Ruhe und Versorgungsbezüge"
(§§ 153 einschließlich 165) und des siebenten
Abschnittes "Die Überführung in die neuen Gehalte"
(§§ 166 bis einschließlich 208) des Gesetzes vom
24. Juni 1926 Nr. 103 S. d. G u V. wird erweitert und erstreckt
sich auf alle im § 1 dieses Gesetzes genannten Angestellten
welche vor dem Wirksamkeitsbeginn dieses Gesetzes in den Ruhestand
versetzt wurden, sowie auf Hinterbliebene nach Angestellten deren
Bezüge mit dem genannten Gesetze nicht geregelt wurden, sofern
sie nach den geltenden gesetzlichen Normen auf Ruhe und Versorgungsgenüsse
Anspruch haben; ebenso auf jene Pensionisten welche nach dem Wirksamkeitsbeginne
des genannten Gehaltsgesetzes Z 103 in den Ruhestand versetzt
wurden, ohne der Vorteile des selben teilhaftig zu werden.
Unter den gleichen Voraussetzungen wird die
Gültigkeit der Bestimmungen des vierten Teiles: "Ruhe-
und Versorgungsgenüsse" (§§ 32 bis einschließlich
35) und des fünften Teiles: "Überführung in
die neu en Bezüge" (§§ 36 bis einschließlich
44) des Gesetzes vom 24 Juni 1926 Nr. 104 S. d. G u. V. erweitert
und erstreckt sich auf alle vor Wirksamkeitsbeginn dieses Gesetzes
oder nach Wirksamkeitsbeginn dieses Gesetzes, aber ohne die Vorteile
des selben in den Ruhestand versetzten:
a) Lehrer der Volks- und Bürgerschulen
in Böhmen und Mähren - Schlesien;
b) staatliche und nichtstaatliche Lehrer der
öffentlichen Volks- und Bürgerschulen in der Slowakei
und in Karpathorußland;
c) staatliche und nichtstaatliche Pflegerinnen
der öffentlichen Kinderpflegeanstalten in der Slowakei und
in Karpathorußland;
d) nichtstaatliche Professoren öffentlicher
Mittelschulen Lehrerbildungsanstalten und anderer höherer
Lehranstalten in der Slowakei und in Karpathorußland;
e) anspruchsberechtigte Hinterbliebene nach
den genannten Personen.
Die Ruhegenüsse der Angestellten der Länder
Bezirke und Gemeinden und der von ihnen verwalteten Fonde und
Anstalten, sowie anderer öffentlicher Körperschaften
und Anstalten, und die Versorgungsgenüsse der Hinterbliebenen
nach solchen Angestellten sind nach gleichen Regeln und im gleichen
Ausmaße zu bemessen wie die Bezüge der Staatsangestellten
und ihrer Hinterbliebenen gleicher oder gleichwertiger Kategorie
bei gleichen Dienst- und Familienverhältnissen.
Jede neue Regelung der Ruhe und Versorgungsgenüsse
staatlicher und diesen gleichzuhaltenden Angestellten, sowie jede
Änderung in der Anspruchsberechtigung dieser Bezüge
hat sich in Hinkunft stets auf alle Angestellten im Ruhestande
und ihre Hinterbliebenen in den gleichen Dienst- und Familienverhältnissen
zu erstrecken.
Bezieht ein Angestellter im Ruhestande oder
dessen Hinterbliebene eine Rente auf Grund der Unfallversicherung,
so werden deren Ruhe und Versorgungsgenüsse um keinen Teil
der Unfallsrente gekürzt.
Die Regierung wird beauftragt, bis zum 31.
Dezember 1929 einen Antrag auf Regelung der Unfallsrenten nach
den derzeitigen Gehalts und Teuerungsverhältnissen vorzulegen.
§ 6 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924,
Nr. 287 S. d. G. u. V., und § 28 des Gesetzes vom 22 Dezember
1924, Nr. 288 S. d. G. u. V. werden außer Kraft gesetzt,
um den staatlichen Ruheständlern die durch das Verfassungsgesetz
vom 29. Feber 1920, Nr. 121 S. d. G. u. V., gewährleistete
Freizügigkeit gleich den aktiven Staatsangestellten und den
übrigen Staats bürgern zu sichern.
Der mit der Durchführung dieses Gesetzes
verbundene Mehraufwand ausgenommen jenen der §§ 2 und
3, wird im Jahre 1929 teils aus den Gesamtersparnissen im Budget
der eigenen Staatsverwaltung, bezw. aus den Budgetüberschüssen
oder aus anderen höheren freien Einnahmen in demselben Budgetjahre,
teils von den einzelnen Staatsunternehmungen bestritten. Vom Jahre
1930 an wird das erhöhte Jahreserfordernis in den Voranschlag
der Staatsverwaltung und in die Voranschläge der einzelnen
Staatsunternehmungen eingereiht.
Den mit der Durchführung der §§
2 und 3 dieses Gesetzes entstehenden Aufwand decken die bisherigen
Erhalter.
Dieses Gesetz tritt mit 1. Jänner 1929
in Kraft und wird von den beteiligten Mitgliedern der Regierung
durchgeführt.
Nach § 3 des Gesetzes vom 22. Dezember
1924 Nr. 286 war der Regierung und den gesetzgebenden Körperschaften
die gesetzliche Pflicht auferlegt, zugleich mit der Regelung der
Staatsangestelltengehalte auch die längst überfällig
gewordene Regelung der Pensionen zur Gänze in dem gleichen
Gesetze vorzunehmen; denn bei dem ursächlichen unlösbaren,
durch die Person des Staatsbediensteten naturgemäß
bedingten Zusammenhange des Aktiv- und Ruhestandes bilden auch
die Aktiv- und Ruhebezüge der einzelnen Staatsbediensteten
ein unteilbares Ganze. Nichtsdestoweniger haben die Gehaltsgesetze
vom 24 Juni 1926, Z. 103 und 104, nur die Ruhebezüge der
nach dem 1. Jänner 1926 Pensionierten geregelt. Alle früheren
Pensionistenkategorien wurden gänzlich außer Acht gelassen.
Das Gehaltsgesetz vom 24. Juni 1926, Nr. 103
und 104 und die dadurch geschaffenen höheren Bezüge
der Staatsangestellten wurden von der Regierung im Motivenberichte
damit begründet, daß sie not wendig seien "damit
die Staatsangestellten leben können". Diese Begründung
wirft ein doppelt scharfes Streiflicht auf die trotzdem erfolgte
Ausschließung aller früheren Pensionistenkategorien
mit ihren oft mehr als dreimal kleineren Pensionen von den Vorteilen
des Gehaltsgesetzes. Im Motivenberichte zum Gehaltsgesetze wurde
zwar von der Regierung ausdrücklich ein allgemeines Pensionsgesetz
"in absehbarer Zeit" in Aussicht gestellt doch sind
seither mehr als zwei Jahre verflossen, ohne daß dieses
Versprechen bisher zur Durchführung gekommen wäre.
Im November 1927 erklärte der damalige
Finanzminister Dr. Engliš im Budgetausschusse ausdrücklich
"daß das allgemeine Pensionsgesetz in Vorbereitung
sei und von der Regierung bereits ausgearbeitet wird". Es
muß daher angenommen werden daß dieser Regierungsentwurf
für das vereinheitlichende, allgemeine Pensionsgesetz längst
fertiggestellt sein muß.
Die aktiven Staatsangestellten mit ihren durch
das Gehaltsgesetz seit 1 Jänner 1926 beträchtlich erhöhten
Bezügen rufen bereits wegen der ins Ungemessene fortschreitenden
Teuerung aller Lebens und Bedarfsartikel sowie der beträchtlicher
Mietzinserhöhungen nach neuerlicher Aufbesserung ihrer Gehälter,
"um leben zu können" und "nicht zugrunde zu
gehen". Es ist außer allem Zweifel, daß die Staatspensionisten
mit ihren zwei bis dreimal niedrigeren Bezügen bestimmt weit
schwerer der Teuerung und er Mietzinserhöhung begegnen können
Sie müssen daher die ihnen nach Recht Gesetz und Friedensvertrag
gebührenden Pensionen in der gleichen Höhe wie sie die
nach dem 1 Jänner 1926 auf Grund des Gehaltsgesetzes Pensionierten
bereits seit diesem Zeit punkte erhalten vor allem anderen erlangen
um auch leben zu können was auch aus der Erklärung des
jetzigen Finanzministers Dr. Vlasák vom 5. November 1928
im Budgetausschusse des Senates hervor geht, wonach er anerkannte
"daß die Altpensionisten zweifellos eine weitere Verbesserung
ihrer Lebenslage dringend brauchen."
Durch diese Erwägungen ist klar bewiesen
daß das Verlangen der Pensionisten dieses Staates nach vollständiger
Gleichstellung aller Kategorien auf Grund des Gehaltsgesetzes,
Z. 103 und 104/26 mit Wirksamkeitsbeginn vom 1. Jänner 1929
vollauf begründet und die Erfüllung dieser Forderung
notwendig ist wie die Paragraphen 1 bis einschließlich 4
sie aufstellen.
Das Verlangen in § 5 erscheint dadurch
gerechtfertigt daß die Auszahlung einer Unfallsrente illusorisch
wird wenn aus diesem Grunde die rechtmäßig erworbene
Pension eine Kürzung erleidet. Überdies stellen "Pension"
und "Unfallsrente" zwei selbständig erworbene gesetzliche
Rechte dar welche einander nach Gesetz und Vertrag nicht ausschließen
und nebeneinander zur Auszahlung kommen müssen wenn sie ihren
gedachten Zweck erfüllen sollen.
Die im § 6 geforderte Aufhebung der Beschränkung
der Freizügigkeit der Ruheständler und ihrer Hinterbliebenen
ist allein schon dadurch vollauf begründet, weil diese Beschränkung
dem Verfassungsgesetze vom 29. Feber 1920 Z. 121, welches allen
Staatsbürgern die gleiche Freizügigkeit zusichert widerspricht
Schon aus diesem Grunde muß nach dem Verfassungsgesetze
selbst als mit ihm in Widerspruch die gesetzliche Aufhebung nach
Artikel I. des Verfassungsgesetzes vom 29. Feber 1920 Nr. 121,
erfolgen. Ein weiterer Grund liegt darin daß diese Beschränkung
der Freizügigkeit der staatlichen Ruheständler eine
demütigende Zurücksetzung hinter den aktiven Staatsangestellten,
ja selbst hinter den Pensionisten der Gemeinden der Bezirke und
des Landes bedeutet da für diese die Beschränkung der
Freizügigkeit nicht gilt. Auch muß nach Recht und Gesetz,
wie dies in allen Kulturstaaten der Fall ist gefordert werden
daß bei behördlich bewilligtem. dauerndem Aufenthalte
im Auslande für den Staatspensionisten der Bezug und Genuß
der rechtmäßig erworbenen ungekürzten Pension
sichergestellt wird in gleichem Ausmaße wie sie die Staatspensionisten
im Inlande beziehen.
Was die Bedeckung des mit der Durchführung
dieses verlangten Gleichstellungsgesetzes verbundenen Meraufwandes
an langt wird darauf hingewiesen, daß unter Zugrundelegung
der amtlichen Ausweise und Daten über das Absterben der Pensionisten
und die Verminderung der Erziehungsbeiträge durch Versorgung
der Kinder von den Pensionistenorganisationen errechnet wurde,
daß zur Gleichstellung aller Kategorien der Staatspensionisten
der Betrag von 200 Millionen Kronen wie dies auch der Herr Finanzminister
Dr. Vlasák am 5. November 1928 im Budgetausschusse des
Senates selbst aussprach genügen würde Diese 200 Millionen
Kronen vermindern sich noch durch die in den Staatsvoranschlag
für das Jahr 1929 eingestellten 82 Millionen Kronen für
Pensionen, so daß lediglich ein Betrag von nicht ganz 120
Millionen Kronen unbedeckt bliebe. Dieser Betrag macht ungefähr
1% der in den Staatsvoranschlag eingestellten Personalauslagen
aus und kann leicht durch Sparmaßnahmen und die jährlich
wiederkehrenden Ersparungen und Überschüsse aus dem
Staatsvoranschlage für das Jahr 1929 seine volle Bedeckung
finden so daß keine neuen Steuern hiezu notwendig sind.
Bei dieser Gelegenheit muß darauf hingewiesen werden daß
unsere Finanzverwaltung selbst in letzter Zeit des öfteren
imstande war sozusagen über Nacht Beträge von vielen
Millionen zur Verfügung zu stellen deren Bedeckung vorher
keineswegs vorgesehen war und welche auch nicht etwa für
Notleidende Verwendung fanden. Der Finanzminister Dr. Engliš
hat bei Vorlage des Staatsvoranschlages für das Jahr 1929
im Abgeordnetenhause am Schlusse seiner Ausführungen ausdrücklich
erklärt, daß die Čechoslovakische Republik "auf
den Stand der Konsolidierung der Staatsfinanzen stolz sein kann
daß sie sich in Bezug auf die Finanzwirtschaft in aufsteigender
Linie befinde auf ein erfolgreiches Finanzjahr zurückblicken
könne". Es ist daher ganz bestimmt
die Möglichkeit gegeben von den mit 31/2
Milliarden errechneten Mehreinnahmen des Staatsbudgets den Pensionisten
aus der Zeit vor dem 1. Jänner 1926 die ihnen nach Recht
und Gesetz gebührenden gleich hohen Bezüge wie sie die
Pensionisten aus der Zeit nach dem 1. Jänner 1926 erhalten,
zu geben, damit auch sie leben können.
Der Wirksamkeitsbeginn des allgemeinen Pensionsgesetzes
muß für den 1. Jänner 1929 festgesetzt werden.
Denn die aktiven Staatsangestellten, deren Bezüge durch das
Gehaltsgesetz vom Jahre 1926 beträchtlich aufgebessert wurden,
von dessen Vor teilen aber auch zu Unrecht die früheren Pensionisten
des Staates ausgeschlossen wurden rufen bereits heute neuerlich
nach Erhöhung ihrer Gehälter unter Berufung auf die
Teuerung und Mietzinserhöhung "weil sie sonst zugrunde
gehen müßten". Wie sollen dann aber die Staatspensionisten
leben können, wenn jene mit den weitaus größeren
Bezügen wegen der Teuerung nicht mehr leben zu können
behaupten. Daß die Pensionisten aus der Zeit vor dem 1.
Jänner 1926 mit ihren Bezügen tatsächlich nicht
leben können hat die Regierung im Motivenbericht zum Gehaltsgesetz
direkt anerkannt, da sie die Erhöhung der Ruhebezüge
für die nach dem 1. Jänner 1926 Pensionierten da mit
begründete, sie seien notwendig "da mit diese leben
können". Die Pensionisten aus der Zeit vor dem 1. Jänner
1926 mit ihren unaufgebesserten, und daher zum Leben nicht ausreichenden
Bezügen haben aber das gleiche Recht zum Leben!
Es unterliegt wohl keinem Zweifel daß
die unheimliche Zunahme der Teuerung, die erfahrungsgemäß
noch immer nicht auf ihrem Höhepunkte angelangt ist die Lebensbedingungen
der Festbesoldeten ungeheuer erschwert. Die Erhöhung der
Mietzinse allein schon zehrte am 1. Jänner 1929 die geringen
Vorteile des Altpensionistengesetzes vom 24. Mai 1928 Nr. 80 zur
Gänze wieder auf von der argen Teuerung der Lebensmittel
und Bedarfsartikel gänzlich zu schweigen Außerdem wurde
das Altpensionistengesetz mit derartigen Verklausulierungen geschaffen,
daß es nur einem verschwindend kleinen Teil der Pensionisten
aus der Zeit vor dem 1. September 1919 einen tatsächlichen
Ersatz für die damals grundlos verweigerte Durchrechnung
der Dienstzeit brachte. Eine Gutmachung des erlittenen Schadens
der Ältestpensionisten wurde dadurch nie und nimmer erreicht
weil bei der begründeten Annahme daß durch die 7 Jahre
lange Verzögerung des Ersatzes für die Durchrechnung
jährlich 70 Millionen Kronen von Seite des Staates erspart
wurden die Ältestpensionisten während dieser 7 Jahre
um 490 Millionen Kronen weniger an Pension ausgezahlt erhielten
die den Kassen des Staates verblieben Mit diesen an den Ältestpensionisten
bereits ersparten 490 Millionen Kronen allein kann der Staat leicht
die jetzt von den Pensionistenorganisationen vom 1. Jänner
1929 an dringend geforderte unbedingt notwendige und seit 1. Jänner
1926 gesetzlich überfällige volle Gleichstellung aller
Pensionistenkategorien im normalen Wege innerstaatlicher Regelung
schaffen.
In formaler Hinsicht wird beantragt diesen
Gesetzesantrag dem sozialpolitischen Ausschusse und dem Budgetausschusse
zu zuweisen.
II. volební období. | 7. zasedání. |
Národní shromáždění republiky
Československé račiž se usnésti
na tomto zákoně:
Národní shromáždění republiky
Československé usneslo se na tomto zákoně:
Platnost ustanovení šesté části
"Ustanovení o odpočivných a zaopatřovacích
platech" (§§ 153 až 165 včetně)
a sedmé části "Převod do nových
platů" (§§ 166 až 208 včetně)
zákona ze dne 24. června 1926, čís.
103 Sb. z. a n. se rozšiřuje a platí pro všechny
zaměstnance uvedené v §u 1 tohoto zákona,
kteří byli přeloženi do výslužby
před počátkem účinnosti tohoto
zákona a na pozůstalé po těchto zaměstnancích
jejichž platy nebyly tímto zákonem upraveny,
mají-li podle platných zákonných pravidel
nárok na odpočivné a zaopatřovací
platy; rovněž tak pro pensisty, kteří
byli přeloženi do výslužby po počátku
účinnosti uvedeného platového zákona
č. 103, aniž se jím dostalo jeho výhod.
Za stejných předpokladů prodlužuje se
platnost ustanovení čtvrté části
"Odpočivné a zaopatřovací platy"
(§§ 32 až 35 včetně) a páté
části "Převod do nových platů"
(§§ 36 až 44 včetně) zákona
ze dne 24. června 1926 číslo 104 Sb. z a
n. a platí pro všechny do výslužby před
počátkem účinnosti tohoto zákona
nebo po počátku jeho účinnosti, ale
aniž z něho měli prospěchu, přeložené:
a) učitele obecných a občanských škol
v Čechách a na Moravě-Slezsku,
b) státní a nestátní učitele
veřejných obecných a občanských
škol na Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
c) státní a nestátní pěstounky
veřejných mateřských školek na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi,
d) nestátní profesory veřejných středních
škol, ústavů pro vzdělání
učitelů a jiných vyšších
školních ústavů na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi,
e) oprávněné pozůstalé po jmenovaných
osobách.
Odpočivné platy zaměstnanců zemí
okresů a obcí a jimi spravovaných fondů
a ústavů jakož i jiných veřejných
korporací a ústavů a zaopatřovací
platy pozůstalých po takovýchto zaměstnancích
vyměřují se podle stejných pravidel
a v téže výši jako platy státních
zaměstnanců a jejich pozůstalých stejné
nebo rovnocenné kategorie za stejných služebních
a rodinných poměrů.
Každá nová úprava odpočivných
a zaopatřovacích platů státních
a jim na roveň postavených zaměstnanců
a každá změna v uplatňování
nároků na tyto požitky platí příště
vždy pro všechny zaměstnance ve výslužbě
a jejich pozůstalé za stejných služebních
a rodinných poměrů.
Dostává-li zaměstnanec ve výslužbě
nebo jejich pozůstalí důchod z úrazového
pojištění, odpočivné a zaopatřovací
platy se nesnižují o žádnou část
úrazového důchodu.
Vládě se ukládá, aby do 31. prosince
1929 podala návrh na úpravu úrazových
důchodů podle dnešních platových
a drahotních poměrů.
§ 6 zákona ze dne 22. prosince 1924 čís.
287 Sb. z. a n. a § 28 zákona ze dne 22. prosince
1924 čís. 288 Sb. z. a n. se ruší a
tím se zajišťuje státním zaměstnancům
ve výslužbě svoboda pobytu zaručená
ústavní listinou ze dne 29. února 1920, čís.
121 Sb. z a n., jakou mají činní státní
zaměstnanci a ostatní státní občané.
Větší náklad spojený s provedením
tohoto zákona vyjma nákladu §§ 2 a 3 uhradí
se roku 1929 jednak z celkových úspor v rozpočtu
vlastní státní správy nebo s rozpočtových
přebytků nebo z jiných vyšších
volných příjmů v témž
rozpočtovém roce, jednak z jednotlivých státních
podniků. Od roku 1930 zařadí se vyšší
roční potřeba do rozpočtu státní
správy a do rozpočtu jednotlivých státních
podniků.
Náklad na provedení §§ 2 a 3 tohoto zákona
hradí dosavadní vydržovatelé.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. ledna 1929 a provedou jej příslušní
členové vlády.
Podle §u 3 zákona ze dne 22 prosince 1924, číslo
86 Sb. z a n. bylo vládě a zákonodárným
sborům zákonem uloženo za povinnost, aby zároveň
s úpravou platů státních zaměstnanců
v témž zákoně provedla také úplnou
úpravu odpočivných platů, které
měly býti upraveny již před dlouhou
dobou, neboť při původní nerozlučitelné
souvislosti činných a odpočivných
platů, podmíněné ovšem osobou
státního zaměstnance také činné
a odpočivné platy jednotlivých státních
zaměstnanců tvoří nedělitelný
celek. Přes to však platové zákony ze
dne 24 června 1926, čís 103 a 104 upravily
jen odpočivné platy zaměstnanců přeložených
do výslužby po 1. lednu 1926. Ke všem dřívějším
kategoriím pensistů se vůbec nepřihlíželo.
Platový zákon ze dne 24 června 1926, čís.
103 a 104 a vyšší platy státních
zaměstnanců podle něho odůvodňovala
vláda v důvodové zprávě tím,
že jest jich třeba, "aby státní
zaměstnanci mohli žíti". Toto odůvodnění
vrhá dvojnásob ostré světlo na vyloučení
všech dřívějších kategorií
pensistů z výhod platového zákona
k němuž přes to došlo, ačkoliv
jejich odpočivné platy jsou často až
třikráte nižší. V důvodové
zprávě k platovému zákonu slíbila
sice vláda výslovně, že "v dohledné
době" vydá všeobecný pensijní
zákon, než od té doby uplynulo již více
jak 2 roky, aniž tento slib byl dosud proveden.
V listopadu 1927 prohlásil tehdejší ministr
financí dr. Engliš v rozpočtovém výboru
výslovně, "že všeobecný pensijní
zákon se již připravuje a že jej vláda
již vypracovala". Dlužno tedy míti za to,
že tento vládní návrh na sjednocující
všeobecný pensijní zákon musí
již býti dávno hotov.
Činní státní zaměstnanci jejichž
platy byly podle platového zákona od 1. ledna 1926
značně zvýšeny pro neobyčejně
stoupající drahotu všech životních
potřeb a pro značné zvýšení
nájemného volají již po novém
zlepšení svých platů, "aby mohli
žíti" a "aby nezahynuli". Nelze naprosto
pochybovati, že státní pensisté se dvakráte
až třikráte nižšími platy
mohou jistě daleko hůře čeliti drahotě
a zvýšení nájemného. Musí
tedy dostati odpočivné platy, které jim přísluší
po právu, podle zákona a mírových
smluv v téže výši jako dostávají
zaměstnanci přeložení do výslužby
po 1. lednu 1926 podle platového zákona již
od této doby přede všemi jinými, aby
také mohli žíti, což také vysvítá
z prohlášení nynějšího ministra
financí dra Vlasáka ze dne 5. listopadu 1928 v rozpočtovém
výboru senátu, kde prohlásil, "že
není pochyby, že staropensisté naléhavě
potřebují dalšího zlepšení
svého životního stavu."
Těmito úvahami jest jasně prokázáno
že požadavek pensistů tohoto státu, aby
všechny kategorie byly úplně zrovnoprávněny
podle platového zákona č. 103 a 104/1926
Sb. z. a n. s účinností od 1. ledna 1929
jest plně odůvodněn a splnění
tohoto požadavku jest nutné, jak jest to obsaženo
v §§ 1 až 4 včetně.
Požadavek § 5 jest odůvodněn tím,
že nemá smyslu vypláceti úrazový
důchod, jestliže se tím řádně
nabyté odpočivné platy sníží.
Vedle toho "odpočivné platy" a "úrazový
důchod" jsou dvě samostatně nabytá
zákonitá práva, která se podle zákona
a smlouvy nevylučují a musí býti vyplácena
vedle sebe mají-li splniti zamýšlený
účel.
Požadavek, aby bylo zrušeno omezení svobody pobytu
pensistů a jejich pozůstalých, jehož
se dožadujeme v §u 6, jest již plně odůvodněn
tím, že toto omezení odporuje již ústavnímu
zákonu ze dne 29. února 1920 čís.
121, který zaručuje stejnou svobodu pobytu všem
státním občanům. Již z tohoto
důvodu musí býti podle ústavního
zákona jakožto jemu odporující, zákonem
zrušeno, podle článku 1 ústavní
listiny ze dne 29. února 1920 čís 121 Sb
z. a n. Další důvod záleží
v tom, že toto omezení svobody pobytu státní
pensisty ponižuje a odstrkuje proti státním
zaměstnancům v činné službě,
ba dokonce proti pensistům obecním, okresním
a zemským, poněvadž pro ně toto omezení
svobody pobytu neplatí. Po právu a zákonu
musíme také žádati, aby jak jest tomu
ve všech kulturních státech, státním
pensistům, je-li jim úředně povolen
trvalý pobyt v cizině, byly zabezpečeny po
právu nabyté, neztenčené odpočivné
platy v téže výši jako dostávají
státní pensisté doma.
Pokud jde o úhradu většího nákladu
spojeného s prováděním tohoto dožadovaného
zákona o zrovnoprávnění pensistů
poukazujeme na to, že podle úředních
výkazů a dat o úmrtnosti pensistů
a klesání příspěvků
na vychování, tím že jsou děti
zaopatřeny organisacemi pensistů bylo vypočítáno,
že by na zrovnoprávnění všech kategorií
státních pensistů stačilo 200 milionů
Kč, jak také prohlásil v rozpočtovém
výboru senátu sám pan ministr financí
dr. Vlasák 5. listopadu 1928. Těchto 200 milionů
Kč snižuje se ještě o 82 milionů
zařazených do státního rozpočtu
pro rok 1929 tak, že zůstává neuhraženo
necelých 120 milionů Kč. Tato částka
činí asi 1% osobních nákladů
ve státním rozpočtu a může býti
lehce plně uhrazena úspornými opatřeními
a každoročně se opakujícími úsporami
a přebytky ze státního rozpočtu pro
rok 1929, takže na to není třeba nových
daní. Zde dlužno poukázati k tomu, že
naše finanční správa v poslední
době byla častěji sama s to, aby takřka
přes noc poskytla mnoho milionů, na jejichž
úhradu nebylo před tím nikterak pamatováno
a jichž se také nepoužilo snad pro lidi strádající
nouzí. Ministr financí dr. Engliš, předkládaje
státní rozpočet pro rok 1929 poslanecké
sněmovně, prohlásil na konci svých
vývodů, že Československá republika
"může býti hrda na stav konsolidace státních
financí, že její finanční hospodářství
jest na vzestupně čáre, že má
za sebou úspěšný finanční
rok". Jest tedy zajisté dobře možno, aby
se z 31/2 miliardy vypočtených
větších příjmů státního
rozpočtu, které po právu a zákonu
patří pensistům z doby před 1. lednem
1926, dostalo stejně vysokých platů, jaké
dostávali pensisté z doby po 1. lednu 1926, aby
také oni mohli žíti.
Počátek účinnosti všeobecného
pensijního zákona musí býti stanoven
dnem 1. ledna 1929. Neboť činní státní
zaměstnanci, jejichž platy byly platovým zákonem
z roku 1926 podstatně zlepšeny, ale z jehož výhod
byli dřívější státní
pensisté neprávem také vyloučeni,
volají již dnes znovu po zvýšení
svých platů, dovolávajíce se drahoty
a zvýšení nájemného, "poněvadž
by jinak musili zahynouti". Jak však mohou žíti
státní pensisté, když ti kdož mají
daleko větší platy, mohou tvrditi, že
nemohou již žíti pro drahotu. Že pensisté
z doby před 1. lednem 1926 se svými platy skutečně
žíti nemohou, vláda přímo uznala
v důvodové zprávě k platovému
zákonu, když zvýšení odpočivných
platů pro zaměstnance přeložené
do výslužby po 1. lednu 1926 odůvodňovala
tím, že jest to třeba, "aby mohli žíti".
Ale pensisté z doby před 1. lednem 1926 se svými
nezlepšenými a tedy nestačícími
k životu platy mají stejně právo na
život.
Není zajisté pochybnosti, že trapný
vzrůst drahoty, která podle zkušenosti nedosáhla
ještě svého vrcholu, hrozně ztíží
životní podmínky zaměstnanců
s pevným platem. Již samo zvýšení
nájemného dne 1. ledna 1929 úplně
pohltilo nepatrné výhody zákona o staropensistech
ze dne 24. května 1928, čís. 80 nemluvě
o kruté drahotě potravin a předmětů
potřeby. Mimo to zákon o staropensistech byl vydán
s takovými doložkami, že jen v mizivě
malé části pensistů z doby před
1. zářím 1919 přinesl skutečnou
náhradu tehdy bezdůvodně odepřeného
propočítání služební doby.
Napravení škody, kterou utrpěli staropensisté,
se tím naprosto nedosáhlo, poněvadž
při odůvodněné domněnce, že
sedmiletými průtahy s náhradou za propočtení
stát ušetřil ročně 70 milionů,
bylo vyplaceno nejstarším pensistům za těchto
sedm let o 490 milionů Kč odpočivných
platů méně, které zůstaly v
pokladně státní. Již těmito 490
miliony Kč, ušetřenými na nejstarších
pensistech, může stát lehce provésti
zrovnoprávnění všech kategorií
pensistů prostě vnitrostátní úpravou,
jíž se organisace pensistů od 1. ledna 1929
naléhavě dožadují, která jest
nezbytně nutná a která již měla
býti provedena od 1. ledna 1926.
Po stránce formální navrhujeme, aby tento
návrh zákona byl přikázán výboru
sociálně-politickému a rozpočtovému.